Uriah Heep - Living The Dream (2018)

Zo všetkých hardrockových veteránov si práve Uriah Heep udržuje aj v súčasnosti formu, ktorá znesie tie najvyššie nároky. V roku 2018 to potvrdil album Living The Dream.

Myslím si, že album je dobrý. V rámci celej tvorby patrí k tým slušným. V prípade, že by som ho posudzoval v medziach doby vzniku, tak je vynikajúci. To hovorím rovno na úvod, aby bolo jasno.

Hudba je to klasická. Hardrocková, gitarovo-klávesové hradby, hutná rytmika a nad tým solídny spevák, čo viac si od podobnej muziky priať? Originalitu? Novotu? To sú isto príjemné bonusy, ale ruku na srdce, podstatné je, aby to dobre znelo a poslucháč (a teda ja) sa bavil. A to desať skladieb zvláda solídne. Energia je až neuveriteľná, vzhľadom na vek muzikantov. Melodické polevy nad ostrým základom mi chutia, musím povedať, že kapelu som pri turné k tomuto albumu videl aj naživo a skladby fungovali aj v kombinácii so starými peckami.

Nechce sa mi písať o jednotlivých skladbách, všetky sa mi počúvajú s ľahkosťou hélia a dopadom osmia. Keď album vyšiel, bral som ho ako ďalší z radu. A bol to veru solídny rad, žiadna hlušina. Každý refrén si človek vie zaspievať so skupinou už po prvom vypočutí. Dnes ho radím k tomu lepšiemu, čo kapela v novodobých dejinách vytvorila. Keďže pre mňa platí, že kapela vydáva výborné albumy na striedačku s tými menej podarenými, tak je tento kúsok na vrchu sínusoidy medzi dielami Outsider a Chaos & Colour. Keby som predsa len musel vybrať tú najlepšiu skladbu, bola by to majestátna It’s All Been Said. To je definícia Uriah Heep pre nové tisícročie.

Living The Dream je album do pohody. Hard rock v ňom získal ďalší zárez do žulovej dosky zvanej skvelá muzika.

Byron versus Shaw. Dvě naprosto odlišná pěvecká esa v téměř padesátiletém hudebním rukávu britských Uriah Heep. Ten první byl davy doslova zbožňován a dodnes zůstal tím největším trumfem (samozřejmě společně se skladatelkým hrdinou Kenem Hensleyem) v řadách této kapely. Ten druhý je po celou dobu svého účinkování v U. H. přijímán s rozpaky a zařazován do kategorie "přijatelná alternativa". Zatímco Byron strávil v kapele POUZE osm let a hudebnímu dědictví přinesl jeden rockový milník za druhým, Shaw je součástí kolosu třicet let a světu nedal ani pětinu stran kvality pěveckého výrazu, jakým nadchnul jeho nepřemožitelný předchůdce. Tomu prvnímu věnují hudební encyklopedie celé stránky a dlouhé odstavce, pro Shawa už navždy zbude těch pár vět tam někde dole, na konci toho velkého článku o ikonách žánru Uriah Heep.

Na novou desku Living the Dream jsem s netrpělivostí rozhodně nečekal, a kdyby žádná nevyšla, vůbec bych se nezlobil. Rozladěn pro mě nepovedenou, nedotaženou a na poměry dnešních U. H. značně kýčovitou (jednou z jejich vůbec nejslabších) kolekcí Outsider, zlomil jsem nad "boxičovou" partou hůl. Mám rád Into the Wild a ještě víc Wake the Sleeper, ale Outsider jsem zavrhl, proto bylo mé očekávání od nové desky takřka nulové.

První singl Grazed By Heaven o kvalitách nahrávky neprozradil zhola nic, ale pochvalné recenze rozvěšené na mnoha internetových portálech a test celého alba prostřednictvím netu dávaly tušit, že u U. H. ještě není všem dnům konec. Musím prozradit, že jsem s jejich novou nahrávkou spokojen. Slovo nadšen by bylo přehnané a nadnesené, ale tento rok se skutečně v případě "ú-háčka" jedná o dobře odvedenou hard-rockovou práci. Kapela svou nezdolnou energii ještě všechnu nepozbyla, Mick Box zásobuje svoje skladby stále solidními riffy a melodiemi, no a Shaw zůstává Shawen i nadále. Žádné zázraky z jeho úst neuslyšíme, ale k dnešnímu formátu Shaw padne jako ulitý, tak proč ho pořád jen kritizovat? Už standardně dobrou práci odvádí hnací motor souboru, mlátička Russell Gilbrook. Jen Phil Lanzon je tady jaksi střídmější, až se může zdát, že si ty lepší nápady napleskal na svou po čertech dobrou sólovku, ale o tom až jindy a jinde.

