Naposledy přidané recenze

Nucleus - We’ll talk about it later cover

Nucleus / We’ll talk about it later (1970)

hejkal | 4 stars | 18.07.2024 | #

Na jazzovej strane rockovej muziky sa pohybujem opatrne, ale sú osvedčené miesta, na ktoré sa rád vraciam. Druhý album britskej kapely Nucleus nazvaný We’ll Talk About It Later z roka 1971 ponúka nevšednú dávku muziky, o ktorej by som rád niečo povedal.

Šestica talentovaných muzikantov vedených trubkárom Ianom Carrom pokračovala tam, kde skončila na debute. Oproti silno jazzovému vyzneniu však do jej hudby miestami prenikla aj rocková dravosť. Som absolútne unesený z úvodnej pecky Song For The Bearded Lady. Vôbec sa nečudujem, že si ju hudobníci o pár rokov priniesli aj do Soft Machine a že sa jej Holdsworth neštítil. Kebyže chcete vedieť, ako má znieť slovníková definícia fusion, táto skladby by ju obsiahla celú. Keďže sa tu bavíme prevažne o inštrumentálnej hudbe, chce to naozaj silné kompozície a kompetentných hráčov, čo všetkých sedem skladieb spĺňa na viac percent ako dosahovanie päťročníc na papieri. Emócie tryskajúce z nástrojov mi miestami pripomínajú až dialógy, akoby sa mi prihovárali. Najviac to vnímam v titulnej skladbe. Prekvapivá je funky rozkolísaná skladba Ballad Of Joe Pimp, v ktorej spieva! A aj jazzovo neprístupná skladba Easter 1916 má vokalistu. Neviem, či to bolo nutné, ale ako spestrenie to na mňa funguje.

Na albume bubnuje môj obľúbenec John Marshall a veru je to opäť učebnica pre pokročilých. Dokáže držať priamy rockový rytmus, ale ešte radšej chrastí celou súpravou mimo akýchkoľvek rytmických vzorov. A keď sa nálada posunie do ospalého nočného baru, vystačí si aj s veľmi tichou cvrlikavou hrou, ako napríklad v Lullaby For A Lonely Child.

We’ll Talk About It Later je vynikajúci fusion album, keďže sa drží melódií, je pre mňa stráviteľnejší ako niektoré freejazzovo orientované počiny.


» ostatní recenze alba Nucleus - We’ll talk about it later
» popis a diskografie skupiny Nucleus

McLaughlin, John - Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973 cover

McLaughlin, John / Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973 (1990)

stargazer | 4 stars | 13.07.2024 | #

Tento dvoudiskový kompletní koncertní záznam byl pořízen v americkém Chicagu 1. 9. 1973. V té době byl John McLaughlin členem skupiny Mahavishnu Orchestra a Carlos Santana měl svůj band Santana. Koncertu předcházelea jejich studiová spolupráce pod názvem Love Devotion Surrender, nahravaná v říjnu 1972.  A je to hlavně materiál z LDS, který je stavebnim kamenem pro playlist koncertu. Defakto studovka LDS je celá provedena naživo, jen skladby jsou nataženy do dvacetiminutových stopáží. Tyto dlouhohrající tracky jsou plné kytarového sólování obou hvězd za podpory Hammond organu, na který hraje Larry Young /The Tony Willioms Lifetime/, neskutečně nadupaných bubnů Billyho Cobhama a perkusní rytmiky Armanda Perazy. Hudební labyrint drží pohromadě celkem nenápadná basová hra Dougha Raucha, kterého si na koncertní pódium, spolu Armandem Perazou přivedl Carlos. John za sebe pozval Cobhama a Larryho Younga. Larry Young přispěl skladbou I'm Aware of You a Billy se autorsky vytasil se svým Taurian Matador z alba Spectrum /1973/. TM přechází do časově dlouhého bubenického a perkusního sóla. Trochu se v těchto pasážích nudím a ztácím s hudbou kontakt. Vidět to naživo, určitě bych si to vychutnal, ale takhle z cd mě tyto bubenické předváděčky nic neříkají. Koncert uzavírá skoro třicetiminutová tradiční Let Us Go Into The House Of The Lord, kterou si John a Carlos předělali po svém.

Tento chicagský koncert je součástí krátkého amerického turné na podporu desky Love Devotion Surrender. Je to poměrně náročný poslech, asi bych ho doporučil pouze pro milovníky kytarových fůzí. Nutno dodat, že výkony všech protagonistů jsou nedostižné. A to je moje nota. Rozhoduji se mezi třemi a čtyřmi hvězdami v krátkém hodnocení. Zvuk sice není stoprocentní, ale dá se zkousnout. Tady bych nic neztrhával. Ty tři bych dal proto, že A Love Supreme není určen pro širší počet posluchačů, ale to jejich nasazení je nadlidské, takže ****z*****


» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Nugent, Ted - Amboy Dukes [Amboy Dukes] cover

Nugent, Ted / Amboy Dukes [Amboy Dukes] (1967)

hejkal | 3 stars | 12.07.2024 | #

Ted Nugent je krásny príklad toho, že osobnosť umelca a jeho dielo sú často dva odlišné svety, ktoré, ak ich spojíme, môžu nadobudnúť nestráviteľný charakter. Rovnomenný debutový album skupiny Amboy Dukes z roka 1967 je jedným z tých zaujímavejších diel psychedelického rocku, a tak si o ňom čosi povieme.

Teda Nugenta som spoznal vďaka videoklipu z Beat Clubu, skupina Amboy Dukes tam hrala skladbu Journey To The Centre Of The Mind. Motörhead nahrali jeho hit Cat Scratch Fever na album March ör Die, no a a neskôr som na otcových véháeskách našiel aj koncertnú verziu skladby Stranglehold. Bolo mi jasné, že Nugentovu hudbu musím spoznať bližšie. V druhej polovici 90. rokov som si preto kúpil jeho výberovku a debutový sólový album. A bolo vymaľované! Ako priaznivec hardrockovej muziky som bol okamžite doma.

Amboy Dukes ma však v tom čase až tak nebrali, a tak som sa k tejto muzike vrátil až v dospelosti, vlastne pár rokov dozadu. A bol som prekvapený, koľko zaujímavých momentov v sebe ukrýva. Ako tínedžer som očividne nemal také rozpoloženie, aby som si ich uvedomoval, viac ma bavil rock ako psychedélia.

Debut The Amboy Dukes z roka 1967 núka viaceré tváre. Prvá strana albumu je tvrdá, psychedelicky i bluesovo zafarbená, čo je moja obľúbená rocková kombinácia. Otváračka od Big Joe Williamsa – Baby Please Don’t Go je z kategórie vesmírnych letov, ambiciózna, nekompromisná, neodolateľná. Ted je schopný zo svojej gitary vyludzovať také pazvuky, až by z toho výrobcovia gitár mohli mať i nočné mory. Prekvapuje ma zaradenie I Feel Free, coveru od Cream. Pozitívne, nemyslím si, že je to ľahká skladba na spracovanie, táto podoba je od originálu takmer na nerozoznanie. Je zaujímavé, že aj keď je muzika silno ukotvená v 60. rokoch, presakuje z nej čosi, čo je rýdzo tvrdé, čo nejde zastaviť. V Young Love to cítim v pozadí, je to spevná skladba, ale zároveň akosi čudne vytvrdená, neuhladená, skrátka zaujímavá. Psychedelická indická vsuvka Psalms of Aftermath ma veľmi nebaví, svižná tvrďárňa Colors áno.

Hit kapely The CoastersLet’s Go Get Stoned – otvára druhú stranu albumu a je to chytľavo zvolená skladba. Znie, ako keby sa Rolling Stones naučili poriadne hrať. Hravá psychedélia Down On The Philips Escalator poteší tých popovo orientovanejších, podobne ako meditatívna The Lovely Lady. Priznávam, že tu moja pozornosť upadá. Našťastie je Night Time opäť štipku rockovejšia záležitosť. Prekvapivo je na album zaradený ďalší netypický cover, It’s Not True z debutu The Who. Je to spevná popina, nič, o čom by som skladal ódy. To záverečná rázna bluesrocková Gimme Love ma baví, len ten sladký viachlasý refrén by som oželel.

Na CD od Repertoire z roka 1991 je jeden bonus, skladba J. B. Special. Keby ju pichli na soundtrack k Pulp Fiction, neprekvapilo by ma to. Gitarová rýchlovka nikdy neznela ostrejšie. Nepozorné ucho by sa na nej mohlo i porezať.

Debut Amboy Dukes hodnotím ako dobrý, prísľub vecí budúcich je už rozpoznateľný.


» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Amboy Dukes [Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted

James Gang - Jesse come home cover

James Gang / Jesse come home (1976)

hejkal | 2 stars | 10.07.2024 | #

Album Jesse Come Home od americkej hardrockovej skupiny James Gang uzatvára históriu jej štúdiovej tvorby. A je to lúčenie rozpačité.

Kedysi som ešte na Progboard napísal, že rozlúčka so skupinou znie presne tak, ako už rozlúčky vyznievajú. Smutne. Album je polopokojný, chýbajú výraznejšie motívy, niet čo vyzdvihnúť. Sám o sebe sa dá vypočuť, ale nejaké orgie nečakajte. 2,5 hviezd zaokrúhlim nadol, je to naozaj skôr pre kompletistov a nekritických fandov, ku ktorým patrím. Som rád, že ho mám, ale často ho počuť nemusím.

Nie, že by som zmenil názor, ale zdá sa mi, že by som mal ešte čosi dodať. A to čosi je vyzdvihnutie skladieb ako I Need Love, ktorá je vcelku svieža, podobne ako spotrebná Hollywood Dream. A Pick Up The Pizzas je výborná záležitosť, škoda, že je taká krátka! Slaďáky nezaujmú, výnimkou je posledná skladba When I Was A Sailor, ktorá má snahu o istú epickú šírku. Dosahuje ju orchestrálnou omáčkou, oceňujem snahu.

Navzdory tomu, že dielo nepovažujem za vydarené, rád ho sem-tam počúvam. Rozumiem, prečo fanúšikovia kapiel odpustia čokoľvek, v prípade James Gang ma nič neruší a je jedno, či je to taká alebo onaká zostava, taká alebo onaká muzika. Skrátka sa pri počúvaní cítim dobre. Máte aj vy nejakého takéhoto svojho favorita spomedzi kapiel či interpretov?

P.S. Stále mi hlava neberie, že album vyšiel na CD iba raz, a to v roku 2004 na značke Wounded Birds Records, na jednom nosiči spolu s albumom Newborn. Čo už...


» ostatní recenze alba James Gang - Jesse come home
» popis a diskografie skupiny James Gang

Santana - The ultimate collection cover

Santana / The ultimate collection (2000)

hejkal | 3 stars | 10.07.2024 | #

Carlos Santana sa pohybuje v juhoamerických pralesoch a to je muzika, ktorá ma nikdy neoslovovala. Našťastie, jeho latino rock má v sebe veľkú dávku toho druhého, a preto mi jeho originálna muzika občas dobre padne. Kompletovať diskografiu ma síce nikdy nelákalo, väčšinu života som si vystačil s prvými albumami a dvojdiskovým výberom The Ultimate Collection. Na trhu je ich viacero verzií, trojdisková, dvojdisková s červeným obalom, s modrým obalom... A práve tú poslednú verziu z roku 2000 práve počúvam.

Nemá cenu ísť skladbu po skladbe, je ich tu tridsaťdeväť, nuž by to bola bezmála bakalárna práca. Pokiaľ ste o Santanovi nikdy nepočuli, je to vcelku dobrý úvod do deja. Rovnako, ak ste sa s ním stretli len prostredníctvom tvorby od Supernatural ďalej. Mapuje obdobie 1969-1987, čiže  „tú pravú“ Carlosovu muziku. A že je čo počúvať.

Samozrejme, mne šmakuje predovšetkým prvý disk, ktorý sa sústredí na prvé albumy do roka 1977, resp. albumu Moonflower. Zásadné skladby patriace do zlatého fondu populárnej (a rockovej) hudby,  ako napríklad Jin-Go-La-Ba, Black Magic Woman/Gypsy Queen, či Samba Pa Ti tvoria samozrejmú kostru výberu. Mňa potešilo predovšetkým zaradenie inštrumentálnych kúskov ako Song Of The Wind a najmä „garymooreovská“ Europa. Gro tvorí melodické gitarové sólo so zapamätateľnými prvkami, ktoré si človek dokáže aj zaspievať, Gary Moore sa s nimi neskôr preslávil, ale toto je jedna z prvých takto vystavaných skladieb. Aspoň v prvej polovici, kým sa nezmení na latino fest.

Druhý disk sa ešte chvíľku motá v 70. rokoch, napokon však prejde aj do ôsmej dekády minulého storočia. Kto ma aspoň trošku pozná, vie, že tomuto hudobnému časovému úseku nijako zvlášť neholdujem. Santana sa však najprv prezentuje vcelku počúvateľnými meditatívnymi skladbami a „ejtýsovky“ pocítiť až kdesi od skladby You Know That I Love You. Stále však počujeme prirodzené hudobné nástroje bez dobových efektov a to je plus. Nepočítam akurát skladbu How Long, ktorá znie ako kríženec Collinsa a učebnice zvukových mantinelov á la 80’s.  

