Naposledy přidané recenze
Grateful Dead / Shakedown Street (1978)
| 02.08.2026 | V září 1978 se Grateful Dead vydali na rockové "území nikoho". Pod pyramidami v egyptské Gíze, kde strávili tři večery v řadě, před nimi nevystoupila žádná jiná alespoň za mák známá kapela z euroamerického okruhu. "Dead" přitom severoamerický kontinent během své kariéry opouštěli jen zřídka - do té doby poslední zahraniční výlet si udělali do Evropy v roce 1974, další evropské turné pak následovalo až v roce 1981. Velkým egyptským překvapením byla spolupráce skupiny s místními muzikanty, stejně tak mohly tamější fanoušky udivit jen minimálně se překrývající sety jednotlivých koncertů. Mezi více než čtyřicítkou skladeb zazněla i čtveřice kusů, které se měly ani ne za dva měsíce objevit na nové studiovce Shakedown Street.
Vůbec přitom nutně nemuselo jít o zbrusu nové kompozice - takovou All New Minglewood Blues měla kapela (ač v lehce odlišné verzi) v repertoáru už v polovině šedesátých let. Jugbandovému standardu ze třicátých let Grateful Dead dodali countryrockovou hravost, z bluesové estetiky ale neubrali ani za mák. Vcelku repetitivní, ale dobře "jamovatelný" kus Fire on the Mountain si Jerry Garcia a spol. také obehrávali už od předcházejícího roku, naopak skladby Stagger Lee a I Need a Miracle představovaly i pro ty nejvěrnější Deadheads novinku. První z nich je příjemná, ale nijak nevyčnívající Garciova vyprávěnka, naproti tomu Weirovo rock´n´blues I Need a Miracle má drive a šťávu, se kterou z jinak pohodového, ale neprůrazného materiálu na albu jasně vyčnívá.
To nejlepší na Shakedown Street najdete ve dvou písních nazpívaných Donnou Godchaux. Doprovodnou vokalistku a manželku klávesisty Keitha kapela "k lizu" nikdy moc nepouštěla, ale její vokál obvykle dokázal muziku Grateful Dead probrat i z těch nejletargičtějších stavů. Jak karibským calypsem ovanutý duet s Bobem Weirem France, tak kolébavé tango From the Heart of Me si z celé desky užívám asi nejvíc. Do čtveřice všeho poslouchatelného bych k nim přihodil ještě slušně funkující titulku Shakedown Street.
Texty jednotlivých autorských skladeb posluchače protáhnou ulicemi polomrtvého města (Shakedown Street) i středomořskou idylkou (France), jen tak tak se vymotají z milostných osidel (From the Heart of Me nebo If I Had the World to Give) a v položertu zabásní o ženě olbřímích rozměrů (I Need a Miracle), mě osobně ale nejvíce oslovily metaforami přetékající verše plné obrazů ohně a promarněných příležitostí v kusu Fire on the Mountain, v němž (alespoň podle některých interpretací) textař Robert Hunter varoval kytaristu Jerryho Garciu před jeho sílícím heroinovým návykem.
Shakedown Street je v diskografii Grateful Dead jedna z těch méně nápadných desek, prachem ale v průběhu let zapadala spíše právem. Kapela, která ji nahrála, z ní na mě působí nerozhodným dojmem a bez energie. Několik skladeb z ní bych si k opakovanému poslechu vybral, s většinou materiálu se ale posluchačsky více či méně míjím. Jako by Jerry Garcia a spol. potřebovali nový impuls, kterého se jim do roka a do dne skutečně dostalo.
» ostatní recenze alba Grateful Dead - Shakedown Street
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead
Glover, Roger / Elements (1978)
| 31.07.2026 | V letech 1973-1979, které ohraničovaly období mezi jeho odchodem od Deep Purple a nástupem k Rainbow, prožil Roger Glover asi nejkreativnější období svého života. Už nemusel být "jen" baskytaristou (jakkoli v prvotřídní hardrockové kapele) a svůj hudební talent mohl napnout mnoha různými směry. S basou (popřípadě syntezátorem) si občas střihl nějaké to pohostinské studiové hraní, primárně ale produkoval jako o život - Nazareth, Elf, Rory Gallagher či Judas Priest věděli, s kým mají tu čest. Čas si našel i na vlastní, většinově autorské projekty. Do příprav art- či poprockového díla (záleží na tom, z jaké strany tu muziku posuzujete) "Butterfly Ball" z roku 1974 zapojil spoustu svých kamarádů, na o čtyři roky mladší studiovce Elements si vystačil se sevřenější sestavou.
Těžko říct, zda se Glover ve své kariéře pustil do ambicióznější nahrávky. Progresivní suity, v nichž zásadní roli hraje orchestr, bývaly módní záležitostí - ale ne v roce 1978, kdy šel na dračku zejména stále populárnější punk. Namísto bouření a vzdoru se baskytarista pustil do skládání pocty čtyřem živlům, které nás obklopují: zemi, ohni, vodě a vzduchu. Muzika, se kterou přišel, se nese tak trochu v duchu některých sedmdesátkových sólovek Ricka Wakemana, jen v ní namísto všudypřítomných klapek hrají prim smyčce. Rockeři, neděste se, i tak jde o hybnou a chytlavou záležitost.
Asi nejvíc mě baví hned úvodní kus The First Ring Made of Clay, mimo jiné i proto, že spolu se závěrečným Finale jde o jediné zpívané položky alba. Najdete tu všechno - parádní atmosféru, silné melodie a čarovné dívčí vokály. Glover se nebojí přecházet mezi náladami i žánry, takže v dalších větách dojde například na klusavý, instrumentálními sóly prošpikovaný výklus (The Next a Ring of Fire), zasněnou procházku rozkvetlou zahradou (The Third Ring´s Watery Flow) nebo repetitivní rágu (The Fourth Ring with the Wind).
Jestli jste kamarádi s muzikou už zmíněného Ricka Wakemana, Mikea Oldfielda nebo třeba raně sedmdesátkových Moody Blues, tahle muzika by vás mohla chytit. Pokud ale Rogera Glovera ceníte hlavně jako basového "tvrdiče", Elements možná nebudou deskou pro vás. Ani náhodou nejde o přelomovou nahrávku, spíš o povedený pokus, kterým chtěl ambiciózní autor o něco posunout laťku svých tvůrčích schopností.
» ostatní recenze alba Glover, Roger - Elements
» popis a diskografie skupiny Glover, Roger
Scofield, John / That's What I Say (2005)
| 23.07.2026 | Osobně nemám tributová alba moc v lásce. S originály se často hodně rozcházejí a vidění muzikanta, který se snaží tímto způsobem vzdát nějakou poctu svému idolu se míjí většinou účinkem. Ale najdou se i vyjímky.
