Profil uživatele springfame
Recenze:
Olympic / Marathón
| 2011-02-22 | Maraton je běh na hodně dlouhou trať, a Olympic v případě svého stejnojmenného LP nebyl rozhodně na jejím konci, ale někde v první polovině.
Odchodem Korna rozhodně ještě neskončilo pro skupinu nejhloupější období. První závan lepších časů nastal tepající singlovou nahrávkou Já tam byl, načež Petr Janda svůj Olympic trochu zaprodal snímkem Mám chuť žít, navíc v úvodu silně připomínajícím A Day In The Life. Přes Hejdukovy písně, z nichž Ďábel Bump představuje těžko omluvitelný exces, Černovláska to trochu nezaslouženě slízla takříkajíc za všechny (ne že by to byl kdovíjaký poklad, ale v kontextu tehdejší tvorby je to slušná píseň pro dobrou náladu) a Máš ráda déšť, to je prostě nádhera sama, přes Broumovu životadárnou Sprchu a přes další vyhazov z Lyry (Ty slzy dávno vpila tráva) se propracoval až na start Marathónu.
Pomiňme onen prapodivný pravopis tohoto slova (pokud je mi známo, tak toto je přesná transkripce názvu řeckého města, v češtině však zřídka používaná), a podívejme se, jak Olympic odstartoval. Možná trochu překvapivě se Janda v úvodní písni Jako kluci začli jsme hrát ohlíží zpět. Přece jen mu ještě nebylo tolik, ale nový start kapely k tomu zřejmě dával logickou příležitost. Olympic získal svůj pro tuto dobu typický sound, ke kterému přispívá svým dílem ona pleskavě bublající Broumova baskytara. Některé textové obraty vzbuzují úsměv (to když je řeč o tričku), vzápětí skoro rozpaky (to když se nežehlí a neždímá). Je to pokus o rozsáhlejší kompozici, trochu mi změnami temp připomíná Band On The Run, a přes všechny výhrady je to pokus přinejmenším sympatický.
Hejdukův albový příspěvek Mráz svého času chválil sám Janda. Přesto, že je píseň dnes asi zapomenutá, jedná se o velmi přitažlivý kousek. Berka si hraje se synťákem, Hejduk zajímavě drobí pravidelné metrum sloky, což sympaticky naznačuje i předehra, píseň si v mezihře razí nekompromisně cestu vpřed.
Bohužel následuje Černá kronika, těžkopádná skladba se stejně těžkopádným, moralizujícím textem. Pod jeho myšlenky by se člověk zdravých morálních zásad mohl podepsat, ale píseň se nepovedla. Vítané oživení přináší rozverná písnička Tak teto, tady je to, dlouhá přesně tak, aby nezačala otravovat a navodila hravý dojem. Janda vytáhl housle a zafidlal, auto, které dělá tú-tú-tú-tú, tentokrát nezní křečovitě. Nevím proč, ale tentokrát to zafungovalo, včetně kočky, která leze dírou.
Naprostý protiklad přináší titulní hardrockový Marathón. Olympic zatím nikdy nenahrál nic delšího, ale oněch skoro 8 minut uteče jako nic, je tam vše, co tam má být. Prosta textových selhání tato nahrávka s přehledem válcuje úvodní skladbu desky. Všichni hráči se tu mají šanci předvést, a šanci využívají stoprocentně.
Hitová série pokračuje písní Taky jsem se narodil bos, dalším sympatickým ohlédnutím. V protikladu ke všemu, co dosud zaznělo, stojí nádherně jednoduchá záležitost Nech to být.
Jako kontrast k ohlédnutím do minulosti bylo zřejmě zvolený i pohled do budoucna, což měla obstarat píseň Tak jedem dál. Další nepovedená věc, trůnící bohužel na samém konci alba. Melodie je nenápaditá a roztříštěná, působí spíš dojmem estrádního kusu s jednotlivými výstupy účinkujících. Navíc jsou tu další textová selhání: rána, která udělá bác, je opravdu šokující, naivita si opět podala ruku s trapností. Ani se nechce věřit, že autorem je renomovaný Zdeněk Borovec. Formulace „nechám teď kapelníka, aby taky si plác“, to je doslova úchylné. Kdo by si neplác, když má do čeho, že? Jen nám tu své touhy nemuseli chlapci sdělovat tak okatě... Ano, při vší bídě to jistě bylo myšleno jinak, ale toto je výrazná asociace, která mě při poslechu napadla. Snad teď nebudu prohlášen za stejného úchyla.
Hodnocení si žádá shrnutí, protože nechci, aby nepovedený závěr pokazil jinak celkem příznivě hodnocené album. Berme ho tedy jako pokus či jako start do něčeho nového. Větší nástrojové plochy ženou skupinu neomylně k tomu, co dnes nazýváme Trilogií. Zároveň jsou tu písně klasické formy, se kterými bude skupina zakrátko též slavit úspěch. Resuscitace se zdařila a Olympic přežil svou klinickou smrt. Marathónem si vytyčil velmi vzdálený cíl, a přes všechny potíže na trati do cíle nakonec doběhl, byť tentokrát ještě neskončil na bedně.
» ostatní recenze alba Olympic - Marathón
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / 4
| 2011-02-22 | Album s prostým názvem 4 zachycuje skupinu v době, kdy z původní sestavy nezbylo skoro nic - odešli Pacák a Klein, dlouho nevydržel ani nově příchozí Hauser. Jeho nástupce Jiří Korn se ve skupině nezdržel ani tak dlouho, aby dokončil tuto desku. Ta tím pádem přinesla malou raritu, když se na ní Olympic představuje ve dvojím složení. Působení Ladislava Chvalkovského, dalšího basisty, lze těžko nazvat jinak než epizodním.
Ten se shodou okolností představuje hned v úvodní nahrávce Karneval. Na scéně je už Petr Hejduk, člen pozdější „druhé klasické sestavy“. Pokud se měl autorsky uvést, pak se mu tento výlet do oblasti hardrocku rozhodně povedl. Vůbec, mělo-li by se album soudit podle úvodu, nemuselo by ještě dopadnout tak zle: následující Stará láhev ukrývá nejen zprávu, ale též tajemství v podobě jejího neurčitého příběhu. Neurčitost podporuje i šikovné zopakování první sloky.
Konec konců opět představuje Hejduka jako autora. Z jeho dvou písní na desce je to rozhodně ta horší, ale je to typický Hejduk. Rockové zdání udržuje alespoň úvodní rif a docela povedené kytarové sólo. Byť jsou tu jisté popíkující tendence, jako celek píseň ještě beru.
Co vzít nemohu, je následující Blázen. Jasně ukazuje, kam směřuje Korn coby zpěvák, a že ve skupině je vlastně náhodou - nebo omylem. Nejhorší na tom je, že tento nesmysl si spolehlivě zapamatujete - tak moc je vlezlý. Píseň je navíc umístěna tak, aby její hloupost ještě vynikla - příští Únos používá postupů ryze hardrockových. Její text se stal předmětem mnoha diskusí a komentářů, osobně však nechápu, co je na únosu letadla ideologického. Pokud bývá dávána do souvislosti s přitroublým dílem zločinného seriálu o hrdinném Honzíkovi Zemanovi, pak vězte, že je tisíckrát chytřejší. Ona souvislost má snad počátek v jisté časové souvislosti, inkriminovaný díl se vztahuje k roku 1972. Na seriál však reaguje těžko, neboť poslední díly vznikly někdy v roce 1979. Může samozřejmě být reakcí na tehdejší událost.
Únos však po hudební stránce omlouvá předchozí příspěvek, díky sólové pěvecké účasti Korna rehabilituje coby zpěváka Olympicu. Dokonce budí zdání, že album nebude takovým průšvihem.
Ale bude. Harém je prostě blbý. Janda ze sebe sype o překot text, je mu sotva rozumět, refrén jsem rozluštil až poté, co jsem si ho přečetl. Lépe bylo, dokud jsem ho neznal...
Pád pokračuje. Především bezradností a rozpaky oplývá nahrávka Jsem zvláštní. Text se v melodii podivně ztrácí, střední sólová část je pak povedeným pokusem o trapnost. Vše se rozplizne do neuvěřitelných více než pěti minut, u kterých se modlíte, aby už skončily.
A jsem na konci. Vůně benzínu vítězí v kategorii těžkopádnost, přes čtyři minuty je opět děle, než je nezbytně nutné. Kánon se snaží o rozmáchlé finále. Není to špatná píseň, ale místy překračuje Kornovy hlasové možnosti.
Deska jako celek nefunguje, zákonitě trpí nejednotností a nesourodostí. Jinak to vlastně ani dopadnout nemohlo. V této souvislosti je dobré připomenout poznámku na zadní straně obalu: „Vybral a sestavil Michael Prostějovský.“ Nezbývá než nadhodit otázku, jestli se vlastně jedná o album, které by skupina od počátku plánovala.
Když už je řeč o obalu, tak ten patří ke zdařilejším částem alba. Na kresbu Chvalkovského se však skoro logicky dostat nemohlo. Jedná se o typické poslední album skupiny před rozpadem. K tomu nakonec došlo. Že pak byla vzkříšena kapela stejného jména, to už je nová kapitola.
K dokreslení všeho je třeba uvést, že album představuje možná kvalitnější část olympické produkce té doby. Odchozí či odejití členové snad ani neměli v tuto chvíli proč litovat svých odchodů. Singly přinášely pod hlavičkou jejich skupiny zrůdnosti typu Co tě napadá, Tony, Když Lola pila pátý drink, Závody lodí, Gramofon a jim podobné. Zářnými výjimkami jsou například Slzy tvý mámy nebo Slunce, proslavené o desítky let použitím v pivní reklamě.
