Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 21.07.2011

Americká pomp-rocková (ale místy spíše pop-rocková) kapela jménem Pavlov´s Dog vznikla v polovině sedmdesátých let ve státě Missouri. Od začátku do ní byly vkládány velké naděje, zejména z toho důvodu, že jejich zpívající frontman David Surkamp byl majitelem nezaměnitelného hlasu takového pojetí, které na koncertech hraničilo s ječením. Možná proto se předpokládalo, že tato originalita posílí i obchodní bilanci vydávaných alb…
U nás byla kapela známa spíše mezi hudebními fajnšmekry, ale plošně to podle mého soudu nebyl nějaký úctyhodný hudební derivát britskému rocku. Jeho pozici posílila okolnost, že se jako host v jejich řadách objevil renomovaný britský bubeník Bill Bruford, který skončil v King Crimson v r. 1974 a nějaký čas „odpočíval“, než razantně nastoupil na britskou jazzrockovou scénu druhé poloviny sedmdesátých let.
Kapela vydala tři alba – to druhé At The Sound Of The Bell si teď trochu přiblížíme…

SHE CAME SHINING – bzučení mellotronu sebou přináší velmi zvláštní hlas, který jsem v úplném začátku byl schopen přiřadit ženskému pohlaví, vzápětí se ovšem hlas více zaoblí a získá konkrétnější podobu a my už víme, že zpívá chlap s opravdu mimořádným hlasovým timbrem… Hudební doprovod tvoří dlouhé varhanní plochy a celkem umírněná rytmika běžného typu s méně čitelnými basy a méně kreativními bicími nástroji. Zaujmou spíše vokální harmonie a spojení hammondek a klavíru. Několik bubenických přechodů skladbu uvádí do závěru….

STANDING HERE WITH YOU (MEGAN´S SONG) – další skladba začíná s baladickým nátěrem, v němž se propojuje klavírní hra se subtilními houslemi a David Surkamp zvolí lyrickou polohu svého zvláštního pěveckého pojetí. Akustická kytary dotvoří melodickou linku a z pozadí sem mellotron přináší smyčcovou vlnu. Aranžmá skladby prochází celkem nezáludně přímočarými postupy, které baladu hodně tlačí na popovou platformu. Nebýt Surkampova zvláštního zpěvu, mohl by tuto skladbu zpívat z oblasti pop-rocku opravdu leckdo jiný. Potvrzují to i nasládlé sbory a celkem očekávané harmonické postupy, které vás nijak neporazí a nezaujmou…

MERSEY – v mírně středním tempu ubíhá nostalgicky mírná další skladba, v níž se popřeje akustickým kytarám a kouzlení na elektrickou kytaru. Surkamp dobře frázuje a pokládá se do textového sdělení, ale mám opět námitku vůči přidanému dvojhlasu. Do mezihry vstupuje sólo na saxofon a v pozadí slyšíme perlení elektrického piana. Nijak se ale nepřibližujeme ani k jazzové formě, ani k nějakým daným kontemplativním náladám. Překvapuje mě, že americká skupina ze Středozápadu zvolila jako téma a název pověstné řeky Mersey, která počátkem šedesátých let dala vzniknout celému kytarovému stylu…(?!)

VALKERIE – první větší vzrušení s výraznějšími emocemi přináší až tato skladba. Zajímavě pojata rytmika, rychle akordické nálety akustických kytar a zvýrazněné elektrické kytary skladbu docela zajímavě zahájí, potom se ale aranžmá zase vrací do víceméně bezpečných harmonií. Všechno je zde více než čitelné a předvídatelné, což je pro mě zklamáním. Jistou změnu představuje dětský sbor, který krátce vstoupí do tématu. Bicí nástroje přinášejí očekávaný vzruch a změnu v několika prudkých breacích, ale jinak sborové hlasy, vytvářející Surkampovi pozadí se neustále vracejí mezi mellotronovými vlnami zpět za bubenických breaků a dlouhých tónových zvukových tapet, které čeří krátkými tóny saxofon…

TRY TO HANG ON – v rychlejším tempu přichází další skladba. Pravděpodobně zde byla ambice napsat hit. Má jistý tah na branku a určitou podbízivost. Baskytara se probudila z letargie a spolehlivě s bicími hrne skladbu do popředí. Probudil se také kytarista Stephen Scorfina, který nasadil docela zajímavé sólo, ale je kouskované a spíše by mu svědčilo, kdyby dostalo rozsáhlejší plochu k sebevyjádření, což je dost škoda. Jak pro kytaristu, tak pro skladbu samotnou….