John Scofield si vybral pro cover verze tvorbu Raye Charlese, jednoho z nejvýznamnějších hudebníků všech dob.
Album obsahuje 13 songů, rozprostřených na ploše 64 minut. Základní band se skládá ze čtyř muzikantů.
John Sco. - el. a aku. kytara
Larry Goldings - keys.
Willie Weeks - bass
Steve Jordan - drums, back. vocal
Tento kvartet doplńují special guest : Dr. John, Warren Haynes, John Mayer.... a další. That's What I Say je jedno z mála nazpívaných alb, které JS nahrál. Z 13 songů je šest nazpívaných, což je ve Scofieldově diskografii snad rekordní číslo. John si zahrál i kytarové duety. Jeden s Johnem Mayerem /I Don't Need No Doctor/, druhý s Warrenem Haynesem /Night Time is the Right Time/. Nelze opomenout i dechovou sekci, prošpíkovanou celým albem.
Nemůžu popravdé říct, jestli se Scofieldův tribut Rayovi Charlesovi povedl nebo ne, jelikož tvorbu Raye vůbec neznám. Ale vím jedno jistě, a to, že se jedná o velmi silné skladby. Po vcelku poslechově náročné předchozí desce En Route se dá v klidu konstatovat, že TWIS je pohodová a příjemná hudba. Tady to vidím na velmi silné ***z*****, ale dám jednu navíc, kvůli poměrně zajímavé produkci a dalšímu originálnímu-neoriginálnímu kousku v jeho hudebním portfoliu.
» ostatní recenze alba Scofield, John - That's What I Say
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / En Route Live (2004)
John Scofield ve své hudební karieře založil - vedle svojí sólové kariéry - tři skupiny. Ta první se jmenovala John Scofield Trio, ta druhá John Scofield Quartet a zatím ta poslední nese název John Scofield Band.
John Scofield Trio nahrál živě v první půli osmdesátých let dvě desky - Shinola a Out Like a Light Tenkrát na bicí hrál Adam Nussbaum, v tomto triu ho nahradil Bill Stewart. Post baskytary obsadil dlouhodobý Johnův spolupracovník Steve Swallow, který se naposledy objevil na Scofieldově albu Quiet /1996/.
Trio Scofield-Swallow-Stewart album En Route nahrálo v prosinci roku 2003 v newyorském klubu The Blue Note. Všechny skladby složil JS a jedná se o materiál, který nikde jinde nezazněl, takže tu máme koncert plný originálů.
Album En Route je sice dlouhé, skoro na kapacitě cd, ale posluchačoví nabízí songy, které jsou - i když zahrané triem - velmi barevné a různorodé. Rozhodně album ocení milovníci jazzu a jazzové kytary. Pro posluchače, kteří nemíří tímto směrem to bude spíš nic říkající hudba. Je to dobrá deska, ale Scofield má daleko lehčeji pochopitelné tituly, proto ***z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - En Route Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Motörhead / Orgasmatron (1986)
Motörhead a polovina osmdesátých let? Chaos nad chaos. Vítězné tažení sestavy, kterou v roce 1976 Lemmy utvořil s kytaristou Eddiem Clarkem a bubeníkem Philem Taylorem, utnulo o šest let později neúspěšné album Iron Fist a postupný odchod obou "úderníků". Náhradník Brian Robertson (ex-Thin Lizzy) kapelou jen prolétl, jako "držáci" se ukázali až jeho nástupci Würzel a Phil Campbell. Lemmy se soudil s labelem Bronze Records a odmítal nahrávat, skupinu tedy musely živit koncerty - v letech 1984-1986 střídalo jedno turné druhé. Až počátkem roku 1986 se začalo blýskat na lepší časy, když se čtveřice pustila do nahrávání desky, později známé jako Orgasmatron.
Pokud máte dostatečně zažitou erbovní pecku Motörhead Ace of Spades, většina skladeb na albu Orgasmatron pro vás ani v nejmenším nebude skokem do neznáma. V pojetí a struktuře písní jako Ridin´ with the Driver, Nothing Up My Sleeve nebo Claw totiž aby jeden aspoň špetku originality pohledal. Nástroje nahodí dvojšlapkou poháněný shuffle o kadenci "Hitlerovy pily" neboli kulometu MG-42, Lemmy začne napůl recitovat, napůl chrlit vokály a po druhém refrénu přijde barvitými akordy podkládané kytarové sólo. Nápaditý riff, při kterém kapela "práskne do koní" ještě trochu výrazněji, nabízí kus Mean Machine, to vůbec nejzajímavější se ale na desce servíruje ve středním až doomově pomalém tempu. Otvírák Deaf Forever i přes mírně chemický zvuk, na kterém se osmdesátky podepsaly více, než by bylo zdrávo, rachotí jako dobře zásobené železářství při zemětřesení, pecka Built for Speed zase sluje v daném kontextu vcelku pohodově vyladěným riffem. Do hlubin nejtemnějších pak míří dusavá titulka Orgasmatron, v jejíž jednotónových slokách Lemmy vrčí jako dobrman za znepokojivě chatrným plotem.
Jeden z jeho dlouholetých hudebních souputníků Iana Kilmistera svého času popisoval jako "hodného kluka, co rád čte. Potíž nastane v tom, když přečte všechny knihy, co má kolem sebe. To potom začne vystrkovat růžky a vymýšlet různé čertoviny." Vcelku milosrdný Lemmyho "rychloportrét" vážně brát můžeme i nemusíme, texty na desce Orgasmatron ale baskytaristu a zpěváka odhalují také jako slušného (a místy i docela vtipného) veršotepce. Vedle klasických "vztahovek" (Nothing Up My Sleeve, Ain´t My Crime, Claw) se tu Lemmy vypsal z opojení rychlou jízdou, (Built for Speed a Ridin´ with the Driver), které zároveň pojal jako manifest zběsilé kariéry své životní kapely. Hodně mě baví i Doctor Rock se sadistickým fachmanem v roli službu konajícího lékaře (který vás sice nejspíš postaví na nohy, ale možná vás přitom zabije), a taky Mean Machine s jejími paranoidními obrazy drogového deliria přímo v ulicích velkoměsta. Deaf Forever kreslí obrazy bitvy, v níž vítěze a poražené nakonec čeká stejně neodvratná smrt, a závěrečný Orgasmatron vyrukuje s pořádně drsnou obžalobou organizovaného náboženství.
Rozjetý "Snaggletrain" z přebalu (odkazující na pecku Ridin´ with the Driver) možná slibuje o něco závratnější jízdu než tu, kterou vám nabídne hudební obsah alba, za zkoušku ale Orgasmatron podle mého stojí. V mně známé části diskografie Motörhead ho beru za průměrný počin, podobnou muziku zvládali Lemmy a spol. v jiných etapách své kariéry podat s větším nasazením a barvitostí. Naopak s texty si tu notuji a případné zájemce o toto řemeslo bych od jejich studia určitě neodrazoval.
