Reakce na recenzi:

terka - @ 18.08.2018

Skupina Alice in Chains patří spolu s Pearl Jam mezi přední představitele grungemánie devadesátých let. Jako jediné se jí podařilo znovu nastartovat kariéru a navíc úspěšně. Debut Facelift ještě nebyl pro hudební vývoj zvlášť oslnivým mezníkem, ale jeho nástupce, špinavý album Dirt, vyfásnul v USA čtyřnásobnou platinu. Pobláznil nejen Ameriku, ale taky Evropu a všechny dorůstající teenagery, kteří v televizi viděli do nekonečna rotující klip k Down In A Hole a běželi si desku koupit. Jedním z nich byl i můj bratr, a tak máme desku Dirt doma už pětadvacet let.

Producent Dave Jerden ji propůjčil masivní zvuk a sytá Cantrellova kytara v ní plave jako ryba ve vodě. Jádro hudby "Alenky v řetězech" pramení právě z kytarového pojetí hlavní osoby souboru, Jerryho Cantrella. On skoro pořád riffuje, ale velmi pomalu a strašně melodicky, Takže to vlastně nejsou riffy, ale spíš melodie. Melodické riffy - to je to správné pojmenování. Ze svého nástroje vyluzuje zvuky jako fakír hrající na píšťalu, když vábí hada ven z pytle. Ten se pomaloučku sune vzhůru a zamotává podobně jako hudba AiCH.

Další výraznou osobností byl Layne Staley, který zemřel předčasně na předávkování drogami. Budiž mu země lehká. Nikdo nezpívá jako Layne. Poznáte ho ve vteřině. Má identifikovatelnou barvu, jeho hlasu vládne melancholie, dokáže být rtuťovitě sarkastický, ironicky patetický, ale taky přívětivý a něžný. Byl to velký šoumen a pro "Alenku" poznávací prvek. Dnes jej nahradil Villiam DuVall, který má podobné schopnosti, jenom není takovým excentrikem. Hodně linek zpíval a pořád zpívá Jerry, takže se žádný velký rozdíl oproti dřívějšku nekoná.

V těchto dnech vychází novinka Rainier Fog, kterou si chci co nejdřív pořídit. Ale ještě než se tak stane, ráda bych ztratila pár slov o zatím stále ještě poslední nahrávce s podivným názvem The Devil Put Dinosaurs Here. Ta je druhou deskou obnovených AiCH a podle mě hned po Dirt tou nejlepší.

Najdeme na ní všechno, na co jsme byli od kapely zvyklí. Jerry Cantrell neustále chrlí své valivé riffy, které podporuje disharmonickými vyhrávkami jako dřív. Jde o poctivou práci, která se opírá o to nejlepší z tvorby kapely i celé grungeové vlny. Z desky zase sálá pocit beznaděje a úzkosti. První tři skladby jsou hodně úmorné, a tak akustické vysvobození s Voices mě pokaždé přijde vhod. Uprostřed desky jsou skvělé atmosférické kusy The Devil Put Dinosaurs Here, Low Ceiling a něžná Scalpel. Po nich přiletí uragán riffů Phantom Limb a závěr osadí melancholická dvojice Hung On A Hook a Choke.

Alice In Chains natočili další desku, která se může počítat mezi jejich klasické. Je zahraná s chutí, láskou a pokorou.