Naposledy přidané recenze
Santana / Devadip Carlos Santana – The Swing Of Delight (1980)
| 08.03.2026 | Carlos Santana v roce 1980 vydává studiové 2LP, stejně jako tomu roku, to vydal na dvou asfaltech i Al Di Meola - Splendido Hotel.
Carlos si na tuto nahrávku pozva,l krom svojí latino rytmické sekce, docela zajímavé hudebníky z jazzového světa. Tony Williams, Wayne Shorter, Herbie Hancock, Graham Lear, Ron Carter, to jsou vlastně hudebníci, co spolupracovali s Milsem Davisem. Taky proto tato deska je plná jazzových vyhrávek a postupů, které se na jiných Santanových albech moc nevyskytují.
Devadip Carlos Santana vydal toto album napasledy pod názvem Devadip, protože indický guru Sri Chimnoy, který mu tento přívlastek přiřadil, přestal Carlose v době následné dekády interesovat.
The Swing of Delight je pořádná porce muziky, mísící Santanovo kytarové umění s hvězdnými muzikanty s oblasti jazzu, funky a fusion. Na albu jsou skoro všechny skladby instrumentální, pozue píseň La Llave se nese v latino duchu a je doprovázena latino vokály. Album je sice o typickém Santanovském rukopisu, ale má v určitých momentech přidanou jazzovou hodnotu. Album mě docela baví, takže jsou to za mě ****z*****.
» ostatní recenze alba Santana - Devadip Carlos Santana – The Swing Of Delight
» popis a diskografie skupiny Santana
Scofield, John / Mean to Be (1991)
| 04.03.2026 | Mean to Be je produkčně hodně podobné studiové album, které navazuje na prředchozí titul Time on my Hands /1990/. Jsou si to prakticky naprosto sobě rovná alba. Asi by to chtělo z mojí strany nejmíň milion opakovaných poslechů, abych si uvědomil, které je které.
I když píšu o hodné podobných deskách, přeci jenom tady na Mean to Be je změna na postu baskytary a bicích. A za bicí zde usedá - dá se říct, že od této doby dvorní bubeník Johna Scofielda, Bill Stewart. V následujících letech ho bude doprovázet na mnoha jeho sólovkách.
Po stránce kytarového feelingu je to album ještě víc dotažené k dokonalosti, než třeba jeho starší nahrávky, ale to je tak vše. Na druhou stranu, je fajn, že se John pohybuje ve svém vyjádření stále dál a objevuje v sobě stále nové podněty. Mean to Be a deska Time on my Hands jsou hudební dvojčata, takže mi nezbývá nic jiného, než ji osolit stejně jako předchůdce TomH ***z*****
Ale tři hvězdy jsou u mě pořád hodnocení, co stojí za pozornost.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Mean to Be
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Time On My Hands (1990)
John Scofield si drží nadále svúj kredit kytarového baha, který si vybudoval hlavně svojí sólovou tvorbou v druhé půli osmdesátých let. John si múže pustit svoji svou hudební fantazii na špacír, protože už není svázaný music konvekcemi, které působí na hudebníka jako plechové brnění.
Album Time on My Hands je důležitým kytarovým vstupem do dalšího období - devadesátých let. A tady v tomto období se odehrává u JS cosí velmi zajímavého. Jak jsem se někde dočetl, John touto dobou hodné holdoval alkoholu i omamným látkám. Jeho tvorbě to jisté nijak neuškodilo, ale tyto prekérní záležitosti jistě ovlivnily jeho soukromý život. Každopádně, tyto jeho exesy neměly nijak výrazný vliv na jeho další tvorbu, která se téšila konzistentní kvalitě.
Deska TomH je po hudební stránce poměrné suchá. Přiznávám, že alba od Gramavision byly Scofieldovým majstštychem. Time on my Hands je sice precizně kytarové album, které klade důraz hlavně na tu kytarovou náladu, ale opět použiji to slovo - suché. Krom toho Scofieldova feelingu, doprovázeného skupinou tří hraáčů - kontrabas, bicí a saxofon se na albu nic moc neděje.
Tahle deska je plonkovým nástupcem těch mých velmi oblíbených placek od společnosti Gramavision. Ve skutečnosti si ji moc necením, i když poslech mi nedělá nějaké větší potíže. Skousnu i tu stopáž přes hodinu. Tady jisté ***z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Time On My Hands
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
McLaughlin, John / Shakti : Mind Explosion (50th Anniversary Tour Live) (2025)
Začnu tím, že mě JMcL velmi překvapil tím, že vydává ve své už tak bohaté kolekci další dílo /2025/. I když se nejedná o studiové album /ve které už ani nedoufám, že McLaughlin vyplodí/, tak přeci jenom díky za další takovýto počin, který se dostal do mého poslechového spektra.
Shakti a John jsou spolu spjati více než půl století, takže symbioza mezí muzikanty je v i době této nahrávky víc, než jasná.
Album je koláží různých koncertních vystoupení. Je to hlavně o indické hudbě, kterou John doprovází na kytaru a kytarový syntezátor. Album je převážně nazpívané, a to indickými texty. Oproti předcházejícím titulům Shakti, tato deska se liší v mnoha ohledech, takže není nutno se domnívat, že Shakti se nikam neposouvají, ba naopak. Tady máme nahrávku, která je klasicky Shakti, ale současně se posouvá dále kupředu a nestepuje na místě svých předchozích projektů.
Tohle album bych doporučil posluchači, který se nebojí otvírat hudební Pandoříny skříňky.