» ostatní recenze alba Motörhead - Orgasmatron
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Prokop, Michal / Poprvé naposledy (2006)
| 09.07.2026 | Po dlouuuuhých sedmnácti letech vydává v roce 2006, roce svých šedesátin, Michal Prokop své další, v pořadí sedmé studiové album, k čemuž ho údajně dokopali dva lidé: manželka Nina a básník a textař Pavel Šrut, který slíbil napsat texty a během dovolené ve Španělsku svému slibu dostál. Tím zásadní měrou přispěl k tomu, že si Michal mohl ke kulatinám nadělit už podruhé v kariéře „největší zázrak ve světě šoubyznysu“ – comeback.
Comeback tento čítá celkem 13 položek. O hudbu se vedle hlavního protagonisty podělili Jan Hrubý, Luboš Andršt a zejména Petr Skoumal, který složil téměř polovinu (konkrétně 6) písní. Velmi plodný, leč podle mě nedoceněný autor, veřejností vnímaný spíš jako skladatel filmové hudby a písniček pro děti. O spolupráci s ním zajímavě hovoří Luboš Andršt v knize „Ještě hraju vestoje“: při hraní prý často přistupoval ke Skoumalovým věcem poněkud volně a tu a tam si je upravoval podle svého, včetně ikonické Koleje Yesterday. „Čekal jsem případnou reakci ze strany autora, ale Petr nic. Prošlo to v pohodě. Když se točila deska Michala Prokopa Poprvé naposledy, Petr už mi přímo zavolal: ,Nemohl bys dotočit něco v těch mých písničkách? Čekal jsem, že s tím ještě něco uděláte.´ Základy byly v pořádku, nahrála je sestava Jana Hály, ale Petrovi šlo o invenční vklad.“ Týkalo se to prý zejména Loučení, podle autorova mínění zralého na vyhození. Další důkaz Skoumalova formátu.
Texty – jak už naznačeno výše – jsou spanilou sólo jízdou Pavla Šruta, který měl dar psát o životních zapeklitostech způsobem svébytně poetickým a přitom všeobecně sdělným. V recenzi na album Ostraka jsem v poznámce ke coveru šlitrovky Na shledanou napsal, že Prokopův projev je hlavně muzikantský, že nijak neilustruje text. To bylo poněkud přísné a v tomto konkrétním případě nepochybně ovlivněné srovnáním s originálem, což by se recenzentovi stávat nemělo. Hlavně to ale bylo nepřesné: Prokop svým zpěvem sice neilustruje text tak, jak to v našich končinách umí třeba Václav Neckář, na druhou stranu je ale jedním z těch zpěváků, jimž se do hlasu nějakým způsobem (nemyslím, že by to bylo záměrné) propisují věk a životní zkušenosti, takže když zpívá, že „…zase prší sníh a cesta nikam nevede…“, beze zbytku mu to věříte.
Jednotlivé písničky? Album otevírá svižný rokec 64, po němž následuje všehochuť stylů a především nálad. Toužíte po blues? Prosím, tady je LOUČENÍ. Zaswingovat si můžete s LETECKÝM INŽENÝREM, je-li libo spíš trochu latinou šmrncnutého jazzu, k mání je HOTEL U PŘÍSTAVU. Nebo raději jazz tradičnější? Budiž – VEDRO NAD PRAHOU. Něco hořkosladkého rozjímání taxikáře na noční šichtě >> odkaz – POPĚVEK. Meditace stárnoucího chlapa okouzleného mladou dívkou? POPRVÉ A NAPOSLEDY (poznámka pro moderátory – název skladby není shodný s názvem alba, takže v tracklistu prosím doplnit ono důležité „a“ uprostřed). Podumání nad sklenkou irské whiskey? TULLAMORE DEW. A tak dál, ať už je to cokoli, Prokop to dává s naprostou bravurou, takže beru všechno. Osobně mě ale přece jen nejvíc dostávají baladicky ladění ZLODĚJI ČASU s úžasně vystavěnými instrumentálními mezihrami – ostatně i sám Prokop je na koncertech občas uvádí jako píseň „kterou zpívat budu, dokud zpívat budu“.
V knize „Ztráty a návraty“ Michal vzpomíná, že atmosféra při natáčení byla velmi inspirativní, srovnatelná s tou, jež provázela vznik legendární Koleje Yesterday (takže nejspíš není náhodou, že i toto album má podobně geniálně symbolický název). A z té hudby je to cítit – jako by vás na necelou hodinu zase vrátila do časů, kdy
„…život žil se ještě live
každej den začal písní novou
kapela šlapala a měla drive
a playback bylo cizí slovo…“
A tak zaplaťpámbu, že nejen Mick a Paul, ale ani Michal s tím pořád ještě nesek´.
» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Poprvé naposledy
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal
Scofield, John / Scorched (2003)
| 09.07.2026 | Scofieldova spolupráce s Markem-Anthonym Turnagem vyprodukovala koncertní album. Koncert se konal ve franfurtské Alte Oper 7. září 2002. Scofield si za sebe pozval na pódium jednoho z nejlepších basistů světa - Johna Patitucciho a skvélého bubeníka Petera Erskine. Turnage je současný hudební skladatel klasické hudby, který přepracoval Johnovy skladby do tohoto formátu. Celé to realizoval conductor Hugh Wolf, který řídil klasický orchestr a dechový big band. Takže tu máme tři hudební momenty : Klasické plus bigbandové kombo, hrající výhradně Johnovy skladby. Pak tu máme Scofield - Pattitucci - Erskine, hrající pouze v triu a do třetice se všichni spojí a představí vzájemnou spolupráci. Podotýkám, že autorem všech skladem je John Scofield a jsou to věci z jeho studiovek.
Název alba vznikl tak, že je kominací Scofieldova jména a orchestru. Sccfield - Orchestred = Scorched.
Tuto desku nebudu hodnotit hvězdama, je to specifické dílo. Přiznávám, že Scorched nemám zatím moc v oblibě.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Scorched
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Eleventh House, The featuring Larry Coryell / Aspects (1976)
Poslední, třetí studiové album party The Eleventh House a Larryho Coryella je jako závěr jejich tvorby vynikající. Ony valstně všechny alba skupiny EH jsou skvělé. Tak trochu nechápu jejich nedoceněnost s jinými formacemi té doby, které se věnovaly podobnému druhu hudby.
Desku Aspect otvírá parádní jazzrocková skladba Knowloon Jag. Larry hraje na kytaru jako by to měl být poslední okamžik jeho života - prostě nadoraz. Předvádí různé způsoby hry. Ve skladbě si všichni zajamují. Album se po této jízdě ubírá více k funky, ale jazzrock nadále visí ve vzduchu. Velkou změnou je odchod bubeníka Alphonze Mouzona, kterého nahradil taky vynikající hráč na bicí - Gerry Brown. Jako kytarového hosta si Larry pozval další hvězdu v oboru fusion - Steva Khana. Vypálí duet na akustické kytary pod názven Rodorigo Reflestions. Krásná práce.
Album Aspects nemá slabší místo. Je to celkově výborná deska, která nabízí Larryho bezvadnou kytarovou hru s bravůrními výkony ostatních zůčastněných. První skladba nasadila laťku hodně vysoko a já dodávám, že kvalita se drží po celých 41 minut. Za mě není důvod, proč to neocenit nejvyšším počtem, tedy *****z*****.
» ostatní recenze alba Eleventh House, The featuring Larry Coryell - Aspects
» popis a diskografie skupiny Eleventh House, The featuring Larry Coryell
Mayall, John / Cross Country Blues (1994)
Cross Country Blues je zvláštny kompilačný album, ktorý zachytáva Johna Mayalla a jeho Bluesbreakers na počiatku 80. rokov, a teda v dobe, kedy sa štúdiovo odmlčal. Sedemnásť dovtedy nevydaných skladieb naznačuje, že Mayall bol pri chuti aj v dobe, keď mu nevychádzali albumy.
Samotné CD je ťažko zohnateľné, nemá uvedený rok vydania, najčastejšie sa uvádza rok 1994, ale Mayallove oficiálne stránky udávajú rok 1992. Každopádne CD vyšlo iba na kanadskej značke One Way Records, existujú aj ruské a juhokórejské pirátske variácie. Prvých osem skladieb nahral Mayall v máji 1981 v Memphise a zostavu doplnili Bobby Maunel (gitara), Don McMinn (gitara), Jeff Davis (basa) a Mike Gardner (bicie). V dvoch skladbách si zahral aj pianista Larry Raspberry.
Zvyšných deväť skladieb nahral Mayall v júli 1984 v Los Angeles a hrali s ním muzikanti ako Coco Montoya (gitara), Kal David (gitara), Bobby Haynes (basa) a Willie McNeil (bicie). V dvoch skladbách sa mihne aj huslista Don Harris.
Skladby sú krátke. Väčšina sa vojde do troch minút, a tak na nejaké inštrumentálne orgie zabudnite. Z bluesovej hudby sála pohoda. Výhodou je svižnosť, taká Rock'n'Roll Kitchen by dala na frak aj Speedymu Gonzalesovi. Keďže nahrávky z 1981 produkoval Don Nix, dodal hneď trojicu vlastných skladieb. Inak, dve skladby sa opakujú aj v nahrávkach z roka 1984, menovite ide o The Long Way a Black Cat Moan.
Hudba je to príjemná, asi sa z nej nikdy nestane hit, ale počúva sa dobre. Pokiaľ potrebujete trocha veselej nekomplikovanej bluesovej nálady ako kulisu, Cross Country Blues je akurátna voľba.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Cross Country Blues
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Scofield, John / Up All Night (2003)
John Scofield se rozhodl, že naváže na výbornou desku Uberjam a vydává pokračování pod názvem Up All lNight. UAN je oproti jeho předchůdce poměrně více uvolněné, rytnicky funky album, které se zdá být více dospělé pro jeho uvolněnost. Ubralo se na bicí rytmice, na samplech a kytarových avangardách, přidalo se něco z dechové sekce, která zahrnuje pětici dechařů, prezentujících se v šesti skladbách z jedenácti.
Scofield do své hry promítl další prvek, a to je zpěv, který nemá žádné specifické poselství, ale působí spíše jako doprovodný hudební nástroj.
Album Up All Night je důstojmým pokračováním předchozího titulu, ale nedosahuje té energie, která se zachytila na Uberjamu. Proto ****z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Up All Night
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
King Crimson / In the Court of the Crimson King (1969)
Můj oblíbený hudební kulturní historik a hudební encyklopedista Piero Scaruffi razí tezi, podle které mělo na rock jako žánr nejprve dominantní vliv blues, aby následně tuto úlohu převzal jazz. Za pomyslnou dělící čáru, na níž se misky vlivových vah nevratně překlopily, považuje rok 1967. Jako žádná teorie není ani tato aplikovatelná beze zbytku, ale myšlenka, dle níž jazzový koncept "melodické téma-instrumentální sólové pasáže-melodické téma" dál žije v rockových kytarových a klávesových, případně též basových a bubenických sólech, se mi zdá zajímavá a nosná.
Tvorbu raných King Crimson, do jejichž začátků se volně přerodila eklektická psychedelie tria Giles, Giles and Fripp, jazzové vlivy samy o sobě nevysvětlí (už jen kytaristu Roberta Frippa od mládí provázela například záliba ve vážné hudbě a bigbandové muzice), jsou v ní ale patrné jako máloco jiného. Na debutovém albu In the Court of the Crimson King to platí třeba pro úvodní smršť 21st Century Schizoid Man, v níž kapela perfektně secvičené instrumentální jízdy proložila místy až kakofonickými pasážemi. Ještě dál (a na můj vkus až příliš) pak zašla v improvizačním cvičení rozvíjejícím kratičkou baladu Moonchild. Deset minut těch "brnků, klapů, cvaků a břinků" bývá nad moji trpělivost až moc, pročež je při poslechu bez skrupulí přeskakuji.
Výrazně odlišným směrem budují atmosféru kusy I Talk to the Wind a Epitaph. Baví mě jejich baladický nádech s (zejména ve druhé jmenované) trochou patosu, nápaditá akordová skladba i "něco" vypůjčeného z klasické hudby. Ian McDonald nebyl s dechovými nástroji a mellotronem v rockové hudbě první ani náhodou, King Crimson s nimi ale dodal na svou dobu unikátní zvukové barvy a textury. V titulní skladbě se pak většina výše řečeného snoubí do majestátné, i když místy trochu těžkopádné hymny. Je to omamná záležitost, ale asi bych nic nenamítal, kdyby ve finále byla dejme tomu o třetinu kratší - nadstavený konec už mi zní jen jako snaha o bezezbytkové využití prostoru na vinylovém LP.
Jednotící téma textů celé desky se nabízí samo - deziluze ve všech jejích podobách. Expresivními obrazy napalmového pekla a posttraumatických stresových poruch (21th Century Schizoid Man), obavami z atomové války (Epitaph) i crawleyovským soubojem dobra a zla (Moonchild) se vine červená nit nepříjemného tušení, že jsme my, lidstvo, prohráli a že o nějaké budoucnosti raději ani moc nemáme přemýšlet. Místy je kvůli tomu vypravěč pořádně nakrknutý na vládce tohoto světa (The Court of the Crimson King), jinde si neváhá otevřít pusu na samotného Boha (I Talk to the Wind). Léto lásky skončilo, deprese sedmdesátých let je na dohled.
