Whitesnake / Forevermore (2011)

Kapela Whitesnake se v mé blízkosti nikdy nenacházela, jejich první práce mě neoslovily a nejznámější pozdně osmdesátkový alba kvůli značně komerčnímu duchu jsou u mě na mnoha místech přesládlé a dovycpané průměrem, uznávám že pár dobrejch skladeb se tam ale najde. Jedinou vyjímku co bych udělila, je albu Ready and Willing, který je fakt hodně dobrý. Takže mě návrat kapely v roce 2008 nechal docela klidnou, do doby než jsem si první a za pár let i druhou desku poslechla a naznala, že jsou to kvalitní díla. Na svou stranu si mě naklonil jak hrubší, razantnější a tvrší styl a zvuk kapely, poplatný době vzniku, tak absence "prázdných" a "lepkavých" míst v albovém středu.

Samozřejmě i tady je výplň, 13 skladeb je trochu moc, ubrat 2,3 tak je z toho zlatý hřeb, zbytečná příšernost I Need You (Shine a Light), tu bych oddělala v první řadě a pak třeba průměr Love and Treat Me Right by mi taktéž nescházel.

Balady Coverdaleovcům vždy šli k duhu a nejinak je tomu i tady. Easier Said Than Done je kouzelná výpravná milovnice, odevzdanější než cokoli z osmdesátek, One of These Days plní funkci prázdninové bezstarostné písničky dýchající dobráctvím a spokojeností, Fare Thee Well tu už bych klidně sejmula, ale budiž, no a konec s titulní Forevermore nemohl dopadnout lépe, emoční výkop do jasných výšin.

To hlavní jádro alba tvoří hóódně dobrá návyková jízda nejleší kvality (ta harmonika) Steal Your Heart Away a hned druhá All Out of Luck (kapela šlape jak švýcarský hodinky), kytarová paráda (pěkně pánové Aldrich/Beach) Love Will Set You Free a geniální riffovačka Tell Me How (kde Coverdale podává nadpozemské výkony). Plyn se šikovně sešlápne s Dogs in the Street (David zpívá pěkně a z patra) a po bluesovce Whipping Boy Blues, ještě jednou v skotačivé juchandě My Evil Ways.
4 silné

» ostatní recenze alba Whitesnake - Forevermore
» popis a diskografie skupiny Whitesnake