Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.02.2021

Pokud rádi nasloucháte melancholické hudbě dle vzoru Pink Floyd, mohli by vám Norové Airbag kápnout takříkajíc přesně do noty. Sám jsem je poznal úplnou náhodou a uzmul teprve nedávno. Krátce před vydáním dnes ještě stále horké novinky A Day at the Beach, jsem si jako první objednal právě desku recenzovanou nesoucí jméno The Greatest Show on Earth. Vcelku dost dlouho jsem o ní nemohl tvrdit, že by to byla nějaká láska na první poslech. Žádné wow se tehdy nedostavovalo, avšak paradoxně mi za pár týdnů spadla do klína tehdy právě vydaná A Day…, která se od floydovských tradic znatelněji odklání a právě ona se mi od prvního poslechu líbila o dost víc. Až teprve nedávno, respektive po mnoha a mnoha posleších, objevil jsem kouzlo a zalíbení také ve starší tvorbě Airbag.

U těchto Norů se mi tedy znovu potvrdilo, že za rovnítkem pojmu Norsko, slovo kvalita prostě patří. Airbag jsou podobně jako krajané Gazpacho nesmírně atmosférickou kapelou, hrající v silně melancholickém duchu a jejich nádherně táhlé a spletité tóny, se dají vnímat s patřičnou dávkou příjemné sugesce. Několik inovativních prvků se v jejich muzice dá rovněž vystopovat, čímž se stává absorbování tohoto mjůzik stylu snadnějším. A garantuji vám, že po určitém čase vás onen floydovsky vznášející se duch přestane téměř otravovat. Na světlo vytrysknou originální paprsky vlastní tvorby a melancholicky naladěný jedinec si spokojeností může mnout ruce.

Desku nakrojí dvouminutové působivé atmosférické intro Surveillance (Pt.1), na které naváže na poměry kapely zlověstně se tvářící a poměrně tvrdý plíživý kus Redemption. Neklidná nálada písně a dle vzoru Purcupine Tree i Anathema explodující refrén, navozují v posluchačově hlavě známky existenciální obavy z možného davového šílenství, jež dokáže zmanipulovat šílený jedinec. Do zcel opačných, až esotericky poklidných vod, vplujeme hned s trackem následujícím, písní Silence Grows. Gilmourovsky laděná věc je vítanou změnou po předchozí, až extrémně vygradované psycho skladbě. Čtvrtá Call Me Back je pak Pink Floyd-ovská, zrcadlově podobná píseň, s do ozvěny hozenou, překrásnou akusticky nadýchanou kytarou. Trochu čitelnější a hlavně hybnější song titulní, tedy The Greatest Show on Earth, vyznívá jako největší hit a do paměti se vám vepíše nejlehčeji. Nahrávku zakončí monstrózní, téměř sedmnáct minut trvající Surveillance (Pt.s 2-3). Do sebe zahloubaná, pohupující se posmutnělá suita, s naprosto sugestivními pasážemi, které dokáží diváka hravě odzbrojit svou krásou a zcela nenuceně navodit pocity štěstí i zmaru, vnitřní krásy, ale i neskutečné bolesti.

The Greatest Show on Earth je dramaturgicky výborně zvládnutá deska, s několika velice příjemnými místy. Jistě též patří k jedněm z vrcholných děl norských Airbag, stejně jako celého, melancholicky vzedmutého rockového stylu. 4,5*