Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 27.05.2015

Se starou tvorbou Aerosmith jsem se seznámil až relativně dosti pozdě. Na poli hard rocku měli určitě v 70. letech za mořem jednu z elitních pozic, pak se kapela drogami a alkoholem dostala až skoro ke dnu, naštěstí za pět minut dvanáct se zvedla v 80. letech a v 90. letech z nové podobě zažila další úspěchy hlavně mezi mládeží.


Úvodní Same Old Song and Dance otevírá notoricky známý hardrockový riff - patří dnes ke klasickým číslům, hraných často na koncertech. Žádné velké složitosti, přímý tah na branku, příjemně ale oživuje druhou polovinu hostující saxofony, trombón a trubka, proplétající se s Perryovými sóly. Lord of the Thighs je opět plnokrevný hardrockový steak, do kterého vstupuje i lehce psychedelický nádech. Celkově jde ale o drsnou záležitost, která byla určitě i inspirací pro pozdější kovotepce. Spaced je podobný model - propletení v podstatě jednoduchého rock´n´rollového rytmu s psychedelickými odstíny. Uprostřed následuje pořádně syrový kytarový odvaz, kde se ukazuje, že dvojblok Perry/Whitford tehdy ve Státech patřil mezi elitní. Nelze nezmínit Stevena Tylera, který je klasickým teatrálním frontmanem ve vším všudy a i když jeho kňouravě zabarvený hlas nepatří mezi moje úplné favority (jako třeba Plant, Rodgers nebo Coverdale), předvádí předsvědčivý a živelný výkon. Woman of the World má akustický, až polobaladický úvod, ze kterého vás ale razantně probere silný rockový kytarový příboj. Na konci si zařídí také foukací harmonika. S.O.S. (Too Bad) je dalším klasickým modelem Aerosmith - výrazně propletené syrové riffy kytar s praskajícími jiskrami sól, výrazně tady pod nimi vyplouvá Hamiltonova basa. Train Kept a Rollin´ - parádní bluesrockový nástup s jiskřivými sóly a bluesový základ dýchá i v celé stavbě a Tylerově projevu. Seasons of Wither je příjemné oživení až baladického charakteru s procítěnými akustickými kytarami a Tylerovou hlasovou polohou, kterou už dnes zná pomalu každý. Skladba ale výrazně oživuje album, vystupuje z neúprosného hardrockového sevření. Závěrečná Pandora´s Box svým neodolatelným hardrockovým napětím a silným riffem musí uspokojit každého milovníka zeppelinovského modelu HR - opravdu odpíchnutá jízda, posléze s podprahovou melodií, s velmi razantním Tylerovým projevem. Vůbec, když se tak zamyslím, mám pocit, že nejsilnější skladby na albu jsou právě dvě poslední...

Aerosmith nic nijak dramaticky neřešili a vystřihli tady syrový, přímočarý hardrockový monolit s lehkým závanem psychedelie, příjemně zpestřeným tenor- a barytonsaxofonem, trubkou a trombónem v první a poslední skladbě. Neřadil jsem se nikdy k nějakým skalním příznivcům kapely, ale kvalitu jí upřít nelze, i když mi občas jednotlivé skladby z alba motivy splývají. Poctivé tři hvězdy...