Celkové shrnutí: Skvělý koncert, plný etno vlivů a kytaové virtuosity JMcL avšak playlst nové materiály nepřináší, takže hodnocení je asi takto ****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : Mind Explosion (50th Anniversary Tour Live)
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Petřina, Ota / Doktor Dam Di Dam & jeho Bacily (1973)
| 28.02.2026 | Na tohle jsem se raději předem zeptal, protože striktně vzato tu toto album nemá co dělat. Pokud jste ale jako já skalními fandy Oty Petřiny, snad mi dáte za pravdu, že by sem přece jen patřit mohlo, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé je to jediné album, kde můžete Otu slyšet naživo – pokud se mýlím a někdo mě upozorní na nějaké další, lačně po něm skočím (bez obav, pouze po albu). A pak – v rozhovoru pro časopis Melodie Ota kdysi řekl, že za vším, co napsal, si stojí, kromě dvou věcí: Dívčí copánky (zpíval Jiří Korn) a Korzo, které nahrané můžete slyšet právě a jedině tady.
Nejprve pár faktů: jde o živé album, kde první stranu tvoří jednotlivé písně a možná překvapí, jak málo jsou zastoupeny tehdejší zpěvákovy hity: Neckáře sleduji od dětství (svého) a i když nejsem zrovna systematik, troufám si říct, že s výjimkou výběrů mám většinu, ne-li všechny nahrávky, které vyšly na fyzických nosičích. Z těch jsou tu ale zastoupeny pouze tři: NEJSEM GLADIÁTOR, DR DAM DI DAM, a evergreen KDO VCHÁZÍ DO TVÝCH SNŮ… Naopak nevím o tom, že by stejně jako zmíněné Korzo někdy vyšly DROPS, či KDO MÁ KAMARÁDY. V jistém smyslu výjimkou je VÍLA (coververze Simonovy Cecilie), která vyšla až v r. 2001 na cédéčku vlastních coverů „Zlatej Vašek“. Naproti tomu na lékařském receptu s tracklistem na zadní straně obalu je přeškrtnutá (a na albu tudíž nepřítomná) odrhovačka Mademoiselle Giselle, která vyšla vinylem až v roce 1980. Podstatnou část druhé strany tvoří medley nazvaná NECKIÁDA, kde zpěvák na pozadí bacilského blbnutí nejprve formou recitativu líčí počátky své pěvecké kariéry (CHTĚL JSEM HRÁT DIVADLO), načež odzpívá směsku tentokrát opravdu profláklých hitů, aby na závěr zahráli celou Dr Dam Di Dam. Deska, která je zároveň prvním „bacilským“ albem, vyšla mezi dvěma zpěvákovými studiovkami, v nichž se „lámal charakter“: předchozí album „Světská sláva – polní tráva“ bylo ještě převážně popové, ale obsahovalo už takové skvosty jako Patrick a Perla (mimochodem oba z dílny Oty Petřiny), tím následujícím pak byl klenot „Tomu, kdo nás má rád“.
Na to, že se píše rok 1972 a Neckář stále ještě jede na popové vlně, je deska rockově docela odvázaná. Petřinovy kytary byly pro sound Bacilů pochopitelně určující, i když zde jej zdatně dotvářejí i skvělé klávesy (klavír a elektrické varhany), které mu pod prsty Petra Formánka dodávají bigbítovější šmrnc, než pozdější mňoukání syntezátorů zpěvákova bratra. Ten tu zatím funguje jako muzikantská holka pro všechno, ale už tehdy ukázal, že violoncello je vlastně rockovým nástrojem, v době, kdy byla na houbách nejen Apocalyptica, ale nejspíš i její členové. Ve formě ale byli všichni – i z Olympiku přišedší basák „Papírek“ Hauser, znalci tuzemské jazzové scény zase jistě zaregistrovali bubeníka Milana Vitocha. Po technické stránce nahrávka obstojí i dnes, zvukařem byl uznávaný Petr Kocfelda.
Leč k samotnému Petřinovi. Na albu je zaznamenáno jediné kytarové sólo, jež bez bázně a hany vypálil v závěrečné DR DAM DI DAM, pro pódiové servírování natvrdo uvařené a TOČRovské skořápky zbavené. To se zavilému petřinovci sice může zdát málo, uvážíme-li však stopáž LP desky, jakož i fakt, že jde pořád o zpěvákovo a nikoli kytaristovo album, zaplaťpámbu za to. A tak se zavilý petřinovec soustředí na Mistrovy skotačivé vyhrávky, což jsou vlastně taková miniaturní sólíčka, a náležitě si jich užívá. Poslouchat album je potom tak trochu jako číst Saudkovy komiksy, v nichž také při každém dalším čtení objevujete nové a nové legrácky, v prvním plánu oku obvykle skryté. Co se Otova autorského počinu týče, nevím, čím si KORZO jeho nelibost vysloužilo (ve zmíněném rozhovoru to neuvedl), to Petr Janda má za následující Drops důvodů k červenání mnohem víc. Možná kvůli banálnímu textu (Michael Prostějovský se tentokrát opravdu nevyznamenal), ale po hudební stránce je to podle mě normální písnička – neohromí, ale ani neurazí. Aranžérsky je to však nezaměnitelný Petřina a zejména jeho kytara, kroutící a pnoucí se pod zpěvákovým vokálem, se mi i po tom víc jak půlstoletí pořád líbí.
Ota byl na naší hudební scéně zjevem dosti ojedinělým. V oněch časech se to v doprovodných kapelách našich popových hvězd těmi rockovými jen hemžilo, z čehož rockeři profitovali aspoň materiálně, když už ne morálně. Ota ale byl – alespoň co si vybavuji – jediným, který zásadním způsobem ovlivnil umělecký vývoj svého do té doby mainstreamově nasměrovaného zpěváka, a i když stál u zrodu dalších úspěšných kariér (Luboš Pospíšil, Petra Janů – je ironií, že u té proběhl vývoj přesně opačně), zůstal mu věrný prakticky po celou jeho profesní dráhu, od Orchestru Golden Kids až do své smrti v roce 2015. V současné době máme dost velmi kvalitních kytaristů (namátkou Pavel Marcel, Tomislav Zvardoň, Tomáš Valášek…), ale doba skutečných kytarových mágů, solitérů, jakými vedle Oty Petřiny byli Radim Hladík či Luboš Andršt, a z níž zbyl už jen čerstvý sedmdesátník Michal Pavlíček (a rozšíříme-li to na někdejší federaci, tak ještě Fero Griglák), je zřejmě pryč.
Už jednou jsem tu (respektive na Progboardu) nehvězdičkoval (The Dark Side of the Moon) a od členstva jsem to schytal, tehdy asi právem. Teď se dopustím stejného prohřešku, tentokrát mi ale snad bude odpuštěno, protože upřímně nevím, podle jakých kritérií hodnotit – o Petřinovu desku ani jinak zásadní počin nejde a hodnotit v Petřinově profilu Neckáře by už vůbec bylo scestné. Je to svým způsobem raritka pro fandy obou protagonistů, ale jako dokument, jak tehdy zdaleka ne mýdlový princ a jeho čaroděj dobroděj z pódia zněli, možná zaujme i ostatní.
» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Doktor Dam Di Dam & jeho Bacily
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota
Jethro Tull / A (1980)
Dlouho jsem přemítal, jsa plně uchvácen tvorbou Jethro Tull od první desky, co vlastně tímhle albem zamýšleli. Mimo nich jsem slyšel první fošnu Iron Maiden s klávesami, a to byl takový šok, že tyhle desky fakt nemusím. Nicméně zpět k JT; je jasné, že neodolali tlaku "novinek" a natočili cosi, co s jejich hudbou nějak nekoresponduje. Ale přiznám se, že Black Sunday si dám do uší rád, ostatní jen tak nějak prošumí. Takže za ni tu třetí přidám.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Mayall, John / Crusade (1967)
Prvého septembra 1967 sa deti vybrali do školy a Mayall vydal album Crusade.
Opäť sa zmenila polovica osadenstva. Green zdúchol do Fleetwood Mac, Dunbar sformoval svoju kapelu Retaliation. Za bicie si sadol Keef Hartley a gitaru dostal na starosť mladý Mick Taylor. Plus zostavu doplnili dvaja saxofonisti, Chris Mercer a Rip Kant. Dvanásť skladieb nahrali za jediný deň (12. júla), čo veštilo svižnú jazdu.
A naozaj! Už Oh Pretty Woman rázne štráduje z reprákov. Ono, sedem skladieb je covermi, asi nebol čas prejavovať nejaké zložité skladateľské ambície. Ako som spomenul, celok je oveľa energickejší ako na minulom albume, čo je pre mňa osobne plus. Vypichnem sviežu inštrumentálku Snowy Wood, tá má v sebe čosi presahujúce rutinnú bluesovú formulku. A chytľavá swingujúca akustická Man Of Stone patrí k tomu naj, čo sa na albume nachádza. Do vrcholov by som ešte zaradil dvojicu Driving Sideways a The Death Of J. B. Lenoir. Prvá skladba je dravá, druhá temná.
Asi každý poslucháč si všimne, že sa tu nachádza aj blues I Can’t Quit You Baby, ktorý si rockeri tak dajako automaticky spájajú s Led Zeppelin. Willie Dixon je pravdepodobne najvýznamnejší bluesový skladateľ, aký kedy žil. Mayall zo skladby urobil šťavnatú pecku, počúva sa jedna báseň.
Mayall sa týmto albumom (a svojou prvou sólovkou Blues Alone) v podstate rozlúčil s upätým bluesovým prejavom, od albumu Bare Wires bude znieť všetko inak. Crusade je dobré dielo, miestami až výborné. Subjektívne mu prihodím jednu hviezdičku k trom istým.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Crusade
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mayall, John / A Hard Road (1967)
Nadviazať na úspech Blues Breakers With Eric Clapton isto nebolo ľahké. Obzvlášť, keď si Mayall z úspešnej zostavy nechal len basgitaristu. V rámci svojej liahne talentov padla voľba na gitaristu Petra Greena a za bicie si sadol dnes už legendárny Aynsley Dunbar. Výsledok ich spolupráce počuť na albume A Hard Road. Nahraný bol na jeseň 1966, ale vyšiel až v polovici februára 1967. Aký je?
Rytmika John McVie a Aynsley Dunbar nevyčnieva, časy košatých inštrumentálnych výletov na Mayalla ešte len čakali. Titulná skladba krásne ukazuje, prečo je Peter Green jedným z najvýraznejších bluesových „fílingistov“. Z tých štrnástich kúskov na albume vyžaruje pohoda. Nie je taký energeticky vybudený ako jeho predchodca, Green je oveľa meditatívnejší typ gitaristu. Vie sa aj rozpáliť (You Don’t Love Me, The Stumble), ale jeho výraz ovplyvňuje celok k citlivejšiemu vyzneniu. Občas zahosťujú dychári (Another Kinda Love, Leaping Christine, Someday After A While (You're Be Sorry)), čo sa Mayallovi zapáčilo natoľko, že na ďalšom albume už mal dvoch dychárov prakticky v zostave. Osobne neviem vypichnúť nejaké extra vrcholy, všetko sa kĺže v jednej rovine, bez pádov, ale aj bez poskočení. Nie je to na škodu, ale je toho na mňa na jeden záťah priveľa, ku koncu obvykle strácam pozornosť.
Toto je dobrý bluesový album. A Hard Road je paradoxne široká udržiavaná cesta, po ktorej poslucháč kráča bez toho, aby rozodral podrážky. A možno by sa nejaké tie hranaté kamene pod nohami občas hodili, nech človek neskĺzne do rutiny...
» ostatní recenze alba Mayall, John - A Hard Road
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Buchanan, Roy / Sweet Dreams: The Anthology (1992)
| 26.01.2026 | Roy Buchanan patril k najosobitejším bluesovým gitaristom 20. storočia. Dvojdisková kompilácia Sweet Dreams: The Anthology z roka 1992 krásne ukazuje, prečo.
