Reakce na recenzi:

Judith - @ 04.03.2023

Collage se vracejí ve velkém stylu - vydali novou desku, koncertují, jsou aktivní na sociálních sítích, plánují reedici starších alb. Polská skupina, která se svým pojetím neoprogu v devadesátých letech zasvítila silně, ale bohužel jen na omezeném prostoru, je pro mě osobně skutečnou novinkou. Ke srovnání se staršími alby, která jsou dostupná alespoň ve formě fanoušky vložených souborů na YouTube, tedy mohu říci jen tolik, že Collage vyzráli a malounko ztěžkli, aniž by výrazněji proměnili svůj styl. Říkejme tomu zachování vlastní tváře, nebo neschopnost překročit vlastní stín, to už je na zvážení každého.

Co je tedy na albu ke slyšení a čím mě v záplavě jiné hudby zaujalo? Jsou to především košaté kompozice - začít dvaadvacetiminutovou skladbou, to o čemsi svědčí. Prakticky vzato se úvodní titulní skladba zřetelně vnitřně člení a zároveň zapadá do celku alba, které má velkorysou, ale stále ještě rozumnou délku necelé hodiny. Postupně se přitápí pod kotlem, přidávají se jednotlivé nástroje, zvuk mohutní a přelévá se, to vše je neoddělitelně propojeno s výraznými melodiemi a silnou emotivností projevu.

Oproti takové Moonshine si Over And Out vystačí s polovinou zákrutů a kudrlin, není ale o nic méně působivé. I (relativní) zjednodušení výrazu můžeme chápat různě - jako vysychání studnice nápadů, která se v devadesátých letech u téhle kapely jevila naprosto bezedná, nebo jako rozhodnější zacílení invence na silné sdělení. Místo složitého kroužení okolo se tady myšlenky a emoce sázejí rovnou na dřevo. Ve druhé What About the Pain? se Collage klidně vytasí s dětským sborem a položí jednoduchou, do černého mířící otázku - co s tou bolestí, co ji pořád cítím?

Collage bývají přirovnávaní k F-Marillion, a i když mi toto srovnání úplně nesedí (nemám-li ho brát jen jako nejobecnější typové zařazení jejich hudby), z Over and Out jako by na mě opravdu zavanul duch Misplaced Childhood, hudebním výrazem i tématem obracení se zpátky, k základním vztahům, k tomu, co člověka formovalo. Neméně emotivní jako What About the Pain? je i třetí One Empty Hand vášnivě se obracející ke ztracené lásce.

Třináctiminutová A Moment, a Feeling je o poznání klidnější, pohrává si v bohatých aranžích s jemnějšími odstíny, alespoň do doby, než to kapela opět rozbalí naplno. Závěrečná Man in the Middle vyznívá jako bilancování a má relativně přehlednou, téměř až písničkovou strukturu - právě tato skladba byla zařazena do playlistu současného progu na Spotify, což lze postavit na roveň hraní v rádiu. Kéž se tímto Collage dostanou do hledáčku nového publika, širší pozornost si určitě zaslouží a podle mého ucha se nikterak nezpronevěřují svým kořenům, nejdou obecnějšímu vkusu vstříc na úkor propracovanosti.

Over and Out považuju za mimořádně silné album s nezvyklou průrazností, což se týká i jeho zvuku. Od reproduktorů se linou zřetelné vibrace, které pocítili i naši sousedi - právě tímto albem si naše domácnost vysloužila svých patnáct minut panelákové slávy v podobě anonymního lístku na nástěnce. Máme se prý zklidnit. Nikdy, dokud bude na světě takováhle hudba!