Naposledy přidané recenze
Jefferson Airplane / After Bathing at Baxter's (1967)
| 21.10.2024 | Skupinu Jefferson Airplane jsem poznal díky albu Bark, který se prodával v Gramodeskách před Vánoci roku 1972. Skupina mě zaujalo natolik, že jsem následující období věnoval shánění nahrávek té skupiny s pro mě výbornou zpěvačkou Grace Slick, další deskou, kterou jsem si po čase nahrál byl Surrealistic Pillow. Pořád jsem toužil po Volunteers, které mi kamarád popsal, že tak si představuje americkou desku. O After Bathing At Baxter´s jsem si tehdy přečetl v Pop Music Expresu, ale deska k nahrání byla nedostupná. Kamarád přivezl ze Zvolena, kde byl tehdy ve škole nahraný Crown Of Creation, který mě dostal parádním psychedelickým soundem. Po revoluci patřilo tohle album mezi první desky, které jsem si pořídil na CD. V současné době mám celou jejich tvorbu na japonských mini LP v promo boxu a nejvýznačnější desky na vinylech.
After Bathing At Baxter´s je deska, kterou si od milovaných Jefferson Airplane pouštím asi nejčastěji. Deska mě zaujala svým psychedelickým soundem, výborným zpěvem Grace Slick a dokonalými vícehlasy, považuji jí za dokonalou ukázku populární hudby léta lásky 1967 a éry hippies. Co se týká písní, tak mně se líbí celá deska, možná bych vyzvedl dlouhou instrumentálku Spare Chaynge, která je synonymem psychedelického rocku.
Co se týká hodnocení tak maximum.
» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - After Bathing at Baxter's
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane
Rolling Stones, The / Aftermath (1966)
| 20.10.2024 | Rok 1966 zastihl britskou rockovou muziku ve fázi nebývale plodného fúzování a čerpání nové inspirace zpoza oceánu. Party, které ještě před rokem či dvěma produkovaly líbivý a melodický beat, i tvrdé garážové sestavy oddané zámořskému rhythm and blues se začaly scházet na jednom písečku, kde jejich muziku zárodky psychedelické vlny formovaly do mnohotvárnějších podob, otevřenějších k různým výstřelkům a experimentům. Na Ostrovech tehdy ještě stále byli nedostižným vzorem všestranní a nápadití Beatles, jejichž deska Rubber Soul z konce roku 1965 pořádně zvedla pomyslnou laťku. Jednou z kapel, která měla potenciál na tuhle hozenou rukavici reagovat, byli Rolling Stones, u kterých se kormidla už zcela otevřeně (ke smůle Briana Jonese) chopili Mick Jagger a Keith Richards.
Začátek desky Aftermath (i ten název odkazuje na změnu hudebního paradigmatu, kterou Stones museli vzít v potaz) mě hodně baví. Máme tu kombinaci folkových kytar a simulovaného zvuku sitáru v otvíráku Mother´s Little Helper a k ní kontrastní, klasicizující aranži nahrávky Lady Jane. Rockovější skladby Stupid Girl a Under My Thumb stojí na zvuku kláves, respektive fuzzem prohnaných kytar a baskytary. Tyhle čtyři nahrávky podle mě na albu nemají konkurenci a obstojí i ve srovnání s "progresivní" tvorbou Fab Four z té doby. Úplně opačným směrem jde autorské blues Dontcha Bother Me, ve kterém slidekytarové výjezdy Briana Jonese a harmonika Micka Jaggera črtají další z předobrazů pozdějšího bluesrockového zvuku Stones.
Problém podle mě přichází až s jedenáctiminutovým kusem Going Home. Ze skladby, která by snadno obstála v tehdy obvyklém tříminutovém formátu, udělala přepálená stopáž obtížně poslouchatelnou nudu. Tohle (by) skvěle fungovalo na koncertech, kde upozaděná kapela a Jaggerovo shouterství mohlo ústit do strhující extáze, ale pokoušet se o něco takového ve studiu vnímám jako chybu. Druhá strana alba už je podstatně více nesourodá. Pijácký paján High and Dry tu střídá sentimentální psychedelie Out of Time, rock´n´rollové řádění It´s Not Easy nebo až merseybeatová melodie What to Do. Všechno sice uposlouchatelné kusy, ve stoneovském katalogu ale zapadaly prachem zcela právem.
Plně autorské album znamená také pořádnou dávku textů - jak se Jagger s Richardsem poprali s nimi? Opět vnímám silnou dominanci prvních čtyř skladeb, přičemž hlavně úvodní Mother´s Little Helper o uštvaných matkách, které své dvě šichty (v zaměstnání a v domácnosti) zvládají jen díky sedativům, musela tnout do živého. Popularitou zahlcení Stones tu ventilovali také svůj vztah k povrchnosti různých dívčích "zlatokopek", které se na ně během nekonečných turné doslova lepily (Stupid Girl) nebo ke změně vlastního společenského postavení na alfa-samce (Under My Thumb). Jak to vlastně Mick Jagger myslel s Lady Jane mi dodnes není úplně jasné, dost ale pochybuji o tom, že by tu opěvoval jednu z manželek Jindřicha VIII. Jane Seymourovou, jak tvrdí některé interpretace. Spíš tu vnímám odraz paralelních vztahů a různých "bokovek", které v té době udržoval, a docela bych chápal i teorii, dle které zpěvák opisem "Lady Jane" tematizoval dámské intimní partie.
Dál už je to i po textové stránce docela kočkopes: filipika proti módním napodobovatelům stylu kapely (Dontcha Bother Me), lkaní o tom, jak jsme na turné osamělí a chceme se vrátit domů ke své dívce (Going Home) nebo podivný příběh, který jako by vzdával hold hitu Chucka Berryho Memphis, Tennessee (Flight 505). Vztahový přístup "ty za to můžeš" pokračuje ještě v nahrávkách Out of Time a Think, větší přesah vnímám snad jen v neujasněné zasněnosti textu skladby I Am Waiting.
Pokud by Aftermath udržel úroveň, na kterou ho dostaly jeho první čtyři skladby, měli by Beatles už v šestašedesátém opravdu vážnou konkurenci. V hloubi desky ale laťka padá dolů, takže Stones zůstali jen u ambiciózního, nicméně nenaplněného pokusu. Osobně tohle období, kdy se kapela snažila "jít s dobou" a reflektovat aktuální hudební trendy, nevnímám jako šťastné, zvlášť když vyvrcholilo z mého pohledu dost kontroverzním LP Their Satanic Majesties Request. V psychedelické poloze Stones mi chybí autentično, které si skupina našla až na přelomu dekády s deskami Let It Bleed a Sticky Fingers.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Stern, Mike / All Over The Place (2012)
| 20.10.2024 | Jeden z mých nejoblíbenějších kytaristů ve fusion je Mike Stern. Patří mu místo mezi jmény jako John McLaughlin, Al Di Meola, John Scofield a George Benson u kterých jsem zkompletoval celou diskografii. U JMcL jsem zašel ještě dál a mám i jeho rarity a četná hostování s jinými umělci.
Mike Stern je ovšem jediný z výše jmenovaných, co má vyrovnanou tvorbu, takže při hodnocení jeho alb jsem mu nikdy nedal míň jak tři hvězdy. A díky tomu, že se jeho práce od sebe moc neliší, najednou zjišťuji, že psaní recenzí k jeho deskám /které se chýlí do finále/ mi dává zabrat. Je to právě tento případ.
Nemůžu tvrdit, že album All Over the Place je stejné jako jeho debut Upside Downside /1986/, to rozhodně není, protože je dělí od sebe skoro čtyřicet let, ale je hodně podobné deskám okolo něj.
Ve zkratce :
- album je nabité špičkovými hosty ze světa jazzu
- pět bubeníků
- osm baskytaristů
- pět dechařů
- opět klávesák a producent v jedné osobě Jim Beard
- tři nazpívané skladby zpěvem bez textu
- dva songy hrané na akustickou kytaru
- a toto je první album na kterém se objevila Sternova žena Leni. Hraje ve dvou tracích na kytaru a n'goni /strunný hudební nástroj, oblíbený v západní Africe. Primitivní předchůdce banja/.
All Over the Place je skvělé fusion, kdy Sternovu kytaru obklopují spousty hostů s různorodou technikou hry. Autorem všech skladeb je Mike Stern. Nemohu udělit plný počet v krátkém hvězdném hodnoceni. Ten si u mě vydobyly Mikeho první alba, protože je tam jistá syrovost, která mi imponuje víc, než tyto - řekněme propracovanější alba s jeho nedávné minulosti. AOtP je výborná deska za čisté ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - All Over The Place
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Rolling Stones, The / Out of Our Heads (1965)
V začátcích Rolling Stones všichni členové kapely (včetně jazzem odkojeného Charlieho Wattse) přísahali na rhythm and blues, které si tehdy v Anglii (a nejen tam) našlo vděčnou fanouškovskou základnu. Neuběhly však ani dva roky a kapela dala puristickému přístupu vale. Zatím ještě nedozrál ten správný čas na plně autorskou desku ("čtyři skladby stačí, drahoušku", glosoval by to možná Oldřich Lipský), ale ten správný výběr z širších žánrových škatulek ukázal, že Stones zvládnou víc než jen vytloukanou bluesovou dvanáctku. Ledacos naznačily už popovější skladby Tell Me a Time Is on My Side z prvních dvou desek, v "mezidobí" kapela bodovala třeba s bluesovým singlem Little Red Rooster, zpěvnou záležitostí The Last Time nebo archetypem rockového hitu (I Can´t Get No) Satisfaction. Kdybych byl v šedesátých letech britským teenagerem hltajícím stoneovskou muziku, měl bych od třetího LP velká očekávání.
Desku Out of Our Heads musím pochválit hned za její začátek, protože vůbec poprvé tu od Stones cítím snahu o dramaturgii. S peckou She Said Yeah přicházejí naboosterované kytary, Jaggerův chrlený text a kvílivé kytarové sólo, které naznačí, o co do roka a do dne začne jít mnoha bluesovým maestrům. V Mercy, Mercy se kapela strefila přesně do prostoru, který ji v budoucnu bude hodně zajímat: střední tempo, melodické akordové změny a atmosféra někde mezi výstřelem z pistole a pohlazením stonkem růže. Hitch Hike ještě částečně vězí v rhythmandbluesovém schématu, jenže zase je tu naprosto parádní, atmosférické kytarové sólo.
Ve valčíku That's How Strong My Love Is exceluje hlavně Jagger, pohodovka Good Times (i když Keithův způsobný hlásek v odpovídačkách své kouzlo má) ani Berryho rhythm and blues Talkin' 'Bout You (kde zase ocením alespoň skvělé pianové linky Iana Stewarta) mě zas tak neberou. Pak už to ale zase začne být nářez. Další valčík? Stoneovská verze Cry to Me mohla klidně stát modelem McCartneyho srdceryvnému kusu Oh! Darling, rozpařené boogie Oh Baby (We Got a Good Thing Goin') by zase o několik let později klidně mohli mít v repertoáru žánrově čerstvě přeorientovaní Status Quo.
To bychom měli převzaté skladby, co tedy tentokrát Stones upekli autorského? Asi nejvíc baštím pomalou parádu Gotta Get Away s hutným akustickokytarovým podhoubím a atmosférický kus I´m Free, který by svým textem ("Můžu si dělat, co chci a kdy chci") zvládl docela dobře posloužit jako "programové prohlášení" kapely. Hit Heart of Stone je na můj vkus až moc ukázněný, o to víc mě zase baví The Under Assistant West Coast Promotion Man, druhá z povedených bluesových šlápot s parádními harmonikovými vstupy Briana Jonese.
Na albu Out of Our Heads podle mě Stones poprvé začali zjišťovat, jak velký aranžérský potenciál v nich dřímá a jak ho co nejlépe využít. Právě tady vnímám začátek té části diskografie kapely, která mě opravdu baví a u které dokážu hledat srovnání s jejími bluesovými či rockovými (a nevím ještě jakými) souputníky. Zůstat u rhythm and blues, bylo by po Stones možná do pár let veta jako třeba po Animals, příklon ke komerčnější muzice jim ale umožnil dál se vyvíjet a později se k blues obloukem vrátit.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Out of Our Heads
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Megaton / Megaton (1971)
Megaton, album rovnomennej nemeckej skupiny, patrí k tým dielam, o ktorých básnia a snia mnohí rockoví archeológovia. Kúpil som si ho zhruba v dobe, keď som objavil stránky Progboardu. Zvláštne, že tu až donedávna nemal profil.
Chápem, že pred pätnástimi rokmi nebolo ľahké o ňom čokoľvek napísať, ešte ani len zostavu nikto na internete nepoznal. Doba sa, našťastie, zmenila a ja o tomto zabudnutom hardrockovom kúsku môžem konečne čosi napísať.
Album z roka 1971 bol typickým štúdiovým projektom, na ktorom sa zišli rôzni štúdioví hudobníci a azda kvôli právam svoju totožnosť utajili. V Nemecku sa to dialo pravidelne. Spomeňme si na azda najznámejší prípad – spojenie Kena Henskelyho a kapely Virus v projekte Weed. Megaton bol projekt Lesa Humphriesa, využil dvoch Britov (speváka Jimmyho Bilsburyho a bubeníka Barryho Reevesa) a dvoch štúdiových harcovníkov z Lucifer’s Friend (basáka Bennyho Bendorfa a gitaristu Petra Hessleina), aby spáchal desať rezkých hardrockových skladieb.
Materiál je priam rádiovo priaznivý, žiadna skladba nepresiahne päť minút a aj tie štyri minúty dosiahnu len dve. Jednoduché gitarové vypaľovačky s chripľavým spevákom za mikrofónom ma bavia v miere, ktorú obvykle dosahujem iba pri srdcových záležitostiach. V dobách, kedy som sa snažil vstrebať čo najviac neznámych kapiel zo 70. rokov a osobitne nemeckú scénu, ktorá bola pre môjho otca niečo ako voľná vstupenka do sveta za Železnou oponou, ma Megaton zaujal na prvé vypočutie a už mu to ostalo.
Skladby nehýria originalitou, taká Niagara je sťaby Whole Lotta Love. Kto má rád glam, ten si tu tiež nájde to svoje (Out Of Your Own Little World). No a čo by to bolo za hard rock bez bluesového shuffle? Woman I’m Gonna Make You Mine by tu veru chýbala! Osobne sa mi najviac páči spevná temnota Wanna Be A Hero, temná záležitosť Fairy Tale Song, a ani hypnotická pecka Man In An Aeroplane nie je na zahodenie.
Čo mi, naopak, prekáža, sú perkusie v skladbe Carry It On To The End. Tieto plážové reminiscincie na Karibik nemusím. Našťastie je to len jediná výnimka spomedzi parádnych vypaľovačiek.
Vynikajúci priamočiary gitarový hardrock z počiatku 70. rokov, ako by som mohol nemať rád Megaton? Jasné, že je to skvelá záležitosť, však ju vyskúšajte!
» ostatní recenze alba Megaton - Megaton
» popis a diskografie skupiny Megaton
Anderson, Jon / Jon Anderson & The Band Geeks - True (2024)
Cvrlikají si pomalu i vrabci na střeše, že je tohle album výtečné, ale k recenzi se nikdo nemá. Chopím se jí tedy, i když to bude spíš povídání o tom, jak deska vznikla. Což nakonec s její kvalitou souvisí. Příznivé ohlasy zdůrazňují, že se tady probudil k životu étos starých Yes, těch "pravých". Současně jde o Andersonovu desku. I když se z jeho (bohaté a proměnlivé) sólové diskografie vymyká kompoziční propracovaností a rockovým drajvem, přesto tu najdeme jeho typické osobní znaky - názvuky world music, světelné bytosti, relativně přímočaré osobní texty nebo otřesně kýčovitý obal. Kudy se tam tedy dostali ti Yes?
Přes kapelu, která existovala roky, než je Andersonově pozornosti doporučil jeho blízký spolupracovník. Mezi jiným měli v repertoáru cover verze Yes a Jon se s nimi domluvil na krátkém turné, pro které vybral ty největší fláky jako The Gates of Delirium, aby se vidělo. Brzy bylo všem jasné, že tady se děje něco významného, sedí to dohromady. Vynikající muzikanti, kterým klasický prog přešel do krve natolik, že jsou schopni v jeho duchu komponovat, aniž by to znělo jako vykrádání. Obrovská osobní angažovanost a nadšení, které se promítá do živé energie desky. A něco mezi nebem a zemí...
Album je svým způsobem důkazem, že modlitby mohou být vyslyšeny. Člověka, který důvěřuje a zůstává otevřený, nakonec život (nebo vesmír) překvapí a přihraje mu v pravý čas do cesty přesně to, co potřebuje. Po vlně kladných ohlasů už Jon říká v rozhovorech naprosto otevřeně: "Tohle jsou Yes, které jsem si vždycky přál." Mluví také o tom, jak si na procházkách představuje, že ho za jednu ruku drží Chris a za druhou Alan a jsou šťastní, že jejich odkaz takto ožil. Píseň Still a Friend je o tom, že odloučení ani smrt nehrají roli, neruší blízkost: "Jsme sen, který se děje stále znovu. Jsi obloha, která mi zpívá tuto píseň. Jsi láska, která se pořád vrací. Oceán, po němž se denně plavím. Představ si, že si to můžeš představit celé znovu... Je to jen stav mysli. Pořád jsi můj přítel."
To je doják, co? Dojemných momentů je na albu víc, ještě silnější je ale radost, rozmach, vzlet. Je to šťastná deska. Někdy se zkrátka věci takhle sejdou... První singl True Messenger, který album otevírá, mě přitom zvlášť nezaujal, leda snad nebývalou energičností, která kontrastovala s rozvolněným trylkováním velké části Jonových sólovek, které tonou v duhové mlze bez většího kontaktu s realitou. Tohle bylo zemitější, rocková písnička, dalo by se říct.
Přesvědčil mě ale až souvislý poslech alba, z něhož se mi nejprve vyloupla třetí Counties And Countries s působivou gradací a zejména překrásná rozsáhlá Once Upon a Dream. Ta se zrodila z mantry, kterou hlas opakuje na začátku i ve střední ztišené části. "Stačí se potloukat kolem, hledat. Stačí se rozhlížet, zkoušet..." Nárazové komponování, u kterého byl Anderson většinou přítomen pouze online a jednotlivé nápady různých členů se postupně vrství, překvapivě dobře sedí k rozkošatělé a vnitřně pestré kompozici, pomáhá evokovat cosi nekonečně rozmanitého, prostorného, přesahujícího jednotlivou lidskou mysl.
Později mě zaujala také třeba právě už zmíněná Still a Friend, která se z rozvážného kroku odpíchne k nebesům, nebo následující celkově klidnější Make It Right. Trochu moc citově přímočará je na mě závěrečná Thank God ("díky bohu, že jsem doma, díky bohu, že tě mám..."), ale jako tečka k albu sedí. Líbí se mi, že jsem desku nemusela nějak programově "naposlouchávat", zkrátka se mi líbila a chtěla jsem ji slyšet stále znovu. Z jednotlivých pasáží přirozeně vyvstal celek, kompaktní a vnitřně členitý, a z něj se zase vynořily jednotlivé písničky, které si ráda poslechnu i samostatně. Myslím při nich na všechno, co mi hudba Yes dala (asi nejvíc mi na mysli tane album The Ladder), a ze srdce Jonovi přeju, že se téhle chvíle ve zdraví a síle dožil.
Po Hackettových projektech další připomínka, že duch kapely nemusí vždy přebývat tam, kde zůstalo jméno, a společně s turné Beat, což jsou King Crimson bez Frippa (s jeho plnou podporou), vlaštovka, která nám říká, že artoví a progresivní velikáni vyorali brázdu, do níž je možno sít i o půl století později.
» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Jon Anderson & The Band Geeks - True
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon
Cobham, Billy / The Traveller (1994)
Bubeník světového formátu Billy Cobham neúnavně vydává i v devadesátých letech jedno album za druhým. Jeho nejlepší časy sice skončily - mám na mysli sedmdesátá léta, ale nutno uznat, že tohoto muzikanta a skladatele invence rozhodně neopouští.
The Traveller není nijak zvlášť super nahrávka. Není to ale ani žádný propadák, co se nedá poslouchat. Milovníci jazzových fůzí by si zde mohli najít to své. Jako první věc se předvádí velmi nápaditá skladba Alfa Waves. Skladba má zajímavou melodii a o hudební výkony není nouze. Skladba na druhém postu je zpívaná od Carole Rowley. Zpěvačka spolupracovala taky např. s Peterem Gabrielem nebo s Mickem Jaggerem. Zde na The Traveller zanechala vokální stopu ve třech skladbách. TT je první album od roku 1979 /album B.C./, kde Billy použil opět zpěvu.
Ve vší všeobecnosti popíšu pouze náladu a zvuk nahrávky. Jednotlivé tracky rozebírat nebudu. The Traveller oproti svým pěti předchůdcům vsadil na komornější náladu hlavně v první půli alba. Ve druhé části, od skladby Fragolino se deska probouzí k životu a je dravější a poslední dva tracky si to smaží rychlostí formule 1. Syntezátory na albu, které ještě nedávno dominovaly deskám před, tady ustoupily do pozadí a předvádí spíše podpůrnou roli pro dokreslení. S klávesových nástrojů hraje prim především piáno. Co se týče kytarových partů, kytarista Peter Wölpl kombinuje elektriky s akustikama. Basová linka není v popředí jako třeba na již zmíněném albu B.C., ale rovněž se nedá říct, že by se ztatila v nějaké skrumáži not. Billyho Cobhama a jeho baterii bicích podporuje perkusionista Nippy Noya. Ten se už předvedl na Billyho desce Incoming /1989/.
Je moc dobře, že se The Traveller vydal trochu jiným směrem. Cobham opět dokazuje svůj široký skladatelský záběr a i jako producent se předvedl hodně vysoko. TT nepatří mezi moje srdcovky, ale rád si ho poslechnu. Těch necelých 68 minut je vždy fajn čas, strávený s tímto dílem. Na čtyři hvězdy to nevidím, ale na hodně silné ***z***** to určitě je.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Traveller
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Cranberries, The / To the Faithful Departed (1996)
Ať žije Irsko!
Super kytarová muzika. Zajímavá, posloucháte-li pozorně, a je příjemná, posloucháte-li jako kulisu, třeba když řídíte. Dobrý zvuk. Pro mě prima mix bytelného rocku místy s až popíkovou melodičností. Možná méně novátorské, než předchozí 2 alba. Doloresin hlas dominuje zvuku – silný, ohebný, strhující, zranitelný, místy frustrovaný, místy sebevědomý, málo - čas od času - snad i šťastný.
Hned v otvíráku Hollywood vás chytí impresivní aranž se zkresleným, naboosterovaným zvukem kytary, do kterého se začíná ozývat vokál Dolores. Ne, náš pokoj není žádná krása, žádný Hollywood. Na desce je mnoho hitů, často zněly na rockových rádiích té doby – Salvation sdílí obavy rodičů, jejichž potomci jsou na heroinu – ne není to žádná záchrana. Další hit, pomalá When You're Gone je o prázdnotě a osamění, když tu nejsi. Další, I'm Free to Decide, je o emancipaci. Dojmy ze setkání s homeless obyvatelem New Yorku, zraněným ve vietnamské válce, pro čísi politické a územní ambice, líčí jemná War Child. Stopa 6 - Forever Yellow Skies mě hodně baví. Je pěkně rychlá, založená na perfektní rytmice, s doprovodnými vyhrávkami kytary ve stylu U2. The Rebels, patří k tomu nejlepšímu na desce. Klidná verze a vypjatý refrén. Když byli mladí teenageři s černými nehty, moc nebojovali … a ptají se, jsou-li lepší jako zralejší (ano, považuju schopnost sebereflexe za velkou hodnotu). I Just Shot John Lennon – neměl chodit ven, říká jeho vrah. Je hodně rychlá, je zde snad i vliv grunge. Electric Blue – Bože, měl bys vědět, že jsem tu a že tě miluju. Klasicky vypjatá skladba v typickém hávu zvuku kapely. Dolores dominuje nad kytarami i klávesami. Další část CD se zdá být klidnější, komornější. Vzpomínky na Kurta Cobaina, J.F.K. – kde jste? Přetrváváte v nás se zpívá v I´m Still Remembering. Budeš si pamatovat mou tvář, ty šaty, rtěnku, co jsem měla, tu černou limuzínu a šampaňské, se zpívá ve valčíčkovitém Will You Remember, náladově i aranží trochu připomínající beatlesího Sgt. Peppera. Joe – komorní vzpomínka, jak jsme kráčeli v létě zlatým senem. Poslední kus původního formátu CD, reflexe války Bosně – Bosnia. Sarajevo, tak nevlídné – kdy sem napochodují svatí? (When Do The Saints Go Marching In?) zazní v textu. V jejím závěru rozpoznávám úryvek klasické ukolébavky Antona Rubinsteina).
Bonusy na vydání The Complete Sessions 1996-1997 (je jich 5) jsou celkem fajn. Je tu např. žívý duet Dolores s Pavarottim, dle mého ale nepříliš zapadající k vyznění alba – Schubertova Ave Maria, a slušně střižená, nicméně ne moc zajímavá verze hitu Fleetwood Mac Go Your Own Way. Vrchol je ale závěrečné číslo God Be With You [From the DeVil's Own], se ozývají tu názvuky irského folklóru (krásné housličky). To je nádherné, obohacuje původní CD, a je vlastně lepším, trochu temným a hodně dramatickým vrcholem, než Bosnia na nerozšířeném vydání. Na třetím albu Cranberries nedošly nápady, byť je jaksi celkově klidnější (zvláště k závěru) a vycizelovanější. Uzavřu s Cranberries a jejich závěrečnou písní rozšířeného CD – Bože buď s Tebou (Irsko), a zároveň s citací otvíráku – Irsko není Hollywood. Cranberries nadmíru věrně popisují postmoderní svět (včetně Irska) 90. let, svým vlastním, velmi autentickým, zemitým (jak Irsko samo) rockovým způsobem. Inteligentním. Uvěřitelným. Tuším, že mnoho z Vás zde je asi nemusí, já ano, jsou to pravidelnější návštěvníci mých zvukových čidel. 5* (necelých) můžu dát.
