Naposledy přidané recenze
Mayall, John / Talk About That (2017)
| 05.12.2024 | Album Talk About That (2016) je posledným, ktorý Mayall nahral v zostave s gitaristom Rocky Athasom. Ba čo viac, v dvoch skladbách hosťuje samotný Joe Walsh!
Hoci som album našiel v zozname najvýznamnejších diel v časopise .týždeň pri jeho nekrológu, nezdieľam tento názor.
Mayall síce ženie kapelu k energickému prejavu, funkuje (Talk About That) ako zamladi, ale čosi mi tu chýba. Je to klasická porcia bluesovej muziky, akú v novom miléniu nahrával konštantne, tentokrát sa mi však zdá, že chýbali výraznejšie nápady, prípadne podnety od hudobníkov. A to vravím napriek tomu, že tu hrá aj môj milovaný Joe Walsh. V pomalej bluesovke The Devil Must Be Laughing je jeho čistá zadumaná hra naozaj skvelá. To isté platí aj pre temnejšiu nálož Cards On The Table. Celkovo sa mi zdá, že jedenásť skladieb pohodovo odsýpa. Výhodou je aj dĺžka albumu, iba jemne presahuje trištvrte hodinu.
Kebyže mám predsa len menovať nejaké vrcholy, tak by to bola hravá Goin’ Away Baby. Chytľavý je aj groove v Don’t Deny Me, rovnako tak v Blue Midnight. Takýchto momentov by som uvítal aj viacero. A ešte čosi. Athasovo sólovanie v Across The County Line radím k najživšiemu, stále si myslím, že Mayall urobil chybu, keď ho následne vypoklonkoval zo zostavy.
Neberte ma v zlom, je to dobá hudba. Ale Mayall vie ponúknuť aj vzrušujúcejšie blues. A preto budem prísny a nadelím „iba“ tri solídne hviezdy v rámci konečného verdiktu.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Talk About That
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
White Witch / White Witch (1972)
Hovorí sa, že sociálne siete sú semenišťom zvád, negativity, nenávisti... Ale, aj keď je to ťažké, dajú sa využívať aj pozitívne. Na facebooku som v niekoľkých hudobných skupinách, vyskúšal som ich viacero a našiel som si tie, ktoré danými neduhmi netrpia. A v jednej z nich som si všimol aj status o americkej hardrockovej formácii White Witch, o ktorú som dovtedy nezavadil. Šťastný ako blcha som okamžite kúpil oba jej albumy. White Witch z roka 1972 je prvým z nich.
Úsmevné je, že sa hlásili k bielej mágii, chceli priniesť lásku a pozitívnu energiu tam, kde vládli temné rockové spolky (nebudem menovať čierne vdovy na sabatoch).Z pohľadu muziky to nehrá rolu. Jedenásť skladieb je skôr krátkych a úderných. Psychedelická kakofónia v úvode Parabrahm Greetiing/Dwellers Of The Treshold by vystrašila aj Nebojsu a následné ťažkotonážne kvílenie by sa hodilo skôr do pohanského rituálu kdesi v hustých lesoch než v kostole. A hoci je to solídne hutná muzika, nebráni sa ani konskej dávke melodiky. Help Me Lord na tomto kontraste stojí ako štyri slony na pancieri korytnačky letiacej vesmírom s plochou zemou nad nimi. Znie to ako blbosť, ale koľkí ľudia sú s tým spokojní! Atmosférické klávesy sú ďalším kladom prezentovanej muziky. V niektorých momentoch akoby ešte doznievali 60. roky, taká Don’t Close Your Mind by mohla byť vysielaná aj v rádiu, keby, pravda, nemala skoro sedem minút.
A tak to ide rad za radom. Nič nevyčnieva, pretože všetko znie fajn. Najzábavnejší komentár k hudbe som čítal na serveri Rateyourmusic, kde ktosi s nickom Megamegasabbath napísal, že to znie, ako keby chceli Sweet hrať skladby od Deep Purple. Neviem, či niekedy počul album Sweet F.A., ktorý Párplom zdatne konkuruje. Každopádne je to v konečnom dojme mäkšia muzika, ako by sa zdalo. You’re The One, Sleepwalk, And I’m Leaving, Have You Ever Thought Of Changing/Jackson Slade – to všetko je až prekvapivo „soft“. Ale všetky tieto skladby sa počúvajú so šťastným úsmevom na tvári, ako keď vám niekto oznámi, že ste vyhrali milión eur.
Haluznou vskuvkou je kabaretné mecheche It’s So Nice To Be Stoned. Netvrdím, že je to zlá muzika, ale celkovej nálade albumu skôr škodí.
Samozrejme, ja si cením najmä tie ostrejšie kúsky, rokenrolový Home Grown Girl, naspídovaná jazda Illusion so temnou sabbathovskou medzihrou... Túto vec považujem za najlepšiu skladbu na albume, priam povinnosť pre hardrockových študentov. A aj tajuplná temnota v The Gift je bohovská.
Debut White Witch sa mi páči. Je dobrý.
» ostatní recenze alba White Witch - White Witch
» popis a diskografie skupiny White Witch
TEA / The Ship (1975)
| 05.12.2024 | V 70. rokoch to v demokratickej časti sveta rockovo vrelo. Na každé svetoznáme meno pripadalo stovky tých, ktoré sa nepresadili, alebo, a to je prípad švajčiarskej kapely TEA, žali úspechy primárne vo svojej domovine. Osobne tieto kapely zo Západu milujem. Album The Trip z roka 1975 krásne demonštruje, prečo.
Pätica hráčov vie, ako má znieť rezké rockové spektrum. Čo by sme za to u nás dali, keby vtedy a vlastne aj dnes zneli naše akože rockové skupiny aspoň podobne. Už úvodná sedemminútová jazda Breakdown ma nenechá na pochybách, že sa tu bude vetviť pestrá paleta tém a pocitov. Miestami až „queenovských“. Celkom ma prekvapilo, koľko priestoru má v skladbách klavír. Znie v intrách (Through Scarlet), počas medzihier (See You Again) i na záver (I’d Never Have Bothered). Inak, ak si niekedy predstavujem pompéznu muziku, tak práve TEA napĺňa moju predstavu na sto percent. Ešte aj v sfunkovaných komerčných kúskoch á la See You Again je pompy toľko, že by ju mohla vyvážať.
Osobne sa mi najviac páči naliehavý hymnus The Ship, akoby z oka vypadol Uriah Heep. Podobne svižný glamík A Dog Called Joe prebúdza moje atrofované glamrockové ústrojenstvo do stavu nadšenia. Skrytý drahokam je však rockový majsterštyk Crystal Rivers. Nikdy by som nepovedal, že jemne znejúci klavír dokáže znieť tvrdšie ako celý blackmetalový festival v Škandinávii.
Osobitne sa pristávim pri jedinom covere, známom šlágri Summer In The City. Aj tu kapela ukazuje, že vie zaranžovať svojskú a originálnu verziu čohosi, čo by som obvykle uzákonil ako výsostné právo pre Joe Cockera. Ale ide to veru aj inak!
