Naposledy přidané recenze
Scofield, John / Groove Elation (1995)
| 04.04.2026 | Po parádním předchozím albu s Patem Methenym, John pokračuje ve své plodné a hlavně kvalitní krasojízdě. Deska Groove Elation patří do skupiny Scofieldovy top ten alb. Je zde poměrně dost zajímavých hudebních momentů a detailů, které si mě získaly na svoji stranu. Začnu u bicích. Bubeník Idaris Muhammad hraje více v bluesových rytmech. Bicí vyšperkoval k dokonalosti pekusionista Don Alias. Perkuse jsou často přeslechnuty, ale právě ony sypou na ten koláč, zvaný rytmika, ten pověstný cukr. Kontrabas vede naprosto dokonale Dennis Irwing. Na tomto podkladé je vystavěna hra dalšího skvělého hrácě na klaávesy - Larryho Goldingse. Borec hraje převážně na Hammond organ, ale taky zapojí i piáno, které ovšem nemá nijak velký vliv na celkový zvuk. Scofield si na Groove Elation pozval docela slušnou dechařskou základnu. Každý nástroj má své místo ve stereo prostoru, a že jjich tu máme. Dechová sekce o čtyřech muzikantech desku obohatí o hru na křídlovku, trubku, pozoun, flétnu, tubu, bassklarinet, tenor a sopráno saxofon.
Nakonec se předvedl i John, když použil kromě své signifikantní kytary i akustiku /songy Lazy a Old Soul /. Tady u tohoto alba mám dojem, že John dává poměrně slušný prostor pro ostatní spoluhráče. I když to celé melodicky vede, ostatní borci jsou taky velmi slyšet a to je právě to, co uznávám.
Hodnocení : JS vyplodil velmi kvalitní, živé album /nikoliv koncertní/, plné energie. Energie, která je koncentrována i do těch ležernějších songů. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Groove Elation
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / I Can See Your House From Here (1994)
| 03.04.2026 | Tento titul je ve Scofieldově doskografii třetí spolupráce s další kytarovou hvězdou - Patem Mathenym. První spolupráce, album Solar /1983/, nahrál John s Johnem Abercrombiem. Další, poměrně nevýrazná kytarová spolupúráce se mihla na albu Blue Matter /1987/, kde si zahrál doprovodnou kytaru okrajově Hiram Bullock. Album Grace Under Pressure /1992/ je od tohoto titulu vzdálené jen dva roky zpět, a tady si to John užil naplno s Billem Friesellem. Malá rekapitulace kytarových spoluprací na deskách Johna Scofielda po rok 1994.
V prosinci v devadesátém třetím se Scofield spojuje s Patem Methenym a 5. dubna 1994 vyšla deska jejich spolupráce pod názvem I can See Your House From Here. Album dvou kytarových superstar, doplněné pouze o bicí a baskytaru, aby jejich kytarové souznění nenarušovaly nebo netříštily další nástroje, se ve výsledku velmi povedlo. Srdce nahrávky /drums & bass/ obstarávájí již zavedená jména u Johna S., Bill Stewart /bicí/ a Steve Swallow - basák, producent, co naposledy hrál s J.S. na albu Out Like a Light /1982/. Musím konstatovat, že kytarové techniky obou zúčastněných si jsou velmi podobné. Proto je v bookletu informace o tom, že JS hraje z levého kanálu a Pat z pravého. Díky bohu zato. Ale z druhé strany, nutno také dodat, že jejich kytary mají poměrně rozdílný zvuk.
Čeho si na tomto albu vysoce cením, je fakt, že John Scofield přišel s naprosto novými songy, které ještě nikde jinde nehrál. Přispěl šesti kousky do jedenácti dílného koláče. U Pata M. nevím, jeho tvorbu vůbec neznám. Když mi Spotify nabídla nějaké jeho práce, musím přiznat, že na mě zapůsobily.
Album se nese v celkově ležérnějším rozpoložení, dojde na akustické minimalistiky nebo lehké kytarové syntezátory z Methenyho strany. Sice žádné jamy, ale naprosto uvolněná atmosféra /na mě až příliš/, dokomalá spolupráce a vzájemný respekt mezi sebou a sami k sobě, toto album staví na úroveň skvělých světových instrumentálních prací, mezi dvěma kytarovými superstar. Podle mě, co tomuto titulu ubližuje, je jeho časová délka. Něco málo pod sedmdesát minut je poměrné velká porce hudby. Osobně jsem zastáncem 50ti max. 55 minut pro tento druh hudby. Každopádně hodnocení bude vysoké. Dávám velmi silné , skoro až pětihvězdné ****z***** Na top by na této desce muselo být vice songů typu jako The Red One. Ten je pro mě vrchol alba.
» ostatní recenze alba Scofield, John - I Can See Your House From Here
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Man / Man (1971)
Původně komentář k pořízenému LP se mi rozbujel pod rukama, tak jej nakonec zařazuji jako recenzi.
MAN - Man 1970 (1971) Black vinyl, 2nd UK issue 1976, Sunset Records SLS 50380
Lakonicky řečeno - starý psychedelic art rock bigbít s trochou coutry. Ale pojďme si tohle vydání rozebrat trochu víc.
Jde o třetí studiové album této welšské skupiny. Proč welšské? Protože je z Walesu (velšsky Cymru), který je součástí Spojeného království. Pocházejí odtud ještě třeba hard rockoví BUDGIE, bítlsákovští BADFINGER, avantgardista John CALE, velký pěvec Tom JONES, nebo z modernějších MANIC STREET PREACHERS. Z progresivních - GNIDROLOG, JONESY, QUICKSAND, MAGENTA a STEREOLAB, samá zajímavá jména.