Priznávam, záplavy výborných, ale vo svojej podstate ničím výnimočných bluesových gitaristov, ma nevzrušujú, hoci mám tento žáner veľmi rád. Na koncertoch ma vždy uspokoja, horšie je to s albumami. Osobne som si obľúbil tých, ktorí sa vymykajú, sú rozpoznateľní od prvej noty a ich tvorba sa často bráni davovej podobe. Rory Gallagher, Kim Simmonds, Johnny Winter, Robben Ford a Roy Buchanan, to sú moji bluesoví favoriti. A práve posledný menovaný ma opantal spôsobom, ktorý nemá obdoby.
Tento najlepší neznámy gitarista na svete, ako ho občas titulovali, na prvý pohľad spĺňa definíciu bluesového davu. Jeho štúdiové albumy sú oproti koncertným ledva polovičné, čo do energie, nasadenia, dravosti... Avšak! Jeho tón je absolútne jedinečný, jeho hra sa nepodobá na nikoho, koho poznám.
Táto kompilácia predstavuje Buchananovu tvorbu zo 70. rokov. Obsahuje niekoľko dovtedy nevydaných skladieb vrátane štyroch ukážok z jeho nevydaného debutu The Prophet, na ktorom s ním hral aj Charlie Daniels. O tom, aký výnimočný hráč Buchanan bol, ma paradoxne presvedčili najmä prevzaté veci. Jeho gitarová smršť v Green Onion je neuveriteľná, jeho koncertná verzia Hey Joe z albumu Live In Japan je bezkonkurenčne najlepšou, akú som kedy počul (a že som ich počul kvantá). Gitara v nej spieva, plače, clivo hrkúta, skrátka, toto treba počuť, nedá sa to opísať.
Seet Dreams predstavovala moje prvé stretnutie s týmto velikánom. Dnes už mám v zbierke viacero jeho albumov, dokonca som si kúpil DVD z Rockpalastu, ale dlhé roky som k tomuto výberu vzhliadal ako k etalónu dokonalej muziky a gitarovej hry. Ak ste sa s Buchananom náhodou nestretli, rozhodne to napravte!
» ostatní recenze alba Buchanan, Roy - Sweet Dreams: The Anthology
» popis a diskografie skupiny Buchanan, Roy
Zazu / Zazu (1975)
Ďalšia americká jednoalbumovka sa mi točí v prehrávači, nuž sa na ňu poďme spoločne pozrieť.
Zazu ponúka typickú americkú rozžiarenú produkciu. Úvodná skladba Coutry Eyes by mohla pokojne vzniknúť v San Franciscu v druhej polovici 60. rokov. Progresívne meditácie opantávajú Upon The Island Unisphere, je mi jasné, že kapela považovala jemný sound za veľmi dôležitý. Musím podotknúť, že ide o veľmi kvalitne nasnímaný zvuk, každý nástroj znie čisto a pritom isto. Miestami sa mi zdá, že kapela atakovala komerčný éter, taká Just Friends sa priam cukrovo rozteká. Midnight Train sa v tej poleve kúpe tiež, hoci rezko.
Druhá strana platne ponúkla parádnu tvrdú rockovú exhibíciu. Ittsanottasonatta, but it's close je vrcholom albumu a zároveň dôvod, prečo kapelu radia do progresívneho rocku. Takto, keby znel celý album, tak by sme tu mali ďalšiu artrockovú veličinu. A ešte je tam aj krásna klávesová exhibícia uprostred. Emerson by bol hrdý. Záverečná skladba Morning Rain sa čiastočne vráti k spevnej podobe, ale inštrumentálne je správne rozkokošená. Celkovo je druhá strana platne výrazne lepšia ako prvá.
Zazu je príjemný album. Okrem Ittsanottasonatta... ma však ničím nevytrháva z podriemkavania, a tak nemám veľmi dôvod sa k nemu často vracať. A vy?
» ostatní recenze alba Zazu - Zazu
» popis a diskografie skupiny Zazu
Mayall, John / Blues from Laurel Canyon (1968)
Rokmi som si ustálil svoje preferencie na Mayallove albumy zo 60. rokov. Tri z nich považujem za najlepšie, dva dokonca za prelomové. Na prvom mieste sa mi usadili rovno dva. Bare Wires ako jeden z dôležitých albumov predznamenávajúcich fúziu rocku a jazzu a Blues From Laurel Canyon, čoby najlepší psychedelický bluesový album tejto dekády (a asi aj vôbec). Na druhom mieste je Blues Breakers With Eric Clapton, to je skrátka klasika a pre biele blues doslova základný kameň. Inými slovami, z trojice gitaristov Clapton-Green-Taylor je to práve posledný menovaný, ktorý podľa mňa u Mayalla najviac vyčnieval. Podobne ako neskôr v Rolling Stones, ale tam to zasa nebolo práve ťažké.
Mick Taylor s Mayallom vydal tri štúdiové albumy, tým prvým bol dobrý, ale ničím extra sa nevyznačujúci Crusader. Bare Wires som už spomínal, a tak sa poďme pozrieť na Blues From Laurel Canyon.
Mayall sa vybral do Los Angeles a album vznikol ako jeho reflexia na tento trip. Pomohli mu s ňou traja muzikanti, okrem Taylora aj Steve Thompson (basa) a Collin Allen (bicie). V skladbe First Time Alone hrá na gitaru Peter Green. Dvanásť skladieb spichli za tri dni (26.-28. augusta) v Londýnskych Decca štúdiách, pričom asi netušili, že tvoria majstrovský kúsok svetovej bluesovej galérie. Netušili to ani vtedajší poslucháči, v Britskom rebríčku bol tridsiaty tretí, v americkom šesťdesiaty ôsmy.
