Naposledy přidané recenze
Steamhammer / Wailing Again (2022)
| 21.01.2025 | Jedna z najzaujímavejších zabudnutých rockových kapiel je bezpochyby Steamhammer. Britská bluesrocková formácia pokukujúca po progresívnom a psychedelickom rocku vydala štyri štúdiové albumy, pričom ten posledný bol z roka 1972. Presne o päťdesiat rokov zrazu pribudol piaty – Wailing Again. To som si nemohol nechať ujsť!
V zostave je už len jeden pôvodný člen, gitarista Martin Pugh. Pete Sears (basa, klávesy, spev) hosťoval na debutovom albume v roku 1969, ak sa to počíta. Zvyšok kapely dopĺňa dvojica muzikantov – Phil Colombatto (spev, harmonika) a John Lingwood (bicie). Čo nám ponúkajú?
Desať skladieb, z toho dve spomienky na staré časy. A sú to veľmi príjemné bluesovo zrockované kúsky. Zvuk je parádny (DR 10 nie je na dnešné časy márna hodnota), žiadna snaha o neprirodzené zvukové experimenty sa nekoná. Už úvodná skladba z albumu Mountains – I Wouldn’t Have Thought – je skvelá posadená hardrocková záležitosť, až mám chuť vyskočiť zo stoličky a imitovať kotol pred pódiom. Väčšina skladieb vzrušujúco odsýpa, ešte aj jemne sfunkovaná rytmika v bluesrockovej Hi Lo Jick Jack Johnny ma baví. Bluesoví puristi by si oči vyočili pri orientálnej „párplovskej“ náladovke Midnight Blues Train. Zato barová dumka Man In The Blue Suede Shoes – Megans Song swinguje na vlnách spánku ako človek po troch prebdených nociach. A ak ste fanúšikovia starých bluesových štandardov, vyše deväťminútová 24 Hours od klaviristu Eddieho Boyda vás prenesie do Raja.
Vrcholom albumu je temná i zadumaná Fool For You, takto si predstavujem solídnu posadenú pecku! Nezaostáva ani Wailing Once Again, čo je mix hard, blues a ešte aj country rocku v pomere, že by aj južanskí rockeri kukali. Neustála zmena nálad, tempa, kebyže by niekto hľadal etalón pre definíciu progresívny blues rock, tu má excelentnú vzorku.
No a záverečná hitovka Juniors Wailing. Poznáme ju z debutu a zo singlu a táto verzia je dôstojným príkladom toho, ako starnúť so cťou.
Štyridsaťpäť minút (dokonalej) muziky, ktorá ma hreje pri srdci, to je Wailing Again. Vynikajúci comeback, potešil ma o to viac, že som ho veru ani vo sne nečakal. A vás?
» ostatní recenze alba Steamhammer - Wailing Again
» popis a diskografie skupiny Steamhammer
Deep Purple / In Rock (1970)
Sedím, piju (pivo), poslouchám vinyly. A hodnotím, teď i písemně. Vím, že toho o In Rock byly napsány stohy, i zde. Ale pro mě je to tak zásadní a přelomové album, že jsem na stáří neodolal pokušení se taky vyjádřit.
Deep Purple měli za sebou tři ne slavné desky a vidinu věčné průměrnosti. S tím se ale nehodlali tři z party spokojit, a tak dvě brzdy pokroku vykopli a dosadili progresnější náhradu. Porozhlédli se, kam směřují beatové trendy, a usnesli se, že (si) vytesají pomník do skály. A současně že posunou hranice ve své hudbě z tvrdého popu do rocku!
Ano, už tu měli jisté vzory (že by Led Zeppelin či The Who), ale stejně se jim podařilo něco naprosto revolučního a dokonalého. Nejdřív vzali Krále rychlosti a uvedli jej i celé album geniálním kakofonním hammond intrem. Složili dalších pět svěžích a navýsost (na svou dobu) tvrdých fláků, a vše doplnili Gilanovo protiválečnou hlasovou orgií Dítě doby.
Okamžitě po vydání In Rock se Párplíci zařadili mezi klasiky hard rocku a spolu s (již vzpomenutými) Led Zeppelin (ti byli více bluesoví), Black Sabbath (ti byli více temní) a Uriah Heep (ti měli nádherné vícehlasy) stvořili velkou čtyřku žánru.
Jediná malá vada na kráse je horší zvuk nahrávky, který nevylepšil ani remastering na CD v roce 1995. Ale to je drobnost proti tomu, jak historický počin právě poslouchám. A proti tomu, jak mě už v ranném dětství (sedm let v roce vydání a prvního poslechu není moc) ovlivnil na celý život. Dobré je, že vysokou laťku kvality udrželi i na dalších dvou albech.
» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Coryell, Larry / & Philip Catherine: Twin-house (1977)
Larryho Coryella jsem poznal před pětadvaceti lety z desky "Spaces" (1970). Tehdy mě moc nezaujal (přiznám se). Po letech jsem si koupil CD "Cause and Effect" (1996) a to už mi bylo svým nažhaveným fusion mnohem bližší. Vlastně mě téměř uhranulo. Další setkání s tímto geniálním kytaristou jsem prožil na skvělých albech Gary Burtona "Duster" (1967), "Country Roads and Other Places" a "Good Vibes" (obě 1969). To bylo už poměrně nedávno.
No a loni v létě jsem si pořídil vinyl "Twin-House" - první ze dvou nahrávek Larryho s dalším kytaristou Philipem Catherine. Album obsahuje osm čistě akustických kompozic z nichž se některé odvolávají na fenoména jazzové kytary Django Reinhardta, jiné se noří do vlastních experimentů. Titulka má bluesovou náladu, "Gloryell" nese stopy vnitřního napětí a nostalgie ústících do erupcí tónů. "Mortage on your soul" je strhující svým jedinečným omýláním základního krátkého riffu.
Celé album je vynikající, nabízí posluchači dramatický spletenec džezově jiskřivých kytarových linek a napínavý dvojboj akustických nástrojů.
» ostatní recenze alba Coryell, Larry - & Philip Catherine: Twin-house
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry
Walsh, Joe / But Seriously, Folks... (1978)
| 17.01.2025 | Zdá sa mi, že nastal čas na ďalší článok o muzike, o ktorú dnes v našich končinách nikto nezakopne. Štvrtý sólový album amerického gitaristu Joe Walsha – But Seriously, Folks... – z roka 1978 mu pomáhali vytvoriť všetci členovia kapely Eagles, s ktorými to Joe tiahol už dva roky.
