Reakce na recenzi:

Danny - @ 21.12.2020

Pokud bych měl na úvod vyzradit podstatu mého "příběhu" Islands, pak mě napadá: kompoziční propracovanost a výstavbová důkladnost při vytváření instrumentace; zbytečná délka nahrávky; poctivost, s jakou kapela sestavila místy trochu nesourodou hudební mozaiku; taky ale určitá předvídatelnost a kvalitativní nevyváženost. Vedle nápaditých skladeb stojí rozpačité okamžiky a chvílemi bohužel i různá klišé. Pokud přehlédnu Islands jako celek a upřednostním výrazné momenty, převažují pozitiva.

The Flower Kings vsadili na formát písně a byla to dobrá volba. Současně je potřeba říci, že instrumentální složka celé nahrávky vysoko převyšuje tu vokální. Se zpěvem jakoby si chvílemi kapela nevěděla rady. Úvod alba obstarává jedna z nejlepších položek, opravdu výborný kus: Racing with Blinders On. Je to krásná věc a kdyby v tomto duchu bylo celé album, jde o nahrávku desetiletí. Není to ale tak. Už následující From the Ground představuje typicky plochá gesta, kratičkou melodii, třítónový kolovrátek, jehož úzká melodie je na hranici únosnosti. Stejný tónový postup je i v Every Breath You Take od Police. Možná náhoda...

Black Swan je zajímavá a správně vrstevnatá skladba; zpěvová linka je ale zase úzká a v těch dlouhých vokálech není moc objevná, přistihl jsem se, že se zpěv snažím nevnímat. Zajímavý kontrast přichází s Morning News, jde o skladbu jiného pojetí, působí spíš kontrastně než zajímavě, po chvíli mě nebaví. Nejsilnější kontroverzi přináší Broken. Jsou tu harmonické spoje typické pro Neala Morse (od 0:22), kdy v durovém bloku zní mollová dominanta, až sám Morse tento fígl jeho nadužíváním úplně devalvoval. Hlavní instrumentální motiv (od 2:10) je překoplý Dream Theater, rytmické i metrické řešení fráze je identické jako v Beyond This Life od Dream Theater. Kapela tady zvolila velmi neobvyklý pětidobý tečkovaný rytmus. V Broken zní obdobná figura. Zpěv melodie, která je postavena na jediném tónu se souběžnou změnou spodní harmonie, je zase typický Morse - chvílemi mám skoro pocit, že to zpívá. Nejhorší okamžiky nastanou, když zazní nasamplovaný pěvecký sbor, v Looking for Answers se tento postup pojí s banální kytarovou muzikou. Závěrečná Islands: místo velkého finále zní další mátožný kus a opět je tam nepřeslechnutelný Neal Morse, vedením táááhlýých melodií i tím sladkobolem a nasamplovaným pěveckým sborem v podkresu. Odvaha k překvapivým hudebním řešením se úplně vytratila, tohle je hra na jistotu a nuda.

Islands je (i přes všechny výhrady) zajímavá nahrávka s několika skvělými momenty. Úvod druhého CD, až po Islands, tvoří velmi silný repertoár. Kapela ukazuje, že abstraktní muzika ji sluší, stejně jako zasněné nebo divadelně významové plochy. Tady je kapela nejsilnější.

Je obtížné pro tyto kapely přicházet s novými alby. Pokud by se výrazně odklonily od zavedeného modelu, přišly by o posluchače. Zkušenost mimořádných nahrávek posledních let ukazuje, že cestou k progresi je opuštění rockového řečiště. V rámci rocku nic mimořádného už dlouhou dobu nevzniklo. A asi ani nevznikne. Proto nezbývá než neustálá recyklace toho, co fungovalo a funguje. Některé kapely se takto dostaly do slepé uličky a jejich tvorba je z hlediska úplné ztráty invence (a soudnosti) obtížně poslouchatelná. Jiné kapely dokáží v tomto prostředí přicházet s alby, která stojí za poslech a v drobných náznacích ukazují, že by bylo v jejich silách zavedené modely posunout dál. A třeba i mimo rámec rockového spektra. The Flower Kings mezi tyto kapely patří. Přesto jsou vlastně důkazem toho, že takto pojatá rocková hudba je vyčerpaná. A chceme-li hudbu odvážnější, musíme opustit svět rockových forem. Mnoho skvělých alb poslední doby je toho důkazem.