U této desky si můžeme všimnout několika zajímavostí:
- Název Man 1970 měly jen UK a Germany reedice z roku 1976, plus jedna španělská na kazetě v roce 1978. Jinak se album vždy předtím i potom jmenovalo prostě Man.
- Proč 1970, když vyšlo až v březnu 1971? Protože jde o sestavu skupiny, která se zformovala v roce 1970 po zásadním přeskupení personálu. První dvě alba jsou v podstatě jiní MAN.
- U tohoto vydání je též ojedinělý obal. Původní opulentní fantaskní obrázek Rona Hendersona je u Man 1970 nahrazen černobílou fotkou členů skupiny na bílém pozadí.
- Hudebně tu můžeme zaznamenat pozoruhodnou roztříštěnost. Každá strana začíná údernou hardrockárnou a končí dlouhou psychedelickou art rockovou kompozicí. Na A straně je mezi tyto dva tracky ještě vmezeřen čistý country song, který má v sobě mít něco z welšské hudební tradice.
- Skupina před vydáním velice tvrdě a skoro nepřetržitě dva roky koncertovala po celé Evropě. Dokázali předvádět dlouhotrvající improvizační sety. Obě dlouhé skladby na desce jsou pokusem osvědčené pasáže z těchto improvizací přenést do studiové nahrávky. Myslím, že je to na nich znát.
- Na CD byl titul reeditován mezi roky 1998 až 2016 celkem 5x, pokaždé silně poznamenán remasteringem. Co jsem měl možnost ověřit, pohybovaly se hodnoty od DR6 do DR10. Vinylový rip s DR14 nejautentičtěji přenese původní zvuk nahrávky k posluchačovým uším.
Do roku 2019 vydali MAN celkem 17 studiových alb, 9 koncertních a haldu kompilací. Hrají dodnes. I přesto, a přes vysokou kvalitu mnoha nahrávek, patří mezi dosti neznámé veličiny na poli progresivního rocku, proto je budu vždy rád připomínat.
» ostatní recenze alba Man - Man
» popis a diskografie skupiny Man
Santana / Zebop! (1981)
| 29.03.2026 | Po najazzlém albu The Swing of Delight /1980/ mě Carlos a jeho skupina Santana překvapila s deskou Zebop! Uvařila mi porci lahodného AOR v délce lehce přes 45 minut. Na albu jsem sice nezaznamenal nějaký výraznějčí hitový počin, ale stejně tak tady podle mého soudu není ani žádné výrazně slabší místo. Převážně nazpívané album je směsí toho, co je pro Santanu tak typické - skvělé kytary, latino rytmika a hlavně pozitivně laděné melodie.
Zebop! není nijak super výrazná deska. Je to album, které vzniklo v době, kdy hudební směr v populární hudbě začínal nabírat troch jiný kurz, ale Zebop! si drží klasický Santanovský status. Album sice mnoho nových fandů nevygenerovalo, ale určitě se nemusí za nic stydět. Velmi dobrá deska ***z***** a třičtvrtě navrch.
» ostatní recenze alba Santana - Zebop!
» popis a diskografie skupiny Santana
Scofield, John / Hand Jive (1994)
Hand Jive je pro mě docela zdařilá deska na hudebním poli ihstrumentálního kytarového jazzu. Scofield opouští šablonu zajetých kolejí předešlých projektů The John Scofield Quartet a pouští do této nahrávky nové prvky. Co do podpory bicích se přidaly perkuse Dona Aliase a je to celkem znát v konečném výsledku rytmiky. Tempo nahrávce udává dvojice Bill Stewart - bicí a Dennis Irwin - basa. Tandem, který si spolu zahrál na albu What We Do /1993/.
John Scofield najal starého harcovníka Eddieho Harrise na tenor saxofon, aby vtiskl albu mírně jiný level, než tomu bylo u předešlých desek. Další výbornou záležitostí je zapojení piána a Hammondek. Tyto dva nástroje, na kterých se předvádí Larry Goldings, si to valí celou stopáží alba. Převažuje hra na Hammond organ.
Celé to má ve svých rukou Scofield jako hlavní hvězda a jeho kytarová hra je jak jinak, než famózní.
Instrumentální kytarový jazz, mísící prvky blues a funky je pozoruhodné hudební dílo, které bude v Johnově diskografii na vysoké úrovni. Počin, který si zasluhuje velmi silné ****z***** Celkem vitální album.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Hand Jive
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Di Meola, Al / Speak a Volcano (2007)
Když jsem objevil toto dvd v bazaru cd, okamžitě jsem po něm skočil. Fascinoval mě dodatek na obalu dvd, který byl jakousi přílepkou ke koncertu, takže název se má asi takto : Speak a Volcano Return to Electrc Guitar. A právě návrat k elektrickému zvuku Alovy kytary, byl pro mě okamžitý impuls ke koupi. Na obálce je Di Meola vyfocený s elektickou dvoukrkou kytarou od Paul Reed Smith, takže nebylo, co řešit a hurá ke kase zaplatit.
DVD jsem si nechal přenést na cd-r, jelikož poslouchám svoji hudbu často mimo domov /na discmanovi /. A nakonec jsem DVD někam založil, takže jsem ho neviděl, ale jen slyšel, což je podstatnější.
