Reakce na recenzi:

horyna - @ 09.06.2016

Když potřebuji navodit dobrou náladu, mohu se zcela určitě spolehnout na tři alba od amerických rockerů Aerosmith. Tohle, předešlé a následující dílo, jsou, alespoň u mne, zárukou kvalitního zážitku naplněného silným emocionálním vzrušením. A jelikož valnou většinu písní dobře znám a jejich slavné melodie mému uchu slastně lahodí, je o suprově strávené chvíle vždy dobře postaráno. Obzvláště toto a předešlé album, mám z celého katalogu skupiny nejraději a jestliže se ve své nedávné recenzi kolega POsibr rozplýval nad nahrávkami smithů v 70-letech, já úplně stejné pocity žažívám s jejich produkcí z konce let osmdesátých.

Už úvodní zcela návykový a rytmicky spurtovní monopost Young Lust- napěchován parádně znělými kytarovými laufy, předoucí basou i harmonikovou figurou, co ženou tento stroj závratnou rychlostí vpřed, stojí rozhodně za pozornost. S druhou F.I.N.E.- přichází zklidnění, ovšem Tylerův učebnicový přednes a riffovačka mistra Perryho jsou zde vskutku zázračné. Po hitové Love in a Elevator- naplněné blahodárnou hymničností a tempovými zvraty, je tu Monkey on my Back- s filigránskou Kramerovou bubenickou technikou, v níž pánové kytaristé Perry a Whitford, na Hamiltonově basové lince, vyšívají stěžejní nápady ze svých nástrojů, otěže pevně svírá, těžce nad věcí se pohybujicí Steven Tyler. Jedna z nejlepších písní kapely, je bezesporu Janie's Got a Gun- šťavnatý to hard-rock toho nejčistšího zrna, mistrně kompozičně sestavený, kytarová hra co baví, trochu těch kláves a hlavně parádní melodická linka zosobněna dravým Tylerovým projevem, jež se slovy Runaway... lehce pozvedá rockový praporec nad ostatní. The Other Side- začíná akustickým vybrnkáváním, aby s příchozím riffem a žesťovou sekcí, pěkně rozčísly úsměvy zbylým nevěřícím. Píseň co vás nakopne (přesně tam, kam by si sama kapela přála) je skladba My Girl- rozpustilé tempo i šílený text s kreativní melodií, nemůže nechat žádné rockové srdce bušit klidným tepem. Po countryově laděné Don't Get Mad, Get Even, je tu další bohouská perlice Hoodoo Voodoo Medicine Man- uvozuje ji jakési šamanské souzvučí, poté už nastupuje deklamované progresivní uchopení, zvukově a tempově neohraničeného tvaru, Kramer do toho buší hlava nehlava a Tyler řve jak utržený ze řetězu, kytarový tandem, patřící v oné hudební oblasti k nejlepším, nechává většinu konkurence za zády. Až s poslední What it Takes přichází baladický motiv, oproti desce následující, jež bude sladkobolem přecpána, je to vlastně zajímavá kuriozita.

Dle mého, největší pozitivum dopadu na jmenovaná alba smithů, má především velice kvalitně, s patřičným nadhledem, grácií i intenzitou vyvedena, produkční stránka zvukového mága Bruce Fairbaina, který v tomto případě ve společnosti Mikea Frasera a Kena Lomase, jedinečných to zvukových inženýrů nejen 80-tých let, dopomohl svým svéhlavým produkčním pojetím, zcela se lišícím od zaběhané přeprodukovanosti symbolické pro onu dobu, vysoustružit hodnotné a přetrvávající rockové démanty. Navíc, plusové body pro kapelu za parádní a originální přebal této desky.