Strana A:
Grazed By Heaven- ne úpně obyčejný otvírák na paštiku, který podobným minulým a předminulým zhola nudným pole position ujíždí o dobré dvě délky. Living The Dream - pěkná zpěvná věc s obstojnou kytarovou riffovou prací i vyhrávkou Micka Boxe. Take Away My Soul - startuje jako "mejdni", pokračuje jako to nej od Heep z počátku sedmdesátých a v půli praská pod omamným melodickým náporem celého komba. Knocking At My Door zdobí přijatelné melodie, nezdolný Shaw a tuctový refrén. Rocks In The Road. Osm minut? Ajajaj, utáhnout takto dlouhou stopáž a neurazit se v tomto případě zrovna nepodařilo. Celé schema je příliš předvídatelné a nepřináší zhola nic nového. Až za půlkou se teprve něco děje, něco hodně purplovského - že by Jon Lord vstal z mrtvých?

Tak a jdeme do druhé půle:
Waters Flowin' překvapuje bukolickou atmosférou a výbornou kytarovou vybrnkávačkou. Jedná se o velice podařenou baladu a jednu z nejlepších skladeb na albu. It's All Been Said - a hle, další pěkné téma, tentokrát na klávesy a posléze i klavír, máme tady (na stará kolena) romantické Uriah Heep, skladba se postupně rozjede a má tu vlastnost, že skutečně baví. Další parádní věcí je šleha Goodbye To Innocence, ve které Uriáši citelně sešlápnou pedál a pořádně se odvážou. Je to rokec nebo už rock´n´roll? Falling Under Your Spell otevře působivé Boxovo sólo, citelné hammondky a skutečně brilantní Shaw nejen v refrénu. Pro mě asi nejlepší kus na desce. I poslední Dreams Of Yesteryear začíná jako cajdák, jenže ten cajdák má přilnavou atmosféru a uvnitř dvě hrsti emocí.


Celkový verdikt "konec dobrý, všechno dobré" by se dal úspěšně implantovat na celou novinku Uriah Heep. První strana je dost šablonovitá, staromilská, občas pořádně nudná, zavání stereotypem a archaičností. Část druhá je daleko výživnější a přitažlivější. Použiji slova jako progresivnější, skladatelsky kreativnější, tempově různorodá a náladově bohatá a barevná. )Vy, kdo desku už znáte, mi možná v tomto vnímání obou pólů nahrávky, tedy stran A i B dáte za pravdu. Konečná známka je tedy 3,5*
reagovat

pinkman @ 01.11.2018 09:37:11
Poslechl jsem si to jenom ze zvědavosti. UH dojíždí dvacet let naprázdno. V té jejich hudbě není absolutně nic, co by přišlo s něčím, kvůli čemu by je mohl člověk ještě obdivovat. Skladatelsky vydolovaná kapela bez štipky vlastní sebereflexe.
Tak to dopadne, když si někdo nedokáže přiznat, že na to skladatelsky nemá. Ne Byron, ale především Hensley tady chybí. I tři hvězdy je v tomto případě moc.

jirka 7200 @ 01.11.2018 09:59:56
Kdybych si hned na začátku recky nevšiml tvého ohodnocení, tak jsem čekal dle toho vlažného popisu, že desku nakonec ohodnotíš tak dvěma body :-) Nakonec jsi se pochlapil a dotlačil jsi ocenění na silný nadprůměr.

Ono ani nelze jinak, UH v posledních letech vydávají, zrovna třeba jako Deep Purple příjemně znějící alba, které plně reflektují svoji minulost, ale bez nepříjemné pachuti otrockého vykrádání sebe sama.

On je totiž prostor pro manévrování po padesáti letech na scéně dost omezený.

oř @ 01.11.2018 10:12:03
Jako ne-zatvrzelý Byronovec jsem s deskou také spokojen. Co po těch lidech chcete, aby hráli jako mlaďoši? Vždyť to jsou všechno dávno vysloužilí penzisti.

pinkman @ 01.11.2018 13:13:12
Co po nich chci? Aby dokázali přiznat, že jsou třicet let za zenitem.

yngwie3 @ 01.11.2018 13:55:12
Rocker väčšinou nič iné ako hudbu, robiť nevie - to po prvé ...

po druhé - ten kto okúsil aký je to pocit / nebojím sa povedať závislosť / hrať pred plným štadiónom alebo halou, prípadne nejakým teátrom, už sa toho nikdy nezbaví ... a je mu úplne jedno koľko má rokov, lebo ak to zdravíčko dovolí, hrá až po drevený kabát ...

