Reakce na recenzi:

horyna - @ 04.09.2019

Domnívám se, že na stránkách Progboardu není oddanějšího obdivovatele Glenna Hughese než jakým je mistr Horynus. V každičké recenzi, která je s tímto gigantem mezi rockovými, soulovými i funky zpěváky spojena, neopomíná zdůrazňovat jeho jedinečný charismatický vokál, parádní feeling, jiskru i entusiasmus, nevšedně vyvedený barevný hlasový oblouk, velké charisma, pečlivě dávkující sentiment i průzračnou techniku frázování. Hughes pro mne je a nejspíš už navždy i bude jedničkou mezi okolní hard-rockovou smetánkou, do které mile rád započítám osobnosti jakými jsou Ian Gillan, Robert Plant, David Byron (tady bych se uklonil asi ještě hlouběji), Tony Martin, či Ronnie James Dio. Hughes mi jde k duhu, sedí k pleti a hlavně mi přirostl až neuvěřitelně k srdci.

Snad všem projektům, ve kterých během své dlouhé kariéry účinkoval, vtiskl obrovskou dávku charisma. Když se řekne Deep Purple a MK III a IV, Trapeze, Gary Moore, John Norum, Black Sabbath (T. Iommi), či poslední etapa spjata s hvězdným uskupením Black Country Communion (a to už vůbec nehovořím o nekonečné řadě jednotlivých interpretů, na jejichž deskách Glenn hostoval), ke každému z těchto pojmů si můžeme za rovnítko dosadit jméno Glenn Hughes.

Ten se po hvězdných letech sedmdesátých a naopak příšerných, závislostmi na drogách probenděných letech osmdesátých v dalším desetiletí konečně otřepal/vyléčil a načal svou velmi úspěšnou kariéru sólového umělce. Po bluesové desce s řadou renomovaných hudebníků z dvaadevadesátého, připravil s instrumentalisty ze Švédska za dva roky desku vesměs rockou pojmenovanou From Now on... Ku pomoci si tentokrát pozval dvojici John Levén na basu a Mic Michaeli ke klávesám, z tou dobou rozpadlivších se/odpočívajících Europe (všichni víme jak skvěle rockově šlapou Europe dnes). Kytaru si rozdělila dvojice Larsson/Bojfeldt a bicí Hempo Hildén účinkující na Norumově parádní sólovce Face the Truth. (bonusi si pro změnu střihnul další Europe-ácký boy - Mic Michaeli). Sestava tedy v pravdě zajímavá a překvapující. Na obal se stylizoval sám mistr do poklidné polohy sedíc v křesle, jako by chtěl světu vyjádřit vnitřní smír a klid v duši, jež se mu konečně rozhostil po složitém období, kterým ještě před nedávnem procházel.

Vyplivnutí desky na veřejnost a příslušnou recenzi k ní ze stařičkého Sparku mám uloženou v paměti dobrých pětadvacet let. Tenkrát mne pochopitelně nějaký Gughes vůbec nezajímal, ale recenze jeho tehdy novému produktu maximálně blahořečila a nějak automaticky se mi vryla do hlavy. A přesto, že jeho tvorbu už sleduji relativně dlouho a fůru sólovek dávno vlastním, tahle mi pro nesnadnou pořizovací anomálii dlouho unikala. Vystačil jsem si s tím co bylo a nějak intenzivně po ní ani nepátral. Až teprve nedávno se na světe objevil její remaster v nabídce Music Records a to už jsem neotálel.

Každá z jeho nahrávek je něčím specifická, jedinečná a jiná. Jedna míří k bluesovým břehům, jinou zase cuchají fuky vlnky, další je pro změnu silně soulová a jiná hledí vzpřímeně k obzorům ostře rockovým. A právě taková je deska From Now on. Blues ustoupilo, soul přijde na řadu už rok příští, s albem Feel, temnota s Addiction a funky na The Way it is. From... je rock, rock a zase „jen“ rock. Mohlo by se tedy zdát, že tady něco chybí, nějaké ty osvěžující příměsi. Ale nemusí to být vždy nuda, i pokud je deska jen zhola rocková. Důležitým prvkem v muzice je nápaditost a aranžérský fištrón. Ty Glenn naštěstí nikdy nepostrádal a tak je i zde co poslouchat.

Nejlepší songy? Jasně trojka The Only One, přec trochu funkoidní Walkin' On The Water, mohutná Into The Void-tady Glenn vokálně naprosto exceluje, uvolněná sofťárna You Were Always There a ohromně procítěná krasavice If You Don't Want Me To a rovněž poslední jemně soulová From Now On...

Long Live Glenn Hughes - the Voice of Rock!