Hatfield and the North - Hatfield and the North (1974)

Hatfield and the North, album rovnomennej skupiny z prostredia takzvanej Cantenburskej scény, bol nahrávaný koncom roku 1973, ale vyšiel až 1. marca 1974. O hudbe to síce veľa nepovedalo, ale faktografom sa možno splnil mokrý sen, tak prečo by sme z nich aspoň v duchu nespravili morských vlkov brázdiacich oceány zaručených dátumov. O čo ide?

Pohoda sa z prevažne klávesovej neagresívnej hudby prelína väčšinou predkladaného materiálu. Kým sa človek spamätá, utečú aj zo tri skladby, nakoľko je ich tu dosť a minutáž má rozhodne nárok na invalidné dávky, jej končatiny sú tak krátke, až ich nevidno. Džezové fúzie sú s Cantenbury späté ako maľovátka s Kiss, nuž neprekvapuje, že sa ich tu na poslucháča vyrojí viac, než je počet nelegálnych páleníc na území bývalého Československa.

K najlepším skladbám patria tie dlhšie, tulácka zappovina Son of "there's no place like Homerton" a hymna všetkých nelegálnych osadníkov na východe Slovenska Shaving is boring sú obe presne také, aké si ich v hrôze predstavujú zástupcovia vztýčene poklesnutých žánrov a naopak, ako si ich v nadšení maľujú majitelia poklesnuto vztýčených foriem. Intelektuálne bahno pre krokodílích fajnšmekrov síce vyviera z rôznych omamných matérií, ale kto by sa o to dnes staral, hlavne, že je o čom básniť. Osobne mám slabosť pre basové vyšívanie vo Fol de rol. Priznávam, že ma odjakživa fascinovalo, akým spôsobom sa podobné formácie vyšantili v názvoch skladieb, napríklad Gigantic land crabs in Earth takeover bid. Je to prča, ešte väčšia švanda však tkvie vo vážnych interpretáciách, ktoré podobným úletom pripisujú namiesto nadbytku fantázie dobytok akýchsi zaručene intelektuálnych rovín, ktoré z podobne pomenovaných inštrumentáliek údajne „vypočuli“.

Esoteric Recordings dodal na CD aj niekoľko bonusov, ktoré nebudem menovať a aby som zachoval “Status Quo“, nezatajím, že ani tieto tri kúsky by v rádiách nemali šancu, hoci sú sladké sťa atentát na diabetika a spevné ako vtáky za jari.

Hatfield and the North bola skupina, ktorá fungovala v časoch, kedy sa fusion krížené s psychedéliou tešilo pomerne veľkej obľube, nuž je jasné, že poteší predovšetkým chlipníkov, ktorí ocenia jemné panenské dievčenské, ehm, hrdlá a zvrátených vyznávačov hlboko prenikajúcich inštrumentov, ktorí, a to je podstatné, pochádzajú z radov hudobných fyzikov.

reagovat

Hatfield And The North pro mě představují progresivní proud, který se vedle rozvinutého britského artrocku a hardrocku snažil získat svoje pozice v sedmdesátých letech hudbou, která měla ambici být jaksi více barevnější, otevřenější různým hudebním vlivům bez určité artrockové šablonovitosti a přitom neustále kreativní a proměnlivá. Ve své době si získala hodně příznivců, ale skupina na své produkci nijak nezbohatla a komerčně výrazněji nezatřásla ostrovním businessem. Osobně se domnívám, že o to možná ani nestáli....
Náleží do kategorie canterburských skupin, což byla širší hudební komunita, tvořící mimo londýnské centrum a zachovala si určitou identitu. Patří mezi ně vedle Hatfield And The North, třeba Wild Flowers, nebo Caravan.
Patnáct skladeb na albu představuje osobitý vhled do hudebního tématu, které lze žánrově dost těžko pojmenovat. Cítíme zde prvky jazzrocku, progresívního rocku, ale také postpsychedelie. Kouzlení Dava Stewarta na elektrické piano, vyvolává příjemné kontemplace. Pip Pyle byl ve své době označován v Británii (před prezentací Billa Bruforda) za "nejtechničtějšího bubeníka" a soudě podle poslechu s tím lze jenom souhlasit.
Hudebníci vytvořili náladotvorný hudební útvar, který není svázán nějakými striktními mantinely a poskytuje jim maximum svobody při sebevyjádření. Vokální kouzlení hudbu nadzemsky pozvedává do stratosférických větrů... První čtyři skladby mají kratší stopáž, avšak v žádném případě nemáme co do činění s nějakou klasickou písničkovou formou.
Takoví Caravan vaří z podobné vody, ale sázejí více na písňovou formu, zatímco Hatfield And The North ty zmiňované hranice necítí.
Jinak se zde pracuje s dechy a rocková platforma je sice nastíněná, ale zatím jakoby potlačená, což nijak nevadí.
Pod kolotání relivých tónů elektrického piana se vejde nádherné spojení ženských vokálů, hladivých a něžných, jako v tradičních anglických evesongs (večerních písních).
Poslech alba navozuje iluzi staré anglické lékárny, kde se přimíchávají do nádoby různé lektvary a bylinné extrakty, které v hudebním jazyce vytvářejí konečné obrazy a vedle procesu přeměny cítím ve vzduchu esence nejrůznějších hudebních vůní...
Ve skladbě CALIX se pohostinsky objeví výtečně zpívající Robert Wyatt ("hvězda" britského progressive rocku).
Pip Pyle na bicí a Phil Miller pojednou vstupuje rockově výrazným způsobem do tématu. Dave Stewart kreativním způsobem aplikuje klávesy, které se mísí s Millerovou mrštnou kytarou a naprosto bez varování vstupuje do hudby větší důraznost a muzikantský attack, přinášející vzrušení, ale i nové neidentifikovatelné barvy, ale i lidské hlasy.
V určitých momentech na albu slyším podobné postupu jako u Gentle Giant. Že někdo sylší v hudbě Hatfield And The North i výbornou bratislavsjou Fermatu? Hm, a proč ne? Fero Griglák v inkriminované době poslouchal hodně progresivního rocku (nejen King Crimson a jazzrock). Tohle tvrzení se mi nezdá až tak úplně od věci.
Richard Sinclair aplikoval na albu zajímavé basové linky a jeho spojení s Pipem Pylem bylo velmi zdařilé.
Jejich první album nemám zafixované v nějakých konkrétních skladbách, nebo okamžicích, ale vnímám ho jako komplexní dotažený hudební tvar a "analyticky" vstupovat do jednotlivostí se mi zdá nedůležité. Žádné nudné plochy nebo patetické zdůrazňování ega, ale sofistikované uchopení tématu a navíc zahrané a zaranžované na vysoké úrovní s velkým nasazením.
Zaslouží si absolutorium pět hvězd.
Když jsem se před řadou let ocitl v Anglii a moje cesta vedla i do Canterbury na návštěvu známé katedrály, bloumal jsem krásnými ulicemi a uličkami a toužil jsem si z "místa činu" přivést něco z canterburské scény. Hatfield And The North jsem tehdy neobjevil (ale Caravan ano)....

POZNÁMKA: U alba jsou na albu mystifikační informace stran nahrávání. Album bylo natočeno na přelomu let 1973 a 1974. Daná informace (1975) se vztahuje asi k druhému albu The Rotter´s Club. Prosím o opravu!
reagovat

Na prvním eponymním albu Hatfield and the North se kromě kmenových členů kapely podíleli další významní hosté z okruhu canterburské scény, konkrétně Robert Wyatt (Soft Machine, Matching Mole), Didier Malherbe z Gongu a Geoff Leigh z Henry Cow.

Prvním vrcholem alba je Calyx s nepřeslechnutelným vokálem Roberta Wyatta, k dalším jeho vrcholům pak rozhodně patří hned následující skladba, Son of "there's no place like Homerton", kde můžeme slyšet na pixiefon hrajícího Jeremyho Bainese. Vyzvednout musím i další instrumentálku Shaving is Boring, která mi něčím připomíná Fermatu. Kratší zpívané skladby v závěru alba, konkrétně Licks for the Ladies a Bossa Nochance, mi zase znějí jako něco z dílny Gentle Giant. Celá druhá polovina prvotiny HATN je zpěvnější, velice příjemně tady zní dívčí vokální trio The Northettes.

Prvotinu Hatfield and the North můžu rozhodně doporučit nejen všem příznivcům canterburské scény, ale i všem fanouškům výborné muziky. Obě alba téhle superskupiny právem patří k vrcholům britského jazzrocku první poloviny sedmdesátých let.
reagovat

zdenek2512 @ 20.10.2013 14:06:29
Vynikajici album skvele kapely prvni poloviny sedmdesatych let. Poxnal jsem ji diky bulletinu Jazz a jiz tehdy me dostala. Vystizna recenze, ktera by me kdybych to neznal prinutila k poslechu. S hodnocenim souhlasim dal bych jeste vice. Oine diky za profil i za recenzi na vynikajici desku.