» ostatní recenze alba Olympic - 4
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Jedeme, jedeme
Odchodem jedné osoby vyvstaly skupině Olympic hned dva problémy: ztratil textaře a basistu. Texty budou napříště dodávat lidé stojící mimo skupinu (až o desítky let později se Petr Janda pokusí psát texty sám), a tak Olympic datem Chrastinova odchodu pozbyl to, co jsem v minulých recenzích nazval autorskou soběstačností. S Chrastinou se také ztratila ona hravost, která provázela první dvě desky skupiny. Pro Olympic nadále psali textaři, kteří zásobovali celou tehdejší studnici pokladů domácí popmusic. A jak historie ukáže, ani s náhradou u baskytary to Olympic nebude mít nijak snadné... Protentokrát se jí ujal Jan Hauser, který prý nesnášel Želvu a rozhodl se ji proto nikdy nehrát.
Konečně se dostáváme k třetímu olympickému počinu, albu Jedeme jedeme. Začíná slibně: Pět cestujících odkazuje na francouzskou epizodu, v jejím úvodu nám mezi bednami přejede vlak, píseň sama o sobě je navíc výborná.
Olympic se snaží nezapomenout na své hravé časy, poslední závany najdeme v písních Když jsem bejval tramp a snad i Bláznivej Kiki. Viděno mýma očima, na Chrastinovy obraty to zkrátka ani v jednom případě nemá.
Kvalitu drží nádherná balada Mr. Den a lady Noc. A po ní následuje další lýrovský pokus Brouk, který u mě evokuje dvě představy - vybavím si jednak Penny Lane (však také Brouk!) a jednak Vzdálenosti z Prázdnin na Zemi. Opakovaný konec Danny je však neomaleným vykradením Beatles a jejich Hey Jude. Škoda, shazuje to jinak solidní baladu. Inspirace není jen formální, spatřuji tu i jistou melodickou podobnost. A ty výkřiky...
Druhá polovina alba začíná plechovým intrem písně Elixír. Opět, jako u několika dalších - není to špatné, ale oproti předchozím deskám je to prostě o stupeň níže. Už podruhé se v závěru opakuje jedna fráze pořád dokola, tentokrát naštěstí chybí spřízněnost s nějakou předlohou. Na konci této nahrávky je další problém. Dokud byly výkřiky nesrozumitelné, měly své kouzlo, jakmile je rozumět „základ chybí“, může se to stát nesrozumitelným.
Bláznivej Kiki se snaží, seč může, ale zůstává u snahy. Stává se nejméně výraznou písní na albu. O několik příček výše zvedá laťku Bon soir mademoiselle Paris, zvukomalebná balada s krásně obyčejným Pacákovým vokálem. Zasloužený hit.
Závěr obstarávají Strážce majáku, dobrá píseň s výbornou flétnou, a Tobogán, který navzdory nepříliš objevnému textu funguje jako dobrá finálovka. Hudební stránka naštěstí v této nahrávce převažuje.
Desce nelze upřít spolehlivé muzikantské výkony, ale občas to celé působí trochu sterilně. Kufr, jediná nahrávka, která si mohla směle dělat nároky nahradit po textové stránce Chrastinu, zůstala mimo album. Na albu by se ostatně dobře vyjímal i Anděl, její singlový souputník a pro mě jedna z nejlepších olympických nahrávek. Když už je řeč o singlech - při chytré dramaturgii mohla desku autorsky osvěžit i Hauserova Čarodějka.
Oproti předchozím počinům musím tentokrát ubírat. Album je rozhodně dobré, to ano. Za excelentní ani zásadní ho však označit nemohu. Toto přesně odpovídá definici tří hvězdiček.
» ostatní recenze alba Olympic - Jedeme, jedeme
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Pták Rosomák
| 2011-02-21 | Po Želvě stvořil Pavel Chrastina další zviřátko: Ptáka Rosomáka, nad nímž marně zvedali hrozící prst mravokární biologové (a aby toho nebylo málo, ještě jedno stvořil pro závěr desky, ale o tom až za chvíli).
Hned v úvodu své druhé desky našel Olympic odvahu k narušení typického zvuku a k nahrání Krásné neznámé přizval orchestr Karla Krautgartnera. Skupina si tak řekla o první, ale zdaleka ne poslední neúspěch na Bratislavské lyře, přičemž posluchačstvo bylo vesměs názorů opačných.
I v druhé písni nazvané Ikarus Blues se ozve nástroj do té doby u Olympicu neslyšený - sitár, na který hraje autor textu Zdeněk Rytíř. Zdá se mi, že právě tahle píseň je bohužel trochu nezaslouženě polozapomenutá. Především verše o nemocných vlastní mocí by mohly být aktuální ještě dnes. O to víc možná překvapí jejich schválení v době jejich vzniku.
Dvakrát a pokaždé různým způsobem si pohrála skupina s takty, jejichž počet dob se odvíjí od čísla tři - zatímco Báječné místo s květinovými odkazy je volné a zamyšlené, O půlnoci je píseň ryčná a trochu strašidelná. Mezi nimi je odpovídačka Everybody, v níž bubnový úvod a hlavní zpěvní part náleží Pacákovi. Opět, stejně jako v případě Želvy, svědčí albu střídání zpěváků.
No a pak už následuje titulní záležitost. Napsat píseň o tom, jak smyšlené zviřátko ukradlo klíče, to je výkon hodný mistra. Bez dalšího komentáře.
V písních se občas objeví úryvky hovořené či zpívané jakousi tajemnou řečí, které potvrzují hravou náladu i dodávají na tajemnosti. Těmi je ostatně opředen i obal desky, kde se mohl projevit Pacákův výtvarný talent. Umná koláž s mnoha fotografiemi hlav členů skupiny (kde už jsme to jen viděli?) ukrývá mezi dvěma Berky hlavu Mony Lisy. Zadní strana pak přináší nejen známou bublinu s Pacákovým nepřeložitelným popěvkem, ale také svérázně vypsanou sestavu s nástroji, mezi kterými nechybí například sykot páry, brýle, sex, rýma či dosud neznámý quaquachord.
Druhá polovina alba přináší překvapivě vážnější polohu: Tvé neklidné svědomí je ještě v hudebních intencích první části, ale text už je vážnější. Následují dva Kleinovy pěvecké příspěvky: Čekám na zázrak je jedním z vrcholů desky, vážnější pohled mistrně zakrývá onou skoro všudypřítomnou hravostí. Nijak optimistická není ani píseň Z bílé černou - je vlastně parafrází onoho pořekadla, že optimista nemá dostatek informací. A celkem logicky - totiž právě tou černou barvou - nás zavede až na Pohřeb své vlastní duše. To je asi nejvážnější nahrávky, která se dosud na desce skupiny Olympic objevila.
Deska nemohla končit takto vážně, a tak nastupuje další Chrastinův biologický výtvor, který už má přímo za úkol se smát, neboť k tomu účelu mu autor stvořil pusu. Kamenožrout zelený je už svou podezřelou existencí jakýmsi doplňkem Ptáka Rosomáka, jen tentokrát nekrade klíče, ale s humorem a nadhledem rýpe do orgánů státní moci.
Závěr desky opět evokuje náladu, kterou končila už Želva. Na albu je ale cenný především fakt, že ačkoliv je v mnohém želvím pokračováním, dokáže se neopakovat. A tak Svatojánský happening vystačí tentokrát s dvouapůlminutovou stopáží a skončí několika takty dechovky...
Skupina se představuje naposledy v klasické sestavě a naposledy je též autorsky soběstačná (byť text k Ikarovi napsal Zdeněk Rytíř). Pták Rosomák prostě není neduživým mladším bráškou Želvy, je jejím dvojčetem.
---------
(Pozn. aut.: Autor textu prosí laskavého čtenáře, aby krátké i ve slově zviřátko nepovažoval za chybu, ale za momentální výtvor jinak na nápady líné fantazie.)
» ostatní recenze alba Olympic - Pták Rosomák
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Želva
Želva je album, které se řadí ke klasice nejen olympické. Jedná se o první desku české beatové skupiny, proto je nepopiratelný i jeho historický význam. A jelikož jde o debut povedený, pojďme se na něj podívat blíže.
Olympic měl mimo jiné na kontě veleúspěšný singl Dej mi víc své lásky - mimochodem, tuhle píseň prý poprvé zahráli v Hořovicích, na což mohu být náležitě pyšný, protože odtud pocházím a stále tu bydlím. Nějaký rok a čtvrt poté dostal Olympic šanci nahrát celé album. Docela správně odolal pokušení zařadit na desku předchozí úspěšné singly a během dalšího více než půl roku stvořil zbrusu novou Želvu. Takže zpět k ní.
Pohled na playlist alba dává představu, jakou textařskou osobnost měl Olympic ve svém středu v podobě Pavla Chrastiny. I díky jemu byl autorsky soběstačný. Po hudební stránce obstaral téměř vše již tehdy Petr Janda, jednu výjimku představuje Vzpomínka plíživá, která se stala autorským a pěveckým příspěvkem Ladislava Kleina. Tím se ostatně občas stává dodnes, když je Klein přizván k pohostinskému vystoupení na koncertě Olympicu.
Línej skaut a Dám zejtra zas flám tvoří nerozlučnou dvojici písní, které popisují hospodské a opilecké zkušenosti. Zatímco druhá jmenovaná je zprostředkovává mírnějšími hudebními prostředky, první má se svým hravým um-ca-ca tak dokonalou hospodskou náladu, že z ní přímo cítíte smrad popelníků a rozlitého piva.
Hravosti je na albu víc než dost - stačí jmenovat Telefon, Dědečkův duch a především Psychiatrický prášek. Chrastina našel klíč k textům možná jednoduchým, ale přesně padnoucím jak písním volnějším, tak rychlým rokenrolům, které dávají tušit zdroje, ze kterých Olympic ve své tvorbě vyšel - a neztratil při tom svou původnost. V již zmíněném závěrečném Psychiatrickém prášku se pak všichni vyřádili na své nástroje, v zápalu boje zazní i Kaťuša. Opravdu by mě zajímalo, jestli je to produkt momentální a náhodné improvizace, nebo bylo vše do detailu určeno předem. Je to ale vlastně jedno, výsledek je dokonalý.
K těm hravějším písním jde zařadit i Nebezpečná postava, i když autorem jejího textu je tehdy již bývalý člen skupiny F. R. Čech. Ten se ještě s Chrastinou podělil o text k Nikdo neotvírá.
V protikladu k jisté rozvernosti stojí Modravé mámení, kde lze vysledovat tehdy ještě snad oprávněné obavy z muzikantské budoucnosti. Další vážnou polohu představuje píseň Jen bůh ví - na ní je vidět, jak kapele prospívá občasné vystřídání zpěváků, byť Chrastina rozhodně nedosahuje Jandových pěveckých kvalit.
Když už se alespoň zmínky dočkaly všechny písně, nelze vynechat Snad jsem to zavinil já. Ta je (samozřejmě spolu s několika dalšími) dodnes součástí koncertních playlistů. Ve své době pak musela být přímo pokladem mezi beatovými baladami.
Na desce mohla být, ale není píseň Dej mi na klín oči unavený, nahraná v jedné várce, ale uvedená pouze na singlu. Délka alba (cca 35 minut) by ještě drobné nastavení snesla.
Ale to už je podružnost. Z desky je znát neunavenost a radost z hraní. Kapela podává výkon vskutku kolektivní. Po sečtení s historickým významem alba mi vychází plný počet.
» ostatní recenze alba Olympic - Želva
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Když ti svítí zelená
| 2011-02-21 | Kříženec Jandy a Smetany, totiž úvodní a titulní Když ti svítí zelená začíná tam, kde na Bigbítu končí Jako tele na vrata. Rychlé, jasné, krátké, výstižné. Co se k tomu dá dodat...
Přes nespornou tvrdost je to zároveň album navýsost písničkové, se silnými hudebními a koneckonců i textovými nápady. Nic na tom nemění ani módní „juropující“ klávesy, které se staly trochu zbytečným poznávacím znamením doby.
V době, která uběhla od předchozího alba, prošla skupina personální změnou, tentokrát vynucenou zvenčí. Zemřelý Miroslav Berka nebyl nikým nahrazen, a tak se Olympic stal opět kvartetem, kterážto sestava působí dodnes. Je to stěží uvěřitelné, ale děje se tak už čtvrtstoletí. To z kvartetu Janda-Broum-Valenta-Peroutka dělá na jedné straně nejdéle trvající sestavu v historii, ale na druhé straně se v Berkově osobě ztratilo poslední pojítko s počátky skupiny. Olympic se tak definitivně stal doprovodnou skupinou Petra Jandy.
Nemá cenu rozebírat píseň po písni - deska když ti svítí zelená je po většinu času alespoň dobrá, občas nadprůměrná a místy vynikající. Že už dnes pomalu nikdo neví, co je to příslib, není vina textařova, je to prostě svědectví doby.
Desku jsem dosud chválil. Je však také názornou ukázkou toho, jak lze shodit vynikající dílo. Vezměme si to postupně: první strana (i přes poznámku u Proč zrovna ty) bez debat, jako vynikající a neoddělitelnou dvojici jsem vždy bral Lidi a Hej, ty. Ploužák v podobě Naděje dvou je dramaturgicky nutný a správný, je to však poslední skvělá věc na desce. Nulový šance už album nerozjedou tak, jak by se slušelo, následuje ještě snesitelná nuda Každej chvilku tahá pilku a závěrečný nesmysl Ukaž jak umíš rychle hrát (na CD uvedeno i s touto gramatickou chybou). Minuta a čtvrt celé věci nedokáže to, co snad měl proklamovat název, značnou část času pak zabere sborový... je to vůbec zpěv?... titulní fráze, načež se celý ten zmatek řítí k fadeoutu. Je to nepěkná tečka za jinak výbornou deskou. Nebýt jí, byly by odpustitelné i drobné hříchy, které bezprostředně předcházejí. Takhle album v poslední čtvrtině ztrácí dech a na konci je stiženo záduchou. Bod dolů.
P.S.: Trocha ironie zůstává v tom, že pokud album jakoby navazuje na předchozí, i tady je jistá návaznost s příští deskou znát. Olympic se po tomto průšvihu bude sbírat pěkně dlouho.
» ostatní recenze alba Olympic - Když ti svítí zelená
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Bigbít
Po předchozím albu došlo k personální obměně - Olympic vyměnil bubeníka a zároveň přišel druhý klávesista. Řízením osudu netrvalo toto období dlouho, neboť velmi záhy umírá (za dosud ne zcela objasněných okolností) Miroslav Berka. Bigbít je tak jediným albem této po delším čase pětičlenné sestavy.
Řeknu hned na úvod, že toto album mám velmi rád. V kapele nastalo určité oživení, které se na zvuku desky chtě nechtě podepsalo - kapela zní najednou docela svěže, mladě a nebála se přitvrdit. Svůj název si tak deska bezpochyby zaslouží.
Roli otvíráku plní beze zbytku Země v každým z nás. Klávesové intro přejde do samotné písně velmi náhle - čekali bychom spíše nějaký postupný úvod. Je to trochu nezvyklé, ale povedené.
Z alba se dochovalo poměrně dost hitovek - kromě úvodní mezi ně jistě patří i Stárnout nebo Můj klid. Opatřeny spolehlivými Vrbovými texty plní jedna roli pomalu bilancující balady, zatímco druhá nepostrádá napětí, které na minulém albu mnohdy chybí. Tentokrát je tu opravdu málo vaty. I typicky albové kousky - které nepatří na singly ani na koncertní playlisty - jsou výborné, ať už je to rozsáhlejší kompozice Dopis nebo oddechovka Festivaly.
Když už bych měl jmenovat slabší kousek, pak jsou to Manekýny. Převážně synkopická hudba je trochu těžkopádná a nezachrání ji ani ryze chlapské téma. Milým zpestřením je naopak sólová pěvecká účast basisty Milana Brouma, jehož hýkavému zpěvu píseň Je to nářez sedla až neuvěřitelně. Ve sborech pak slyšíme i starého dobrého Jandu, prostě je tu konečně skupina Olympic a ne Petr Janda a jeho doprovodná skupina.
Ke svěžímu závanu z alba jistě přispěla i bohatší účast textařů. Větší díl nadále zůstal Pavlu Vrbovi, ale pro úvodní píseň se Olympicu po čase opět ozval Jiří Oulík. Svým dílem přispěl Miroslav Černý - kromě titulní písně napsal i text k závěrečné vypalovačce Jako tele na vrata, která jakoby předznamenává příští díl olympické historie.
Po minulém nemastném neslaném Kanagomu nabral Olympic již třetí nebo kolikátý dech a je to skok nahoru ne o jednu, ale o několik tříd. Bigbít si poslechnu s chutí i dnes a - světe div se - nic nevynechám, ani když spěchám.
» ostatní recenze alba Olympic - Bigbít
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Kanagom
Olympic se vrátil zpět k tradiční písničkové formě desky. Když se to vezme kolem a kolem, bylo už na čase. Laboratoř už byla o poznání slabší než předchozí dvě alba, a tak je tento vývoj vlastně zákonitý.
Docela by mě zajímalo, jestli by dnes prošel název alba, totožný s názvem jakéhokoliv výrobku. Faktem je, že v době rozvinutého socialismu toto asi nikdo neřešil. A tak si mohl textař Pavel Vrba vymyslet pro titulní píseň postavičku holky, ke které jméno speciálního vodostálého lepidla Kanagom sedlo. Text je docela podařený a vtipný - včetně onoho známého loupání z prstů, které absolvoval každý z nás, kdo tohoto univerzálního výrobku někdy použil.
Pavel Vrba je autorem všech textů na albu, a tady platí jednoduchá poučka - kvalita jeho textů jde ruku v ruce s kvalitou Jandovy hudby. Některé obraty jsou jména takto renomovaného textaře téměř nedůstojné - vrcholem je v tomto směru Tůdle - nůdle, působící po povedené titulní písni jako nepěkná facka. Dojem nespraví ani zpěvný refrén. Ten by byl kdekoliv jinde slabotou, tady aspoň trochu pozvedá nudný strojový rytmus. Jen o pověstný fous je lepší Mínus a plus, snad že tu chybí ty syntezátorové zvuky.
Výraz „dej“ je zřejmě Vrbovým vynálezem jen pro účely tohoto alba. V životě jsem ho nikde jinde neslyšel. Osobně to vidím spíš jako zápor, píseň sama je jinak stejně hloupá jako předchozí dvě popisované.
Ale pojďme k tomu lepšímu. Tam pochopitelně řadím úvodní a titulní píseň Kanagom, jak už jsem naznačil. Album dalo světu i jeden nesmrtelný kus - Jako za mlada s jistým krédem a povedeným textem se jím stát prostě musela.
Povedené jsou i dvě balady Jen sám... a Žárlíš. Fakt, že je zavál čas, jim na kvalitě neubírá, jen ten obrat „ty s tím chmýřím na své šíji“ mi přijde trochu kostrbatý. Nejsem proti jisté dávce alegorie, ale co si mám představit pod tímhle?
Na albu najdeme i předlouhou pomalou skladbu Co je vůbec v nás, která byla nejvíce ze všeho vyvzdorovaným vítězstvím na Bratislavské lyře. Olympic stvořil rádoby velkolepou baladu s lehce mentorským textem, takže už jen za tu vytrvalou účast jednou vyhrát musel a stalo se to právě tentokrát. Otázkou je, zda píseň může ještě dnes oslovit, i tak se dá počítat k té zdařilejší části alba.
Prakticky všechno dobré (s výjimkou zmiňované pomalé Jen sám...) lze najít na singlech, a tak se logicky nabízí otázka, zda toto album je nutné mít. Vlastně ne. Najde se na něm ještě pár slušných písní - Zloděj a Tak se půlím jsou určitě solidní albové kousky, ale vzato historickým pohledem se bez nich obejdete. Pro fanouška je album povinností, dvě hvězdy pak logicky vyplývajícím hodnocením. Je to tak na dvě a půl, ale vzhledem k možnosti získat to nejlepší jinde zaokrouhluji dolů.
Jednou větou? Není to úplně nejhorší, ale Olympic má na víc.
» ostatní recenze alba Olympic - Kanagom
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / 12 nej
K výběru 12 nej, lidově občas přezdívanému Budík, mám velmi osobní vztah. Jedná se totiž o prvních dvanáct písniček skupiny Olympic, které jsem v životě poznal. Snad i proto trochu lituji faktu, že se nedočkal reedice na CD. Přiznávám, že jeho nahrazení výběrem The Best Of Olympic bylo více než plnohodnotné, ale nostalgie je nostalgie.
K sestavě písniček bych měl výhrad opravdu málo. Snad jen tolik, že mohla být dodržena chronologická posloupnost: máme-li věřit datacím uvedeným na zadní straně obalu, pak je umístění písně Otázky trochu nelogické.
Kdo má problém s uvedením Agáty, nechť si uvědomí, že takovým Olympic tehdy byl, a postupně se stával ještě horším, viz třeba závěrečná píseň Nebe nad hlavou. Ta mi nesedla nikdy a dnes je mi celkem lhostejná, ale v dosavadní kariéře Olympicu by se našlo možná deset písní, které by si umístění zasloužily více.
Supraphon si tehdy mohl dát práci a u jednotlivých písniček vypsat sestavy skupiny. Přece jen došlo k výrazným proměnám a neznalý posluchač s nimi měl být seznámený. Formulace „Hrají a zpívají sólisté skupiny Olympic“ budí spíše smích.
Doba zanechala stopu v podobě neuvedení jména Karla Krautgartnera, který v osmašedesátém emigroval, u Krásné neznámé. Ostatně, emigrace se na desce podepsala ještě jednou: poté, co opustil republiku Pavel Chrastina, byl zastaven plánovaný dotisk desky. Což z ní celkem pochopitelně učinilo cennou raritu.
Ve své době se jednalo o výběr celkem zdařilý a až na výše uvedené prohřešky i celkem reprezentativní. Shrnul pár hitů a pro ty pouze singlové znamenal šanci na albové uvedení. Jakýkoliv výběr lze jen těžko označit za přelomové album, ale čtyři hvězdičky mu slušet budou. Drobné hříchy vyváží spousta olympické klasiky - a také osobní vzpomínky, kolegové prominou.
» ostatní recenze alba Olympic - 12 nej
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Ó, jé
| 2011-02-15 | Těsně po převratu, Janda totálně autorsky vyčerpaný a Olympic před rozpadem. Deska, kterou klidně oželíte. To nejlepší z ní, to jest píseň Ať a instrumentálku Stejskání, najdete jinde (Singly VII). K lepším věcem - bráno ovšem optikou jednookého mezi slepými - patří možná I vesmír svý zákony dřív změní. I díky téhle písni jsem si myslel, že po titulní O jé a těžkopádné Proč to děláš se album trochu rozjede. Nerozjelo. Dokonce i nejlepší písně se v té nudě jaksi ztrácejí. Albu nepomáhá ani obal, který je snad nejhorší, jaký kdy olympickou desku ukrýval. Ironií osudu jsem kolem roku 1995 O jé koupil v bazaru právě bez obalu. Za dvacku. Za víc to ostatně ani nestojí.
» ostatní recenze alba Olympic - Ó, jé
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Laboratoř
Po dvou monstrprojektech, které následovaly těsně po sobě, jsme si na třetí koncepční album museli nějaký čas počkat. Olympic se totiž chystal oslavit dvacetiletí své existence, což dostalo logicky před novými projekty přednost.
Laboratoř tak přišla po třech letech za Ulicí a završila trilogii tématických desek. Byť ji, pokud si alespoň dobře vzpomínám, neprovázel žádný singl, přesto nejméně tři z nich (Pohlazení skoro jako láska, Roboti už jdou a Hodná holka) si pamatuji z rádia i televize.
Úvod je zkrácený na naprosté minimum. Text přijde záhy a vstoupíme do fiktivní Laboratoře. Vše důležité pro život je chemie, textově rozhodně nápaditý úvod celého alba.
Čeho si posluchač možná ani nevšimne, je drobnost týkající se samotné hudby. Píseň ve střední části popírá tóninové vztahy a jednotlivé fráze tvoří samostatné úseky, které si nezávisle létají po notové osnově. Vše se nakonec způsobně vrátí do základní roviny. V sólové části dostal tentokrát více prostoru Berka, pomocí jeho motivu přechází úvodní píseň do následující. Nebylo použito nic více než postupný pokles po půltónech, dokud se nedostaneme do potřebné tóniny, ale kupodivu to funguje.
Názvy písní tentokrát neobsahují podtitul v závorce, jak tomu bylo u Prázdnin na Zemi i Ulice. Papírový obal LP přinesl texty písní, jejichž názvy byly označeny jako Pokus č. 1 až 10. No, ve své době to snad mohlo vypadat trochu atraktivně...
Chemie a laboratoř se aspoň v náznacích objevují skoro ve všech textech, které jsou opět výhradní prací Zdeňka Rytíře. Jedinou výjimkou, která se tématu vymyká, je Hodná holka. Ta mohla být kdykoliv a kdekoliv jinde, na Laboratoř není nijak vázána. U jiných písní platí, kde není chemie, jsou roboti. Těm se shodně věnují závěrečné písně obou stran - zatímco Roboti už jdou je spíš popisnou hrou (navíc trochu kolovrátkovou), finálovka Neučte roboty je důrazným varováním. Hlasitá kila kytary se do uší přímo zařezávají, stejně jako posměšný Jandův smích v samém závěru. Píseň upoutá i netradičním využitím rytmického automatu, který podložil celou nahrávku. Petr Hejduk se se svými bicími dostal ke slovu jen během kytarového sóla. O něm řeknu jediné - vždycky jsem ho doslova žral, jiné slovo nenalézám.
Nástrojových ploch na desce není mnoho, pokud jsou, nijak výrazně nevybočují ze schématu sloky a refrénu s občas vloženým sólem. Většina písní je posluchačsky náročnějších, i když výjimky se najdou. Již jsem zmínil Roboti už jdou, mezi ty nenáročnější bych zařadil ještě Kartotéku.
Zvukomalba je použita v úvodní nahrávce druhé strany - Kyvadlo času si pohrává s myšlenkou přesunu v čase a je jednou z nejdokonalejších nahrávek celé koncepční trilogie - řadím ji těsně za Strom. Bohužel (aspoň pro mě) je následováno dvěma ne moc povedenými záležitostmi. Co s tím? mi přijde nepříliš melodicky invenční, nalézám pro ni označení snesitelná. Na nerv mi vždycky lezl Podivín. Ne pro svou délku nebo ostinátní doprovod - dodnes nemohu vystát ono protahování slabik, které pomocí písmenek zapíšu jen velmi těžko. Prostě jde o kousek „... na této planetěěěhehehehe...“ a všechny jemu podobné. Pro ně naopak nacházím slovo nevkusné. Dodnes, když nemám náladu podrásat svoje uši, Podivína vynechávám. Což je škoda, protože píseň by i přes veškerou složitost mohla být jinak docela poslouchatelná.
I přes všechny nedokonalostí a zmíněný exces však album patří rozhodně k tomu lepšímu, co Olympic stvořil. Následující návrat k tradiční písňové formě v podobě alba Kanagom nepovažuji za zdařilý. V hodnocení budu tentokrát zlý a skoupý - Laboratoř, jakkoli ji opravdu mám docela rád a místy má na víc, oproti dvěma předchozím půl bodu uberu a zaokrouhlím dolů. Konkrétně za až příliš jednoduchou Roboti už jdou, nenápaditou Co s tím?, otravná místa v Podivínovi a mimo téma ujíždějící Hodnou holku.
Musím připsat ještě jeden odstavec, který naštěstí pro toto album do hodnocení nezahrnu. Neodpustím si poznámku málo související, která se ho však rovněž týká. První vydání olympických alb na CD bylo opatřeno těmi nejhoršími obaly, které jsem kdy viděl. Šlo vlastně jen o více či méně mizerné fotokopie obalů LP (a čirou náhodou šlo v případě Laboratoře o hodně mizernou). Veškerý text tak byl čitelný obtížně nebo vůbec. Seznamy písní se člověk ještě dozvěděl z nosiče samotného, u ostatních údajů měl mnohdy smůlu. Vložený oboustranně potištěný čtverec v přední části ale nebyl tím nejhorším, co bylo spácháno. Pokud krabičku otočíme, zírá na nás 14 miniatur obalů, přičemž každá je opatřená objevným nápisem OLYMPIC NA CD. Proč tato úžasná myšlenka chybí pod spodní řadou a proč je jeden z nápisů větší, mi zůstává záhadou, stejně jako klíč, podle kterého byly miniatury seřazené. Hrůza.
» ostatní recenze alba Olympic - Laboratoř
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Ulice
Rok po Prázdninách na Zemi spatřila světlo světa Ulice. Autorský tandem zůstal stejný - hudba je výhradním dílem Petra Jandy, všechny texty napsal Zdeněk Rytíř. Jistě lze najít na obou albech mnoho podobností, přesto existují i rozdíly.