Hudba je to pestrá, miestami až novátorská. Mayall neváhal zapojiť priam world music prvky, či už v geniálnej šamanskej skladbe Medicine Man alebo v psychedelickom vrchole Fly Tomorrow. Koketéria s jazzom, ktorej sa mal o chvíľku venovať vo väčšej miere, je tu tiež (Miss James). Osobne ma oslovujú najmä tvrdé smršte Vacation, 2401, Long Gone Midnight a finálna deväťminútová jazda Fly Tomorrow. Ale aj drsné bluesové kúsky typu Ready To Ride, Somebody Acting Like A Child alebo The Bear nemajú chybu. Paradoxne, za najsilnejší moment považujem tichú dumku First Time Alone. Hudba šepkom nikdy neznela silnejšie! Vlastne tu všetko znie správne a ja sa nemusím báť, že by ma čosi vyrušilo, prekvapilo v negatívnom zmysle slova.
Mayall sa s Blues From Laurel Canyon rozlúčil s vydavateľstvom Decca a presunul sa k Polydoru. Na rozlúčku im venoval svetové dielo, ktoré by mal poznať každý seriózny záujemca o populárnu hudbu 20. storočia (netvrdím, že sa mu musí páčiť). Ja som z neho dodnes nadšený!
P.S. Nedá mi, musím sa osobitne zmieniť o bubeníkovi Collinovi Allenovi. Je to zaujímavý týpek, hral s mnohými veličinami a dokonca písal texty (napr. pre McCartneyho skupinu Wings). Osobne si ho cením ako u Mayalla (nielen na tomto albume, ale jaj pri reunione Bluesbreakers v 80. rokoch), tak pre jeho pôsobenie v Stone The Crows. A fanúšikom progresívneho rocku isto neušlo, že hral aj v holandskej kapele Focus na albume Hamburger Concerto. Jeho štýl vychádza z poctivej jazzovej školy, nevyčnieva, ale ani sa nesnaží redukovať svoj prejav na strohý metronóm. Veď už v úvodnej skladbe Vacation môžete počuť, že sa ani na sekundu nezastaví, neskĺzne k rutine. Dnes je to pre mnohých bubeníkov neprekonateľná výzva...
» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues from Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Babylon / Babylon (1978)
Že sa na Floride okrem bluesových, country a južanských veličín zrodí aj čistokrvná genesisovská artrocková skupina, by som nepovedal. A predsa! Kapela Babylon jasne odkazovala na britskú školu. Album Babylon z roka 1978 je toho dôkazom.
Štyri skladby a tridsaťpäť minút, to nie je veľa. Napriek tomu sa pätica hráčov dokázala popasovať s krásnou muzikou. V popredí je samozrejme teatrálny „gabrielovský“ spevák vystupujúci pod umeleckým pseudonymom Doroccas. Avšak aj zvyšní hudobníci sú zruční. Rytmika je správne košatá, klávesy sú doslova všade, akurát gitara sa drží v pozadí a vystrčí rožky len v tých správnych chvíľach.
Už úvodný epos The Mote In God’s Eye znie tak sviežo, že má človek chuť poskakovať po miestnosti, akurát mi je to figu platné, keďže nie som sám v kancelárii. Dramatické baladično v Before The Fall má v sebe nefalšovanú krehkosť, pričom kdesi na hranici vedomia akoby číhalo čosi, čo tú nádheru rozmliaždi na márne kúsky. Nedá sa to definovať, človek však čaká, kedy to príde. Keďže ide o najdlhšiu skladbu na albume (má kúsok cez jedenásť minút), tak sa veru načakáme! A zmení sa to na čakanie na Godota, pretože, aj keď skladba graduje, stále si uchováva akúsi éterickú formu slasti. Kataklizmický záver je o to pôsobivejší!
Ako sa pracuje s pauzami, nám názorne ukáže skladba Dreamfish. Ide o inštrumentálne najpestrejšiu vec na albume a mňa baví. Majstrovský kúsok! Záverečná staccatová Cathedral Of The Mary Ruin tiež pripomína močiaceho starca, má však v sebe aj čosi hravé, čo pri inkontinencii nebýva pravidlom. Katarzia v jemných spievaných momentoch vracia nešťastníka do detstva, keď bol svet pokojný, bezstarostný a tak dajako krásny. Behanie po lúke a mrzačenie chrobáčikov nikdy neznelo vľúdnejšie.
Babylon núka čistokrvnú melodickú krásu, takto by zneli Genesis, keby sa v tom čase nerozhodli stratiť tvár. Perla, odporúčam každému priaznivcovi artového rocku.
» ostatní recenze alba Babylon - Babylon
» popis a diskografie skupiny Babylon
Free / The Free Story (1973)
Druhá výberovka kapely Free vyšla 31. decembra 1973 a niesla názov The Free Story (tou prvou bola Best Of Free z roka 1972). Mám ju rád, a preto si o nej dnes niečo povieme.
Dvojplatňa obsahovala prierez všetkými albumami kapely a doplnili ju úspešné single a niekoľko rarít. Výber spestrujú dve skladby, ktoré nenahrala skupina Free. Od jesene 1971 do jari 1972 kapela neexistovala a všetci hudobníci sa rozutekali do svojich vlastných projektov. Čo sa týka zmienených skladieb, prvou je Just For The Box formácie Kossoff Kirke Tetsu Rabbit. Tento projekt nahral jeden album v roku 1972. Úplnou raritou je skladba Lady formácie Peace, v ktorej hral Rodgers, Stewart McDonald (basa) a Mick Underwood (bicie). Nič iné sa od kapely nezachovalo. Kto zbiera staré elpéčky, môže naďabiť na nemecké vydanie, ktoré obsahuje demo verziu skladby Travelling Man skupiny Toby, ktorú založil Andy Fraser. Pôvodne ju chceli zaradiť na výber, ale napokon sa Fraser ohradil a vydupal, že sa naň dostala verzia od Free. Napriek tomu existuje niekoľko nemeckých výliskov, ktoré ponúkajú toto demo. Na CD verziu výberu sa nikdy nedostala. Medzi rarity môžeme pokojne zaradiť aj skladbu Heartbreaker, keďže je tu živá štúdiová verzia, ktorá sa na rovnomenný album nedostala.
