Naposledy přidané recenze

Jethro Tull - Catfish Rising cover

Jethro Tull / Catfish Rising (1991)

Antony | 2 stars | 13.04.2024 | #

Osmdesátá léta skončila, v muzice se začalo všechno mísit, odezněla svázanost cingrlátkovou manýrou, hudba se nadechla. Už toho bylo potřeba. Spousta sedmdesátkových hvězdných souborů se stala historií, některé začaly hledat to, co v osmdesátkách ztratily, jiné zahájily návrat z hibernace. Renesance artové odnože rockové hudby byla jedním z nových proudů, objevili se noví velikáni.

I rozklížený Anderson se začíná dávat dohromady. Což v jeho konkrétním případě znamená, že jeho tvorbu zvolna projasňuje spodní proud umělecké usebranosti, a hlas přestává být rušivě otravný. U dobré poloviny skladeb na albu mám pocit, že prošly skladatelským procesem, co do nich investoval duši. Nejsou tedy jen slátaninami, jako na předchozích třech albech. Tvůrčí duch se pomalu, poooomaaaluu, začíná vynořovat z pilin a bláta.

Mám dvě zprávy. Špatná - album je zbytečně dlouhé. Zabírá víc času, než by si mohlo svými kvalitami nárokovat. Poslech je tím významně ztížený. Čtyřiceti minutový model alb ze sedmdesátých let by Catfish Rising notně prospěl. Takhle je na ploše desky vyvěšena spousta slabých skladeb, které její hodnotu devalvují. Ani ty průměrné, tzn. o trochu lepší, než ty vysloveně špatné, jsou nuda. Že se v hudebním tělese ještě trocha tvůrčího potenciálu skrývá, dává alespoň v náznacích poznat také několik skladeb. To je ta dobrá zpráva.

Ty nezajímavé jsou jednak klasické rockárny s refrény pro koncertní publikum, třeba hned úvodní This Is Not Love, případně legrační rozpočitadla hraničící s hospodskou odrhovačkou, jako Thinking Round Corners. Část skladeb Anderson také jen melodicky odvykládá, zpěvem bych to moc nenazýval. Ten tam je jeho nosný způsob zpěvu, jímž nás unášel do krajin čarovných příběhů. To je dávná minulost. Nyní nám k radosti musí stačit málo. Pokud budeme trpěliví, zatřpytí se i zlato. Hlavně barokizující a příběhová Rocks On The Road, asi nejlepší skladba na albu. Krásně zasněná bluesovka se vznešenou atmosférou Still Loving You Tonight, s kytarou tak trochu do Jimmy Pageho. Blues, dávno neslyšené, k JETHRO TULL organicky náležící, se ozývá také ve vynikající Sleeping With The Dog. Pro tyto skladby má smysl vydržet.

Deska není jako celek tak děsná pruda, jako ty tři předchozí, jen často vycpávková nuda. Roztahanost nahrávky unavuje, těch pár dobrých písní se v rozvleklém celku utápí. Kapela sice dávno ztratila svoji originalitu (flétna fakt nestačí), avšak začíná být aspoň použitelná. Zatím hlavně ze studijních důvodů. A na několika vzácných místech dokonce i s potěšením.

Nic moc, přesto snesu, pro těch pár hezkých písní.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Stern, Mike - Standards And Other Songs cover

Stern, Mike / Standards And Other Songs (1992)

stargazer | 3 stars | 13.04.2024 | #

Sternovo páté studiové album je svým způsobem unikátní v kytarovém projevu. Alba před tímto byly kytarovou fůzí jazzu a rocku, ale na této desce Mike svou hru pojal jinak. Představuje naprosto čisté kytarové linie, zahrané s nadhledem a noblesou, žádná zbytečná klišé. Mike používá pro kytaru pouze jeden čistý zvuk, /žádná zkreslení/ nepřepíná kytary pro podklad a sólování, jako u jeho prací před, ale i po tomto díle. 
Za bicí usedl Al Foster, technický hráč s jemným vedením rytmiky. Hodně využívá velký činel, který je charakteristický pro jeho hru. Bicí doplňuje kontrabas /Jay Anderson, Larry Grenadier/, což je dobrá volba, zvukově to k sobě pasuje. De fakto, skoro celé album je hrané v triu bicí, kontrabas, el. kytara. Vyjímkou je skladba L Bird s účastí Randy Breckera na trumpetu a v Lost Time hraje na saxofon Bob Berg. Na albu jsou i klávesové plochy /minimálně/, o které se zasloužil Gil Goldstein - producent alba.
Díky tomuto albu Mike Stern prorazil a byl zvolen časopisem Guitar Player nejlepším kytaristou roku 1993. Já bych ho ocenil ještě dříve než po páté /šesté/ studiovce, ale nemám k tomu mandát, tak to za sebe zdělím aspoň takto.

Standard and ...... je složen z jedenácti songů, osm z nich jsou jazzové standardy od Corey, Davise, Monka, Coltrana a dalších. Mike si zapsal tři zásluhy - L Bird, Lost Time a Source. Tohle album si moc neužívám. Stern mě dostal svojí jinou hudbou, ale po kytarové stránce je to pořád paráda. ***z*****


» ostatní recenze alba Stern, Mike - Standards And Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike

Jethro Tull - Rock Island cover

Jethro Tull / Rock Island (1989)

Antony | 1 stars | 12.04.2024 | #

Představte si, že sedíte v zahradě, kde všechno kvete. Tráva je krásně zelená, větve stromů jsou plné ovoce, slunce svítí, vítr šumí, pohoda. Pak si chcete utrhnout jablko, a v ten moment zjistíte, že všechno jsou to jen umělé kulisy, žádná zahrada. I ta postava, co k vám mluví, je otřískaná loutka s pitvornými pohyby a zkresleným hlasem. Přesně takhle na mě působí album Rock Island. Jako divadelní adaptace místo reality, pouhá hra na téma JETHRO TULL.

Všechno je zde jenom "jako". Kytara, jako JETHRO TULL. Flétna, jako JETHRO TULL. Sestava, jako JETHRO TULL. Hudba zní taky jako JETHRO TULL. Vůbec tak však nepůsobí, nemá její účinek, je to prázdná nádoba s pouťově vyvedeným nápisem JETHRO TULL.

Máme zde opět jednu skladbu, jejíž působnost prolamuje bariéru netečnosti. Jediná skladba zvoní na emoce, má sílu a dokáže rozeznít posluchačovo vnímavé nitro. Jde o píseň The Whaler's Dues, mocnou i jemnou současně. Pak jsou dobré už jen fragmenty, například instrumentální úvod Strange Avenues, než ji Anderson pokazí rozvrzaným zpěvem. Zbytek alba jsou piliny a bláto.

Mám-li skupinu rád, těším se na její dobrá alba, skvělé písně. U těch špatných si nebudu nic nalhávat, a přiznám, že je nechci. Že mi nic neříkají. Nějaké milosrdenství a odpuštění, za zásluhy? Jen pokus o oklamání sebe sama, se všemi důsledky. Poslech hudby je nemilosrdně pravdivý. Líbí/nelíbí. Hotovo. Škoda, že JETHRO TULL v období po roce 1982 mají etapu "nelíbí". Škoda, ale taková je realita.

Pořád nelíbí.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Winter, Johnny - Step Back cover

Winter, Johnny / Step Back (2014)

hejkal | 4 stars | 12.04.2024 | #

Dňa 16. júla 2014 zomrel jeden z najväčších bluesových gitaristov sveta – Johnny Winter. Mal sedemdesiat rokov. Posledným štúdiovým dôkazom jeho majstrovstva tak ostáva album Step Back, ktorý sa na pultoch objavil 2. septembra toho istého roka.