Záznam kocertu je zachycen na jazzovém festivalu, konajícím se v německém Leverkusenu o rok dříve, než vydání tohoto DVD. Skupina otvírá hudební set songem San Marco /album Consequence in Chaos, 2006/. Tady to je přesně tak, jak jsem si to představoval. Alova dravá elektrika, klávesy, basová linka, bicí a perkuse. Ve stejném ražení je vedena i další písneň One Night Last June. Násldně se atmosféra mění v komornější prostrředí. Al bere do rukou akustiku, jejíž zvuk přibarvil místy kytarovým syntezátorem, ale pořád je to zajímavé a baví. Produkce velmi zvolňuje, zůstává nakonec jen Al a pekusionista Gumbi Ortiz. Jakési větší oživení přichází v půlce koncertu písní Red Moon. Na scénu se vrací Di Meolova elektrika a celý doprovod, ale pozue na pár minut. Opět skvělá záležitost . Po tomto songu zůstává ADM na scéně sám s zahraje dvě věci ryze akusticky. Tento sólový medajlónek mě už nebaví. Toto je poslech spíš z povinnosti, než nějaký zážitek. Využívám posouvací tlačítko. Pro mě zbytečných deset minut. Poslední tři skladby jedou ve stejném duchu jako začátek, takže jak se říká - konec dobrý, všechno dobré.
Dodatek Return to Electric Guitar byl obchodní trik. Akustické kytary je tady víc, jak té elektrické. OK. Al zvládá skvěle obě kytary, ale není té akustiky už příliš? To, že je na songtrcku zastoupen v pěti případech opět Astor Piazzolla jako autor, mě už nechává netečným. Aby Astora nebylo málo, tak Al na svém následujícím akustickém live pod názvem He & Carmen /2008/ pro jistotu zařadil taky pět jeho skladeb z dvanácti.
Celkově je tento koncert povedený. Ale nic vyjímečného to není, není to ani výborné, spíše dobré. Takže dávám ***z ***** a půl navrch. Trochu zklamání. Spíš bych ten slogan Návrat k elektrické kytaře pojmenoval přesněji : Akustika jede dál na plné koule.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Speak a Volcano
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Scofield, John / Grace Under Pressure (1992)
Tato deska vyšla v diskografii Johna Scofielda jako taková vsuvka do kolekce nahrávek The John Scofield Quartet. A díky tomu, že se odlišuje svojí produkcí od prací TJSQ, má zajímavý potenciál, který mě oslovil víc, jak právě zmińované kousky Scofieldova kvarteta.
Základní sestavu tvoří krom kapelníka Johna, druhý kytarista Bill Frisell, světoznámý basák Charlie Haden a bubeník Joey Baron. Tento trochu jiný kvartet je doplněn o dechovou sekci tří borců - z těch co znám jmenuji Randyho Breckera a toto dechové trio doprovází základní sestavu v pěti písních z deseti.
Psát tyto řádky a nezmínit se o vinikajícím Billu Frisellovi by byl celkem hřích. I když Billovu tvorbu neposlouchám, jeho charakteristický kytarový projev musí rozpoznat snad každý, kdo má trochu uši. Jeho styl hry povyšuje tuto desku úplně do jiných dimenzí. Scofieldova kytara hraje samozřejmě prim, ale Friesell, i když je mírně zvukově upozaděn, nehraje žádné druhé housle. Je naprosto dokonalým spoluhráčem, co si nemusí honit ego a svojí minimalistickou hrou a velmi zvláštním kytarovým zvukem, je pro mě ten zajímavější.
I když autorem všech skladeb je John Scofield, nesu trochu v nelibosti fakt, že jméno Billa Frsella není spojeno s tímto dílem v názvu. Stačilo by použít slova featuring. Je to jeden z vinikajících kytaristů, který mi příjde neprávem přehlížený, třeba jako Alan Holdsword.
Album má vysokou úroveň. Dechová sekce obohacuje a zároveń neruší celkový playlist. Pro mě je Grace Uder Pressure dílo hodno ****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / The John Scofield Quartet Plays Live (1993)
V roce 1993 vychází bandu The John Scofield Quartet neoficiální koncertní záznam, zachycující turné po USA v roce 1991. Album obsahuje pouze tři songy, ale dodávám jedním dechem, že se jedná o skladby s delší stopáží. Sestavu tvoří parta z desky Mean to Be /1991/, takže Johna doprovází rytmika - Bill Stewart a Marc Johnson. Scofieldovým kytarovým výjevům konkuruje a spolupracuje Lovanův saxofon.
Album otvírá patnáctiminutová záležitost Stranger to the Light z desky Time on my Hands /1990/. Hned od začátku, po krátkém melodickém úvodu, si bere John hlavní "slovo" a začíná kytarová orgie. Při pozorném a soustředěném poslechu mistrovy techniky hry, blahopřeji sám sobě za to, jak jsem dobře zvolil, pořídit si Scofieldovu tvorbu komplet. Kytarové sólo střídá mezihra bicích a kontrabasu, přecházející v Lovanův saxofonový výstup. Saxofon následně střídá kontrabasové sólo. Svížné, přesné a zajímavě vystavěné. Odměněno potleskem publika se skladba vrací do své původní melodické linky.
Mean to Be je věc ze stejnojmnného alba z roku 1991. Pomalá jazzovka - bicí decentní, metlčky, cikot činelů a ve stejném tempu klidný basový doprovod. Johnova kytara si jen tak ledabyle hraje a střídá se se ságem. V tomto songu se nesóluje jako v úvodu. Tady se spolupracuje a podporuje.
