Reakce na recenzi:

Judith - @ 31.12.2022

Tohle album není tak drsné, jak by mohl evokovat jeho obal - dokud se do něj pořádně nezaposloucháte a nezačnete o tom přemýšlet. Na výrazové rovině se posluchač dočká hutnějšího, řezavého kytarového soundu, který se mohutně odpichuje od podlahy, ale nakonec se pořád nějak drží u země jako kaluž rtuti, skrze niž se marně pokouší prorazit zprvu naštvaný, posléze odhodlaný a záhy rezignující vokál.

Stylové zařazení King Buffalo a širší kontext jejich tvorby nechám jiným (viz profil), pojďme si fakta obalit trochou masa - pro tento účel stačí vědět, že Břímě nepokoje, jak by se název nejspíš dal přeložit, je prvním z trojice alb vzniklých během nucené koncertní přestávky kolem roku 2020 a volně těmito okolnostmi a jejich neblahým dopadem na lidskou psýché inspirovaný; dohromady dá trilogie něco málo přes dvě hodiny a lze jen doporučit souvislý poslech.

Nejpozoruhodnějším nástrojem King Buffalo je bezpochyby kytara Seana McVaye, který dokáže ze strun vyloudit nevídané a neslýchané. Zde se její zvuk těkavě, bloudivě pohybuje prostorem, který je vymezen tepavým rytmickým spodkem a společně s emotivním zpěvem (což je u kapely spíše nezvyklé) vytváří dojem nervního cukání bytosti vězící v něčem velkém a nevábném. Možná je to nucená pandemická nehybnost světa zakletého v lockdownu, možná život sám. Člověku se paradoxně uleví, když se ten nebožák přestane mrskat, položí se do hlíny a odevzdá se vyšším silám; pokračování příště.