Naposledy přidané recenze
Osbourne, Ozzy / Blizzard of Ozz (1980)
| 30.12.2025 | Pokud někdy Ozzy sepsal seznam osob, kterým vděčí za svoji sólovou kariéru, určitě to byl pořádně dlouhý list. Čestné místo na něm jistě vyhradil své manažerce a manželce Sharon Arden, která tehdy riskovala vlastní pověst a vytáhla ho z jednoho z losangeleských hotelů, kde páchal sebevraždu alkoholem a drogami. Na dalších významných příčkách by se určitě objevili také Randy Rhoads a Bob Daisley, kteří tvořili páteř první funkční inkarnace jeho doprovodné kapely.
Pro rockové fanoušky, kteří hledali na sólovém debutu Blizzard of Ozz nějaké pojítko s Black Sabbath, tu byl zejména Ozzyho zpěv. Například v pomalé, ale emotivní baladě Goodbye to Romance nabízí podobné rejstříky, jaké využil o osm let dříve v klasice Changes z desky Vol. 4, a i na mnoha jiných místech jako by své příznivce ujišťoval, že je to pořád on. Naopak naprostá většina skladeb na albu, kterému propůjčil svůj hlas, zní jakoby z jiného světa. Randy Rhoads a Bob Daisley Ozzymu otevřeli nové obzory, ve kterých temnotu, zkázu a zmar vyvažovala porce dobré zábavy.
Asi nejvíc mě z celé desky baví hity Crazy Train a Mr. Crowley, ve kterých má hodně prostoru Randyho skotačivá kytara. Tam, kde Tony Iommi kul své riffy z té nejtvrdší birminghamské oceli, Rhoads nabídl leštěné ostří chirurgického skalpelu. S ním se mohl pustit do staccatové palby (I Don´t Know) i do kytarového inferna se španělským nádechem (Revelation (Mother Earth)). Pro bluesové tradice už v Randyho hře nebyl prostor, namísto nich se mistr často a rád obracel ke klasické hudbě - kondenzovanou ukázku jeho místy barokizujícího stylu představuje akustická instrumentálka Dee. Malý velký Rhoads zářil, i když zrovna "jen" hrál doprovody - hodně si užívám třeba ty ve skladbě No Bone Movies nebo v už typicky metalovém kusu Steal Away (The Night), který by podle mě dobře zapadl třeba i do repertoáru takových Judas Priest. Vlastně jediná položka, která dle mého názoru neudržela nastavenou laťku, je střednětempá Suicide Solution.
Bob Daisley kromě basových linek, se kterými dokázal vždy v pravý čas vystoupit ze stínu a dodat skladbám dojem příjemné závrati nebo naopak temného napětí, přispěl také obsažnými texty. Ty nejsou ani zdaleka tak katastroficky laděné jako příspěvky jeho předchůdce v roli Ozzyho dvorního textaře, baskytaristy Geezera Butlera, i tak aby v nich ale pozitivní emoce jeden pohledal. Daisley Osbournea postavil do role lehce odtažitého komentátora, kterému se příliš nepozdává, kam svět v různých ohledech (třeba v tom ekologickém nebo kulturním) spěje, ale zároveň cítí, že on není ten pravý, kdo by měl svým fanouškům (či obecněji zbytku lidstva) jakkoli radit, protože si je vědom svých minulých i současných nectností.
Blizzard of Ozz z mého úhlu pohledu zavál těsně pod vrcholem Ozzyho sólové diskografie. Samotné skladby si (až na jednu výjimku) užívám více než velmi, z celého alba ale vnímám těžko popsatelný pocit jakési "provinčnosti" - jako by Ozzy sám nečekal, že s touto deskou udělá doma v Anglii i za oceánem v USA takovou parádu, a namísto frontálního útoku jen prozkoumával terén.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Blizzard of Ozz
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Gilmour, David / The Luck and Strange Concerts (2025)
| 28.12.2025 | Jestli mě Gilmourova poslední sólovka i po x pokusech nechala v rozpacích a na pochybách, živé provedení mě sejmulo napoprvé a působit nepřestává. Kde se v záznamu to kouzlo bere? Jistě své dělá Pink Floydovský repertoár: během dvou a čtvrt hodiny vystoupení zazní hlavně pecky z The Dark Side of the Moon a The Division Bell, dojde ale i na Fat Old Sun nebo Sorrow. Je jasné, že u předehry Time mi bude naskakovat husí kůže, a jak jsem si vždycky myslela, že diskografie art rockových legend nemá šanci zlidovět, teď už si nejsem tak jistá, jestli to k tomu táboráku nedotáhne víc kousků než jen Wish You Were Here; na tu během večera dojde taky.
Živou vodou jsou polité ale i nové skladby, přičemž dramaturgie velkoryse rozkročeného koncertu se soustředí především na nejnovější tvůrčí období - z Luck and Strange postupně zazní všech devět kusů, jinak se ze sólové diskografie dostane pouze na předešlou desku Rattle That Lock. Vznikají přitom krásné momenty, kdy na osudovou A Boat Lies Waiting naváže Floydí Coming Back To Life - z loučení zpátky k životu, koncet vrcholí třemi skladbami z nové desky a teprve jako dodatek zazní závěrečná Comfortably Numb. Skladby nejsou změněné k nepoznání ani natažené o polovinu délky, na druhou stranu se nelpí úzkostlivě na každičkém tónu, a tak je live provedení poznat nejen díky reakcím publika.
Jeho přítomnost dělá svoje, elektrizovaný dav vyplňuje prostor bezezbytku, takže hudba plachtí a létá především vzůru. Vzestupný spád (pojem si půjčuji z nauky o verši) je poznávacím znakem Gilmourovy kytary, která je zvyklá na velké rozlohy. Hudba najednou dýchá a tančí, písně se rozpomínají na své bluesové kořeny, výjevy na velkém plátně dostaly správnou perspektivu a přitom si nechávají své kouzelné melodie i hlubší poselství, nepředvádí se jenom působivá show. Ta ale rozhodně pomáhá - nástroje i hlasy jsou nejsilnější, když protnou dusnou atmosféru plnou napětí a očekávání. Člověk ví jistě, že ho nezkropila sousedka při zalévání muškátů, ale že ty těžké krůpěje padají přímo z nebe, i když je to stejná voda.
Jsou to stejné skladby, a přece jiné. Lepší. Pokud jde o rozloučení s kariérou, je velmi důstojné - pevně vyseknuté a ryze současné.
» ostatní recenze alba Gilmour, David - The Luck and Strange Concerts
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David
Gilmour, David / Luck and Strange (2024)
Vyzrálá a důstojná deska, které k dokonalosti v mých uších něco málo chybí. Je třeba ocenit, že jde o plně autorské album složené výhradně z nového materiálu, na němž Gilmourova osobnost jednoznačně dominuje. Když si vybavíme, jak málo je kupříkladu v novém Plantovi (Saving Grace, 2025) Planta, stojí Gilmourův přístup za palec nahoru. Album už má dnes i svůj živý doplněk The Luck and Strange Concerts (2025) nabízející dvě a čtvrt hodiny dlouhý průřez sólovou tvorbou i hity Pink Floyd.
