Reakce na recenzi:

oř - @ 10.04.2018

Když záměrně zapomenu na sladké americké období této party, dá se s určitostí tvrdit, že Whitesnake hrají čistý blues-rock. Nevím proč, ale na Progboardu jim pšenka moc nekvete. Třeba oproti takovým Colosseum je bílý had uťápnutý jako malá česká užovka. Zřejmě to bude právě tou neslavnou fází, která pořád leží spoustě lidí v žaludku.

Když Coverdalovi v roce 2008 konečně vyšla dlouho avizovaná comebacková deska, byl jsem nažhavenej jako panic před první kopulací. Hodně mě překvapil masivní sound a nový zvuk. Oproti uplakaným, zaoceánsky taktním nahrávkám 1987 a Slip of the Tongue to byla pořádná vzpruha. Whitesnake obměnili kádr a výrazně přitvrdili. Omlazený soubor ze sebe vydal to nejlepší a spoustě lidí dal pádnou odpověď na otázku, kdo patří do starého železa a kdo má schopnost složit silný materiál.

Celé desce vládne mocný Coverdlalův vokál. Ten získal na větší síle a osobitosti. Jeho mohutný výraz má v hard-rocku stále své dominantní postavení. Jednotlivé skladby pěkně odsýpají, povětšinou v kvapíkovatějším tempu, což u Whitesnake nebývalo pravidlem. David měl při výběru na kytarový post pokaždé cit a kousek štěstí. Kapelou prošlo několik slavných jmen a nováčků, kterým bílý had umožnil nastartováni vlastní kariéry. Doug Aldrich a Reb Beach nejsou žádné superstar, ale kdo se v americké hudební produkci trochu vyzná dobře ví, že známé jméno ještě kvalitu nedělá. Tahle funkční dvojka se dokáže skvěle doplňovat a seká jednu znamenitou vyhrávku za druhou.

Whitesnake bohužel nedokázali vydávat desky bez slabých skladeb. Nebudu ukazovat prstem na ty nepovedené, není problém je vyštrachat. První strana a trojice balad navrch jsou hnacími motory této coverdalovské edice, kterou David ještě neřekl své poslední slovo.