Takže sa nejakého priznania, "že jsou třicet let za zenitem", nedočkáš ... prečo ? lebo hudba je ich život ...

Dobre to robíte Uriáši ... prečo ? lebo robíte fanúšikom radosť a na tých ostatných sa kľudne vy .......

EasyRocker @ 01.11.2018 14:44:52
Uriáše jsem poslouchal na radu kolegy z práce dosti před léty, mám doma vše od Salisbury po Return to Fantasy, ale nějak mě baví čím dál méně a dnes už si je skoro nedávám, tak jednou do roka. Kombinace hammondů a u UH ještě pro mě zvlášť měkkoučkého zvuku asi není pro mě tím pravým. Přitom na Demons and Wizards je skvělá hudba, kdyby se to zvukově trochu rozjelo. Takhle to jen tak neškodně pohupuje...

jirka 7200 @ 01.11.2018 15:43:02
to pinkman : Drtivá většina kapel, co tu dnes hodnotíme je za svým zenitem, ale jen velmi malé množině z nich se daří točit v současnosti taková alba, která by navazovala (ne překonávala) své nejlepší zářezy. Uriah Heep dle mého mezi ty vyvolené patří...

to EasyRocker : píšeš "Kombinace hammondů a u UH ještě pro mě zvlášť měkkoučkého zvuku asi není pro mě tím pravým."

Tím ale nemyslíš zvuk zde hodnoceného Living The Dream ? :-)

EasyRocker @ 01.11.2018 16:28:26
jirka: nene, to vůbec ne, já už je po tom roce 74-5 ani nějak nesledoval :-)

jirka 7200 @ 01.11.2018 17:02:10
to EasyRocker: pokud je od roku 1975 nesleduješ a pouštíš si je 1x do roka, tak mě trochu mrzí, jak jsi nad novou deskou zlomil hůl, aniž by jsi ji slyšel....

EasyRocker @ 01.11.2018 17:05:13
Já to pořád nějak nechápu. Můj příspěvek se vůbec netýkal nového alba, ale těch alb (logicky), které mám doma. Když jsem desky po 75 neslyšel, těžko se moje hodnocení může týkat novinky, kterou jsem samo neslyšel taky :-) To je obecné hodnocení toho, jak na mě muzika UH působí. Tečka.

jirka 7200 @ 02.11.2018 06:30:10
to EasyRocker: neber to nijak ve zlém, ale přijde mi trochu zvláštní umístit příspěvek pod recenzi na novou desku UH, od které jsi nic přes 40 let neslyšel.Tato kapela, jako mnohé jiné zažila své vzestupy a pády - nyní se jí několik let docela daří. Možná by jsi po poslechu novinky poopravil svůj názor na tuto partu.

Pegas @ 04.11.2018 14:50:23
Novinka není nic originálního, ale v rámci poctivého hardrocku je to solidní nálož. UH nakopávají kolekům z DP i jiným veteránům zadek, energií, zvukem i hudbou. Shaw je skvělý zpěvák se zajímavým a netuctovým hlasem. Srovnávat Byronovu éru s pozdějšími deskami je zbytečné. Šlape jim to velmi dobře, jediné, co bych u nich přivítal, jsou odvážnější a méně přímočaré skladby, ale jestli se chtějí držet zajetého stylu, je to na nich. Jenom je to od nich taková sázka na jistotu...
Outsider není vůbec špatná deska, mně se líbí i víc než Into The Wild, ale opět, chybí tam víc originality, jinak dobré.

oř @ 15.01.2019 14:09:07
Nejlepší deska Uriah Heep za posledních třicet let!!!!!!!!!!! To co se mnou dnes noví uriáši provedli se běžně moc často nestává.
Radím vám dobře, dejte albu šanci a několikrát si jej pořádně poslechněte. Takto válí staří bardi pokropeni svěcenou vodou. Famózní rocková deska.

Pokud vysekneme z téměř padesátileté existence souboru jen poslední desetiletku, objevíme vcelku ortodoxní hard rockovou kapelu pevně zakotvenou v tomto hudebním stylu, která po předchozích neslaných nemastných počinech chytila druhý dech. V čele souboru stojí poslední mohykán a leader pamatující vznik Uriah Heep - Mick Box. Brázdí koncertní pódia se svou podřízenou družinou, která se za výše zmíněné období nijak nezměnila. Jen místo basisty přenechal v roce 2012 pamětník Trevor Border ze zdravotních důvodů po 35 odsloužených letech Davey Rimmerovi. Další členové – zpěvák Bernie Shaw, bubeník Russell Gilbrook a klávesák Phil Lanzon patří k letitým oporám.