Dielo našťastie stihol dokončiť, dokonca sa po jeho nahratí vybral aj na turné po Európe. Produkoval ho jeho gitarista Paul Nelson a obsahuje trinásť skladieb, z ktorých ani jedan nie je autorská. Bluesové štandardy nahral s plejádou hostí, od Joe Bonamassu (ako inak, kde ten nie je) cez Erica Claptona, Billyho Gibbonsa, Leslieho Westa, až po Dr. Johna, Blues Brothers Horns a dokonca Joe Perryho. Ide teda o prakticky rovnaký model, aký zvolil pri svojom predchádzajúcom albume Roots z roka 2011.

A výsledok je podobný.

Johnny na sklonku života nemusel naozaj nikomu nič dokazovať. Hrá pre radosť, núka viacero skladieb, ktoré prenikli až do popových vôd (Unchain My Heart), prípadne patria ku klasikám blues a rokenrolu (Who Do You Love, Sweet Sixteen, My Babe, Long Tall Sally). Sound je zemitý, moderný, ale pritom stále uveriteľný, presvedčivý, prirodzený. Hostia majú zväčša priestor na nejaké to druhé sólo, pretože, čo si budeme hovoriť, počúvať Wintera a nepočuť jeho sólovú hru, to je ako ísť na koncert a počúvať playback. Našťastie, Johnny je zo starej školy a niečo také mrzké ako je zmierenie sa s druhými husľami mu ani na um nezišlo. Dúfam, že aj mne toto prirodzené muzikantské presvedčenie vydrží po celý život. Blues je emócia, Winter je blues.

Nemá veľmi zmysel vypichovať tú alebo onakú skladbu, predsa len však musím zmieniť countrybluesovú verziu Who Do You Love. Túto skladbu hral hádam každý, kto niekedy pričuchol k blues, existuje naozaj veľké množstvo verzií, ale táto je opäť trocha iná, svojská, originálna. To je veru majstrovstvo, prísť s novou fazetou do zdanlivo preskúmaného vesmíru. A sólová exhibícia Johnnyho Wintera, len akustika a spev, v Death Letter ukazuje, prečo bol jedným z najlepších bluesmanov na planéte Zem.

Album Step Back získal v roku 2015 hneď dve významné ocenenia. Grammy a Blues Music Awards za najlepší bluesový album uplynulého roka. To je však detail, podstatné je, že je to príjemná bluesová muzika. Nebúra hranice, skrátka je a je ako staré pyžamo, v ktorom sa doma cítim najpríjemnejšie. Tri a pol hviezdy zaokrúhlim nahor. Ďakujem, majstre!

P.S. Zaujímavo je riešený papierový rozkladací obal cédečka. Keď ho otvoríte, sám vám vysunie CD. Milé.

P.P.S. Je až znepokojivé, koľkí z hostí už tu s nami nie sú. Leslie West, Dr. John, Billy Gibbons. Mizne nám jedna z najinšpirúcujejších rockových generácií. Aspoň takto tu s nami ostávajú.


» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Step Back
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny

VARIOUS ARTISTS - Let The Electric Children Play – The underground story of Transatlantic Records 1968-1976 cover

VARIOUS ARTISTS / Let The Electric Children Play – The underground story of Transatlantic Records 1968-1976 (2017)

hejkal | 5 stars | 11.04.2024 | #

Príbeh undergroundu na prelome 60. a 70.rokov minulého storočia je téma, ktorá bude ešte dlho poskytovať historikom látku na skúmanie. Jedným z vynikajúcich pramenných materiálov je trojdisková kolekcia Let The Electric Children Play – The Underground Story Of Translatlantic Records 1968-1976, ktorú vydalo Esoteric Recordings v roku 2017.

Koncom 60. rokov sa na britskom hudobnom trhu prudko menili podmienky. Nová rocková muzika opantala poslucháčov a bolo jasné, že to, čo nazývame undergroundom, bude možné predávať v mainstreamovom meradle. Jednou z prvých spoločností, ktorá vydávala túto progresívnu (nezamieňať si s tým, čo sa dnes nazýva progresívny rock) muziku, bola Island. Dokázala konkurovať veľkým značkám, ktoré nelenili a rýchlo začali zakladať odnože zamerané na túto pestrú rockovú revolúciu. Decca vytvorila značku Deram, EMI sa vytasila s labelom Harvest, no a Phillips na konci roka 1969 vytvoril asi najpôsobivejší label Vertigo.

Translatlantic Records založil v roku 1961 Nat Joseph. Pôvodne šlo o folkový label, ale v roku 1967 postupne vydával aj nejaké diela využívajúce elektrické nástroje. Na prelome šiestej a siedmej dekády vydal aj viaceré rockové albumy a pokračoval v tom až do roka 1975.  Vtedy Joseph predal trojštvrtinový podiel v spoločnosti skupine Granada Group. Tá ho o dva roky odpredala skupine Marshall Cavendish a Joseph jej predal svoj zostávajúci podiel. V rámci rebrandingu vzniklo Logo Records a to bol koniec Transatlantic.

Poďme sa pozrieť na jej najrockovejšie obdobie. Prezentovaná muzika je kúzelná. Silno folkrocková, ale so zaujímavými presahmi. Je jasné, že Transatlantic zachytávali zväčša menej známe formácie a máloktorá sa preslávila (nepočítam folk rockové veličiny typu Pentangle). Napriek tomu zazmluvnila niekoľko skvelých mien, často na začiatku kariéry. Preto tu nájdeme The Sallyangie, a teda súrodencov Mikea a Sally Oldfieldovcov, debut Petra Bardensa (z Camel) alebo hoci Gerryho Raffertyho a skupinu The Humblebums.

Rockové smršte ako Stray, Jody Grind, Skin Alley alebo Little Free Rock sú mi dôverne známe, rovnako ako jazzrocková kapela Circus, v ktorej hral dychár Mel Collins známy z King Crimson alebo Camel. Zaujímavá je aj tá naozaj undergroundová vetva reprezentovaná kapelami ako The Deviants, prípadne artrockové kapely typu CMU, Marsupilami alebo Gryphon. O folk rocku to je predovšetkým (Pentangle, Carolanne Peg, Gordon Giltrap, Jan Dukes De Grey...), príjemne dopĺňa celkovú mozaiku.

Je mi jasné, že toto nie je úplne prvoligová respektíve slávna muzika, ale je zaujímavá a atmosféra na troch diskoch ma opantáva. Výhodou je, že skladby sú radené takmer bez výnimky chronologicky (dátum vydania sa evidentne sem-tam líšil od nahratia), čím sa pred poslucháčom otvára príbeh rozvoja hudby naprieč deviatimi rokmi, v rámci ktorých sa snažila napodobiť Veľký tresk.

A preto nemôžem inak, ako túto kompiláciu vychváliť. Je dokonalá. A v podstate je úplne jedno, aké skladby sú do nej zaradené a aké chýbajú. Je to nádherný trip do éry, keď sa rock stal mainstreamom a znel originálne.


» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Let The Electric Children Play – The underground story of Transatlantic Records 1968-1976
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Jethro Tull - Crest Of A Knave cover

Jethro Tull / Crest Of A Knave (1987)

Antony | 1 stars | 11.04.2024 | #

Pokud hudebník nechá projít výstupní kontrolou takový "výtvor", jakým je Under Wraps, tak to značí závažné chyby v jeho systému. Pokud se v dalším produktu tyto chyby stále projevují a přidávají se k nim nové, nezbývá, než konstatovat, že závažnost problémů je vskutku vysoká.

Album znám od dob vydání, slyšel jsem je mnohokrát. Nikdy se mi nelíbilo. Je prázdné a chatrné, vystavěné na osmdesátkové estetice, co je zaplátovaná zbytky originální tváře JETHRO TULL. Velmi ledabyle zaplátovaná. Do chaloupky fouká spoustou děr, muzika nedrží pohromadě, drolí se při každém pokusu o poslech.

Dva markanty: První - osmdesátky se svými diskoklávesami a popími rytmy si stále vybírají svoji daň. Sice ne všude, ale hned rozjezd úvodní skladby je fujtajblózní. Druhý - Anderson se porouchal. Z jeho hlasu se stalo rozviklané krákorání, v jehož plytkosti nezůstalo ani zbla dřívější emocionální škály a přesvědčivosti. Je smutné být svědkem takového trápení. Třeba Jump Start doslova bolí poslouchat. Jakoby místo ztraceného hlasu dostal umělou protézu, s níž se ještě nenaučil žít. Přehlídka vokální paraplegie deptá posluchače.

Na albu je jedna pěkná skladba, i přes všechny výše uvedené výhrady. Tou je Farm On The Freeway, s povedeným melodickým motivem a melancholickou atmosférou, po dlouhé době přinášející působivé flétnové vyhrávky. I ten zteřelý Andersonův hlas v ní tak nějak rezonuje. Akorát tam nacházím pár míst, která jsou téměř zkopírovaná z úspěšných skladeb 70. let. Ale budiž, self revival se povoluje. Zbytek alba je už jen stínem toho, co má hudba přinášet, tristní dojem nezachraňuje ani často vyzdvihovaná Budapest, což je ve skutečnosti jen sentimentálně odskuhraný nafouknutě patetický song. Korunu umělecké zkáze nasazuje trapné kopírování DIRE STRAITS ve skladbě The Waking Edge.

Verdikt? Další album JETHRO TULL, které si už nikdy nepustím.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Crest Of A Knave
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - Under Wraps cover

Jethro Tull / Under Wraps (1984)

Antony | 0 stars | 10.04.2024 | #

Na albu The Broadsword And The Beast se JETHRO TULL povedlo zkonsolidovat svoje síly a předvedli maximální výkon. Po nepovedeném A se vše sjednotilo do služby skladbě a výsledek byl náramný. Kompaktní klenuté písně s dějem, dramatickým příběhem a poslestvím. To, co bylo naznačeno na Stormwatch se podařilo dovést do dokonalosti. Zdálo se, že dál by mělo být vše v pořádku. Jenže pak vyšlo Under Wraps.

Někdy na podzim 1988 jsem si kupoval svůj první CD přehrávač. Vím už jen, že byl značky SHARP, a jel jsem si pro něj vlakem do Třebíče. První dva kompaktní disky jsem měl na burze koupené o pár měsíců dřív. Byli to MANOWAR 1987 a ANTHRAX 1988, spokojenost náramná. Jenže pak jsem si koupil Under Wraps.

Časem začal ve sbírce art rock a prog metal převládat. Plus klasika a jazz. Poznávání hudby, její historie a vývoje, souvislostí, osobností, celého dění, to je nekonečné dobrodružství. Obzvláště v dobách neexistence internetu byly seriózní informace vzácné, víc fungovala představivost a intuice. I tak se alespoň z bookletů CD louskala pomocí slovníku nějaká fakta o kapelách a jejích členech. Mělo to z dnešního pohledu těžko definovatelné kouzlo. Poznával jsem spoustu dnes zapomenutých kapel, špičkových, dobrých, méně dobrých, i špatných. A pak tady bylo Under Wraps.

Vždycky musí existovat nějaké zlo, aby bylo možné rozeznat dobro. Že bude za sebou následovat trojice A - The Broadsword And The Beast - Under Wraps, musel vymyslet hodně potměšilý hudební Satyr. Centrální nebetyčný obelisk hudební nádhery vyniká ještě více právě díky tomu, že jej z obou stran obklopuje marnost lidského snažení. V tom vidím jediný přínos A a Under Wraps.

Poznávání hudby mi přineslo za posledních cca 45 let hodně zážitků. Nejvíce si člověk pamatuje ty výrazné, extrémní, ať pozitivně, či negativně. JETHRO TULL dokázali stát na obou pólech současně, a to v rozmezí dvou let. I k tomu je potřeba pořádná míra excentričnosti. Díky mistře Iane za The Broadsword And The Beast. A protože to tak muselo být, aby byla zachována rovnováha vesmíru - díky za Under Wraps.

Hluboká nula.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Under Wraps
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - The Broadsword And The Beast cover

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)

Antony | 5 stars | 09.04.2024 | #

The Broadsword And The Beast má něco, co jiné desky JETHRO TULL nemají, a nikdy mít nebudou. Nikdy to "něco" mít nebudou ani desky jiných art rockových titánů. V tom památném roce 1982 to byla první nahrávka uměleckého rocku, kterou jsem kdy slyšel, a okamžitě dokázala udělat revoluci v mém, do té doby výhradně metalovém, posluchačském směřování. Následně jsem se seznamoval s YES, PINK FLOYD a dalšími, ale JETHRO TULL s tímto albem byli první. A první může být jen jeden.

Deska slyšena nesčíslněkrát. Je neoposlouchatelná. Každý poslech je silný, jako ten první. Existuje jen málo hudebních děl, která na mne takto konstantně působí. Pár by se jich našlo, na doplnění té pověstné desítky na pustý ostrov. Celou dobu recenzování JETHRO TULL se těším, až dojdu k Broadswordu, a konečně jsem se té zázračné hudební Bonanzy dočkal.

Je zde všechno, co od hudby chci, vše co potřebuji a očekávám. Celé spetrum hudebních nálad je rozkryto, otevřeno do široka, vyplněno tím nejkrásnějším, co lze vymyslet. Dokonalou hudbou. Vzácným umělcům se taková věc povede naplno jednou za život. Dvořák si to vybral v Deváté, Anderson ve čtrnáctém řadovém albu. Tak to prostě je.

Způsob používání elektronických zvuků tentokrát perfektně souzní se zvolenými hudebními tématy. Elektronika dává mnoho možností, akorát v osmdesátkách se s ní více sekýrovalo a šminkovalo, než tvořilo. Zde je vzorně využita k navození, podbarvení i vygradování atmosféry každé skladby. Kytary se nevytrácejí, naopak, vždy vyjedou v ten pravý moment aby se svým partem strefily do správného místa ve skladbě. Plastická basa krásně hladí, třeba závěr Seal Driver má přímo terapeutické účinky. Pocity v jednotlivých písních se přelévají od tíživých až temných po hravě rozpustile barevné. Rozlétavá hudební matérie proniká úplně všude. Vzájemná vyváženost hudebních složek je přímo ukázková. Harmonie se rozvíjejí k maximální působnosti na posluchače, dokážou ohromit, obejmout i dojímat současně.

Řazení skladeb má svoji logiku, je vystavěno jako okénka, kterými nahlížíte do fantaskní krajiny a v paměti si ji sestavujete. Už tajuplný úvod skladby Beastie dává pocítit, že zde bude něco mimořádného. Odjinud, než bylo dosud zvykem. Působivá dramaturgie skladeb, jak jdou po sobě, rozkrývá paletu všech myslitelných emocí. Když přijde po nestřídmě rozmanité Flying Colours zadumaně posmutnělá Slow Marching Band, na kterou naváže temnotou duši pohlcující Broadsword, aby pak provedl masáž srdce důrazně rytmickou i splývavou Pussy Willow, je intenzita zážitků přímo extatická. Vypravěčův hlas je tentokrát položený do nižších a klidnějších poloh, než obvykle, a tím se stává více partnerem k ostatním nástrojům. Míra a rozvaha, kterou Anderson dává vyvřít emocím ve svém zpěvu, vede k tak přesnému dávkování, až se toho nelze nasytit. Dokáže královsky rozprávět o legendách, jako nikdo před ním. Už zase je minstrel, navíc elf a čaroděj.

Poslední skladba je nejsmutnější, přímo trýznivě truchlivá. Protože je poslední. Cheerio je symbol konce. Naštěstí v pozdější CD reedici je dostatek bonusů (například balada Jack A Lynn, obsahující nosnou Andersonovu hru na akustickou kytaru, ta na albu doslova chybí), které dovolí zážitek z alba prodloužit o další půlhodinu. Ne všechny jsou úplně stoprocentní, ale nálada zůstává, a je to pořád lepší, než skončit prostým Čau. Něco tak intenzívního, taková síla bezbřehých zážitků, ta zaslouží doznívat dlouho.

Co dodat? Jedno z nejlepších alb mého života. Bez něj by byl svět o něco chudší.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Absolutely Free cover

Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Absolutely Free (1967)

zdenek2512 | 5 stars | 08.04.2024 | #

Absolutely Free byla jedna z prvních desek, kterou vydal Frank Zappa v polovině šedesátých let se skupinou Mothers Of Invention. O těchto deskách psal Jiří Černý v Jazz bulletinu, čtení to bylo pěkný, ale desky k nahrání se moc sehnat nedaly.


Tahle deska začíná písní Plastic People, která byla ponětem k názvu naší skupiny Plastic People Of The Universe, kteří v té době písně Mothers Of invention hráli na koncertech.  Na úvodu moderátor uvádí prezidenta USA na nějakém meetingu, ten se zmůže pouze na pozdrav “spoluobčané“. Teorie Franka Zappy plastické lidi charakterizuje jako bytosti bez názoru, kteří se podvolují názorům nadřazeného vůdce. Už názvy skladeb hovoří za vše “Švestkový vévoda (The Duke of Prunes)“, krátká rytmicky složitá Call Any Vegetable není o zelenině, ale o pacientovi, který vegetativně přežívá. Invocation and Ritual Dance of the Young Pumpkin (Vyvolání a ritualní tanec mladé dýně) je náznak fusion v provedení Mothers Of Invention. Mladou dýní byla pozdější manželka Franka Zappy  Gail, která mu na obalu vykukuje nad ramenem. V mojí CD verzi jsou vloženy dvě skladby ze singlů Big Leg Emma a Why Don´tcha Do Me Right?, obě mám hodně rád. Další skladbou, která stojí za zmínku je Status Back Baby a Son Of Suzy Creamceese, druhá jmenovaná má poměrně složité rytmické schéma.  Deska končí skladbou s všeříkajícím názvem America Drinks & Goes Home (Amerika chlastá a jde domů).


Na dobu vzniku to byla hodně revoluční deska hudby Franka Zappa charakterizované náhlými změnami rytmů a temp, změnami nálad a plná humoru a dělání si legrace i ze sebe. Ze všech skladeb je znát, že si to muzikanti užívají, prostě vyblbnou se. Měl jsem možnost to částečně prožít na koncertě Grandmothers v Brně, ve skupině Grandmothers hrají Don Preston a Bunk Gardner a hrají písně z počátků Mothers Of Invention. Tahle deska se mi líbí moc a dát jí méně, než maximum nejde.


» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Absolutely Free
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Heavenly Cream - An Acoustic Tribute To Cream cover

Heavenly Cream / An Acoustic Tribute To Cream (2023)

hejkal | 4 stars | 08.04.2024 | #

Pocta priekopníkom tvrdej muziky v akustickom šate? To býva veľký risk. Projekt Heavenly CreamAn Acoustic Tribute To Cream som však nemohol nechať nepovšimnutý.

Dozvedel som sa o ňom až v obchode s CD, reku, aha, takého čoskoro vyjde. Nelenil som a dielo si objednal. Ja Cream milujem, Ginger Baker je jedným z mojich vzorov a iniciačných bubeníkov, nuž jeho prítomnosť robila z mojich očakávaní priam nevydržateľný pocit. A už je po ňom.

Nahrávka je nesmierne pohodová. Je to v podstate best of Cream nahraný hromadou muzikantov. Štyri skladby odbúchal Ginger, kým, žiaľ, zomrel. Ústredným hudobníkom sa tak stal multiinštrumentalista Malcolm Bruce, syn slávneho otca. A ide mu to! Druhým do partie je gitarista Bernie Mardsen, skúsený veterán, ktorého azda nemusím predstavovať. Pete Brown, otec celého projektu, prizval plejádu muzikantov, ktorých mám veľmi rád. Speváci ako Paul Rodgers, speváčky ako Maggie Bell, gitaristi Clem Clempson, Joe Bonamassa (kde ten nie je pichnutý...), basák Neil Murray a kopa ďalších, vrátane rozsiahlej sláčikovej sekcie.

Mohlo by sa zdať, že pod nánosom hudobníkov sa stratí samotná muzika. Ale práve naopak! Hudba je až subtílna, nikto sa nepredvádza, aranžmány sú vkusné a popravde, často si ich ani nevšímam, lebo atmosféra ma pohlcuje nad rámec analytických tikov môjho mozgu. Občas niečo prekvapí, napríklad dychová medzihra vo Sweet Wine. Nechýbajú tie najväčšie skladby ako napríklad White Room, Sunshine Of Your Love, Politician, Badge, Spoonful, Crossroads a iné (dokopy ich je pätnásť). Take It Back je ediná vymykajúca sa skladba zo zástupu „hitov“. Skvelo ju zaspievala Maggie Bell. A aj jej duet s Bobby Rushom v Sitting On Top Of The World je zaujímavý.

Ako nie som priaznivec tribute albumov, tak ma táto kolekcia akustického Creamu baví. Veľmi. V roku 2023 ma asi nič nezasiahlo viac. Aj preto toto cédečko odporúčam všetkým fanúšikom kapely Cream, má v sebe čosi upokojujúce a zároveň návykové. Hudba sa na nič nehrá, ľahko plynie a je to milá pocta. Viac od nej naozaj nežiadam.


» ostatní recenze alba Heavenly Cream - An Acoustic Tribute To Cream
» popis a diskografie skupiny Heavenly Cream

Jethro Tull - A cover

Jethro Tull / A (1980)

Antony | 1 stars | 08.04.2024 | #

První stezka vedoucí z rozcestí klasické JETHRO TULL tvorby byla označena šipkou s nápisem "synťáková trasa". S nástupem osmdesátek se hudební průmysl poněkud bezradně potácel a začaly se dít věci. Zpětně je to úsměvné, ale prožívat je v plné kráse stálo fakt za to. Již dříve byl art rock vystrnaděn svým protipólem v punku, jenže ten byl příliš sebedestruktivní, jak rychle vyšel, ještě rychleji pošel. Vsadilo se na popinu, co musela být něčím osolená, připepřená a hlavně oslazená, takže umělohmotné bicí, synťáky, plastově vypadající oblečky, poskakování namalovaných hošanů v novovlnných bandech, a už to jelo. Naštěstí vzniknul i heavy metal, který byl sice stejně pozérský, ale používal jiné prostředky. Volba byla tehdy jednoduchá. Disko, nebo metal. A pak ještě existovalo pár kapel, co byly někde mezi, snažily se proplout mezi Skyllou a Charybdou, za cenu co nejmenších utrpěných ztrát.

JETHRO TULL začali být poprvé poplatní své době, podlehli trendu syntezátorů a androidní studenosti. Vzniká tak podivný patvar, kdy v hudbě na jedné straně máme anti rockové sterilní nástrojové mňoukání, na druhé straně piští Anderson na flétnu, a tváří se, jakoby nic. Tahle deska je jako když smícháte vzájemně nepřizpůsobivé složky, které se zdrcnou, vytvoří žmolky, a není to poživatelné, bez ohledu na to, že každá ingredience samostatně se jíst dá. Přehrabování se tím blivajzem je práce dost nepříjemná, jenže, než ho za stálého míchání vylijete do odpadu, musíte separovat pevné části, aby neucpaly filtr.

Na desce je deset skladeb. Některé jsou jalové a prázdné, jiné jsou taktéž jalové a prázdné, ovšem navíc k tomu ještě mimořádně odpudivé. Už úvodní generický disko rytmus syntezátoru, jako od nějakého teplého dua, vyděsí. Ačkoli zpěv se snaží navodit zdání, že je vše v poho, jde jen o hodně tenkou slupku, která tu marnost pod povrchem nemůže zakrýt. Skladby jsou korunovány tak úchylně pitomými refrény, že si z nás museli dělat srandu, to nemohli myslet vážně. Nebo se šašek stal sám svojí parodií.

Anderson až na Barreho nahradil realizační tým, nalodil ho na vesmírný koráb a odletěl vybranou trasou daleko od mateřské planety art/folk/rocku. Roli minstrela vyměnil za neprodyšný oblek mechanika. Sice z kapitánského můstku všichni hledí v zářnou budoucnost, jenže brzo a rychle mazali zpátky ke starým Onglézským legendám a bájím. Že nevíte, co je Onglézie? Nic si z toho nedělejte, ani gůgl to neví... :)

Dávám * jen proto, že tohle není úplné dno. Ačkoli se tomu těžko věří, komedianti na tom dokázali být v budoucnu ještě hůř.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus cover

Blue Öyster Cult / Cultosaurus Erectus (1980)

hejkal | 2 stars | 08.04.2024 | #

Koncertné video z turné Black And Blue Tour kapiel Black Sabbath a Blue Öyster Cult patrilo k mojim pravidelným zážitkom v druhej polovici 90. rokov. Kým prvá menovaná veličina ma sklamala, k Blue Öyster Cult som sa vracal rád. Skladby ako (Don’t Fear) The Reaper, Cities On Flame, Godzilla alebo Divine Wind patria k tomu naj, čo v rockovej muzike poznám. A práve posledná menovaná „bluesovka“ pochádzala z vtedy aktuálneho albumu Cultösaurus Erectus, ktorý vyšiel v júni 1980. 



Priznávam, že ako zamladi, tak aj teraz som veľmi kritický k úpadku rockových kapiel od nástupu disca na výslnie. Snaha zapáčiť sa na úkor muziky, podobne bolí azda len úpadok demokracie. Blue Öyster Cult podmienili svoj úspech stratou rockovej nekompromisnosti, od albumu Agents Of Fortune začali zarábať a svoju podstatu skryli za obraz Doriana Graya. Producenti im patrične spotvorili zvuk (tu Martin Birch) a mohlo sa ísť na vec! Čo sa im musí nechať, dokázali si aspoň uchovať originálnu náladu svojich skladieb, druhú takto znejúcu kapelu nepoznám.

Album má svoje svetlé okamihy. Úvodný epos Black Blade s textom od Michalea Moorcocka (to je slávny sci-fi spisovateľ, keby ste náhodou nevedeli) má zaujímavú vesmírnu atmosféru. Kto čítal príbehy Elrica z Melniboné, bude túto čepeľ dôverne poznať. Divine Wind je unikátna skladba, blues kapela veľmi nepreferovala. Naživo síce znie stokrát lepšie ako v štúdiu (škoda, že ju nehrali na Extraterrestrial Live), ale aj tak si tento akoby blues udržiava zaujímavú odťažitú náladu.

Úpadok svedčiaci počiatku 80. rokov stelesňujú klávesovo zhyzdené kúsky ako Monsters (ten opakovaný swingový kabaret je asi najhoršia pasáž, čo sa na albume nachádza) alebo nepočúvateľná syntetická hrôza Deadline.          

A potom sú tu veci, ku ktorým mám ambivalentný vzťah. Kapelou preferovaná skladba The Marshall Plan s odkazom na Smoke On The Water má v sebe záblesky geniality (gitarové sólo, rýchle gitarové sólo), ale aj množstvo, ako vravel Bilbo, rozotieraného kúska masla na príliš veľký krajec chleba. Hungry Boys mi pripomína punkový rokenrol z Wishu, spotrebné nič Fallen Angel a ani akože tvrdý heavík Lips In The Hills už neprinesú nič, čo by som chcel dajako vyzdvihnúť. Výnimkou je romanticky zasnená suita Unknown Tongue. Je to asi jediná skladba, ktorá dokáže z dobového zvuku vyčarovať čosi presvedčivé.

Cultösaurus Erectus je album svojej doby. Všetko dobré sa snaží pochovať pod zhyzdený 80’s sound a klávesové týranie rockerských uší. Darí sa mu to, až na pár výnimiek, na jednotku s hviezdičkou. Hlavne ale absentujú nejaké zaujímavé nápady. Čo už.


» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Jethro Tull - Stormwatch cover

Jethro Tull / Stormwatch (1979)

Antony | 4 stars | 07.04.2024 | #

Prvním albem, kde začíná ztrácet svoji dominanci folkový duch kapely (s výjimkou debutu, ovšem), je právě Stormwatch. Slyším tu kompaktní hudební formu ne nepodobnou hardrockovému pojetí. To se projevuje především v usazenosti a zemitosti projevu, který může působit jednodušeji, než bývalo dříve zvykem. Rozevláté motivy a nutnost sbírat střípky nápadů po celé ploše písně se tu téměř nekoná, aranže jsou ukázněnější a více podřízené celkovému vyznění skladby. Také Anderson výrazně mění způsob zpěvu. Není už tak sžíravě ostrý, zřetelně ubral v tlaku na svoje hlasivky, a v některých pasážích se v jeho vokálu objevuje spodní témbr, kterým dokáže být velice vemlouvavý ve sdělování svých hudebních poselství.

Místo miniatur s akustickou kytarou zde Andersonovci předkládají rozjímavější skladby s melancholickým nádechem. Takto náladotvorné jsou zejména dvě instrumentálky, Warm Sporran s krásnou basovou linkou, Elegy obohacenou klasickými názvuky, doplněné posmutnělou Home a pěknou Dun Ringill, která asi nejvíce připomíná staré a klasické JETHRO TULL.

Hudební výraz kapely začíná být hodně JETHROck, což se projevuje zejména na začátku alba. Obzvláště první dvě skladby mají říz hard rocku sice rafinovaně skrytý pod povrchem, ale silně ovlivňující poslechový dojem. Vrcholem alba je pak skladba Dark Ages, která svojí téměř desetiminutovou stopáží a zakomponováním heavy metalových prvků (ta kytarová hoblovačka a vysloveně metalové vstupy sólové kytary jsou jako perpetuální deus ex machina), a stává se prototypem progmetalových kompozic. Podobně progresivně na mne působí další vrchol desky Flying Dutchman, další dlouhá a místy pateticky dojímavá kompozice. Vůbec celková dramaturgie díla je až symbolická. Celkem razantně rockový rozjezd a přemýšlivě umírněná poslední třetina, to jsou pro hudební vyznění alba dost významné hudebně architektonické prvky.

JETHRO TULL se tímto albem ocitnuli na rozcestí. Následující léta a počiny ukázaly, jakými různými a často divnými cestami se z něj vydávali. Často i za cenu návratu do bodu nula a změny kurzu. Stormwatch je poslední deska, kde lze vnímat sílu a originalitu klasických JETHRO TULL. Má schopnost hodně dávat, a během jeho opakovaného poslouchání vyplouvají na povrch zážitky, co je řadí mezi to lepší, co během své kariéry vytvořili.

Hodnotím těsně pod 5*.


 


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Iron Maiden - Dance of Death cover

Iron Maiden / Dance of Death (2003)

vmagistr | 3 stars | 07.04.2024 | #

Svůj vztah k Iron Maiden jsem si začal tvořit až někdy v roce 2009 či 2010 - do té doby jsem si od nich občas pustil na youtube pár nejznámějších skladeb z desky The Number of the Beast a to bylo vše. Postupně jsem se proposlouchal jejich osmdesátkovou tvorbou, která mi už asi napořád zůstane nejbližší. Devadesátá léta mě v jejich podání převážně minula (z hlavy si vybavím jen skladbu Fear of the Dark), ale vztah jsem si vytvořil k některým deskám obnovené sestavy po roce 2000. V poslední době jsem se víc zaposlouchal do desky Dance of Death z roku 2003, takže tady je pár dojmů z ní.


První dvě skladby, Wildest Dreams a Rainmaker, jsou důvodem, proč mě album od prvního poslechu chytlo. Tvrdé, hutné, melodicky nabité a se čtyřminutovou stopáží bez většího problému stravitelné - vhodnější kandidáty na singl by kapela na desce stěží našla. Jádrem první poloviny alba jsou ale dvě "klády", ve kterých se toho děje podstatně víc. Napětím přetékající intro, drtivý refrén, ve kterém si Dickinson může strhat hlasivky, lehký klávesový opar a kytarový motiv s keltskými kořeny dávají dohromady pecku No More Lies, v bezmála devítiminutovém titulním kusu se zase zpěvák mění ve středovékého minnesängera, kterému k působivému výkonu pomáhají vedle dunící kapely taky klávesově-orchestrální výplně. Výbornými melodickými motivy disponuje i vytvrzený kousek Montségur, Iron Maiden ho ale podle mě zbytečně natáhli, takže opakování těch několika zajímavých sekvencí se po chvíli omrzí. V Gates of Tomorrow mě baví zajímavě postavené vícehlasy a nevtíravě melodický refrén, i tady se ovšem na můj vkus až moc prodlužovalo.


Co na první polovině alba představovalo drobní kosmetické vady na kráse, na té druhé nabralo olbřímích rozměrů. Zajímavé nápady (třeba v divočině New Frontier) tu zabila stopáž, v níž se úplně utopily kousky jako Age of the Innocence, Journeyman nebo Paschendale. K uzoufání dlouhý je i valčík Face in the Sand, u něj ale napětí vcelku bezpečně udržuje dusavý rytmus bicích, který by docela dobře mohl fungovat naživo - škoda že se skladba v koncetních setlistech (alespoň co vím) nikdy neobjevila.


Z materiálu, který mě na Dance of Death opravdu baví, mohlo vzniknout slušné album o délce 30-45 minut. Té další půlhodiny je ve finále jen a jen škoda, stejně jako (zejména ve druhé části) nadužívaných klávesových výplní. Iron Maiden podle mě střední tempo až na výjimky nesvědčí, když se touhle cestou dají, můj zájem rychle opadá. S Dance of Death kapela vyloženě nezklamala, alespoň první polovina alba je prudce poslouchatelná, jako celek ale desku k tomu lepšímu z (mně známé části) diskografie Iron Maiden zařadit nemůžu.


» ostatní recenze alba Iron Maiden - Dance of Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Williams, Tony - The Joy of Flying cover

Williams, Tony / The Joy of Flying (1979)

hejkal | 4 stars | 07.04.2024 | #

Fusion má jednu veľmi zlú vlastnosť. Množstvo virtuóznych hráčov spolu vykonávalo grupáče s frekvenciou lží rinúcich sa z ruských kanálov. Výsledkom sú stovky, ba tisíce nahrávok, na ktorých hrajú. Poznať to všetko presahuje sily obyčajného rockera, ktorý jazz počúva len rekreačne. Napriek tomu sú albumy, ktoré si ma získali a na ktoré nedám dopustiť. Nepochybujem, že ste uhádli, že reč bude o The Joy Of Flying (1979).

Tony Williams je bubenícke eso, osobnosť, jeden zo zakladateľov žánru fusion. Od polovice 60. rokov až do svojho skonu v roku 1995 toho nahral sólovo i skupinovo naozaj veľké množstvo. Spolupracoval s najväčšími z najväčších (napr. Miles Davis) a aj na tomto albume tomu nie je inak. Kúpil som si ho naslepo, za dobrú cenu v japonskom vydaní z roka 1992. Zaujal ma obal a povedal som si, že prečo nevyskúšať aj niečo netušené. A veru, už pohľad na booklet ma dostal. Celkovo tu Williams využil služby až pätnástich muzikantov. Nechýbajú esá ako Ján Hammer, Herbie Hancock, Stanley Clarke, Michael Brecker, Randy Brecker, George Benson a ďalší. Prekvapila ma účasť gitaristu Ronnieho Montrosea, ale o tom o chvíľku.

Veľmi kvitujem, že hoci ide o inštrumentálky, nie sú dominantne komplikované, ale potrpia si na melódie. Už v úvodnej skladbe Going Far je v podstate rovný rytmus, na sólovom albume bubeníka ide o vec nevídanú, nepočutú. Iste, stále je to vysoko inštrumentálne prevedená muzika, takže by ju len tak niekto nezahral, ale azda si rozumieme. Z muziky skrátka sála pohoda a neprekáža mi ani občasné funky (Hip Skip, Tony). Nálade dominujú, okrem parádne nasnímaných bicích, predovšetkým klávesy a tiež dychy.

Vrcholom albumu je pre mňa koncertná skladba Open Fire. Pôvodne ju nahral Ronnie Montrose na svoj rovnomenný debutový album v roku 1978, táto verzia je z japonského koncertu z 27. júla 1978 formácie The Tony Williams All Stars. Klávesy obsluhuje Brian Auger, na base hrá Mario Cipollina. Ronnie Montrose si schuti zasóluje a výdatne mu sekunduje aj Williams. Je to viac rock ako jazz, čím sa skladba vymyká spomedzi ostatných kúskov na albume. Inak, tri skladby sú hrané len v duu, bubeník a klávesák. Going Far a Eris s Hammerom, Morgan’s Motion s Cecilom Taylorom. A práve druhú menovanú by som zaradil k tomu naj, čo sa na albume nachádza. Úžasná bubenícka smršť, ktorej Hammer zdatne sekunduje. Akoby som v ruke držal mincu a mal si hodiť, či vyhrá hlava alebo orol. A záverečný free jazzový jam Morgan’s Motion s klaviristom mi pripomína budúcnosť Slovenska. Chaos, trieštenie, zmar a napokon zánik, to celé za pár minút.

Celkovo mám pocit, že sedím v prútenom kresle na pláži a pozerám sa na západ slnka vnárajúceho sa do oceánu. Popíjam ľadový džús a je mi fajn. Je to pre mňa taký letný album, asi preto, že včera bolo vonku extrémne teplo. Päťdesiat minút prevažne pohodovej muziky, takéto fusion je radosť počúvať.


» ostatní recenze alba Williams, Tony - The Joy of Flying
» popis a diskografie skupiny Williams, Tony

Jethro Tull - Heavy Horses cover

Jethro Tull / Heavy Horses (1978)

Antony | 3 stars | 06.04.2024 | #

Tuto desku JETHRO TULL nahrávali jako první ve vlastním novém studiu, které si Anderson nechal vybudovat v Londýně a vybavil je na tu dobu špičkovou technologií. CD Heavy Horses jsem slyšel za posledních cca 20 let mnohokrát, názor na ně se nemění. Průměrné album s několika písněmi, co mám rád. A taky s několika, které nesnáším a nejraději bych je přeskakoval.

První tři skladby patří mezi to nejhorší, co JETHRO TULL doposud vydali. Obzvláště dvojka mě trhá uši a příšerně otravuje. Andersonovo řezavé mečení postrádá melodické vrstvy, je to jakýsi syntetický derivát jeho dříve plastického vokálu. Melodie triviální, ploché. Žádný poslechově příjemný aspekt. Emocionálně placatý stín dříve tak náladami prodchnuté tvorby.

Pak se objeví první pěkná píseň, tou je Moths, na akustické kytaře stavěný model, známý ze dřívějších alb, funguje i tady. Do kategorie příjemných skladeb ještě řadím titulní, ta je povedená velice. Vůbec, tři poslední skladby na albu mají daleko vyšší kvalitu, než ostatní, s výjimkou Moths. Zbytek alba je v lepším případě únavný, v horším prudící. Zajímavostí je, že dva bonusy (Living In These Hard Times a Broadford Bazaar) z pozdějších CD vydání, patří mezi to nejlepší, co se na disku nachází. Nejspíš proto, že pocházejí z jiného období.

Z alba mám dojem, jako kdyby atributy stylu JETHRO TULL někdo narychlo naprogramoval do flašinetu a točil jej furt dokola. Obzvláště ve srovnání s předchozí deskou je zde propad kvality až zarážející. Zdá se mi, že Anderson chtěl zopakovat fungující formulku, ale takhle lacino to prostě nejde. Koně mají obvykle k lesu blízko, v tomto případě jsou to uměle vyšlechtění pakoně v ZOO ve výběhu. Opakuji, že titulní skladba si díl Tullské monstr tvorby uchovává.

Hodnotím milosrdně, tedy ***.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Cobham, Billy - Palindrome cover

Cobham, Billy / Palindrome (2010)

stargazer | 4 stars | 06.04.2024 | #

Musím smeknout před hudebníkem jako je Billy Cobham. V roce vydání alba je mu přes šedesát a na bicí válí jako kdyby si odečetl z věku minimálně dvacet let. A to nemluvím o producentské práci, pod kterou je na tomto albu podepsán.

Album Palindrome je složeno z deseti skladeb, z toho pět věci je fungl-nágl nový materiál a těch druhých pět jsou covery jeho vlastní tvorby z let minulých. Album jako celek je neskutečně bohatě proaranžované různými druhy perkusí, podbarvující Billyho bicí latiskou náladou. Cobham si na basové lince nejspíš zakládá, protože i tady na této nahrávce je jako betonový základ na kterém je vystavěna neskutečně bohatá hudební struktůra. 
Na rytmickou sekci se vrší saxofóny, trombony a trumpety, podmalované různými restříky klávesových syntezátorů plus piána a lehkou funky kytarou, co si ráda střihne i něco z rocku. Jako hudební bonus je v některých písních použito houslí. A všechny tyto nástroje dostanou prostor předvést se i sólově. Včetně perkusí.
Je vidět, že BC má pořád sílu komponovat a dělat prostě skvělou hudbu. Nejsem sice zastáncem songů z minulosti, které se objevují v nových kabátech, ale na druhou stranu, když se to umí udělat dobře jako zde, tak proč ne. A nový materiál je naprosto bez chyby. Pro úplnost, nově vznikly skladby : Obliquely Speaking , Isle of Skye , Cancum Market , Torpedo Flo , Saippuakivikauppias, což je nejdelší palindrom, zapsaný v Guinnessově knize rekordů a znamená něco jako obchodník z mastkem.
Jako celek je tohle album docela jízda.... je rychlé, hravé, pozitivní, roztančené......
Kdysi jsem dal ****z***** a nebudu nic měnit. Hodnocení se týká pouze pro srovnání v Cobhamově diskografii, nikolv s jinými interprety.
Po časové stránce je to docela sousto : 76 minut


» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Palindrome
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Laing, Corky - Finnish Sessions cover

Laing, Corky / Finnish Sessions (2022)

hejkal | 5 stars | 05.04.2024 | #

Corky Laing je skvelý človek a svojský bubeník. V kapele Mountain sa výraznou mierou podieľal na jej jedinečnom zvuku, jeho prístup k rytmom je ojedinelý.

Koncom roka 2022 hral v Bratislave, v Múzeu Obchodu s kapelou Corky Laing’s Mountain a bol to veľmi príjemný večer s milovanou muzikou. Ponúkal na predaj svoj posledný album Finnish Sessions, ktorý som si kúpil a nechal od neho aj podpísať.

Krátky album Finnish Session nahraný vo Fínsku s miestnymi hudobníkmi je prekvapivo ostrý, moderný a pritom parádne hardrockovo uveriteľný. Zasa sa raz potvrdilo, že starí borci sa týčia nad omladinou ako Mount Everest nad Mariánskou priekopou. Everyone’s Dream je taká bomba, že by zrovnala so zemou kontinent o veľkosti Afriky. Takto podľa mňa chceli znieť Deep Purple, keď vyrábali svoj paškvil z Wishu Whoosh!. Leslie West by sa podľa mňa potešil, akú skvelú poctu skladá kapele Mountain skladba The Ball. Laing je preslávený svojim zapájaním kravského zvonca do rytmu a aj tu sa tak deje.

Z muziky ide neskutočná energia, taká spídovka Totally Wrong by zahanbila nejednu metalovú partu. Prekvapivo sú na albume zaradené tri slaďáky po sebe. Príjemný kúsok Even More, country balada Pledge a vznešená rocková balada My World. Prekvapivo mi to neprekáža a dojem z hlučnej a nekompromisnej muziky mi to nenarúša. Dva bonusy spieva Maria Hänninen, ale to neznamená, že to bude nejaká uspávanková záležitosť. Naopak, Backbone je ďalšia mountainovská vražda kompromisov v priamom prenose. Ach, jak ja takéto dreňovice milujem! A Whatcha Doin? Nuž, to je skladba, ktorá by mohla byť aj hit.

V roku 2022 lepší hardrockový album hádam nevyšiel (Magnum, Birth Control? Možno...), škoda, že nie je viac v povedomí, zaslúžil by si to.


» ostatní recenze alba Laing, Corky - Finnish Sessions
» popis a diskografie skupiny Laing, Corky

Jethro Tull - Songs From The Wood cover

Jethro Tull / Songs From The Wood (1977)

Antony | 5 stars | 05.04.2024 | #

Dovolím si úvahu. Struktura hudební skladby může být různá. Z hlediska vnímané melodie může být jedna výrazná na povrchu, a pod ní se mohou skrývat jiné další. Hrané na jiné nástroje, v jiné hlasitosti, vyplouvající na povrch jen místy. Posluchač všechno dokáže vnímat jen při soustředěném a pozorném poslechu, kdy jej nic nerozptyluje. Takový luxus si můžeme dovolit zdaleka ne vždy. Proto leckdy dojem z muziky trpí tím, že neslyšíme vše, co v ní je, a preferujeme skladby, v nichž jsou nosné melodie více vystrčené dopředu. Pominu skutečnost, že spousta současné hudby tyto vrstvy postrádá a je určená k rychlo poslechu, kdy se všechno musí rozbalit do deseti sekund naplno, aby byl instatní zážitek co nejúčinnější.

Z hlediska JETHRO TULL jsou v rámci výše zmíněné teorie alba pojata různě. Vždy tam ty vrstvy jsou, a bývá jich i několik, jejich desky jsou tímto k usebranému poslechu jako stvořené. I u alb, která mi zrovna nesednou, si jejich existenci uvědomuji, akorát se mi ty konkrétní melodie, harmonie, a jejich způsob provedení, nelíbí. V dosavadní chronologii není v jejich tvorbě moment, jemuž bych mohl vyčíst prvoplánovou plytkou líbivost. Avšak rozdíly v dávkování vrstev tu jsou značné.

Předchozí album s rokenrolem v názvu má na povrchu ve většině skladeb málo jasně zachytitelných a výrazných melodií. Významná část melodických harmonií se odehrává někde vzadu, a proto mi taky trvalo, než se je podařilo objevit. Teď už o nich vím, a je to žraso.. :) Při méně soustředěném poslechu si uvědomuji, jak lehce se síla těch skladeb ztrácí, jak jsou tím méně posluchačsky atraktivní. Je vyžadována aktivní spolupráce posluchače na celém procesu, aby bohatství díla bylo odhaleno naplno, a to není zrovna pohodlné. Proto má Rokenrol vlažnější přijetí, lidi jsou líní se zastavit, soustředit. Ta trocha aktivity, co by přinesla násobnou odměnu, se jim příčí.

Aktuální Songs From The Wood je pravý opak. V každé skladbě ta nosná melodie huláká naplno a dá se užít i při práci, i jako kulisa. Všeliké mnohostrunoklapkobřinkostroje se předvádějí okázale a nezakrytě. Je to těžkotonážní útok zástupu ukázněných dojmotvorných faktorů, nelze jim uniknout. Věřím, že i to jej jeden z důvodů, proč si Písně z lesa posluchače rychle a snadno získají a silně si ho podmaní. Tento přístup nehodnotím jako dobrý nebo špatný, je jen působivější, a pro širokou posluchačskou obec atraktivnější. Poslech prostě není taková zkouška pozornosti, muzika leze do uší sama v plné kráse. Ani v tom nevidím nějaký kalkul od Andersona a jeho boys, je to jiná umělecká technika, na jejíž volbu mají jako tvůrci a interpreti jednoznačně regulérní právo.

Ty melodie v pozadí tam samozřejmě jsou také, ale jsou chudáci hodně skryté. Přebité. Vnímané spíše podprahově. I ony se však podílejí na vyznění alba, pro citlivého a vnímavého posluchače zcela nepochybně. Songs From The Wood je skvělé album právě i tím, že se podařilo dát dohromady celek, co na povrchu i pod ním oplývá kvantem průrazného hudebního materiálu. A je úplně jedno, jak ten svébytný Tullí styl pojmenujeme. Atributy, pro něž je máme rádi, tam jsou v míře přebohaté, opět vše krásně zakomponované, pokolikáté již? Dokonalost i pro hledače a hloubače, i pro rychlý zážitek.

Dílo s velkým Ď.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Songs From The Wood
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die cover

Jethro Tull / Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die (1976)

Antony | 5 stars | 04.04.2024 | #

Má-li chronologická poslechová sága v něčem významný přínos, pak je to kontext objevování jednotlivých alb. Někde se jedná o ozřejmění již známého, jinde jde ale o nečekané posuny. U War Child jsem tak trochu doufal v jeho renesanci, konal se propad. Zde jsem nečekal nic, a album se objevilo jako zahrabaný poklad, který pěkně kousek po kousku rozkrývám a nestačím se divit.

Nesnáším stupidně schematické recenze po jednotlivých skladbách, ovšem jednou za sto případů po tomto formátu programově sáhnu, abych jej z legrace vyzkoušel. Tato mechanická a strojově neinvenční pruda si častější zopakování nezaslouží. Recenze je literární útvar, a pokud se razí furt stejně podle jedné pitevní formičky, stane se z něj produkt řemesla neumětelů. Což může poměrně často korespondovat s hudbou, že áno. Ne však v tomto případě.

Quizz Kid - Na obalech některých CD je chybně uváděná jako "Quiz Kid", včetně Wilsoního. Profesionální kazič originálů navíc měl potřebu intro vyčlenit samostatně, takže v jeho podání se jmenuje "Prelude / Quiz Kid". To jsou ale kydy... Počáteční citace motivu titulní skladby navodí atmosféru, už v něm je náznak větší akustické vzdušnosti. První skladba je ještě celkem tvrdá, trochu klame tělem, dominuje rytmika (ta basa!), ale akustická kytara je dost vepředu, bohatě aranžované další nástroje, byť se jen na chvilku objevující, opravdu kouzlí. Vskutku bohatý rozjezd plný změn a mnoha motivů, které se až v refrénu potkávají v jednotném zástupu.

Crazed Institution - Lehoučká a filigránskými vyhrávkami propletená skladba s roztomilou melodií, až lidovou. Zde se ukazuje Anderson jako mistr trylků flétny, které se jen míhají hustým předivem ostatních nástrojů. Pozitivně laděná píseň, krásně vystavěná, svižně a lehce ubíhající do naléhavého závěru.

Salamander - Akustická kytara je pro Iana stejně příznačná jako flétna. V této skladbě jí přímo hýří, tak jako na celém albu. Zasněný zpěv vnořený v melodii se houpá a ovíjí v harmonii. Pak se přidá flétna, intenzita hudebního zážitku vrchlí, a konec.

Taxi Grab - Rytmická paráda, jako od pouličních muzikantů. Foukací harmonika je bašta (dlouho tady nebyla), výkřiky, pevné kontury a hrany této skladby dávají připomenout rockové jádro kapely. Tato skladba klidně mohla být na Benefit.

From A Dead Beat To An Old Greaser - Z podobného soudku jako Salamander, ale ještě více vroucí. Smyčce na pozadí, utlumený zpěv, extrémně působivý text, saxofon. Hluboké a dojímavé sdělení. Hudba z duše, ohromující niternost.

Bad-Eyed And Loveless - Minstrelův morytát z kategorie rozervaných balad. Kytara a zpěv, jako mnohde na albu, a jaká síla!

Big Dipper - Silná melodie, od začátku jedou všechny Tullovské znaky naplno, naléhavá až hutná hned zkraje. Vtipně aranžovaná, je tady zase mozaika mnoha motivů co poletují prostorem, vše zasazeno do pevné struktury. JETHRO TULL nelze nemilovat, když dělají tohle. Nevíš, co bude příští vteřinu, přitom se na to těšíš jako na další kousek bonboniéry.

Too Old To Rock N' Roll: Too Young To Die - notoricky známá píseň, co se samozřejmostí sobě vlastní z mysteriózní úvodní pasáže vystaví grandiózní obelisk a pak to překlopí do závěrečného tanečního bigbítu, a zpět, jakoby se nechumelilo. Střídání kontrastních nálad nepřestane bavit ani po padesáté, ani po stopadesáté. Na pozadí smyčce s trumpetkami proklatě dobře přizvukují.

Pied Piper - Opět kouzelná melodie v neodolatelném přednesu, kde se s divadelní marnotratností předvádějí v rychlém sledu role mnoha motivů. Rej skřítků, co každý nese jednu, dvě notičky. Hlas se pohupuje, domlouvá, rozmlouvá, chce se tančit, středověk, šašci, pištec tu cházku někam vede...

The Chequered Flag (Dead Or Alive) - Roztáhlejší pomalá píseň, která dá odpočinout, a nechat se jen tak relaxačně hladit smyčci, zpěvem, plující soundtrackovou melodií, jako z černobílého velkofilmu šedesátých let. Konejšivý závěr alba. Smířlivý a dávající naději.

CD má ještě dva bonusy, konkrétně potemněle chansonovou A Small Cigar s krásným pianem ve finále, a Strip Cartoon, která je rozvernou písničkou plnou popěvků a štiplavé kytary, v tom nejlepším slova smyslu.

Dříve bych Rokenrolu dal přinejlepším průměrnou známku. Teď se ho nedokážu nabažit. Čtyři poslechy v řadě nestačily, s touhle deskou mám domluvených ještě hodně setkání a zážitků.

Je to prostě bomba!


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1736 s.