horyna - @ 25.04.2016 | #

Vždy jsem upřednostňoval v Pink Floyd Gilmourův hlas před Watersovým, proto není divu že jsem si nenechal ujít ani jeho sólové desky. Obzvlášť síla emotivního náboje On an Island mě naprosto odrovnala, písně předložené na této kolekci ze srdce miluji a dlouhé roky jsem doufal že David ještě někdy přijde s něčím podobným. Floydovské "vyprázdnění šuplíků" pomocí Endless River mě žádnou radost nepřineslo a tudíž jsem předpokládal, že to bude poslední slovo od těchto pánů. O to víc mne překvapilo zdělení, jež přišlo o několika málo měsíců později, že David chystá novou sólovou desku. Okamžitě jsem zbystřil a očekávání byla veliká. Dle několika ochutnávek předložených těsně před vydáním alba a rychlém prostudování prvních recenzí bylo zcela zřejmé že půjde opět o něco mimořádného. Jsem nadmíru rád že jsem se nemýlil a "pán v letech" (mi) předhodil opravdu labužnické sousto.

První tón Davidovi kytary a je jasné odkud vítr vane, rozhodně nezapomněl nic ze svého umění, jako bych otevíral další kapitolu jeho slavné skupiny. Tajemstvím zahalená titulní píseň v sobě nese kouzlo bytelně budované písně stojící na basové lince, uhrančivém zpěvákově projevu, velice vkusných ženských vokálech a kytaristově sólovém výletu. Smutné klavírní tóny uvozují Faces of Stone- klasické kytary spolu s lesním rohem a již zmiňovaným pianovým motivem navozují hmatatelnou atmosféru tohoto pesimistického songu. Po spíše minimalisticky hravé A Boat Lies Waiting- tažené pomocí impresionistického klavíru a uhrančivého Davidova přednesu, je tu Dancing Right in Front of Me- Floydi se otřeli o Beatles a s originálním Davidovým vkladem vznikla dojemná, houpavá píseň podporující náladu alba, za pozornost stojí klavírní i kytarový výstup. Velké chvíle nás čekají v průběhu šesté In Any Tongue- dramatický vokál ve spojitosti s kytarovými akordy a piánem vytváří podhoubí pro smyslně pulzující, architektonicky mistrně vystavěnou katedrálu art rocku. Po instrumentální Beauty- paletě různých barev a nálad přichází na řadu velice svěží barová jazzovka The Girl in the Yellow Dress- atmosféra budovaná pomocí klavíru, trubky, saxofonu, metliček a konrabasu patří na albu k největším překvapením a mistrovi tvorby vůbec. Today- přináší určitý pocit uvolnění svým nepravidelným rytmem, smčcovou sekcí a crazy náladou podporovanou ve sborech. Desku uzavírá instrumentální paráda oděna do sentimentálního kabátce, podtrhujíc tak navýsost dobré pocity z alba.

David Gilmour plynule navázal na o devět let mladší kolekci On an Islanda a své umění tak opět pozvedl na hudební piedestal.

Ryback @ 26.04.2016 15:49:57 | #
Zdravím.
Mayak mě vylekal, že album zní mainstreamově… má sice pravdu, zejména v porovnání s lahůdkovým, komorním a intenzivně emocionálním On an island… ale furt je to naštěstí parádní muzika (ale pět hvězdiček bych jí zase nedal ;-), typicky britsky floydovsky posmutnělá, ale má svoje kouzlo… a jazzově laděná The girl in the yellow dress je vyložená lahůdka, takováhle podoba stárnoucímu Gilmourovi vyloženě sedí.
Jediné, co mě fakt mrzí, je to, že Davidovi už nemohl vypomoct Rick Wright… Chybí mi na té nahrávce, chybí… a Robert Wyatt mohl dostat také větší prostor, ale to jsou jen mé osobní drobné nepodstatné připomínky… Mě osobně by se nejvíc líbilo, pokud by chtěl David ještě vydat nějakou sólovku, mnohem víc se ponořit do vod jazzu a šansonu…
Je zajímavé sledovat diskuze nad (nejen) alby Davida Gilmoura: já třeba zase moc nemusím About face – jak se říká – sto lidí, sto chutí ;-)... A o tom to je, že jo.