Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.02.2012

Když se v roce 1981 objevila deska s názvem Friday Night In San Francisco, vzbudilo mnoho ohromených diskusí na dané téma. Album přineslo virtuozní akustické ztvárnění pěti skladeb, jejichž prezentace ohromila nejen Ameriku, ale i Evropu a Japonsko.
Tohle album se kupodivu někdy na počátku osmdesátých let objevilo i u nás k prodeji, což vzbudilo skutečně mimořádný zájem. Samozřejmě, že album kupovali hlavně hudebníci, kteří pronikali do sfér kytarového umění a chtěli mít to správné vodítko od opravdových velmistrů, ale zájem o něj měli i fanoušci náročnější koncertní hudby stejně jako zvědaví standardní posluchači, kteří jednoduše chtěli slyšet, jak tahle hudba pro jejich uši bude znít.
Popravdě řečeno, vinylový výlisek vydal holandský label Philips/Phonogram International B. V., což bylo poměrně nešťastné řešení. Alba s touto etiketou (pokud se pamatuji z jiných příkladů), nezněla nijak zvlášť kvalitně, což byl pro danou hudbu poměrně velký handicap. Přesněji řečeno pro ty posluchače, kteří měli hifi aparatury vyšší kategorie, protože deska šuměla, místy praskala a také dynamická stránka za moc nestála.
Na použití nové technologie SBM bylo na počátku osmdesátých let ještě brzy…
Hodně lidí tehdy litovalo, že album nevydal renomovaný víceméně jazzový label ECM, který měl špičkovou kvalitu zvuku svých vinylů. Ten ale měl striktní dramaturgii orientovanou jiným směrem.
Až se potom hudba později digitalizovala, bylo to pro tenhle projekt opravdové řešení a pozdější vydání, které záznam ještě remasterovalo, prostě přineslo zvukově čistý až průzračný zvuk a mohli jsme konečně docenit album ve veškeré šíři jeho prezentace…

MEDITERRANEAN SUNDANCE / RIO ANCHO – z levého reproduktoru nám servíruje svoje kytarové běhy Paco de Lucia a z pravého Al DiMeola. První část je z autorské dílny DiMeoly a druhá od De Lucii. Křišťálově čistá hra bez dotahovaného šumlování působí téměř přízračně. Atmosféra exotického prostředí je zde vykreslována jedinečnými nápadami a famózními kytarovými běhy, u nichž místy zůstává rozum běžného posluchače stát. Ke své hře vůbec nepotřebuje žádné rytmické podporování, vystačí si dokonale sami a sekundují si ve vzájemné shodě a komunikaci velmi účinným vnímáním nejen své vlastní hry, ale především svého hráčského partnera. Volám: bravo dnes, jako před třiceti lety!

SHORT TALES OF THE BLACK FOREST – ve druhé skladbě, kterou napsal Chick Corea, geniální hráč na klávesy a DiMeolův kolega z Return To Forever, a jež pochází z DiMeolova prvního sólového alba, se předvedou z levého reproduktoru John McLaughlin a z pravého Al DiMeola. Kytarová virtuosita se uchýlí do trochu jiného pojetí, v níž najdeme prvky jazzu a dokonce i názvuky soudobé articifiální hudby. Ze ovšem Corea tíhnul v daném období i latinskoamerickým inspiracím je zjevné i tady. Dynamické odstíny ve skladbě jsou možná výrazněji preparovány než v předešlé a tak si můžeme vychutnat i drobné jednotlivosti muzikantské famozity, která jako roje rozzuřených sršňů zaútočí na naše uši a přitom můžeme vnímat, jak se oba hudebníci i při své superrychlé hře dokáží vzájemně bavit a slyšitelně baví i publikum… zvláště když zcela nečekaně do hry vstoupí akustické blues, které by v daných propozicích nikdo neočekával. Hudební poloha se zvolna přemístí do téměř meditativní polohy a nálad, které vzápětí vygradují v divoké kytarové honičky. Par excellence!

FREVO RASGARDO – třetí skladba pochází od brazilského kytarového virtuosa Egberta Gismontiho… z levého reproduktoru začne řádit John McLaughlin a z pravého Paco de Lucia. Střídání rychlých kytarových běhu zleva a zprava vám umožní sledovat ještě čitelněji jednotlivé kytaristy a subjektivně posuzovat rozdílné kytarové běhy a technické vybavení obou hráčů. Uvolněnost a zpěvnost provází celou kompozici, bez jakýchkoliv křečovitých snah přebíjet toho druhého a kreslit svými melodickými obrazci impresivní nálady, které jsou harmonicky košaté a stále emotivní. Zbaveno jakéhokoliv akademismu (s kterým mnohdy zápasí vynikající jazzmani), je nám servírováno opravdu plnokrevné muzikantství jedinečných technických schopností opravdových virtuosů a je radost poslouchat vzájemné inspirační zdroje a prolínání doprovodů a sólových exhibicí se zde děje ve vzájemně úctě a obapolnosti, při čemž se občas udeří do horní ozvučné desky a zdůrazní rytmický akcent. Famózní vyvrcholení. Bravo, bravissimo!

FANTASIA SUITE – předposlední skladba je opět z DiMeolovy dílny z rozsáhlé kompozice na jeho albu Casino. V předposlední skladbě se ovšem potkávají všichni tři virtuosové dohromady. Z levého reproduktoru hraje Paco de Lucia, uprostřed trůní John McLaughlin a z pravého kanálu sem vjíždí Al DiMeola. Z téhle skladby cítím, že DiMeola nehraje jenom jazz a latinu, ale studoval i vážnou hudbu. Je tady spousta aspirací, které nelze ani pojmenovat a famózní kytarové běhy se na vás řítí opravdu téměř ze všech stran. Melodická linka je čitelná a je tady opět latinskoamerické téma, které svádí k tanečnosti a posluchač má opět vize divokých vnadných tanečnic a atmosféra noční taverny s patiem, kde vysedávají kolem stolu bujaří návštěvníci a na širokém prostranství se odehrávají taneční variace, usedlému Středoevropanu téměř nepochopitelné….. Kytarista hraje stále na plný plyn a nijak se nešetří – škoda že u alba nebyl připojen DVD záznam, abychom mohli vychutnat ještě vizuální stránku věci. Fantástico, bravissimo!

GUARDIAN ANGEL – poslední skladba je autorskou výpovědí Johna McLaughlina. Skladba je opět hrána v triu a ve stejném rozložení jako v předešlém příspěvku. Začíná jakoby rozvážněji a stupňovaná harmonická linka se zvolna rozbíhá a opět tu máme jednotlivé rychloběhové vstupy, skladba je ale přece jenom pomalejší a jakoby více „písničková“ a melodicky čitelnější než předešlé. McLaughlin je autorsky jiná kategorie než jeho kolegové a tak vedle divokých jízd můžeme vnímat i akordické proměny, jenž jsou překrýváno a postupně odkrývány nálety kytarových vibrací. Akustický výlet ve společnosti kytarových géniů je u konce a zanechal stále famózní dojem jako před lety a nic na něm pro mě nevyvanulo…..

Co dodat závěrem? Myslím, že nejen kytaristé, ale i opravdoví milovníci hudby, která překročila hranice standardu a nadstandardu, by měli tohle album zařadit do své sbírky a proniknout každý po svém do tohoto virtuozního mistrovství. Mnozí z nás si bohužel uvědomí, že jakékoliv hráčské snahy posunout svou hru na vyšší piedestal jsou limitovány osobním talentem a technickou bravurností míst, kam jednoduše (alespoň podle mého názoru) nejde dosáhnout.
Vždycky si říkám, na jakou částku musejí mít pojištěny obě ruce tito tři virtuosové, protože nějaká nečekaná zlomenina, obraženina nebo jiný defekt by mohly mít fatální následky a také si kladu otázku, kolik hodin denně je třeba usilovně cvičit, aby bylo možno udržet takovou úroveň….
Pět hvězdiček zcela jasně!