Především se nekoná žádné velké intro - uběhne jen něco málo přes minutu a už tu máme Olympic rozjetý naplno, včetně zpěvu. Titulní píseň navozuje styl celého alba - Ulice bude jakýmsi divadlem, kde budou před posluchačem defilovat jednotlivé příběhy, postavy a povahy.
Janda možná trochu slevil z náročnosti, kterou Prázdniny na Zemi na posluchače kladly, a udělal Ulici více písničkovou. Deska tentokrát obsahuje písně předurčené k tomu, aby z nich byly hity. Především je to Okno mé lásky, které se - opět narozdíl od předchozí desky - objevilo na malé desce spolu s písní Já. Ulice se tak dočkala něčeho, co bychom dnes nazvali pilotním singlem, a navíc si na své přišli i sběratelé kuriozit - jedině na singlu bylo možné slyšet úvod i závěr písní, nepřekrytý se svými sousedy na albu.
Ačkoliv může námět Ulice připadat méně závažný než u jejího předchůdce, také tentokrát se povedlo najít téma víceméně nadčasové. Karikatura kariérismu (Úspěšný mladý muž) mohla být ve své době módní, aktuální ji však můžeme shledat kupodivu i dnes.
Čekali bychom, že deska nás provede jedním obyčejným dnes, ale závěr první strany jasně naznačuje, že je tu večer. Titulní skladba tentokrát tvoří jakousi dohru k písni Tváře slov. Tady se mi jeví jako problematické prolnutí, které LP díky nutnosti obrátit desku pochopitelně neumožňovalo, na CD působí jako nepůvodní prvek. Nový rozbřesk je tak trochu setřený, což je škoda. Basa v úvodu Paní Nostalgie by si zasloužila zazářit naplno - stylový úlet do reggae se tentokrát povedl.
I díky zmíněnému singlu byla píseň Já dost známá. Asi bylo záměrem, aby působila k předchozímu kousku co nejkontrastněji. Text je v dobrém smyslu více upovídaný než v jiných písních, máme před sebou celý příběh popisované postavy. Kontrast se povedl i v podobě další skladby - Černá mše za nukleárního boha je temná, melodii téměř postrádající, text musíme jakoby hledat. Logicky nejdepresivnější dílko na celé desce.
Kromě dokonalému vytěžení hlavního tématu titulní písně obsahuje album ještě jeden formální vtípek - píseň Každý den je jakýmsi shrnutím, v textu najdeme odkazy na již slyšené. Hudební stránka nás má především vytrhnout z předchozí letargie. Píseň šlape až k závěrečnému zlomu: konec přináší úvodní píseň v mírně odlišném aranžmá, ale pořád je to ona, album navíc končí stejným zvukem, který jsme slyšeli v samotném úvodu.
Tématická alba nebyla rozhodně v té době něčím zcela běžným. Olympic si navíc dovolil přijít s dvěma bez prostředně po sobě - a třetí mělo brzy následovat.
» ostatní recenze alba Olympic - Ulice
» popis a diskografie skupiny Olympic
Olympic / Prázdniny na Zemi
Prázdniny na Zemi byly prvním koncepčním albem, které jsem ve svém životě slyšel. Musím říct, že mě v mnohém ohromilo či udivilo. Jednak jsem se divil, jak je možné nahrát desku a přitom z ní nehrát nic v rádiu, a také nemít žádnou písničku z ní na singlu. Asi jsem do té doby vůbec netušil, že je možné nahrát album „o něčem“. Mou nevědomost omlouvá snad můj tehdejší věk, totiž celých deset let.
Sevřená forma desky mě tehdy fascinovala, a nevím čím to je, ale fascinuje mě dodnes. Prostě má vše, co má album podobného druhu mít. Najdeme na ní úvodní téma opakující se v závěru, zvukové efekty, nástrojové plochy... Ty působí i po třiceti letech docela svěže, málokteré místo zanudí. Samozřejmě, pohled je trochu zkreslený tím, že za ta léta musím album znát nazpaměť.
Albu ale nechybí melodika, písně většinou nesou jasný Jandův rukopis. Dlužno dodat, že tentokrát je to rozhodně ku prospěchu věci. Nálady písní se střídají a skládají se logicky jedna k druhé. Hned po úvodním Příletu přichází absolutně depresivní Kraj, odkud odletěli ptáci. Po textové stránce docela drsný úvod. Mnohem optimističtěji zapůsobí zpočátku píseň Co všechno se tu může stát s křehkým aranžmá, umocněným kapkami vody. Posluchači však není dopřáno dlouhého odpočinku od chmurných myšlenek - hned ve druhé sloce se nám vše připomene znovu. Následuje odvazové Nechoď dál!, střídající pěkně řádek po řádku verš a kytarové sólo.
Kytarové intro uvede asi nejlepší píseň celé desky - majestátní Strom. Tady už musí být jasné, že texty nic nového nepřinesou - autoři prostě chtěli ukázat, jak na tom naše planeta je a kam spěje. Už proto musí Vzdálenosti najednou působit kontrastně. Ekologické téma je tu vlastně jen naznačeno v samém závěru. Hudební stránka této skladby udržuje svým zrychlováním napětí, které pak náhle opadne.
Zřejmě nutnost odpočinku přiměla Petra Jandu k pozvolnému rozjezdu Rezervace motýlů. Ten je ale tentokrát pozvolný možná až příliš. Pro mě jediné místo, které by zasloužilo větší stručnost. Rytmus reggae se snaží vše zachránit, ale text je možná nejnepovedenější z celé desky. Omluvou snad může být pesimistická vize písně, která má být zatím jen varováním, ovšem akustická konstanta „jdou, jdou, jdou“ hraničí skoro se selháním. Instrumentální plocha předcházející To nic, to jen vzduch je naštěstí mnohem zdařilejší, také píseň sama se pěkně rozjede, úroveň textu se opět zvedne na předešlou úroveň - co víc si lze přát před samotným závěrem?
Ten vlastně ve zkrácené podobě zopakuje úvodní píseň a pak následuje jakási hudební smyčka, náhle přervaná. Jednoduché a mohlo by to být i geniální... Už v roce 1986 tento způsob závěru označila knížka Čtyři hrají rock za neoriginální a již použitý. V této souvislosti snad stojí za zmínku, že v tomtéž dílku je v pasáži, která Prázdniny na Zemi hodnotí, připomenuta Omega a její Gammapolis.
Náš pohled na album může být zkreslený historickou zkušeností východního bloku, a tak se nám může zdát, že ptáci se vrátili a voda se pod nánosem pěn neztrácí tak, jako dřív, padlé stromy už tolik nevyčítají a vánek na nás nedýchá tak nakaženě, byť ten asfalt opravdu asi nepokvete... Bohužel, téma nevyčpělo ani po více než třiceti letech. Pokud se ukázalo být takto nadčasovým, zaslouží si vysoké ocenění. Těch pár zmíněných much mu promíjím - ostatně, bude-li deska pravdivá i za další desítky let, nemusí tu být mouchy už žádné.
» ostatní recenze alba Olympic - Prázdniny na Zemi
» popis a diskografie skupiny Olympic
Oldfield, Mike / Crises
Ano, Mike Oldfield má mnoho jiných alb, mnohdy jistě zásadnějších, ale přesto mi to nedá a napíšu alespoň pár slov právě ke Crises. Mám k němu z několika důvodů zvláštní vztah.
Především to bylo první Oldfieldovo album, které se mi kdy dostalo do ruky. A za druhé - věřili byste, že právě tahle deska se může stát předmětem dohadů při rozvodovém dělení majetku? Souboj o ni jsem nakonec prohrál a musel si ji pořídit znovu.
Nezatížený jinými Oldfieldovými obsáhlými kompozicemi jsem hltal úvodní titulní dvacetiminutovku, a popravdě řečeno hltám ji dodnes. Za ta léta ji už umím nazpaměť, slabé nebo nudné místo v ní nenacházím.
Moonlight Shadow může být pro někoho píseň servaná všemi možnými i nemožnými rádii. Mám však to štěstí, že rádio moc neposlouchám. Posledních pár let se tato veličina u mě dokonce limitně blíží nule. Moonlight Shadow si ze svých hodně mladých let samozřejmě pamatuji, bylo mi tenkrát nějakých třináct let. Jméno zpěvačky Maggie Reilly jsem tehdy neznal, píseň jsem stihl úspěšně zapomenout a znovuobjevil jsem ji možná po deseti letech. Nezní mi vůbec špatně, je to prostě pohodová písnička. Zkuste si ji poslechnout nezaujatě.
Crises je deska, která skoro každým taktem říká „Oldfield“. A tak, i když je následující In High Places na poslech trochu náročnější, autorův rukopis je stále dobře patrný. Anderson v této písni a Chapman ve finálovém kousku jsou vůbec dobrými volbami, tvoří kontrast k obyčejně jednoduchému vokálu Maggie Reilly.
Ten se zaskví ještě jednou - a tady slyšte v mém hlase trochu ironie. Foreign Affair je mi svými probublávajícími klávesami trochu protivná. Slabé místo, na které přiznávám nárok každému albu.
Situaci naštěstí zachraňuje kytarová instrumentálka Taurus 3 a chraplavě drsná, v kontextu alba až nečekaně rockující Shadow On The Wall.
Album jistě nenasměrovalo hudbu nějakým převratným směrem. Ale pro toho, kdo si chce poslechnout propracovanější pop s nádechem virtuozity, může být dobrou volbou. Takto definovanému albu nelze dát jiný počet než tři z pěti. Skoro bych se zdráhal řadit ho mezi rock, ale škatulky v hudbě jsou z věcí nejméně podstatných.
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Crises
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Beatles, The / Abbey Road
Je úplně lhostejné, že více než z poloviny se u alba Abbey Road nejedná o žádnou žhavou novinku - napočítal jsem 10 písní, které byly zkoušeny už při Let It Be. Beatles se konečně - a jak historie ukázala, bylo to na poslední chvíli - vrátili k řádnému nahrávání. Stvořili vlastně jakési hybridní album, jehož první polovinu lze považovat za písničkovou. Čím je tedy ta druhá polovina? Jde ještě dál než Seržant - místy se jedná o rockovou suitu, kde na sebe jednotlivé písně přímo navazují.
Trochu falešně navozuje dojem kolektivního díla. Co do délky se jedná o běžné LP, na kterém jsou autorsky zastoupeni všichni členové skupiny. Tolik první poslech - první pohled na obal prozradí, že playlist se opět hemží autorskou dvojicí Lennon-McCartney. Na Harrisona zbylo mezi 17 položkami místo pro dvě skladby, Starr má na desce jedinou.
Abbey Road patří mezi alba, která poslouchaná vcelku fungují naprosto bezvadně. Budeme-li jej však chtít rozebrat na jednotlivé části, zjistíme, že kvalita některý písní je přinejmenším sporná. Mezi takové řadím především McCartneyho Maxwell´s Silver Hammer. Jeho schopnost prosadit na singl téměř cokoliv naštěstí (již poněkolikáté) narazila. Na jedné straně tu máme McCartneyho dokonale zvládajícího svůj hlas (Oh! Darling) i nástroj (I Want You), na druhé straně je tu ale McCartney plýtvající časem a zřejmě i trpělivostí svých kolegů. Svůj talent využil rozhodně lépe, když dokázal perfektně vygradovat You Never Give Me Your Money a ještě její téma zapracovat do závěru druhé strany. Spolu s She Came In Through The Bathroom Window a již jmenovanou Oh! Darling se jedná o jeho nejvýraznější momenty na albu.
Jakkoli můžeme shledávat popěvek Her Majesty vtipným, bez kontextu alba by byl jen tím, čím jej vlastně McCartney prohlásil - totiž odpadem. Jen souhrou náhod se po vystřižení (původně byl mezi Mean Mr. Mustard a Polythene Pam) ocitl tam, kde jej známe dnes.
Lennonovi se dostalo cti otevírat a uzavírat první stranu desky. Obě jsou naprosto odlišné - zatímco Come Together předkládá ve své rockovosti jistou dávku melodie a textové bohatosti, I Want You (She´s So Heavy) je příkladem do extrému dovedené minimalistiky. O jazykové bohatosti se mluvit nedá - celý text si vystačí v podstatě se dvěma větami. Lennon byl posedlý Yoko Ono a v hlavě zřejmě ve chvíli, kdy píseň skládal, neměl nic jiného. Mimo zpívaná místa však píseň přechází do poutavého riffu, na kterém s Lennonem ochotně spolupracovali Harrison i McCartney.
Lennon se autorsky zajímavě předvedl rovněž v Because, trojhlasé harmonii, která se stala vůbec poslední písní nahranou pro album. Po vokální stránce jde o jednu z nejkomplikovanějších nahrávek Beatles. Další jeho příspěvky jsou životaschopné jen jako součást Long Medley, jak je druhá strana alba též nazývána.
Starr dostal, jak už bylo řečeno, prostor v jediné písni. Octopus´s Garden je inspirovaná rozhovorem s rybářem, který Starrovi vyprávěl, jak si chobotnice staví na mořském dně zahrádky z kamínků. Na autorsky různorodé první straně Abbey Road své místo rozhodně má. Dokonce i Starrův zpěv jako by tu zněl méně zoufale, než je obvyklé.
Zbývá pohovořit o Harrisonových písních. V obou případech se jedná o extratřídu. Na singlu, dokonce poprvé na jeho A-straně, se z obou ocitla jen milostná balada Something. Lennon ji uznával jako nejlepší z celého alba. Píseň střídá tóniny - ze sloky v C-dur přechází do můstku v A-dur a zase zpět. V jednom případě je zpěv ve sloce nahrazený kytarovým sólem. Jakkoli krásným, Harrison s ním prý stejně nebyl spokojený...
Here Comes The Sun se stala druhou Harrisonovou nejpopulárnější písní. Oproti zasněné náladě Something přináší tato skladba zvonivý zvuk akustických kytar - jako bychom se ocitli v té zahradě, v níž ji složil. Její přímočarost jen lehce narušují metrické odchylky v prostřední části.
Když nic jiného, je album chytře odvedenou prací hudebníků i produkce. Vedle silných písní, které na něm nepochybně jsou, dokázalo hudebně pozvednout i písně, které by jinde bylo možné stěží označit jako plnohodnotné. Jejich vznik často nebyl dán potřebou materiálu pro nakonec vzniklou suitu - vznikly dlouho předtím, než mohl kdokoliv z Beatles o podobně koncipovaném albu cokoliv tušit. Tento fakt je sám o sobě pozoruhodný a je jen dokladem mistrovství, s jakým bylo album nakonec poskládáno.
Kvůli kaňce v podobě Maxwell´s Silver Hammer musím přivřít oko, abych dal pět hvězdiček. Budu si možná v duchu myslet o půlku méně, ale album Abbey Road je přesně ten případ, kdy by zaokrouhlení směrem dolů bylo ostudné.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Beatles, The / Revolver
Bude to znít možná trochu svatokrádežně, ale mně osobně se Revolver líbí o kousek více než Seržant. Přinejmenším jej považuji za seržantovskou předzvěst, ne-li za jeho staršího bratříčka. Další důvod je už opravdu hodně subjektivní, ale můj oblíbený Harrison dostal na Revolveru mnohem více prostoru než na jeho následovníkovi. Nejen proto mi připadá, že se jedná o mnohem kolektivnější dílo než v případě Seržanta, který byl hlavně McCartneyho nápadem. Písně, ač byly připsány dvojici Lennon-McCartney nebo Harrisonovi, občas napsali členové skupiny společně. Bylo tomu tak i v případě úvodní úderné rockůvky Taxman, jež zaujme svým satirickým textem namířeným proti daňové politice. Harrisonovi se dostalo ojedinělé cti v celé historii Beatles, totiž otvírat album svou písní. S textem pomáhal Lennon, Harrison své poselství změkčil a napsal ho tak, aby si to u nikoho politicky nerozházel.
Také pesimistický text Eleanor Rigby, obvykle připisované McCartneymu, je rovněž kolektivním dílem. Pravda, McCartney napsal první sloku, ale ke zbytku dodali své nápady všichni ostatní členové Beatles a textová fráze refrénu je prý dílem společným a nerozdílným. Hudebně píseň zaujme použitím smyčců i dórskou tóninou, která může být považována za první experiment, na který posluchač při poslechu narazí.
Mám rád ospalou náladu písně I´m Only Sleeping. Aranžmá krásně koresponduje s textem, dalšího experimentu se dočkáme v případě pozpátku nahraného Harrisonova kytarového sóla. Při opravdu pozorném poslechu seznáme, že těch tónů tam zase není tolik, ale výsledek funguje neuvěřitelně. Lennonova nejlepší píseň na albu.
Počet tří písní, které Harrison dohromady na albu měl, je naprosto výjimečný, jakkoli toto konstatování může dnes vyvolat útrpný úsměv. Ale tak to prostě v Beatles chodilo... Tentokrát zbylo místo na indicky laděnou píseň Love You To. Harrison, který znal indickou hudbu jen z poslechu a nikdy předtím ji doopravdy nestudoval, zvládl tento kus žánrově bezchybně.
McCartneyho skladbu Here, There And Everywhere měl rád Lennon, jakkoli je naprosto odlišná od jeho vlastních skladeb. Tam, kde je Lennon tónově úsporný, skáče McCartney nahoru a dolů v širokých intervalech. Kde by Lennon byl uštěpačný, je McCartney melancholický, možná až příliš sladký. Ale to už je věc názoru nebo vkusu. Odmyslíme-li si Eleanor Rigby, je Here, There And Everywhere nejlepší McCartneyho skladbou v oboru konvenční písně.
Co může být kontrastnější než následující Yellow Submarine, která se o něco později stane titulní písní kresleného filmu. Starrův zpěv zní hlavně v úvodu hodně nepřesvědčivě, později ho milosrdně překryjí svými hlasy ostatní. Nic proti zvukovým efektům, tady se však nabízí otázka, zda toho hračičkování není už trochu příliš. Snesitelné je to snad v kontextu filmu, jenže o něm v době vzniku písně neměl nikdo ještě ani tušení. A tak Beatles stvořili píseň oblíbenou hlavně dětmi, pro mě však zůstává nejrozporuplnější skladbou alba. Přes všechny výhrady má coby kontrastní kousek na albu svoje místo.
Bez diskusí naopak beru Lennonovu She Said, She Said. Její rytmické úlety udržují posluchače v neustálém napětí, umocněném textem pohrávajícím si s tématem smrti. Pokud řadím I´m Only Slepping nejvýše z Lennonových písní na Revolveru, tato je dalším kandidátem umístění na bedně i mezi všemi ostatními. Nelze pominout fakt, že byla nahraná z celého alba jako poslední, a v kronice Beatles jí tudíž patří čestné místo těsně před započetím práce na Strawberry Fields Forever.
O bednu soupeří i následující skladba. McCartneyho Good Day Sunshine je pohodová píseň pro letní odpoledne. I v jednoduchosti je krása. A toto je jednoduché a pěkné. Není co dodat.
Jako parní válec vás svými kytarami přejede And Your Bird Can Sing. Lennon ji později zavrhoval jako odpad, ale neberme ho vážně - velmi často měl ve zvyku svou tvorbu podobným způsobem shazovat. Pravda, melodie je poněkud banální, ale právě ony valivé kytary jsou věc, kterou si spolehlivě zapamatujete.