The Ultimate Collection je solídna „bestofka“. Myslím si, že nováčik z neho získa pomerne slušnú predstavu, ako znie muzika v podaní Santanu. A pre vlažného fanúšika môjho typu predstavuje ideálnu alternatívu pre chvíle, kedy ho prepadne chuť započúvať sa do jedinečných gitarových sól korenených perkusiami.


» ostatní recenze alba Santana - The ultimate collection
» popis a diskografie skupiny Santana

Santana - III cover

Santana / III (1971)

hejkal | 4 stars | 09.07.2024 | #

Album Santana od rovnomennej kapely z roka 1971 je tretím v diskografii gitaristu Carlosa Santanu. Aký je?

Završuje to, čomu sa niekedy hovorí Carlosove hardrockové obdobie. Pre mňa doň spadá i koncertný album s Buddy Milesom, ale to je detail. Santanova hra na gitaru je jedinečná, rozpoznateľná, má svoj zvuk i výraz, čo sa mi veľmi páči. Čo sa mi páči menej, je jeho obľuba latino, pretože na tanečné rytmy som nikdy nebol. Na prvých albumoch však tvoria správnu korenistú príchuť, a tak mu odpúšťam. Od príklonu k fusion a hudobnému upokojeniu ma už moc neberie, hoci mám väčšinu jeho tvorby zo 70. rokov v zbierke.

Už úvodná inštrumentálka Batuka necháva nad perkusiami vybúriť špinavú gitarovú exhibíciu. Tak sa mi to páči! V podstate sa na albume nič nečakané nedeje, pokiaľ poznáte jeho predchádzajúce albumy, dostanete v princípe to isté. Z deviatich skladieb vyčnieva atmosférická meditácia Taboo. Je krehká, ale zároveň vnútorne silná. Neviem to ani dobre vyjadriť, skrátka ma oslovuje. Aj jedna zo stálic bestofiek, Toussaint L'Overture, je skvelá. Inštrumentálky sa tu vôbec vyskytujú častejšie ako Casanova v dámskom budoári, spev je v podstate iba ďalší nástroj, na slovách často nezáleží. Ostrá Para Los Rumberos dokonalo spája hard rock a latino besnenie. Ide o dôkaz, že aj na krátkej ploche sa môže udiať veľa.

Na druhú stranu, je tu aj pár rušivých náznakov. Dychy v Guarija, mdlá Everything's Coming Our Way...

Trojka od kapely Santana je skvelá rocková nahrávka, škoda, že pri tomto cítení jej frontman nevydržal troška dlhšie.


» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana

Keef Hartley Band - Halfbreed cover

Keef Hartley Band / Halfbreed (1969)

hejkal | 4 stars | 09.07.2024 | #

Pamätám si, keď som bol dieťa, otec mal na VHS-ke nahratý nejaký čiernobiely klip z Beat Clubu – skladbu Waiting Around kapely Keef Hartley Band. Vôbec sa mi nepáčila. Preto som sa kapele dlho vyhýbal a až niekedy v novom miléniu som sa k nej dokopal vďaka skvelému dielu The Time Is Near. Musím sa priznať, k dychovým kapelám s nutkaním hrať funky rytmické spodky veľmi neinklinujem. Našťastie, Keef Hartley Band aspoň spočiatku vychádzali hlavne z blues. Najviac to cítiť na debutovom albume Halfbreed, ktorý vyšiel v marci 1969.

Hneď na úvod Hartley zimituje telefonický rozhovor s Mayallom, ktorý ho týmto spôsobom vyhodil z Bluesbreakers. Sacked (introducing Heart And Flowers, Confusion Theme, The Halfbreed) však napĺňa bluesovú formulu s o štipkou psychedélie. Dychová sekcia posúva vyznenie kamsi na západ za Atlantik, do ríše Electric Flag. Pomalé blues vtedy Britom kolovalo v žilách, nuž Born To Die pokojne plynie, až uplynie a je tu Sinnin’ For You. Svižné blues s melodramatickými vsuvkami mi sedí.

Najlepšou skladbou na albume je však tvrdá rocková Leavin’ Trunk. Veľmi sa mi páči aj nálada pomalej Just To Cry. Šesťdesiate roky sa z nej rinú ako klamstvá z Ruskej ambasády, akurát muzika je to pravdivá. Tých pomalých bluesov je tu viacero, napríklad Too Much Thinking, ktoré vynikajúco osviežujú husle. Think It Over od B. B. Kinga znie ako Willie The Pimp, a teda je to skvelá vec. Záverečný telefónny doslov Too Much To Take pripomenie úvod.

Na CD od Esoteric Recordings z roka 2008 je jeden bonus, singel Leave It ‘til The Morning. Jemný, akoby creamovský nádych z polovice 60. rokov nie je zlý, ale ani nijako výrazne zapamätateľný. K albumu sa nehodí.

Keef Hartley je cenený bubeník, priznám sa, neviem, prečo. Je kompetentný, ale nijako ma ako hráč špeciálne neoslovil. Jeho Band však hrá na debute vynikajúcu zmes blues a dychov, ak na takúto muziku dáte, budete nadšení.


» ostatní recenze alba Keef Hartley Band - Halfbreed
» popis a diskografie skupiny Keef Hartley Band

Cobham, Billy - Simplicity of Expression, Depth of Thought cover

Cobham, Billy / Simplicity of Expression, Depth of Thought (1978)

stargazer | 5 stars | 05.07.2024 | #

Tohle album si mě podmanilo prakticky od prvního poslechu. Je to přesně ta hudba, která nabízí mému vkusu to, co chci poslouchat. Melodičnost, propracovanost a výkony hudebníků, vygradované na maximum. Asi bych našel další kladné termíny pro tohle album, ale jdem dál. 
Simplicity of Expression, Depth of Thought /v překladu podle Google : Jednoduchost vyjadřování, hloubka myšlení/ je druhé studiové album, vydané společností Columbia. A je to druhé nazpívané album, na kterém jsou odzpívány celkem čtyři songy ze šesti. A já musím za sebe konstatovat, že této desce vokály sluší víc než dost.
To nejlepší a nejvíc líbící se mi je úvodní skladba Bolinas. Jemný vokál je zasazený do příjemné letní hudební atmosféry s precizně propracovanou aranží. Bolinas jako otvírák je dokonalou pozvánkou k další výborné porci muziky. 
Na druhém postu se nachází instrumentálka La Guernica. Z pozice posluchače jí označím za nejlépe zahranou na bicí na desce. Je plná zajímavých sólových vychytávek v kanonádách Billyho bicích. 
Pocket Change je odlehčení /od nářezu La Guernica/ ve stylu funky. Druhá zpívaná věc. Funky basa, funky kytara, funky vokaály, funky klávesy ..ale bicí jsou hodně zakotvené v jazzu. Billy je prostě génius.
Indigo je skladba ve stylu r'n'b, instrumentálka o elekrické kytaře a veklého prostoru se dostává vibrafonu. Sanozdřejmě i tento kousek je bezvadně propracovaný po všech stránkách.
Opelousas je další funky zpívaná. Může někomu připadat jako vata, ale to je jen zdání. Jedná se o píseň dokonale zapadající do celé koncepce nahrávky a současně svým pojetím odděluje poslední skladbu pod názvem Early Libra, která se mírně odklání od dramaturgie předchozích tracků, přesto nálada alba zůstala zachovaná. Píseń graduje v bubenické sólo a je zakončena procítěným vokálem, stejně jako na začátku skladby.


