Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 16.01.2014

Aisles. Z informací, které mi byly před poslechem tohoto alba známé, jsem vyvodila, že se bude jednat o zajímavý progresivně rockový projekt se značným podílem jazz-rockových elementů. Na internetu byl neskutečný přehršel všemožných ód na tuto chilskou kapelu, a tak jsem se směle pustila do poslechu. Je podle mě skutečná škoda, že se má očekávání nenaplnila a Aisles tímto albem posluchači servírují v podstatě jen průměrný neoprog s několika světlými momenty. Mezi těmi se často objevují plytké, příliš lehce stravitelné a na nenáročné publikum cílící nicneříkající skladby.

Abych ale kapele nekřivdila, na albu jsem i já schopna najít skladby nad průměr vybočující a svou strukturou přeci jen zajímavé. Vhodným příkladem by mohla být druhá skladba na albu; Gallarda Yarura, která vyniká svou výborně vyvedenou dynamikou. Skladbě dominují pěkně provázané kytarové party, které se vhodně doplňují se syntezátorovými stopami. Je dobře, že kapela u tohoto kousku nesklouzla k patetickému „přeslazování“, ale stále si držela své dynamické cítění, a skladba se tudíž držela v mantinelech dobrého vkusu. I název tomu koneckonců napovídal. Aisles se očividně lehce inspirovali renesančními tanečními skladbami 16. století. Naprostý opak pak ovšem představuje hned následující věc s názvem Shallow and Daft. Ta se z prvopočátku tváří poměrně nadějně, ale pak se vyvine v naprosto zbytečnou osmdesátkovou slátaninu, která nenabízí nic víc než diskutabilní angličtinu Sebastiana Vergary, plytký text, více než lacině znějící syntezátory a jednoduché melodie. U této věci mám pocit, jako bych poslouchala Spandau Ballet. Zkrátka nevkusná zbytečnost, která neměla překročit práh zkušebny.
Osmdesátá léta připomínají i další kompozice na albu, ovšem už v trochu umělecky hodnotnější formě. Aisles nám tak dávají vzpomenout na kapely progového obrození, tedy zástupce nejranější neoprogové scény – zejména pak Marillion a Pendragon. Obzvláště cítit je to ve skladbě Back my Strenght. Jaká je ale škoda, že se až na pár vyjímek jedná o vcelku průměrné záležitosti, které jen reinkarnují původní ideje zmíněných obroditelů.
Vzhledem k tomu, že mou úlohou je mimo jiné i vyzdvihovat to, co je hodné vyzdvihování, musím uznat, že kromě Gallardy Yarura se povedly i poslední dvě skladby, které nezřídkakdy zabruslí i za rámec průměrného neoprogu. Dost možná je to i tím, že mají výrazně delší stopáž než jejich předchůdci, a je v nich tudíž více prostoru pro komplexnější vyjádření.

Toto album je ukázkovým příkladem hudební nevyzrálosti a stálého hlédání vlastní hudební filozofie. Přestože se jedná o již třetí studiový počin této kapely, její přesvědčení se zdá být příliš nekonzistentní – deska je sestavena z různorodých a kvalitativně odlišných kompozicí, které nejsou dostatečně soudržné a jako celek zkrátka nefungují. Je tedy naprosto zbytečné hledat nějakou jasně danou koncepci či prvek, který by všechny skladby propojoval. I když jsou Aisles dost možná výborní muzikanti a nemají problém s tím, že by svou hudbu neuměli dobře prodat, stále tam chybí jednotící myšlenka, která by jejich hudbu mohla posunout o několik úrovní výš. Pokud taková kapela zůstane na svém místě a nebude mít potřebu či vlastní motivaci ke změně, obávám se, že nemá hudební scéně co nového nabídnout.

Slabší tři hvězdy.