Rovant69 - @ 21.09.2015 | #

Na nové album Davida Gilmoura jsem se moc těšil. Namlsán jeho předchozím a naprosto skvělým albem On an Island, jsem byl pln očekávání a hladový po hlasu a kytaře Pink Floyd. Trochu jsem si myslel i na to, že když Dave nedal na album The Endless River jiné zpívané věci, že si je jistojistě nechal, na v tu dobu avizované, sólové album.
S nedočkavostí svojí vlastní jsem hltal všechny upoutávky na nové album. Předně musím pochválit nádherný obal, který je hoden věhlasu slavných Hipgnosis. Vyslechl jsem titulní skladbu Rattle that lock a musím říci, že mé nadšení a těšení rázem opadlo a začal jsem v sobě pojímat podezření a obavy, jak vlastně bude nové album vypadat. Naštěstí, titulní skladba je opravdu vybočením.

5 a.m. – začíná po Floydovsku, zpěvem ptáčků a zvukem tekoucí vody. Poté nastoupí smyčce a klasické, pomalé a tklivé sólování Gilmourovy kytary. Příjemný začátek, jenže skladba se během stopáže 3 minut nikam neposune. Vlastně jen něco naznačí a náhle zmizí do ztracena.

Rattle that lock – již jsem zmínil, první vypuštěná singlovka. Řekl bych, trochu netypická skladba. Ač tu jsou náznaky Daveho rukopisu, spíše mi to připomíná Chrise Reu. Houpavý rytmus, šlapající a výrazná basa, která výborně drží nakažlivý riff. Navíc, David zde snad vůbec poprvé nepoužívá finesu zdvojeného hlasu. V závěru opět klasické a nezaměnitelné kytarové sólo, které přejde do fade outu a skladba končí zvukovou rytmickou koláží, ne nepodobnou Learning to fly od PF. Ta asi symbolizuje právě to rachtání zámku. Nakažlivá věc a potencionální hit.

Faces of Stone – moc pěkná píseň. Zde už Dave naplno rozehrává to, v čem je opravdu silný. Tklivá skladba, která začíná posmutnělými tóny klavíru. Ty právě naznačí, kam se bude skladba ubírat. Za doprovodu španělky začne David vyprávět příběh o Tvářích z kamene – resp. o vzpomínkách na uplynulá léta a s resumé, že jen s pohledem v před, je třeba žít. Jak se skladba rozvíjí, je možné zaslechnout poznávací zvuk Pink Floyd a to krásné nebeské varhany. A nejen to, ale i rozličné dechové nástroje, mezi nimiž dominuje snad klarinet a ke konci lesní roh, který podporuje, jak jinak, výtečné kytarové sólo. Co na to říci. Parádní dílko.

A Boat Lies Waiting – to jsou ozvěny The Endless River a řekl bych, že nejen atmosférou, zvukem klavíru, ale podle názvu se tam asi měla tato skladba objevit. Jedná se o zpívanou věc a krásně by korespondovala s náladou zmíněného alba Pink Floyd. Netřeba však plakat nad již dodělaným albem. Prostě tahle píseň je moc pěkná, ale nemohu si pomoci, po atmosférickém začátku přejde do pěkného nápěvu, aby z něj přešla, pro mě do nepochopitelného ztlumení, bez gradace, bez sóla. Trochu působí jen jako skica, jenže na rozdíl od Nekonečné řeky, kdy na sebe skici navazují, zde nenavazuje na nic, což je škoda.

Dancing Right From of Me – Příjemná píseň s pěkným temným kytarovým riffem, nijak však nevybočující z tvorby DG. Uprostřed skladba přinese zajímavou změnu stylu. Mezihra, jakýsi mix blues a jazzu.

In Any Tongue – pískaná předehra nejdelší skladby na albu s délkou téměř 7 min. Začátek, nálada a vystavění skladby trochu připomíná Comfortable numb, ale nejedná se o žádný plagiát, či vykrádání sama sebe. Sólo je fakt parádní. Druhý vrchol celé desky.

Beauty – překlenutí alba drobnou instrumentálkou aneb ozvěny The Endless River II. Nebo se tam tato věc nevešla? Opět spíše skica než plnohodnotná skladba.

The Girl in the Yellow Dress – Gilmourovské podání blues, s kontrabasem, swingujícím klavírem, bicíma hranýma jen metličkami a nezbytným saxofonem. Atmosféra zakouřeného baru, osvětleného jen modrým světlem, je dokonalá. Nicméně, tato píseň narušuje celkovou náladu alba.

Today – sborový chorál za doprovodu harmonia přejde do, pro mě, v nejméně uchopitelnější skladbu. Funkujicí basa s proplétajícíma se klávesami a sbory s poměrně nevýraznou melodickou linkou. Za mě nejslabší, resp. nejméně zajímavá píseň.

And Then – tam kde skončilo 5 a.m., pokračuje tato věc. Je to jakási repríza. Shrnutí všeho, tečka za albem se závěrečným praskajícím ohněm. Téma nepřináší nic nového, žádný vývoj a tak pro mě je toto vyústění alba lehkým zklamáním.

A jaké je mé shrnutí? Album obsahuje 10 skladeb. Z toho jedna (And Then) se opakuje v samém závěru, dvě (A Boat Lies Waiting a Beauty, jsou trochu skicoidní, jakoby se nevešly, ale hodily by se na The Endless River. Dvě ,Faces of Stone a In any Tongue) jsou naprosté pecky, z nichž první jmenovaná je vrcholem alba. Titulka je hitovka, která se trochu vymyká, stejně jako The Girl… Zbývá jedna průměrná věc Dancing Right From of ME a jedna pro mě nečitelná skladba s názvem Today. Resumé, album to není špatné, příjemně se to poslouchá. Daveho kytarovému umění nelze vytknout ani ň. Hlasový projev sice už není tak silný, což je díky věku logické, ale má stále své neodolatelné charisma. Co však albu vytýkám, je na můj vkus, s ohledem na kvality Davida Gilmoura, jeho jistá roztříštěnost. V nekterých místech snad i nedodělanost-polotovar, což je samozřejmě silným slovem ,ale od DG bych nečekal tak časté odchody od tématu stylem fade out. Album nedosahuje kvality svého předchůdce. Nicméně dílo je to stále hodně dobré a rozhodně za poslech stojí. Dávám poctivé 3 a ½ hvězdy.

Paradox @ 09.11.2015 02:27:12 | #
adam: Nezlob se na mě ale nedá mi to, abych nereagoval na tvůj příspěvek. Sorry, ale tvrdit, že vše do alba The Final Cut je pro tebe opravdu tvorbou Pink Floyd a vše od tohoto alba nahoru je sólová tvorba Davida Gilmoura, je asi jako, kdyby jsi tvrdil, že černá je v případě Rogera Waterse opravdu černa, zatím co v případě Davida gilmoura je černá ve skutečnosti bílá. Ale svým způsobem tě chápu. já album The Final Cut mám taky hrozně moc rád. Mám zvláštní atmosféru a Roger se v něm doslova vyplakal. Je to Rogerův sólový výkřik do tmy a řekněme si to upřímě, nebýt toho, že tam zasáhl David několika svými parádními sóly a svým zpěvem, bylo by to sólové album Rogera Waterse jak vyšité. řekněme si upřímně, že Roger zdaleka skladatelsky nedosahuje na muzikálnost Davida Gilmoura. Roger umí skvěle muziku zamaskovat zvukovými efekty. Takže tam máme skvělou stíhačku, posunují nám tam vagón, zatroubí nám tam zaoceánský parník a celkově ta atmosféra je parádní právě i díky těmto efektům. A co je na tom albu úplně nejlepší a prakticky nejcennější je Rogerův procítěný projev. Ten člověk na téhle desce opravdu odhalil své nitro. Budeme li se ale bavit o skutečné muzice, pak já ti tady za sebe říkám, že na albu A Momentary je mnohem více muziky. David je prostě klasický písničkář, zatím co Waters má nesmírnou touhu něco sdělit. Má skvělé nápady ale chybí mu to správné muzikální cítění, které má zase David. Viděl jsi třeba film The Final Cut? Zkus si ho sehnat a podívat se na něj. pokud ho porovnáš s filmem The Wall, dojde ti, že The Final Cut je totální propadák při vší úctě k Watersovi. Konec konců tohle album nemělo nikdy valný úspěch, byť by se normálně dalo předpokládat, že po totální mánii The Wall se prostě sveze na vlně úspěchu. Ale ani tohle se nestalo. Ale jak říkám, i já tohle album miluji ale snažím se být objektivní a tak nemůžu tvrdit, že The Final Cut je posledním albem PF, zatím co ta další jsou sólovkami Davida Gilmoura. Protože naozdíl od The Final je album A Momentary a víš práce opravdu týmová, byť největší podíl měl logicky Gilmour. Ale ber to jen jako můj názor.