BIlly Cobham se na obalu desky tváří jakoby provinile. Jako by chtěl naznačit - tohle album je omyl přátelé. Za mě vůbec ne. Za mě jedno z nejlepších počinů pana Cobhama. Je plné výborných bicích, bohatých aranží, krásné, jednoduše pochopitelné melodiky. I když album před tímto - Magic je hodnoceno daleko výš než tohle, já stojím na druhé straně barikády a kopu za tuto desku. Dal bych třeba i sedm hvězd, ale můžu jen do plnejch *****z*****


» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Simplicity of Expression, Depth of Thought
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Wuthering Heights - To Travel For Evermore cover

Wuthering Heights / To Travel For Evermore (2002)

b.wolf | 5 stars | 05.07.2024 | #

     Po tříleté pauze vydávají Wuthering Heights druhé, neméně skvělé album. Úvodní instrumentální skladba nasměruje album k vynikající progmetalové jízdě. V polovině desky WH překvapí téměř devítiminutovou instrumentálkou Battle Of Season, která přejde do téměř desetiminutové jízdy A Sinner's Confession, to je paráda. Deska končí příjemnou RIver Oblivion...
     Druhou deskou Wuthering Heights potvrdili vzestupnou tendenci, stoupající k vrcholu progresivního metalu. Naprostá dokonalost.


» ostatní recenze alba Wuthering Heights - To Travel For Evermore
» popis a diskografie skupiny Wuthering Heights

Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll cover

Nazareth / Close Enough For Rock 'N' Roll (1976)

hejkal | 3 stars | 02.07.2024 | #

Kapela v stabilnej zostave McCafferty (spev), Charlton (gitara), Agnew (basa) a Sweet (bicie), v ktorej spolu pôsobila už od svojho vzniku v roku 1968 vydala v marci roka 1976 už svoj siedmy štúdiový album – Close Enough For Rock ‘n’ Roll.

Pre mňa otvára sériu albumov z druhej polovice 70. rokov, ku ktorým som v mladosti netiahol a do zbierky som si ich (po No Mean City) zaradil až pred tromi rokmi. Moja sústredená snaha o ich napočúvanie sa tak stále nachádza v prvotnej spoznávajúcej fáze. Priamočiary hard rock ma baví, a tak to bola len otázka času, kedy sa k Nazareth vrátim aj nad rámec prvých albumov.

Keď sa z ticha vylúpne štvordielna pecka Telegram, uvedomujem si, že album ponúka to najlepšie hneď na úvod. Asi je to troška nefér voči zvyšným ôsmim skladbám. Je to taká tá členitá vec, ktorú by pokojne mohli nahrať hoci Rush, akurát by tam bol sci-fi text a zložitejšia rytmika. Inými slovami, som nadšený!

Nálada následne spadne viac ku keltským alebo country (ako chcete) vplyvom. Krátka gitarová vybrnkávačka Vicki, slaďák Homesick Again... Rokenrolovka Vancouver Shakedown by mohla pokojne okupovať singlové rebríčky, má chytľavú pozitívnu náladu. To funkoidná hrôza Born Under The Wrong Sign si nezaslúži jedno pekné slovo! Návrat k hardrockovému pesničkárstvu prináša až Loretta, mám túto hravú skladbu rád. Ale ďalšia hrôza, komerčný tekutý výlučok Carry Out Feelings, mi náladu rýchlo pokazí. Ešte, že sme ako na hojdačke a druhá najlepšia skladba na albume, Lift The Lid, ma svojou tvrdou jazdou rýchlo vyvedie z chmúrnych nálad. A v príjemnej nálade sa nesie aj strednotempová hardrocková You’re The Violin.

Inak, všetky tri single z albumu, Carry Out Feelings, You’re The Violin a Loretta nebodovali. Kapela vtedy nemala materiálu nazvyš, nuž sa v bonusoch okrem obligátnych zbytočných alternatívnych verzií skladieb z albumu pretŕčala len otrasná My White Bicycle z roka 1975. Ja bonusy nemám, pretože vlastním vydanie od Salvo (2010), kde sa na jednom disku nachádzajú dva albumy, tento a Play ‘n’ The Game.

S hviezdičkami to mám ťažké. Je tu niekoľko skvelých skladieb, ale aj viacero naozaj mizerných úletov ku komercii. Preto to u mňa Close Enough For Rock ‘n’ Roll má za tri. Je to dobrý, ale nevyrovnaný album.


» ostatní recenze alba Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Black Sabbath - Anno Domini 1989-1995 cover

Black Sabbath / Anno Domini 1989-1995 (2024)

Pegas | 4 stars | 30.06.2024 | #

Po dlouhých letech konečně vyšla čtveřice už dávno nesehnatelných alb Headless Cross, Tyr, Cross Purposes a Forbidden z nedoceněné až ignorované éry Black Sabbath se zpěvákem Tonym Martinem. A to ve formě 4CD nebo 4LP boxu a nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít na trh i samostatně. Je (nebo byla?) to tedy aktuálně jediná možnost, jak je oficiálně získat, jinak zbývají jenom drahá původní vydání z druhé ruky, ale bez záruky, že půjde o oficiální vydání a ne pirátské padělky. Nebudu se zabývat samotnou hudbou (ta je samozřejmě skvělá), ale pár poznámek k tomuto vydání (CD verzi), které by mohly někoho zajímat. Navíc hudebních recenzí najdete všude plno, i když evidentně někteří autoři box v ruce neměli a hodnotí hlavně hudební složku nebo digitální verze.

K hudebnímu obsahu dodám jenom to, že CD verze obsahuje tři bonusové skladby, které v LP verzi nejsou (možná kvůli omezené kapacitě LP). První tři desky jsou remasterované, Forbidden je nový mix. Neporovnával jsem to napřímo, ale u Forbidden je to poznat na první poslech především na zvuku bicích, jestli jsou všechny změny k lepšímu, to by vyžadovalo podrobnější poslech obou verzí (změny se pravděpodobně netýkají pouze zvuku). Nepatřím k těm, co by nadávali na původní vydání, ten zvuk nebyl ideální, ale ne tak tragický, že by z toho dělal neposlouchatelnou věc. Komu se ty skladby nelíbily tenkrát, zřejmě názor nezmění, ale komu vadil vyloženě zvuk, má tu jinou verzi.

O absenci desky The Eternal Idol v boxu už se toho napsalo dost. Je sice běžně k dostání ve 2CD s verzí zpívanou Rayem Gillenem, ale dávalo by logiku mít ji v kompletu s ostatními alby s Tonym Martinem, i když tu první „jenom“ nazpíval a autorsky se na ní nepodílel. Možná za to můžou i licenční práva, což je obecně problém, který podobné komplety narušuje jenom kvůli tomu, že něco vyšlo u jiné firmy a všichni se tváří, jako by to neexistovalo.

Zahrnutý není ani živák Cross Purposes Live, ale to mi osobně nevadí a dá se i pochopit, že je to kolekce pouze studiových nahrávek (což mi vyhovuje).

Název nedává smysl, neboť v tom období 1989-1995 se na chvíli vrátil za mikrofon Ronnie James Dio a v roce 1992 vznikla deska Dehumanizer. Ta samozřejmě obsahem boxu není.
Samotná krabice působí docela obyčejně, vzadu zbytečně titěrné popisky (tracklisty), obyčejný matný papír a jednoduchý nevýrazně žlutý potisk. Přitom by se nabízel zlatý/stříbrný plastický nebo z jiného laku, dneska se dá jednoduše udělat efektní provedení. Je to drobný detail, který z toho mohl udělat na pohled něco víc. Jinak OK a je z docela pevného papíru. Je fajn, že uvnitř je přihrádka pro CD, takže to není jenom krabice do které by volně naházeli obsah, ale vše je tam pěkně usazené a nic nelítá.

Knížku jsem zatím nečetl jenom prolistoval, zaujala mě fotka obálky českého časopisu Bang z devadesátých let. Neomluvitelné je ale nezařazení textů písní, pár stránek navíc by už nehrálo roli, ale upřednostnil bych to víc než třeba ten plakát. Zajímavé je, že v LP verzi texty v knížce jsou. Že by knížka mohla být s pevnou vazbou, to je druhá věc, v CD verzi s tím není problém, ta velká u LP je asi měkká méně praktická. Hlavně z prezentace před vydáním to působilo, že bude spíše pevná.Plakát Headless Cross je pro mě zbytečný bonus, ale když už tam je, mohl být oboustranný. Tipuji ale, že si to stejně většina nebude ničit pověšením a zůstane v krabicích. Replika koncertního programu je další tiskový bonus, ale není to žádná nádhera, bez které by se nedalo žít, ale OK, je to dobová připomínka.

Kromě chybějících textů vidím zásadní nedostatek v obalech CD. Zachovávají původní vzhled, kromě Forbidden, který má stejnou grafiku, ale aby se na přední a zadní stranu vešel celý původně třístránkový obrázek, je „širokoúhlý“ s černými pruhy nahoře a dole. Na titulku tedy vylézá i část zadní kresby a nepůsobí to tak dobře jako originál. Kromě tohoto je potisk v pořádku, ale odfláknuté je samotné provedení obálek. Obyčejné kapsy z poměrně slabého papíru, takže drží poněkud vypouklý tvar a kvůli jejich tloušťce v nich jsou CD hodně volně a při manipulaci hned vypadávají. Trošku tomu brání vnitřní igelitové obálky, které je malinko zbrzdí, ale žádná sláva. Samotné papírové obálky mi nevadí, avšak kdejaký levný boxík dovede přijít s kvalitnějším provedením, dvojitým kartonem nebo vnitřními obálkami, takto bych si představil spíše neoficiální napodobeniny. Kdo znáte box Yes – The Studio Albums 1969-1987, bude mít představu, jak je to odfláknuté (oba jsou asi od stejného vydavatele - Rhino). Možná i to je důvodem, proč byla podoba boxu až do vydání držena v tajnosti a objevila se pouze počítačová animace, která o reálné podobě moc nevypovídala, přestože zhruba dva měsíce před datem vydání vypustila firma Rhino video, kde ze skutečného boxu něco málo vidět, tzn. že už fyzicky existoval.

Na jednu stranu je tedy fajn, že tato čtyři alba v nějaké podobě znovu vyšla, na druhou stranu je to trochu promarněná příležitost dát jim důstojnější podobu. Problém je také skutečnost, že nějakých pětadvacet let se muselo na nové vydání čekat, ale především CD verze byla téměř hned po vydání vyprodaná a LP možná bude následovat. Jestli budou vyrobena další várka, nebo je to konečná, to se teprve ukáže.

Za hudební náplň boxu bych dal plný počet bodů, ale musím do toho zahrnout i samotné provedení, to bych viděl tak mezi 3 a 4/5.


» ostatní recenze alba Black Sabbath - Anno Domini 1989-1995
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

McLaughlin, John - Meeting of the Spirits cover

McLaughlin, John / Meeting of the Spirits (1979)

stargazer | 4 stars | 29.06.2024 | #

V roce 1979, 14tého února se sešli na místě zvaném Royal Albert Hall tři naprosto vyjímeční kytaristé, aby předvedli živou, akustickou show dosud nevídanou a neslýchanou. Propojili hudební styly flamenca, jazzu a fusion, které by se snad nemohly sjednotit ani v tom nejdivočejším snu.

Pánové McLaughlin, De Lucia a Coryell se předvádějí zpočátku jednotlivě, pak v duetech a nakonec v triu. Toto dvd začíná duety, kdy se všichni spolu vzájemně prostřídají a pak se pustí do grandiozního finále ve třech. Na tomto dvd je celkem pět skladeb, z toho ta stěžejní, pod názvem Meeting of the Spirit má stopáž přes 25 minut. Jeden z nejslavnějších songů skupiny Mahavishnu Orchestra byl přepracován do akustické podoby a navíc zaujímá tak neuvěřitelně dlouhou stopáž. Udržet poslechový kontakt s muzikanty a neztratit nit je docela oříšek, ale když se mi to podařilo, připadal jsem si jako jeden z nich a to na kytaru nezahraji ani country C-dur /stačí pouze dva prsty/.
Velkolepá technika a rychlost, provázená přehledem a nadvěcí všech tří géniů je jasným důkazem, že tady vzniklo něco vyjímečného a na tomto poli nedostižně originálního.
Dalším, jasným důkazem je koncertní pokračování tohoto tria, kdy se přesunuli na druhou stranu zeměkoule a v roce 1980 v San Franciscu předvádí exhibici ve složení : McLaughlin, De Lucia, Di Meola. Nahrávka pod názvem Friday in San Francisco byla velmi úspěšná a prodalo se tehdy přes 2 miliony kopií.