Album In the Court of Crimson King považuji za působivý kus muziky. Sice ho nedokážu strávit v jeho celistvosti, nicméně toho dobrého (až vynikajícího) na něm nacházím dostatek na to, abych se k němu často a rád vracel. Pro vzmáhající se art rock podle mě mělo význam jako žádná jiná deska z toho roku, v diskografii King Crimson pro mě ale zůstává těsně pod vrcholem.
» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson
Scofield, John / Überjam (2002)
Po akustickém albu Works for Me /2000/, kde John spolupracoval s velkými jazzovými hvězdami, Sco zakládá projekt The John Scofield Band se kterým nahraje dvě desky - Überjam a Up All Night.
Album Überjam otvírá song za zvuku sitáru a indického ženského vokálu a já si říkám, že se bude jednat propojení jazzové hudby a indických motivů. Navíc obal alba tomu dost nasvědčoval. Ale hned po první skladbě, jakoby se po Indii zem slehla. Nastupuje hudba plná samplů, kytarových vylomenin a neskutečné bohaté rytmiky. Tak dravé bicí se Scofieldem jěště nehrály. Funky rytmus a polyrytmy si vykračují ruku v ruce. Basová linka je celkem nevýrazná a to jak po zvukové stránce, tak i ve stylu hry. Johnova kytara je hlavní tahoun, protože vede melodii a je podpořena druhou, doprovodnou kytarou, bez které by to album nemělo záběr. A o pořádný chaos se postaraly samply, kterých je tu neskutečně moc. Nemůžu opomenout dva hosty, přizvané na nahrávání. Jsou to klávesák John Medeski z alternativního tria Medeski Martin Wood a Karl Denson, hrající ná příčnou flétnu /track 2/ a saxofon se značně zkresleným zvukem /track 9/ . Medeski obohatil nahrávku Hammondkama, clavinetem a mellotronem /tracky 1,2,5,9/.
Celkově vzato : Überjam je velmi dynamická deska, která zní moderně od doby vydání. Je v ní zakomponována spousta hudebních detailů, jako již zmíněné úvodní jazzové etno nebo trochu rapování /track 4/, nepřeberné množství samplů taky předvedlo své kouzlo, druhá kytara se postarala o značnou podporu pro Johnův, místy až avantgardní styl hry a dynamické bicí, které trůní nad tím vším.
Této desce uděluji plný počet, protože si myslím, že by mohla oslovit širší posluchačstvo. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Überjam
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / scoholofo : oh! /Scofield Holland Lovano Foster/ (2002)
Název jazzové superskupiny ScoHoLoFo je složen z počátečních písmen příjmení kytaristy Johna Scofielda, saxofonisty Joe Lovana, kontrabasisty Dave Holanda a bubeníka Al Fostera. Vydali instrumentální jazzové album OH! na kterém se každý prezentuje svými originál skladbami.
Scofield a Lovano spolu hráli mezi lety 1990 - 93, kdy vydali spolu tři alba pod hlavičkou John Scofield Quartet.
Holland, Foster a Scofield si spolu zahráli na studiovce Joe Hendersona - So Near, So Far /1993/, takže muzikanti se mezi sebou znají.
Stereo prostor si rozdělili na nahrávce tak, že John hraje na kytaru výhradně z levého kanálu, Fosterovy bicí jsou pouze napravo a kontrabas a saxofon obsadili central channel. Lovano a Scofiled se doplňují s nepředvídatelným způsobem hry a rytmická sekce podporuje jejich souhru s decentním přístupem, hlavně technicky zdatný Al Foster a jeho činelové cinkání. Pro mě nejzajímavéjší song na albu je třináctiminutový Lovanův kousek pod názvem New Amstredam. Sco zde přepnul kytaru do mírně odlišného módu a předvádí i lehce jinou techniku hry. Jakoby se s Lovanem chtěli na chvilku vrátit na začátek devadesátých let.
I když je toto album studiové, zní velmi spontáně a živě, skoro jako koncert. Pro milovníky jazzové hudby a příbuzných stylů, jako post bop, bossa nebo blues, které jsou zde okrajově promítnuty, jako dělané. Poslech je víceméně náročnější, chce to mít náladu a prostředí pro tento typ hudby. Hodnotím toto album stejně jako podobné desky ve Scofieldově diskografii ***z*****. I když ScoHoLoFo není přímo Johnova sólovka a jedná se jazzovou supeskupinu, mě se líbí spíše jeho jiné práce. V neprospěch hovoří i stopáž alba - 76 minut, podobné to má i titul před tímto - Works for Me, ktery je mimochodem velmi podobný tomutu dílu. To je na mě moc. Třetinu ubrat anebo přidat, ale pak to vydat jako dvě alba.
» ostatní recenze alba Scofield, John - scoholofo : oh! /Scofield Holland Lovano Foster/
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Oldfield, Mike / Incantations (1978)
Když jsem se seznámil s legendárními alby Mika Oldfielda, s Tubular Bells a jeho následovníky, domníval jsem se, že na tomto poli už nelze jít dál, že se touto cestou došlo až na konec. Ale to jsem ještě neslyšel Incantations.
Toto fascinující veledílo směle řadím do první desítky mého osobního žebříčku nejlepších alb, vedené už dlouho dvojalbem Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway. Je to muzika, kterou se tvůrci podaří vyčarovat jen jednou za život, asi jako elfu Feanorovi vyrobit Silmarily. Příbuznost (nikoliv ale podobnost) se Stivellovou Keltskou symfonií (také dvojalbum) se stále nabízí, třebaže ne v hudbě samé, ale v poselství a účinku na posluchače.
První větu uvede vícehlasový nájezd a přejde plavně do proplétavé hry fléten (nebo jiných dechů?), které se zlehka čeří jako vlnky, dorážející na pláž. Náhle se několikrát odněkud nečekaně vloudí něco jako motiv jak ze starých Zemanových filmů (Na kometě) a celou skladbu nadýchne nadčasovou nádherou, která již zůstane přítomna až do konce. Nástroje nečekaně mizí a objevují se znovu k kouzelné souhře. Nástup trubky posléze dodá slavnostní nádech, a do toho se opět celý orchestr vrací s celou parádou. A náhle – z bublavého tkaniva se vynoří rytmika bubnů a vytvoří podklad pro magický zpěv, který je snad vzýváním skrytých božských sil (a může znít pro Čechy jako „Lučina“ – což nezáměrně ještě více podtrhuje pastorálnost celého kusu). Posluchač se chtě nechtě vydává na neskutečný výlet do hájemství víl zapomenutého světa, které „zaříkávání, vzývání“ (Incantations) oživuje. A opět se v okouzlení vracíme do lesní spleti rychlých fléten a smyčců, gradujících až k vzpomínce na filmový motiv.
V druhé části se začíná opakovat sice pravidelný flétnový motiv, ale se zajímavými půvabnými rytmickými nepravidelnostmi a důrazy, což skladbě dodává přírodní přirozenost, a přes snivý můstek, vzdáleně snad upomínající na staré Yes „Na okraji útesu“, pod nímž stále decentně vře kolébka starých i nových nápěvů (včetně „Lučiny“ ), se přeneseme do světa meditativní zahrady s „Lučinou“ á capella. Než by kolébavá nálada stačila posluchače sladce uspat, vstoupí do hry bubny, a Sally Oldfield s Maddy Prior nad nimi zazpívají slavnou Longfellowovu Píseň o Hiawathovi. Přesah do světa amerických Indiánů je v této sféře duchovna zcela přirozený.
Třetí část začne sebevědomě jako od nějaké progrockové kapely (stále při tom myslím na staré Yes), úvod se rozlévá do šíře, řídne, rytmizuje se v dialogu s flétnami a naříkavou kytarou, v rozplývající se mlžné oponě se zjeví něco jako středověké názvuky, a náhle je zde hutný, až minimalisticky opakovaný hypnotický riff, dokreslovaný (mimo jiné) decentní mistrovou kytarovou vyšívkou, jako by představoval skryté mocné síly přírody, a stále se neomylně vrací, pak se připojí opět flétny a vytvoří mocnou hudební stěnu a finále třetí věty, možná v něčem příbuzné s úchvatnou jízdou DIVODAN en Holl Veur ze Stivellovy Keltské symfonie. Než náhle utichne a pustí na scénu čtvrtou větu.
Ve čtvrté části kraluje vibrafon Pierra Moerlena (ex Gong) a snad upomene na tuto legendární kapelu v její jazzrockové fázi, zde ovšem spíše v pohádkové náladě. Připojující se Oldfieldova kytara nevydá snad jediný nadbytečný tón, proplétá se nepravidelně a něžně jako pramínek loukou, a opět ji opustí, aby ji zanechala bezbřehému snění. Po osmé minutě nastoupí opět rytmické spodní pulzování a přivolá záhy zpět magické klenby kytar a dalších nástrojů, které se připojují v podmanivé orchestrální vlně. Ta posléze uprázdní místo „africké“ rytmice a zanedlouho se vrátí andělský zpěv Sally Oldfield a Maddy Prior a loučí se v něžném ostinátu v Hymnu k bohyni Dianě.
Tímto dvojalbem se Mike Oldfield podle mne přiřadil ke geniálním hudebníkům a kapelám, které na svém vrcholu a v jedinečné erupci inspirace museli pro svou tvorbu využít tento dvojitý formát. Namátkou uvedu deset legendárních dvojalb podle mého názoru - bez živáků a položiváků - (Genesis - The Lamb, Yes - Tales from Topographic Oceans, Led Zeppelin - Physical Grafitti, Stivell - Symphonie Celtique. The Who - Tommy, Beatles - "Bílé album", Bee Gees - Odessa, Incredible String band - U, ELP - Works 1 a Oldfieldovo Incantantions)
Vše to tu už v nějaké podobě na této desce bylo, ale přesto nenudí ani na vteřinu. Jen unáší volným plynutím. Prostě - hudební klenot par excellence!
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Incantations
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Moore, Gary / Dirty Fingers (1983)
V létě 1980 začínal Gary Moore (opět) od nuly. Rozpustil kapelu G-Force a s obměněným ansámblem, v němž nechyběl jeho někdejší kolega Don Airey a bubeník od Pata Traverse Tony Aldridge nazkoušel několik nových, pořádně ostrých pecek. Počátkem listopadu s ním v Londýně a okolí odehrál několik koncertů (část záznamů z anglické metropole vyšla o tři roky později na živém záznamu Live at the Marquee) a průběžně míchal sestavou. Tu postupně doplnili zpěvák od Teda Nugenta Charlie Huhn a baskytarista Jimmy Bain, kteřížto se s Garym odebrali do studia nahrát jeho další sólovou desku.
Gary se tentokrát do muziky pustil daleko víc po svém, takže z alba Dirty Fingers srší nasranost na sto honů. Pokud v rámci G-Force s metalovými názvuky jen lehce koketoval, tady jim dal volný průchod skrze metráky sekaných riffů, rychloprstých sól a rytmiky, která dupe na všechno kromě brzdy. Od úvodní pecky Hiroshima je to jízda, ze které slabší nátury budou mít závratě, ale těm otrlejším se budou panenky blahem protáčet. Několik úkroků stranou by se sice našlo (mainstreamověji laděný nářez Kidnapped, závěrečná balada Rest in Peace), jinak se jede v závratném tempu a s vysokooktanovým benzínem v nádrži. Divočiny Run to Your Mama, Bad News nebo Really Gonna Rock Tonight by řezaly snad i diamant, sám nejvýš stavím rázný kus Nuclear Attack. Mooreovi se ale povedl i cover skladby Don´t Let Me Be Misunderstood, v němž tehdy jeho osmnáct let starou předlohu poznali asi jen pamětníci.
Textům tentokrát vévodí líčení hrůz, které v japonských městech Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945 způsobily americké jaderné bomby. Hiroshima i Nuclear Attack rozhodně nejsou uspávánkami na dobrou noc, Garyho texty ale plivou síru i v "méně problémové" vztahové tematice. "Za mnou si stěžovat nechoď", varuje Charlie Huhn v jednom z veršů skladby Run to Your Mama, hrdinku nahrávky Bad News zase vypravěč ošklivě osočuje, že mu v těch nejméně žádoucích momentech nosí smůlu. Snad jen hymnická Rest in Peace nabízí trošku té smířlivosti, protože i v pecce Kidnapped se Gary cítí být "unesen" vlastní zamilovaností.
Jak to bylo dál? Vydavatelství Jet Records nechtělo do amerických obchodů pouštět konkurenci Ozzymu Osbourneovi, protože v USA chystalo na trh jeho sólový debut Blizzard of Ozz, a tak deska Dirty Fingers skončila v šuplíku. Moore hodil flintu do žita a raději se jako námezdná síla upsal Gregu Lakeovi, který zrovna dával dohromady kapelu, s níž by mohl nahrát sólový debut. Zbytek sestavy se rozprchl do všech koutů rockového světa a pohádky by byl konec, kdyby... Garyho turné k desce Corridors of Power v lednu 1983 nezavedlo do Japonska. Kytarista si tam získal poměrně slušnou fanouškovskou základnu, která zhltla živý záznam Rockin’ Every Night – Live in Japan a dožadovala se nášupu. Mooreův někdejší chlebodárce Don Arden zvětřil příležitost a v Zemi vycházejícího slunce pustil do oběhu "ležáka" z archivu Jet Records, který se pak o rok později dočkal vydání i v Evropě.
Osobně považuju desku Dirty Fingers za esenci toho nejlepšího, co Gary Moore v osmdesátých letech (nebo přinejmenším v jejich první polovině) předvedl. Hutné, našlápnuté album s agresivním feelingem si mě získalo jako perfektní reprezentant Garyho "nebluesové" a "nejazzové" polohy - a také jako smutný důkaz toho, že nehudební okolnosti občas držely pod pokličkou skvělou muziku i tam, kde místo ideologie rozhodoval obchodní kalkul.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Dirty Fingers
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Beck, Jeff / Frankie’s house (1992)
Zajímavý instrumentální počin od Jeffa v době, kdy hudebně na deset let stagnoval a nevydával sólové desky, tedy jestli pominu album Crazy Legs, které vyšlo rok po tomto kousku. Soundrack je o válce ve Vietnamu, což znamená, že to nebude žádná pozitivně naladěná muzika. Album otvírá a zavírá bluesrocková skladba The Jungle. Je v ní zamotaný asijský motiv.
Celá deska se dá rozdělit do dvou úrovní. Na pozitivní melodie, které by mohly s naprostým přehledem vyšperkovat Jeffovy sólovky a pak na hudbu na hranici ambientnosti, která má v sobě něco děsivého - jako hrůzy války.
Do té pozitivní kategorie řadím písně :
Hi-Heel Sneakers
Cathouse
White Mice
The Jungle
V té druhé, hodně smutné kategorii se nachází ostatní songy. Nemá cenu je vypisovat.
Celé album je dílem dvou hudebníků. Jeff Besk hraje kytarové záležitosti a jeho kolega Jed Lieber hraje klávesové party a mám dojem, že se postaral i o nějaké ty elektronické bicí.
Těžko říct, jestli je toto album v Beckově dikografii nějak zásadní. Za mě asi ne. Je hodně ponuré, ale co čekat od sountracku k válečnému filmu. K té temné válečné náladě Frankie's House se hudba povedla, to nepopírám, ale že bych další poslech cíleně někdy vyhledával, to žádná. Tohle bude spíš pro sběratele a kompletisty Jeffa Becka. **z*****
» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Frankie’s house
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff
Moore, Gary / Corridors of Power (1982)
Garyho kapela G-Force mě donutila zamyslet se nad Mooreovým přístupem k americkému trhu z počátků jeho sólové kariéry. Zdá se mi, že ačkoli o úspěch za mořem hodně stál a přizpůsoboval tomu i obsah a zvuk svých desek, v prodejních žebříčcích si jeho nahrávky ani neškrtly a i na koncertech se obvykle musel spokojit s rolí předskokana. O tom, jak "americký" se v letech 1980-1985 snažil být, podle mě svědčí i jeho druhá "řádná" sólová deska Corridors of Power, na níž Gary pracoval na jaře 1982.
Moore se během své kariéry vymezoval vůči heavymetalové estetice a uniformitě, po zvukové stránce ho ale metal (a podle mě zejména ten amerického střihu) v osmdesátých letech výrazně ovlivnil. Na desce Corridors of Power najdete hned několik příkladů: vyostřené kousky Don´t Take Me for a Loser nebo Gonna Break My Heart Again ještě mezi ráznějším přístupem a powerbaladickým štkáním balancují, Always Gonna Love You a Falling in Love with You už padly na úrodnou softrockovou půdu, která v té době živila kapely jako Chicago nebo Fleetwood Mac. Zmetalizovaný rock´n´roll Rockin´ Every Night má sílu, jakou tehdy vládli třeba takoví Y&T, naopak s coverem Wishing Well od Free udělal Mooreův ostrý kytarový skalpel na pitevně nepěkné věci.
Osobně mě z celé desky nejvíc baví epický kus End of the World, který svým typickým témbrem nazpíval Jack Bruce (jiné sólové pěvce si Moore na desku nepřizval a vokální party začal po letech opět většinově obstarávat on sám). Bere mě klusavý rytmus i sympatická kytarová práce, jen tu úvodní kytarovou expresi si Gary mohl nechat od cesty nebo na koncert, kam podle mě patří. Druhá ze skladeb na tomto albu, která podle mě patří k tomu "top" z Mooreovy diskografie, je podle mě závěrečná I Can´t Wait Until Tomorrow, kde si vychutnávám mistrův nosný hlas i perlivé hammondky (ladies & gentlemans, Mr. Tony Eyre!) na pozadí.
Po textové stránce tentokrát žádné velké překvapení - Gary se opět motá ve vztahových bludištích a jeho emoce se pod vlivem něžného pohlaví třepotají jako prapor ve větru. I když možná... "bruceovský" End of the World (který tematicky odkazuje ještě na Garyho předcházející projekt Dirty Fingers) se veze na vlně obav ze studené války, jejíž závěrečné kolo tehdy bylo na spadnutí. Více než čtyřicet let po svém vzniku je tento text stále až nepříjemně aktuální. Pochválit musím i neurčitě "hledačské" verše z I Can´t Wait Until Tomorrow, příjemná změna po všech těch srdcebolech z první strany alba.
Deska Corridors of Power mi jde do uší celkem snadno, otázkou je, co stojí za to si z ní odnést. Sám jsem si oblíbil dvě skladby, zbytek považuji za dobře poslouchatelný, ale průměrný.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Corridors of Power
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Moore, Gary / G-Force (1980)
Garymu Mooreovi nejspíš nebylo souzeno, aby v řadách Thin Lizzy vydržel déle než několik měsíců. Během třetího (a posledního) angažmá u Lynotta a spol. sice byl u nahrávání ceněné studiové desky Black Rose: A Rock Legend (1979), ale drogami prolezlá kapela mu brzy začala lézt krkem natolik, že z ní uprostřed amerického turné doslova uprchnul. Zůstalo mu ovšem kamarádství s bubeníkem Markem Nauseefem (který u Thin Lizzy dočasně zaskakoval za nemocného Briana Downeyho) a ti dva se v létě 1979 rozhodli dát dohromady vlastní projekt. Třetím do party měl být původně baskytarista a zpěvák Glenn Hughes, kvůli jeho alkoholové a drogové závislosti ale musel z kola ven (Gary to s ním ještě jednou zkusí o pět let později) a místo něj se v řadách nové skupiny G-Force objevili jazzrockoví univerzálové Tony Newton a Willie Dee.
Už od roku 1978 měl Moore v kapse smlouvu s vydavatelství Jet Records, které na americký trh dostalo Garyho předcházející desku Back on the Streets. Společnost rockového "mafiána" s ostrými lokty Dona Ardena měla ve své stáji mimo jiné i progresivní poprockery Electric Light Orchestra - možná proto skladby z eponymní desky G-Force jako You Kissed Me Sweetly, The Woman´s in Love nebo I Look at You znějí, jako by v nich smyčce aranžoval sám Jeff Lynne. Ano, smyčce - ale nebojte, pořád se pohybujeme na vcelku solidně uhutněném hardrockovém písečku. Třeba dvojskladba White Knuckles, Rockin´ & Rollin´ začíná ostrým kytarovým intrem, jako by Gary chtěl "přeshreddovat" samotného Eddieho Van Halena. Mooreova kytara tu má vůbec parádní, šťavnatý zvuk, který vynikne jak v riffových podkladech, tak v epicky razantních sólech. Takové kousky jako She´s Got You nebo Dancin´ mají i díky hrdelnímu zpěvu všeuměla Willieho Dee energie na rozdávání. Vůbec nejparádněji se všechno sešlo v úvodní pecce You, tedy v za mě jasném hitu s velkým rádiovým potenciálem. O pobytu v žebříčcích se nakonec on (ani celá deska) mohl nechat jen zdát, ale to bývá osud mnoha zajímavých nahrávek.
Texty na albu G-Force pokrývají tři hlavní tematické oblasti: ženské, ženské a... ženské. Jak Willie Dee, tak Gary osobně tu skloňují něžné pohlaví snad ve všech sedmi pádech - jako smysl vlastních životů (You, I Look at You), jako "čarodějky", do jejichž kouzel se zapletli (You Kissed Me Sweetly) i jako entity, které je třeba si za každou cenu podřídit (Hot Gossip). Místy z toho čiší sexismus a rady protřelého záletníka, místy naopak nejistota mladíčka, který se z milostných trablů brzy rozsype. Kolem a dokola šlo o přístup, na jaký americký trh mohl slyšet, jenže turné, na které se vydali po boku Whitesnake, G-Force v létě 1980 zavedlo do Anglie, kde se zrovna naplno rozjížděla heavymetalová mánie.
Album (a celý projekt) G-Force vnímám jako velmi povedenou záležitost. Úderný rock s rádiovým potenciálem, popovou zpěvností a kytarovou technikou, se kterou se Gary nemusel bát ani konfrontace s mladými metalovými stachanovci. Téhle kapele bych delší životnost opravdu přál.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - G-Force
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Moore, Gary / Back on the Streets (1978)
Rok 1978 byl v kariéře Garyho Moorea, během níž o žánrové i osobnostní obraty nebyla nouze, jedním z těch nejvíce tranzitních. Zahájil ho jako člen kapely Colloseum II, ukončil už jako staronový kytarista Thin Lizzy. Mezitím ovšem ještě stihl nahrát desku Back on the Streets, která se mezi těmito dvěma projekty svým způsobem nenapodobitelně rozkročila.
V útrobách téhle nahrávky možná trochu překvapivě (ale při vědomí tehdy aktuální fáze Garyho kariéry zcela logicky) narazíte na několik ukrutných jazzrockových fláků. S Flight of the Snow Moose a Hurricane dostanete propracovanou fúzi pečlivě napočítaných šestnáctinek a pořádného rachotu, kterému dominuje Mooreova kytara. Další bezepěvná záležitost se zvláštní slovní hříčkou v názvu What Would You Rather Bee or a Wasp dostala k tomu všemu ještě funkovou injekci, naopak Song for Donna do koktejlu přimíchává hodně americky znějící "easy-listening" melodii ve stylu Chicaga. O tyhle kousky se s mistrem ve studiu zasloužili jeho kolegové z Colossea Don Airey a John Mole - kdo ví, jestli by takhle nějak nemohlo vypadat čtvrté album téhle kapely, kdyby klíčoví zúčastnění postupně neztratili zájem.
To pravé hardrockové "maso" nabízí druhá čtveřice skladeb, na nichž si podle mě svého dávného parťáka "oťukával" šéf Thin Lizzy Phil Lynott. Sám do banku přihodil dvě písničky, třetí dal dohromady právě s Moorem. Lizzyovka Don´t Believe a Word dostala nový baladický kabát, který podle mě lépe pasuje ke vztahově vystavěnému textu, ale ten kytarový dvojtakt Scotta Gorhama a Briana Robertsona si z ní už ale nedokážu odmyslet, ať to zkouším sebevíc. To ostrá pecka Fanatical Fascists, kterou Phil původně napsal pro punkové The Ruts, v sobě má říznost a melodický tah na branku, s jakým by se neztratila ani u Thin Lizzy. Závěrečná Parisienne Walkways, parádní to "zapouštěcí" záležitost s houpavým rytmem a hořkosladce snivou atmosférou, určitě přispěla ke Garyho reputaci mistra rozvážných, emotivních sól. Ještě více si ale vychutnávám titulní pecku Back on the Streets s parádně rozehraným riffovým představením a přizvukujícím Lynottem v refrénu.
Back on the Streets za mě určitě není nejlepší deska Mooreovy sólové kariéry, dokonce ji nevnímám ani mezi těmi důležitými. Je to spíš takový sampler Garyho "co by, kdyby", který osloví tuhle toho, tam onoho. Za poslech ale určitě stojí, zejména pokud mistra baštíte v různých žánrových polohách.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Back on the Streets
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Scofield, John / Works for Me (2000)
Works for Me vychází v roce 2000, stejně jako jeho alternativní, samplované album Bump.
Works for Me je ryze akustické, kromě Johnovy semi-akustické kytary.
Works for Me je o kontrabasu, piánu, saxofonu a cinkajících bicích. /hodně decentních činelů/
Works for Me je narvané hráčskými hvězdami jazzové hudby. Samá velká jména.
Works for Me je stylově jazzové, post-bopové album.
Works for Me je díky tomu až příliš akademické.
Works for Me je autorsy celé Scofieldovo dílo /až na skladbu Freepie/
Works for Me má dřevnatý zvuk, jako by pár dekád nazpět.
Works fior Me má neskutečnou délku 72 minut.
Works for Me díky této dlouhé stopáži začíná ke konci nudit a unavovat.
Works for Me není zrovna můj šálek kávy, ale přesto si ho občas někdy poslechnu.
Works for Me se bude líbit hlavně milovníkům klasického jazzu.
Works for Me vyšlo v době, kdy bych takovou hudbu od Scofielda vůbec nečekal.
Works for Me si vysloužilo z mojí strany ***z*****
Works for Me mě snad někdy dostane. Uvidím.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Works for Me
» popis a diskografie skupiny Scofield, John