GOLD NUGGETS – další baladická záležitost se zvonivými akustickými kytarami a s dlouhými tóny hammondek, mellotronu a synthesizeru. Surkampův hlas má svou naléhavost, ale už máte neodbytný pocit, jak oba všechny hlavní nosné nápady, které měly přinést albu cennou devízu vyplýtval a vy teď posloucháte jenom jejich rozmělňování. Nezachrání to ani kytarová mezihra. Ty postupy začínají být klišé a bohužel se nemohu ubránit dojmu, že také nudí…

SHE BREAKS LIKE A MORNING SKY – tahle skladba vybočuje z daného konceptu. Baskytara a bicí nástroje navodí mírný jazzový odér a také saxofon naznačí, že by zde mohl vzniknout prostor pro větší kreativitu. Bohužel se ale vokální linka doprovazečů a Surkampa nijak nemění a ani klávesy a kytara sem nepřinášejí nějaké progresivní aspekty. Takže je to saxofon, který skutečně renomovaného hostujícího Michaela Breckera dodá skladbě na zajímavosti, ale ostatní jsou „hodně při zemi“.

EARLY MORNING ON – písničkářská linie se drží stále v daných šablonovitých schématech. Proaranžování mezotronem a skutečnými smyčci sice drží harmonii, ale i když zde pár rytmických breaků zvíří hladinu, tak…. Ano, teď přichází zajímavé intermezzo v podobě odlišně pojatého vokálního tvaru, což mě na chvíli zaujalo, ale jenom na chvíli, protože se zase vracíme do opakující se formule přehledné melodie, ve které se dále už nic neřeše a nic ani nepřihodí, třebaže bubenické breaky zbrázdí obligátní melodický nános…

DID YOU SEE HIM CRY – závěrečná skladba začíná mellotronovým úvodem, na která naváže docela zajímavé klavírní téma (trochu v duchu Renaissance), ale to už se zdálky hlásy prostorný sound sóla elektrické kytary. Zde ovšem dochází k instrumentálním překvapením, která nás během celého alba opravdu míjela. Zhustěné téma kláves, kytary, rytmických proměn kapela opravdu sluší. Instrumentálním kouzlům jsem náhle uvěřil, trochu zde slyší rané Genesis, i když se snaží melodická linka více zpřehlednit celé téma, aby se skladba stala srozumitelnějším útvarem a tendence vrátit skladbu do písničkové produkce zde cítíte, ale přesto musím konstatovat, že možná právě poslední skladba mě zaujala nejvíc v rámci instrumentálních proměn kapely a je mi líto, že se podobné eskapády varhan, synthesizerů, mellotronu a rytmických proměn a klavírních nájezdů neobjevovaly na albu častěji…

Recenzent má nevděčnou úlohu, jak se v případě daného projektu k albu vymezit. Nebýt poslední skladby, která se mě opravdu líbila a mile mě překvapila, nebylo by z mého pohledu na albu At The Sound Of The Bell moc co pochválit a čím se nadchnout.
Mám takový neodbytný pocit, jakoby americká scéna potřebovala v polovině sedmdesátých let reagovat na různé britské podněty přicházející z artrocku, psychedelického rocku a volný variací a Pavlov´s Dog měli tento prostor nějakým způsobem vyplnit. Nechci říct, že se jedná o nějaký hrůzný hudební derivát – to určitě ne – ale jsem hodně daleko od projevování nějakého nadšení nebo ohromení. Nezachrání to ani Bill Bruford (na albu uváděný jako William Bruford) a tak zůstávám ve svém hodnocení hodně vlažný. Ani překvapení v podobě poslední skladby nevytáhne moje hodnocení výš jak na tři hvězdičky…