Chariots je závěrečná, opět skoro patnáctiminutová práce z alba Mean to Be. Scofieldova kytara tady zní více drsněji. Má zkreslenější zvuk, trochu psychadelická. Skladba si to šlape v rychlejším tempu, rytmika je důraznější. Saxofon hraje tak, až se místy zajídá a padají falešné tóny - schválně. I bicí si tady přijdou na své a předvedou taky, co umí. Tento song řadím z mého pohledu ke špičce desky.
Závěrem : Je celkem fajn, že se zdokumentovalo, jak si The John Scofield Quartet stojí i na živo. Je vidět, že si hudebníci rozumí nejen ve studiu, ale i na koncertních podiích. Albu udělím hodně silné, ale fakt silné ***z*****. Zvuk je kvalitní, i když obal cd je tak trochu nuda.
» ostatní recenze alba Scofield, John - The John Scofield Quartet Plays Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / What We Do (1993)
What We Do je poslední studiovka v trilogii předcházejících desek Time on my Hands /1990/ a Mean to Be /1991/, akorát s malou kosmetickou úpravou v názvu. Toto a předešlé album MtB je nahráno pod hlavičkou John Scofield Quartet. Po produkční stránce je nedílnou součástí předešlých dvou alb. Připomínám : kytara, kontrabas, saxofon a bicí. Takže se nic nového na hudebním poli v případě tohoto kvarteta nekoná.
Album bylo nahráno v květnu roku 1992, ale vydáno bylo až v únoru 1993. Dodávám, že všechny tři desky vydala splečnost Blue Note.
John a ostatní hrají bopové linie, Johnova kytara dovádí s Lovanovým saxofonem parádní kousky /např. Camp Out/. Bill Stewart potvrzuje, že se stává dvorním bubeníkem Scofieldovy kytary. Kontrabas svým zvukem netříští linii poslechu, ale působí zde jako to, co všechno spojuje brilantně dohromady. Track pod názvem Why Nogales? je jediný, který do desky nezapadá svojí asymetrickou melodikou. Je to takový rozhoz - song, před závěrem alba.
Závěrem: Není to špatné dílo. Jistě se najdou posluchači, kteří jsou unešeni tímto titulem. Já unešený nejsem, ale současně nejsem ani zklamaný.
***z***** jako obě alba před.
» ostatní recenze alba Scofield, John - What We Do
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Santana / Devadip Carlos Santana – The Swing Of Delight (1980)
Carlos Santana v roce 1980 vydává studiové 2LP, stejně jako tomu roku, to vydal na dvou asfaltech i Al Di Meola - Splendido Hotel.
Carlos si na tuto nahrávku pozva,l krom svojí latino rytmické sekce, docela zajímavé hudebníky z jazzového světa. Tony Williams, Wayne Shorter, Herbie Hancock, Graham Lear, Ron Carter, to jsou vlastně hudebníci, co spolupracovali s Milsem Davisem. Taky proto tato deska je plná jazzových vyhrávek a postupů, které se na jiných Santanových albech moc nevyskytují.
Devadip Carlos Santana vydal toto album napasledy pod názvem Devadip, protože indický guru Sri Chimnoy, který mu tento přívlastek přiřadil, přestal Carlose v době následné dekády interesovat.
The Swing of Delight je pořádná porce muziky, mísící Santanovo kytarové umění s hvězdnými muzikanty s oblasti jazzu, funky a fusion. Na albu jsou skoro všechny skladby instrumentální, pozue píseň La Llave se nese v latino duchu a je doprovázena latino vokály. Album je sice o typickém Santanovském rukopisu, ale má v určitých momentech přidanou jazzovou hodnotu. Album mě docela baví, takže jsou to za mě ****z*****.
» ostatní recenze alba Santana - Devadip Carlos Santana – The Swing Of Delight
» popis a diskografie skupiny Santana
Scofield, John / Mean to Be (1991)
Mean to Be je produkčně hodně podobné studiové album, které navazuje na prředchozí titul Time on my Hands /1990/. Jsou si to prakticky naprosto sobě rovná alba. Asi by to chtělo z mojí strany nejmíň milion opakovaných poslechů, abych si uvědomil, které je které.
I když píšu o hodné podobných deskách, přeci jenom tady na Mean to Be je změna na postu baskytary a bicích. A za bicí zde usedá - dá se říct, že od této doby dvorní bubeník Johna Scofielda, Bill Stewart. V následujících letech ho bude doprovázet na mnoha jeho sólovkách.
Po stránce kytarového feelingu je to album ještě víc dotažené k dokonalosti, než třeba jeho starší nahrávky, ale to je tak vše. Na druhou stranu, je fajn, že se John pohybuje ve svém vyjádření stále dál a objevuje v sobě stále nové podněty. Mean to Be a deska Time on my Hands jsou hudební dvojčata, takže mi nezbývá nic jiného, než ji osolit stejně jako předchůdce TomH ***z*****
Ale tři hvězdy jsou u mě pořád hodnocení, co stojí za pozornost.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Mean to Be
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Time On My Hands (1990)
John Scofield si drží nadále svúj kredit kytarového baha, který si vybudoval hlavně svojí sólovou tvorbou v druhé půli osmdesátých let. John si múže pustit svoji svou hudební fantazii na špacír, protože už není svázaný music konvekcemi, které působí na hudebníka jako plechové brnění.
Album Time on My Hands je důležitým kytarovým vstupem do dalšího období - devadesátých let. A tady v tomto období se odehrává u JS cosí velmi zajímavého. Jak jsem se někde dočetl, John touto dobou hodné holdoval alkoholu i omamným látkám. Jeho tvorbě to jisté nijak neuškodilo, ale tyto prekérní záležitosti jistě ovlivnily jeho soukromý život. Každopádně, tyto jeho exesy neměly nijak výrazný vliv na jeho další tvorbu, která se téšila konzistentní kvalitě.
Deska TomH je po hudební stránce poměrné suchá. Přiznávám, že alba od Gramavision byly Scofieldovým majstštychem. Time on my Hands je sice precizně kytarové album, které klade důraz hlavně na tu kytarovou náladu, ale opět použiji to slovo - suché. Krom toho Scofieldova feelingu, doprovázeného skupinou tří hraáčů - kontrabas, bicí a saxofon se na albu nic moc neděje.
Tahle deska je plonkovým nástupcem těch mých velmi oblíbených placek od společnosti Gramavision. Ve skutečnosti si ji moc necením, i když poslech mi nedělá nějaké větší potíže. Skousnu i tu stopáž přes hodinu. Tady jisté ***z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Time On My Hands
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
McLaughlin, John / Shakti : Mind Explosion (50th Anniversary Tour Live) (2025)
Začnu tím, že mě JMcL velmi překvapil tím, že vydává ve své už tak bohaté kolekci další dílo /2025/. I když se nejedná o studiové album /ve které už ani nedoufám, že McLaughlin vyplodí/, tak přeci jenom díky za další takovýto počin, který se dostal do mého poslechového spektra.
Shakti a John jsou spolu spjati více než půl století, takže symbioza mezí muzikanty je v i době této nahrávky víc, než jasná.
Album je koláží různých koncertních vystoupení. Je to hlavně o indické hudbě, kterou John doprovází na kytaru a kytarový syntezátor. Album je převážně nazpívané, a to indickými texty. Oproti předcházejícím titulům Shakti, tato deska se liší v mnoha ohledech, takže není nutno se domnívat, že Shakti se nikam neposouvají, ba naopak. Tady máme nahrávku, která je klasicky Shakti, ale současně se posouvá dále kupředu a nestepuje na místě svých předchozích projektů.
Tohle album bych doporučil posluchači, který se nebojí otvírat hudební Pandoříny skříňky.
Celkové shrnutí: Skvělý koncert, plný etno vlivů a kytaové virtuosity JMcL avšak playlst nové materiály nepřináší, takže hodnocení je asi takto ****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : Mind Explosion (50th Anniversary Tour Live)
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Petřina, Ota / Doktor Dam Di Dam & jeho Bacily (1973)
| 28.02.2026 | Na tohle jsem se raději předem zeptal, protože striktně vzato tu toto album nemá co dělat. Pokud jste ale jako já skalními fandy Oty Petřiny, snad mi dáte za pravdu, že by sem přece jen patřit mohlo, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé je to jediné album, kde můžete Otu slyšet naživo – pokud se mýlím a někdo mě upozorní na nějaké další, lačně po něm skočím (bez obav, pouze po albu). A pak – v rozhovoru pro časopis Melodie Ota kdysi řekl, že za vším, co napsal, si stojí, kromě dvou věcí: Dívčí copánky (zpíval Jiří Korn) a Korzo, které nahrané můžete slyšet právě a jedině tady.
Nejprve pár faktů: jde o živé album, kde první stranu tvoří jednotlivé písně a možná překvapí, jak málo jsou zastoupeny tehdejší zpěvákovy hity: Neckáře sleduji od dětství (svého) a i když nejsem zrovna systematik, troufám si říct, že s výjimkou výběrů mám většinu, ne-li všechny nahrávky, které vyšly na fyzických nosičích. Z těch jsou tu ale zastoupeny pouze tři: NEJSEM GLADIÁTOR, DR DAM DI DAM, a evergreen KDO VCHÁZÍ DO TVÝCH SNŮ… Naopak nevím o tom, že by stejně jako zmíněné Korzo někdy vyšly DROPS, či KDO MÁ KAMARÁDY. V jistém smyslu výjimkou je VÍLA (coververze Simonovy Cecilie), která vyšla až v r. 2001 na cédéčku vlastních coverů „Zlatej Vašek“. Naproti tomu na lékařském receptu s tracklistem na zadní straně obalu je přeškrtnutá (a na albu tudíž nepřítomná) odrhovačka Mademoiselle Giselle, která vyšla vinylem až v roce 1980. Podstatnou část druhé strany tvoří medley nazvaná NECKIÁDA, kde zpěvák na pozadí bacilského blbnutí nejprve formou recitativu líčí počátky své pěvecké kariéry (CHTĚL JSEM HRÁT DIVADLO), načež odzpívá směsku tentokrát opravdu profláklých hitů, aby na závěr zahráli celou Dr Dam Di Dam. Deska, která je zároveň prvním „bacilským“ albem, vyšla mezi dvěma zpěvákovými studiovkami, v nichž se „lámal charakter“: předchozí album „Světská sláva – polní tráva“ bylo ještě převážně popové, ale obsahovalo už takové skvosty jako Patrick a Perla (mimochodem oba z dílny Oty Petřiny), tím následujícím pak byl klenot „Tomu, kdo nás má rád“.
Na to, že se píše rok 1972 a Neckář stále ještě jede na popové vlně, je deska rockově docela odvázaná. Petřinovy kytary byly pro sound Bacilů pochopitelně určující, i když zde jej zdatně dotvářejí i skvělé klávesy (klavír a elektrické varhany), které mu pod prsty Petra Formánka dodávají bigbítovější šmrnc, než pozdější mňoukání syntezátorů zpěvákova bratra. Ten tu zatím funguje jako muzikantská holka pro všechno, ale už tehdy ukázal, že violoncello je vlastně rockovým nástrojem, v době, kdy byla na houbách nejen Apocalyptica, ale nejspíš i její členové. Ve formě ale byli všichni – i z Olympiku přišedší basák „Papírek“ Hauser, znalci tuzemské jazzové scény zase jistě zaregistrovali bubeníka Milana Vitocha. Po technické stránce nahrávka obstojí i dnes, zvukařem byl uznávaný Petr Kocfelda.
Leč k samotnému Petřinovi. Na albu je zaznamenáno jediné kytarové sólo, jež bez bázně a hany vypálil v závěrečné DR DAM DI DAM, pro pódiové servírování natvrdo uvařené a TOČRovské skořápky zbavené. To se zavilému petřinovci sice může zdát málo, uvážíme-li však stopáž LP desky, jakož i fakt, že jde pořád o zpěvákovo a nikoli kytaristovo album, zaplaťpámbu za to. A tak se zavilý petřinovec soustředí na Mistrovy skotačivé vyhrávky, což jsou vlastně taková miniaturní sólíčka, a náležitě si jich užívá. Poslouchat album je potom tak trochu jako číst Saudkovy komiksy, v nichž také při každém dalším čtení objevujete nové a nové legrácky, v prvním plánu oku obvykle skryté. Co se Otova autorského počinu týče, nevím, čím si KORZO jeho nelibost vysloužilo (ve zmíněném rozhovoru to neuvedl), to Petr Janda má za následující Drops důvodů k červenání mnohem víc. Možná kvůli banálnímu textu (Michael Prostějovský se tentokrát opravdu nevyznamenal), ale po hudební stránce je to podle mě normální písnička – neohromí, ale ani neurazí. Aranžérsky je to však nezaměnitelný Petřina a zejména jeho kytara, kroutící a pnoucí se pod zpěvákovým vokálem, se mi i po tom víc jak půlstoletí pořád líbí.
Ota byl na naší hudební scéně zjevem dosti ojedinělým. V oněch časech se to v doprovodných kapelách našich popových hvězd těmi rockovými jen hemžilo, z čehož rockeři profitovali aspoň materiálně, když už ne morálně. Ota ale byl – alespoň co si vybavuji – jediným, který zásadním způsobem ovlivnil umělecký vývoj svého do té doby mainstreamově nasměrovaného zpěváka, a i když stál u zrodu dalších úspěšných kariér (Luboš Pospíšil, Petra Janů – je ironií, že u té proběhl vývoj přesně opačně), zůstal mu věrný prakticky po celou jeho profesní dráhu, od Orchestru Golden Kids až do své smrti v roce 2015. V současné době máme dost velmi kvalitních kytaristů (namátkou Pavel Marcel, Tomislav Zvardoň, Tomáš Valášek…), ale doba skutečných kytarových mágů, solitérů, jakými vedle Oty Petřiny byli Radim Hladík či Luboš Andršt, a z níž zbyl už jen čerstvý sedmdesátník Michal Pavlíček (a rozšíříme-li to na někdejší federaci, tak ještě Fero Griglák), je zřejmě pryč.
Už jednou jsem tu (respektive na Progboardu) nehvězdičkoval (The Dark Side of the Moon) a od členstva jsem to schytal, tehdy asi právem. Teď se dopustím stejného prohřešku, tentokrát mi ale snad bude odpuštěno, protože upřímně nevím, podle jakých kritérií hodnotit – o Petřinovu desku ani jinak zásadní počin nejde a hodnotit v Petřinově profilu Neckáře by už vůbec bylo scestné. Je to svým způsobem raritka pro fandy obou protagonistů, ale jako dokument, jak tehdy zdaleka ne mýdlový princ a jeho čaroděj dobroděj z pódia zněli, možná zaujme i ostatní.
» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Doktor Dam Di Dam & jeho Bacily
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota
Jethro Tull / A (1980)
Dlouho jsem přemítal, jsa plně uchvácen tvorbou Jethro Tull od první desky, co vlastně tímhle albem zamýšleli. Mimo nich jsem slyšel první fošnu Iron Maiden s klávesami, a to byl takový šok, že tyhle desky fakt nemusím. Nicméně zpět k JT; je jasné, že neodolali tlaku "novinek" a natočili cosi, co s jejich hudbou nějak nekoresponduje. Ale přiznám se, že Black Sunday si dám do uší rád, ostatní jen tak nějak prošumí. Takže za ni tu třetí přidám.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Mayall, John / Crusade (1967)
Prvého septembra 1967 sa deti vybrali do školy a Mayall vydal album Crusade.
Opäť sa zmenila polovica osadenstva. Green zdúchol do Fleetwood Mac, Dunbar sformoval svoju kapelu Retaliation. Za bicie si sadol Keef Hartley a gitaru dostal na starosť mladý Mick Taylor. Plus zostavu doplnili dvaja saxofonisti, Chris Mercer a Rip Kant. Dvanásť skladieb nahrali za jediný deň (12. júla), čo veštilo svižnú jazdu.
A naozaj! Už Oh Pretty Woman rázne štráduje z reprákov. Ono, sedem skladieb je covermi, asi nebol čas prejavovať nejaké zložité skladateľské ambície. Ako som spomenul, celok je oveľa energickejší ako na minulom albume, čo je pre mňa osobne plus. Vypichnem sviežu inštrumentálku Snowy Wood, tá má v sebe čosi presahujúce rutinnú bluesovú formulku. A chytľavá swingujúca akustická Man Of Stone patrí k tomu naj, čo sa na albume nachádza. Do vrcholov by som ešte zaradil dvojicu Driving Sideways a The Death Of J. B. Lenoir. Prvá skladba je dravá, druhá temná.
Asi každý poslucháč si všimne, že sa tu nachádza aj blues I Can’t Quit You Baby, ktorý si rockeri tak dajako automaticky spájajú s Led Zeppelin. Willie Dixon je pravdepodobne najvýznamnejší bluesový skladateľ, aký kedy žil. Mayall zo skladby urobil šťavnatú pecku, počúva sa jedna báseň.
Mayall sa týmto albumom (a svojou prvou sólovkou Blues Alone) v podstate rozlúčil s upätým bluesovým prejavom, od albumu Bare Wires bude znieť všetko inak. Crusade je dobré dielo, miestami až výborné. Subjektívne mu prihodím jednu hviezdičku k trom istým.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Crusade
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mayall, John / A Hard Road (1967)
Nadviazať na úspech Blues Breakers With Eric Clapton isto nebolo ľahké. Obzvlášť, keď si Mayall z úspešnej zostavy nechal len basgitaristu. V rámci svojej liahne talentov padla voľba na gitaristu Petra Greena a za bicie si sadol dnes už legendárny Aynsley Dunbar. Výsledok ich spolupráce počuť na albume A Hard Road. Nahraný bol na jeseň 1966, ale vyšiel až v polovici februára 1967. Aký je?
Rytmika John McVie a Aynsley Dunbar nevyčnieva, časy košatých inštrumentálnych výletov na Mayalla ešte len čakali. Titulná skladba krásne ukazuje, prečo je Peter Green jedným z najvýraznejších bluesových „fílingistov“. Z tých štrnástich kúskov na albume vyžaruje pohoda. Nie je taký energeticky vybudený ako jeho predchodca, Green je oveľa meditatívnejší typ gitaristu. Vie sa aj rozpáliť (You Don’t Love Me, The Stumble), ale jeho výraz ovplyvňuje celok k citlivejšiemu vyzneniu. Občas zahosťujú dychári (Another Kinda Love, Leaping Christine, Someday After A While (You're Be Sorry)), čo sa Mayallovi zapáčilo natoľko, že na ďalšom albume už mal dvoch dychárov prakticky v zostave. Osobne neviem vypichnúť nejaké extra vrcholy, všetko sa kĺže v jednej rovine, bez pádov, ale aj bez poskočení. Nie je to na škodu, ale je toho na mňa na jeden záťah priveľa, ku koncu obvykle strácam pozornosť.
Toto je dobrý bluesový album. A Hard Road je paradoxne široká udržiavaná cesta, po ktorej poslucháč kráča bez toho, aby rozodral podrážky. A možno by sa nejaké tie hranaté kamene pod nohami občas hodili, nech človek neskĺzne do rutiny...
» ostatní recenze alba Mayall, John - A Hard Road
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Buchanan, Roy / Sweet Dreams: The Anthology (1992)
Roy Buchanan patril k najosobitejším bluesovým gitaristom 20. storočia. Dvojdisková kompilácia Sweet Dreams: The Anthology z roka 1992 krásne ukazuje, prečo.
Priznávam, záplavy výborných, ale vo svojej podstate ničím výnimočných bluesových gitaristov, ma nevzrušujú, hoci mám tento žáner veľmi rád. Na koncertoch ma vždy uspokoja, horšie je to s albumami. Osobne som si obľúbil tých, ktorí sa vymykajú, sú rozpoznateľní od prvej noty a ich tvorba sa často bráni davovej podobe. Rory Gallagher, Kim Simmonds, Johnny Winter, Robben Ford a Roy Buchanan, to sú moji bluesoví favoriti. A práve posledný menovaný ma opantal spôsobom, ktorý nemá obdoby.
Tento najlepší neznámy gitarista na svete, ako ho občas titulovali, na prvý pohľad spĺňa definíciu bluesového davu. Jeho štúdiové albumy sú oproti koncertným ledva polovičné, čo do energie, nasadenia, dravosti... Avšak! Jeho tón je absolútne jedinečný, jeho hra sa nepodobá na nikoho, koho poznám.
Táto kompilácia predstavuje Buchananovu tvorbu zo 70. rokov. Obsahuje niekoľko dovtedy nevydaných skladieb vrátane štyroch ukážok z jeho nevydaného debutu The Prophet, na ktorom s ním hral aj Charlie Daniels. O tom, aký výnimočný hráč Buchanan bol, ma paradoxne presvedčili najmä prevzaté veci. Jeho gitarová smršť v Green Onion je neuveriteľná, jeho koncertná verzia Hey Joe z albumu Live In Japan je bezkonkurenčne najlepšou, akú som kedy počul (a že som ich počul kvantá). Gitara v nej spieva, plače, clivo hrkúta, skrátka, toto treba počuť, nedá sa to opísať.
Seet Dreams predstavovala moje prvé stretnutie s týmto velikánom. Dnes už mám v zbierke viacero jeho albumov, dokonca som si kúpil DVD z Rockpalastu, ale dlhé roky som k tomuto výberu vzhliadal ako k etalónu dokonalej muziky a gitarovej hry. Ak ste sa s Buchananom náhodou nestretli, rozhodne to napravte!
» ostatní recenze alba Buchanan, Roy - Sweet Dreams: The Anthology
» popis a diskografie skupiny Buchanan, Roy
Zazu / Zazu (1975)
Ďalšia americká jednoalbumovka sa mi točí v prehrávači, nuž sa na ňu poďme spoločne pozrieť.
Zazu ponúka typickú americkú rozžiarenú produkciu. Úvodná skladba Coutry Eyes by mohla pokojne vzniknúť v San Franciscu v druhej polovici 60. rokov. Progresívne meditácie opantávajú Upon The Island Unisphere, je mi jasné, že kapela považovala jemný sound za veľmi dôležitý. Musím podotknúť, že ide o veľmi kvalitne nasnímaný zvuk, každý nástroj znie čisto a pritom isto. Miestami sa mi zdá, že kapela atakovala komerčný éter, taká Just Friends sa priam cukrovo rozteká. Midnight Train sa v tej poleve kúpe tiež, hoci rezko.
Druhá strana platne ponúkla parádnu tvrdú rockovú exhibíciu. Ittsanottasonatta, but it's close je vrcholom albumu a zároveň dôvod, prečo kapelu radia do progresívneho rocku. Takto, keby znel celý album, tak by sme tu mali ďalšiu artrockovú veličinu. A ešte je tam aj krásna klávesová exhibícia uprostred. Emerson by bol hrdý. Záverečná skladba Morning Rain sa čiastočne vráti k spevnej podobe, ale inštrumentálne je správne rozkokošená. Celkovo je druhá strana platne výrazne lepšia ako prvá.
Zazu je príjemný album. Okrem Ittsanottasonatta... ma však ničím nevytrháva z podriemkavania, a tak nemám veľmi dôvod sa k nemu často vracať. A vy?
» ostatní recenze alba Zazu - Zazu
» popis a diskografie skupiny Zazu
Mayall, John / Blues from Laurel Canyon (1968)
Rokmi som si ustálil svoje preferencie na Mayallove albumy zo 60. rokov. Tri z nich považujem za najlepšie, dva dokonca za prelomové. Na prvom mieste sa mi usadili rovno dva. Bare Wires ako jeden z dôležitých albumov predznamenávajúcich fúziu rocku a jazzu a Blues From Laurel Canyon, čoby najlepší psychedelický bluesový album tejto dekády (a asi aj vôbec). Na druhom mieste je Blues Breakers With Eric Clapton, to je skrátka klasika a pre biele blues doslova základný kameň. Inými slovami, z trojice gitaristov Clapton-Green-Taylor je to práve posledný menovaný, ktorý podľa mňa u Mayalla najviac vyčnieval. Podobne ako neskôr v Rolling Stones, ale tam to zasa nebolo práve ťažké.
Mick Taylor s Mayallom vydal tri štúdiové albumy, tým prvým bol dobrý, ale ničím extra sa nevyznačujúci Crusader. Bare Wires som už spomínal, a tak sa poďme pozrieť na Blues From Laurel Canyon.
Mayall sa vybral do Los Angeles a album vznikol ako jeho reflexia na tento trip. Pomohli mu s ňou traja muzikanti, okrem Taylora aj Steve Thompson (basa) a Collin Allen (bicie). V skladbe First Time Alone hrá na gitaru Peter Green. Dvanásť skladieb spichli za tri dni (26.-28. augusta) v Londýnskych Decca štúdiách, pričom asi netušili, že tvoria majstrovský kúsok svetovej bluesovej galérie. Netušili to ani vtedajší poslucháči, v Britskom rebríčku bol tridsiaty tretí, v americkom šesťdesiaty ôsmy.
Hudba je to pestrá, miestami až novátorská. Mayall neváhal zapojiť priam world music prvky, či už v geniálnej šamanskej skladbe Medicine Man alebo v psychedelickom vrchole Fly Tomorrow. Koketéria s jazzom, ktorej sa mal o chvíľku venovať vo väčšej miere, je tu tiež (Miss James). Osobne ma oslovujú najmä tvrdé smršte Vacation, 2401, Long Gone Midnight a finálna deväťminútová jazda Fly Tomorrow. Ale aj drsné bluesové kúsky typu Ready To Ride, Somebody Acting Like A Child alebo The Bear nemajú chybu. Paradoxne, za najsilnejší moment považujem tichú dumku First Time Alone. Hudba šepkom nikdy neznela silnejšie! Vlastne tu všetko znie správne a ja sa nemusím báť, že by ma čosi vyrušilo, prekvapilo v negatívnom zmysle slova.
Mayall sa s Blues From Laurel Canyon rozlúčil s vydavateľstvom Decca a presunul sa k Polydoru. Na rozlúčku im venoval svetové dielo, ktoré by mal poznať každý seriózny záujemca o populárnu hudbu 20. storočia (netvrdím, že sa mu musí páčiť). Ja som z neho dodnes nadšený!
P.S. Nedá mi, musím sa osobitne zmieniť o bubeníkovi Collinovi Allenovi. Je to zaujímavý týpek, hral s mnohými veličinami a dokonca písal texty (napr. pre McCartneyho skupinu Wings). Osobne si ho cením ako u Mayalla (nielen na tomto albume, ale jaj pri reunione Bluesbreakers v 80. rokoch), tak pre jeho pôsobenie v Stone The Crows. A fanúšikom progresívneho rocku isto neušlo, že hral aj v holandskej kapele Focus na albume Hamburger Concerto. Jeho štýl vychádza z poctivej jazzovej školy, nevyčnieva, ale ani sa nesnaží redukovať svoj prejav na strohý metronóm. Veď už v úvodnej skladbe Vacation môžete počuť, že sa ani na sekundu nezastaví, neskĺzne k rutine. Dnes je to pre mnohých bubeníkov neprekonateľná výzva...
» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues from Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John