Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 29.09.2017

Pokud se v roce 2017 retrospektivně ohlédnu na tvorbu švédské Kaipy a zaostřím na období posledních 10 let, tak je samozřejmě tím nejzásadnějším prvkem změny kytarista Per Nilsson, který si v této kapele vytvořil vlastní styl a zvuk, takže je po pár tónech jasně identifikovatelný. O kolika kytaristech (nemluvím o sólových deskách) toto můžete v poslední době říci ?

Instrumentální výkony podávají muzikanti standartně výborné, takže jak dopadne výsledný produkt, záleží hlavně na mozku kapely, skladateli muziky i textů, klávesovému mágovi Hansu Lundinovi.

Pokud posluchač sáhne po kterémkoliv z 5 alb z tohoto období a je naladěn na podobný typ muziky, zaujme ho kombinace až folkově laděných popěvků a klávesových motivů Hanse, hostujících hudebníkú s flétnou a housličkami, občas řádně nabroušené metalické kytary Pera, který svými drobnými sólíčky vyzdobuje nahrávky, nebo střídající a doplňující se mužský a ženský zpěv Aleeny a Patrika.

Pokud se posluchač do těchto alb ponoří hlouběji, časem vyplavou na povrch písně příjemnější a i ty trochu nudné. Já z tohoto období vyzdvihuji barevnou Angling Feelings a nynější Vittjar. Dlouho jsem se jí vyhýbal z důvodu pro mne poněkud fádnější Sattyg.

To byla ale velká chyba a dnes tuto nahrávku řadím mezi mé oblíbené.
Ač má nahrávka téměř 70 minut, podařilo se kapele napsat a natočit songy, které nenudí, ba přímo baví.
Výborné instrumentálky First a Second Distraction ohraničují album. Ta úvodní se tváří jako lidová píseň za pomocí pár tónů klavíru a flétny, pak ale skladbou zaškubají zlověstné záseky ocelové kytary a basy, krásná melodie však skladbu dálé rozvine. Tento motiv je dokončen v závěru alba.

V takovém duchu jsou vlastně i ostatní písně - lidové motivy s použitím akustických kytar a houslí se proplétají se zbustrovanou kytarou, která riffuje i kreslí.

Nádhernou atmosféru má i švédsky zapěná titulní Vittjar. Klidně bych si dovedl v mateřském jazyku provedenou desku představit. Radostné texty ve stylu New Age stejně přehlížím.

Jedinou pihou na kráse vidím v 22 minutové Our Silent Ballroom Band, to je fakt nad mé síly a trochu u ní ztrácím koncentraci.

Jinak shrnuto, to, co paradoxně vytýkám desce Sattyg, zde chválím. Zde všechno díky solidním písničkám funguje.

Nebyl bych to já, kdybych nepochválil zvuk, který je jednoznačně z posledních pěti desek s přehledem nejlepší, je to na první poslech dramaticky slyšet i bez měření. V řeči čísel DR10 oproti DR 6 u Sattyg i novinky Children of the Sounds.