Luck and Strange je též rodinný podnik: pěvecky zde hostuje Davidova dcera Romany Gilmour a na textech se podílela jeho manželka Polly Samson, která je jako spoluautorka vedena kupříkladu i na The Division Bell. Právě tuto pozdní Floydovskou desku mi loňská novinka připomíná nejvíc, ačkoli jistě není tolik monumentální. Přes písničkový rozsah a kompozici sloka / refrén jsou jednotlivé skladby tvořeny spíše texturou a náladou, pokaždé trochu jinak vykrojenou z hudební plochy. Není to typ alba, kde by posluchači uvízla melodie nebo výrazný nápad, vše se spíš jen volně (a většinou pozvolněji) přelévá.
Gilmourův hlas zraje krásně, jeho styl hry je nezaměnitelný a tón jeho kytary nádherný. Proč tedy z alba nemám zážitek, který by mi dal pocítit, že tohle je zásah a plný počet? Inu, možná proto, že Gilmour je sice na desce neustále přítomen celou svou osobností, jeho osobnost ale sama o sobě zkrátka není až tolik zajímavá. I předešlé sólové desky se poslouchají dobře, nikdy jsem ale neměla potřebu se k nim soustavněji vracet, a pozdní éra Pink Floyd, kde Gilmour dominoval, mi dnes připadá z celé jejich historie nejméně poutavá.
Zbývá tedy velice solidní hudební kolekce jako stvořená k večernímu rozjímání, pečlivě vyvážená a bezchybně provedená. Zpívané pasáže uchu lahodí a přes poněkud volnější artikulaci sluch neurážejí, instrumentální plochy nenudí, smyčcové křoví se drží decentně v pozadí. Nemám co vytknout, jen zkrátka postrádám ono těžko popsatelné "něco", které by mě vtáhlo a vzalo za srdce. Přesto si album čas od času ráda pustím.
» ostatní recenze alba Gilmour, David - Luck and Strange
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David
Davis, Miles / Sketches of Spain (1960)
Naposlouchat, vstřebat, ale skoro se chce napsat, že i jen fyzicky přehrát celé Davisovo dílo, to je úkol málem na celý život. Nepochybuji, že po světě chodí lidé, kteří jej se ctí zvládli a mají Milese zmáklého od M do druhého S, někteří se možná vyskytují i tady na Rockboardu. Nejspíš ale nebudu daleko od pravdy když napíšu, že většina z nás si z té výživné koule vyzobává hlavně ta svá nejchutnější semínka – pro mě je to zejména spolupráce se dvěma Johny – Coltranem a McLaughlinem. Španělské skici jsou ale jedním ze základních kamenů Milesovy diskografie, jakousi povinnou četbou pro všechny, kteří se jeho tvorbou chtějí vážněji zabývat, ať už na to jdou z kteréhokoli konce.
Materiál původního alba (tedy bez bonusů, které jsou na CD) tvoří celkem pět skladeb. Tři jsou původní, inspirované flamenkovými hudebními formami, a vesměs je pod nimi podepsán Gil Evans. Poněkud svérázný námět má THE PAN PIPER – Evansovi posloužila nahrávka melodie, kterou hrál na píšťalu místní nunvář (pokud někdo znáte současný jednoslovný ekvivalent – kromě poněkud kostrbatého zvěroklestič – dejte mi vědět), jenž tímto způsobem inzeroval své služby. SAETA je typem staré andaluské náboženské písně, improvizovaně zpívané při procesích. Opravdu zásadní položkou je ale víc jak dvanáctiminutová SOLEA, jež je jakousi flamenkovou obdobou blues o samotě („soleá“ je snad andaluskou variantou španělského „soledad“ = samota, ale také melancholie či smutek), což samozřejmě bylo Amíkům blízké a na výsledku je to znát.
Této trojici ale předcházejí dvě adaptace děl španělských klasiků: WILL O´ THE WISP, neboli Canción del Fuego Fatuo z baletu Manuela de Fally El Amor Brujo, a zejména CONCIERTO DE ARANJUEZ – ADAGIO Joaquína Rodriga, která je asi všeobecně nejznámějším kouskem a album otevírá. Tuhle věc – údajně jednu z nejsilnějších melodií z klasické hudby XX. století (jediným důvodem pro užití slova „údajně“ je skutečnost, že nemám takový rozhled, abych mohl srovnávat, ale jinak podepisuji) – mám docela naposlouchanou v klasické kytarové podobě, vlastním několik nahrávek, z nichž nejraději dvě: v podání Narcisa Yepese a Paca De Lucíi. Není tedy divu, že když jsem poprvé kladl Milesovo cédéčko do šuplíku přehrávače, trochu jsem trnul, co s tím El Maestro a jeho náturou přece jen ryčnější instrumento vyvedou. Mistr ovšem vždycky zůstane Mistrem, aneb jak o něm řekl Laco Déczi Tomáši Poláčkovi v knize Totálně vytroubený mozek: „Žádnej kokot to samozřejmě nebyl“ – Miles hraje s citem, jeho trubka zní patřičně tklivě, vystihl atmosféru skladby (podle autorovy manželky Victorie inspirované jednak vzpomínkami na jejich líbánky, zároveň je prý ale také reakcí na zklamání, že její první těhotenství skončilo potratem). Kdo dle mého naopak příliš citu neprokázal, je Gil Evans se svými na můj vkus hřmotnými aranžemi, zanechávajícími lehkou pachuť, že tuhle nádhernou věc tak trochu znásilnil, což bude mít za následek odnětí hvězdy. Naštěstí to spravil již zmíněnou Soleou, kterou při vší úctě ke klasice (jež mému sluchu přece jen víc lahodí v tradičním podání) považuji za skutečný vrchol alba.
Když se zamyslím nad deskou jako celkem, nemohu se zbavit dojmu, že přes tu spoustu skvělé muziky zůstali protagonisté v jistém smyslu na povrchu. Okouzlení a inspirace flamenkem a Španělskem vůbec jsou sice zřejmé z každého taktu, ale pod (nebo spíš nad?) tím vším jsou pořád američtí (či přesněji severoameričtí, protože Evans byl Kanaďan) jazzmani se vším, co k nim patří: v té hudbě postrádám vhled, cosi, co bych nazval pokusem o „španělské hudební myšlení“, i když se přiznám, že sám nevím, jak bych to definoval, je to opravdu hlavně věc pocitu a nejspíš jen mého. Samozřejmě nikdo se nemůže vysvléct ze své kůže, to je zákonité a nakonec je to vlastně i dobře – napadá mě, když si zkusmo představuji tuhle partu, ana hude „Když jsem šel z Hradišťa“.
» ostatní recenze alba Davis, Miles - Sketches of Spain
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles
Rush / Exit... Stage Left (1981)
Kým sa traja výnimočne nadaní muzikanti rozhodli, že zahodia všetko, čo dovtedy dokázali, len aby zarobili na dobových milostivých podtlakových synťákových signáloch, vydali v roku 1981 Exit... Stage Left, druhý koncertný dvojalbum. Stojí za to?
Stojí! V podstate mapuje albumy z rokov 1977-1981. Od A Farewell To Kings (Xanadu, Closer To The Heart), cez Hemispehes (The Trees, La Villa Strangiato), Permanent Waves (The Spirit Of Radio, Jacob’s Ladder, Freewill), až po Moving Pictures (Red Barchetta, Tom Sawyer, YYZ). Akurát A Passage To Bangkok sa sem zatúlala z 2112 a Beneath, Between & Behind pripomenula druhý album Fly By Night. Plus tu máme jedno raritné intro, Broon’s Bane, ktoré na inom albume nenájdete.
Aj keď sa určite ladilo i v štúdiu, tento album ukazuje, kde sú hranice klasického rockového tria v oblasti hrania naživo. Geddy Lee zvláda basu, klávesy i spev tak, že človek má pocit, že počúva nie trio, ale aspoň raz toľko hudobníkov. Plus je to muzika komponovaná tak zložito, ako to len v hardrockovom art rocku ide. Ide o kompilát z rôznych vystúpení, ale nemám pocit, že by som to nejako osobitne vnímal.
Čím viac klávesov, tým menej zaujímavý Rush, to je nepriama úmera, ktorá v mojom vnímaní zohráva rozhodujúcu rolu. Geddy už za mikrofónom netlačí na pílu tak ako v 70. rokoch, čo ma síce mrzí, ale tak to chodí. Aspoň neznie utrápene. Vrcholné kúsky vnímam viaceré. V prvom rade je to inštrumentálka YYZ s pridaným bubeníckym sólom. Peart ma ako hráč baví a inšpiruje, nuž som za to rád. Obe skladby z prvých albumov sú rovnako skvelé, nemôžem si pomôcť, aj tak mám Rush najradšej v jeho hardrockovej ére. Samozrejme, Closer To The Heart sa nedá pokaziť a aj publikum to vie!
V druhej polovici začnú prevládať dlhé košaté kompozície, počúvajú sa jedna báseň. Jacob’s Ladder, Xanadu a La Villa Strangiato zahrať naživo s toľkou erudíciou, energiou a chuťou, to sa často nepočuje.
Pre mňa je tento album bez poškvrny.
» ostatní recenze alba Rush - Exit... Stage Left
» popis a diskografie skupiny Rush
Humble Pie / Thunderbox (1974)
| 04.12.2025 | V roku 1974 vyšiel album Thunderbox britskej kapely Humble Pie združenej okolo výnimočného vokalistu Stevea Marriotta, o ktorom si dnes niečo povieme.
Aj keď to hudobníci určite netušili, kapela mala svoje vrcholy za sebou. Síce mala stabilnú zostavu a zvuk si spestrila dychmi Mela Collinsa a triom vokalistiek, hudobne akoby začala stagnovať. Už na Eat It bolo počuť, že sa vracia do rádií, tu tento trend pokračuje. Viac ako polovica skladieb nemá ani tri minúty. Ba čo viac, je to prekvapivo veselá muzika. Už úvodná skladba Thunderbox si fičí na rokenrolovej párty, pričom vokalistky z toho robia hitovku. Dobrá nálada sa síce na mňa prenáša bez akýchkoľvek strát, napriek tomu mi chýba trocha tej melanchólie z prvých albumov a nedbal by som, keby sa občas ozvala aj hardrocková nekompromisnosť z albumov z rokov 1970-1972. Navyše, sedem skladieb predstavujú cover verzie.
A tak len privriem oči a nechám sa unášať odľahčenými vecami ako Groovin' With Jesus, No Way, Every Single Day atď. Niektoré veci sú vyslovene do počtu, kraľuje im tuctová nuda Anna (Go To Him).
Za najlepšie skladby považujem tvrdšiu rozkolísanú rockovicu Rally With Ali a pravdepodobne najostrejšiu skladbu na albume – spevnú Ninety-Nine Pounds. Rovnako recitované chicagské blues No Money Down (mimochodom, ide o skladbu Chucka Berryho) radím k tomu naj, čo sa tu nachádza.
Thunderbox je príjemný, ale ničím sa nevymykajúci album so skvelým „groovom“ a parádnymi vokálmi. To nie je málo, ale mohlo by byť viac. A práve ten tušený potenciál mu uberá na sile. Občas si túto muziku vypočujem a vy?
» ostatní recenze alba Humble Pie - Thunderbox
» popis a diskografie skupiny Humble Pie
Winter, Johnny / Raisin' Cain (1980)
| 01.12.2025 | Každý jeden umelec sa skôr alebo neskôr potkne. Vyberie si slabšiu chvíľku. Alebo, čo je najhoršie, chce „ísť s dobou“. Johnny Winter si svoje zakopnutie pomenoval Raisin’ Cain.
Album vyšiel v roku 1980, a teda v čase, keď sa Johnny realizoval ako producent albumov Muddyho Watersa. Ich prvotná spolupráca na Watersovom albume Hard Again (1977) mala priaznivý ohlas, nuž si spolu zahrali aj na Winterovom albume Nothin’ But The Blues (1977). Spolupracovali aj na Muddyho albumoch I’m Ready (1978) a King Bee (1980). Asi sa cítil prebluesovaný, a tak sa na Raisin’ Cain pokúsil ponoriť do rádiovej hudby. Na albume sú samé prevzaté veci, aj to o ničom svedčí.
Johnny Winter patrí do úzkej špičky bielych bluesových gitaristov, navyše bol divoký živel, žiadny claptonovský smoothie vánok. Preto odľahčený rokenrol The Crawl pôsobí na mňa akosi nepatrične. A tento pocit sa ma drží počas celého albumu. Akoby som pozeral na zoznam pozvaných hostí do Moskvy na 9.5.2025. Chce to byť čačané a pre masy, ale je to skôr trápne a v človeku to vyvoláva hanbu, ba až znechutenie. Akoby sa Winterovi ani nechcelo, taká Dylanovka Like A Rolling Stone nemá nič navyše a veci ako New York, New York alebo Walkin’ Slowly vo mne evokujú niekoho, kto sa snaží pôsobiť odľahčene, ale k nohe má pripnuté stokilové závažie. A ešte čosi, Bon Ton Roulet by prospela absencia otravného saxofónu.
Ale nie je všetko až také zlé, ako to maľujem. Akonáhle sa Johnny chopí slajdu, ide mu to ako zamladi. Sitting In The Jaillhouse a Rollin’ And Tumblin’ nesklamú. A keď sa dostaneme k čistokrvnému blues, som v siedmom nebi. Ako svižné kúsky typu Talk Is Cheap alebo Mother-in-Law Blues, tak posadená Wolf In Sheep’s Clothing majú k dobru harmoniku a pre mňa sú to najlepšie skladby na albume. V ich čele však kráča hardrocková bomba Don’t Hide Your Love, takýchto skladieb by som privítal podstatne viac!
Netvrdím, že Raisin’ Cain je nepočúvateľný album, ale Winter nahral oveľa lepšie kúsky. Jeho gitara je stále skvelá, a tak si aj toto dielo občas vypočujem. A vy?
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Raisin' Cain
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Arcadium / Breathe awhile (1969)
Opravdu skvělá deska, ke které se sice dostám se zpožděním 14 let po úvodní recenzi, ale jak se říká: lépe později než vůbec! Album nemá vyloženě slabé místo, pro mě je ale jednoznačně určující zvuk hammondek, které prokreslují všechny skladby. Když jsem náhodně nedávno na Spotify zaslechl skladbu I'm on My Way, tak jsem si myslel, že to hraje nějaká neznámá německá krautrocková kapela, která by si dala jako vzor Jane. Kdybych měl něco vytknout, tak je to zpěv Miguela Sergidese. Ke konci skladby Walk on the Bad Side mě jeho zpěv vyloženě tahá za uši. Jinak souhlasím s hodnocením perly Poor Lady, pecka je to náramná!
Možná je to tím začínajícím adventem, ale atmosféra celého alba je jak vytvořená pro toto období. A určitě stojí si ho poslechnut častěji.
» ostatní recenze alba Arcadium - Breathe awhile
» popis a diskografie skupiny Arcadium
Black Oak Arkansas / If An Angel Came to See You, Would You Make Her Feel at Home? (1972)
If An Angel Came To See You, Would You Make Her Feel At Home? Dlhočizný názov albumu z roka 1972 južanskej kapely Black Oak Arkansas patrí k tým pozabudnutým, nuž si ho dnes pripomenieme.
Musím hneď na úvod povedať, že má bezkonkurenčne najlepší obal z celej ich diskografie. Apokalyptická grafika Lesa Weisbricha má čosi do seba.
Deväť skladieb má v sebe správnu dávku bluesového country hard rocku, pričom im dominuje absolútne jedinečný hlas Jima Dandyho Mangruma. Inak je kapela vo svojej najslávnejšej zostave, okrem gitarovej armády (Reynolds, Jett, Knight) tu máme rytmiku Pat Daugherty (basa) a Tommy Aldridge (bicie).
Ostrá záležitosť Gravel Roads sa z albumu prebojovala na stálicu všetkých výberoviek, nečudujem sa. Najviac ma bavia také tie boogie rozkokošené kúsky ako veselá skladba Spring Vacation, bluesová Our Mid’s Eye, súmračná pecka Full Moon Ride a, samozrejme, hardrockové temnoty typu Our Eyes Eré On You alebo We Help Each Other. To je inak jasne najlepšia skladba na albume, milujem tieto tvrďácke energické kúsky! Vynikajúca je aj baladická hororovka To Make Us What We Are. Akurát tuctová country balada Fertile Woman ma troška vyvádza z pohody. Druhá skladba, ktorá sa objavuje na výberoch (ale v koncertnej verzii) je zvláštna tajomná a temná vec nazvaná Mutants Of The Monster. Vymyká sa všetkému, čo kapela kedy nahrala, čím ma zaujala a stále ma baví.
Tento album je dobrý, nemá možno taký ťah ako Keep The Faith, ale rozhodne má čo ponúknuť niekomu ako ja. Milovníci americkej južariny by sa mu nemali vyhýbať!
» ostatní recenze alba Black Oak Arkansas - If An Angel Came to See You, Would You Make Her Feel at Home?
» popis a diskografie skupiny Black Oak Arkansas
Emergency / Emergency (1971)
Emigranti z Československa to možno nemali ľahké, ale zoči-voči komunistickému raju obohnanému ostnatým drôtom a pohraničníkmi strieľajúcimi po vlastných občanoch si rozhodne polepšili. Berka, Bezloja, Kirken a Matoušek sa usadili v Západnom Nemecku a rozbehli kapelu Emergency. V roku 1971 vydali debutový album, a dnes si o ňom čosi povieme.
Začnime od zostavy. Okrem spomínaných emigrantov kapelu doplnil anglický gitarista Barrie Newby a za bicie si sadol legendárny Udo Lindenberg. Šesť skladieb má v sebe čosi z americkej brassrockovej školy, čím sa hudba stáva pomerne poslucháčsky vďačnou. Spevák Miloš Reddy Kirken dodáva muzike na šťavnatosti. S trúbkou vypomohol i hosť Dusko Goykovic.
Hudba je to vynikajúca. Má v sebe nadostač rockového pnutia (Springtime, Jump Into Your Grave), takže sa cítim lepšie ako pavúk v neobývanom byte. Zároveň jej nechýba kúštik estrádnej nálady (Times Passed By), to aby sa dychoví nadšenci cítili ako doma. Po rozkývanej Love Is Here To Stay si kapela strihla dve prevzaté skladby. Ako náladová dumka od Gerschwina My Woman’s Gone Now, tak Gimme Some Lovin’ od Spencer Davis Group priroddzene zapadajú do celkového soundu na albume. Toto sa nie vždy podarí, akokoľvek sa kapely snažia nalákať publikum na niečo známe, nikde nie je napísané, že to zaberie. V prípade Emergency možno nezvýšili predaje, ale rozhodne nerušia, čo je tiež problém mnohých takýchto rozhodnutí.
Spievaný jazz rock s dominantným saxofónom, to je v skratke debutový album Emergency od rovnomennej skupiny. Výborný, keď mám na podobnú muziku náladu, skvelý, keď naň náladu nemám. Ešte sa mi nestalo, že by som sa pri počúvaní albumu nenadchol. A vy?
» ostatní recenze alba Emergency - Emergency
» popis a diskografie skupiny Emergency
Trower, Robin / Come And Find Me (2025)
Ako nám postupne odchádza zlatá rocková generácia, človek si čoraz viac uvedomuje, že prichádza o čosi osobné, neopakovateľné. Preto ma teší, že sa ešte stále nájde pár starcov, ktorí sa tvrdošijne držia svojho nástroja a hrajú muziku, z ktorej prúdi čosi hrejivé. Robin Trower sa aj v roku 2025 prihlásil s novým albumom nazvaným Come And Find Me.
Nikomu už nič nemusí dokazovať, nikoho nemusí presviedčať, že je borec. Iste, má osemdesiat rokov, a tak už jeho prejav znie inak ako zamladi. Napriek tomu si jeho hra uchovala neroztrasený rukopis, na kvákadlo nesadá prach a hoci nahral väčšinu basových partov (iba v I Fly Straight To You zaskočil na basu Glenn Letsch), má pri sebe spoľahlivého bubeníka Christa Taggarta, a tak znie rytmika solídne. Ba čo viac, Richard Watts spieva zachrípnuto, dáva spomenúť na časy s Dewarom za mikrofónom, čo je super. Aj preto je jedenásť skladieb akoby organicky včlenených k tomu naj, čo Trower nahral v 70. rokoch. Pritom sa v nich síce nestriedmo sóluje, ale Trower nikdy neskĺzne do samoúčelných polôh. Aj preto má album „iba“ čosi cez štyridsať minút. Trvá jedným slovom – akurát.
Ako celok ma toto dielo baví viac ako jeho predchádzajúce albumy, je to vynikajúca muzika, má v sebe „to“, čo ma baví. Mohol by som vypichnúť skladby ako A Little Bit Of Freedom, One Go Round, I Would Lose My Mind, Without The Trace, Time Stood Still, ale načo. Titulná skladba má baladický úvod, ale jej gro tvorí vcelku rozkokošený víchor, podobný pred vyše dvadsiatimi rokmi odlesnil Tatry. Tangled Love odspievala bluesová speváčka Jess Hayes, nálade dodala povestnú čerešničku na torte.
Come And Find Me je vynikajúci album, najlepší, aký Trower vyprodukoval za posledné štyri dekády. Pokiaľ máte radi blues-hard rock, nemali by ste sa mu vyhýbať.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Come And Find Me
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Humble Pie / Smokin’ (1972)
Blues-hard rock mal vo Veľkej Británii v 70. rokoch zelenú. Okrem notoricky známych veličín stáli v popredí aj ďalšie vynikajúce formácie (a teraz sa nebavím o zabudnutých perlách, mám na mysli mainstream), z ktorých nepochybne vyčnieva kapela Humble Pie. S gitaristom Petrom Framptonom vydala päť albumov, ktoré ju vyniesli na výslnie, nuž, keď tento talentovaný gitarista s imidžom najkrajšieho chalana v šoubiznise kapelu opustil, nahradiť ho určite nebolo ľahké. Clem Clempson z Colossea mohol vyvolávať otázniky. Ako zmení doterajší zemitý sound kapely? Odpoveďou bol album Smokin’.