McCartney ve For No One hovoří o konci vztahu. Píseň s překvapivě jednoduchým doprovodem, formou jinak dokonalá, zůstává náhle neukončená, jako by i konečný verdikt neměl být vyřčený. Závěr tak zůstává na posluchači.
Doctor Robert, i když svoje tempo má, je asi nejméně výraznou skladbou na Revolveru. Jakkoli mám výhrady k Yellow Submarine, nelze si ji nezapamatovat. Což u této písně, alespoň na první poslech, naopak hrozí.
Po řízném otvíráku Taxman a indické Love You To se zdá být I Want To Tell You nejklidnější z trojice Harrisonových skladeb. Melodiku jí rozhodně upřít nelze, napětí však také ne. To vydatně podporuje McCartneyho disonantní piano. Hlavně díky textové složce je píseň nakonec více indická, než by se zdálo na první poslech. Rozhodně další z kandidátů na bednu.
Na písni Got To Get You Into My Life je patrná určitá autorova bezradnost, ostatně v tom smyslu hovoří i dostupná literatura, takže jsem možná trochu ovlivněný. Mimo jiné ji však dokazuje i verze uvedená v Antologii. Mým soukromým faktem zůstává, že mě nikdy nijak zvlášť neuchvátila, a možná jen dechy spolu s basou kráčející v rovných čtvrtkách ji povznášejí nad průměr.
Paradoxně byla poslední píseň na albu nahrána jako první. Je to zosobnění hudebního experimentu. Jeden akord, v rámci kterého se Tomorrow Never Knows stihne pohybovat, v tomto případě bohatě vystačí. Všichni si ve studiu pohráli se zvukovými efekty, Harrison navíc přidal sitár. Tato píseň, vedle Eleanor Rigby, tvoří na albu kategorii samu pro sebe. Teprve pak stojí za to stanovovat nějaká pořadí. Ostatně ani tady to nejde tak jednoznačně určit, kandidátů na stupně vítězů jsem jmenoval více, než by bylo zdrávo. Rozhodnutí o konečném pořadí i o tom, na které písně zbydou ona nepopulární místa, tak zůstává na laskavém čtenáři. V tomto případě to však bude velmi těsné.
Jak už jsem řekl, Revolver skupinu nasměroval do míst, kde nalezla Seržanta. V tom spočívá jeho přelomovost, Seržant byl už „jen“ logickým vyústěním. Přes drobné vady na kráse si jako celek zaslouží plný počet bodů.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Omega / 200 Évvel az utolsó háború után
Původně povolená verze tohoto alba - Elő Omega - se k mým uším nikdy nedostala. Přiznávám, že dnes už o tento falešný živák ani nestojím. Důvod je prostý - hudba jistě lépe vynikne bez přimíchaného řevu publika. Kdyby se však jednalo o skutečnou živou nahrávku, měl bych k ní poměr zcela opačný a sháněl bych.
Úplnou verzi alba však znám poměrně krátce. Může dost dobře tvořit chybějící článek mezi Éjszakai országút a Pětkou. Omega se po předchozím rozchodu s dvojicí Presser - Laux musela vypořádat nejen s obsazením uvolněných postů, ale především bylo nutné zaplnit přímo zející díru po autorech. S touto dvojicí se od Omegy navíc celkem pochopitelně poroučela i její dosavadní textařka Anna Adamis. Coby Lauxova manželka následovala oba do nově založených Locomotiv GT.
Z prázdných postů v kapele bylo obsazeno pouze místo bubenické, čímž se Omega stala kvintetem. Odchod jedněch kláves potvrdil hardrockové směřování skupiny. O autorství se podělili větším dílem Mihály a Molnár, menším dílem přispěl Kóbor a do party přibrali básníka a textaře Pétera Sülyiho.
A co stvořili? Našlapané album se spoustou potenciálních hitů. Některé písně se jimi nakonec i staly - Regvárt kedvesem, titulní píseň i Hűtlen barátok jsou součástí koncertních playlistů (tři zmíněné tvoří ještě jednu zajímavou trojici, o které se zmíním o chvilku později).
Úvodní píseň není milostná, jak by se mohlo podle názvu zdát. Onou „dlouho očekávanou drahou“, která konečně přišla, je - světe div se - rocková píseň, která se dostavila po náhlém tichu. Že by tedy reakce na personální zemětřesení, jež Omegu před nedávnem postihlo? K tomu se možná vyslovuje i Hűtlen barátok, tedy Zrádní přátelé („keresnek, és együtt megtalálják, keresnek tovább, tovább“, tedy „hledají, a ať spolu najdou, hledají víc, víc“)
Ostatní věci jako Törékeny lendület, Blues, Eltakart világ či Omegautó nejsou vyslovenými hitovkami, ale v rámci desky fungují spolehlivě a plní své funkce albových písní, přesněji řečeno pecek. Přece jen však musím některé vyzdvihnout. Především to bude Egy nehéz név után s téměř hymnickým úvodem. Když se text rozhovoří o cestě, která se rozdělila do dvou, hádejte, co mi opět vytane na mysli.
Kytarové a klávesové intro dělá z Emlék uchvacující kousek, nálada pokračuje i poté, co píseň nabere na obrátkách. Na velmi klidných obrátkách.
Téměř devítiminutová píseň Varázslatos, fehér kő je v souladu se svým názvem opravdu kouzelným kamenem, který zapadá do nálady alba a tvoří velmi důstojné finále (název hovoří i o bílém, to bych v hodnocení vynechal). O autorství se podělila celá skupina včetně nového dvorního textaře.
Kdo se poznal v Szex-apó, to ponechme historii, případně přísloví o potrefené huse. Faktem je, že píseň byla jednou z dvojice, která na Elő Omega být nesměla. Tou druhou byla 200 évvel az utolsó háború után (200 let po poslední válce). Ta se však přesto k posluchačům dostala. Již o rok dřív vyšla spolu s Régvárt kedvesem na singlu. Pravda, obě písně byly v jiných verzích, pro album byly nově nahrané a obě nahrávky znějí lehce jinak. To samé bez výjimky platí i písni Hűtlen barátok.
Zbytek alba byl zpřeházen, takže z původního záměru nezůstal kámen na kameni. Zákaz jistě restart Omegy po personálních změnách neulehčil. Je škoda, že se album k posluchačům nedostalo ve své době, na druhé straně bych bral jako kladný ten fakt, že skupina přistoupila alespoň na vydání ořezané verze. Mimo jiné proto, aby bylo znát, že existuje dál. My, co už máme to štěstí slyšet album v kompletní verzi, ho pak můžeme ohodnotit. Za sebe hovořím „čtyři“ - označení „excelentní“ mu jistě sluší více než dobře.
Ještě malá, ale nutná poznámka: pod anglicky zpívaným albem s názvem 200 Years After The Last War identického souputníka rozhodně nehledejte. Ze své maďarské předlohy obsahuje pouze titulní píseň. Více materiálu pochází z následující desky 5, v jednom případě pak dokonce musíme pohlédnout ještě dále do budoucnosti.
» ostatní recenze alba Omega - 200 Évvel az utolsó háború után
» popis a diskografie skupiny Omega
Omega / Éj_szakai Országút
Album Éjszakai országút posouvá tvorbu Omegy zase o kousek dále. Objevují se aranže využívající smyčce a flétny, které krásně dotvářejí například Maradj velem.
To bychom ale přeskočili první dva kousky, a ty rozhodně stojí za to. Úvodní Oh, jöjj! nás kamsi zve... snad na tu jízdu po noční dálnici, nebo tam, kde budeme sdílet nějaké štěstí, jak praví název druhé písně. Rytmicky úchvatné, prostě nářez jak má být. Trochu tuctověji působí Oh, Barbarella, ale vše spraví orchestrálka H., az elektromos fürész.
Nevím, jak dobrý je Molnár kytarista. Ani se tím nehodlám dvakrát zabývat. Jeho hra, doplňující se s flétnou, je tu naprosto účelná a tenhle kousek je prostě nádhera a Molnárův velmi pěkný autorský příspěvek. Skupina šlape bezchybně, zvládá všechny sestupy i rytmické nástrahy skladby.
Titulní píseň je prostě nádhera podpořená smyčci, když se rozjede, je z ní velmi přitažlivý kousek, který snad předčí i Tízezer lépés z předchozí desky. Mně mimochodem pobavila hra s názvem písně. Zatímco název desky nám přináší Noční dálnici v prvním pádě, v písni samotné se ocitáme "na ní". Tolik jako vysvětlení, pro některé možná vysvětlení jedné ze záhad maďarštiny, proč že nám ty dva názvy takto odlišují.
Na ulici a na náměstí se ocitneme i v další skladbě, která se po úvodním pianu rozjede v nečekaně nekompromisní píseň, kontrastní k předchozí tak, jak je jen možné. Musím trochu polemizovat - Presser podle mého vůbec nebyl autorsky vyčerpaný, jak se někteří domnívají. Po následujícím singlu Sötét a város se však spolu s bubeníkem Lauxem poroučel. Po jeho odchodu se kapela musela vypořádat s nelehkou otázkou, kdo ho nahradí. Léta příští ukážou, že se to povedlo až nečekaně dobře.
Ale to už je jiná kapitola. Vraťme se ještě na konec desky. Tam Presser přispěl ještě několika dalšími písněmi, mezi nimi ale pěkně působí opět Molnárovo Utazás a szürke folyón, tedy Putování po šedé řece. Rytmicky trochu těžkopádný úvod přejde do rozmáchlého refrénu - dá-li to tedy refrénem formálně označit.
