Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 25.03.2017

Když přemýšlím nad dojmy z posledních dnů, kdy jsem se proposlouchával vedle debutu colosseovskou dvojkou a trojkou, nejvíce mému uchu zalahodila právě tahle deska, kde se sestava měnila hned na dvou místech.

Three Score and Ten, Amen hned prozradí pro mě nečekaně příjemné změny ve zvuku i znění. Dramatický, až filmově klenutý vstup, Hisemanova jízda a drsné údery basového novice Marka Clarka připravují půdu pro nejpříjemnější změnu. Farloweho za mikrofonem a jeho sytě vypravěčský, napjatý hlas jsem si totiž zamiloval hned na první kontakt. Jsou tu divoká sóla dalšího mistra za kytarou - Davea Clempsona, a v mezihrách se konečně naplno prosazují dva základní stavební kameny - Heckstall-Smith a Greenslade. Vše je odbržděno až na maximum, vypuštěná dynamitová energie je neskutečná.

Time Lament - dechy soupeří s pevnou rytmikou a rozjíždí se magický rockový kus, kterému ale dodává Farlowe svým elastickým zpěvem správné proporce. Drží se většinou při zemi, dokáže ale i řádně zatlačit. Pak přichází instrumentální pasáž se strojově sekanými riffy a krásně bublající basou a Heckstallovým jemným saxovým chmýřím.... Nápady se střídají s rychlostí blesku a hudební proud tříští se o kameny jako divoký horský potok.

Take Me Back to Doomsday je pro mě jednou z nejlepších perel na tomto královském náhrdelníku. Greensladeovo klavírní představení, krásné a procítěné, postupné zapojování zbytku osazenstva, kvílící Clempsonova kytara - tento pan hráč si tu i zazpíval a je to zase příjemná změna. Rozjetá jazzrocková mašina na pozadí vypouští neuvěřitelné tuny energie a je to Hiseman, který zespoda vše neomylně jistí. Souboj saxofonu, kytary a kláves patří k nejfamóznějším momentům a zbavuje mě jakékoli síly reagovat - už jsem dávno poražen a unášen touhle rozpoutanou nástrojovou lavinou. Uvědomuju si tady, jaký vliv tohle mělo na všechna Flamenga a spol....

Titulní skladba má svižné rockové tempo, Heckstall-Smith se zapojí s divoce poskakujícím saxofonem, refrén je monumentální, objímá celá nebesa a propracovaný do nejmenšího detailu. Zase, jako by se nám před očima odvíjel nějaký imaginární film...

Theme For an Imaginary Western - už název by v posluchači měl vyvolat jisté asociace. Klidně cválající rytmus, hlasem spíše vyprávějící Farlowe, přidávající ale postupně na síle a energii v hrdle, a jemná nostalgická atmosféra čiší z toho kousku každým coulem, přichází představení páně Clempsona, ale i zapojení zbytku tohoto jedinečného ansámblu. Přestože tu klid převážil nad drsností, je tu vše, čím mě životodárná řeka Colosseum tak skvěle staví na nohy.

Clarkeovy basové údery uvozují znovu překvapivým motivem Bring Out Your Dead - tohle je instrumentální vagon, který se utrhl od zbytku soupravy a za pomoci ďábelského saxu a bicích se řítí někam na dno propasti. Ovšem pozor - je tu atmosférický zlom, maličký prostor pro klid a kontemplaci, aby se vše za chvíli opět rozjelo na plné obrátky. Nemám slov, jak bych popsal, jak umí pánové propojovat jednotlivé slitiny motivů, vrstvit je a překládat, aby vznikl takhle kouzelný hudební ingot nejvyšší třídy.

Heckstall-Smith a jeho nádherný saxofonový úvod uvádí předposlední Downhill and Shadows, otlučenou, na zčernalé bluesové řece odkojenou stařenu, kde se Farlowe vydává hlasem k poslednímu tažení. Hisemanovy bicí se sice drží podstaty žánru, a tedy jsou poněkud více vyklidněné, stejně ale cítíte, jak nepokojně rozrývají terén jako buldozer. Blýskl se tu ale i Dave Clempson, jehož spalující sóla vypalují na kůži horká pouštní znamení, a pod ním sází Clarke pevné basové údery. Snad nejdokonalejší pocta blues, jakou si lze představit, krása, těžce se potácející až k neodvratnému finále.

Jako poslední hřebík do naší nebohé tělesné schránky tu máme ještě živou verzi Hisemanova bicího sóla The Time Machine, které vám na osmiminutové ploše, věřte nebo ne, vyčistí obsah lebky do běla. Tento mistr paličkář patřil vskutku se jmény jako Bonham nebo Baker do nejelitnější společnosti a s Heckstallem-Smithem tvořili dva ohromné opěrné sloupy, od kterých se odvíjelo vše ostatní. A je toho tady tolik, že by to některým vystačilo na celou diskografii. Děkuji vám, pánové, s úklonem až k podlaze...

Krásná melodická, uvolněná a vzdušná deska, kterou hlavně Chris Farlowe za mikrofonem vyzvedl k nebeským výšinám. Když se prokousávám obsahem, uvědomuju si, jak velký vliv mělo tohle sdružení i v našich luzích a hájích. Zásadní ingredience Colossea - tedy postupně rostoucí energie a dokonalé propojení a navázání motivů nezmizely, byly jen podány z jiného pohledu a trochu jinými prostředky. Krásné, skvostné album.