radomil.ocisk - @ 19.11.2020 | #

Další lahůdka králů melancholického a emotivního progu je zde. Tentokrát se můžeme kochat velice pestrým albem, na kterém nechybí vlivy jazzu, rocku, klasiky a samozřejmě top progu. Jsou zde rozevláté ale nenudící instrumentální delikatesy (viz. např. předposlední pecka) ale i jakoby hitové Now Comes The Rain či Under The Sun. Pomalu gradující úvodní skladba přechází skladbu po skladbě k dalším a dalším rozmanitostem a člověk se nestačí divit, co přijde s dalšími tóny. Ray opět čaruje ve svých typických polohách a Matheos opět nezklamal coby skladatel. Musím říci, že s každým poslechem mi běží ten příjemný mráz po zádech. Snad jen mdlá recenze paní Jeřábkové ve Sparku mi narušilo požitek z díla.Díky, čekání se vyplatilo.
Radek

Danny @ 22.11.2020 18:56:34 | #
V pohodě, odlišný názor slušného člověka těžko můžu vnímat jako útok.

Začnu od konce, souhlasím: Dream Theater posledními alby moc nepřesvědčili. Viděl jsem je v únoru v Praze, první půli koncertu naštěstí poskládali napříč diskogafií, ve druhé přehráli celé album Scenes from a Memory. Nebyl jsi? Přestože mám k jejich posledním albům zásadní výhrady, album Long Day Good Night je pro mě mnohem slabší. Dream Theater se pořád snaží přicházet s alespoň trochu neobvyklými vazbami, to, že se to poslední dobou nedaří a skoro to chvílemi hraničí s kýčem, je ale taky pravda. Fates Warning nic alespoň trochu jiného, neodvozeného nenabízejí.

A srovnání Kingcrow a Fates Warning. První kapela mě baví, ta druhá vůbec. Ale to bych to odflákl.

Čím mě Long Day Good Night odrazuje: spoustou banálních a opotřebovaných momentů, míst bez invence a určitého překvapení. Dal jsem ale dva body, protože něco za pozornost stojí.

Kingcrow používají různé tvůrčí přístupy a žánrové přesahy, kromě mimotonálních akordických vazeb si tu a tam sahnou i na bitonalitu (na albu Eidos), kdy používají dvě tonální centra: skladba není třeba v C dur nebo es moll, ale současně v obou tóninách; používají prvky blues, flamenka, zajímavě zařazují modální struktury - to jsou vazby, které opuštějí dur/moll systém a používají jiné systémy. U Fates Warning něco nemyslitelného. Těžko může jakýkoli tvůrce používat postupy, které nezná. Harmonické struktury jsou u Fates Warning ve srovnání s Italy až úsměvně ploché, nic než základní vazby tu většinou nejsou. Kingcrow pracují s nepravidelným členěním frází a riffů, i uvnitř riffů mají vnitřní vyhrávky, používají synkopovaný rytmus, posunuté akcenty, když kapela zvýrazňuje těžkou dobu, je v tom nějaký úmysl a protiváha k okolním pasážím. I toto u Fates Warning hledám marně, většinou se jede natvrdo "na dvě" jak u metalu nižší kategorie (třeba Liar nebo hrůzostrašná Glass Houses) - neúprosně od těžké doby, žádné experimenty. Největším "odvazem" je dvoukopákové dunění bicích a uprostřed kytarové vrstvy drobné vyhrávky.

Ale... Jsou místa, kde se něco děje, třeba v Alone We Walk pravidelný tok trochu rozbíjejí. Hned následující Now Comes the Rain je ale laciný rockový popíček, pro mě na hraně toho, co ještě uposlouchám v rámci jakéhokoli stylu, natož v něčem, co má ambici přinášet něco progresivního. The Way Home je v první části limonádový bubblegum rock a aby kapela ten děs ospravedlnila, udělá typickou prog vývrtku, ke kýčovitému sladkobolu přilepí vzápětí něco expresivního. Už to vypadá, že kapela vyjede s něčím zajímavých, a úvod druhé části této skladby zajímavý je, hned vzápětí to opět zazdí pop metalem s popěvkovými refrény.

Už jen krátce a spíš pozitivně. Scars je tak trochu hra na jistotu, po dalším sladkobolu Under the Sun, což je průměrný a hodně banální pop rock, je to ale příjemné oživení. A jako rocková vypalovačka funguje celkem dobře. Begin Again opět zajímavě začíná, než kapela začne hrnout nudný, ale pro fanoušky asi chytlavý refrén. When Snow Falls s Harrisonem je citovka a tu se povedlo dobře vybalancovat - líbí se mi. A tak jedinou skladbou, která se pokouší přinést osobitější tvar, je The Longest Shadow of the Day. Svým přátelům bych toto album jako dar nedal.