Tito pardálové od roku 2008 natočili čtyři desky, které byly vydány (mimo Wake the Sleeper) u italské firmy Frontiers. Na nich se hudebníkům podařilo vrátit s poctivým materiálem, který si udržuje vysokou úroveň a nijak neuhýbá z jasně nalajnované cesty melodického hard rocku navazujícího na tradice toho nejlepšího z původních UH. Desky obsahují silné i slabší skladby, skladatelský tandem Box/Lanzon se nesnaží vymýšlet nic nového a tvoří písničky, tak, jak je umí jen oni dva. A fandové na to dle ohlasů a prodejů slyší. Jediné, co alba mírně odlišuje, je přístup producenta a výsledný mix. Předchozí tři alba počínaje Wake the Sleeper měl na starosti precizní, ale přece jen poněkud konzervativní Mike Paxman (Asia, Status Quo), horkou novinku Living the Dream pak Kanaďan Jay Ruston, který spolupracoval dříve se Stone Sour, Anthrax či Steel Panther.

Jaké jsou první postřehy po poslechu této desky, která je již pětadvacátým studiovým počinem kapely? Dle zmíněného producenta je patrno, že Uriah Heep zvolili podobnou cestu, jako Jidáši na posledním albu – sáhli po mladé producentské krvi, aby pozměnili a zmodernizovali svůj výsledný sound. A výsledek opravdu stojí za to. Nebojte, UH se neproměnili v power metalové věrozvěsty, nýbrž Jay Ruston podtrhl zemitý hard rock kapely, zhutnil sound, rozšířil prostor v nahrávce samotné a hlavně dodal všem písním šťavnatost a energii. V kytarové hře Micka Boxe ostatní nástroje nijak nezanikají. Naopak velmi temný a až jedovatě zlověstný zvuk dostaly hammondky Phila Lanzona. Okupují pomalu stejný prostor jako kytara a jejich typické souhry a souboje jsem si užíval v každé skladbě. Ten archivní feeling je až hmatatelný, odkazy na staré songy se to jen hemží.

Desítka skladeb na mě působí uceleným dojmem, ostatně jako předešlé tři desky. Střídají se tu povedené a komplikovaněji vystavěné kousky s těmi jednoduššími – méně zapůsobily Goodbye To Innocence nebo závěrečný ploužák Dreams Of Yesteryear. Jinak v podstatě musím jen chválit. Již v úvodní singlovce Grazed By Heaven se Uriáši nešetří – skladba má na úvod obrovskej odpich a drive. Následuje titulní Living The Dream ve středním tempu, která je vyšperkovaná skvěle nahalovaným zpěvem Bernie Shawa a tetelivým zvukem Lanzonových hammondek, které tu mají sílu skutečných varhan. Hardrockeři budou pomlaskávat blahem. Takto bych mohl pokračovat.

Zlatý hřeb desky je po několika posleších jasně stanoven. Nejrozsáhlejší střednětempá, prog rockem kořeněná Rock in The Road se někde v jedné třetině mění po dostizích kláves a kytar do několikaminutové baladické mezihry, která pokračuje pevným dusotem basy, k ní se přidávají další nástroje, tak jako v 7th Son of 7th Son od Železné Panny – pamatujete? Minuty přibývají, napětí stoupá, hypnotická jízda však nemá konce – to nejde popsat, musí se vyslechnout! Pro kolegy Slováky: Zimomriavky som mal všade. Napětí pomáhá rozvolnit hned následující balada Waters Flowin'. Navazuje další perla - It's All Been Said s několika změnami nálad i rytmů i krásným sóly na varhany i kytaru. Celkem mě zaujala i přímočará Falling Under Your Spell se sbory odkazujícími do minulosti.

Kapela Uriah Heep svoji pátou desetiletku zakončila parádně. Album Living The Dream navazuje na předchozí tři díla a přidává navíc obrovskou porci energie navíc. Kapela jako politá živou vodou rozšiřuje množinu veteránů, kteří na stará kolena přichází s nahrávkou snů a to tak podmanivou že snadno odpustím drobné déjà vu s tvorbou kolegů z Deep Purple či méně dynamický zvuk na CD.

