jirka 7200 - @ 26.05.2020 | #

Tak to je převapení! Novotou vonící album kalifornského souboru Pattern-Seeking Animals mne zaujalo zprvu především krásným obalem polského mistra temných koláží Mirekise.Říkal jsem si, tuto kapelu nesmím přejít bez povšimnutí. Album vychází v těchto dnech, necelých 10 měsíců po zveřejnění jejich prvotiny, což je dnes rychlost takřka nevídaná. Pro neznalé : nejde o žádné začátečníky, ale o staré harcovníky z Kalifornie, které si pozval před rokem producent a dvorní skladatel progresivních rockerů Spocks Beard, John Boegehold k natočení písní, jež během posledních měsíců složil. Oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Na novinkovém albu Prehensile Tales z května 2020 zůstalo vše při starém. Hudebníci jsou od předešlé spolupráce sehraní, jako přesně namazaný stroj. John tentokrát donesl k nahrání šest písní, které, na rozdíl od předešlé desky nepocházely z léta nevymeteného šuplíku, ale na notovém zápisu ještě zasychal inkoust. Jste zvědaví, jak to dopadla druhá deska tohoto prog all star sdružení, tak jako já před prvním poslechem ?

Album je šikovně obsahově rozděleno. Na první straně se nacházejí čtyři kompozice svižnějšího a vzdušnějšího charakteru, strana druhá obsahuje jen dvě skladby, zato náročnějšího provedení. Pojďme na to!
Hned úvodní Raining Hard is Heaven začíná basovou linkou, jako Billy Jean do Michaela Jacksona. Po chvíli však poznávám hlas Teda Leonarda, tím jsem se uklidnil. Kdo by očekával nějakou paralelu na Spocks Beard, tak by mohl být trochu zklamán. Ta poučenost popem je u tohoto songu s výrazným refrénem znatelná, i když razantní a ostrá rytmika basáka Daveho a bubeníka Jimmyho drží kompozici v rockovém hájemství. Později, tak v první třetině se zlehka zjevují progresivně rockové pasáže v podobě mezihry kláves a s Tedovým pěkným sólem na kytaru. Skladba je zakončena krásnou pomalou pasáží.

Další skladba opět trochu na první poslech klame tělem. První dvě minuty se z reproduktorů valí melodický pop rock, Ted se doprovází na akustickou kytaru, náladu jitří flétna i housličky a opět se tu zjevuje v oparu až art rockem načichlá mezihra rozetnutá neuvěřitelně hutnou a rytmickou linkou basy a bicích podpořená mellotronem, na kterou se vždy velmi těším. Zábavné.
Následuje na nápady skoupější střednětempá Elegant Vampires, s pěkným houslovým doprovodem – taková soft rocková příjemná záležitost, kde obdivuji Daveho ležérní bezpražcovou basu – jinde na albu k slyšení není. Líbí se mi ta lenivá atmosféra, která lepí, jako hustý med.

První stranu uzavírá Why Don´t We Run, kde se John aranžérsky opravdu vyřádil. Ta melodie mi v uších zní už pár dní. Je zasazena do chytlavého westernového rámce, jak z podobně laděného filmu, třeba El Mariachi Roberta Rodriguese zkombinovaná s latino hitem Shakiry. Nasazuju sombrero a kolt zavěšuju proklatě nízko ! Nádherný výkon hostujícího trumpetisty Johna Fuma !
Pokud ortodoxní prog rocker vydržel až sem, je odměněn dvěma songy z druhé strany. Ty se ponořují do náročnějších, progresivně rockových vod. Pro mne je třeba vrcholem alba pátá, skoro osmnáctiminutová Lifeboat. Skladba v pomalejším tempu pomalu odhaluje svoji krásu a krůček za krokem získává na dramatičnosti v závěrečných, až symfonicky znějících okamžicích. Pro mne zatím skladba roku! I text je velmi hloubavý, emotivně v podobenství popisuje člověčí nitro uprostřed existenciální krize.

