Reakce na recenzi:

northman - @ 22.11.2018

Na konci šedesátých let jsem ukončil základní školní docházku a zároveň tu nastoupila tuhá normalizace poměrů vedená doktorem Gustavem Husákem a hlavním ideologem krejčím Vasilem Bilakem. V rámci této doktríny nám byly zakazovány dlouhé vlasy a jakékoliv vlivy západní kultury, hlavně poslech rockové hudby (jazz byl tolerován). V té době jsem částečně na protest neuznával jakoukoliv hudbu, která vzešla z produkce lidově demokratických států včetně tuzemské.

Z našich umělců jsem toleroval Flamengo, Blue Effect a hlavně Plastic People Of The Universe, to že vyšla na Slovensku v novém nakladatelství Opus deska skupině Gattch jsem vůbec nezaregistroval, ani jsem netušil, že skupina tohoto názvu existuje. O existenci skupiny jsem se dozvěděl nedávno a koupil jsem si společné 2CD s albem Svitanie od M. Efektu.

Docela mě mrzí, že skupina neměla tehdy žádnou propagaci ve sdělovacích prostředcích, protože se jedná o celkem originální hudbu, které bychom asi říkali první jazz rockové album, i když o něco podobného se pokoušel Radim Hladík o rok dříve s Jazz Q Praha na desce Coniunctio. Tahle deska je pojatá jako instrumentální dílo, výjimkou je deklamace popěvků bez textu v Piesni beze slov. V některých písních slyším témata z klasické hudby, čímž se kapela zařazuje do škatulky tak zvané progresivní hudby. Instrumentální výkony jsou famózní a s každým poslechem ta deska roste. Instrumentální pojetí bylo tehdy určitě zvoleno s ohledem na možnost textů, které by mohly vadit režimu. V tomto provedení vyšla třeba deska M. E. & Radim Hladík, Mahagon a určitě by se našlo více desek (nejmenuji, protože tuzemská produkce je mi až na výjimky cizí i nyní po skoro padesáti letech).

K téhle desce není co dodat, zapomenutý klenot slovenské produkce. Pro mě je tahle deska za čtyři hvězdy, některé desky hlavně z české produkce se mi líbí více.