Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

jiří schwarz - 24.06.2024 01:45:11 #

Metronome 2024 – den 1 (21.6.24) V 17:30 zahajuje na hlavním, otevřeném pódiu pražského Výstaviště, Lenny. Kapela zní hodně hard-rockově, Lenny lítá po pódiu a třepe hřívou srovnatelnou s maminkou, ale v tomto žánru zní dost průměrně a ta krásná autenticita jejího témbru se v tom rockovém křiku naprosto vytratila. Mám doma její 3 CD, jen to první (Hearts) obsahuje hitovky, které Lenny však nezařazuje, až předposlední Hello aspoň trochu rozehřeje mě i diváky, kterých je nemnoho, zaplněno tak z 1/4. Vrací se ten její přirozeně silný vokál, který zní krásně, když netlačí na pilu. Nevděčná úloha zahajovat, chápu, Lenny mě však přesto trochu zklamala. Odbíháme do uzavřené Moon stage, tam hraje Myles Sanko, londýnský bluesman s ghanskými a francouzskými kořeny, své show, víceméně mainstreamové blues a soul, má úžasný kontakt s diváky. Textová sdělení jsou pro něj důležitá, chce publikum dostat i do přemítavosti, což nevím, zda se povedlo, ale na každý pád docela strhne. Good vibes. Na hlavním stagi nastupuje Michael Kiwanuka, Londýňan s ugandskými kořeny. Nádherný bluesový hlas, nikdy netlačí na pilu, je krásné poslouchat ten hlas. Vidím ho prvně naživo, podle desek bych čekal nějakého smutnějšího týpka, neboť jeho sebezpytné písně/skladby nejsou nikdy extra nabité optimismem. Přišel ale strašně příjemný, vlídný člověk. Vidím mu do očí, ačkoli se prostor zaplnil zcela (odhaduju tak 2 tis. lidí), stojíme u zábradlí pod pódiem, přesto se nikdo na nás netlačí. Publikum generačně velmi různorodé, byť je nám po šedesátce, asi nejsme úplně nejstarší  (ale skoro jo) 😊. Jeho oči jsou laskavé, chování antihvězdné, skromné. Spíš pomalejší tempo, inteligentní písně. Hraje asi 75 min., show vrcholí 2 největšími hity, Cold Little Heart a Love & Hate. Bez přídavku, obsazení klasické (on, sólo-g, bg, kb, ds, a 3 doprovodní vokalisti). Máme hlad, popíjíme, dáváme skvělou pljeskavicu, pokecáme se srbským majitelem stánku. Vše bez front, uvolněně, v pohodě. Propásli jsme tudíž vystoupení Michala Kocába s jeho oslavou 70tin. Nelitujeme, stejně Pražský výběr jsem měl rád, když hrál jazz ještě se Svobodou, ty čokoviny jsem nikdy nemusel, kamarádka taky ne  (pravda, chtěl jsem přítomností dát hold jeho podílu na vyhnání sovětských vojsk z Československa). Posloucháme z hlavního pódia Kosheen, asi dost fajn pro masy, mě jejich rock neuráží, ale ani nenadchne. Vracíme se do Moon stage, kde řádí mladý vlasatý Islanďan Diđi Freyr, lítající sem a tam. Poměrně melodický tvrdší elektro-rock, ale s přednahranou elektronikou (živě jen kytarista, který není skoro slyšet, a okrasná děva, která tu a tam bouchne do bubínku a točí knoflíkem elektroniky). Snesitelné, kamarádka si to užívá (má slabost pro mlaďochy), ale mě to moc nebaví. Dost po půlnoci odcházíme, je nám velmi fajn, teplý slunovratový večer, vyšperkovaný Kiwanukou, kterého s kámoškou posloucháme i jinak dost hojně a jsme nadšeni, že jsme ho viděli naživo. Moc krásné prostředí a zázemí, vše příjemné, kvalitní, důstojné, vzdušné, publikum kultivované, nikdo zjevně zpitý či sjetý. Prostě se to letos povedlo. Příští rok třeba zas.