Green, Peter - Whatcha Gonna Do? (1981)

Peter Green je pro mě významný kytarový pojem světového formátu. Dalo by se hovořit o dvou „školách“, které se na britské scéně v šedesátých letech objevily…
Ta jedna prochází skupinou Yardbirds a dodala světu jména jako ERIC CLAPTON, JEFF BECK a JIMMY PAGE.
Ta druhá prochází skupinou Bluesbreakers a dodala světu jména jako ERIC CLAPTON, PETER GREEN a MICK TAYLOR…
Greenovo jméno ale bude asi už navěky spojeno se skupinou Fleetwood Mac, kterou založil a ve které působil až do konce šedesátých let.
Nicméně i jeho sólová dráha, třebaže je poněkud kostrbatá a nevyvážená stran pravidelné albové produkce, vykazuje rovněž zajímavé deriváty blues, které Green dlouhá léta rozvíjel. Jeho ohýbání tónů, většinou bez zkreslení a s nahazovaným soundem se stalo typickým poznávacím znakem. Nemá beckovskou ano pageovskou agresi, ani claptonovský přístup k blues od instrumentálních experimentů k běžné písňové produkci a ani taylorovské posuny od blues k rock and rollu. Je prostě svůj a drží se víceméně dané formy. Jeho neokázalé muzikantství a kytarové mistrovství vnímám jako velký přínos dějinám elektrické kytary a proto si ho velmi vážím. Vadí mi, že je mu věnováno v posledních letech málo prostoru k prezentaci a proto ho mladí posluchači znají jako pojem z hudebního lexikonu, anebo ho vůbec neznají….
Album Whatcha Gonna Do? z počátku osmdesátých let patří do kategorie návratů a je se těch vzpomínek milerád ujmu…

GOTTA SEE HER TONIGHT – okamžitě poznáváme Greenův zastřený hlas s mírným vibrátem, který se propojuje s hudbou ve středním rytmizovaném tempu. Z pozadí přicházejí vlny smyčců, jako závany teplého nebo studeného vzduchu a baskytara opisuje přesně jednoduchou linku pod tepající bicí soupravou. Greenova kytara má krásně přeznívající tón. Nezaplaví vás vlnami tónových eskapád, ale máme spíš co dělat s úsporným způsobem hry. Slyšíme také tóny elektrického piana. Styl skladby se pohybuje v takových rovinách, jako bychom poslouchali např. J. J. Calea, možná Dire Straits, nebo Chrise Reu. Green ovšem rád pracuje se smyčci a také jeho pěvecký projev se vzdaluje od citovaných jmen. Skladba plyne v houpavém a mírně pumpujícím tempu až do závěru….

PROMISED LAND – skladbu otevře mocná introdukce saxofonu. Pomalé tempo a svist smyčců provázejí Greenův zpívaný projev. Ostatní nástroje se podřizují atmosféře písně a nikdo neexhibuje. Pouze saxofon má úlohu překrývajícího hudebního aspektu, které proměňují pouze zajímavé ženské sboristky z poklidného odplývání nijak komplikované melodie. Znovu si uvědomuji, že Green prezentuje v daných skladbách spíš americký typ hudby než britský. Legendární Fleetwood Mac ani náhodou. Nejen v hudebním doprovodu, ale dokonce i jeho kytarové mezihry a minisóla patří spíš do nějaké varianty amerického soulu (s absencí výraznější dechové sekce). Kytarová perokresba má jasnou koncepci a nijak se tady nezabíhá do bezbřehých sólových variací…

BULLET IN THE SKY – třetí skladba se dokonce posouvá k reggae. Demonstruje to baskytara i vedení bicích nástrojů a percussion, jimž se přizpůsobují i přiznávky druhého kytaristy. Baskytara má zajímavé modulační postupy, které se ostatně v reggae hudbě očekávají. Green se zaměřuje na pěveckou výpověď a jeho kytara vystupuje do popředí v mezihře. Ano, to jsou ty jeho vynikající tónové modulace. Smysl pro nejmenší detail a pohrávání si s tématem. Melodická linka je vedena především rytmy, ale hlavně zpívaným hlasem. Jeho britští obdivovatelé byli určitě dost překvapeni, když jim jejich kytarová ikona nabídla jamajské reggae. Nemohu říct, že by mě skladba naplňovala nějakým mimořádným uměleckým zážitkem, ale také mě neuráží a nepopuzuje. Bzučení varhan z pozadí a kytarové ornamenty se nám připomínají pod rytmickými obrazci dané písně…

GIVE ME BACK MY FREEDOM – tahle skladba je už ovšem blues ve středním tempu, třebaže tu tradiční dvanáctku zde nemáme tak čitelnou, jak by se očekávalo. Píseň šlape neomylně vpřed a Greenův hlas se propojuje se smyčci a vynikajícím sólem na saxofon. Jeff Daly je opravdovým mistrem svého nástroje. Houpavá melodie nás zvolna přenáší přes výtečné frázování a spíše vypravěčský způsob zpěvu. Teď ovšem Green popřeje prostor svému kytarovému vstupu. Jeho odmršťované a odstřelované tóny mají výtečnou barvu a dotvářejí melodické schéma skladby. Pakliže milujete neokázalý způsob kytarové prezentace, tak se v jeho hře určitě najdete a možná i vnitřně ukotvíte. Dave Mattacks (známý ze spolupráce s Fairport Convention, Jethro Tull i s George Harrisonem) je výtečný bubeník, ale ani on neexhibuje, přesto jsou jeho bubenické obrazce hry přitažlivé….

LAST TRAIN TO SAN ANTONE – Green rozezvoní svoji kytaru v další skladbě, kam přináší opět smyčce vlny pohlazení a pumpující rytmus bicích a baskytary doplňují výtečné ženské sboristky. Roy Shipston vkládá do skladba party perlivých tónů elektrického piana. Přeznívání sborů a smyčců dokreslují ještě percussion Lennoxe Langtona. Zajímavá skladba spíš stále písňového typu

TO BREAK YOUR HEART – další skladba nám nabídne derivát rock and rollu s reggae rytmickou složkou. Greenova elasticky znějící kytara se zde v barevných odstínech jako plující bublinky rozptyluje v prostoru. Varhany z pozadí vytvářejí pouze základní harmonie s úsporným podáním bez nějakých dlouhých pasáží a nečekaných zvratů….

BIZZY LIZZY – tohle je ovšem už to pravé ořechové blues. Zajímavé basová linka Paula Westwooda zahraje něco víc než běžný základ a občasné modulace znějí přitažlivě. Greenův hlas přichází odněkud z pozadí, stejně jako klouzavé tóny elektrické kytary, které stylotvorně hrají výtečné bluesové téma. Varhany téměř splývají se smyčci, spíš doplňují melancholickou atmosféru. Greenův hlas získává na větší průraznosti a výtečné frázování s výrazem se nádherně propojují s jeho kytarovým sólem. Opět bez zkreslení, s jasnými tóny a odstřelovanými tóny. Skladba má výtečné aranžmá a to ji pozvedává do další hudební estetiky, kdy se přitlačí na dynamiku a rytmické akcenty až do klasického závěru s dlouhým tónem varhan a šustěním činelů….

LOST MY LOVE – písňová forma blues se odvíjí ve středním tempu. Dává příležitost k improvizacím, přesto ani tady nevnímáme nějaké extrémní hračské výkony. Green odsypává ze svého kytarového základu další úsporné tónové variace. Šlapající rytmika je podporovaná elektrickým pianem a varhanami. Pokud hledáte výrazově přesvědčivou bluesovou formu, tak tady jste se k ní velmi přiblížili, ale nevýhodou skladby je její krátká stopáž…

LIKE A HOT TOMATO – považuji za nevýhodu, když producent zařadil zase sebe ve stejném rytmu a tempu dvě skladby, což vybízí ke srovnávání a k drobným rozpakům, proč se nezamíchalo s různými žánrovými variacemi. Green se drží pořád stejné zvonivé kytarové formule a také baskytarové linky hraje běžné doprovody. Pouze rytmické obrazce se v akcentech tu a tam proměňují. V jistém okamžiku i Green ve zpěvu přitlačí na pilu, ale jinak zde vnímáte bezproblémovou hudbu v daném plánu….

HEAD AGAINST THE WALL – závěrečná varianta písňového propojování blues s dalšími variacemi, kdy nástrojové kouzlení se drží víceméně stále v daných proporcích nepřínáší nějaké závratné progresivní přístupy. To si posluchač uvědomuje už od prvopočátku, kdy si Greenovu hudbu tzv. „ohmatává“. Green ovšem nepřichází aby bořil nějaké mantinely a nastoloval nová hudební východiska a pojmenovával bílá místa…. Zvolil variantu spíš dumavé a přemýšlivé hudby, která vás nemá příliš emocionálně zneklidňovat, ale spíš přinášet pohodu. Blues má velmi mnoho podob a možná varianta, kdy se propojuje s reggae a písňovou formou každému není po chuti. Nicméně má právo na existenci a dokáži si ji představit v nějakém komorním prostředí docela dobře a pak splní svoje poslání….


Greenova albová tvorba prochází řadou nejrůznějších proměn (Splinter Group je v databázi kapel uváděn záměrně jako samostatná jednotka). Není to hudba pro stadióny a televizní show, je to poctivé muzikantství s nenápadnými aspekty ryzího přístupu k tématu a nepodplatitelnému postoji k tomu, dělat hudba podle vlastních představ a ne pod tlakem producentů a nenasytných hudebních koncernů toužících po milionových ziscích za každou cenu.
Dát tři a půl hvězdičky nelze... proto dávám víc.
Myslím, že na čtyři hvězdičky album dosáhne, při troše tolerance hodně náročných posluchačů….







reagovat