Reakce na recenzi:

Voytus - @ 02.10.2008

Sedmé album Gentle Giant představuje jejich komerčně nejúspěšnější položku. Umístilo se jako jediné z jejich diskografie v Top 50 a to na 48. místě. Na tuhle 'nestravitelnou' partu je to fakt dobré. Oproti předešlému The power and the glory tak nějak zmelodičtěli, zjednodušili, zpřístupnili. Samozřejmě jen ve svém vlastním měřítku. Už úvodní 'rockec' Just the same totiž skrývá pár lahůdek a sice dva rytmy hrané naráz. Zde 6/8 takt (bicí, baskytara a saxofony) a 7/8 (zpěv, kytara, klávesy). Už jen úvodní luskání Vás zmátne natolik, že při nástupu kláves tu první dobu jen tak nenajdete. Uprostřed skladby na nás čeká klávesová improvizace, rarita v přesně daných skladbách této kapely.
Druhá je oblíbená koncertní středověká On Reflection. Úvodní kánon zpívá všech pět členů. Při druhém opakování se přidávají některé nástroje, postupně narůstá, vždy vystřídána klidnější částí, kterou zpívá Kerry a kterou skladba nakonec v rockové aranži zkončí. Rozhodně patří k těm vůbec nejlepším od GG, zatím se mi přes velice časté poslech neoposlouchala. Už jen nástup nástrojů v závěrečné části, kdy přehrávají úvodní vokální part.
Začátek Free Hand je sestaven z hravých motivů, ve kterých se proplétá kytara s basou a s klávesami, to po chvíli vystřídá další z chytlavých riffů. Další silná pecka.
Co se týče stavby skldeb, tak na celém albu dominuje vzájemné doplňování jednotlivých nástrojů, někdy i po dobách, úderech, téměř nikde nevznikají pomlky, jen řetězce not. Dost tu dominují klávesy a (překvapivě) baskytara. Ta často hraje základní riffy, dost často melodie.
Time to kill začíná zvuky z jakési dobové videohry, které vystřídá nepříjemný začátek plný disonantních akordů. Jinak je to ale další melodická a chytlavá záležitost.
V jazzrockové His last voyage zpívá Kerry, což samo o sobě znamaná, že půjde o jemnější píseň. Samozřejmě. Výborná akustická kytara, nenápadný vibrafon. Zjednodušení kompozice pomohlo i tady, ke konci se dostane ke slovu kytara Garyho Greena.
Středověce znějící Talybont je vlastně přepracovaná melodie z Just the same (!!!). Opět způsob skládání odkazující na vážnou hudbu. Středověké pasáže vždy vystřídá disonantní rocková pasáž (to mám fakt hodně rád).
Závěr desky pro mě představuje zde nejslabší věc - Mobile. Nevím, čím to je, ale většinou ty závěrečné od GG jsou málokdy dobré (a většinou v nich Ray Shulman hraje na housle přes kvákadlo :-)). Je v ní pár dobrých nápadů, ale po tak silných předchozích písních nějak nevyzní.
I přesto nemůžu hodnotit jinak, než za plný počet. Free hand je dobrá deska, ale je fakt, že se na ní také zezačátku těžko zvyká.

PS: Našel jsem také srovnání se Steely Dan. Ty zatím vůbec neznám. Tak jestli někdo můžete doporučit něco konkrétního, budu jedině rád.