Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 29.03.2014

Ač si mnozí mile rádi slovně „kopnou“ do osmé dekády minulého století, není pochyb o tom, že se jednalo o období naší novodobé historie, které má i z hudebního hlediska hodně co nabídnout. Když pomineme ten fakt, že z velké části ovlivnilo soudobou experimentální elektronickou hudbu, můžeme zde najít i alba, která mají za účel se prostě líbit, tedy líbit se bez toho, aby se stala mezníkem v hudební historii či byla označována za umělecká díla. Jedním takovým příkladem by mohla být deska „So“ někdejšího člena britských Genesis Petera Gabriela, která nabízí velmi vkusný pop otevřený velmi širokému spektru posluchačů.

Na „So“ je skvělé právě to, že perfektně spojuje vynikající muzikanty s jednoduchými popovými písněmi, které jsou natolik důsledně zaranžovány, že toto album neurazí snad ani toho nejortodoxnějšího progresivistu. Basové linky Tonyho Levina, který je členem Gabrielovy kapely dodnes, vnáší těmto jinak velmi prostým kompozicím punc nádherné křehkosti, kterou pak dále doplňují decentní smyčce, méně decentní dechy a zejména pak hlasové spojení Petera Gabriela a vynikající Kate Bush. V menší míře se zde projeví i jazzový bubeník a perkusista Manu Katché, ačkoli mám pocit, že jeho nezpochybnitelné – snad možná až geniální – hráčské schopnosti mohly být využity mnohem pestřeji, aniž by narušovaly soudržnost alba jako celku.

Za vůbec nejsilnější albový zářez považuji hned úvodní „Red Rain“, ve které si mimo jiné zahostoval i Stewart Copeland, bubeník v té době již nefungujících The Police. Copeland má na svědomí právě ten známý efekt padajícího deště – tj. specificky znějící hi-hat v pozadí. V souvislosti s tímto se mi jeví jako opravdu zvláští, že jsou mnozí z hostujících hudebníků na tomto albu nějak dále muzikantsky provázání. Třeba Jerry Marotta, který obstaral zbytek bicích partů (tedy kromě hi-hat) pro „Red Rain“, působil v kapele Tonyho Levina... Dále by se dala zmínit spolupráce Manu Katchého se Stingem, se kterým Stewart Copeland dlouhodobě působil v novovlnných The Police.
„Red Rain“ je pro 80. léta naprosto typickou záležitostí – svou vzdušností a velmi chladně znějící produkcí by se dala označit za ukázkový příklad tehdejších hudebních trendů. Tzn. Sterilní syntezátory, spousta kytarových krabiček, reverb a hall u každého nástroje, jednoduché bicí zdůrazňující druhé a čtvrté doby, snad až zbytečně rozmáchlá instrumentace apod. Nezajímavé není ani to, že byl „Red Rain“ údajně inspirován Gabrielovým snem, kdy plaval v moři se sklenicí červeného vína / plaval v moři s rudě zabarvenou vodou. Existuje spousta dalších verzí tohoto snu, který měl Gabriela inspirovat, všechny se však drží na úrovni pouhých spekulací.
Z dalších skladbiček se sluší zmínit nádhernou „Don't Give Up“, kde můžeme slyšet dost možná to nejvydařenější spojení hlasů Petera Gabriela a Kate Bush. Velmi decentní instrumentální složka zde dává zapomenout na pompézně pojaté „Red Rain“ a „Sledgehammer“ a v poklidné, houpavé atmosféře vokalistům pouze vkusně sekunduje.
Za pomyslný vrchol alba pak považuji „In Your Eyes“, doslova kouzelnou skladbu s vynikající prací perkusí, baskytary a kytary. Gabrielův hlas se zde dotkne úplně nových barevných poloh, snovějších než kdy dříve.

Peter Gabriel si tímto albem vysloužil obrovský komerční úspěch, který však měl své opodstatnění. V 80. letech se myšlení lidí jistým způsobem transformovalo a tato deska na tyto změny adekvátně reagovala. Soubor slušně znějících popových písní, který by neměl být – a jistě také nebude – zapomenut.