Dvadsať skladieb predstavuje ideálnu zmes pre úvodné nahliadnutie do kuchyne Free, kapely, ktorá dokázala hrať jednoducho, úderne a presvedčivo zmes blues a hard rocku, akú sa nikomu nepodarilo napodobiť. Sú tu všetky hitovky (I’ll Be Creepin’, All Right Now, Heavy Load, Fire And Water, Be My Friend, The Stealer, My Brother Jake, Travelling Man...) a niekoľko odvážnych kúskov, za všetky menujem moju najobľúbenejšiu skladbu od kapely, melancholickú dumku Mourning Sad Morning, ktorá sa inak výberom vyhýba. Nechýbajú koncertné verzie peciek Mr. Big a The Hunter, a tiež jediná štúdiová skladba z albumu Free Live! – Get Where I Belong.
Osemdesiat minút dokonalej rockovej muziky, to je The Free Story a ja tejto kompilácii udeľujem absolutórium. Užite si ju aj vy!
» ostatní recenze alba Free - The Free Story
» popis a diskografie skupiny Free
Hero / Hero (1974)
Na skupinu Hero som naďabil náhodou, Croce ju síce zahrnul do svojej encyklopédie, ale dajako som jej nevenoval pozornosť. Až som na ňu naďabil na nejakom internetovom fóre, nuž som si objednal CD a nedočkavo vložil do prehrávača...
Hoci je album spievaný po anglicky, spev má v sebe tú správnu teatrálnu manieru známu zo skupín ako napríklad Banco Del Mutuo Soccorso. Základ je hardockový, ale nálady sú progresívne, a tak si na svoje prídu všetci vyznávači talianskej scény. Nebuďte preto prekvapený, až sa na vás vyrúti psychedelické inferno (Crumbs Of A Day, Knock), náladová selanka (Sunday Best), košatá artová inštrumentácia (Children’s Game) alebo hoci koláž rôznorodých nálad (Clapping And Smiling, Dew Drops). Napokon, prečo album neukončiť akustickou náladovou exhibíciou Buzzard (na mojom CD od AMS dokonca dvakrát, raz ako bonus so šialeným smiechom uprostred)? Osobne sa mi najviac páči diamantovo tvrdý kúsok Seminar, ktorá mi pripomína moju obľúbenú formáciu Semiramis.
Album Hero z roka 1974 je lahôdka, o akej každý rockový archeológ sníva, že ju objaví.
» ostatní recenze alba Hero - Hero
» popis a diskografie skupiny Hero
Bloody Mary / Bloody Mary (1974)
Americký hard rock zo 70. rokov ma neustále fascinuje. Jedným z mojich posledných objavov je tajuplná formácia Bloody Mary, ktorá v roku 1974 vydala jediný rovnomenný album a zmizla do zabudnutia. Poďme si ju pripomenúť.
Album vyšiel na značke Family Productions, ktorá sa preslávila kritikou kvality zvuku a servisu od Billyho Joela, ktorý na nej vydával svoje prvé nahrávky. Bloody Mary síce vydali album, ale vydavateľ sa neunúval uviesť na obale zostavu, a tak až do roka 2024 nebolo známe, kto kapelu tvoril. Na reedícii platne od španielskej firmy Out-Sider bolo vtedy uvedených šesť členov skupiny bez nástrojového obsadenia. Nuž, aspoň to. Aká je to hudba?
Moja! Jačák, temnota, skrátka, nekompromisný tvrdý rock sa na mňa vyvalí z Dragon Lady a ja sa okamžite cítim ako doma. Deep Purple kapele nepochybne stáli vzorom, a tak sa pripravte na jazdu á la Highway. Nechýbajú nabudené balady ako Ride Of The Sea alebo I Hear The Music Playing, občas sa prifarí až záhrobná atmosféra (Free And Easy). A ani po ťažkotonážne personifikácie antických tragédií typu You Only Got Yourself netreba chodiť ďaleko. Prím, však hrajú svižné nálože ako Can You Feel It (Fire), pri ktorej mám pocit, že som sa strojom času preniesol kamsi za horizont slasti.
Inými slovami, sedem skladieb je primálo, uvítal by som viac! Bloody Mary je kapela z ranku Bloodrock alebo Granicus. Americká prvotriedna hardrocková smršť ctiaca britské veličiny. A to ja môžem v akomkoľvek množstve! A vy?
» ostatní recenze alba Bloody Mary - Bloody Mary
» popis a diskografie skupiny Bloody Mary
Icecross / Icecross (1973)
Island a tvrdý rock zo 70. rokov? Sem s ním!
Po tejto nahrávke som sa obzeral dlhšie, napokon sa mi podarilo zohnať CD od Rockadrome z roka 2013. Trio Icecross sa rozbieha zľahka, rokenrolovou náladou predchnutý kúsok Wandering Around však klame telom. Už Solution naberie temný smer náladou občas zabiehajúci až ku formácii King Crimson, keby ju, pravda, Fripp pomenoval Black Sabbath. Chápem, prečo túto skupinu občas označujú za predchodkyňu doom metalu. Musím sa priznať, že ma baví, ako sa všetky tie tvrdé kapely z počiatku 70. rokov snažili tvoriť aj kratšie akustické selanky evokujúce anjelikov na obláčikoch. A Sad Man’s Story by chcela byť melancholickou, ale mne pripadá milá, akoby láskavá.
Jesus Freaks capne poslucháča po hlave, ako keď sa politik snaží chrániť menšiny tým, že vyhodí z trestného zákona prejavy extrémizmu. Znie skrátka znepokojivo. 1999 v nastolenom trende neúprosne pokračuje, akoby sa pri mne zhmotnili hororové vízie, ktoré mi v Scared názorne predvedú vivisekciu. Pitvu si prežijem počas blackmetalovej Nigtmare, to je skrátka lavína gniaviaca lyžiarove kosti. Záverečná odľahčená (ako keď vám po týždni mučenia ruzzké jednotky polejú rany benzínom a snažia sa pár minúť vydolovať plameň zo zapaľovača, nič moc, ale lepšie ako rezanie genitálií) The End podčiarkne drsnú stránku muziky, očividne vybuchla sopka a láve si to veselo šinie k rybárskej dedinke...
Celkovo ide o parádny ťaživý album, zaujímavé je, že gitarista sa v sólach miestami snaží o prekvapivo melodické vyhrávky, čo mu prepožičiava istotu poslucháčskej priazne. Aj keď dieru do sveta nespravil, rozhodne ju vo mne vyvŕtal. A je riadne temná!
» ostatní recenze alba Icecross - Icecross
» popis a diskografie skupiny Icecross
Mayall, John / The Power of the Blues (1987)
Druhý album, na ktorom sa Mayall obklopil dvojicou gitaristov Coco Montoya a Walter Trout a rytmikou Bobby Haynes (basa) a Joe Yuele (bicie), zachytáva kapelu na koncertnej šnúre koncom apríla 1987.
Pôvodný album obsahoval šesť skladieb, neskoršie vydania na CD pridali dve skladby, a síce All Your Love a I Ain’t Got You. Vôbec je zloženie skladieb akýmsi prierezovým putovaním po starších Mayallových hitoch. Zvuk nie je zlý, kapela je spočiatku prekvapivo usadená, postupne sa však rozkokoší a človeka až zamrzí, že táto zostava nahrala iba tri albumy. Zaujímavé je, že Mayall si strihne hneď tri väčšie harmonikové exhibície. Najprv čosi jemne naznačí v Racehorse Man a potom sa vyblázni v It Ain’t Right a predovšetkým v našliapnutej klasike Room To Move. Tam však v očakávanej sólovej exhibícii prekvapujúco dominujú gitary a to je veru zaujímavá zmena.
Najlepšia skladba na albume je však All Your love, gitaristi sa v nej naspídovali tak, že voči nim aj deštrukcia slovenskej demokracie pôsobí ako ochrnutý slimák. A ich vzájomný dialóg v I Ain’t Got You tiež atakuje najvyššie méty.
Šťavnatý blues rock so špičkovými gitaristami ma baví, obzvlášť, keď ukazuje kapelu vo svojom prirodzenom živle – na pódiu. The Power Of The Blues je dobrý album, rozhodne stojí za pozornosť! Iste, nepatrí k nejakým zásadným dielam, odvádza „iba“ poctivú bluesovú robotu. Hoci sa niekedy (neúprimne) vraví, že k hudbe treba pristupovať bez predsudkov a očakávaní, k tomuto albumu sa vraciam kvôli gitaristom. Neviem si pomôcť, aj v hudbe vnímam najmä človeka, nie nejakú abstraktnú neosobnú veličinu.
» ostatní recenze alba Mayall, John - The Power of the Blues
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mayall, John / A Sense of Place (1990)
V košatej Mayallovej diskografii je niekoľko albumov, ktoré sa vymykajú jeho bežnej produkcii, A Sense Of Place z roka 1990 je jedným z ich. Tak si o ňom čosi povedzme.
Na prelome 90. rokov sa od Mayalla trhol Walter Trout, aby naštartoval svoju sólovú kariéru. John sa chvíľku potácal v hľadaní tých správnych hudobníkov, kým definitívne najal Buddyho Whittingtona. Na tomto albume mu hrá osvedčená rytmika Joe Yuele (bicie) a Bobby Haynes (basa). Zaujímavé je, že hlavným gitaristom sa stal Američan Sonny Landreath, hviezda slide gitary. Členom skupiny bol aj gitarista Coco Montoya, hoci hrá len v niekoľkých skladbách. Mayall samozrejme využil hromadu hostí, predovšetkým basové party v polovici skladieb nahrali hráči ako Freebo a Tim Drummond.
Čo však z tohto diela robí unikát, je jeho poloakustická poloha. Jedenásť skladieb stojí na tomto mixe, ktorý načne I Want To Go a do majstrovstva dovedie Congo Square. To je moja najobľúbenejšia skladba na albume, esenciálna mayallovka a parádna muzika! Zložil ju Landreth, pridal aj chytľavé country blues Sugarcane. Ozaj, Mayall zložil iba dve skladby, zabudnuteľné klavírne boogie Send Me Down To Vicksburg a solídne bluesrockové inferno I Can’t Complain.
Zaujala ma nádherná balada Sensitive Kid, pôvodne od J. J. Calea. Rozhodne vrchol albumu. A ani Let’s Work Together, verzia hitu Canned Heat, nie je na zahodenie. Mayall dokázal posunúť náladu oboch skladieb a pritom zachovať ich podstatu, tlieskam! A do tretice, rockovo vytvrdená paráda Jacksboro Highway, pôvodne od Garyho Nicholsona, nemá chybu. Mimochodom, ani na Black Cat Moan sa nedá nič pokaziť, a tak si aj túto „ixtú“ verziu užívam dosýta.
A Sense Of Place je výborný bluesový album, príjemne mixujúci akusticko-elektrické nástroje v pomere, aký sa často nepočuje. A ešte je to aj skvelá muzika! No a čo, že je v Mayallovej diskografii zapadnutý tak veľmi, až ho skoro nikto nepozná, resp. nepočúva. Je to škoda!
» ostatní recenze alba Mayall, John - A Sense of Place
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mayall, John / Blues for the Lost Days (1997)
Pamätám si to presne. Dňa 7. novembra 1997 sa v športovej hale na Pasienkoch odohral môj prvý (a jediný) koncertný kontakt s Johnom Mayallom a jeho Bluesbreakers. Predskakovala mu skupina Electric Blues Band, v ktorej fúkal harmonikár Boboš, s ktorým v poslednej dobe hrávam často. Sám Mayall uznanlivo kukal na jeho hru.
Išlo o turné Blues For The Lost Days Europe ’97 a Mayalla sprevádzala kapela v zostave Joe Yuele (bicie), John Paulus (basa) a Buddy Whittington (gitara). Niekoľko skladieb ma uhranulo a nešlo len o povinnú pecku Room To Move. Album Blues For The Lost Days som si nahral na kazetu od strýka a bolo. Keď som po rokoch začal zháňať CD, s hrôzou som zistil, že tento album je vypredaný a nikto ho nikdy „nereedícioval“ (japonské vydanie z roka 2008 nepočítam, aj tak bolo rozchytané). Nuž, zmieril som sa s tým, že si ho do zbierky v tomto živote už asi nezaradím. Našťastie, holandská firma Music On CD, ktorá sa špecializuje na vydávanie obchodne nedostupných titulov, pričom dbá na autentický zvuk pôvodnej nahrávky, sa v roku 2017 rozhodla uviesť na trh aj tento skvelý kúsok z dielne Mayallových Bluesbreakers. Asi nemusím dodávať, že som si ho okamžite kúpil a odvtedy ho pravidelne počúvam.
Nečudujte sa preto, že mám k tým dvanástim skladbám (osem zložil sám Mayall) osobný vzťah. Mayall v tom čase disponoval stabilnou zostavou Yuele-Paulus-Whittington. Doplnil ich akurát klávesák Tommy Eyre. Na albume nájdete aj kopu hosťujúcich dychárov, perkusionistov a dokonca aj bendžistu. Zvuk je tučný, šťavnatý, cítim sa pri ňom, akoby som sa na festivale vegánskych pokrmov zrazu dostal k stolu s domácimi klobáskami, ktorý tam usporiadatelia zaradili v záujme podporovania inklúzie. Alebo omylom. O to viac ma teší.
Za najlepšie skladby považujem ráznu pecku Stone Cold Deal, titulnú bluesovku Blues For The Lost Days, parádnu atmosférickú akustickú dumku Trenches, rozkolísanú perlu One In A Million a gitarovú energetickú bombu It Ain’t Safe. Samozrejme, gitarová hravá exhibícia v inštrumentálke Sen-Say-Shun ma neomrzí. Čo sa týka najhorších momentov... priznám sa, slabé miesto na albume nepočujem, ani keď sa snažím. Moje kritické ucho sa tvári, že je hluché, hoci je nastražené a lekársky verifikované ako funkčné.
Nuž, aký je môj finálny verdikt? Jednoslovný. Srdcovka.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues for the Lost Days
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Osbourne, Ozzy / Blizzard of Ozz (1980)
Pokud někdy Ozzy sepsal seznam osob, kterým vděčí za svoji sólovou kariéru, určitě to byl pořádně dlouhý list. Čestné místo na něm jistě vyhradil své manažerce a manželce Sharon Arden, která tehdy riskovala vlastní pověst a vytáhla ho z jednoho z losangeleských hotelů, kde páchal sebevraždu alkoholem a drogami. Na dalších významných příčkách by se určitě objevili také Randy Rhoads a Bob Daisley, kteří tvořili páteř první funkční inkarnace jeho doprovodné kapely.
Pro rockové fanoušky, kteří hledali na sólovém debutu Blizzard of Ozz nějaké pojítko s Black Sabbath, tu byl zejména Ozzyho zpěv. Například v pomalé, ale emotivní baladě Goodbye to Romance nabízí podobné rejstříky, jaké využil o osm let dříve v klasice Changes z desky Vol. 4, a i na mnoha jiných místech jako by své příznivce ujišťoval, že je to pořád on. Naopak naprostá většina skladeb na albu, kterému propůjčil svůj hlas, zní jakoby z jiného světa. Randy Rhoads a Bob Daisley Ozzymu otevřeli nové obzory, ve kterých temnotu, zkázu a zmar vyvažovala porce dobré zábavy.
Asi nejvíc mě z celé desky baví hity Crazy Train a Mr. Crowley, ve kterých má hodně prostoru Randyho skotačivá kytara. Tam, kde Tony Iommi kul své riffy z té nejtvrdší birminghamské oceli, Rhoads nabídl leštěné ostří chirurgického skalpelu. S ním se mohl pustit do staccatové palby (I Don´t Know) i do kytarového inferna se španělským nádechem (Revelation (Mother Earth)). Pro bluesové tradice už v Randyho hře nebyl prostor, namísto nich se mistr často a rád obracel ke klasické hudbě - kondenzovanou ukázku jeho místy barokizujícího stylu představuje akustická instrumentálka Dee. Malý velký Rhoads zářil, i když zrovna "jen" hrál doprovody - hodně si užívám třeba ty ve skladbě No Bone Movies nebo v už typicky metalovém kusu Steal Away (The Night), který by podle mě dobře zapadl třeba i do repertoáru takových Judas Priest. Vlastně jediná položka, která dle mého názoru neudržela nastavenou laťku, je střednětempá Suicide Solution.
Bob Daisley kromě basových linek, se kterými dokázal vždy v pravý čas vystoupit ze stínu a dodat skladbám dojem příjemné závrati nebo naopak temného napětí, přispěl také obsažnými texty. Ty nejsou ani zdaleka tak katastroficky laděné jako příspěvky jeho předchůdce v roli Ozzyho dvorního textaře, baskytaristy Geezera Butlera, i tak aby v nich ale pozitivní emoce jeden pohledal. Daisley Osbournea postavil do role lehce odtažitého komentátora, kterému se příliš nepozdává, kam svět v různých ohledech (třeba v tom ekologickém nebo kulturním) spěje, ale zároveň cítí, že on není ten pravý, kdo by měl svým fanouškům (či obecněji zbytku lidstva) jakkoli radit, protože si je vědom svých minulých i současných nectností.
Blizzard of Ozz z mého úhlu pohledu zavál těsně pod vrcholem Ozzyho sólové diskografie. Samotné skladby si (až na jednu výjimku) užívám více než velmi, z celého alba ale vnímám těžko popsatelný pocit jakési "provinčnosti" - jako by Ozzy sám nečekal, že s touto deskou udělá doma v Anglii i za oceánem v USA takovou parádu, a namísto frontálního útoku jen prozkoumával terén.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Blizzard of Ozz
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy