hejkal - @ 03.05.2024 | #

Britský gitarista Robin Trower patrí k najúspešnejším nasledovateľom odkazu Jimiho Hendrixa. Už v Procol Harum exceloval, ale sólovo (odmyslime si 80. roky, kedy sa mu stalo to, čo väčšine rockerov) dokázal prakticky celý život ostať verný blues-hard rocku najvyššej akosti. Zatiaľ posledný jeho album sa volá Joyful Sky, vyšiel v októbri 2023 a dnes si o ňom čosi povieme.

Trower je v novom miléniu typický usadený rocker, ktorý nahráva zadumané, pomalé albumy. Neurazia, nenadchnú. Preč sú časy, keď mu spievali takí borci ako basgitaristi James Dewar alebo Jack Bruce. Za mikrofónom je už dlho on sám. Nie je ktovieaký spevák, ale aspoň je svojský. Na Joyful Sky však zveril mikrofón „novej“ hviezdičke bluesového neba, speváčke Sari Schorr. Tá nahrala svoj prvý album už v roku 1993 (Forever True), ale následne o nej nebolo dlho počuť a bluesrockovú kariéru odštartovala albumom A Force Of Nature v roku 2016. Zaujímavosťou je, že na ňom hral na gitare iný bluesrockový borec – Walter Trout. Nasledoval album Never Say Never (2018) a koncertný záznam Live In Europe (2020).

Robin Trower sa okrem gitary chopil aj basy, nuž mu na desiatich skladbách pomáhajú už len dvaja hudobníci – dlhoročný spolupracovník a bubeník Chris Taggart a mikroskopicky zahosťoval aj klávesák Adrian Gautrey. Výsledok je oproti predchádzajúcemu albumu No More Worlds To Conquer (2022) o niečo živší. Schorr dodala tradične usadenej muzike trocha šťavy. Má štipku zastretý, jemne joplinovský nádych, ale nie veľmi. Tempo ostáva komótne, prevládajú bluesové uspávanky (Burn) a temné naliehavé balady (Peace Of Mind). Tam, kde sa trocha dupne na plyn, ako napríklad pri hutnej I’ll Be Moving On alebo najlepšej skladbe na albume, temnej The Distance, som hneď v pozore. Trowerova gitara má stále svoj charakteristický zvuk, čo je pre mňa dôkazom toho, že sa dá prežiť umelecký život aj autenticky. Celkovo mám z albumu dobrý pocit, rád si ho občas pustím ako podmaz k práci.

Joyful Sky je solídny monolit, príjemná muzika, na štyri hviezdičky to však predsa len nie je.

jiří schwarz @ 08.05.2024 00:02:25 | #
Díky za odpověď, byl jsem trochu překvapenej z té Tvé formulace v recenzi, a jsem i teď, po Tvém vysvětlení. Mám pocit, že je vlastně dost těžké zrovna v muzice někoho pasovat za následníka číhosi odkazu / pokračovatele (možná snadnější to může být ve filosofii, v literatuře?). Třeba by bylo  přiléhavější zůstat u toho, že následníci byli kýmsi ovlivněni. Jak vysvětluješ, někteří kytaristé používali stejný nástroj či podobné fígle v tvorbě tónu, ale nikdo asi svým celkovým muzikálním projevem nemůže vyznít podobně, jako Hendrix, on byl prostě hodně osobitý. Pravda, z toho Tebou zmiňovaného tria znám jen Trowera z desek Procol Harum, sólovky ne. Procol H byli pro mě přecejen spíš o Brookerovi a jeho klávesách, dnes jsem si pustil po letech prvotiny PH a zaměřil se na kytaru, fakt dobrá, byť jde o muziku na hony vzdálenou Hendrixovi. A že Robin Trower rozvíjel melodičnost kytary v rámci bluesrockové hudby – rád si udělám názor a poslechnu, ale přecejen – Jimi zrovna velký melodik nebyl, nebo ano? Ani Škorpíky moc neznám, metal nebyl nikdy má parketa (nedávno jsi mě však velmi potěšil recenzí debutu, tam ale Uli Roth nehrál; na YouTubu jsem viděl, jak Uli na koncertě cituje cosi z Hendrixe), a Marina neznám vůbec. Mám holt hodně co poslouchat :-), i když jsem dost skeptický k tomu, že by se kdosi mohl vyrovnat Jimimu a nést jeho „odkaz“ aspoň přiměřeně srovnatelné velikosti. Hendrix a spol. z přelomu 60/70 to měli vlastně trochu jednodušší, protože patřili k té první, stylotvorné vlně.