Reakce na recenzi:

Konnie - @ 29.06.2020

Muzikanti ze skupiny Algiers pro mne byli od počátku absolutním zjevením. Spojení soulu, punku, elektroniky a kdoví čeho ještě, naroubované na kořeny gospelu a blues jsem si nedokázala do té doby představit. Ale tato skupina je důkazem, že to možné je a nezní to vůbec kostrbatě.

Nelze přeslechnout, že hlavním tahounem celého projektu je frontman Franklin J. Fisher. S jeho pěveckým výkonem tak nějak vše stojí i padá a já si na jeho místě neumím představit, a tím se nechci nikoho dotknout, zpěváka bílé pleti. A teď nenarážím na obsahovou složku skladeb. Tu jsem z počátku vůbec neřešila. Při prvních posleších jsem si prostě jen užívala neotřelého skloubení hudebních žánrů a syrové, živočišné energie, která z alba přímo sálá. Obsah a forma se tak nějak propojily, až když jsem začala blíže zkoumat texty a videa, která některé písně doprovází. A propojily se adekvátně. Konfrontace posluchače s nepopulárními tématy, kterými se ve svých skladbách Algiers zabývají, prostě vyžaduje poněkud ráznější, drsnější hudební formu… Zatímco debutová deska fungovala spíš jako konstatování pochmurné reality a zamýšlení se nad její možnou změnou, na tomto albu skupina přitvrdila a dala plný průchod vzteku, netrpělivosti až na…štvanosti.

Z toho všeho logicky vyplývá, že se nejedná o lehce skousnutelnou, předžvýkanou a už vůbec ne dietní pastvu pro posluchačské uši. Pokud nechcete hned na začátku schytat “pár na solar”, vyhněte se úvodní punkově uřvané Walk like a Panther nebo podobně drsné Animals. Můžete začít třeba s titulní The Underside of Power, která se svým nakažlivým melodickým refrénem, zabalená do lehce retro kabátku, mírně vymyká ostatním písním. Už podle názvů úzkostné, rytmické Cry of the Martyrs či až beznaděj evokující Death March poznáte, že vám nic veselého nepřinesou. Podobně funguje i skladba Cleveland se zádumčivým gospelovým podkresem. Milovníky nostalgie a blues by mohla uspokojit Mme Rieux. Industriální instrumentální skladba Plague Years působí trochu jako úvod k následující Hymn for an Average Man, jedné z nejtajemnějších skladeb alba. Repetetivní údery kláves, prolínající se s různými efekty v pozadí a vemlouvavým Fisherovým vokálem jako by nás vtahovaly do starého woodoo obřadu. A podobně i další skřípavá instrumentálka Bury Me Standing plynule přechází do poslední skladby The Cycle/The Spiral…, která je se svým rychlým, téměř ragtimeovým tempem celkem výstižným, i když ne zcela pozitivním završením celého alba.

Hodně mě mrzí, že jsem zmiňovanou čtveřici nezažila naživo. O jejich existenci jsem se dozvěděla až dva dny poté, co odehráli svůj zatím poslední kocert v pražském Lucerna Music baru. Jejich živá vystoupení prý rozhodně stojí za to a to nejen kvůli originálnímu, poněkud destruktivnímu přístupu v používání hudebních nástrojů. Rozhodně bych ráda někdy na vlastní uši zažila to skloubení chladné industriální elektroniky, všemožných akustických doprovodných udělátek a emotivního soulově-gospelového zpěvu. Budu se trochu opakovat, když napíšu, že to není prvoplánově schůdná kombinace, ale možná právě to, že tito muzikanti dělají hudbu tak, jak to cítí a nekalkulují se snahou prachsprostě se zalíbit publiku, je pro mne výraznou přidanou hodnotou jejich tvorby.