Reakce na recenzi:

terka - @ 13.05.2018

Zdravím všechny přátele dobré hudby. Můj čtvrtý recenzentský příběh bude směřovat do metalových sfér. Do oblasti, která se mě dotýká jen okrajově a na stránkách Progboardu se netěší takovému zájmu, jako kultivovanější hudební styly. Začala jsem zpěvákem, pokračovala kytaristou a do třetice přišel na řadu klasický art rockový dinosaurus. Chci zkusit zase něco jiného a jsem zvědava, jestli mám šanci touto kapelou někoho oslovit.

Nebudu tvrdit, že bych snad kdy nějak holdovala metalu. Ale v každém stylu se najdou dobré kapely i špatné, vůdci a pochlebníci. Němečtí Helloween kdysi patřili do první skupiny a na konci osmdesátých let bylo slyšet jejich muziku z každého pokojíku napříč celou Evropou. Vyhnout se jejich hudbě bylo nemožné. Kapelu proslavila dvojice "Keeperů", s jejichž pomocí vymysleli fandové novou škatuli, speed metal. Speed znamená rychlý - to ví každý, ale kdo se o tuto scénu nikdy nezajímal nemůže tušit, kolik podobných uskupení se především v Německu na přelomu 80. a 90. let vyrojilo. Tisíce pilných včelek se snášelo k matce Helloween, jedna k nerozeznání od druhé.

Nemít jejich nosiče doma, nikdy bych podobnou hudbu neposlouchala. Některé ze starších desek se dají využít k oddechu nebo jako kulisa k práci. Jedna jediná se od těch ostatních dost liší. Je to deska Chameleon. Ta podle dobových zpráv kapele zlomila vaz, prý. To museli být všichni fanoušci buďto totálně hluší, natvrdlí, nebo zatvrzele stylově neústupní. Chameleon je totiž úžasná hard rocková práce.

Začátek desky je jenom fádní speed metal, skladba First Time zní dost nudně. Pak přijde When the Sinner, kterou řídí dechové nástroje a fríčkový Kiskeho pohled. Ještě povedenější je Grapovova I Dont Wanna Cry No More. Klasické španělky si vás omotají jako vata špejli. Po bláznivé žesťovce Crazy Cat je tu první vrchol, výpravná Giants. Následuje krásná balada Windmill a pak další perla, vzdušna Kiskeho džezovka In The Night. Ten jako skladatel na albu přímo akceleruje a zbytek svých kolegů předbíhá o světelné roky. Roland Grapov byl v té době taky třída, z jeho pera je muzikálová stálice Music a především nejchytlavější píseň na albu, Step Out of Hell.

Skladbu za skladbou se deska pne pod tíhou kreativity, která v té době líbala kluky z Helloween na obou tvářích současně. I Believe vymyslel opět Kiske, obsahuje nejcharismatičtější kytarový riff jaký si jen umíte představit, je těžká až běda, nervní a taky nakažlivá, prostě pecka. Nejoblíbenější song mám schovaný na úplném konci. Je to akustická píseň Longing, z pera koho jiného než Michaela Kiskeho. Určitě všichni znáte citronový lis, takzvaný vymačkávač ovoce, a taky víte, jak funguje. Tak přesně v takovém lisu se cítím při této písni. Její vnitřní náboj ze mě, za asistence smyčcového a klavírního doprovodu, pokaždé vypresuje všechny emoce. Píseň Longing je tudíž nejlepším německým songem, jaký znám, jaký kdy z této hudebně průměrné země vykvetl. Žádní Scorpions, Accept, Eloy, Amon Dull nebo Puhdys nesložili emočně elektrizující píseň.

Pětku nedávám z předpojaté nostalgie, nebo na truc rozlobeným fandům Yes, kteří včera schytali kopanec do zadku, když lezli po žebříku nahoru. Pětku dávám za schopnost nebát se a alespoň jednou v životě přijít s něčím nečekaným, s něčím netypickým, co ocení až další generace. Ta moje.