Tak trochu floydovsky, i díky cinkání mincí, na mě působí Malý oddech, tedy Egy kis pihenő. Minuta a něco zvukových efektů, kde pěkně rozhozené do sterea uslyšmíme zívání, škrtnutí sirkou a zapálení cigarety, upadlý pohárek, kroky... je to příchod nebo odchod? Snad tedy odchod nouzovým východem, jak nám praví název poslední skladby. Její úvod je skoro bachovský, po ní následuje ještě jeden vtípek - na klavír a cello zahraná píseň Ha én szél lehetnék, známá už z prvního alba. Uprostřed se rozjíždí do podoby rozmáchlé kompozice, což vtipně sráží úplný konec svým rozladěním.
Kdo čekal pokračování tam, kde skončila minulá deska 10000 lépés, bude překvapený. Album neobsahuje žádný vyložený hit, ostatně jediný singl Olyan szépen mosolygott / Oh, Barbarella je až pozdějšího data - vyšel v době, kdy už bylo nutné hledat náhradu za odchozí členy. Deska především působí jako kompaktní celek, v tom je její největší přednost.
» ostatní recenze alba Omega - Éj_szakai Országút
» popis a diskografie skupiny Omega
Beatles, The / The Beatles At The Hollywood Bowl
The Beatles At The Hollywood Bowl je jediný oficiálně vydaný beatlesácký živák. Přes fakt, že je kombinací nahrávek ze srpnových koncertů v Los Angeles z let 1964 a 1965, objevil se až v roce 1977. Tehdy vyšel na LP, vydání na CD jsme se dosud nedočkali - dá se sehnat pouze padělek, který sice na obalu nese logo Capitolu, ale spíše pouze jako grafický prvek. Jediným na CD oficiálně dostupným materiálem z těchto koncertů je tak nahrávka Baby´s In Black, která se v roce 1995 objevila na CD singlu Real Love. Tu však na původním LP nenajdete...
Capitol se zaobíral myšlenkou vydat live desku Beatles už v polovině šedesátých let, za tím účelem bylo také nahráno několik koncertů během amerických turné skupiny. Materiálu však bylo nakonec méně, než se předpokládalo. Při koncertu 29. srpna 1965 totiž vypověděl v úvodu službu McCartneyho mikrofon, a tak tento záznam, ačkoliv je po technické stránce celkem kvalitní, použitelný nebyl. Také ostatní zaznamenané koncerty se netěšily zvláštní přízni Beatles či Capitolu. Byly označeny za nekvalitní a k vydání nevhodné. Tam je zřejmě nutné hledat důvod onoho dvanácti, respektive třináctiletého zpoždění.
S odstupem času se dá říci, že toto hodnocení nebylo úplně spravedlivé. Však také George Martin časem změnil svůj názor a na vydání nahrávek se podílel. Lennon byl prý po poslechu desky nadšený, zbylí členové už méně, ale svůj souhlas k vydání stejně dali. Výsledné LP obsahuje 13 písniček, z nichž 6 pochází z 23. srpna 1964 a 7 ze 30. srpna 1965. Pro běžného posluchače je však tento fakt nepodstatný, při poslechu se obě data dají odlišit jen za předpokladu, že znáte playlisty koncertů v tom kterém roce.
V takovém případě můžete třeba i litovat nezařazení některých písní, ale vydavatel byl omezen kapacitou dlouhohrající desky, a tak je nakonec dobře, že album přineslo širší úhel pohledu na živé hraní Beatles než jen záznam jednoho koncertu.
Původně třístopý záznam prý neumožňoval dobré vyvážení nahrávky, zůstává tedy otázkou, jak je možné, že se to nakonec povedlo. Nahrávka je mistrovkou vizitkou techniků, kteří dokázali nahrát skupinu vedle šílejícího davu. Někdy se síla jeho řevu přirovnává ke startujícímu letadlu. Absolutorium si zaslouží i Beatles samotní, uvážíme-li, že hráli bez odposlechů a jen stěží slyšeli, co vlastně hrají a zpívají. Je skoro jisté, že hodně z toho mohli slyšet až při poslechu záznamu. To ostatně platí i divácích, kteří tomu tehdy byli osobně přítomní.
Rozebírat playlist desky nemá žádný zvláštní význam. Jistě by se prodal i v případě, že by v obdobné sestavě vyšlo bestofko složené ze studiových nahrávek. Komu se podaří nahrávku na jakémkoliv nosiči sehnat, bude mile překvapený. Jedná se o mnohem cennější materiál než třeba Antologií glorifikovaný koncert na stadiónu Shea, který sice atmosféru mít mohl, ale ve studiu toho bylo dotvořeno tolik, že za koncertní lze tento záznam označit jen s přivřením oka.
» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles At The Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Beatles, The / The Beatles
Hm, Bílé album... Co k němu říct? Není na něm ani jeden singl, je na něm spousta docela pěkných věcí a taky pěkných pár (cenzurováno). Počínající rozpad skupiny je opravdu cítit - každý si prostě jede po svém a ostatní potřebuje v lepším případě jako doprovodnou kapelu, v horším případě vůbec. Každá ze čtyř stran dvojalba je zaneřáděná nějakým tím odpadem, který tam zkrátka být neměl. Celé album má podivně rozjuchanou atmosféru, která má snad navodit dojem živého hraní, ale je to jen důsledek ztráty jasného směru, kterým by se nahrávání mělo ubírat. Tedy jinými slovy důsledek věci, která byla na předešlých deskách nemyslitelná. Na mě to různé rozehrávání, postupné rozjíždění a pochybné brnkání či povídání na koncích písniček působí spíš uměle a postupně čím dál tím víc ruší.
Atmosféra při nahrávání nebyla dobrá, to je historicky známý fakt. Poprvé se stalo, že někdo z kapely bouchl dveřmi. Tentokrát to byl Starr a McCartney ho po nějaký čas na místě bubeníka ochotně zastoupil.
Začátek alba je více než slibný - po zvukovém efektu začne solidní McCartneyho vypalovák Back In The U.S.S.R., který plynule přejde do Lennonovy klidné Dear Prudence. Následující Glass Onion je pokažená utahanými smyčci na konci, skupina měla podle mého dát přednost mixu, který se objevil po mnoha letech na Antologii. Následuje první hrůza: Ob-La-Di, Ob-La-Da, neskutečná odrhovačka, která jen mrhá silami všech zúčastněných. Bohužel se právě tato věc stala možná nejznámější nahrávkou celého dvojalba. Špatný dojem pokračuje i v odpadkovitém popěvku Wild Honey Pie. Dojem nezachraňuje ani Lennonova The Continuing Story Of Bungalow Bill - na jejím začátku i konci se poprvé objevuje onen nešvar, který jsem popsal ve druhém odstavci. Ve zmateném závěru se málem ztratí začátek výtečné Harrisonovy písně While My Guitar Gently Weeps, která zvedá úroveň konečně zase o něco výš. Povedený závěr první strany obstarává Happiness Is A Warm Gun, jedna z mála nahrávek alba, která snese označení kolektivní.
Druhé straně bylo dopřáno kvalitního materiálu ještě méně. Asi nejlepší písní je I´m So Tired. Slušně vyznívají ještě Piggies a Julia, snesitelný je Starrův příspěvek Don´t Pass Me By, jehož účinek posiluje fakt, že se jedná o autorský debut a sráží zmatené fidlání na konci. Blackbird a Martha My Dear jsou McCartneyho sólové záležitosti, první je zajímavá akustická vybrnkávačka, druhá trochu nudí rytmickými nepravidelnostmi. I Will samostatně sotva obstojí, Why Don´t We Do It In The Road je trochu zbytečně moc uřvaná a trochu zbytečná. Rocky Raccoon pak upřímně nesnáším od doby, kdy jsem ji slyšel poprvé - což trvá dodnes. Zbytek první poloviny nemá šanci dojem pozvednout.
Jako nejvyrovnanější se jeví třetí strana, ale i tu několik věcí kazí. Jako první přijde nepěkný střih v Yer Blues (3:16). Jakkoli je provedený v tempu a řemeslně tedy zřejmě správně, zní hrozně. Ty dvě části na sebe prostě nenavazují, je to ošklivé kopnutí do uší. O tom, že byl šťastný Lennonův nápad zpívat mimo mikrofon, též nejsem přesvědčený. Po McCartneyho akustickém okénku následují dvě Lennonovy docela povedené písně, tentokrát kupodivu ničím nepokažené. McCartney předvede trochu hlasitého zmatku v Helter Skelter, který se z fadeoutu zbytečně vrací zpět, následovaný Harrisonovým příspěvkem s názvem Long, Long, Long. Píseň je asi lepší, než jaká se zdá z běžného poslechu být. Je nepochopitelně tichá, takže její melodie nevynikne. Což je příčina toho, že zaujme jen velmi těžko. Bohužel, je to nejméně zdařilá nahrávka Harrisonovy skladby. Tím opravdu neříkám, že i jeho nejslabší píseň.
A jsme u poslední strany. Revolution zní mnohem lépe v rychlé verzi ze singlu, Lennon se zachraňuje v Cry Baby Cry - jedné z jeho nejlepších písní na celém dvojalbu, aby následně přišla Revolution 9. K tomu už nemám opravdu co dodat... Honey Pie není přesně můj šálek čaje, což není vina autora. K tomu lepšímu ze závěru alba patří Savoy Truffle a k tomu ještě snesitelnému Good Night.
Album ztrácí pocit provázanosti, který by přítomen být měl, byť se jedná jen o album písničkové. Ona pestrost navíc není dána nějakým záměrem, je výsledkem postupu "co dům dal". Mnoho z té pestrosti pak tvoří vyslovený odpad, čili to opravdu těžko připočtu k plusům. Beatles tu spáchali tolik ledabylostí, až se jeden nepřestává divit. Harrison se pak stal obětí hudebního zločinu, když byla vyškrtnuta jeho Not Guilty. Budu se asi dost lišit, ale pro mě toto album vážně neznamená víc než pouhý průměr. Tři hvězdičky s jedním lehce ukousnutým cípkem.
» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The