Reakce na recenzi:

Voytus - @ 08.03.2008

"Bring Back The Good Old Days"

Tak jsem si At the Sound of the Bell musel pustit hned. Vyzískal jsem obě alba najednou, ale dlouho jsem nemohl to první dostat z přehrávače, pak se mi to jednoho dne povedlo, ale trvalo dlouho, než jsem klidnějšímu pojetí hudby Pavlov's dog přišel na chuť.
Každopádně nastaly změny v sestavě, kapela se zbavila houslisty Carvera a bubeníka Safrona, přibrala kytaristu Thomase Nickesona, na bicí si zahrál Bill Bruford. Dále je tu mnoho hostů - saxofonisté, kytaristé, sbor... A více balad.
Úvodní She came shining navazuje na náladu prvního alba, balada Standing here with you potvrdí zklidnění a méně pompéznosti. Patří k nejkrásnějším baladám, které kdy kdo napsal.
Mersey je celkem nevýrazná píseň, zato ve Valkerie se vrací nálada prvního alba takřka se vším - promyšlené aranžmá, stupňující se napětí ve slokách, pompézní refrém, dokonce i Bruford je tu výraznější, než v písních předchozích.
Try to hang on se ani nestihne rozjet a končí, jinak příjemná swingující rozjezdovka. Golden nuggets je další pomalá, ale nikterak výrazná.
V She breaks like a morning sky máme další bezstarostnou swingovku se saxofonovou sekcí a divokým sólem.
Early morning on začíná pompézně, výrazným klávesovým motivem. Optimistická píseň ve středním tempu, další z mých oblíbených.
A podobně jako na Pampered Menial, i zde se končí nejdelší skladbou - Did you see him cry. Mellotron a klavír v úvodu, pak se zvolna přidá kapela, přeneseme se přes kytarové a klávesové sólo, pak přichází motiv na sedm, opravdu progresivní záležitost, přibližně po dvou a půl minutě se připojí Surkamp, bohužel je to tu místy podobné jiným písním kapely, především té předchozí. Ale instrumentální mezihra je nečekaná zběsilost.
Závěr je to pěkný. Ani v případě této desky se kapela nemá za co stydět. Vracím se k ní rád. V e své době jistě patřil tento soubor mezi progresivní party, dnes bych to viděl jako příjemný, celkem nenáročný art/pop-rock.