Jacula (1968 – 1972, 2011)
Jacula byla italská progresivní rocková kapela. Bývá zaškatulkovávána do stylu „mystic-psycho-dark“ nebo „parabiblical mystic sound" či „dark gothic“.
Založil ji v roce 1968 v Miláně filosof, skladatel a kytarista Antonio Bartoccetti spolu se zpěvačkou, hráčkou na klávesy, housle, flétnu a perkuse Doris Norton (známou též pod jménem Fiamma Dello Spirito), která byla i jeho parterkou, a hráčem na chrámové varhany Charlesem Tiringem, jako experimentální projekt s cílem převést do hudby sérii teologicko-filozofických a esoterických myšlenek.
Bartoccetti se narodil 18.12.1946 v městečku Marche v Apenninském pohoří, v mystické krajině plné vlků, divokých kanců, lišek, sov, kouzelné mlhy, čarodějnic, a skřítků, kde stál starý dům kouzelníka Parthenzy, který pravidelně v nočních hodinách navštěvoval. Místní genius loci měl velký vliv na jeho filosofii a hudbu. Franz Parthenza býval později označován jako „médium“ Bartoccettiho tvorby.
Kromě Jaculy a později Antonia Rexe založil Bartoccetti další dvě méně významné hudební skupiny:
Invisible Force (Antonio Bartoccetti – kytara a zpěv, Elisabeth d'Esperance – zpěv, Charles Tiring – klávesy a Peter McDonald – basa a bicí);
Dietro Noi Deserto (Antonio Bartoccetti – basa, Luciano Iura – zpěv a varhany, Luciano Quaggia – kytara, Mauro Baldassari - bicí.
Bartoccetti je považován za jednoho z nejlepších kytaristů tohoto období italského rocku.
Inspirací pro jméno Jacula byl upír z italského stejnojmenného komiksu pro dospělé plného mystiky, satanismu a erotiky.
Varhaníkovi Tiringovi (ročník 1903) bylo v té době 65 let. Dnes se nad tímto věkem v rockové hudbě nikdo nepozastaví, ale tehdy tento generační rozdíl velmi neobvyklý. Tiring se hudbě věnoval již od dětství, fascinovaly ho zejména kostelní varhany, kterým se věnoval po celý svůj život. V šestnácti letech odehrál několik koncertů z díla J. S. Bacha v anglických katedrálách. Od osmnácti let působil jako studiový muzikant - zpěvák a hráč na klavír, kostelní varhany a později i na hammondky. Sám o sobě řekl, že vždy toužil hrát na varhany tajemnou, děsivou, strašidelnou hudbu. Toto se mu v plné míře u Jaculy podařilo uskutečnit. Tóny jeho varhan vyvolávají příjemné mrazení a očekávaní, co přijde dále.
V tehdejších progresivních kruzích byla hudba skupiny vítána jako inovativní, ale většina fanoušků a kritiků tohoto žánru ji považovala za příliš temnou a podivnou, zejména v éře, kdy se základem nové progresivní rockové scény staly kapely jako Pink Floyd, Genesis a Gentle Giant. Jelikož i samotný zakladatel Antonio Bartoccetti ji posléze označil jako mladickou nerozvážnost, je diskografie Jaculy poměrně malá. Skupina dokončila dvě alba: „In Cauda Semper Stat Venenum“ a „Tardo Pede In Magiam Versus“.
Kapela začala spolupracovat s malým nezávislým vydavatelstvím Gnome Record a nahrávat v jejím londýnském studiu.
V roce 1969 vychází album „In Cauda Semper Stat Venenum“, které je začátkem cesty k vnitřnímu hledání tajemných světů. Zvuky kostelních varhan, neobvyklá brilantní ocelově znějící kytara s těžkými riffy, jemně znějící klavír, tympány a jiné perkuse se vzájemně překrývají a navazují na sebe. Do toho slyšíme foukat vítr a Bartocetti mluví texty skoro jako by to byla zaklínadla. To vše vyvolává představu zaniklých středověkých hradů, temných kobek a tmavých lesů v noci a vede Vás do pochmurného sna.
Album bylo vydáno ve velmi omezené edici 200 (některé zdroje uvádí 300) kusů a většinou rozdáno náboženským spolkům a lidem se zájmem o esoteriku.
Po dlouhém pátrání po překladu latinského názvu alba jsem objevil překlad do angličtiny "Poison Is Always At The End" čili „Na konci je vždy jed“, možná s trochou fantasie z temných snů „Jedovatý ocas“
Všech šest kompozic, které jsou na tomto albu, bylo napsáno na základě melodií vzniklých na duchovních seancích s Franzem Parthenzym. Ke každé z nich patří jedna skica na zadním obalu.
Obal je sám o sobě zajímavý. Je temný a zneklidňující podobně jako obal prvního alba Black Sabbath, které však vyšlo o rok později. Tento je černobílý.
Stejný ale v barevném provedení je použit za tři roky (1972) na druhém albu “Tardo Pede In Magiam Versus“. I zde jsem se pokusil o překlad názvu a dospěl jsem ke „Kouzelný verš tě zastaví“ (hodně ale fabuluji).
Kromě varhan znějících zhruba stejně jako na prvním albu a mystických textů se mu nijak nepodobá. Klidně by se dalo říci, že je to úplně jiná kapela, přestože pouze přibyl bubeník Albert Goodman. Goodman se později s Bartoccettim a s Doris Norton stává členem nové formace Antonius Rex.
Místo textů mluvených Bartoccettim zde zpívá a mluví Doris Norton. Ženský hlas přidává hudbě nové rozměry. Celkově zní album oproti předchozímu mnohem klidněji. Dramatičnost je dána více vnitřním napětím než hudebními efekty. Kytara spíše vytváří texturu skladeb a nechá sólově vyniknout hlavně klávesy, ale i flétnu a housle. Skladba „Jacula Waltz“ je jemná „najazzlá“ milostná píseň. V následující „Long Black Magic Night“ s krásnou flétnou a houslemi promlouvá Doris Norton tak, že zahání předchozí černé noční můry; říká, že kouzelná noc začíná a na jejím konci čeká naděje (alespoň pro mne to tak vyznívá).
Po vydání alba odchází varhaník Charles Tiring. Nahrál prý samostatně dvě alba: „De Sade In Convent“ (1974) and „The Dark Experience“ (1976). Nikde jsem však o nich nic nenalezl. Jeho odchod předznamenává konec Jaculy.
V roce 1974 Bartoccetti ukončil činnost Jaculy a založil novou sestavu jménem Antonius Rex.
V roce 2007 bylo album "Tardo Pede in Magiam Versus" vydáno v reedici k 35-tému výročí původní nahrávky a doplněno o do té doby nezveřejněnou skladbu Absolution.
Po téměř čtyřech desetiletích v květnu 2011 vydal Antonio Bartoccetti album „Pre Viam“ („Před cestou“), třetí a doposud poslední studiové album pod hlavičkou Jacula. Vznikalo v období 2009 a 2010. Kromě Bartoccettiho (kytara, basa, zpěv) se na něm podíleli muzikanti ze skupiny Antonius Rex: bubeník Florian Gorman a klávesák Rexanthony (vlastním jménem Anthony Bartoccetti), syn Antonia Bartoccettiho a Doris Norton.
Hudba je opět trochu jiná, čemuž se nelze divit, protože chybí kostelní varhany Charlese Tiringa. Vůdčím nástrojem je zde Bartoccettiho kytara.
Zajímavou shodou okolností je, že Antonius Rex vydal v roce 2009 album s názvem „Per Viam“ („Cestou“), a album „Pre Viam“ nese podtitulek "An Observation by Antonius Rex“ („Pod dohledem A. R.“).
Diskografie:
1969 - In Cauda Semper Stat Venenum
1972 - Tardo Pede In Magiam Versus
2011 - Pre Viam
Jarouš, 1.7.2017... (celý článek)