Rovno si povedzme, že na jazzové prvky zabudnite. Clempson nadviazal na hutnú rockovú zemitosť badateľnú na albumoch Rock On a Performance Rockin’ The Fillmore, akoby bol členom formácie odnepamäti.
Rázna vypaľovačka Hot ’n’ Nasty sa právom dostala i na singel, obsahuje všetko, čo od podobnej muziky človek vyžaduje. Je svieža, spevná, pritom burácajúca. A pomalšia posadená záležitosť The Fixer by mohla vyučovať, ako sa robí hardrockový sound. Akustická balada You’re So Good For Me príjemne ozvláštni plynutie albumu, obzvlášť, keď je vyčačkaná aj ženskými vokálmi. Spieva a mandolínuje na nej sám Alexis Korner. Nasrdené rockabilly C’mon Everybody sa s tým nemaže, hardrockový šat tejto „cochranovke“ pristane. Old Time Feelin’ si pohodovo prefrčí po bluesovej akustickej ceste, ktorá je černejšia než smola.
Album sa láme s neskutočnou hardrockovou nádielkou 30 Days In The Hole. Nie, že by mal doteraz slabé miesto, ale nastupujú vrcholy. Zmienená pecka je ťažšia ako zájazdový autobus plný amerických burgerových turistov. Pritom začína nevinne, zborom. „Džemová“ bluesová variácia na skladbu Road Runner sa počúva sama, za organ zaskočil Stephen Stills. Zimomriavky mi však naskakujú z dlhočizného blues I Wonder. Tempo ochrnutého leňochoda sa na nekončené gitarové sólové orgie skvelo hodí a ani harmonika sa v tomto formáte nestratí. A máme tu záver. Hardrocková paráda Sweet Peace And Time je pravdepodobne najostrejšia skladba z repertoáru kapely. Zdvojené vyšívajúce gitary maškrtne dopĺňajú hustú atmosféru a ja môžem povedať len jediné – škoda, že cédečko dohralo.
Kapela vyprodukovala nepochybne svoju najhardrockovejšiu nahrávku vôbec. Bez snahy o znižovanie dôležitosti ostatných členov bol jej najväčšou devízou neskutočný spevák Steve Marriott. Takto má znieť chripľavý spev na doraz! Smokin’ je album, ktorý by som odporučil hardrockovým nadšencom, spolu s albumom Humble Pie (1970) patrí k mojim najobľúbenejším štúdiovým dielam kapely. Ak ste sa s ním náhodou ešte nestretli, neváhajte!
P.S. Jediný mínus albumu prestavuje odpudivý obal.
» ostatní recenze alba Humble Pie - Smokin’
» popis a diskografie skupiny Humble Pie
Mutzie / The Light Of Your Shadow (1970)
Zo záplavy jednoalbumových amerických skupín som dnes vylovil Mutzie a jej album The Light Of Your Shadow (1970), nuž si ho troška pripomeňme.
Hudba na albume je presne podľa môjho gusta. Gitara reže priestor ako riaditeľ SIS zákruty, demoluje všetko, čo jej stojí v ceste. Spevák škrípe ako storočná kovová brána na cintoríne, do toho duní rytmika, ktorá si za vzor vzala snehovú lavínu. Klávesy ktosi silno škrtí, nuž viac chrčia ako hrajú. Od prvých tónov nekompromisnej jazdy Highway som doma, americký hrubozrnný hard rock ma baví. Titulná desaťminútová skladba vykorčuľovala do progresívnych vôd, jazzový úvod sa pretaví do rezkého jazz rocku, flauta navodzuje náladu akejsi akademickosti, pričom nemá problém tresnúť okoloidúceho po kotrbe. A za priehrštie dychov pôsobí ako pľúcna ventilácia pri ťaživej psychedelickej zástave. Cocaine Blues má v sebe viac kokaínu ako všetci vládni predstavitelia dokopy, Jessie Fly sa vracia k úvodnému rachotu, akoby si obesenec pri výkone spravodlivosti nezlomil väz a niekoľko minút sa dusil a metal. Možno sa z Because Of You mohla stať citlivá skladba, ale Mutzie sa očividne zamerali na pitvu krásy vyvrhnutím vnútorností, nuž tu máme parádnu naliehavú prehliadku márnice. A podobne je ta tom aj krátka pecka The Game, ktorá si to namierila do krematória a popol napokon rozptýlil záverečná nádielka Daily Cycle.
Album je pestrý, trvá čosi vyše pol hodiny, čím nedáva nikomu šancu, aby sa začal nudiť. Ja som nadšený!
» ostatní recenze alba Mutzie - The Light Of Your Shadow
» popis a diskografie skupiny Mutzie
Edgar Broughton Band / Wasa Wasa (1969)
Spomedzi undergroundových skupín, ktoré koncom 60. rokov dopĺňali pestrú mozaiku psychedelickej rockovej muziky, mám Edgar Broughton Band najradšej. Poďme sa pozrieť na jej debutový album Wasa Wasa z roka 1969.
Trio v najzákladnejšej zostave (gitara, basa, bicie) hralo ťažký psychedelický blues rock, pričom Edgar Broughton má za mikrofónom veľmi podobný prejav ako Captain Beefheart. Miestami hudba vykazuje až zappovskú iróniu, pritom si uchováva akýsi britský punkový nádych. Na debute však kraľuje blues. Pokrivené, zdeformované, zmučené a vyrevané do nehostinného sveta nekompromisnými muzikantami, ktorí majú akékoľvek nuansy tak veľmi v paži, až ich nemajú na dosah rúk. Zato si na nástroje vyliali kýbeľ kyseliny, aby to správne hrdzavo škrípalo. A ako sa prežierajú jednotlivými skladbami, korodujú do priam nepočúvateľnej podoby. A to už v úvodnej Death Of An Electric Citizen im polovica hmatníkov odpadla a zo strún majú len útržky. Spevák si navyše vykloktal hrdlo lúhom, a tak vydáva zvuky na hranici ľudskej predstavivosti. Asi aj preto väčšinu času recituje (čítaj – čosi ziape do mikrofónu), aby mu bolo aspoň trocha rozumieť.
Najlepšia skladba na albume je podľa mňa Love In The Rain, má melódiu a troška predznamenáva, kam sa bude neskôr uberať tvorba skupiny. Ale to je výnimka potvrdzujúca pravidlo.
V niektorých momentoch si nie som istý, do akej miery je miestny matroš iróniou, paródiou alebo sebapoškodzovaním (opitá balada American Boy Soldier) a či sa niekedy nejedná o čisté pomätenie zmyslov (Why Can't Somebody Love Me?). V niektorých momentoch sa cítim akoby ma pohltil hororový soundtrack (Neptune), nočná mora, pekelné muky, v ktorých sa voľajaký čert snaží vykresať pod kotlom oheň a „spieva“ si pri tom. Inak, kto presadil skladbu Evil ako singel, ten pravdepodobne netúžil zbohatnúť. Ide o učebnicu toho, ako vydesiť poslucháčov. Márne pátram v pamäti, či niekto vyjadril bruchabôľ presvedčivejšie ako skladba Crying. Ono je vlastne jedno, ako sa skladby nazývajú. Kapela skrátka zapchala vymedzený priestor LP, pričom na druhú stranu platne nahrala štrnásťminútovú šialenosť Dawn Crept Away (Into Finale), pravdepodobne jej došla chuť členiť toto celonočné vytie na mesiac na nejaké kratšie útvary. Nikdy som si nevedel predstaviť, ako by mohol znieť zápal slepého čreva, ale Edgar Broughton Band mi to tu ukázali, vlastne prehrali väčšinu bolestivých diagnóz.
Album Wasa Wasa nahrali v Abbey Road za jediný deň 21. januára 1969 a je jasné, že sa s ním nepárali. Toto je nekompromisná muzika s blues v krvi, ale s diablom v duši, hnevom v srdci a s výsmechom v tvári. Je to skrátka vynikajúca haluz, počúvam ju zriedka, ale vždy si ju užijem.
P.S. Štyri bonusové skladby núkajú harmonikové blues, keďže v skupine bol prítomný Victor Unitt (gitara, harmonika). Inak je to opäť dávka ironického sarkazmu (Messin’ With The Kid, Waterloo Man, Jacqueline), ale prekvapí aj akustický bluesový kúsok Tellin’ Something, ktorý si viem predstaviť aj v mainstreame. Skoro... Piata bonusová skladba Untitled Freak Out pochádza z prelomu rokov 1965 a 1966, keď sa skupina nazývala Edgar Broughton Blues Band a je to v podstate nekonečné sólové bluesové jam session.
» ostatní recenze alba Edgar Broughton Band - Wasa Wasa
» popis a diskografie skupiny Edgar Broughton Band
Atila / Intencion (1976)
Nejakú dobu som krúžil ako sup nad cédečkom španielskej kapely Atila, ktoré obsahuje druhý a tretí album skupiny – Intención a Reviure « Revivir ». Nechal som ho, ako sa vraví, dozrieť, a napokon som si ho kúpil. Nebudem vás napínať, dobre som urobil. Dnes si spolu vypočujme dielo Intención z roka 1976.
Teatrálnosť talianskych kapiel kombinovaná s organovým ochotníctvom francúzskych Ange doplnená o španielsky temperament, to je v skratke hudba prezentovaná na albume Intención.
Už úvodná a titulná skladba v jednom ma prenáša kamsi na renesančný vidiek gniavený barokovými chrličmi. Štyri kompozície si hovejú v artrockových plocách, kde nie je núdza o sóla, ale najmä o koláž klasických motívov kombinovaných tu s rockovou gitarou, tam s náladovými plochami vytvárajúcimi atmosféru čohosi vznešeného. Prím hrajú klávesy, organ v chrámovej hudbe vyznieva, akoby sa ulieval v porovnaní s touto muzikou. Miestami sa klávesista vydá d oblastí čistého psychedelického kopenia zvukov i pazvukov, pričom vie presne odhadnúť, koľko toho znesiem. Spev je nežný, texty sú španielske, a tak z nich nič nemám. Neprekáža mi to. Pri niektorých skladbách mám pocit, akoby som počúval Collegium Musicum (Cucutila), dokonca sa tu mihne aj ženský spevácky zbor v zložení Carmen Ros, Gloria De Miguel, Monserrat Ros a Nieves De Miguel. Vlastne je jedno, či počúvate Dia Perfecto alebo El Principio Del Fin, neustále sa na vás vrhajú nové a nové motívy, dynamika by mohla stáť modelom aj pre King Crimson, skrátka, táto muzika je ako lavína. Vrhne sa na vás, zavalí a nepustí. Akurát po nej netreba vyhľadať pomoc a ani súdok s rumom na krku bernardína. Inak, v poslednej menovanej štvrťhodinovej kompozícii si prídu na svoje aj priaznivci Bacha a pokiaľ máte radi bubenícke sóla, ste na správnej adrese.
Inteción nemá chybu, spĺňa moje prísne kritéria na zaradenie do kategórie krásna muzika. Zaujímavé je, že na Rockboarde máme profil, úplne som na to zabudol. Je to super, hudba á la Atila spĺňa všetky vysoké nároky kladené na artrockovú hudbu vrátane originality v prejave. Zdá sa mi, že by som sa mal na španielsku scénu pozrieť bližšie...
» ostatní recenze alba Atila - Intencion
» popis a diskografie skupiny Atila
Ginger Baker's Air Force / What A Day - Beatclub 1970 (2024)
Môj prvý kontakt so skupinou Ginger Baker’s Air Force sa odohral prostredníctvom VHS pásky, otec mal nahranú skladbu Early In The Morning z Beat Clubu. Okamžite som si ju zamiloval. A hoci sa nachádzala na debutovom koncertnom albume, verzia z Beat Clubu je stokrát lepšia. Preto som neváhal ani sekundu, keď sa v roku 2024 zjavil na pultoch set CD a DVD nazvaný What A Day – Beat Club 1970.
Kapela nahrala pre nemeckú televíziu päť skladieb, jednu lepšiu ako druhú. Mala dva pokusy, a tak CD obsahuje celý set dvakrát. Ako som už spomínal, Early In The Morning dozrela, pomohla tomu aj pozmenená zostava a duo vokalistiek Dianne Stewart a Aliki Ashman. Z debutu tu hrá vlastne iba Graham Bond a Bud Beadle. Inak, táto skladba sa s Bakerom i Bondom ťahá už od albumu The Sound Of 65 kapely Graham Bond Organisation. A že krásne dospela! Takmer plynulo prejde do ďalšej nabúchanej pecky Sunshine Of Your Love. Vokalistky, dychy a africké perkusie prekvapivo sedia do tejto hardrockovej psychedélie. Som rád, že mám túto verziu doma. Toady je podmanivá skladba s perfektne sediacim bubeníckym sólom. Baker mal cit na kompozičnú výstavbu svojich sól. Nemuseli byť ultra rýchle, ale vždy mali hlavu a pätu. Graham Bond ponúkol aj svoju šamanskú blízkovýchodnú skladbu 12 Gates Of The City z albumu Holy Magick. Je parádna, dlhšia minutáž jej prospieva.
Veľkou vzácnosťou je prítomnosť skladby Kena Craddocka What A Day. Hoci ju nahrali, nikdy nebola odvysielaná. Kapela ju plánovala zaradiť na svoj druhý album, čo sa však nestalo, a tak zmizla v archívoch až do tohto odhalenia. Dobre, že ju tu máme, krásna potemnená melodická vec s neuveriteľným pnutím, cítim sa pri nej ako preživší človek po strašnej vojne. Som rád, že je to za mnou, ale zároveň sa už nedokážem tešiť bez zármutku.
Nájsť päť rozdielov medzi dvomi setmi ma nijako zvlášť nezaujíma, a tak si celú šou užívam dvakrát. Sú predelené dva a pol minútami štúdiovej atmosféry (Studio Atmos). Je to zbytočnosť, ale svojim spôsobom to človeka pripraví na opakovačku bez pocitu, že ide o redundantnú záležitosť. A ak sa na hudbu radi pozeráte, je tu úplne skvelé DVD.
Toto je dokonalý archívny záznam, povinnosť. Milujem túto hudbu!
» ostatní recenze alba Ginger Baker's Air Force - What A Day - Beatclub 1970
» popis a diskografie skupiny Ginger Baker's Air Force
CCS / The best band in the land (1973)
Tvorbu CSS (Collective Consciousness Society) som si zadovážil v dvojdiskovom komplete Tap Turns On The Water: The CCS Story od Esoteric Recordings z roka 2013, okrem všetkých troch albumov obsahuje aj nealbumové single. Dnes si niečo povieme o treťom albume The Best Band In The Land, ktorý vyšiel v roku 1973.
Alexis Korner založil toto košaté bigbandové kombo s úmyslom prerábať klasické rockové hity do brass rockových podôb. Využíval k tomu dánskeho speváka a gitaristu Petra Thorupa a veľké množstvo saxofonistov, trubkárov, skrátka, dychárov. Najznámejšia je ich inštrumentálna verzia skladby Whole Lotta Love, ktorá sa stala znelkou relácie BBC Top of the Pops.
Tretí album obsahuje desať skladieb, ktoré sa počúvajú ľahko. Energicky mi prídu usadené, ku coverom sa pridalo pár vlastných kompozícií, ale tie nie sú ktovieako zaujímavé. Azda len náladová Hundred Highways ma oslovuje. Najlepšia vlastná skladba je rozhodne Cannibal Sheep, akoby vypadla z močaristého vúdú bahna . A preto ma najviac baví Donovanova Wild Witch Lady, fascinujúca je Lola od The Kinks. Jedno sa CCS musí nechať, dokázali z minima vyťažiť preprodukovanú estrádu, pričom si uchovali rockový prejav. Krásne to počuť vo vydarenej variácii na hit Johnnyho Kidda & The Pirates zvaný Shakin’ All Over. Spraviť z neho perkusijnú dychavičnú exhibíciu, tomu vravím výzva! Zato Sunshine Of Your Love je síce parádne temne zafarbená, ale paradoxne pomerne introvertná a umravnená, čo sa mi ku skladbe veľmi nehodí.
Pokiaľ máte radi dychy, prídete si na svoje. Celkovo je The Best Band In The Land dobrý album, hoci predchádzajúce počiny kapely boli lepšie. Asi aj preto sa kapela vzápätí rozpadla. V apríli 1974 vyšiel ešte vynikajúci singel Hurricane Coming/Dragster, ktorý pomohol naštartovať vysielanie nezávislého rádia Piccadilly Radio (Greatest Hits Radio Manchester & The North West). Ten je k albumu pridaný ako bonus, spolu s béčkom singla The Band Played The Boogie – Hang It On Me. To je rovnako skvelá našliapnutá vec, čudujem sa, že ju nezaradili na album.
» ostatní recenze alba CCS - The best band in the land
» popis a diskografie skupiny CCS
Proto-Kaw / The Wait Of Glory (2006)
Prešli dva roky od neopakovateľného debutu kapely Proto-Kaw a na pultoch sa objavil ďalší album – The Wait Of Glory.
Kapela okolo Kerryho Livgrena ostala pokope, akurát za biciu súpravu si sadol nový hráč Mike Patrum. Dvanásť skladieb pokračuje tam, kde debut skončil. Aj tu je najsilnejším prvkom atmosféra. Aj tu je cit viac ako hudobná zručnosť, hoci aj tá je vysoká. Kým sa k nej dostanem bližšie, spomeniem ešte obal, bizónia kresba na jaskynnej stene je opäť zaujímavá a páči sa mi.
Temnota, ktorá opantáva väčšinu skladieb na albume, načne Nevermore a ja som v siedmom nebi. Proto-Kaw má pomerne jedinečný sound, čím sa vymyká zo záplavy neoprogovej šedi. Tento album má v sebe troška viac orientálnej nálady (Relics Of The Tempest), ale nevadí mi to. Nechýbajú aj najazzlé inštrumentálne hody mixované priam metalovým soundom (When The Rains Come), je zaujímavé, ako sa veteráni dokážu prirodzene vysporiadať s novodobými trendami a ešte znieť sviežo (Picture This). Samozrejme, prakticky všetky skladby sa lenivo sunú dopredu, na všetko je čas, nikto sa nikam nenaháňa. Snaha zadefinovať krásu je tu s nami od praveku, v krehkej nádhere At Morning’s Gate sa to hádam podarilo priam ukážkovo. Svižnejších temp je minimum, najbližšie k nim má tvrdá Melicious Gladiator.
Oproti debutu sú tu však aj drobné nedostatky. V niektorých baladách akoby sa vytratila iskra (On The Eve Of The Great Decline). Niektoré tvrdšie skladby ma zbavujú pozornosti, hoci by nemali (Physic). Album je tiež pridlhý. Niekde pri The Vigil sa mi stáva, že sa moja myseľ vydá na bočné chodníčky a z pozorného počúvania sa stáva kulisová záležitosť. Pripisujem to nedostatočnému zovretiu ohniska albumu. Menej je niekedy viac. A možno by sme sa vyhli funkoidnej hrôze Old Number 63, ktorá ma vyslovene irituje a rozbíja náladu celého diela. O Osvaldo’s Groceries ani nehovorím. To je taká Zappovina krížená so ska. Akurát bez Zappu.
Dvanásta skladba je uvádzaná ako bonus, čo je čudné, keďže bez nej album nikdy nevyšiel. One Fine Day je nudná záležitosť, tuctový bluesový popík, chápem, že ju nechceli zaradiť do playlistu albumu, nemuseli ju tam pchať vôbec.
Môj celkový dojem z The Wait Of Glory je však pozitívny. Ide o výborný album, ak máte radi náladovú inteligentnú hudbu, rozhodne sa mu nevyhýbajte!
» ostatní recenze alba Proto-Kaw - The Wait Of Glory
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw
Prokop, Michal / Ostraka (2025)
Na Michalu Prokopovi mi vždy imponovala jeho mnohovrstevnost: hudebník, politik, moderátor… Nakolik této zemi prospěl jako politik si netroufám ani odhadovat, ale talk show, již moderoval, byla alespoň pro mě jednou ze dvou nejinteligentnějších, jaké kdy na českých obrazovkách běžely (není bez zajímavosti, že tu druhou také moderoval a snad stále ještě moderuje muzikant), a jeho stopu v historii naší populární hudby (populární v nejobecnějším, tedy vůči klasice vymezujícím slova smyslu) už nezavane žádná kulturní vichřice. O to větší bývá zvědavost, když taková legenda přijde s novým počinem ve věku, v němž její vrstevníci zpravidla už jen recyklují vlastní minulost.
Album Ostraka nabízí na třech stranách vinylového dvojalba (či jednom cédéčku, případně v datové složce o 13 souborech) celkem 53 minut a 26 vteřin hudby. Vyjma finálního coveru tento čas notami naplnili vesměs současní členové kapely: kromě tří zpěvákových počinů jsou to kytarista Pavel Marcel (2 kousky), klávesista Andy Čermák (3) a pro mě možná překvapivě nejvíc basák Zdeněk Wimpy Tichota (4), který v jednom případě (V NÁKUPÁKU) přispěl i textem. O písmenka se dále postarali Martin Němec, Michal Bulíř, Jan Lacina, Tomáš Roreček a Marian Zima, tedy autoři, kteří své kvality většinou osvědčili již na předchozím albu, a i tady svoji práci odvedli dobře: jejich texty Prokopovi sednou, a to i když stejně jako já máte pořád pod kůží Pavla Šruta či Jiřího Žáčka.
Materiál alba je vyrovnaný a prostý jakýchkoli nástrah – skoro se chce napsat standardní Prokop, což desce z důvodů, jež ozřejmím níže, přičítám k dobru. Co mi na ní chybí, je alespoň jedna „zásadní“ píseň, nějaká ta „Kolej Yesterday“, které se na Prokopových albech většinou vyskytují (například na tom předchozím Má vlast a Hoří Notre Dame); snad jí měla být titulní OSTRAKA, mě ale svojí prvoplánovostí nepřesvědčila. I tentokrát album uzavírá cover z odkazu tuzemské klasiky – Šlitrova/Suchého NA SHLEDANOU, kterou si Prokop sám upravil a zaranžoval. Cover je vždy tak trochu hrou o posluchačovu dobrou vůli slyšet již slyšené novýma ušima, a tento hned na startu znevýhodňuje fakt, že originál má řada Prokopových příznivců (mě nevyjímaje) až příliš dobře naposlouchaný z doby, kdy frčel takříkajíc v reálném čase. Tudíž tenhle pokus vnímám s určitými rozpaky – Michal Prokop jako by tu do puntíku ilustroval to, co řekl v rozhovoru s Michalem Bystrovem v knize Ztráty a návraty, totiž že jeho projev zůstává muzikantský – tohle je totiž opravdu hlavně muzikantská záležitost, suverénní zpěv, který ale nijak neilustruje text, ta tam je Suchého nostalgie z loučení.
Co se kapely týče, vedle léty společného hraní prověřených opor (Hrubý, Tichota, Razím) byl pro mě největším – a nutno dodat, že velice příjemným – překvapením kytarista Pavel Marcel. Hrál sice už na předchozím albu, tam ale přece jen víc respektoval styl v té době již nemocného Luboše Andršta. Tady je už plně za sebe, a přesto se mu podařilo být svým a přitom zachovat ducha starého dobrého Framusu.
Co napsat závěrem? Snad že se občas neubráním srovnávání Michala Prokopa s jeho vrstevníkem Vladimírem Mišíkem. Oba mám rád. Oba na scéně působí zhruba stejně dlouho, oba měli k dobré hudbě i kvalitní texty od (leckdy stejných) autorů, často básníků, oběma rotovali v kapelách stejní muzikanti. Oba působili v politice. Oba ve svém věku dokáží jít dál. Jen Mišík časem dospěl ke spíše písničkářskému projevu, zatímco ten Prokopův je stále – jak už napsáno výše – svrchovaně muzikantský. Hlavně ale Prokop zůstal svůj: Mišík „na stará kolena“ změnil tým a výsledkem jsou tři alba, z nichž to první mi přijde skvělé, druhému jsem na chuť nikdy nepřišel, pročež tím třetím jsem se – dost možná ke své škodě – už neobtěžoval. Prokop si ale – bez jakékoli pejorativní konotace – pořád hraje to svoje, skoro jako by Marian Zima v textu písně VYROVNÁNÍ vyjádřil jeho krédo:
„Před sebou snad ještě pár písní.
Jsem známá firma. Člověk v tísni.
Později s časem bude nouze.
Je lepší předem dohodnout se.“
Zkrátka pokud jste Michala Prokopa měli rádi před touto deskou, budete ho mít rádi i po ní. I proto jsem rád, že na konci setlistu stojí právě „Na shledanou“ a ne – třeba – „Sbohem lásko“.
V kontextu Prokopovy diskografie to slyším na 3 hvězdy.
» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Ostraka
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal
Ginger Baker's Air Force / Ginger Baker's Air Force 2 (1970)
Ginger Baker je legenda. Ako bubeník pomohol vytvoriť a nastaviť štýl hrania pre rockovú muziku, ako kapelník dokázal prichádzať s natoľko progresívnymi hudobnými fúziami, že ho drvivá väčšina progrockových fanúšikov dodnes ani len nedokázala objaviť.
Druhý album skupiny Ginger Baker’s Air Force s jednoduchým názvom 2 nadviazal na debutový koncertný dvojalbum, ktorý si osobne radím k tomu najlepšiemu, čo vôbec v populárnej hudbe 20. storočia vzniklo. Kombinácia jazzu, rocku a afrických kmeňových rytmov a nástrojov ostáva dodnes osamotenou ukážkou toho, že world music môže byť aj vynikajúca. V súbore hrali niekoľkí velikáni, za všetkých spomeniem aspoň Stevea Winwwoda, Rica Grecha a Grahama Bonda.
Kým debut bol nahraný v januári 1970 a vyšiel na konci marca, druhý album sa nahrával v máji a v októbri, pričom na pulty sa dostal v decembri 1970. V zostave nastalo viacero zmien, odišiel Grech (hoci na albume sa ešte sem-tam vyskytol) i Steve Winwood. Prišli nové vokalistky, gitarista i basák. Výsledkom je sedem skladieb, ktoré majú ledva 35 minút. Teda, v Austrálii, na Novom Zélande a v Nemecku vyšiel album vo výrazne pozmenej podobe. Mal osem skladieb, z toho štyri boli úplne nové. Najzaujímavejšia bola verzia Sunshine Of Your Love, aspoň, čo si pamätám, otec mal na kazete nahranú nemeckú verziu albumu. Na CD sa mi podarilo získať britské vydanie, nuž budem hodnotiť verziu z CD od Big Pink Music z roka 2022. Mimochodom, je to prvé oficiálne vydanie tohto albumu na CD vôbec.
Album je nevyrovnaný. Sú tu krásne veci, ako napríklad úvodná Let Me Ride, ktorá štýl kapely definuje priam ukážkovo. Cover od Cream Sweet Wine je zaujímavý tým, že je vokálne rozkokošený a sedí mu to. Ani veselá Do U No Hu Yor Phrenz R? nie je zlá, ale nie je to práve muzika, ktorá by ma oslovovala. Zato We Free Kings je úžasná atmosférická pecka, v tejto polohe mám skupinu najradšej. Stará soulová balada I Don’t Want To Go On Without You ma nebaví, hoci ma ničím neuráža. Toady nie je iba variácia na bubenícke sólo, ako by sa mohlo zdať. Naopak, ide o temnejšiu náladovku, ktorá síce typické Bakerovo sólo obsahuje, každopádne však funguje aj ako skladba a to sa mi páči. 12 Gates Of The City nahral Graham Bond v tom istom roku aj na svoj vynikajúci sólový album Holy Magick v rámci celostranovej koláže, tu má väčší priestor a znie vynikajúco.
Album 2 vyzerá ako kompilát, pozliepané covery a vlastné skladby. Napriek tomu tá polhodina nejako drží pokope a vlastne ma baví. Prihodím jednu protekčnú hviezdu k trom istým, predsa len je Baker novátor, akých veľa nebolo. Navyše ma dokázal upútať africkým šamanstvom a to sa okrem neho nepodarilo nikomu. Ak si chcete vypočuť niečo netuctové, tento album je na to ako stvorený.
» ostatní recenze alba Ginger Baker's Air Force - Ginger Baker's Air Force 2
» popis a diskografie skupiny Ginger Baker's Air Force