Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 27.05.2015

Třetí album Aerosmith, Toys in the Attic, patří po právu mezi hardrockové klasiky a je považována fanoušky kapely za jedno z nejlepších z rané tvorby. Pánové ještě svou hudbu nakopli, zvukově zhutnili, aniž by to bylo nějak na škodu kvalitě...

Už titulní a úvodní kus je opravdu razantní, vysokorychlostní, kde se snad už nedostává prostoru, kudy by energie mohla prorazit ven... osvobozuje ji krátký hrací čas. Výmluvný nástup. Druhá Uncle Salty patří mezi moje nejoblíbenější z tvorby kapely - neodolatelný psychedelicky zabarvený zvuk i ospalý Tylerův projev a hmatatelné emoce - plnokrevná rockovina, která potěší příznivce prvních dvou alb. Adam´s Apple je další přímočarou hardrockovou jízdou s vyloženě tahounskými kytarami, za kterou by se snad nestyděli ani AC/DC či Motörhead. Jedním z největších hitů kapely je nepochybně Walk This Way s neodolatelným melodicky vypjatým refrénem a hutnými hardrockovými porcemi, znáte ji asi z řady předělávek. Big Ten Inch Record je prastarý rock´n roll 50. let, který bylo tehdy jakousi módou v různých podobách znovuintegrovat v různých podobách - ale nic proti, piánko, skočná, příjemná záležitost. Sweet Emotion je další skladba s kategorie Uncle Salty, výrazný, psychedelický úvod a táhlý, ospalý Tylerův hlas, pak zásadní kytarový riff, který by zbořil dům... Zase, vícekrát předělaná skladba, kapela sama ji opět předělala na notoricky známý soundtrack k Armageddonu (1998). No More No More je další polobaladou, výrazné akustické vstupy, podobný a stejně kvalitní model jako Seasons of Wither na předchozím albu, i když určitě baladického podílu je tady méně a celá věc je víc odpíchnutá kupředu. Round and Round je na poměry kapely temné a těžké hardrockové sdělení, tomu odpovídá i vypjatý, ponurý Tylerův přednes... Klidně by se dalo říct, že je to jakýsi pradědeček grungeového směru... překvapivá a silná záležitost. Baladou se vším všudy je pak závěrečná You See My Crying, s nostalgickou atmosférou a silným klávesovým vkladem a snad až přepjatým Tylerem...

Společně s následujícím albem "Rocks" pro mě vrchol tvorby kapely, i když přiznávám, že alba hlavně z 80. let moc neznám a ta z 90. taky spíš jen okrajově. Tohle je ale poctivá smršť plná energie a jak hudebně, tak i zvukově zlepšení oproti předchůdci.