Album bol v predaji od 16. mája 1978 a skladba Life’s Been Good bola zosekaná na polovicu, aby vyšla čoby singel. A že sa to oplatilo, dokazuje jej pozícia v rebríčku Billboard 100 – 12. miesto. Ide o najúspešnejší singel Walshovej sólovej kariéry. Nebudem klamať, práve táto skladba bola dôvodom, prečo som si album zaradil do zbierky.
Pretože inak je to jeho dovtedy najkomerčnejšia nahrávka. Pre mňa je tým pádom najmenej zaujímavá. Obsahuje zmes melodických popových útvarov, ktoré k životu v podstate nepotrebujem. Walsh si síce zachováva akú-takú úroveň, predsa len to nie je zmyslov zbavený narcis, ktorý by potreboval dokazovať svetu, akú márnu muziku možno zložiť bez talentu, predsa len však plytvá svojim potenciálom na niečo, čo nepovažujem za príťažlivé.
V záplave nerušiacich pesničiek sa mi najviac pozdávajú tie, ktoré sa vyhýbajú reggae a funky nánosom, a teda country slaďák Second Hand Store a takmer rocková At The Station. Zaujímavá je aj krátka klávesová inštrumentálna náladová dumka Inner Tube, možno sa Walsh mal zamerať na scénickú hudbu. Toto intro sa plynulo premení na Theme From Boat Weirdos, čo je asi najambicióznejšia (inštrumentálna) skladba na albume. Chválim predovšetkým prácu s transcendentálnou náladou tejto nirvány.
Life’s Been Good je útvar s viacerými tvárami. Neskutočný úvod je etalónom umeleckej kreativity, reggae sloha mi celkom nesedí, ale vynahradzuje to skvelý refrén. Potom nastupuje gradovaný sólový záver a to je veru hudba podľa môjho gusta! Ako ukážka kompozičnej zdatnosti je skladba ako celok priam vysokou školou autorského úsilia, treba počuť. Evidentne však funguje aj na uši širokej verejnosti. A to je, ako sa vraví, na nezaplatenie. Coda zasa dokazuje, že autor sa neberie úplne vážne, že je to pre neho zábava, žiadne placebo na zvyšovanie ega.
Nepúšťam si tento album často, keby neobsahoval záverečnú skladbu, asi by som ho v zbierke ani nemal. Za mňa spadá do kategórie – len pre kompletistov. A pre vás?
» ostatní recenze alba Walsh, Joe - But Seriously, Folks...
» popis a diskografie skupiny Walsh, Joe
Coryell, Larry / Larry Coryell & The Eleventh House – Improvisations - Best Of The Vanguard Years (1999)
Z jazzových virtuóznych gitaristov ma najviac oslovuje Larry Coryell. V roku 1999 vyšla zaujímavá výberovka Larry Coryell & The Eleventh House – Improvisations – Best Of The Vanguard Years, o ktorej si teraz čosi povieme.
Hrať v kapele je čosi, čo sa ťažko opisuje, ten pocit, že v súznení, resp. v zdravej konfrontácii, čosi spoločne vytvárate, prežívate, vnímate, je jedným z najdôležitejších spoločenských prejavov, aké som kedy mal možnosť vyskúšať. Improvizácia prenáša na jednotlivých hráčov príležitosť stvoriť čosi netušené, neplánované, čosi, čo sa raz možno zapíše do sŕdc poslucháčov. Najďalej v tomto zašli jazzoví hudobníci, ktorí sa tomuto spôsobu muzikantského grupáku venujú natoľko intenzívne, že sa počet ich nahrávok a koncertov smelo vyrovná záplave hoaxov na sociálnych sieťach.
Aj Larry Coryell má na konte tonu nahrávok s prakticky každým jazzuchtivým hudobníkom, ktorý od polovice 20. storočia čosi znamená. Často ide o borcov, ktorých meno rezonuje v povedomí fanúšikov i kritikov v rovine absolútna. Táto dvojdisková kompilácia núka okrem hlavného protagonistu rovno dvadsaťpäť hudobníkov, ktorých mená stačí napísať a sotva sa nájde niekto, kto by ich nepoznal: John McLaughlin, Miroslav Vitous, Chris Brubeck, Mike Mandel, Chick Corea, Randy Brecker, Steve Marcus, Alphonse Mouzon, Billy Cobham, Bernad Purdie, Alvin Jones a mnohí ďalší. S tým súvisí aj slabina výberovky. Coryell toho nahral skrátka priveľa, nie je šanca pokryť ani len zlomok. A tak sa táto kompilácia sústredí na niektoré albumy z obdobia 1969-1979. Všetky vyšli na značke Vanguard.
Dvadsaťšesť skladieb zachytáva majstrovskú hru v živelnej fusion muzike z ôsmich sóloviek a z dvoch albumov kapely The Eleventh House.
Sedem skladieb z albumu Lady Coryell si cením najviac. Na CD vyšiel v praveku tohto média a nepatrí k tým, ktoré by sa dočkali opakovaného vydania. A tak na trhu chýba už vyše tridsať rokov. Je z roka 1969, kedy rodilo sa fusion a Coryell veru vedel, ako prísť s originálnymi postupmi. Skladba Lady Coryell je úžasnou ukážkou melodickej invencie v rámci jazzových úklonov. Larryho v tomto období nazývali aj pokračovateľom Hendrixa, čo mi príde prehnané, ale pokiaľ ide o to, že v jeho hudbe nachádzate špinavú drsnosť, nie veľmi typickú pre jazzových puristov, tak to sedí, však si vypočujte skladbu Stiff Neck a najmä Cleo’s Mood. Najviac to však počuť v bluesovej skladbe Elementary Solo #5 z albumu Coryell (tiež je z roka 1969) a v koncertnej verzii kompozície Entardecendo En Soudade z albumu At The Village Gate (1971). Vôbec, v tvrdých polohách exceluje, The Jam With Albert (album Coryell) ma úplne odrovnáva, to je nárez! Keby sa Larry nesústredil na jazz, ale na rock, myslím, že by ho dnes rockeri vynášali do nebies. Platí však aj to, že Larry sa dokázal sebavedomo pohybovať aj na nežnej strane spektra, smoothjazzová inštrumentálka Rue Gregoire Du Tour z albumu Return (1979) je toho dôkazom. Ako všetci fusion hráči, ani on neopomenul funky (The Eleventh House), to jeho mi však znie presvedčivo. Veď taká skladba Yin by mohla stelesňovať rázny vojenský zákrok voči darebáckemu inváznemu štátu, ktorý sa snaží napadnúť Európu.
Rýchlosť a technika sú základnými črtami Larryho hry, spolu s tou spomínanou dravou neposlušnosťou, ktorá ho vyčleňuje zo zástupu jeho najväčších konkurentov typu Holdsworth, McLaughlin, Di Meola a pod. To, aký je technik, počuť na úžasnom sólovom vstupe z koncertu v Montreux – Improvisation On Villa-Lobos (Prelude No. 4 in e minor). Viem si ho predstaviť v rámci pamätnej piatkovej noci v San Franciscu s De Luciom, McLaughlinom a Di Meolom... Alebo jazzová smršť Rene's Theme z albumu Spaces (1970), to je tiež krásna ukážka toho, že aj rýchla hra môže byť citlivá a krásna. Mimochodom, práve skladba Spaces (Infinite) patrí k najatmosférickejším kompozíciám 20. storočia. Vyrovná sa jej hádam iba temná záležitosť Scotland Part 1 z albumu Offering (1971), ktorú považujem za najlepšiu skladbu, akú som od Coryella kedy počul.
Kto má rád nevšednú hudbu z jazzových brehov, toho Larry Coryell nemôže sklamať. Diskografiu Larryho Coryella mám na zozname už nejaký čas, v našich obchodoch sa nevyskytuje skoro vôbec, a tak mám pred sebou ešte dlhú zberateľskú cestu. Výberovka Improvisations – Best Of The Vanguard Years mi ju pomáha preklenúť viac ako dostatočne. Je vynikajúca! A hudba? Tá je brutálna, bez chybičky. U mňa si zaslúži absolutórium. A u vás?
» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Larry Coryell & The Eleventh House – Improvisations - Best Of The Vanguard Years
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry
Creedence Clearwater Revival / Live In Europe (1973)
| 13.01.2025 | Kde bolo, tam bolo, za siedmimi horami a dolami, ba aj za oceánom, v dobách, kedy sa hudba hrala a počúvala nielen ako kulisa, vstúpila do dejín aj najamerickejšia kapela všetkých čias, a síce Creedence Clearwater Revival. A keďže šlo o muziku, ktorú treba počuť naživo, v roku 1973, rok po rozpade skupiny, vyšiel album Live In Europe.
Štrnásť skladieb zaznamenali počas septembra 1971 na turné po Európe. Ich výber neprekvapí asi nikoho, kto v 20. storočí pričuchol k rockovej alebo popovej hudbe. Je tu hit na hite, máloktorá skladba je z kategórie neznámych (It Came Out Of The Sky, Door To Door). Kapela po albume Pendulum zredukovala svoju podobu do tria, takže dostávame blues, rokenrol, country rock ohlodaný až na kosť. Basa-bicie-gitara (a spev), základná jednotka rockového soundu v plnej poľnej!
A je to paráda. John Fogerty má jeden z najlepších hlasov, akým kedy kto v 20. storočí disponoval. Kapela znie ufúľane, špinavo, drsne a nekompromisne. Tu sa nehráme na žiadne umelé zvuky, všetko je ľudské, prirodzené, emotívne prebudené, skrátka, bombové. Fogerty sa síce vtedy nepohodol s vydavateľom a bol silno proti tomu, aby dvojplatňa vyšla, avšak stalo sa. Z môjho poslucháčskeho pohľadu to bola správna voľba. Iste, Fogerty nechcel, aby spoločnosť inkasovala peniaze za jeho skladby, a tak nasledujúce dve dekády nehral skladby kapely, ale to je pri muzike nepodstatné. Ja sa v nej doslova vyžívam.
Od prvých tónov Born On The Bayou až po posledné tóny Keep On Chooglin’ som pohltený leviatanom, ktorý každú chvíľu mení mená, raz sa volá Green River, inokedy Susie Q, Fortunate Son, Bad Moon Rising, Proud Mary, Hey Tonight... Inak, práve skoro trinásťminútová záverečná smršť Keep On Chooglin’ predstavuje vrchol celého setu, kebyže mám slabšie srdce, tak pri nej zinfarktujem, taká je brutálne dobrá! Je to skladba, ktorú som síce nikdy nehral s kapelou, ale nepochybujem, že ak by sa tak stalo, bol by som v siedmom nebi. Improvizácia, harmonika, veru, nemám viac slov.
Vynikajúci koncertný album s mne blízkou muzikou v divokom nasadení, čo viac si môžem priať? Azda si ho iba zopakovať!
» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Live In Europe
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival
Mayall, John / Chicago Line (1988)
Blues. Ingrediencia, bez ktorej sa v živote nezaobídem. Výraz, emócia, krása v jednoduchosti. Spája človeka a jeho prežívanie do neoddeliteľného súzvuku, ktorý ma oslovuje. Jedným z najpresvedčivejších bluesmanov bol „otec britského blues“ John Mayall. V roku 1988 vydal štúdiový album Chicago Line, na ktorom sa prvýkrát predstavila zostava s dvojicou výrazných gitaristov Walter Trout a Coco Montoya.
Rytmika Bob Haynes a Joe Yuele bola tiež zaujímavá, s Mayallom hrala stabilne od druhej polovice 80. rokov. Pikoškou však bola účasť klávesáka Tonyho Careyho, ktorého poznajú najmä priaznivci Rainbow. Ten album aj produkoval a odviedol vynikajúcu robotu. Znie prirodzene, bez nánosov 80’s soundu, čo kvitujem. Nahrával sa začiatkom apríla 1988 v Západnom Nemecku, pričom vyšiel iba v USA, Nemecku, Švédsku a Taliansku. Nečudo, že je dnes akoby pozabudnutý v tieni iných Mayallových diel. Neprávom!
Medzi desiatimi skladbami nájdete niekoľko menej opočúvaných bluesových štandardov, svižnú bluesovku The Last Time od Jimmyho Rogersa, harmonikovo hravú Cold Blooded Mama od Blind Boy Fullera, klavírny tradicionál The Dirty Dozens a pomalé blues Tears Came Rollin’ Down od Waltera Davisa. Jediná autorská skladba, ktorá nie je od Mayalla, je posadená pecka Life In The Jungle. Napísal ju Walter Trout a vzal si ju so sebou do svojho Bandu, pričom po nej pomenoval svoj debutový album z roka 1989.
Vo vlastných skladbách sa Mayall nebráni vychádzať z koreňov (hneď úvodná skladba Chicago Line pripomenie korene rytmizácie á la Bo Diddley) a zároveň hrať natoľko rozpoznateľne, že hneď počuť, že je to on. Podmanivá balada Dream About The Blues nemá chybu, zaujímavé sú Careyho vzdušné klávesy, pri ktorých mám pocit, akoby sa mi prihovárala nejaká kozmická bytosť. A tie gitarové perzeidy rozsvecujúce temnú bluesovú oblohu, to sa musí počuť! Podobne funguje aj Gimme One More Day, za najlepšiu ťažkotonážnu vec však považujem One Life To Live. Kebyže mám niekomu vysvetliť, čo si má predstaviť pod pojmom blues rock, pokojne by som mu túto parádu pustil. Nespomenul som ešte Mayallovu veselú polohu vtelenú do Fascinatin’ Lover. Kebyže mám určiť, ktorá je typická Mayallova skladateľská črta, práve táto svieža a odľahčená bluesovka by ju vystihovala na sto percent.
Chicago Line je vynikajúci album nadčasovej bluesovej muziky a fakt, že Mayall dokázal ukočírovať dvoch gitarových sólistov v prospech celku, je obdivuhodný.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Chicago Line
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Stern, Mike / Echoes and Other Songs (2024)
Tato studiovka byla vydána v době, kdy Sternův přítel, klávesák a producent jeho mnoha nahrávek Jim Beard byl již v hudebním nebi. Přesto se stihlo ještě udělat toto album, kde Jim zazářil v roli producenta a klávesového hráče. Echoes and Other Songs nahrály dvě party hudebníků. Ve výsledném mixu to není nijak znát. Za kratší konec zatahali : Dennis Chambers - bicí, kamerunský baskytarista Richard Bona obohatil nahrávku svým vokálem a Bob Franceschini to válí na saxofon. Tato trojka, spolu s Mikem a Jimem narála tracky 4, 5, 9.
Ten delší čas je věnovaný partě :
Chris Potter - sax.
Antonio Sanchez - drums
Christian McBride - bass
Samozřejmě i zde je nutno připočíst do této sestavy dvě hlavní hvězdy Stern - Beard. Dále se skoro celým albem prolínají perkuse od Arta Tuncboyaciana a Sternova žena Leni si vzala do rukou africký strunný hudební nástroj zvaný n'goni a převedla jeho kouzlo v tracích 1, 5, 8. Vrátím se k Christianu McBrideovi. Majitel několika gramofonků z oblasti jazzu /Grammy/, tady na tomto albu dostal docela slušný prostor, aby se předvel v plné své hráčské kráse. Hraje jak elekrickou basu, tak i kontrabas. V songu Climate se blýskl sólem na kontrabas, což mě trochu udivilo, protože na deskách Mike Sterna se basovým výletům moc nefandí. Pro závěrečnou Could Be platí to samé.
Závěrem : MS vydal další výbornou studiovku. Není nijak novátorská, přesto však je kvalita zaručena. Ve Sternově dgf je Echoes and Other Songs za ****z***** Navazuje tímto albem na ty předešlé. Je to koktejl namíchaný z jazzu, rocku, blues, bopu, trochu etna a gospelu. Velký pohár hudby o obsahu jedenácti ingrediencí a objemu 77 minut. Cheers !
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Echoes and Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Flight Time (1981)
Flight Time je oficiální čtvrté koncertní album v Billyho katalogu. Je složeno ze sedmi písní o délce kolem 48 minut. Autorství si zapsal BC čtyřmi kousky. O zbylé tři se šábli dva členové Cobhamova koncertního kvarteta, ke kterým se ještě vrátím. Z dosavadní Billyho tvorby tu máme pouze jedno zastoupení v podobě skladby Antares /album Magic /1977//. Tento song se objevil i na koncertním albu Alivemutherforya /1978/. Na této desce skladba zní více jazzrockověji a Bilyho bicí jsou dravé jako ptáci. Nově přidal skladby Flight Time, velmi svižný úvod, kde se prezentují krátkými sólovými vstupy Don Grolnick na el. piáno, Barry Finnerty jako kytarista a mladíčký Tim Landers - el. baskytara. Dalšími novinkami z pera mistra Cobhama jsou písně Day Grace a Prinsess. První jmenovaná má lehkou nostalgickou náladu, druhá je vyloženě smutná a ponurá skladba, co nechá vyniknout závěrečný Jackhammer. Autorem je kytarista Barry Finnerty a já za sebe dodávám, že větší kytarový nářez jsem ještě neslyšel /na Billyho deskách/. Finnerty je sice jazzový kytarista, ale tady to smíchal s gruntovním rockem. Dal by se vzdáleně přirovnat k Bolinovi ze Spectra /1973/. O parádní sólo se postaral i Grolnick a Cobhamovy bicí mají neskutečnou št'ávu. Vinikající grandfinále. Don Grolnick se autorsky zapsal ve dvou skladbách : 6 Persimmons je pomalé klavírové rozjímání, přecházející do rychlejšího podání. The Whisperer je jazz s nádechem funky. I kydýž je jako autor uveden klávesák Don Grolnick, je to vyloženě kytarová skladba.
Tento koncertní záznam byl pořízen ze Západního Německa v roce 1980, konkrétně ze Stuttgartu a Kölnu. Tahle kapela měla taktéž krátké trvání. Pouze turné a konec. Jediný, kdo pokračoval dál s Billym, byl basák Tim Landers. Stal se členem Billy Cobham's Glassmenagerie a tam se už ukázal i jako skladatel.
Hodnocení : Mírně horší zvuk cd, originalita skladeb, kytarista, který mě svým způsobem šokoval a Cobhamovy bicí v rychlejších pasážích boří skály. Plný počet asi ne, ale velmi dobré ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Flight Time
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Kin Ping Meh / 3 (1973)
Poďme sa porozprávať o obskúrnej nemeckej kapele Kin Ping Meh, ktorá sa od hardrockovej progresivity prepracovala až ku... disku? Album 3 z roka 1973 nám k tomu ponúka veľavravný dôkazový materiál.
Kapela sa behom dvoch rokov totálne zreogranizovala, od debutu v nej zostali len dvaja hráči, Kalle Weber (bicie) a Frieder Schmidt (klávesy). Gitarista Gerhard Mrozeck, ktorý sa zjavil už na druhom albume skupiny, prišiel z formácie Twenty Sixty Six and Then a pritiahol z nej aj speváka Geffa Harrisona, toho času spievajúceho v kapele I Drive. Zostavu doplnil gitarista Uli Gross (tiež hral už na druhom albume) a na basu hral nováčik Alan „Joe“ Wroe.
Šesť skladieb je značne nevyrovnaných. Úvodná ťažkotonážna riffovica Come On In je pre mňa zároveň najlepšou skladbou albumu. Harrisonov chripľavý hlas milujem už od môjho prvého kontaktu s ním, cez kapelu Twenty Sixty Six and Then. Žiaľ, tým sme pozitívne momenty albumu vyčerpali. Diskofunková hrôza Random akoby sem zablúdila z barbarských končín zlatej hordy znásilňujúcej a ničiacej všetko civilizované, čo jej stojí v ceste. Kapela očividne túžila po širšom komerčnom prielome, a tak svoju špeciálnu hudobnú operáciu podčiarkla popovou otravou Love Is The Day, ktorá by svojimi kastrovanými vokálmi mohla zaujať priaznivcom skupiny Queen. Sólový „progresívny“ inštrumentálny náznak kvality ju nespasí.
Rock Is The Way je prorocký názov. Súhlasím, a preto je táto hardrocková pohoda počúvateľná. Každý rockový priaznivec 70. rokov sa pri predstave, že Circus má cez štrnásť minút, vopred nastaví na čosi podmanivé, veľkolepé, ba priam orgastické. Avšak, toto je tantra bez vyvrcholenia. Tajuplný vybrnkávaný úvod navnadí, ale namiesto nárastu vzrušenia vnímame paralyzovanú muziku na kolieskovom kresle, ktorému však kolesá ktosi demontoval, a tak sa ochrnutý neborák s drhnutím posúva vpred tempom mŕtveho slimáka po týždni rozkladania sa. Keď sa konečne dostaví rocková inštrumentalizácia, prznia ju saxofóny? Prečo?! A ešte aj ten cirkusový hurhaj namiesto záveru... Páni! Vždy, keď budete chcieť podporiť argument, že rocková hudba sa stala do seba zahladená a nebaví vás ukazovať prstom na artockových klasikov typu Yes, siahnite po tejto koláži nesúvisiacich motívov a zvukov. Nikto vám nebude odporovať! A platí to aj napriek tomu, že záverečná časť skladby má podmanvú atmosféru a dokonca funkčne graduje do ostrého gitarového sóla. Škoda, že je to len záblesk toho, čoho bola kapela schopná, keby jej peniaze neboli prednejšie. Aj tak ju sláva minula. Ďalšia variácia na otravné funky v intre Mrs. Holmes ma spoľahlivo ubíja. Slaďák, do ktorého sa zvrhne, je celkom príjemný, ale aj zbytočný. Akoby sa kapela snažila kompozične vrstviť nálady, akurát aj Frankensteinovo monštrum pôsobí ako monolit zoči-voči hrubým stehom tohto „eposu“. Tento predobraz novej verzie slovenskej hymny našťastie album uzatvára.
„Trojku“ som si zaradil do zbierky predovšetkým kvôli úvodnej skladbe a pokiaľ máte so mnou aspoň štipku rovnakého vkusu, nebude vám úplne po chuti. Za mňa je určený len pre archeológov-kompletistov. Ale ktovie, koľko ľudí, toľko chutí...
» ostatní recenze alba Kin Ping Meh - 3
» popis a diskografie skupiny Kin Ping Meh
Santana / Moonflower (1977)
Moonflower je dvojalbum, ktorý pripomína tortu od psíčka a mačičky. Obsahuje štúdiové a koncertné nahrávky chaoticky pomiešané jednu do druhej.
Koncertné nahrávky pochádzajú z európskeho turné z decembra 1976, štúdiové vznikli v roku 1977. Zostava obsahovala stabilnú päticu hráčov (Caros Santana - gitara, Greg Walker – spev, Tom Coster – klávesy, Graham Lear – bicie, Raul Rekow – perkusie), pričom na turné hral na basu Pablo Tellez a José „Chepito“ Areas obsluhoval perkusie. Na štúdiových nahrávkach bol druhým perkusionistom Pete Escovedo a na basu hral David Margen. Svojim spôsobom je to aj výberovka, keďže z pódia sa tu prezentuje viacero klasických hitov (Black Magic Woman, Soul Sacrifice, Europa).
Pokiaľ ste nadobudli dojem, že dielo je nepočúvateľné, opak je pravdou. Vlastne mi táto forma koláže vôbec neprekáža. Problém tkvie v hudbe samotnej. Je smutným faktom, že štúdiové skladby sú zväčša poplatné popovej nude maskovanej za smooth jazz (Dawn/Go Within, Transcendance), čo ma vôbec neoslovuje. Rovnako ako malátne rádiové otravy typu I’ll Be Waiting alebo hoci hrozné technoidné funky Zulu. Rozmýšľam, či je medzi štúdiovkami aj čosi, čo mi prináša radosť, azda len cover skupiny Zombies – She’s Not There má gule. Titulná skladba sa v ponocujúcich mdlobách tiež javí životaschopne, ale najlepšou štúdiovou vecou je ostrá El Morocco. Škoda, že si človek musí počkať až skoro na koniec albumu, aby dostal čosi vymykajúce sa sivému podpriemeru.
Koncertné kúsky vracajú do pozornosti latino perkusie (Carnaval), čím som starší, tým menej ma tento latino rock zasahuje. Našťastie sú tu aj rockovejšie záležitosti á la Let The Children Play, Jugando, nechýbajú parádne kúsky ako Black Magic Woman/Gypsy Queen, Dance Sister Dance (Baila Mi Hermana), Europa (Earth’s Cry Heaven’s Smile), Savor/Toussaint L'Overture a predovšetkým bubeníckym sólom doplnená smršť Soul Sacrifice/Head, Hands & Feet.
Celkovo je tento album nie veľmi konzistentným mixom Santanovej usadenej polohy z druhej polovice 70. rokov. V tej dobe ma už jeho hudba v podstate neoslovuje, ale v zbierke ho mám, keďže je spolovice koncertný. A sú tam niektoré dobré výkony. Ale to je málo... Každopádne, keby vyšiel len koncert, pridal by som albumu aj zo dve hviezdy navyše. A vy?
» ostatní recenze alba Santana - Moonflower
» popis a diskografie skupiny Santana
Doc Holliday / Doc Holliday (1981)
Južanská stálica Doc Holliday si ma získala najmä svojimi albumami z 90. a nultých rokov. Jej albumová produkcia sa však začala v 80. rokoch, a tak som sa rozhodol, že sa troška povenujem debutovému albumu Doc Holliday z roka 1981.
Obsahuje desať skladieb, z ktorých vyčnievajú tie tvrdšie južanské vypaľovačky ako Ain’t No Fool, Keep On Running alebo I’m A Rocker. Pri nich moje južanské srdce plesá. Pravda, kapela sa otvorene hlásila aj k dobovému natupírovanému rocku, a tak tu sú aj skladby typu Magic Midnight, v ktorých sterilná melodika len tak sviští. A nefalšovaná hard & heavy smršť Moonshine Rider má čo povedať každému priaznivcovi kovového muzicírovania. Ešte aj posadená Somebody Help Me má šmrnc. Najväčším hitom z albumu sa stala skladba Never Another Night, ktorú kapela rada hrala aj v neskorších obdobiach, dokonca ju opakovane zaraďovala na svoje albumy. Je to zaujímavý mix melodického rocku a južariny.
Vôbec je melodika silnou zložkou muziky, taká A Good Woman Is Hard To Find by sa nestratila na hociktorom albume Lynyrd Skynyrd. Rovnako ako po country pokukujúca Round And Round. Akurát poloakustická balada The Way You Do mi trocha lezie na nervy, našťastie sa zvrhne do dlhých gitarových sól, ktoré môžem.
Južanský rock je dnes už prakticky mŕtvy žáner. Sprasili ho metalisti, dorazili countristi. Debut Doc Holliday však ešte ctí ten zvláštny mix blues, boogie, country a hard rocku, ktorý nemá obdoby. Je výborný. A hoci sú tu dobové prvky, ktoré ma až tak neberú, tri a pol hviezdy zaokrúhlim smerom nahor. Dobrej južariny nie je nikdy dosť!
» ostatní recenze alba Doc Holliday - Doc Holliday
» popis a diskografie skupiny Doc Holliday
White, Lenny / The Adventures of Astral Pirates (1978)
Lenny White album otevírá více než působivě. Zvuky z kosmu se prolínají s basovým klavírním akordem, do toho vybrnkává akustická kytara jednoduchý hudební motiv a celé to podtrhne orchestr, dodávající tomuto intro až pompézní náladu.
Ono to má své opodstatnění. Lenny vydává v roce 1978 koncepční fusion nahrávku, která je zajímavá tím, že obsahuje pouze jedinou nazpívanou skladbu, nacházející se na pátém postu trcklistu /Universal Love/. Celou koncepci a příběh odehrávající se v jeho hudbě je popsán na odalu desky, která je graficky ztvárněna jako komiksový sešit. Každá skladba má své kreslené okénko a k tomu je napsaný i text, co tím vlastně Lenny chtěl vyjádřit. Bez těchto indícií by byl celý koncept v háji. Někde jsem se dočetl, že Lenny White byl velmi ovlivněn filmem Star Wars, který v těch letech měl promítání v amerických kinech, takže něco podobného se snažil zachytit i hudebně.
Tato v pořadí třetí studiová deska se obešla bez dlouhého seznamu hostů, které byly typické pro první dvě alba. Piráti jsou dílem pěti hudebníků. Nahrávka obsahuje tři songy, které si jsou hodně podobné. První Prelude : Theme for Astral Pirates album otvírá, druhý se nachází uprostřed Revelation /Astral Pirates/ a koncepci uzavírá grandiózní finále Climax : Theme for Astral Pirates. Všechny tyto skladby mají společnou melodickou kostru, ale každá je vystavěna na různých aranžích. Mezi touto trojosnovou se nachází hudba na poli jazzu a rocku. Dvě, docela tvrdě znějící kytary, jako příklad uvedu píseň Heavy Metal Monster, jsou zvukem blízko metalu. Klávesy jsou mistrovsky proaranžované do kytarových partů a tvoří dokonalé spojení. Album pěkně odsejpá, moc klidných skladeb tu nezazní.
Lenny je mistr aranží, má to neuvěřitelně zmáknuté a obvzlášt' na Astrálních Pirátech je to slyšet. Ta hudba je barevná, plná nápadů a vychytávek. Připomíná přesně ten komiks na přebalu alba. Pořád se tu něco děje a není čas to odzívat.
The Adventures for Astral Pirates je mistrovské dílo ve Whiteově diskografii. Tohle poslouchám z velkým zaujetím a kvůli bohaté dramaturgii pouze přes sluchátka. Nenašel jsem za sebe slabší místo, takže jednoznačně *****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - The Adventures of Astral Pirates
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / George Duke Band : "Live" - On Tour in Europe (1976)
| 27.12.2024 | Billy Cobham pojí síly s klávesovým mágem Georgem Dukem a zakládají společně krátkodobý band. Na postu baskytary angažovali v té době již poměrně známého Alfonse Johnsona a kytaristu Johna Scofielda, který má svou hvězdnou kariéru teprve před sebou. Band o čtyřech členech se nikdy nedostal do studia, ale zanechal po sobě aspoň Live on Tour in Europe. Celá nahrávka pochází ze švýcarského Montreux, takže název trochu zavádí. Ale to není až tak podstatné, podstatná je hudba. Koncert nabízí osm skladeb, autorsky jsou zastopeni všichni členové, takže si můžu poslechnout, jak komponoval John Scofield na začátku své kariéry /Ivory Tattoo/. Všechny písně jsou originály, které se už v Cobhamově diskografii nikdy neobjeví. O to je tato nahrávka zajímavější. Rozpitvávat jednotlivé songy nebudu. Hudbu shrnu do jedné věty : Na živo skvěle zahraná a ve dvou případech nazpívaná směsice jazzrocku, funky, r'n'b a skladba Do What Cha Wanna se otřela lehce o disco, které bylo v té době na vzestupu. Jako velký zápor uvedu dvě písně : prvni, pod názvem Space Lady vlastně ani píseň není. George Duke vypráví příběh o mimozenšt'anovi a podbarvuje svůj text klávesovýni vsuvkami. Je nad slunce jasné, že tyto manýry si přinesl od Franka Zappy, když byl členem jeho skupiny. Jako další omyl vidím song Frankenstein goes to the Disco od BC. Sedmiminutové bubnování za zvuku nějakého syntezátoru mi na náladě taky nepřidalo. Jinak album je z větší půle velmi dobré, zvuk se taky povedl. Live on tour in Europe je naprosto někde jinde, než předcházející koncert Shabazz /1975/, proto je nelze mezi sebou srovnávat. Kdyby nebylo těch dvou výtek, dal bych velmi silné ****z*****. Takhle to je o jednu méně. ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - George Duke Band : "Live" - On Tour in Europe
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Live @ Belgrade /and The 4th Dimension/ (2009)
Tomuto koncertu předchází výborné studiové album Floating Point /2008/ a McLaughlin zařadil do playlistu koncertní šňůry tři skladby z této desky : Raju, Maharina a Five Peace Band. Zbytek skladeb je průřez z různých období a sáha až do druhé půle sedmdesátých let, když kapela zařadila song The Unknovn Dissident z desky Electic Dreams /1978/ do playlistu.
Když se nahrávalo album Floating Point, tak John asi ještě neuvažoval o skupině pod názvem 4th Dimension. Toto kombo vzniklo o něco později jako doprovodná skupina k Johnovému turné. Co se týče obsazení, tak jediným a původní členem 4th Dimension je klávesák a bubeník Gary Husband. V první sestavě hráli společně s Garym bubeník Mark Mondesir a francouzský baskytarista Hadrien Feraud. Ten si během turné zlomil malíček, tak do rozjetého vlaku 4th D. naskočil za jízdy italský záskok Dominique Di Piazza, který zpočátku musel hrát podle notového zápisu, jelikož vůbec nepočítal s touto situací. V současné době Čtvrtá dimenze hraje v sestavě :
Gary Husband - klávesy a bicí
Etinne M'Bappe - basa
Ranjit Barot - bicí
Rozdíl oproti původní skvadře by tu byl a to na postu bicích, protože Ranjit Barot je bubeník, který miluje polyrytmy a dává to na svém stylu hry znát.
Ale zpět do roku 2008. Koncert 16. 5. v Bělehradě je fantastický. John McLaughlin představuje svojí novou hudební vizi, která bude fungovat až do dnešních dní. Jedná se progresivní hudební fůzi, kde se mísí rychlost a technika s klidnými relaxačnimi plochami a všemu tomo vévodí všudypřítomná elektrická kytara s nádherným zvukem a pro zpestření produkce to občas John přepne do kytarového syntezátoru. Gary Husband /hrál taky v mých oblíbených Level 42/ je šoumen jak má být, Na závěr koncertu si odskočí od kláves ke svojí bicí soupravě a rozjede bubenický duel s Markem Mondesierem. Navíc vytváří zvláštní rytmiku tím, že se fackuje do tváří a má otevřené ústa u mikrofonu. Výsledný zvuk si dokážete představit.
Tohle dvd jsem viděl pouze jednou. Mám ho přepálené na cd-r, protože se mi to lépe poslouchá bez obrazu. Výborný koncert, který se nevyhnul ani Praze. Tento kvartet zahrál 21. 5. 2008 ve Velkém sále Lucerny a já byl přítomen. Taky jsem se dostal do zázemí, kde mi po kocertě podepsali všichni muzikanti album Industrial Zen. Ještě, že mě napadlo si ho vzít sebou.
Dát tomuto počinu plný počet hvězd, tak to asi ne, protože se nejedná o nic vyjímečného, jako třeba koncert John McLaughlin & The 4th Dimension, Jimmy Herring & The Invisible Whip - Live in San Francisco /8/12/2017/. Každopádně je to za ****z***** a půl na vrch a doporučení k poslechu Všem milovníkům instrumentální kytarové /a nejen kytarové/ jízdy.
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Live @ Belgrade /and The 4th Dimension/
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Satin Whale / Desert Places (1974)
V záplave nemeckej tvrdej rockovej scény si plávala aj saténoví veľryba, a teda Satin Whale. Kapela debutovala v roku 1974 albumom Desert Places, tak si ho poďme predstaviť.
Štvorica hudobníkov v zložení Thomas Brück (basa, vokály), Dieter Roesberg (gitara, flauta, saxofón, spev), Gerald Dellmann (klávesy) a Horst Schättgen (bicie, vokály) nahrala päť dlhých skladieb, ktoré sa vzpierajú žánrovej čistote ako miešanci nacistickej neznášanlivosti. Je to hard (Sense Of Places), je to troška art (Perception), miestami až najazzlo hravé (I Often Wandered). Ale pritom stále ostré ako reakcie na vlastizradcu v predvianočnom Kremli.
Už úvodná skladba Desert Places je dokorenená flautou, pritom by som ju nenazval „tullovskou“. Striedanie nálad i motívov pripomína aprílové počasie, prípadne partnerku v prechode. Východiskový bod čujem v hardrockovom fundamente, čo mi nesmierne vyhovuje. Pokiaľ túžite po rozkošatených a rozšantených sólach, aj tých je tu nadostač. V momente, keď prevláda pomalšie tempo (Remember, Perception), pátos a emócie prýštia na hektolitre. Slabším povahám by mohli privodiť aj šok, predstavte si, že sa z „WC paperless“ slovenskej nemocnice zázrakom prenesiete do špičkovej súkromnej kliniky kdesi na Západe. Nie je to pre každého, niekto radšej nastavuje zadnicu východným bojarom a pripadá si žiadaný.
Kapela patrí k tým, ktorej hudbu som systematickejšie spoznal až nedávno, ak nepočítam Lost Mankind, titulnú skladbu z druhého albumu, ktorá sa zjavila na kompiláciách Krautrock – Music For Your Brain. Najprv som si v roku 2023 kúpil skvelý koncertný dvojalbum Whalecome a následne, ku konca toho roka, vyšla aj kompletka piatich štúdiových albumov za rozumnú cenu, a tak mám túto jedinečnú skupinu prakticky komplet (Tento rok sa objavil aj komplet koncertných nahrávok, ktorý obsahuje pôvodný zmienený dvojalbum a jedno CD živých rarít, do toho som nešiel).
Satin Whale stojí za hriech!
» ostatní recenze alba Satin Whale - Desert Places
» popis a diskografie skupiny Satin Whale
Stern, Mike / Neesh (1985)
Úplně první nahrávka amerického kytaristy, hrajícího tehdy fůzi jazzu a rocku byla nahrána v roce 1983. A byla vydána na vinylu pouze v Japonsku, takže tato sólovka se do podvědomí posluchačů MS dostala až po letech. Proto se mnohde uvádí, že následný počin Upside Downside /1986/ vydaný u Atlantic je Sternovým debutem. A já to vidím zrovna tak.
Mike Stern hrál v roce 1983 u Milese Davise, kde byl nahrazen Johnem Scofieldem, protože v tomto období hodně pil a užíval opiáty. A z této doby vznikla zajímavá nahrávka Neesh.
Neesh produkoval Hiram Bullock a nahrál taky doprovodnou kytaru. Bullock taky produkoval vinikající Upside Downside. I když tohle album patří kytaristovi, zdá se, že kytara nebude nejostřejší tužka v penále. To je saxofon a hra Davida Sanborna, i když v první skladbě Mike předvádí parádní dlouhé sólo, které si u mě vysloužilo palec nahoru. Klávesy jsou na albu vynechány, jsou nahrazeny jednoduchými kytarovými podklady, kde Sternovi patří levý chanel a Bullock je slyšet zprava. Melodie všech songů řídí saxofon a Stern se přidá sólovými vstupy. Tento model prakticky funguje po celou stopáž alba, která je na nějakých 40ti minutách. Skladba UP-Ology je moje nejoblíbenější na albu. Má pohodovou a pozitivní náladu. Poslední Neesh Zone - kytarový masakr bez účasti saxofonu a Mike se chce uhrát k smrti.
Závěrem : Sternova první nahrávka si u mě nevede špatně. Kdysi jsem dal čtyři hvězdy, dnes bych to snížil o půlku dolů.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Neesh
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Shabazz (1975)
Shabazz je v pořadí čtvrté album v diskografii BC a zároveň první živák. Jsou na něm pouze čtyři songy, ale to opravdu stačí na to, aby přesvědčily milovníky jazzrocku a fusion o tom, že se jedná o hudební klenot, kde se mísí ruku v ruce neuvěřitelná souhra a technika hry všech šesti zůčastněných. Pro Shabazz byly použity záznamy dvou stage : Z Montreux se použil track Taurian Matador, zbylé tři byly pořízeny z londýnského Rainbow Theatre a všechny jsou z jednoho turné roku 1974.
Shabazz - otvírák začíná kanonádou bicích, Billy provětrá svoji soupravu a předvádí zvuk své baterie. Skladba přechází do režimu všech tří dechařů, kteří na začátku hrají jako big band a prakticky jim tento song patří. Kytarista John Abercrombie hraje v pozadí a patří mu levá strana. Klávesák Milcho Leviev hraje zprava a taky spíš jako podklad pro dechy. Za půlkou skladdby dostane krátký prostor. Dechaři hrají víceméně free jazzové figury. Skladba mění tempa, všichni se podřizují Cobhamovi, který to žene nakvalt a pak přibrzdí. Co na tom obdivuji je to, že se nikdo neztratí a nástupy jsou přesné. To je ta souhra, kterou jsem zmiňoval v úvodu.
Taurian Matador /Spectrum 1974/ Tahle skladba má rychlý nástup, přechází do saxofonového sóla Michaela Breckera, celé je to pekelně rozjeté - pak to Billy utne a sólují pouze klávesy. Kapela se přidá po krátké době a všichni si to sfiští do finále.
Red Baron /Spectrum 1974/ Funky skladba s jazzovou příchutí, kde sóluje na trumpetu Randy Brecker a tady si střihne své sólo i John Abercrombie. On dostal prostoru i na předchozím Taurianu, ale to byly spíš takové "štěky".
Tenth Pinn je hlavně o Billyho bubenickém umění. Melodicky je skladba neuchopitelná, ale pro náročného posluchače, žádná překážka. Glen Ferrs sóluje na trombón, svou hru kroutí a ohýbá pomocí nějaké krabičky /asi Wah Wah/, vytváří zajímavou paletu zvláštních zvuků. No a nakonec se předvede i sám kapelník se svým umem a zakončuje bubenickým sólem. Pracuje s dynamikou i citem, napětím a relaxem.
Shabazz je pro mě jeden z nejlepších koncertů, které má Cobham ve svém portfoliu. Je to naprostá špička své doby. Dvě nové skladby přidávají na ještě větší zajímavosti nahrávky. Myslím, že zaslouženě *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Shabazz
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Innerspace / The Last Sign (2024)
Po delší odmlce se kanadští progresivisté vrátili s novým albem, nazvaným The Last Sign. Přiznám se, že první dvě alba mě celkem minula, ta snaha přiblížit se ke gigantům Pink Floyd byla až moc velká.
Takže co přináší novinka? Celkem sedm slušných skladeb včetně instrumentální Kyrie, borci přitvrdili, třebaže nějaké náznaky směrem ke zmiňovaným PF se občas vyskytnou,
Desku otvírá slušná Illusion of the day, aby se překlopila do jedné ze dvou dlouhých kompozic Dying dream; následně přes Simple mirror do zřejmě nejlepší, předlouhé Blurry memory a končí decentně skladbou In fine.
Na to, že Innerspace vydali tři desky, je to slušná práce, hodnotím trošku slabšími 4*.
» ostatní recenze alba Innerspace - The Last Sign
» popis a diskografie skupiny Innerspace
Bakerandband / From Humble Oranges (1982)
Toto LP naprosto neznámého rockového tria je z roku 1982 a já ho vyaukroval asi před rokem. Nebylo drahé a vinyl je ve velmi dobré kvalitě. Ani jsem si nezkoušel někde písně z alba předem vyhledat a poslechnout, jméno Gingera Bakera mě přesvědčilo, abych o desku přihazoval.
Nejsem ani nadšen, ani zklamán. Ke slyšení je lehký odvar z Cream (dost dobrá On The Road To Grandma´s House - což bude tím nezaměnitelným zpěvem) a taky trochu z Gingerovo kapel 70. let (úvodní The Eleventh Hour). Některé skladby do tohoto vzorce nezapadají, snad bych v nich mohl vytušit vlastní tvář (že by Tolkienovská The Land Of Mordor?). Sore Head In The Morning Blues je klasické nesotisfikované hlasité a zbytečně dlouhé blues se saxofonem. Radostně skočná Wasting Time je také plná saxofonu. To nejzajímavější na desce představují již zmíněný otvírák The Eleventh Hour a hned následující Too Many Apples, a snad i Under the Sun.
Nahrávka má dobrý zvuk, není nijak přearanžovaná, je z ní poznat, že chce navázat na tradici tříčlených uskupení z předchozích dvou dekád, ve kterých se Baker jako rocker našel. Sice na mě působí na mě snad až moc jednotvárně, ale minimálně za poslech rozhodně stojí. Proto své 3,5 zaokrouhlím dolu.
» ostatní recenze alba Bakerandband - From Humble Oranges
» popis a diskografie skupiny Bakerandband