DVD Meeting of the Spirits je první vlašťovka - co do setkání třech kytarových virtuozů. Nevím o podobném projektu, který by byl před tímto. Jedinou vadou na kráse je totálně zmršený zvuk. Ten je tak na nic, že umažu jednu z pěti. ****z*****
Tento dvd záznam vyšel áž v roce 2003, já jsem ho zařadil v diskografii Johna McLaughlina do doby vzniku /1979/, myslím, že tady je oprávněně, než kdyby byl zavěšen do Johnovy diskografie pro 21. století. 


» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Meeting of the Spirits
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Nazareth - Exercises cover

Nazareth / Exercises (1972)

hejkal | 2 stars | 28.06.2024 | #

Nazareth v roku 1972 vydali album Exercises a pokiaľ by ich niekto chcel obviňovať z monotónnosti (AC/DC by na nich potom určite žiarlili), tak mu týmto kúskom vytreli zrak!

Priamočiary hard rock kapele v 70. rokoch išiel, ale po miestami až zeppelínovskom debute sa vydali do úplne iných vôd. Akustické plochy, sladká poleva zo sláčikových cukroviniek, všadeprítomná šesťdesiatková omáčka, skrátka, hudobne ide o nie príliš zaujímavú muziku vhodnú do muzikálov (I Will Not Be Led), westernových animákov (Cat’s Eye, Apple Pie), na havajskú pláž (In My Time), do plačlivej romance (Sad Song) alebo hoci na škótsky vidiek (Fool About You).

Vymyká sa tvrdšia pecka Woke Up This Morning, nečudujem sa, že ju následne zbavili otravných zvukových efektov a nahrali na album Razamanaz v riadnej verzii. A keby v Called Her Name neboli tie ujúkacie vokály, z ktorých mám pocit, že si protagonisti privrzli gule do dverí, mohla to byť ďalšia dobrá skladba. Pravda, to by sa musela zbaviť aj toho kastrovaného stredného pomalého dávenia. Spomeniem ešte asi jedinú vydarenú baladu albumu, a síce Love Now You’re Gone. To je skladba, ktorá by sa nestratila ani na neskorších albumoch. A aj z uspávanky Madelaine cítiť aspoň nejaké emócie. Posledná skladba, ktorá stojí za zmienku, je záverečná 1692 (Glencoe Massacre). Bojová škótska nálada jej svedčí, ide o najlepší kúsok na albume.

Vlastním vydanie, kde je na jednom CD debut a Exercises, a preto tu nie sú žiadne bonusy. Teším sa. Béčko singla If You See My Baby nestojí za reč a alternatívne mixy albumových skladieb sú len vatou na ťahanie peňazí. Poznám ľudí, fanúšikov skupiny, ktorí album vzali na milosť, postupne si naň zvykli a pár z nich ho dokonca vyzdvihuje a nachádza na ňom kvality rovné veľdielam, ale ja som sa k tomuto stavu nedopracoval. Nie, že by to bola úplne zlá muzika, vypočuť sa dá, ale nemám veľmi dôvod sa k nej vracať. Za mňa vcelku zbytočný album, len pre kompletistov, rockového vzruchu je tam menej ako rozumu na Slovensku, výnimočných momentov nula celá nula, nula, nič.


» ostatní recenze alba Nazareth - Exercises
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Blackfoot - Tomcattin' cover

Blackfoot / Tomcattin' (1980)

hejkal | 5 stars | 26.06.2024 | #

V roku 1980 vydala americká južanská kapela Blackfoot svoj štvrtý štúdiový album Tomcattin’ a dokázala, že aj počiatkom ôsmej dekády bolo možné rockovo rásť.

K albumu sa mi viaže jedna príhoda. Niekedy koncom 90. rokov sme s bratom spoznali túto južanskú partu a chceli sme viac. Internet ešte nebol až taký dostupný ako teraz, nuž sme po náhodnom kúpení albumu Marauder sťažka hľadali, čo ešte kapela vydala. Našli sme album Strikes a výberovku Rattlesnake Rock 'n' Roll: The Best of Blackfoot. Tú sme si aj objednali v miestnom obchode. Kým prišla, stalo sa mi, že som v jednom bratislavskom CD obchode naďabil na album Tomcattin’. Zvláštna čierna hlava mačkovitej šelmy na zelenom pozadí a divný font písma ma zneistili, akoby šlo o nejaké disco. Plus názov skladby Gimme, Gimme, Gimme akoby vypadol z nejakej Abba hrôzy. Vypočuť sa nedal a ja som ho napokon vrátil do poličky. Až prišla tá výberovka, zistil som, že to bol naozaj album od tých správnych Blackfootov. Utekal som do obchodu a album bol fuč!

Tento rok som sa konečne dokopal k tomu, že som si ho doplnil do zbierky. Vydanie od Rock Candy Records z roka 2013 je skvelé, a tak som spokojný. Už ho nemusím počúvať iba z netu.

Pretože muzika je to presne podľa môjho gusta. Tvrdá, svižná, južanská a zároveň nekompromisná. Album Strikes prijímam rozpačito, pár geniálnych skladieb dopĺňa veľa vaty (o ňom si povieme inokedy), ale Tomcattin’ je bez chybičky. Desať skladieb uháňa ako rusáci od ľudskosti, nik a nič ich nezastaví. Odsýpa to skvelo, jedna pecka za druhou, pomalších skladieb je minimum (Spendin’ Cabbage) a ešte je tu aj kopa naozaj mega vecí (Warped, On The Run, Street Fighter, Gimme Gimme Gimme, Every Man Should Know (Queenie), Reckless Abandoner) vrátane nedostižnej Fox Chase. Toto je moja najobľúbenejšia skladba od kapely vôbec! A nie je to preto, že tam Shorty Medlocke mrskne intro na ústnej harmonike. Ešte som nespomenul divne znejúcu Dream On a nevyrovnanú In The Night. Je ako doktor Jackyll a pán Hyde, skvelo začne, s harmonikou, ale potom má miesta, ktoré sú akoby poplatné dobovým trendom. Našťastie, ako celok funguje.

Marauder je album, ktorý má mnohoročný náskok, a tak ho v mojich očiach nič neprekoná, ale Tomcattin’ je rovnako dokonalý počin. Keby som si ho koncom 90. rokov kúpil, je možné, že by som si ho cenil ešte o ten povestný chlp viac! Dokonalá tvrdá južarina, odporúčam.


» ostatní recenze alba Blackfoot - Tomcattin'
» popis a diskografie skupiny Blackfoot

Cale, John - POPtical Illusion cover

Cale, John / POPtical Illusion (2024)

Judith | 4 stars | 23.06.2024 | #

Tohle album mě rozjařuje. Určitě je proti loňskému Mercy optimističtější, ale vlastně mě rozjařuje jeho samotná existence. Už předešlá deska byla pro fanoušky tohoto svébytnéhu umělce trochu navíc, neočekávaný pozdní dodatek k velmi bohaté diskografii. Cale tam ze sebe vydal všechno, emocionálně šel až na dřeň. Tíživé myšlenky, zřetelný pěvecký výraz, zásadní témata. Byla by to velmi důstojná tečka - jenže konec se jaksi ne a ne dostavit. V očištěném a vyprázdněném vnitřním prostoru vytryskl nový pramen.

Není to až tak přímočaré, ovšem. Na POPtical Illusion je znát únava, tíha dlouhých let, na druhou stranu Mercy určitě nebylo jen čistě depresivní. Přesto se nálada obou alb opravdu liší jako noc a den. Hudebně mají společného hodně, zejména volnější stavbu skladeb a převažující elektronické instrumenty. Proti vláčně hloubavému Mercy je POPtical Illusion ráznější, rytmičtější. V pozadí obvykle běží výrazný pravidelný sampl, takže zpěv působí melodičtěji, plynuleji proti naléhavosti dramatických odmlk. Texty se převážně vracejí do mládí skrze drobné, letmo nahozené příběhy.

Slovní hříčka op (optický) / pop byla populární už v šedesátých letech, oba pojmy mají své místo v dějinách výtvarné kultury. Částečně to reflektuje i obal, který svou pastelovou barevností připomíná Warholovy sériové portréty Marilyn Monroe, u většiny skladeb je navíc velmi snadné představit si nějaký ten geometrický terčík, z nějž přechází zrak. Hudba umí zamotat hlavu, trochu jako bláznivé kroužení prostorem z přebytků bujnosti. Může měnit vnímání, ale jen v náznaku, hravě, s lehkostí.

Album mě nezasáhlo tak hluboce jako Mercy, ale poslouchám ho opakovaně a s chutí.


» ostatní recenze alba Cale, John - POPtical Illusion
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Cobham, Billy - Paradox, The First Second cover

Cobham, Billy / Paradox, The First Second (1998)

stargazer | 4 stars | 22.06.2024 | #

Druhé album projektu Paradox - The First Second je záznamem z mnichovského koncertu. Návaznost na první Paradox je svým způsobem navádějící a přitom ne. Jediné, co obě alba mají společného jako styčné body jsou hudebníci /Cobham, Bickford, Schmid/ a jejich nástroje. Naprosto jiný track list a koncertní prostředí tomuto titulu přidávají punc originality a The First Second se tak nepřímo váže na svého předchůdce.

Cobham a basák Wolfgang Schmit nastavili rytmickou laťku hodně vysoko a tím přípravili hudební podhoubí pro kytaristu Billa Bickforda, který se dostatečně na svůj nástroj vyřádil. Taková to kytara ještě u BC nehrála. Žádný kulatý a křehký kytarový zvuk jak vajíčko. Tahle kytara řve jak motorová pila. Billymu patří autorsky tři skladby /o jednu víc, než na Paradox studio/ Prvni - Mozaik je cover z jeho alba Warning! /1985/ a je velmi zajímavé posuzovat rozdíly mezi oběma songy. Melodicky stejné, dramaturgicky oba úplně někde jinde. Jako další song Billy představuje skladbu Pandora's Box. Funky základ a hodně kytarová záležitost. A mě se zdá, že už jsem ji někde na Cobhamových albech slyšel. Poslední Billyho skladbou je song Serengeti Plains - slavné album By Design /1992/ a tady zastávám názor, že verze z Paradoxu se mi líbí víc než originál. Tady jedou všichni tři neskutečně. Od jemných linií až po ukrutnou hardrockovou dravost. 
Rozebral jsem okrajově skladby pouze Billyho Cobhama. Tvorbu zbylých dvou členů tria vůbec neznám, takže se vyjádřím jen okrajově k jejich výkonům na tomto titulu.
Basák Wolfgang Schmid je jedním z těch nejvýraznějších, co jsem u Billyho zatím slyšel. Neskutečná rychlost a zajímavá technika. 
Bill Bickford je zase pro změnu ten "nejtrvdějc" hrající kytarista v Cobhamově portfóliu. 

Mám dojem, že si tihle tři velmi sedli a společně se dobře bavili a výsledek je znát. Album Paradox - The First Second je perfektně nazvučený koncert /kdybych tvrdil, že to je studiovka, asi by to prošlo/, plný skvělých výkonů a odvazů. První Paradox jsem kdysi hodnotil ****z***** a po čase jednu umázl. Tady se v hodnocení z dávných časů ztotožňuji a tak vše zůstává při strarém. ****z*****

 


» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox, The First Second
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Wuthering Heights - Within cover

Wuthering Heights / Within (1999)

b.wolf | 4 stars | 19.06.2024 | #

    Poměrně nedávno jsem někde zaslechl část parádního progmetalového tracku. Chvíli to trvalo, ale nakone jsem se dopátral - je to dlouhá skladba "Dreamwalker" z debutu dánské skupiny Wuthering Heigts. Z Dánska poslouchám pravidelně skvělý Mercyful Fate (snad se konečně dočkáme nějakého alba) a King Diamonda. 
     Nicméně tady jsem neodolal a postupně doplnil celou DGF a začal jsem debutem, kde, jak již zmíněno, skupina stvořila téměř čtrnáctiminutový opus "Dreamwalker". 
     Samozřejmě že další skladby rozhodně nejsou do počtu, ať už úvodní Enter The Cave nebo závěrečná The Wanderer's Farewell. Rozhodně velice silné progmetalové album, a za ten opus čisté 4*


 


 


» ostatní recenze alba Wuthering Heights - Within
» popis a diskografie skupiny Wuthering Heights

Stern, Mike - Trip cover

Stern, Mike / Trip (2017)

stargazer | 4 stars | 18.06.2024 | #

V lidském životě se odehrají tisíce a tisíce situací, které můžou ovlivnit další fungování daného jedince a jeho okolí. Jsou situace, které se přihodí nahodile a budou spjaty s budoucností člověka, který třeba ještě před minutou vůbec nevěděl co se mu stane a jaké to bude mít následky pro jeho následující období. Miku Sternovi se před natáčením tohoto, zatím jeho posledního studiového alba stala ožehavá nehoda, a nebylo vůbec jisté, zda bude ve své kariéře kytarového virtuose vůbec pokračovat. Ale vše dopadlo dobře a Mike Stern jede dál a vydal parádní opus pod názvem Trip.

Trip není žádná inovativní deska, zvuk a nálada alba odpovídá přesně tomu, co Mike Stern skládal již dříve. Trip, to je jedenáct skladeb, stopáž cca 66 minut a sedmnáct hostů, podporujících Sternovu kytarovou hru. Jako největší přínos o jisté novátorství pro album vidím účast bubeníka Lennyho White. Ne, že bych byl zaujatý tímto géniem, ale skladby, ve kterých se zde na Tripu prezentuje jsou technikou a zvukem jinde, než bicí Dave Weckla, Denise Chamberse a Willa Calhouna, kteří jsou taky na seznamu hostů.
Trumpeta Randyho Breckera ve skladbě Blueprint zní naprosto famózně.
Jako saxofónistu si Stern pozval na Trip i slavného Billa Evanse, který kdysi jako mladíček to válel u Mahavishnu Orchestra v osmdesátých letech.
Jediný akustický kousek pod názvem Gone se nachází uprostřed alba na pátém postu. Snivá, romantická skladba v režii Mikeho akustiky, klavíru, kontrabasu, bicích a pekusí dává prostor na oddech před následnými složitými vyhrávkami.
Jedna taková je hned po Gone a zaujalamě basovou linkou Toma Kennedyho. TK je spoluhráč Dave Weckla a tak se trochu divím, že post bicích obsadil v této skladbě Dennis Chambers.
Jediný track na albu, kde se představí zpěv-nezpěv je pod názvem Emilia a u této skladby se jako další host z obřího seznamu představuje Sternova manželka Leni a hraje na akustický strunný nástroj ghoni.

Celkově vzato : Trip si zaslouží určitě ****z***** Je to vlatně už u něj svým způsobem rutina, ale Mike Stern má vyloženě výborná alba, která sice můžou někomu přijít jak přes kopírák, ale kvalitní produkce a kytarový feeling jsou vždy tou jistotou u tohoto jazzového muzikanta.


» ostatní recenze alba Stern, Mike - Trip
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike

Cobham, Billy - Fruit of the Loom cover

Cobham, Billy / Fruit of the Loom (2007)

stargazer | 4 stars | 16.06.2024 | #

Fruit from the Loom má kreslený barevný obal a ten booklet uvnitř je velký a ještě barevnější. Dokonale to zavádí na hudbu na cd. Když jsem slyšel Fruit poprvé, okamžitě jsem věděl, že tohle album bude něco extra. Aniž bych se pouštěl hned do nějakých soustředěných poslechů, nechal jsem ho jen tak plynout a nesnažil jsem se ponořit hloub do struktury nahrávky. Dělám to vlastně s každou nahrávkou, co si pořídím. Poprvé mě zajímá zvuk a nálada nahrávky. A první dojem jsem popsal slovy : naprostá, uvolněná pohodička. Radost z prvního dojmu umocnily ještě víc další poslechy, když jsem se už soustředil na to, co nám posluchačům muzikanti nabídnou za výkony. A je z čeho vybírat. Takhle dokonale proaranžovanou práci Billy ve svém portfóliu snad ještě nikdy nenahrál. Je zde snad všechno, s čím Cobham dosud pracoval. Smyčcové sbory, dechové sbory, housle, trubka, saxofon, hammondky, piáno a nekonečné rejstříky kláves, akustické a elektrické kytary, etnické vokály a etnické perkuse, vibrafon - protě neskutečně bohatá dramaturgie, dokonale vyvážená pro jedenáct songů na 63 minutách. Album mi sráží v hodnocení ten fakt, že Cobham nepřišel komplet s novým materiálem, ale i tady, třetinu alba věnuje jeho skladbám už jednou zrealizovaným. Zanzibar Breeze, Crosswind, Spectrum a Eggshell Still on my Head. Poslední jmenovaná je tak trochu detektivka. Tu melodi jsem už někde u něj dřív slyšel. Pátral jsem v cd a Billy tuto skladbu hrál na albech před tímto. Jsou to live alba Compass Point /2013/ - album vyšlo sice po tomto, ale koncert byl nahrán daleko dříve, což je určující a Missisippi Nights /2003/. Stále jsem však hledal a našel tu původní verzi. Ta píseň se jmenuje What If? a pochází z alba The Traveller /1994/ a je nazpívaná zpěvačkou Carole Rowley. Jinak musím uznat, že ty covery se povedly, tady nemám žádných výtek. 

Zarytí fandové Cobhamovy ranné tvorby Fruit from the Loom nejspíš nepříjmou, asi nepřijmou od Billyho nic, co následovalo v osmdesátých letech a dál. Já s tím problém nemám a tvorba BC mě baví po celou jeho kariéru. Vždyť je to jeden z nejlepších bubeníků a skladatelů v tomto ranku vůbec. Já jsem se mu otevřel a on mě bohatě odměnil - hudbou. ****z***** Hodně podobná téhle desce je deska Palindrome/2010/.


» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Fruit of the Loom
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

McLaughlin, John - Shakti : This Moment cover

McLaughlin, John / Shakti : This Moment (2023)

stargazer | 4 stars | 09.06.2024 | #

Je to víc jak čtyřicet let, když skupina Shakti s Johnem McLaughlinem vydali posledni a k tomu parádní album Natural Elements /1977/. Ale i tak, John a parta indických hudebníků spolupracovali i nadále po celá desetiletí. Uvedu pár příkladů : Zakir Hussain - Making Music /1987/ nebo Remember Shakti byl projekt na konci devadesátých let, vydaly se tři koncertní cd a nemluvě o spolupráci a hostování McLaughlina na sólových albech hudebníků z této asijské země.

Shakti a jejich This Moment se trochu posunuli dál od jejich původního konceptu ze sedmdesátek /bodejť by ne, když alba dělí od sebe skoro padesát let/. Vizuálně logo Shakti zůstává stejné, ale přesto dochází k malé změně, na kterou chci upozornit. Všechna alba Shakti ze sedmdesátek si k názvu připojila jméno Johna McLaughlina, ale na This Moment Johnovo jméno už nefiguruje. Zdá se, že JMcL se stal platným členem skupiny a jeho jméno by vedle Shakti bylo zbytečné.
Co nabízí hudba samotná : Etnický jazz a world music. Johnovy akustické a elektrické kytary a kytarové syntezátory dobarvují atmosféru indických bubínků a perkusí. Občas zahrají housle, ale hlavně tahle deska Shakti je o zpěvu a vokálním projevu jménem konokol, což je jakési slabikové prozpěvování, které spíše podporuje rytmiku a nemá žádný zdílný obsah. Nálada alba je pestrá - od rychlých temp perkusí a kytarových běhů se vzápětí posluchač ponoří do naprosté meditace a nechá se unášet svým vnitřním vesmírem a fantazií.
John McLaughlin přispěl čtyřmi skladbami z osmi z toho ta úvodní je v režii všech muzikantů.
This Moment je působivá hudba, kterou však ocení málokdo. Indické perkuse a melodika není pro každého. Housle, netradiční kytarové postupy a k tomu indické zpěvy můžou být pro západního posluchače /pro nás evropany/ velké sousto. Já jsem si tento styl muziky oblíbil a to díky Johnovi, protože mě jeho hudba a hra na kytaru fascinuje. Hodnocení : Pouze v souvislosti se skupinou Shakti tohle album se mi líbí asi jako Natural Elements a proto je za ****z******     


» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : This Moment
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1589 s.