TEA dnes poznajú (a aj to často iba po mene) predovšetkým priaznivci speváka Marka Storaceho, ktorý sa stal v 80. rokoch základným kameňom skupiny Krokus. Za mňa však jeho predchádzajúca kapela núka ďaleko zaujímavejšiu (a pestrejšiu) muziku. Album The Trip je toho vynikajúcim príkladom. Však ho okoštujte!
» ostatní recenze alba TEA - The Ship
» popis a diskografie skupiny TEA
Troyka / Troyka (1970)
Kanada a hard rock, to je veľmi zaujímavá kombinácia, ak sa bavíme o 70. rokoch. Jednoalbumová skupina Troyka vydala v roku 1970 rovnomenné dielo, o ktorom by som rád čosi napísal.
Rovno vravím, že ide o jednu z tých obskúrnejších platní, o ktoré nikto nezavadil v čase vydania a aj dnes je skôr doménou ľudí s divným okrajovým vkusom orientovaným na rockové vykopávky. A je to troška škoda.
Klasické gitarové trio so spievajúcim bubeníkom ponúka trinásť skladieb, ale štyri sú len pársekundové vsuvky a ani ten zvyšok nie je práve bežcom na dlhé trate. Máloktorý kúsok presiahne tri minúty. Album začína priam ruským „balalajkovým“ introm, ale od prvých tónov Natural je jasné, že máme čo dočinenia s nariffovaným hard rockom, ktorý ja osobne milujem. Spev je skôr rev, myslím si, že nesadne každému, ale mne neprekáža. Celkovo ide o pomerne pestrý hudobný set, kapela však neborila hranice poznaného, naopak, veselo sa váľala v blate dobovej hudby. Nechýba ani pokus o funky inštrumentálny rock (Life’s O.K.). Čo ju odlišuje, je istá „tajgová“ nálada, akoby sa kapela inšprovala v ruskej časti Aljašky.
Osobne sa mi najviac páčia tie drsné drevorubačské riffovky, a teda veci ako Rub-A-Dub-Dub Troyka In A Tub, čo je aj vcelku zábavne odľahčená blbinka, Rolling Down The Back Road je až na pomedzí Captaina Beefhearta (ešte aj ten revo-spev), no a kolážová smršť Go East Young Man Beautiful Pink Eyes, čo je jediná dlhšia kompozícia na albume, má šesť minút a miestami uletí priam zappovsky.
Vôbec je z muziky cítiť dávku štipľavej irónie, čím sa vymedzuje voči väčšinovej produkcii a požmurkáva po undergroundovom publiku, ktoré však ostalo voči tomuto flirtu slepé.
Troyka núka zaujímavú muziku, ktorá by nemala sklamať priaznivcov tvrdého rocku a ani vyznávačov undergroundu. Tri hviezdy prepočítam na štyri, pretože, aj keď túto kapelu nepočúvam často, vždy ma zvláštnym spôsobom baví.
» ostatní recenze alba Troyka - Troyka
» popis a diskografie skupiny Troyka
Ange / Emile Jacotey (1975)
| 03.12.2024 | Francúzska avantgarda v najlepšom šate? Album Emile Jacotey z roka 1975 od skupiny Ange rozhodne má tieto sklony, a tak si o ňom niečo povedzme.
Nástrojová zostava je pestrá, ale v základnom rozostavení sa bavíme o dvoch klávesákoch, bubeníkovi, gitaristovi a basákovi. Hneď traja hudobníci spievajú. Album obsahuje desať skladieb, nejaké dlhé kompozície sa tu nenachádzajú, ale nedal by som ruku do ohňa, že v nich nie je skrytý nejaký koncept. Akurát francúzština je pre mňa španielska dedina, tak neviem...
Čo viem na sto percent, je, že z albumov, ktoré som od kapely počul, sa do Emile Jacotey dostávam najťažšie. Hudba je to stále artová, kdesi medzi Genesis, talianskou progresívnou smotánkou a punkovou skupinou (Bêle, Bêle Petite Chèvre). Stále je tu nadostač teatrálnosti, ale mám pocit, že album je vcelku tvrdý (Le Nain De Stanislas), akoby si Francúzi nahrávajúci v Británii povedali, že to tým Anglánom nandajú! Ako veľmi pompézna muzika to je, zistíte napríklad pri počúvaní pestrej a veľkolepej Ego Et Deus, čo je skladba rozprestierajúca sa pôvodne skoro na celej druhej strane platne, i keď sa tvári ako štyri samostatné kompozície. V kontraste s až terapeutickými pokojnými kúskami (Jour Apres Jour) si táto muzika neustále vyžaduje moju pozornosť, nejaké pro forma kulisové počúvanie nie som schopný vykonať. Hudba ma neustále chytá za uši a nalieha – aha, čo som si tu na teba pripravila, nie, že zaspíš!
A tak počúvam a zanedbávam tento text. Čo už!
Pokiaľ máte radi vybičované emócie v parádnej pompéznej muzike, prídete si na svoje. Album radím do päťhviezdičkovej hodnotiacej sústavy, tak si ho tam vyhľadajte a hajde počúvať!
P.S. Že ste to vy, tak som si dal tú námahu a využil som úpadkové západné technológie, kým nám ich politika na všetky svetové strany zakáže, a na francúzskej wikipédii som našiel text k vzniku albumu. Nechal som ho preložiť Google Translatoru a vydedukoval som, že Emile Jacotey je meno chlapíka, ktorý rád rozprával miestne legendy. Christianovi Décampsovi o ňom poslal výstrižok z novín bratranec. Toho to zaujalo natoľko, že sa za Emilem vypravil a nahral s ním asi 45 minútový rozhovor, ktorý následne inšpiroval niektoré skladby na albume. Ba čo viac, jeho hlas slúži ako spojovací mostík medzi skladbami Jour Apres Jour a Ode À Emile.
» ostatní recenze alba Ange - Emile Jacotey
» popis a diskografie skupiny Ange
Jane / Live At Home (1976)
Koncertný dvojalbum At Home Live od skupiny Jane patrí k triumfom nielen nemeckej rockovej scény 70. rokov. Ide o záznam vystúpenia, ktoré sa odohralo 13.8.1976 v Niedersachsenhalle v Hannoveri a zaznamenal ho Conny Plank, krautrocková legenda zvuku a produkcie.
Jane mám rád, melodické pradivo gitarových a klávesových sól nikdy neznelo lepšie. Keď som niekedy pred dvadsiatimi rokmi začal skupovať jej albumy, dostal som sa po piaty album Fire, Water, Earth & Air (1975) a potom som začal zbierať iné akvizície, nuž som kapelu na chvíľku spustil z očí. Až tu zrazu jej albumy zmizli z ponuky. A tak teraz prácne snorím, kde sa dajú kúpiť za rozumnú cenu. Tento rok sa mi podarilo z antikvariátu zohnať hneď dva tituly, Between Heaven And Hell a At Home Live.
Vydanie je to staré, z roka 1992 od Brainu (Metronome Musik GmbH), čo má svoje výhody a jednu obrovskú nevýhodu. Zvuk je prirodzený, neprebudený, čo mi sedí. Negatívum je, že v tých časoch sa na cédečkách kvôli cenám šetrilo miestom, nuž dvojalbumy vychádzali na jednom nosiči. Pokiaľ niečo prečnievalo, tak sa jedna-dve skladby vyhodili a album vyšiel síce na prepchatom CD, ale vlastne vykastrovaný. A to je aj tento prípad. Absentuje deväťminútová skladba Daytime. V duchu plačem, ale v sumáre je toto CD lepšie ako nič.
Máme tu teda jedenásť skladieb, ktoré sa točia jednak okolo už spomínaného piateho albumu, veľmi zbežne pripomenú prvé dva a štvrtý album (po jednej skladbe z každého) a inak núkajú až päť nových skladieb, ktoré nikde inde nenájdete (All My Friends je iba premenovaná skladba Air (Superman))! Do zostavy pribudol nový klávesák Manfred Wieczorke z kapely Eloy. Doplnil tak trio Hess, Hesse a Panka, ktoré sa strieda na poste speváka, ale je to zväčša z núdze cnosť.
Našťastie, muzika je to skvelá. Jane sa vtedy nachádzali na vrchole svojich schopností, asi to netušili, o to lepšie. Všetky skladby si zachovávajú typický sound, ktorý tejto kapele zabezpečil minimálne to, že sa mi veľmi páči. Niektorí kritici v ňom miestami počujú Pink Floyd, ale to je asi údel všetkých kapiel, ktoré nad klávesovými plochami gitarovo meditujú. Nové skladby majú silu, taká zlovestná Another Way by sa nestratila ani na nejakom severskom čiernom sabate. Najväčším lákadlom pre fanúšikov je nepochybne rozsiahla skladba Windows, ktorá voľne vychádza z Jane-Session z albumu III, ale stala sa z nej jedna z najikonickejších klávesových kompozícií, aké som kedy počul. Nie som v tom sám, ako tak čítam internetové reakcie na túto veľkolepú vec. Keby pre nič iné, tak pre ňu by si tento album mal vypočuť každý priaznivec kapely.
Verdikt je ľahký a jednoslovný - absolutórium.
P. S. Dvojdiskové vydanie s kompletným záznamom (a niekoľkými bonusmi) mám stále na zozname. Možno raz...
» ostatní recenze alba Jane - Live At Home
» popis a diskografie skupiny Jane
Chickenfoot / LV (2012)
Superskupina, která má ve znaku jednoduché ztvárnění kuřecího pařátu /mimochodem, kdyby logo bylo pootočeno směrem nahoru a bylo by v kruhu, přípomínalo by mi postoj za jaderné odzbrojení za studené války/ se po dvou studiovkách vydala vydat i žívý záznam. Koncertní cd pod názvem LV si překládám jako zkratku ke slovu LiVe nebo to může znamenat římsky číslo 55, což je asi nesmysl, protože tu nevidím nijakou souvislost mezi skupinou a čímkoliv spjatým k tomuto numeru.
Koncertní záznam se dělí na dvě části :
I když se jedná o cédéčko, tak ta první část placky je pojmenována SIDE A. Ačko je o čtyřech písních, které jsou zapsány na albu Chickenfoot III. Je to kratičký sestřih k tuné pod názvem Different Devil Tour 2012 a zajímavou změnou v sestavě je na postu bicích, kdy Chada Smithe střídá stejně zdatný a výkoný Kenny Aronoff.
Druhá část disku je pod názvem SIDE B. Tahle stopáž obsahuje pět songů z debutního alba, na bicí tu válí RHCP bubeník Chad Smith a tento záznam je v bookletu uveden pod názvem - Live rarities and B-sides, recorded 2009.
Rozdíly mezi A a B sides tu jsou : Ačko je zvukově čistější, ale jako koncert je to zahrané skoro jako na desce. Béčko je sice trochu zvuková koule, ale skupina předvádí koncertní show, která je za hranicí jejich první studoivky.
Každopádně je fajn, že Chickenfoot se předvedli světu i živě. Dobrý tah spatřuji v tom, že se na nahrávku použil záznam z dvou různočasových turné a každý s jiným bubeníkem. Nemyslím si, že by se tento koncert zapsal do dějin live nahrávek, ale je to dobrý /průměrný/ koncert. ***z*****
» ostatní recenze alba Chickenfoot - LV
» popis a diskografie skupiny Chickenfoot
Hart, Beth / You Still Got Me (2024)
Zpěvaček, jejichž hlas má vlastní "ksicht" a po několika vteřinách ve vás dokáže vyvolat emocionální reakci, není v rockovém byznysu nikdy dost. Beth Hart, rodačce z Los Angeles, bude v lednu třiapadesát a v branži to zkouší už dobrých pětatřicet let. Dlouho jsem měl za to, že se motá hlavně kolem blues a že v téhle disciplíně není úplně top, ale její letošní album You Still Got Me mě donutilo změnit názor.
Beth si už od dětství "užila" svoje. Pochází z neúplné rodiny, od které odešel otec, a sotva vyrostla, zemřela jí na AIDS sestra. Se svými vnitřními démony válčí dlouhodobě a se střídavými úspěchy, takže si chtě nechtě musí chránit své duševní zdraví - nejspíš i proto na aktuálním turné odmítá poskytovat rozhovory. Letošní deska You Still Got Me obsahuje několik pořádně setmělých momentů, ale celkově je až překvapivě žánrově i emočně barevná. Pojďme nejdřív na ty temné, depresivní kusy, a postupně se propracujeme ke "světlé straně síly".
Mrazivé vyrovnávání se s americkým snem prostřednictvím policejního násilí, které usmrtilo černého recividistu George Floyda, ale taky sugestivní klavírní linka a nádherné kytarové sólo, za jaké by se nemusel stydět ani samotný Jeff Beck, to je nářez Don´t Call the Police. S ďáblem tam kdesi uvnitř se válčí i v otvíráku Savior with a Razor: tahle Smrtka vyměnila kosu za břitvu a svoji práci zjevně bere vážně. Neveselé obrazy Hart kreslí i v závěrečném hypnotickém kusu Machine Gun Vibrato: "Jedni chtějí milovat / druzí zase zabíjet / jedni se rádi zaposlouchají / druzí se pustí do křiku". Naštěstí se v tomhle surovém obalu, který jádro desky svírá z obou stran, najdou i útěšnější momenty.
Na dost odlišnou notu hraje rozpustilé country Wanna Be Big Bad Johnny Cash, ve kterém se Hart vyznává k obdivu k "Muži v černém". A vlastně proč ne - od hvězdy, která proslula ničením hotelových pokojů o dekády dříve, než z toho Led Zeppelin a The Who udělali trendy záležitost, se má každý rocker co učit. A když jsme u těch Zeppelinů - hned další skladba Wonderful World se nese v křehké tradici milostných vyznání typu Thank You. Hodně si užívám i titulní kus You Still Got Me, ve kterém nad znělými klavírními tóny a lesem smyčců zpěvaččin hlas přetéká naprosto uvěřitelnými emocemi. Znáte jazzový standard My Funny Valentine? Hart si z něj půjčila zasněnou atmosféru, kterou doplnila osobitým textem - přece jen název Drunk on Valentine by v padesátých letech Franku Sinatrovi nejspíš ještě neprošel.
Co teď s tím? Tahle deska vás nejspíš zklame, pokud od Beth stojíte o divoký ječák ve stylu alba A Tribute to Led Zeppelin (2022). Stejně tak vás zklame, pokud máte zrovna chutě na blues - to tu najdete pouze v náladách, nikoli v aranžích. Pokud ale oceníte zase o kousek vyzrálejší Hart, která pomyslnou paletu pokreslila svými momentálními impresemi bez většího zájmu o to, co zrovna frčí okolo, možná vám deska You Still Got Me padne do noty.
» ostatní recenze alba Hart, Beth - You Still Got Me
» popis a diskografie skupiny Hart, Beth
Miles, Buddy / Buddy Miles Express – Expressway To Your Skull (1968)
Schválne, čo myslíte, koľkí obyvatelia Československa prišli do kontaktu s kapelou The Buddy Miles Express? Odpoveď nepoznám, ale stavil by som nemalé peniaze na to, že ich veľa nebude. Bubeníka, speváka a príležitostného multiinštrumentalistu Buddyho Milesa pozná azda každý fanúšik Jimiho Hendrixa, keďže s ním hral krátko pred jeho smrťou.
Priznávam bez mučenia, že Hendrixovu voľbu za náhradu za Mitcha Mitchella na poste bicích som dlho nechápal. Buddy Miles hral v podstate jednoducho, ba až nenápadito. Album Band Of Gypsys som dlho zaznával, ale napokon som si ho zamiloval. A postupne som sa ponoril do hudby chlapíka, ktorý mal prekvapivo bohatú kariéru.
Buddy Miles začínal v Electric Flag, potom založil svoj Buddy Miles Express a po zmienenom džobe u Hendrixa sa vrhol na sólovú kariéru. Skompletoval som si jeho pôsobenie zhruba do roka 1972, po „lajfku“ so Santanom. Chýba mi akurát album A Message To The People z roka 1971. A to asi prežijem.
Kedysi som napísal recenziu na jeho najlepší album Live (1971), ale už ten text nemám, a tak začnem jeho muziku na tomto webovom sídle pripomínať od začiatku, resp. od Buddy Miles Express.
Debutový album Expressway To Your Skull z roka 1968 ponúka typickú černošskú muziku. Je v nej šmrnc typický pre funky, ale aj premotivované vokály, nechýbajú dychy, s ktorými mal Miles skúsenosť už v Electric Flag. Najväčším plusom je však gitarista Jim McCarty, ktorého hendrixovské kvákadlo okupuje každý mysliteľný priestor. Vôbec sa nečudujem, že následne zakotvil v inej americkej legende – Cactus. Toto všetko sa snúbi už v úvodnej skladbe Train, neabsentuje v Let Your Lovelight Shine, vystrkuje rožky v soulovej Don’t Mess With Cupid a svoju prítomnosť vystavuje na obdiv aj v Spot On The Wall. Azda len príjemná, ale zároveň bezvýrazná bluesová balada You’re The One (That I Adore) sa sem nehodí. A vo Wrap It Up je toho funky na mňa už priveľa. Ešte, že ku koncu sa pripomenie McCartyho ostrá gitara!
Najlepšiu skladbu som si nechal nakoniec, inštrumentálku Funky Mule, kde sa všetci inštrumentalisti vyblbnú dosýta. Škoda, že funky neskôr vo vývoji skĺzlo k disku, v tejto surovej rockovej podobe má veru čo ponúknuť! Aspoň mne.
Pokiaľ máte radi soul, funky, hard rock a dychy, bude vám brassrocková nádielka na albume Expressway To Your Skull vyhovovať. Mne sa páči, i keď nie vždy potrebujem počuť funkové rytmizovanie. Drsnosť prezentovanej muziky ho však spoľahlivo zašantročí kamsi do pozadia a to mi vyhovuje. Však si urobte názor sami. Za mňa je to výborná muzika!
» ostatní recenze alba Miles, Buddy - Buddy Miles Express – Expressway To Your Skull
» popis a diskografie skupiny Miles, Buddy
White, Lenny / Renderors of Spirit (1996)
Nevím, jestli měl tento americký fusion bubeník v druhé půli devadesátých let výrazné tvůrčí období...ale vše tomu nasvědčuje. Po více jak dvanácti letech od alba Attitude/1983/, přichází v devadesátém pátém se svojí šestou sólovou deskou Present Tense a hned o rok později na ní navazuje albem Renderors of Spirit. A devadesátky zakončil fošnou Edge/1998/, která se mi jeví z těch tří jmenovaných jako nejmíň dokonalá - i když jsem po posledním poslechu /listopad 2024/ malinko otočil a Edge mi paslo přesně do mého gusta.
Renderors of Spirit je dramaturgií jinde, než předchozí Present Tense. RoS je zaměřený svým zvukem hlavně do rytmické sekce, kterou se obklopuje snad vším ze světa jazzu, funky, r&b a něco rapu. Lenny se tady vydal mírně jinou cestou, než u počinu Presente Tense, přesto si zachovává svůj vlastní ksichtík. Ten face spočívá v jeho dokonalém citu pro aranžmá a produkci.
Takže Lenny vyrazil vstříc světu v roce 1996 jinak - krom výrazné rytmiky, a silnými vokálními songy /Walk on By , Sailing , Beggin'/ a rapem /2000 Countdown/. Pracuje hlavně s piánem, saxofonem, trubkou, klarinetem a syntezátory. Kytara hraje v detailu. A v detailu se nesou celou nahrávkou různé hudební vychytávky, které při soustředěném poslechu ji obohacují.
Renderors of Spirit je album, které si bude užívat hlavně posluchač z fanouškovské základny Lennyho Whitea. A to jsem já. Pro mě měla deska skrytý náboj, objevený až později. Rozhoduji se mezi dobrou a výbornou deskou : Lenny White má málo sólových alb. Když pominu jeho skupinu Twennynine /roky 1979-81/, tak je jich od roku 1975 do RoS šest. V této konkurenci si Lenny "odemně" vysloužil ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Renderors of Spirit
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Whalefeathers / Whalefeathers (1970)
Po psychedelicky jemnejšom debute z roka 1969 zvanom Declare sa v kapele vystriedal basgitarista a druhý album Whalefeathers z roka 1970 výrazne pritvrdil.
Niekedy na prelome milénia mi kamarát požičal práve druhý album tejto skupiny, ktorý som si, ako inak, napálil. Hudba sa mi páčila, ale mal som aj, ak si dobre pamätám, nedefinovateľný pocit, že mi čosi nesedí. Myslím, že som vtedy dumal, prečo je tu tak veľa coverov. A tak som po origináli nijako zvlášť nepátral a album som nepočul hádam dvadsať rokov. Cca pred piatimi rokmi som sa dostal k CD od Akarmy, a mám teda obidva albumy na jednom nosiči. O debute sa rozpíšem inokedy, poďme sa pozrieť, ako na mňa pôsobí Whalefeathers po rokoch.
Krátka odpoveď znie – veľmi dobre. Ako som už spomínal, album obsahuje viacero prevzatých vecí. Zo šiestich skladieb sú tu až štyri prerábky. To je oproti debutu výrazný nepomer, tam bol z ôsmich skladieb iba jeden cover. Ale poďme k tomuto dielu. Hneď na úvod tu máme drsnú pecku World Of Pain známu z albumu Disraeli Gears od skupiny Cream. Autormi sú Felix Pappalardi a Gail Collins. Whalefeathers skladbu vytrvdili a doplnili o kopu sólových prietrží, som spokojný.
Nasleduje I Don’t Need No Doctor z pera Nicka Ashforda, Valerie Simpson a Jo Armsteada. Keď ju v roku 1966 Ashford vydal ako singel, okamžite zapadol. Chopil sa ho Ray Charles a ešte v tom istom roku z neho spravil hit. Ja milujem koncertnú verziu od Humble Pie, priamočiary hard rock nikdy neznel lepšie. Táto verzia je... iná. Nazdávam sa, že pred štvrťstoročím som ju preto nemal až tak rád, dnes som uhranutý. Veľmi originálna hardrocková jazda. Vrchol albumu!
Nová posila, basgitarista Leonard LeBlanc, dodal vcelku fádny slaďák It’s A Hard Road (Back Home) s príjemnou sólovou medzihrou, ale poďme k ďalšiemu coveru.
Bastich je skladba od umelca prezývaného Saint Steven (vlastným menom Steve Cataldo). V roku 1969 vydal album Saint Steven, je to psychedelická jednoalbumová rarita, ktorú asi veľa ľudí nepozná. Táto verzia začína bubeníckym sólom a následne sa pretaví do gradujúcej melodramatickej balady, v ktorej nie je núdza o srdcervúce momenty.
Čo povedať o notoricky známej bluesovej klasike Pretty Woman? Azda iba toľko, že kapele sa podarilo dať jej osobitý šat, v ktorom je skladba jasne priraditeľná ku konkrétnej skupine. A to je kumšt! Prečo je blues základom hard rocku, táto tvrdá pecka ukazuje priam didakticky.
Záverečná desať a pol minútová skladba Shadows stojí na klávesoch, však ju aj zložil frontman Ed Blackmon, klávesák a spevák. Po rozsiahlom úvodnom organovom improvizovaní sa pridá aj kapela, zdá sa, že to bude ďalší naliehavý slaďák, ale v sólovej pasáži sa dostaneme do vytrženia, v ktorom sa rúcajú priehrady a nástrojová vlna zmetie všetko, čo jej stojí v ceste. Dobre nám tak!
Album Whalefeathers od rovnomennej skupiny je typickým dobovým predstaviteľom tvrdšej rockovej muziky. Psychedelickým oparom odkazuje na 60. roky, ale zároveň je nekompromisne ostrá, ako to vedeli podať len na začiatku siedmej dekády minulého storočia. A to milujem!
» ostatní recenze alba Whalefeathers - Whalefeathers
» popis a diskografie skupiny Whalefeathers
Hundred Seventy Split / The Story So Far (2022)
Keď sa v roku 2010 od Ten Years After odčlenili dvaja kľúčoví muzikanti, zdalo sa, že bude s kapelou amen. Že sa tak nastalo, považujem za zázrak, ale poďme sa pozrieť, čo spomínaná dvojica v zložení Joe Gooch (gitara, spev) a Leo Lyons (basa) odvtedy vyviedla.
Založila formáciu Hundred Seventy Split, v mnohom pokračovateľa ich novodobej formy bluesrockového energetického kokteilu. Kapela má na konte štyri štúdiové a dva koncertné albumy. Posledný – Movin’ On – vyšiel len pred nedávnom. Ja som sa kapele viac-menej vyhýbal až do doby, kěd som si kúpil ich rekapitulačný woodstockový koncertný album Live Woodstock 69’, ktorý ma baví veľmi. A tak som si tento rok zadovážil výberovku The Story So Far z roka 2022, ktorá obsahuje stručný úvod do tvorby z rokov 2010-2016, a teda obsahuje skladby z prvých štyroch albumov.
Muzika je to skvelá. Je to moderne znejúci bluesrock, znie ako prirodzený nasledovník ich posledných počinov s Ten Years After. Gooch je nadaný a technicky disponovaný gitarista, Lyons jedinečný basgitarista. Za bicími sedí prevažnú väčšinu času Damon Sawyer, odvádza štandardnú robotu. Dvanásť skladieb (dva bonusy sú prirodzenou súčasťou cédečka, ich exkluzivita spočíva v tom, že ide o dovtedy nevydané koncertné skladby) nemá slabé miesto. Od The Smoke po She’s Got The Mojo sa priaznivec blues a rocku cíti komfortne, dobre, príjemne. Hudba má tú moc, pozdvihnúť náladu, keď sa človek cíti pod psa. S
Hundred Seventy Split by som si vyliečil hádaj aj smrteľnú neliečiteľnú chorobu.
Keď tento prierez z tvorby počúvam, vždy mám chuť vyzdvihnúť inú skladbu ako tú naj. Za pozitívum považujem aj to, že polovica skladieb je koncertných. Iste, asi by som privítal viac vlastnej tvorby, keďže kapela sa (logicky) na svojich vystúpeniach rada vracia k odkazu Ten Years After. A tak tu máme hneď tri parádne pripomienky legendárnej skupiny (Good Morning Little Schoolgirl, Love Like A Man a I’m Coming Home). Každopádne vyzdvihnem tvrdú a temnú pecku Gonna Dance On Your Toombstone, ktorá vo mne vyvoláva tie najslastnejšie pocity. Podobne Pork Pie Hat by sa nestratila ani na vrcholných priečkach ľubovoľného rebríčka dobrej muziky. A do tretice, Bonamassa by upísal dušu za pecku ako The Game alebo hoci It’s Coming Back Around. Ja som na tom lepšie, stačilo mi obetovať pár eur a výsledok mám doma na nosiči, ktorý so mnou prežije zvyšok života.
The Story So Far ponúka vynikajúcu muziku, je to dobrý výber. Pokiaľ ste ešte o Hudred Seventy Split nezavadili, skúste, možno budete pozitívne prekvapení. A ak nie, aspoň si rozšírite bluesrockové obzory.
» ostatní recenze alba Hundred Seventy Split - The Story So Far
» popis a diskografie skupiny Hundred Seventy Split
Rolling Stones, The / Their Satanic Majesties Request (1967)
| 24.11.2024 | Soupeření může být i v muzice zdravá a prospěšná věc, pokud vede kapelu nebo interpreta k hlubšímu ponoření do práce a k touze naservírovat fanouškům dílo, které by ještě více reflektovalo aktuální vnitřní svět hudebníků. Naopak ve chvíli, kdy dojde na soutěž ve stylu "tohle dokážu taky" nebo dokonce na snahu vytvořit právě takovou hudbu, o kterou posluchači stojí, muzika samotná obvykle trpí. Rivalita mezi Beatles a Rolling Stones tvoří jeden ze zajímavých hudebních příběhů šedesátých let, ale v období, kdy údajně vyvrcholila (tedy ve druhé polovině roku 1967) už podle mě obě kapely čelily daleko spíše vitální konkurenci ze strany dalších souborů, které z dobové psychedelie začaly ždímat zajímavější muziku, než jaké byli schopni Fab Four nebo Jagger a spol.
Deska Their Satanic Majesties Request musela tehdy před vánocemi sedmašedesátého roku zaujmout už svým provokativním názvem, a při bližším pohledu také obalem s kostýmy, ve kterých by členové kapely nepůsobili trapně naposledy tak v roce 1956 (v komparsu pohádky Hrátky s čertem). To by samo o sobě bylo vedlejší, jak je na tom muzika?
Začnu mými oblíbenými kousky. Citadel mě hodně baví ostrou naboosterovanou kytarou, o kterou se na albu postaral jen a pouze Keith Richards - Brian Jones opět zůstal jen u více či méně obskurních nástrojů, z nichž asi nejvíce parády albu dodal (v rockové muzice tehdy stále ještě neokoukaný) Mellotron. Druhou ze skladeb, která mě na albu opravdu bere, je psychedelická "floydovka" (deska The Piper at the Gates of Dawn vyšla o čtyři měsíce dříve) 2000 Light Years from Home s neuvěřitelně podmanivou atmosférou. Mezi nahrávky, ze kterých na zadek nepadám, ale jejich poslech si ještě užít dokážu, bych zařadil závěrečnou záležitost On with the Show s nádherným kytarovým riffem, moc mě tu ale nebaví ty klavírní hrátky a pokusy o kabaretní atmosféru. O třídu lepší se mi jeví akustická dupárna 2000 Man nebo zasněná psychedelie The Lantern, tím ale podle mě to poslouchatelné na albu končí.
Z otvíráku Sing This All Together mohla být velmi slušná skladba, použitý motiv má nápad i sílu - jenže namísto jeho dalšího rozvíjení kapela do útrob skladby nacpala kakofonickou zvukovo-hlukovou pasáž, která v době vydání nejspíš měla působit jako "umění". Já se v takových experimentech nevyžívám a beru je jako dobový relikt, bez kterého se dnes v klidu obejdu. To stejné platí i pro "nadstavbu" Sing This All Together (See What Happens) - těch osm a půl minuty koláže snad všeho, co se tehdy členům kapely honilo hlavou, vnímám jako nejzbytečněji alokovaný čas v dosavadní stoneovské diskografii. Podobně vnímám i položku s názvem Gomper, kde se nejspíš Stones pokoušeli o indické nálady. She´s a Rainbow se asi nejvíc ze všeho, co deska obsahuje, blíží kategorii "hit", mě ale nebaví ten kolovrátkově opakovaný motiv. No a raději se vyhnu i Wymanovu psychedelickému pokusu In Another Land, ve kterém nezvládám ten tremolem roztřesený zpěv.
V textech jednotlivých skladeb alba Their Satanic Majesties Request se to jen hemží odkazy na drogy a více či méně zaobalenými popisy pohádkových tripů - k jednomu takovému přímo vybízí skladba Sing This All Together, ničím jiným podle mě není ani líčení v In Another Land a ona "ona" ve skladbě She´s a Rainbow je podle mě LSD osobně. Víc mě baví "antiurbanistický" text skladby Citadel, ve kterém popisy "betonových pohoří" evokují zdi a odcizení všeho druhu, a něco podobného podle mě zažívá i vesmírný cestovatel v 2000 Light Years from Home. I The Lantern, pojednávající o dohodě dvou bytostí (ta, která zemře jako první, má prozkoumat svět "za oponou" a dát vědět té druhé, jaké to tam je), má slušný nápad. Aby ale těch mimosmyslových záležitostí nebylo až moc, verše závěrečné sklaby On with the Show přenesou posluchače do nočního klubu s povyražením veskrze smyslovým.
Na Their Satanic Majesties Request budu přísný. Polovina z deseti skladeb mě baví, polovina vůbec, což u kapely kalibru Rolling Stones považuju za varovné znamení. Psychedelie byla v jejich kariéře jen takovou odbočkou, na dalších deskách už měl hrát prim bluesrockový grunt. Nic slabšího než tuhle desku Stones v šedesátých letech podle mě nevytvořili, málo platné.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Cobham, Billy / Tales From The Skeleton Coast (2014)
Tato deska z roku 2014 je zatím poslední studiovkou, na které se Billy Cobham zapsal coby autor všech skladeb a ještě desku produkoval. A dopadlo to vinikajícně. Album je to velmi bohaté po aranžerské stránce. Ke klasické produkci / g., b., keys. a piano, dr./ si Billy pozval mnoho dalších hostů a skladby vyšperkoval dechy, smyčci, flétnou, afrika a latino perkusemi, také opět použil Steel Pany, které se předvedly na jeho nahrávkách již dříve, např. projekt Culturemix. Premiérovým prvkem v jeho hudbě a na tomto albu je vokál jménem konakol. Je to vlastně perkusní zpěvný jazyk, pocházející z Indie. Jako jednoho z mnoha hostů si Cobham pozval kytaristu Carla Orra, který si zahraje akustické sólo. Carl hrál s B.C. na desce Focused /1998/ a live 2cd Compass Point /2013/.
Příběhy s pobřeží koster /to místo existuje. Je to část afrického západního pobřeží, kde ztroskotalo mnoho lodí/ jsou multikulturním dílem. Trocha Afriky, trocha Karibiku, něco z latinské Ameriky a Indie plus moderní jazzové struktury skladeb s čitelnou melodií, místy šlehnuté big bandovým zvukem, dělají s tohoto alba mistrovské dílo. Za absolutní bombu považuji poslední desetiminutovou skladbu Na Pasashok.
Tales from the Skeleton Coast je velmi dynamická propracovaná deska. Je příbuzná s alby Pallindrome /2010/, Fruit from the Loom /2007/. Má navíc jednu zásadní věc, kterou já zohledňuji ve zkáceném hodnocení. A to je to, že materiál je originální, bez žádných coververzí. Billymu se na konci kariéry povedl neskutečný kousek, který hodnotím *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Tales From The Skeleton Coast
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
GTR / GTR (1986)
Zrod superskupiny provázelo vydání rádoby významného a nepřehlédnutelného alba. Dnes, s odstupem téměř čtyř dekát, už z jedněch vyprchalo nadšení a z druhých zklamání, které roku 1986 dělilo rockové fandy nejen v Čechách. Já, nadšený příznivec velikánů britského artrocku sedmdesátých let, jsem byl zvědav na spolupráci kytaristů uměleckých souborů Genesis (Steve Hackett) a Yes (Steve Howe). Tehdy jsem byl velmi zklamaný, desku jsem po několika posleších poslal dál aniž bych si ji nahrál, a potom jsem ji desítky roků nevyhledával ani neslyšel.
Nedávno se objevila v nabídce bazarová LP verze za pár kaček, tak jsem ji vzal. A teď si ji pouštím, myslím že potřetí za poslední půlrok. Musím přiznat, že už na ni nejsem tolik přísný, jako v mládí. Ale o nadšení se také nedá psát. Možná by to bylo jinak, kdyby sestava neobsahovala jména těch dvou zmíněných Stevů. Nebyl bych tak kritický, ale také bych si tuhle desku ani nikdy nepořídil. Takže vlastně jenom uvedu, že poslouchám hudbu, která mi zapadá mezi řadu dalšícg děl kapel AOR osmdesátých let. Skladby mi splývají a nenacházím záchytné body. Jenom si znovu (pokolikáté už?) dokazuju, že je to průměrný rock té doby, který nemá na to mě nečím oslovit nebo potěšit. Možná jako kulisa k psaní těchto řádek dobrý, ale ryzí průměr. Je to smutné, že k tomu nemám nic víc, snad jen ještě toto: Nedivím se, že kapela existovala tak krátce a další album už nevydala.
» ostatní recenze alba GTR - GTR
» popis a diskografie skupiny GTR
Clapton, Eric / E. C. Was Here (1975)
Jeden z mých oblíbených hudebníků, který mě ve větší míře oslovil někdy po mojí třicítce. Samozdřejmě, jako teenagerovi se mi líbily skladby jako Coaine a Wonderfull Tonight a taky něco málo od Cream, ale ve větší míře jsem ho začal vnímat později a ještě víc později jsem mu začal přicházet na chuť. Kdysi jsem měl jen tři cd : Money and Cigaretes, Reptile a Ride with the King. Dnes, díky streamu můžu poslouchat celou jeho diskografii a poznat ho blíže.
Živák E.C. Was Here je složen ze šesti písní, nahraných v Londýně, New Yorku a Kalifornii. Sám Clapton vydáním této desky nadšen nebyl, ale nakonec to byl on, kdo vybral songy na album.
Koncert začíná nádhernou pomalou Have You Ever Loved a Woman. Procítěný zpěv, kytara a Hammond organ - perfektní úvod. Kytarová komunikace mezi Ericem a jeho druhým kytaristou Georgem Terrym je příkladem procítěnosti. Presence of the Lord /2/ a Can't Find my Way Home /4/ je vzpomínání na staré, ale krátké časy u Blind Faith. Obě jmenované jsou odzpívány v duetu s Yvonne Ellimanovou. Clapton do zpěvu vložil něhu a lásku, hlavně v druhé jmenované. Vybrnkává na akustiku krátké sólo - moc hezké. Driftin' Blues / Rambling on my Mind /3/ opět akustická kytara a klasické blues, Clapton poté přesedlá na el. kytaru, ale předtím nechá zahrát sólo Gerorge Terryho a naprostou ladností se skladba přesune do její druhé části. Je slyšet publikum, jak si to užívá. Rambling on my Mind /5/ je tu ještě jednou a samostatně. Ta první verze je z koncertu v Kalifornii a tato druhá je z Londýna. Melodie stejná, ale žádný strach, každá je podaná jiným způsobem a obě jsou klasa. Celé album se nese v poměrně pomalém blues tempu /občas se někde přidá/ proto je na závěr zařazena rychlovka Further on up the Road.
Vydavatelská společnost RCO vydala tento žívák údajně i proto, aby se připoměly Ericovy vynikající výkony. On sám se na svých studiovkách /před/ prý nesnažil hrát jako superhvězda. Nevím jestli to je nebo není tak, ale to je celkem fuk. E. C. Was Here nemůže chybět v kolekci Claptonovy základny fans. Novým posluchačům bych spíš doporučil koncert Just One Night. Kdysi jsem dal ***z***** Dnes bych to povýšil o jednu navíc. Koncert je ukázkou své doby.
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - E. C. Was Here
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Eleventh House, The featuring Larry Coryell / Level one (1975)
I když nejsem zrovna největší příznivec této skupiny, po několika posleších jsem se rozhodl napsat pár řádků k tomuto zapomenutému klenotu fusion. Skupina Eleventh House mě úspěšně míjela celý život, což je škoda, protože kdybych tuto hudbu slyšel před dvaceti lety, určitě bych po ní skočil a zkompletoval.
Struktura nahrávky se skládá z pěti nástrojů. Jako tu největší dominanci považuji bicí Alphonse Mouzona. Ten tu předvádí breaky, jaké jsem neslyšel ani od mého oblíbeného Billyho Cobhama. Rytmika je podpořena basovou linkou, která přesně vi, kdy se držet zpátky, aby se náročné vyhrávky nerozpadly a držely pěkně pohromadě. Podobnou basu /teď nemám na mysli techniku, ale spíše tu ideu/ hrál i Rick Laird v Mahavishnu Orchestra, aby mohli ostatní vynikat. Hlavní tahák této hudby bude pro mnohé jistojistě kytara a styl hry Larryho Coryella. Pronikavý a ostrý zvuk jako sklapel jeho Gibsona se mi na dlouhou dobu zahryzl do paměti. Coryella skoro vůbec neposlouchám, jen na pár vyjímek jako album Spaces nebo Back Together Again, ale tady smekám a klaním se jeho přednesu. Jazzrock jako bejk.
Podstatnou součástí produkce jsou i dechy Michaela Lawrence. Jazujíí, funkujíí a bůh ví, co ještě dělají. Prostě hrají nápaditě. Trochu zpátky se drží klávesy. U jiných kapel téhož kalibru se klávesy staly velmi výraznými a charakteristickými znaky jejich hudby /MO, RtF, WR/. U Eleventh House netvrdím, že nejsou slyšet, ale působí téméř doprovodně.
Na desce se nachází celkem devět písní a stopáž je celkem krátká : 35 minut. Většina skladeb je zahrána ve vysokém tempu, proto jsou songy maximálně na čtyřech minutách, delší stopáž by už poslech unavovala. Takhle je to vymyšlené akorát.
Tohle je vysoce oktanová turbulentní hudba, doporučuji každému milovníkovi fusion. Pro mě zážitek ze kterého se mi točí hlava ještě pár minut po poslechu.
*****z*****
» ostatní recenze alba Eleventh House, The featuring Larry Coryell - Level one
» popis a diskografie skupiny Eleventh House, The featuring Larry Coryell
Scofield, John / Live (1978)
V rámci svojej zbierky koncertných albumov zo 70. rokov sa síce nesystematicky, ale o to radostnejšie vrhám aj na albumy z iných ako rockových oblastí. A tak som si jedného dňa zadovážil japonské CD Live (1978) amerického gitaristu Johna Scofielda.
Šesť skladieb je viac jazzových ako inožánrových, poctivo inštrumentálnych a presvedčivo odohraných. Štvorica hudobníkov v obsadení gitara, basa, bicie a piano sa štvrtého novembra 1977 predviedla v Domicile v Mníchove so všetkou parádou.
Už v úvodnej kompozícii V. badať, že každý inštrumentalista si príde na svoje. Iste, sóla majú v rukách gitarista a klavirista, ale ani rytmika nie je práve minimalistická. Joe LeBarbera je bubeník, ktorého v podstate nepoznám, každopádne ma zaujal, jeho hra je správne divoká a plná. Dôjde aj na krásne basové sólo, (Jiří) George Mraz je český rodák z Písku, náš emigrant a americký imigrant, ďalší z talentovaných československých hudobníkov, ktorý našťastie zdrhol a mohol slobodne hrať, čo ho bavilo.
Zadumaná skladba Gray And Visceral ma oslovila asi najviac. Má v sebe čosi znepokojivo tajomné, akoby sa spoza opony prebúdzalo tajuplné Lovecraftovské božstvo s chápadlami na brade a čakalo, kedy sa zapojí do deja. Album mal pôvodne iba štyri skladby, od prvého vydania na CD (v Nemecku, v roku 1987) však vychádza obohatené o dve skladby (Air Pakistan, Jeanie) a navyše sa tu zjavila aj skladba Leaving v plnej, needitovanej verzii. Na platni bola skrátená o tri minúty. Aj moje CD z roka 2020 ich obsahuje a som tomu rád. A nevadí, že sa vďaka nim album miestami ponorí do ospalej jazzovej atmosféry, pri ktorej v pohode zadriemem. Inak, keby ste chceli vedieť, aký je Scofield gitarový borec, práve Air Pakistan je úžasnou ukážkou jeho hry. A aj LeBarbera si tu strihne bubenícke sólo. V záverečnej štvrťhodinovej skladbe Softly, As In A Morning Sunrise sa tiež uspáva, swinguje, medituje, skrátka, na všetko je čas, každá plocha je detailne opracovaná a ako poslucháč oceňujem najmä prirodzený prejav hudobníkov hrajúcich naživo. Mám rád hudbu, ktorá pôsobí ľudsky, nie ako skladačka od AI. Samozrejmosťou je rozsiahle bubenícke sólo, ktoré radím k tým počúvateľnejším.
Scofielda som dlho vnímal len ako meno, jedného zo zástupu často spomínaných jazzových borcov. Bližšie som ho vstrebal až kvôli Warrenovi Haynesovi, ktorý ho so svojou skupinou Gov’t Mule prizval na nahrávanie albumu The Deep End Vol. 1 (2001), kde si spolu zahrali v skladbe Sco-Mule a neskôr spolupracovali na albume s rovnakým názvom, ktorý vyšiel v roku 2015. Stále som však jeho tvorbou v podstate nepoľúbený.
Tento živák považujem za výborný príklad inštrumentálneho jazzu. Nemusím ho počúvať často, ale keď sa dostaví tá správna nálada, baví ma. Odporúčam.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Charlee / Charlee (1972)
Nie vždy mám chuť na experimentálne progresívne hudobné besnenie, niekedy (a je to často) dávam prednosť tomu, čo pôsobí na moju prvú signálnu bez akejkoľvek námahy. A takýmto albumom je aj Charlee od rovnomennej kanadskej kapely, ktorú založil gitarista (a spevák) Walter Rossi.
Gitarový hard rock. Priamočiary. Priam chytľavý. Osem skladieb, necelých tridsaťpäť minút čistého ťahu na bránku. Tu blues (Wizzard), tam troška funky (Lord Knows I’ve Won, Let’s Keep Silent), inde zasa baladicky vyznievajúca selanka (A Way To Die). Prím však hrá až hendrixovsky rozkokošený hard rock (Just You And Me, Wheel Of Fortune Turning), prípadne všetko dokopy (It Isn't The First Time). A predovšetkým hromada gitarových sól. Priaznivci glamu isto ocenia miestami až rádiovú vľúdnosť, zástancovia nekompromisného prejavu zasa vydarený ostrý a pritom čistý sound.
Na to, že Rossi takmer každú skladbu nahral s inou rytmikou (vystriedajú sa v nej štyria basáci a dvaja bubeníci), znie album celkom kompaktne. Aspoň pre mňa je to jedna podmanivá vyhliadková jazda po vysnívanom kúsku hudobnej krajiny, kde sa nemusím rozčuľovať, prečo nikto nevyplienil burinu popri ceste, na kieho frasa sa mi tu zjavil akýsi diabolský pokus o „kráčanie s dobou“ a pod.
Skrátka, je to vynikajúca muzika presne podľa môjho gusta. Má veľa spoločného s tvorbou inej kanadskej skupiny, a síce Mahogany Rush. Ako Rossi, tak Marino vychádzajú z Hendrixa, to je jasné aj nahluchlému poslucháčovi. Tak skúste a uvidíte/začujete, či sadne aj vám. Ja som usvedčený fanúšik.
» ostatní recenze alba Charlee - Charlee
» popis a diskografie skupiny Charlee
Stern, Mike / Big Neighborhood (2009)
Čtrnácté studiové album amerického jazzově laděného kytaristy Mike Sterna nabízí fusion, kterou rozhodně překvapí každého milovníka tohoto hudebního směru. Díky řadě zajímavých hostů, hudba působí velmi rozmanitě. Hned v úvodní skladbě si to na kytaru rozdají /v dobrém/ Stern se Stevem Vaiem a předvedou celkem agresivní rockovku. Se Stevem si Mike zahraje ještě jednou v tracku Moroccan Roll, který díky Vaiově hře na sitar navine orientálni atmosféru. Dalším hostem je texaský kytarista Eric Johnson jehož bluesové pojetí hry přimíchává do alba další ingredienci. Reach /3/ je první zpívaná a opět Sternovým souputníkem - kamerunským baskytaristou Richardem Bonou. Tady máme trochu Afriky. Dalším hostem na tomto hudebně pestrém albu je zpěvačka a hráčka na kontrabas Esperanza Spalding. Její velmi krásný a jemný vokál a hru si užívám ve skladbách /4/5/6/. Mikeho kytara zní fantasticky. MMW - to je avangardní jazzové trio, které spolupracovalo na několika albech mimo jiné i s Johnem Scofieldem. Trio Medeski Martin Wood se na Big Neighborhood mihne ve dvou tracích /9/10/, aby si to s nimi užil i mistr Stern. V devátém songu Mike sóluje jako starý rocker. Hope You Don't Mind toto skvělé album uzavírá. Velmi vzdušná a pohodová píseň, kde si na trubku zahrál Randy Brecker a na bicí hraje Cindy Blackman, budoucí manželka Carlose Santany.
Verdikt : Výborné album. Je dobře, že se díky známým a zajímavým hostům odlišilo od jiných MS prací a desce se dostalo trochu jiného zvuku. Jako kdysi ****z***** a doporučení k poslechu milovníkům fusion a nejen jim.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Big Neighborhood
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike