Reakce na recenzi:

horyna - @ 15.09.2020

Že to půjde i bez před čtyřmi roky zesnulého Roye Albrightona (zpěváka, kytaristy a zakládajícího člena), se můžeme přesvědčit prostřednictvím nové nahrávky angličanů Nektar, která se jmenuje The Other Side a na pulty prodejen se dostala na jaře letošního roku. V případě této kolekce má posluchač pocit, jako by se čas zastavil ve prospěch Nektar, jelikož většina z osmi kompozic této nahrávky se době, kdy skupina prožívala své nejslavnější období, tedy v letech sedmdesátých, přibližuje takřka na dostřel.

Lehce archaický zvuk a spousta postupů charakteristických právě pro onu epochu tu funguje tak, jak má. Však některé písně z této doby i pocházejí, ale na záznamová média byly zachyceny až teď. Úvodní Im on Fire funguje spíše jako taková rozehřívací koncertní tutovka, pevně zastřižena ostrými hard-rockovými nůžkami. Ovšem už druhá Skywriter (jedna z těch starších věcí) nás najisto vede do starého a známého světa Nektar a nakukuje skrze pootevřená dvířka s nápisem A Tab in the Ocean. Déjá vu jako hrom. Nejdelší, skoro osmnácti minutová píseň Love is/ The Other Side, poskytne spoustu jímavých, ale i zdatně progresivních pasáží. To nejlepší však přiváží dvojice na sebe navazujících songů Drifting a Devils Door, opajcnutých kouzelnou instrumentací i krásným spaceovým oparem.

Letošní novinka Nektar se může velice dobře zapsat mezi další nové desky rockových dinosaurů sedmdesátých let. Pyšní se výbornou dramaturgií, schopnými aranžmány a především nápaditou škálou v oblasti písňové tvorby. Po Wishbone Ash přišli letos také Nektar s přesvědčivou nahrávkou, která se vedle desek dříve narozených nemusí vůbec stydět.