Závěrečná Soon But Not Today stojí někde napůl mezi těmito dvěma polohami alba. Tou náročnější prog rockovou a pop rockovou. Krásný začátek s klavírem a housličkami zahluší rocková mašina se sboristkami, které na pozadí pobrukují něco jako „tadada,tadada,tadada hů,hů - tadada,tadada, hů“. Dojde i na reggae ve stylu Police a to vše je slepené progresivním pojivem, jak od Spockova Fousu. Dojde i na pomrknutí na Beatles nebo Queen. To je řádně vybarvená směska, nevěřícně kroutím hlavou. Po několika posleších to do sebe vše zapadá.

Závěrem : John Boegehold odhazuje zábrany a oproti méně výrazné prvotině předkládá album podle svého gusta. V prvních čtyřech skladbách odvážně přiznává prvky popu, ale dokáže je neodolatelným způsobem skloubit s progresivně rockovým těstem ozdobeným množstvím akustických nástrojů. Skladby mají hitové tendence, věří jim i firma, neboť z tohoto alba vydala již tři singly, což zcela jistě není běžné. Nelze nezmínit dokonalý zvuk, za který je vedle Johna zodpovědný i zvukový inženýr Rich Mouser, který mástroval i poslední alba SB. Jejich Noise Floor však zní vedle této desky jako velmi chudokrevný příbuzný.

Doporučuji všem příznivcům melodického progresivního rocku, AOR a těm, co nekoukají na žánrové bariéry. Tak dynamické a zábavné album napěchované nápady a rafinovanými aranžemi se jen tak neslyší.

merhaut @ 29.05.2020 18:18:16 | #
Před měsícem jsem o tomto albu psal recku pro Spark. Dal jsem maximální počet hvězd. Vyšla v čísle 6/2020:

NOVÁ VLNA PROGROCKU

PATTERN-SEEKING ANIMALS
Prehensile Tales

Proč by nemohl současný prog bavit a současně fungovat jako kompostér? Ne, nezbláznil jsem se. Jen jsem se při poslechu „Prehensile Tales“ blaženě usmíval. A proč kompostér? PATTERN-SEEKING ANIMALS pracují podobným způsobem – staré odřezky proměňují v živinu nového pokolení.
Album „Prehensile Tales“, vydané jen deset měsíců po debutu, je zvláštní svou kombinací novovlnné a artrockové „estetiky“. Americké kvarteto, personálně ze tří čtvrtin provázané se SPOCK’S BEARD, hraje ve složení: Ted Leonard (hlavní vokály a kytary), Jimmy Keegan (bicí a vokály), Dave Meros (basy) a John Boegehold (klávesy). Nebojí se míchat osmdesátkový new wave sound/rytmiku s mellotrony/varhanami i kytarovými sóly jako vystřiženými z katalogu progresivního rocku sedmdesátých let. A tak hned na úvod „Raining Hard In Heaven“ nasadí parafrázi „Billy Jean“, v „Why Don't We Run“ vyskočí vzpomínka na novovlnnou parodii „Mexican Radio“ od WALL OF VOODOO, a „Soon But Not Today“ vyzdobí jak vánoční stromeček: názvuk Howeovy kytara ze „Soon“, troška keltštiny, vaudeville, riff, jazzrock, disharmonie, baroko, BEATLES, …. nestíhám psát, co deset sekund, to nový nápad – a vůbec neva, že občas odněkud opsaný
Jeden by řekl: nemají úctu k tradicím, druhý namítne: konečně někdo, co po 1001 nekopíruje velké vzory, ani se nenechá vtáhnou do širokého kalného koryta postprogu, kde musíte lovit mřenky hluboko pod líně se valící hladinou...
Po dlouhé době něco progrockového, kdy nejsem schopen předjímat příští sekundy/minuty Muzika, jaké se hladový progrocker nemůže nikdy nasytit.

Jaromír Merhaut ******