» ostatní recenze alba Cranberries, The - To the Faithful Departed
» popis a diskografie skupiny Cranberries, The
Osbourne, Ozzy / Patient Number 9 (2022)
Nestává se zas tak často, aby zpěvák rockové kapely, který v jejích řadách doslova psal dějiny tohoto žánru, na sólové dráze předčil svůj mateřský soubor. Ozzymu Osbourneovi se tohle ve vztahu k Black Sabbath minimálně na klíčovém americkém trhu povedlo nejspíš i díky tomu, že vsadil na komerčně vděčnou podobu právě se rodícího heavy metalu a minimálně v prvních letech se mu dařilo nacházet kvalitní spoluhráče, kteří do nahrávek vložili své dovednosti a osobnosti.
O více než čtyřicet let později se se starým dobrým Ozzym nepojí o nic méně kontroverzí než v roce 1980. Už sice nepáchá na koncertech i mimo ně nepřístojnosti všeho druhu a coby abstinent od návykových látek nepůsobí jako neřízená střela, o to větší pozornost ale spousta fanoušků upírá na jeho zdravotní stav. Nabízí se taky otázka, jak velký vliv má Osbourne reálně na hudbu, která na jeho deskách vychází, a zda jeho jméno jen marketingově nezaštiťuje práci, na které měl ve studiu lví podíl někdo jiný. Deska Patient Number 9, se kterou se Ozzy představil v roce 2022, podle mě nabízí vcelku pozitivní odpovědi.
Hlavním tahákem alba je titulní skladba Patient Number 9 - poloha psychicky pošramoceného nešťastníka, kterého "likviduje" okolní systém, Ozzymu vždycky seděla. Melodicky jde o jasný hit, kterému svědčí i velmi štědrá sedmiminutová stopáž, dobrou práci odvádějí i podkresové elektronické linky. Všechno tu směřuje k perfektně vyladěným refrénům s oživujícími doprovodnými vokály, a když se v jednom z nich ozve arpeggio s nezaměnitelným tónem, jdou mi po zádech zimomřivky. Jeff Beck v téhle pecce zas tolik práce neodvedl (v podstatě doplnil několik sólových vyhrávek), ale v tom málu nechal kus duše. Výraznější roli dostal v postapokalyptické baladě A Thousand Shades, kde jeho konejšivě "pokvákávající" sólo nad lesem smyčců tvoří kontrapunkt ke smířlivému smutku zbytku skladby.
Z druhé poloviny cca hodinové kolekce mě hodně baví třeba kus Nothing Feels Right, od kterého se inspirační nit vine až někam do devadesátých let k albům Ozzmosis a Down to Earth, nebo hutná záležitost Degradation Rules s perfektní harmonikou. V ní se k Ozzymu připojil někdejší parťák z Black Sabbath Tony Iommi a podle mě se jim tu dařilo víc než v pomalém kusu No Escape from Now, ze kterého sabbathovský "mustr" kouká až příliš okatě. Povedly se i refrénovky Dead and Gone a Evil Shuffle nebo divočina Parasite s fuzzem prosycenou kytarou Zakka Wyldea.
Sám o sobě už by Ozzy Osbourne na dobrou desku nestačil, ten produkční tým a hromadu spolehlivých parťáků kolem sebe nemá jen tak náhodou. Na druhou stranu jeho zpěv a texty jsou natolik důležitou součástí celku, pro který mám vcelku pochvalná slova, že ani bez něj by to nešlo. Desky lákající na hvězdné hosty a variabilní sestavu kolem osvěčeného jádra začal po covidu vydávat kdekdo, v Ozzyho případě se podle mě zadařilo přijít s velmi solidní nahrávkou.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Patient Number 9
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
White, Lenny / Streamline (1978)
A je to tady. Rokem 1978 dochází u tohoto amerického bubeníka, skladatele a producenta v jazzové a funky hudební říši ke stylotvornému odklonu. Z prvních tří alb, kterým Lenny vtiskl neuvěřitelně zajímavou atmosféru, mistr dospěl do fáze, kdy je na čase se posunout o kousek dále a být v hudební branži trendy. Přichází s modrým albem Streamline.
Stylově je to hudba na poli fusion jazzu, funky a rythm and blues a trochou disca. To disco je cítit ze skladby Lady Madonna /autor : Lennon, McCartney/ kterou Lenny převzal a předělal. Skvěle ji podala slavná zpěvačka Chaka Khan v refrénu. Další vokalistka jménem Diane Reevez se postarala o backgrund vokály.
Song 12 bars from Mars mi příjde jako kdyby přeskočil na tohle album z díla předešlého - The Adventures of Astral Pirates. Musím vypíchnout basovou hru Marcuse Millera. Při pozorném poslechu basové linky se posluchač rozhodně nudit nebude. Dále tu máme dvě kytary. Jedna je spíše do funky a druhá hraje pěkně ostré jazzrockové běhy. Klávesovým nástrojům patří druhá půle desky, kde jsou více vpředu. Ovšem nijak zvlášť nevynikají nad kytarami, jak basovou tak sólovou elektrikou. Lennyho bicí na Streamline se podřizují trendu jako : Lenny uber toho jazzu, dej tam víc funky a popu. Vyjímku tvoří dvě skladby. Night Games a 12 Bars from Mars. Tady je slyšet ta správná dravost a technika z let předešlých.
Závěrem : Streamline je napůl nazpívané album, které se ještě drží částečně toho starého, ale už vykročilo zlehka novým směrem a následná alba to jen potvrzují.
***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Streamline
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Deep Purple / = 1 (2024)
Deep Purple, synonymum presluhovania, sa oklepali z odchodu gitaristu Stevea Moresa a pred nedávnom vydali ďalší štúdiový album s podivným názvom =1. Aký je?
Prekvapivo lepší, ako som podvedome čakal. Kapela je z väčšej časti vyskladaná z členov najslávnejšej éry, čo je rozhodne plus. Nová posila, írsky gitarista Simon McBride, hrával s Donom Aireym, takže jeho voľba azda až tak neprekvapí. Je rozhodne technicky disponovaný a hrať vie. Avšak, doteraz bola na tomto poste vždy výrazná, ba až geniálna, osobnosť. Preto som bol zvedavý, ako si poradí s odkazom legiend.
Z nabúchaných rockových vypaľovačiek (A Bit On The Side, Now You’re Talkin’) počuť, že kapela našla cestu od podpriemeru k priemeru. Čo je vlastne plus. Trinásť skladieb sa počúva dobre. Nič nenarúša rutinu, ale po predchádzajúcich dvoch zmaroch je to fajn. Odchod Morsea vlial trocha vitality do tuctových odrhovačiek. No, tuctových je možno prisilné slovo, je to skôr očakávaný set obyčajných a prívetivých skladieb (Show Me, Sharp Shooter). Singlovky fungujú (Portable Door, Lazy Sod), skvelo zapadnú aj pomerne vzácne nežnejšie veci (If I Were You, I’ll Catch You). Záverečná košatá Bleeding Obvious má ako jediná ambíciu prísť s nejakou solídnejšou výstavbou, čo z nej robí najlepšiu skladbu albumu.
Napriek niekoľkým kritickým úvahám v predchádzajúcich odstavcoch u mňa pri počúvaní prevládajú pozitívne pocity. Som rád, že sa za Párplov opäť nemusím hanbiť. A malé bezvýznamné plus udeľujem minimalistickému obalu.
» ostatní recenze alba Deep Purple - = 1
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Uriah Heep / Living The Dream (2018)
Zo všetkých hardrockových veteránov si práve Uriah Heep udržuje aj v súčasnosti formu, ktorá znesie tie najvyššie nároky. V roku 2018 to potvrdil album Living The Dream.
Myslím si, že album je dobrý. V rámci celej tvorby patrí k tým slušným. V prípade, že by som ho posudzoval v medziach doby vzniku, tak je vynikajúci. To hovorím rovno na úvod, aby bolo jasno.
Hudba je to klasická. Hardrocková, gitarovo-klávesové hradby, hutná rytmika a nad tým solídny spevák, čo viac si od podobnej muziky priať? Originalitu? Novotu? To sú isto príjemné bonusy, ale ruku na srdce, podstatné je, aby to dobre znelo a poslucháč (a teda ja) sa bavil. A to desať skladieb zvláda solídne. Energia je až neuveriteľná, vzhľadom na vek muzikantov. Melodické polevy nad ostrým základom mi chutia, musím povedať, že kapelu som pri turné k tomuto albumu videl aj naživo a skladby fungovali aj v kombinácii so starými peckami.
Nechce sa mi písať o jednotlivých skladbách, všetky sa mi počúvajú s ľahkosťou hélia a dopadom osmia. Keď album vyšiel, bral som ho ako ďalší z radu. A bol to veru solídny rad, žiadna hlušina. Každý refrén si človek vie zaspievať so skupinou už po prvom vypočutí. Dnes ho radím k tomu lepšiemu, čo kapela v novodobých dejinách vytvorila. Keďže pre mňa platí, že kapela vydáva výborné albumy na striedačku s tými menej podarenými, tak je tento kúsok na vrchu sínusoidy medzi dielami Outsider a Chaos & Colour. Keby som predsa len musel vybrať tú najlepšiu skladbu, bola by to majestátna It’s All Been Said. To je definícia Uriah Heep pre nové tisícročie.
Living The Dream je album do pohody. Hard rock v ňom získal ďalší zárez do žulovej dosky zvanej skvelá muzika.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Molly Hatchet / Take No Prisoners (1981)
V roku 1981 vydala južanská legenda Molly Hatchet svoj štvrtý album Take No Prisoners, ktorý ostáva v tieni predchádzajúcich aj nasledujúcich titulov. A možno je to škoda, pretože nie je vôbec zlý.
Obal je síce klasicky fantazijný, ale oproti Frazettovi je Vallejo nič moc. Ide o posledný album, na ktorom spieva Jimmy Farrar. A aká je to hudba?
Niekoľko svižných nakladačiek patrí k tomu najlepšiemu, čo album núka. Najlepšia je bezpochyby Bloody Reunion. Nečudo, že ju kapela hráva dodnes. Ale dobre znejú j veci ako Loss Of Control, All Mine alebo Don’t Mess Around, ktoré dnes pozná málokto.
Zaradenie speváckeho duetu Farrara s Joyce „Baby Jean“ Kennedy do Respect Me In The Morning je prekvapivé a osobne si hovorím – načo. Podobne ako rokenrol Long Tall Sally, ktorý síce znie skoro ako od Cactusu, ale asi by mi tu nechýbal.
Za mňa mi na albume nesedí dychová sekcia Tower Of Power, ktorá ma v južarine Lady Luck skôr irituje ako teší. Inak sa tu stále južansky „boogieuje“ a je jedno, či sa to volá Power Play, Don’t Leave Me Lonely alebo Dead Giveaway.
Take No Prisoners je dobrý, miestami veľmi dobrý album, ktorý zráža istá nekonzistentnosť, hlavne pri doplnení soundu o cudzorodé elementy (dychy, speváčka), ktoré sa nevydarili. Ale aj tak si toto dielo hocikedy rád vypočujem. A vy?
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Take No Prisoners
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Birth Control / Plastic people (1975)
Birth Control patrí k najvýznamnejším kapelám, ktoré na danom území pôsobili v prvej polovici 70. rokov. Sú pre mňa stelesnením svetového hard rocku. Ale neostali len pri ňom. Prvou lastovičkou meniacej sa paradigmy bol album Plastic People z roka 1975, o ktorom si dnes niečo povieme.
V prvom rade ho nahrala zostava, ktorá spolu pôsobila už na albume Rebirth z roka 1973, kde s nimi ešte hral aj gitarista Dirk Steffens. Bez neho potom zaznamenali svoje turné na koncertnom dvojalbume Live (1974). Tým akoby Peter Föller (basa), Bruno Frenzel (gitara), Zeus B. Held (klávesy, dychy) a Bernd Noske (bicie, spev) dali bodku za svojim hardrockovým obdobím a začali poškuľovať po zmene.
A bola to zmena k bohatšiemu soundu a progresívnemu kompozičnému prejavu. Na albume Plastic People využili dychovú sekciu, sláčikovú sekciu a aj spevácky zbor. Nečakajte komplikovaný art rock ako od Yes alebo King Crimson. Kapela sa stále pohybovala na hraniciach tvrdého rocku, ale zároveň brala na ostrosti a namiesto úderného živočíšneho hrania oveľa viac premýšľala.
Už vyše deväťminútová titulná skladba to potvrdzuje mierou vrchovatou. Je skvelá, košatá a zároveň prekvapivo krehká v spievaných pasážach. V Tiny Flashlights dôjde aj na kabaretný jazz rock. Skladby sú dlhé, žiadny singel z nich nezíza. Ozaj, viete, aký singel vyšiel na podporu tohto albumu? Niekdajšia hitovica Gamma Ray rozdelená na polovicu a s obalom zhodným s týmto albumom! Pre mňa je najlepšou skladbou na albume temná a podmanivá hororovka My Mind. Keď si niekedy neviete predstaviť, čo je to atmosférická skladba, tak toto je ono.
Odľahčenie v podobe zdanlivo priamej Rockin’ Rollin’ Roller je iba zdanlivé, v strede sa zrazu zasa zmení nálada skladby a sme v roztečenej melodráme. Prekvapuje ma, akú veľkú rolu na albume dostali syntetizátorové zvuky. Návrat k hardrockovej búrke v podobe skladby Trial Trip ma baví veľmi. Záverečná dumka This Song Is Just For You nevybočuje náladou z doterajšieho diania, mám pri nej pocit, akoby som počúval nejakú taliansku kapelu typu Alphataurus.
Osobne sa nazdávam, že keď už sa má kapela snažiť o zmenu svojho prejavu, mala by na to ísť postupne a nezaprieť svoje prednosti. Potom sa môže stať, že výsledkom bude vynikajúca muzika ako na albume Plastic People. A o ňu ide v prvom rade, nie?
» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control
Freedom / Nerosubianco (1969)
Soundtracky k pornu nie sú častými návštevníkmi v zbierkach serióznych zberateľov rockovej muziky. Nerosubianco (1969) od hardrockovej kapely Freedom však stojí za... hriech.
Poznáte to. Všetko ste už počuli, takmer všetko, čo ste kedy chceli mať v zbierke, máte, dépéháčka na luxusné tovary je len smietkou v peňaženke, nuž, čo s načatým dňom? Správne, kúpite si aj to, čo ste kedysi zavrhli. A tak som si minule zadovážil aj debutový album britskej skupiny Freedom, reku, nech to mám všetko.
Netajím sa tým, že mám muziku skupiny rád. Je presne vybalansovaná na bluesových koreňoch s vytvrdeným prejavom. Skrátka, je to pre mňa to pravé. Ale debutový počin sa z jej tvorby vymyká. Nahrala ho v zostave Bobby Harrison (bicie), Mike Lease (klávesy), Steve Shirley (basa, spev) a Roy Royer (gitara) už v roku 1968. V Taliansku. Ako soundtrack k šteklivému filmu.
Netuším, či je hudba zosúladená s obrazom, predmetný film som nevidel. Každopádne ide o príjemný psychedelický rock druhej polovice 60. rokov. Trinásť skladieb podporujú najmä krásne hutne zafarbené hammondky, klavírne trilkovanie, občasné sláčiky, spev je sladký, melodický, skrátka, počúvajú sa dobre. A niektoré skladby sa mi páčia preveľmi. Krehká The Better Side, rocková drsnosť druhej časti skladby Attraction, najlepšia rockovka vôbec – Seeing Is Believing, podobne rázna Decidedly Man... Našli by sa aj ďalšie.
Na mojom CD sú aj bonusy, voľajaké alternatívne variácie albumových skladieb, v podstate nestoja za zmienku a potešia sa im predovšetkým dokumentaristi.
Pokiaľ máte radi sixtiesovú atmosféru a príjemnú muziku, nepochybujem, že z Nerosubianco budete nadšení. Ja na tento typ muziky až tak nie som, ale napriek tomu považujem toto dielko za to lepšie, čo v danom štýle vzniklo. A preto k tretej hviezde pripojím aj štvrtú. Za melodické rockové hody.
» ostatní recenze alba Freedom - Nerosubianco
» popis a diskografie skupiny Freedom
Cobham, Billy / Off Color (1999)
Po třech letech od první návštěvy v roce 1996, se Billy opět vrací na sever Evropy přímo do Norska, a nahrává druhé a poslední studiové album s norským akustickým triem v obsazení kontrabas, piáno a saxofon. Musím připomenout, že tahle deska a její sourozenecká Nordic /1996/ vydaná před tímto titulem, jsou první, ryze akustické jazzové nahrávky v Cobhamově hudebním světě od roku 1973, kdy debutoval albem Spectrum.
Položím si opět pár otázek /jako v recenzi Nordic, ale jiných/ na které si odpovím:
Je hudna na této desce hodně podobná Nordic?
Dá se říct, že ano. Obě alba mají totožnou atmosféru, takže posluchač, který nemá obě alba podrobně naposlouchané, asi by pohořel v testu : Je tato skladba z Nordic nebo z alba Nordic Off Color ?
Ale přeci jenom nějaký rozdíl by se našel, ne?
Tak je tu rozdíl v rytmice Billyho bicích. V některých skladbách Cobham hodně zjednodušil rytmiku, ale to poslechu a zážitku vůbec nevadí.
Je album přínosem do světa akustického jazzu?
