horyna - @ 09.10.2016 | #

Jak už to tak vypadá, moje star číslo 1. The Beatles tento rok opět nové album nevydá :-) a tak je první pozice vlastně předem jasná, obsadí ji svým novým dílem britští mistři melancholie Marillion. Bezmezný obdiv a slepá nekritičnost je věc jedna, skutečné zalíbení a ten nejvěrnější hudební souzvuk, který vás nejdokonaleji chytne u srdce a se kterým se cítíte jako v nebi věc druhá. Jestliže je rozervané emoční cloumání v mysli posluchače opravdu intenzivní a ten se s nahrávkou či kapelou dokáže totálně ztotožnit a propojení v jeden útvar funguje po celou hrací dobu, pak vlastně hudební gurmán a totální muzikofil nemůže od takového prožitku chtít víc. A přesně takové stavy zažívám při poslechu Hogarthovských Marillion, ať sáhnu po kterémkoliv albu, zmíněné pocity zafungují a vždy se dostaví, je to prostě má DNA.

Deska pánům prý zabrala bezmála tři roky příprav, zároveň s ní byl pořizován film, pro promítání k živým koncertům, proces byl velmi složitý a kapela si přála, vydat něco více, než jen koncepční album, které svou kvalitou naváže na koncepční veledíla jejich bohaté diskografie, jako Misplaced Childhood, Brave a Marbles. Textová náplň pojednává o dnešním zkorumpovaném světě, s jehož důsledky se setkáváme každičký den v televizi, novinách, nebo na internetu. O době peněz, moci, vládních struktur, ale i sobectví, neustálé nadměrné potřebě materiálního přísunu a zalíbení jedince hrabat si na vlastním písečku.

17 rozdělených tracků je podřízeno šestiskladbovému návrhu, kde tři z něj jsou dále členěny na podskupiny v konečném přepočtu 5-1-5-1-4-1.
Koncepční příběhy bývají na poslech velice složité a jejich zažití je dlouhodobé a spotřebovává rozměrnější dávku časového prostoru, nejinak je tomu i zde. Pro mne osobně je představený materiál na pochopení jeden z nejnáročnějších v dějinách kapely a přirovnal bych ho k dvojalbu Happines is the Road.
Dýchá vyváženou a silně emotivní náladou, často se pohybující v poklidných vodách, postavených na klavírních melodiích a něžném Hogarthově přednesu, tedy dá se říci nic, co bychom doteď od kapely neznali, přesto z vykrádání vlastní hudební šablony pocit mít nebudete.

Začátek je spíše alegorický, zpěv ptáků a Rotheryho kytara nás pouští do příběhu, v němž prostřednictvím druhé písňe nazvané El Dorado (ii) The Gold- uhrane naše představy apokalyptický zvuk kláves, postupně se rodící do atmosféry obepínající Stevův emočně pružný vokál. Když kapela v průběhu nasadí do tempa, vnímáme především Trewavasovu basovou figuru i vyvážené nástrojové spektrum ostatních hudebních person tohoto ansámblu. Mocný refrén působí silovým tlakem, který je sto zbořit širý okolní svět.
Veký dojem na mne dělá píseň El Dorado (iv) F E A R- svým temně dokonalým účinkem, značně pesimistického zaměření a intenzivním působením na diváka.
Druhá samostatná skladba Living in F E A R- splňuje klasická měřítka kapely, je postavena na roky prověřeném mustru, báječně vystupňovaného emočního příběhu (s částečným hitovým podtextem).
První část The Leavers (i) Wake Up in Music- mám moc rád, perlivá dynamika skladby je skvěle zaplňována bohatou bubenickou výzdobou Iana Mosleye a živelnou instrumentální strukturou.
Přes dojemnou část druhou, slyšíme v třetí The Leavers (iii) Vapour Trails in the Sky bohatý duchovní rozměr hudby Marillion.
Dávná tajemství s patřičným mysticismem znázorňuje i excelentní Hogarth při The New Kings (i) Fuck Everyone and Run.
Do finále se řítíme prostřednictvím rockové palby The New Kings (iv) Why Is Nothing Ever True?- s efektním přeletem dvouplošníku, eskapádou mohutných melodií a akustickými údery, které podpírá dravějším vokálním zaujetím mistr Steve.

Tak tu máme zase trochu jiné Marillion, dopředu jsem vůbec nepřemýšlel o tom, jak bude deska znít, možná právě proto jsem dnes tak šokován. Po minulé, čytři roky staré, otevřenější a dynamické smršti Sounds That Cant be Made, jsem tak "inteligentně těžkou" nahrávku nečekal.

Marillion netvoří hudbu, oni provozují umění!!!

PaloM @ 16.12.2016 11:25:53 | #
Tak ešte neviem, až no príde budúci rok, je silno pravdepodobné, že si F E A R zaradím do zbierky (ako druhý originál skupiny po Misplaced Childhood.
Od horynu beriem prvý odstavec, tomu rozumiem. Na mňa to až tak dramaticky nepôsobí, žeby ma vykacovalo od rozkoše, ale v mojom veku, keď čoraz častejšie hľadám pokojnú atmnosféru, toto CD úplne sedí.
Rekatívne k rôznym názorom na spevákov a nespevákov v skupine, mne Hogarth sedí ako prirodzený vokál bez manier a vypätých jačaní.
Po vzniku kapely som na nich hľadel s pohŕdaním, Fish ma iritoval ako klon Gabriela. No, bolo to najskôr preto, že som bol naštvaný na rozpad pôvodných Genesis. Postupne, za dlhé roky a asi aj vplyvom nadšených fanúšikov z Progboardu, som si zvykol na Fisha aj Hogartha a viac sa sústreďujem na inštrumentálnu zložku. Vôbec nemám napočúvanú ich diskografiu, ale čo som doteraz stihol, to v posledných rokoch robí dobrý dojem.
Tak na záver, oplatí sa nájsť si čas na Marillion. Štvali ma, podceňoval som ich, ale 33 rokov existencie potvrdzuje, že to malo a má zmysel.
Prajem "nováčikom" pekné objavovanie príjemnej hudby.