Závěrem: poslední čtyři desky Uriah Heep vrátily do hry a Living The Dream je pomyslnou třešničkou na dortě. Takový závěr jsem od sebe, starého Byronovce nečekal. Vy, kteří hýčkáte jen první alba, zkuste Living The Dream!

Ukázka: >> odkaz

reagovat

Carloss87 @ 15.09.2018 09:39:10
Je vždy super,když kapela,která už nějaký ten pátek hraje vydá desku a ještě navíc takhle dobrou.

Snake @ 15.09.2018 16:21:13
Klip, aj písnička "Grazed by Heaven" jsou bezva a pokud si dobře vzpomínám, už jsem ji slyšel. (kdybych to poslouchal jen v audiu, nerozeznal bych rozdíl od Deep Purple. Hanba mi.) Album je na Spotify a ušima prohnal jsem ho s chutí. Bavilo mě. A vyskakovalo tam na mě upozornění, že 14. listopadu zahrají v Drážďanech.

Cedlo kupovat nebudu a na hodnocení po jednom poslechu je brzy, ale svoje fanoušky si určitě najde. A to je dobře...

PaloM @ 20.09.2018 06:13:30
Jirka: stačí, keď máš zimomriavky na chrbáte.
Tak - je každému jasné, že Byrona nikto v Uriah Heep na poste speváka neprekonal, ale nedá sa skostnatene zotrvávať len pri "starom a dobrom UH".
Je fakt obdivuhodné, čo všetko táto skupina prežila. Už keby to zabalili po Sea of Light (1995), bola by to dôstojná rozlúčka.
Súhlasím a vnímam to podobne, ako si napísal v posledných dvoch odstavcoch.
Zatiaľ Living The Dream nehodnotím a počkám, až získam časový odstup. Z dôvodu, že mi tento album až príliš rýchlo a ľahko vliezol do hlavy a to mi je podozrivé :-)

jirka 7200 @ 20.09.2018 08:57:59
Ano Palo, máš pravdu. Slavné období hard rockového kvasu je nenávratně pryč, Byron ani Hensley tu s námi také není. Uriah Heep vaří z ingrediencí, které byly již dávno vymyšleny a mnohokrát použity. Vybírali z těch, které ležely ve vlastní spižírně, skočili i k sousedům.

Nicméně faktem je, že tyto možnosti má dnes každý. Snažím se alespoň útržkovitě poslechnout většinu hard rockových desek, co vycházejí - přes YTB a další dostupné zdroje. Proto mohu alespoň trochu porovnávat.

Na takto parádně archaickou oslavu hard rocku narazím jen občas...

Jarda P @ 21.09.2018 05:08:22
Jirka7210: "Byron ani Hensley tu s námi také není", snad Hensleyho předčasně nepohřbíváš?

Voytus @ 21.09.2018 08:28:41
Uriah Heep chytli s Wake the Sleeper druhý (třetí?) dech a daří se jim. Jsem za to rád. Netřeba stále vzpomínat na Byrona, přeci? Z UH byl vyhozen v roce 1976 a od té doby skupina prošla mnoha změnami (osobně mám třeba hodně rád hlas Johna Lawtona, věčná škoda, že to Hensley postupně stáčel k čím dál měkčí hudbě. Lawton by si totiž skvěle poradil s "gotickou" atmosférou starších alb). Shaw se v mezičase hodně vyzpíval, kdo by to jen řekl, že se z "hodného blonďáka" z Live in Moscow stane takový borec - skvěle frázuje, má hodně slušný rozsah, jeho zpěv má feeling, který k songům pasuje. Nemám holt potřebu srovnávat lepší - horší, užívám si hudbu. A zrovna u UH je paráda, že vůbec dokázali přežít léta tápání, kdy to s jejich tvorbou fakt šlo z kopce.

jirka 7200 @ 21.09.2018 08:59:41
to Jarda P : ne, nepohřbil, ale máš pravdu, že jsem to napsal neobratně. Myslel jsem to tak, že někteří fandové se velmi těžko vyrovnávají s odchodem těchto dvou osob z UH a další počiny kapely nesledují.

Pegas @ 27.09.2018 17:54:40
Já bych tedy řekl, že to kapele dobře jede už od Sea Of Light. Rozhodně patří k těm rockovým veteránům, kteří nežijí jenom z nostalgie a pořád mají dost energie a solidní nové desky.

PaloM @ 27.09.2018 18:10:26
Pegas: áno, ano.

jirka 7200 @ 27.09.2018 20:24:31
to Pegas a Palom : chlapi, Sea of Light je na mě moc uhlazené - vždyť mě znáte, to nedám :-)