Myslím, že určitě. Když pominu vynikající Cobhamovu techniku a zaměřím poslech směrem ke zbytku kvarteta, musím jasně dojít k závěru, že jak po autorské stránce, tak i po stránce hudebního přednesu je deska velmi zajímavá a podmanivá, ale trochu trpělivosti a vícero poslechů bylo u mě nutností, abych se dostal do struktury alba. A každým dalším poslechem je to hudba, kdy si v ní objevím něco nového.
Poračoval Billy Cobham s nahráváním podobných akusticko-jazzových projektů?
Ano pokračoval. Poslední severský projekt nese název North by Northwest /2001/. Je to hodně podobný jazz těmto dvěma, ale produkce je bohatší. Následně vydal trilogii The Art of Three, Four a Five , kde nahrával jak studiově, tak živě s americkými jazzmany.
Jak album ohodnotím v krátkém hvězném hodnocení?
Off Color je dobrý jazz, ale v Cobhamově diskografii mírně zapadá. Billy nahrál velmi dobrou akustickou desku a dokázal, že akustický jazz mu není zase tak cizí. Je to dobrá deska, zaslouží poslech, ale s alby ze sedmdesátých let nemá šanci, takže ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Off Color
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Styx / Man Of Miracles (1974)
Za nejvyrovnanější z prvních čtyř alb, která Styx vydali u Wooden Nickel, považuji hned to první, dle mého často zbytečně podceňované. Za nejhorší pak to třetí, The Serpent Is Rising, což je vůbec nejzbytečnější počin kapely s Dennisem DeYoungem v sestavě. Dají se z něj vzít na milost tak čtyři položky, které by dohromady daly jedno docela fajn EP. Naproti tomu velmi dobré je jejich druhé album Styx II. A dost možná je právě ono z těch čtyř to úplně nejlepší. Ale úplně nejzábavnější je podle mě Man of Miracles. A právě tuhle desku si dnes vemu na paškál.
Začnu obalem. Z raných cover artů Styx je barevně nejvýraznější a určitě má schopnost přitáhnout pozornost, i když zároveň se nedá brát příliš vážně. Něco jako ilustrace z pohádkové knížky nebo nějaké obskurnější dětské fantasy, je dílem malíře Leona Rosenblatta, jehož iniciály můžeme vidět ve vousech čaroděje merlinovského typu, hrajícího si s planetami.
A teď už k muzice.
Když jsem napsal, že Man of Miracles je nejzábavnější deska z těch vydaných u Wooden Nickel, měl jsem na mysli především první tři a hlavně pak poslední tři skladby. Ty čtyři mezi tím, pravda, už tak zábavné nejsou.
Ale popořadě.
Dennis DeYoung tvrdí, že Styx nikdy nebyli skutečná prog rocková kapela. Nejblíže progresivnímu rocku měl tenkrát z celé party druhý kytarista (a také druhý klávesák a třetí zpěvák kapely) John Curulewski. Sólový kytarista a občasný zpěvák James Young byl ze všeho nejvíc tvrdý rocker. A jakožto urostlý blonďák byl tím, z koho chtěli mít Wooden Nickel hlavní hvězdu. Klávesák (a také nejzdatnější zpěvák skupiny) DeYoung byl talentovaný hudebník a skladatel s ambicemi. Bratři Panozzové pak byli jednoduše muzikanti – spolehlivá rytmická sekce v pozadí, ale zcela bez tvůrčí ctižádosti.
Do prog rocku tlačila kapelu hlavně vydavatelská firma, a to jednoduše proto, že tenhle styl byl tenkrát in. Ostatně, po odchodu Curulewského a změně labelu nabrali Styx s novou posilou v podobě Tommyho Shawa, vlastní směr. Díky tomu se jim podařilo stát se miláčky Ameriky a na konci 70. let překonat v popularitě veškerou konkurenci, včetně ještě nedávno zbožňovaných KISS a Aerosmith.
Zatímco tyto kapely upadaly, ať už díky zbrklým experimentům (KISS) nebo drogám (Aerosmith), Styx měli jasnou vizi a nakonec ovládli USA. Na přelomu 70. a 80. let se stali číslem 1 a první americkou kapelou, která získala čtyři multiplatinové desky za sebou.
V době vydání jejich čtvrtého alba Man of Miracles jim však do zásadního obratu v kariéře schází ještě tři roky.
Léta Páně 1974 byli jen průměrně úspěšnou kapelou spíše lokálního významu. Do objevení a zpopularizování skladby "Lady" (což byl první větší zlom v jejich kariéře) stále zbývá několik měsíců. Jak již pravil můj zdejší recenzní předchůdce, tehdejší situace byla pro Styx zoufalá. Kapela se ocitla na pokraji rozpadu a Panozzové s DeYoungem, který byl už delší čas ženáčem se závazky, měli mimo jiné i svá civilní zaměstnání, aby se uživili.
Po příšerném prog rockovém albu The Serpent Is Rising (vím, že jsou i tací, kterým se ta deska líbí, ale já ani Dennis mezi ně nepatříme) se Styx rozhodli svůj sound zjednodušit.
Všem v kapele bylo jasné, že základem je prostý rock and rollový feeling. A tak se v úvodním songu nového alba vrátili ke kořenům. "Rock & Roll Feeling" pochází ze spolupráce DeYounga a Johna Curulewského a je to rychlý, úderný a chytlavý kousek s přímým tahem na bránu. Podobně je na tom další příspěvek téhle dvojice, o něco slabší, o něco melodičtější, ale pořád ještě dosti zdařilá "Havin' a Ball".
Po přímočarém rokenrolovém úvodu přichází zklidnění v podobě DeYoungovy balady "Golden Lark", což je jímavá romantická záležitost, jaké Dennis vždycky uměl. Až do chvíle než přijde na řadu závěrečná trojice skladeb, je tahle zadumaná pecka s podzimní náladou, podpořenou ještě violou a zvukem větru za okny, vrcholem alba, o který se dělí společně s jeho parádním otvírákem.
Po ní bohužel přichází útlum v podobě čtyř snadno zapomenutelných skladeb, které mě nijak zvlášť neoslovily.
Co říct na "A Song for Suzanne"? Opět DeYoungova skladba, jenž efekty v podobě větru a bouře v tklivém úvodu jasně navazuje na předchozí píseň. Tentokrát sází Dennis na trochu dramatičtější a pompéznější notu a výsledek věnuje už v samotném názvu své manželce. Jistě bylo třeba ji trochu uchlácholit, neboť jako žena nepříliš úspěšného muzikanta to nejspíš neměla úplně lehké. Píseň zní zpočátku nadějně a jsou na ní znát vysoké ambice. Po chvíli se však díky nejasné koncepci rozmělní, ztrácí mou pozornost a končí mezi těmi kousky, které na vás při náhodné konverzaci na téma Styx nejspíš nevytáhne ani jejich zanícený fanda.
"A Man Like Me" jede v rokenrolovém duchu nastoleném úvodem. Zazní tu i dívčí sborové vokály a dechy. Tento Youngův pohodově roztančený a (možná až příliš) rozjuchaný kousek neoslní ani nepopudí. Problémem může být jen to, že se okamžitě po doznění vykouří z hlavy. Totéž se dá říct o následující "Lies". Nenáročný, rychlý a vcelku chytlavý, ve finále však taktéž zapomenutelný pop rockový kousek vystřídá DeYoungova typicky zadumaná a mírně přitvrzená styxovina "Evil Eyes", která neohromí ani neurazí.
A pak…
Pak přijde nejlepších 12 minut tohoto alba.
Tvoří je tři skladby, z nichž každá je podle mě naprostou klasikou v repertoáru kapely. A každá z nich byla (neprávem) pozapomenuta díky monstrhitům, jež kapela stvoří v budoucnosti.
Tyto tři songy jsou vrcholem tvorby raných Styx. Možná právě proto si je kapela nechala až na samotný závěr svého posledního počinu, vydaného u Wooden Nickel.
Velké finále začíná parádním hard rockem "Southern Woman". A jak už napovídá sám název, tenhle kousek jede v lehce jižanském duchu. Druhou takovou svižnou, tvrdě rockovou palbu na jejich raných deskách nenajdete.
V budoucnu přijdou Styx se srovnatelnými, často ještě lepšími hard rockovými věcmi. Ale pro tuto chvíli je Jižanka absolutním vrcholem jejich snažení v této oblasti. Na svědomí ji má (jak jinak) kytarista James Young, největší hard rocker téhle party. Stejně jako několik dalších písní ji složil společně s Rayem Brandlem, který se podílel ještě na jedné položce téhle desky. K té se brzy dostaneme; pro tuto chvíli je však nutno zmínit, že o Rayi Brandleovi ani dlouholetí fandové Styx nevědí vůbec nic. I Google se ohledně tohoto občasného spolupracovníka kapely (s Youngem složili mj. ještě fantastickou "Half-Penny, Two Penny" z Paradise Theatre) vždycky tvářil tajemně jako hrad v Karpatech. Snad jedině J.Y. sám by nám k tomuhle muži v pozadí sdělil něco víc. I když vzhledem k Youngovu vystupování při interview v posledních letech mám podezření, že už neví ani kdo byl Dennis DeYoung, natož nějaký Ray Brandle.
Ale zpátky od současného úpadku ke dnům, které předcházely vzestupu kapely.
"Christopher, Mr. Christopher" – tak se jmenuje další, pro změnu DeYoungova pecka z velkého finále čtvrtého alba. Typicky zadumané intro nás uvede do osudově naléhavé kompozice, plné styxovských trademarků jako jsou sborové vokály a přitvrzené i tklivé pasáže. Zkrátka Dennis at his best.
Text skladby vychází ze staré křesťanské legendy o svatém Kryštofovi, obrovi, jenž dříve sloužil ďáblu. Aby napravil své hříchy, začal přenášet pocestné přes rozvodněnou řeku. Když takhle nesl jedno malé dítě, zdálo se mu, že chlapec je stále těžší a těžší. Když ho pak už nemohl unést, zeptal se, co se to děje. Chlapec mu odpověděl: „Teď neseš na ramenou všechnu tíhu světa. Je jen na tobě, zda to zvládneš.“
Kryštof to zvládl a ten chlapec, který se jmenoval Ježíš, mu na památku proměnil hůl, o níž se obr v řece opíral, v zelenou ratolest. Kryštof pak začal Ježíše uctívat ještě předtím než se proslavil. A díky této legendě se proslavil také.
DeYoung pochází z italské rodiny a tohle byl jeho způsob jak uctít její křesťanské tradice.
Závěr patří mistrům. Pod poslední (a zároveň titulní) kompozicí jsou podepsáni James Young, již zmíněný tajemný Ray Brandle a Dennis. Monumentální finále alba označil publicista Martin Popoff za nejlepší hard rockovou jízdu, s jakou kdy Styx ve své historii přišli.
Zde máme přesné znění toho, co k této skladbě Popoff napsal:
„Vždycky to nakonec bude "Man of Miracles“, že? Jistě, tato poslední skladba na stejnojmenném albu je tak hlasitá a hrdá jako cokoli, co kdy udělali Uriah Heep, až po "Gypsy", které se podobá. Jak jsem se v průběhu let ujistil, když byli Heep na vrcholu, byli lepší než Deep Purple. A tento konkrétní kouzelný moment v katalogu Styx dokazuje, že naši pompézní chlapci z Chicaga postoupili na stejně úctyhodnou úroveň. Na ten riff by byl hrdý i Ritchie Blackmore. A na to, co tam předvádějí hammondky, by byl zase hrdý Jon Lord. Takže, tady to máme, "Man of Miracles" – nejvíce "headbanging song", jaký kdy Styx napsali. Dost dobrý i na to, aby to byla jedna z písní Rainbow z éry Ronnieho Jamese Dia."
Osobně nemám k téhle skladbě až tak vroucný vztah jako citovaný publicista, avšak musím uznat, že pecka je to náramná; zdobná a krásně zatěžkaná. A ty dunivě osudové bicí v úvodu, jež upomenou na bubny v obřím orchestru, jsou naprosto parádní! Tato skladba je klenot, jenž jistě uchvátil nejednoho posluchače a nastolil v jeho mysli otázku, proč nejsou Styx více uznáváni coby hard rocková veličina. Odpověď zní: Styx měli vždy několik tváří. Byli hudebně až příliš pestří na to, aby se stali pouze jednostrannou hard rockovou atrakcí. (Nic proti takovým!) Stejně jako k tvrdému rocku tíhli k melodické pompě a zpěvnému popu, takže je nebylo možno jednoznačně definovat. Navíc zde působily skladatelsky dosti odlišné osobnosti a sladit jejich preference nebylo jednoduché. Když se to později podařilo, výsledek přinesl kýžené ovoce v podobě obrovské popularity. Pro fanoušky tvrdého rocku a metalu byl ale až příliš uhlazený na to, aby kapele kdy přiznali kredit hardrockových mistrů.
Mnoho jejich písní si však dle mého názoru obdiv příznivců tvrdé rockové muziky plně zaslouží.
Man of Miracles je pestré album. Kapela na něm nabízí skočné rokenroly, zasněné balady, nekompromisní rockové jízdy i monumentální osudové kompozice. Vlastně je to takový trochu typický mix všeho, co Styx ve své kariéře předvedli. Jen těch progrockových momentů je tentokrát (po fiasku s předchozí deskou nejspíš záměrně) trochu míň.
Problém je, že na rozdíl od pozdějších nejslavnějších počinů kapely, nejsou všechny tyto elementy dostatečně promíchány. A tak zde vzniká nevyrovnanost, kdy některé skladby zní jako díla rockových bohů a jiné zase jako zbytečný balast, vhodný tak maximálně k zaplácnutí singlových B-stran.
Jak už jsem někde poznamenal, pro mě osobně je to deska s velmi slibnou první třetinou, hodně slabým středem a skvělým finále. Celku proto dávám čtyři hvězdičky. A to bez uzardění, protože po tak silném zážitku, jaký představuje poslední třetina alba, by z mého pohledu bylo nižší hodnocení čirým nonsensem.
Na druhou stranu, ty slabší kousky jsou zde opravdu slabé. Plná polovina všech skladeb je však velmi dobrá, až naprosto vynikající. A to rozhoduje.
PS: Pro informativní úplnost se sluší dodat, že album vyšlo celkem ve třech verzích. Hned první vydání mělo značně limitovaný náklad a tak ještě v roce 1974 vyšla deska znovu ve verzi, na níž byla skladba "Lies" nahrazena singlovkou "Best Thing" z debutu. V roce 1980 se pak v USA, Francii a Austrálii objeví album na znače RCA Victor už potřetí, tentokrát s novým obalem a pozměněným názvem Miracles. Na této verzi nahrazuje původní "Lies" a pozdější "Best Thing" skladba "Unfinished Song", složená DeYoungem a občasným spolupracovníkem raných Styx, Chuckem Lofranem. Tato (výborná) věc se původně nacházela pouze na promo singlu z roku 1974. Na CD se poprvé objevila v roce 2005 v rámci souhrného remasterovaného vydání prvních čtyř alb The Complete Wooden Nickel Recordings. (Must have for every Styx fan.)
Epilog:
Několik měsíců po vydání čtvrtého a opět neúspěšného alba Man of Miracles (154. pozice žebříčku Billboardu) si DJ rádia WLS, Jim Smith, zašel na pizzu do zapadlé restaurace kdesi na severním konci Chicaga. Někdo tam na jukeboxu pustil singl s nahrávkou "Lady". Tato malá deska vyšla u Wooden Nickel v září 1973 a zapadla bez povšimnutí. Smith na první poslech rozeznal potenciální hit a přesvědčil management rádia, aby mohl píseň zahrát ve své sobotní show. Ta se vysílala ve 38 státech USA a několika dalších zemích. Z "Lady" se stal jeden z největších trháků stanice WLS a v roce 1975 se skladba umístila na 6. místě singlového žebříčku Billboardu. Styx se dostali do hledáčku obřích nahrávacích společností a podepsali smlouvu s gigantem A&M Records. Není divu, že Suzanne, manželka Dennise DeYounga, zůstala se svým chotěm až do dnešních dnů. "Lady" byla totiž první z několika písní, kterou Dennis složil právě pro ni.
Od roku 1975 šla pak popularita kapely prudce nahoru. Styx vydali své doposud nejsilnější album (Equinox), progrockového hipíka Curulewského následně vyměnili za talentovaného a průbojného Tommyho Shawa, jehož skladatelský potenciál se téměř vyrovnal tomu DeYoungovu a 7. 7. 1977 se se svým sedmým albem The Grand Illusion a hitem "Come Sail Away" stali národní (a posléze i světovou) senzací.
Zbytek je historie.
» ostatní recenze alba Styx - Man Of Miracles
» popis a diskografie skupiny Styx
Stern, Mike / Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern) (2014)
| 14.09.2024 | Eclectic je první výrazná spolupráce Mika Sterna a Erica Johnsona v jejich diskografiích. Zatímco Eric se už do žádných dalších duetů nepouštěl, Mike si to užil ještě jednou s klávesákem Jeffem Lorberem /album Eleven, rok 2019/.
Když jsem album Eclectic kupoval /objednával/, moc jsem se na jejich hudbu těšil. První skladba ROLL WITH IT je naprosto úžasný otvírák. Je to Sternova instrumentální věc z alba Who Let the Cats Out ? /2006/ a tady je nazpívaná Malfordem Milliganem, který zpíval na Johnsonových albech. Druhý song REMEMBER je taky od MS z alba These Times /2004/. I tenhe kousek je docela vydařený, kytaristi skvěle spolupracují a o doprovod se stará pouze rytmická sekce. Jako pěst na oko působí třetí BENNY MAN'S BLUES. Autorsky je od EJ a na jeho albech by krásně zapadla do koncepce jeho hudby. Tady tohle pozitivně laděné texaské blues je úplně mimo. WISHING WELL je opět z alba od MS - Voices /2001/ a je nazpívaná slabikovým textem. BIG FOOT /WITH INTRO/ je první z autorské dílny mimo MS - EJ. Skladbu složil basak Chris Maresh. Má jednoduchou temnou basovou linku na které jsou vystavěny taky temné kytarové party Stern - Johnson. V intru se blýskne Sternova žena Leni a zahraje na nástroj n'goni. TIDAL je autorsky druhá Erickova věc, je celkem příjemná na poslech, jemné decentní bicí, kytaru vede převážně Eric. YOU NEVER KNOW /Mike Stern/ je předělávka z desky Between the Lines /1996/. Pomalu mě ty Sternovy covery začínají nasírat. Nemá cenu se nijak zvlášť soustředit. Tohle už tu jednou bylo. DRY ICE je od Billa Maddoxe, bubeníka, spolupracujícího s Ericem např. projekt Alien Love Child. Technicky pro rytmickou sekci náročná. Tahle skladba je takové jamování všech a já si jí užívám. SOMETIMES - autor MS. Jako kdybych jí už někdy a někde na jeho albech slyšel, ale pod jiným názvem. Jestli je to Mikeho novinka, tak se hluboce omlouvám, že křivdím. HULLABALOO, třetí Johnsonova píseň na albu. Tady se rozšířila produkce o dechovou sekci. Ta skladba není špatná, opět rychlé blues v texaském stylu, ale mě prostě nesedí vedle písní od Mikeho. WHEREVER YOU GO /WITH INTRO/ předposlední pomalá věc, kde si intro zopákla Sternova Leni. Pěkný kousek, ale je to taky předělávka /i když hodně vzdálená od originálu/ z alba Mike Stern - Is What it is /1994/. RED HOUSE, klasika od Hendrixe jak má být. Mike i Eric se ujali krom kytar i zpěvu. Nechybi foukací harmonika. Kdyby se takhle koncipovalo celé album, byla by to pro mě nádhera.
Jsem vůči této spolupráci velmi kritický. Je to i proto, že oba kytaristy mám komlet na cd a jejich hudbu poslouchám. Měli udělat desku coververzí světových kytaristů a nebo měli nahrát z gruntu společný nový materiál. Stern na album nepřinesl nic nového. Šest písní, které jsem už na jeho deskách slyšel mě nezvedlo ze židle, i když je zahrál z části takový fenomén jako je Eric Johnson. Eric přidal tři nové věci, které jsou fajn, ale mě zde nesedí. Jejich kytarová spolupráce je na vysoké úrovni, ale to čekám od hudebníků jejich formátu automaticky. Album se jistě bude líbit posluchačům, kteří se zas tak moc o hudbu MS a EJ nezajímají. Mě to nenadchlo, až na první a poslední track. Kdysi jsem dal jednu hvězdu, asi u ní zůstanu.
Ale za ten úvod a závěr přidám jednu k tomu **z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern)
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Keef Hartley Band / Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970 (2024)
V tomto roku vyšla dvojdisková rarita, dva koncertné záznamy z vystúpenia kapely Keef Hartley Band v nemeckom Essene v hale Grugahalle.
Obsahujú vystúpenia z 11. októbra 1969 a 25. apríla 1970. Kapela síce stavala na dychovej sekcii, ale jej gro tvorila trojica hráčov, kapelník a skvelý bubeník Keef Hartley, talentovaný basgitarista Gary Thain, ktorý neskôr zažiaril v Uriah Heep a tragicky zahynul v roku 1975, keď sa predávkoval heroínom, a v neposlednom rade spevák a gitarista Miller Anderson, ktorý je na bluesovej scéne jedným z tých hudobníkov, ktorý je cenený fajnšmekrami, ale medzi najväčšie hviezdy sa nikdy nezaradil. Skupina hrala zaujímavú zmes blues, brass, jazz a hard rocku, ktorý vtesnala v rokoch 1969-1972 na päť štúdiových albumov. Ale poďme sa pozrieť na jej koncertnú tvár.
Vystúpenie v roku 1969 zastihlo kapelu v zostave s dychármi Jimmym Jewellom (tenor saxofón) a Henrym Lowtherom (trubka). Repertoár je silno bluesový, čo mám rád. Prakticky celý predstavuje skladby z debutu, akurát tu zaznie ešte Rock Me Baby a skladba Believe In You z druhého albumu The Battle Of North West Six. Ten nahrali v lete toho roka, ale na pulty sa dostal až v novembri. Hutné bluesové kúsky Too Much Thinking, Sinnin’ For You a Rock Me Baby majú v sebe toľko energie a pnutia, že im môže závidieť aj nukleárna fúzia. Nechýba bubenícke sólo, ktoré otvorí parádnu jazzrockovú pecku Leavin’ Trunk. V polohe blues-jazzových nálad to kapele neuveriteľne seklo, čoho dôkazom je Just To Cry s ďalším skvelým bubeníckym sólom, alebo záverečný výňatok zo skladby Believe In You. V úvode zaznejú parádne husle, na ktoré hral Henry Lowther, hoci v booklete ich neuvádzajú. Záznam disponuje parádnym čistým zvukom, pričom zároveň zachoval aj drsnosť živého vystúpenia. Skrátka nemá chybu!
Druhý koncertný disk z roka 1970 má takmer zhodný playlist, vypadla akurát prevzatá Rock Me Baby. Pribudla ďalšia skladba z debutu (Think It Over) a jedna skladba z druhého albumu (Me And My Woman). Kapela sa rozrástla o gitaristu Spita Jamesa (vlastným menom Ian Cruickshank). Ono, sám Keef Hartley pomenoval toto zoskupenie The Nucleus, technicky teda nejde o Keef Hartley Band, i keď v ňom hrali výlučne zakladajúci členovia kapely. Zvuk je opäť viac ako dobrý, hoci na prvý disk troška stráca. Hudobne tu slabé miesto nenájdete. Všetci sólisti (a to sú vlastne všetci hráči) majú priestoru na rozdávanie a patrične ho využívajú. Teší ma možnosť porovnať sólovú exhibíciu Keefa Hartleyho v skladbe Just To Cry, ktorá plynulo nadväzuje na smršť Sinnin’ For You, s tou z roka 1969. Víťaza by som vyberal ťažko.
Keef Hartley Band, kapela, ktorá zahrala aj na Woodstocku, patrila naživo k tým najlepším rockovým zoskupeniam, aké som kedy počul. Album Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970 je dokonalý!
» ostatní recenze alba Keef Hartley Band - Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970
» popis a diskografie skupiny Keef Hartley Band
![Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] cover](graphx/covers/7513.jpg)
Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] (1973)
Prerod kapely The Amboy Dukes na sólového Teda Nugenta sa v prvej polovici 70. rokov dostal do medzistupňa zvaného Ted Nugent & The Amboy Dukes. Pod týmto názvom vydal tento americký gitarový nespratník jeden koncertný a dva štúdiové albumy. Call Of The WIld (1973) si dnes pripomenieme.
Nugent patrí k tým interpretom, ktorého gitarový hard rock mám veľmi rád, ale kebyže mám hudbu počúvať iba na základe ideovej priazne tých, ktorí ju hrajú, tak by sme sa nikdy nestretli. A bola by to škoda.
Ted melodický, Ted hravý, to je titulný song Call Of The Wild. Je to, ako sa vraví, rokenrol. Klasické rockové trio to perie do poslucháčov bez akejkoľvek snahy o vydýchnutie. Zároveň je veľmi milé, ako pozitívna tá muzika je. Veď taká Sweet Revenge by mohla byť pokojne rádiovým hitom, ak by, pravda, rádiá mali záujem o kvalitnú rockovú muziku. Fascinujúce je, ako sa tu vrstvia viachlasé vokály, to je od Nugenta priam hriech
Vrcholným kúskom albumu je posadená ťažkotonážna facka na líce každému kompromisu, ktorý sa v rockovej hudbe snaží zhubne zapôsobiť. Kdeže! Pony Express si s umravnenou produkciou vytrela tie miesta, ktoré sa v slušnej spoločnosti nemenujú. Na krk jej dýcha svižnejšia Ain’t It The Truth a skoro funkoidná inštrumentálka Renegade. Bluesová meditácia Rot Gut ma baví, ale priznávam, že najviac ma oslovuje skvelá inštrumentálna haluz Below The Belt. Kombinácia flauty a gitary je tu dovedená do dokonalosti. Chvíľkami je to exhibícia, miestami priam balada, ale ako celok je to bomba! Podobne ako čistá heavy smršť Cannon Balls.
Call Of The Wild je bezchybný album hardrockového strihu. Tvrdý, nekompromisný, pritom melodický a pestrý. Až je škoda, že sa Nugent na sólovej dráhe tejto variability vzdal. Nič to! Veď si ho môžem pustiť ešte raz!
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted