Naposledy přidané recenze
Di Meola, Al / Twentyfour (2024)
| 08.03.2025 | Twentyfour je Alovo druhé studiové dvojalbum v diskografii. Na světě neběhá moc hudebniků hrajících jazz a fusion, kteří by něčeho podobného dosáhli. Nutno dodat, že tento počin vznikal i v covidové éře, kdy se moc nekoncertovalo a muzikanti se tak mohli věnovat více skládání své hudby.
Jak jsem někde zaregistroval, toto album mělo být původně opět ryze akustické. Jsem moc rád, že se tomu tak nestalo a Di Meola akustické kytary namíchal a propojil i s těmi na elektrický proud. Tak vznikla mnohem barvitější a podajnější hudba. Pod vládou Alových kytar si to rozdávají jemné perkuse a decentní bicí, vše dokonale harmonizované. A u těch perkusí se pozastavím. Překvapilo mě, že Al nasadil mezi své již tradiční perkusní nástroje poprvé i indická tabla. Hned se mi vybavil John McLaughlin a jeho koketování s indickou hudbou. Po melodoické stránce kytarovou hru podkreslují orchestrace, piána a jemné odstíny syntezátorů. V tracku Tears of Hope hraje i harnomika /tahací/. Jediný zpívaný song na dvojalbu je pod názvem Eden. Skladby mají různou časovou stopáž, jsou to songy od deseti minut /Immeasurable Part 1/, až po dvouminutovou jednohubku Testament 24.
Ze všech patnácti písní, které se zde nacházejí se jednoznačně nedá vypíchnut žádná, která by mi dominovala na ostatními. Žádný velký hit, ale ani žádný průser. Pravdou však je, že poslechová cesta a uchopení tohoto díla byl pro mě běh na delší trať. První skladba, která mě oslovila byla Ava's Dance in the Moonlight. Potom se postupně přidaly další a další. Je to stejné jako s předchozíni Alovymi alby Opus /2018/ nebo Elysium /2015/. Trvá mi nějakou dobu se proposlouchat do poměrně složitých hudebních postupů.
Dvojalbum Twentyfour není dílo, které by se v diskografii ADM vyjímalo nad ostatními. Takže pět hvězd nedám, ale oceňuji to, že se na tak velké hudební ploše děje něco velmi zajímavého. Takže tři jsou taky málo. Zbývají tedy ****z*****. Kdo sleduje Al Di Meolu, tohle je vyloženě povnnost. Pro ostatní to bude - buď ano nebo ne.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Twentyfour
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Survivor / Eye Of The Tiger (1982)
Snad každý zná titulní skladbu Eye of the Tiger z filmu Rocky III. Jméno skupiny Survivor už ale mnohým nic neříká, což je škoda. Nejde totiž jen o kapelu jednoho hitu – celé album rozhodně stojí za poslech. Z tohoto alba vzešly hned tři singly: Eye of the Tiger (číslo 1. v US i UK žebříčku), The One That Really Matters a American Heartbeat. Album si nevedlo špatně ani v US žebříčku (číslo 2). V UK žebříčku se vyšplhalo na 12. místo.
» ostatní recenze alba Survivor - Eye Of The Tiger
» popis a diskografie skupiny Survivor
Deep Purple / Deepest Purple: The Very Best of Deep Purple (1980)
Kompilace Deepest Purple obsahuje to nejlepší z tvorby Deep Purple. Jsou zde skladby výhradně s Ianem Gillanem. Menší zastoupení tu má David Coverdale (Burn a Stormbringer). Éra Roda Evanse je zastoupena pouze na 30th Anniversary Edition z roku 2010 (Hush). Původní album z roku 1980 obsahuje hřmotné a hlasité fláky jako Speed King nebo Fireball. Nesmí chybět klasiky jako Child in Time a Smoke on the Water. Album se umístilo na 1. místě v UK albovém žebříčku.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Deepest Purple: The Very Best of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Beatles, The / Please Please Me (1963)
| 04.03.2025 | Jako první recenzi na Rockboardu jsem zvolil první album Beatles Please Please Me z roku 1963. Toto album prináší první hitové singly Please Please Me (číslo 1 v UK hitparádě) nebo Love Me Do. Album produkoval dvorní producent Beatles George Martin. Na desce se objevují ještě skladby jiných autorů jako třeba Phil Medley a Bert Russel (Twist and Shout). Album se umístilo na 1. místě v UK. Na uspěch v USA si ještě Beatles museli chvíli počkat - v US hitparádě bylo až 155.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Ten Years After / Woodstock 1969 (2024)
Neříkám, že jsem hipík. Ale přece jen, část mého ega asi dost hipísí je. Co za to může? Řada věcí. Ta tušená pohoda lidiček, co byli kdesi a já o nich mohl tak leda slyšet, ale ne být s nimi. Ale hlavní atribut byl a je muzika. 3LP záznamu Woodstocku jsem si nahrál jako jednu z prvních věcí z bigbítu, a to mě ovlivnilo celoživotně. Extáze, když jsem pak dostal 3LP box, vydaný Supraphonem (měl jsem o hodně lepší gramec, než magneťák). Řada woodstockských bardů mě pak provázela celoživotně. Byly to první věci, co jsem zaznamenal od Santany, The Who, Hendrixe, a také od … Ten Years After. Jejich I´m Going Home mě fascinovalo snad nejvíc.
Vždycky jsem litoval, že nejsou záznamy celých vystoupení jednotlivých kapel. Až o mnoho let později se objevil Jimiho koncert, pak vystoupení Creedence CR (kteří předtím nedovolili dát své nahrávky ani do soundtracku, ani do filmu z festivalu). A nyní TYA. Vlastně jsem na tuhle desku čekal celý život. A teď se konečně můžu kochat.
Jak uvedeno na obalu CD: je 8:15 (17.8.69) večer, déšť ustal, a Alvin Lee vtrhl na jeviště mačkající svého milovaného velkého červeného gibsona…. TYA byli ve skvělé formě. Na vrcholu sil. Dali to úžasně, včetně dle kapely nepovedeného začátku Good Morning, Little Schoolgirl – hitu, který měl být vydán na LP teprve o pár týdnů později (na LP Ssssh), a který se stal později dost neodmyslitelnou součástí snad všech živých vystoupení TYA. Na 3. pokus to rozjeli (položili to o něco výš). Směs rocku a jeho riffů s naprosto autenticky pojatým blues. Dlouhé skladby, jak se na improvizace v blues sluší. Instrumentální brilance. Samozřejmě, hlavní hvězda je Alvin, ale ostatní nezaostávají. Ric Lee sóluje na bicí v The Hobbit. Dost dobrý sound záznamu. A vrchol (jediná věc na původním woodstockském 3 LP), I´m Going Home. Smršť. TYA byli vždycky hodně koncertní kapelou, neobvykle hned jejich 2. LP (Undead z r. 1968) byl živák. Z komorního, klubového živáku Undead hrají na Woodstocku 3 věci (zde stopy 1, 5, 7). A jaký to neskutečný posun za ten 1 rok! Stříkající energie. Kapela z klubu si podmanila mnohasettisícový dav a vydobila si pozdější poukázky do síně slávy. Skoro smutné konstatování na závěr: pro mě v době vydání 55 let starý záznam vystoupení z Woodstocku je deskou r. 2024.
» ostatní recenze alba Ten Years After - Woodstock 1969
» popis a diskografie skupiny Ten Years After
White, Lenny / Anomaly (2010)
Zatím poslední a možná i finální studiovka /snad se pletu/ Lennyho Whitea je pro mě naprostou hudební bombou. Už od úvodní Drum Boogie se albem nese velmi zvláštní atmosféra. Lenny tentokráte vsadil na trochu tvrdší pojetí zvuku. Dalo by se s lehčí nadsázkou říct, že Anomaly je kytarové album. Kytaristů je tady povícero. Za ty, které znám jmenuji Jimmiho Herringa /sólo v písni Forever/ a Nicka Morocha. Basová linka je odehrána převážně další superstar - Victorem Baileym, ale track pod názvem We Know je v režii Stanleyho Clarka. v písni Catlett Out of the Bag mají bicí dvojtý rozměr. Lenny pozval do studia bubenika jménem Mike Clark /hraje z levé strany/ a jako jediném songu z alba je zde použito dechů. Za mě to nejlepší na albu je track na jedenáctém postu pod názvem Anthem. Majestátní zvuk kláves a interesantní melodie, vše je dílem George Colligana. Závěrečná The Wait Has Lifted the Weight má politické poselství a mluveného slova ve skladbě se ujímá sám velký Lenny.
Lenny White na Anomaly použil jednoduché, dalo by se říct tříakordové melodie, které vyšperkoval bohatou aranží kláves, namíchal poměrně hodně kytarových partů a tuto hudbu postavil na silném rytmickém groove. Aby deska nebyla čistě instrumentální, White albu dopřál dvě zpívané záležitosti Forever a Water Changes Everything.
Poslední studovka Anomaly je pro mě silná poslechová muzika.
Za mě *****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Anomaly
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Budgie / The last stage (2004)
| 22.02.2025 | Když už jsem se dal do poslechu této skupiny, poslechl jsem si i kompilaci, kterou známý vlastní. Tyhle věci mě moc neberou, ale podle sleeve-note jde o skladby, které měli Budgie použít na album, následující po výborném Deliver us from evil, leč nestalo se...
Přesto tenhle výběr za poslech stojí, hudba Budgie neztratila ten základní znak, solidní hardrock, zjemněný třeba Signed your own fate. Je opravdu škoda, že po posledním albu, vydaném téměř před dvěma dekádami, už na další nedošlo, tak jsem rád i za tohle. Silné 3*
» ostatní recenze alba Budgie - The last stage
» popis a diskografie skupiny Budgie
Budgie / Budgie (1971)
Poměrně nedávno jsem navštívil jeden koncert revivalu Deep Purple-Rainbow a v přestávkové diskuzi ohledně starých a dobrých hardrockových smeček kamarád vřele doporučil Budgie.
Přestože se celkem o hard-and-heavy velice zajímám, musím přiznat, že jsem o téhle skupině (k mé velké škodě) nikdy neslyšel. Nu což, tak jsme domluvili posezení a během volna protočili řadové alba.
Budge mě doslova uchvátili, takže od té doby, co jsem pořídil CD, pravidelně točím celou DGF. Kromě poslední desky
je to naprostá hardrocková fantazie. Nejčastěji poslouchám Squawk, Never turn... a In for the kill.
Hodnotí se mi velice jednoduše, vyjma snad poslední desky jsou to hudební skvosty a o ničem jiném než čisté 5* nemůže být řeč. Jdu si pustit Black velvet stallion a potom Squawk.
» ostatní recenze alba Budgie - Budgie
» popis a diskografie skupiny Budgie
Spooky Tooth / Ceremony (1969)
| 19.02.2025 | Ako sa dá zlikvidovať vynikajúco rozbehnutá hudobná kariéra, dokazuje album Ceremony (1969) od Spooky Tooth.
S experimentami je to ošemetné. Na jednej strane ide o bádanie v neprebádaných vodách, na strane druhej to namiesto Ameriky môže priniesť iba skorbut, hlad, utrpenie a zmiznutie v neznámych hlbinách. Nebudem vás napínať, tento album patrí k druhej menovanej skupine.
Myšlienka skrsla v hlave zakladateľa a producenta značky Island Chrisa Blackwella, ktorého kontaktovala francúzska pobočka Phillips Records, keďže distribuovala aj katalóg firmy Island vo Francúzsku. Vraj má skvelého avantgardného muzikanta zameraného na elektronickú hudbu Pierre Henryho, ktorý by mohol so Spooky Tooth nahrať akýsi priebeh katolíckej omše. Keď to Chris vytiahol pred Spooky Tooth, súhlasili s tým, že to nebude ich album, ale Henryho. A tak šli do štúdia, nahrali nejaké podklady a tie boli poslané do Francúzska. Namiesto funkčného mixu po stopách však Henry vzal svoje zmixované stereo nahrávky a vlepil ich do stereo mixu kapelových skladieb. Bez akýchkoľvek úprav hlasitosti, pomerov a pod. Miestami dokonca Henry ulietava z rytmu a nemyslím si, že to bol vždy zámer, skôr to tak zlepil. Výsledok si kapela vypočula až na albume Ceremony uvedenom ako Spooky Tooth/Pierre Henry. Gary Wright bol zhrozený, ale Chris mu odsekol, že ľudia to budú milovať. Mike Harrison sa posťažoval, že ľudia tento počin brali ako tretí album skupiny, čo nebola pravda a práve pre toto sa rozpadli. To potvrdil aj Wright. Mike Kellie sa jednému novinárovi zveril, že album je hrozný, za čo ho Chris spucoval, že aj keď si to myslí, nikdy nesmie nič také komentovať pred novinármi.
Odhliadnuc od toho, že toto vlastne ani nie je experiment, nikto to tak naskladal, Henry a kapela sa nestretli a nerozvíjali spoločne svoje predstavy, podstatná je muzika. Nie, že by takto nemohla vzniknúť zaujímavá hudba. Mohla. Ale tu veru nevznikla!
Pritom na začiatku sa vyslovene radujem, tvrdá Have Mercy by bola super skladba, keby tam po chvíľke nehučal Henry. A v druhej polovici sa utrhne z reťaze, čo je vyslovene nechutné. Baladická Jubilation má v sebe čosi (Henryho), čo pôsobí ako pokazený magnetofón. A v strede sa zrazu začne posmievať koktavým ľuďom (p..p..p..). Podľa mňa je výsmech zdravotne postihnutých osôb opovrhnutia hodný.
V istom zmysle sa dá obdivovať Henryho schopnosť prísť so zlými a ešte horšími nápadmi. V Confession napríklad imituje kováča. Potom nastane katarzia, pretože sa Henry individuálne vlepil na úvod a na záver slaďáku Prayer a počas skladby azda jediný raz dokresľuje náladu. Nebojte sa, to najlepšie na koniec nehrozí. Offering zaznamenáva znásilnenie. Nielen muziky, však sa započúvajte do toho bolestivého vzdychania! Náš trestný zákon vymedzuje za tento čin základnú sadzbu päť až desať rokov, spoločným konaním aspoň dvoch osôb je tu sadzba sedem až pätnásť rokov, v prípade ťažkej ujmy na zdraví je to pätnásť až dvadsať rokov, no a v prípade usmrtenia obete dokonca dvadsať až dvadsaťpäť rokov väzenia. Ktovie, prečo je Ceremony dodnes obeťou nepotrestaného Henryho... Záverečná Hosanna by mohla byť pecka z kategórie najväčších. A väčšinu času aj je, čo ma teší.
Keby bol ten podmaz od Spooky Tooth aspoň nafigu! Ale on je dobrý, by výborný. Dva bonusy zo štúdiových sessions očistené od Henryho paškvilu sa nadýchli a znejú super. Ale album to nezachráni. Pre mňa je toto učebnicový príklad zmaru, kedy vydavateľ zneuctil výbornú muziku. Hanba! Dal by som jednu hviezdu za tých pár momentov, ale myslím si, že ako celok je to hnus, a tak ostanem pri zemi a ku hviezdam ani len nevzhliadnem. A vy?
» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Ceremony
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth
Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia / The Guitar Trio (1996)
Fenomenální trio kytarových virtuozů se vrací po třináctileté pauze, tentokráte do studia Real World, aby nahráli druhé studiové album, na kterém prezentují své kytarové zručnosti a opět čistě akusticky. Aby se neopakovali jako na jejich předchozích dvou deskách, přicházejí s modelem, kdy jejich sóla nejsou sejmuty v rovině levý, centrální a pravý kanál jako předtím, ale svá sóla hrají v centralním chanelu a jsou v pořadí první, druhé a třetí sólo. Vyjímku tvoří skladba Espiritu od Al Di Meoly, kde si mistr šesti strun nahál a vyvrstvil kytary sám, plus přidal jemnou rytmiku. John McLaughlin přispěl do koláče třemi novými skladbami, což u mě zvyšuje kredit desky. Al Di Meola použil již své vydané písně a Paca De Luciu neznám ... tady nevím. Jediný, autorsky mimo je song Manha de Carnaval od Luise Bonefy a je zahraný v duetu McLaughlin - Di Meola. Druhý duet Letter from India nahrál McLaughlin s De Luciu a autorsky píseń patří Johnovi.
Každý z mistů prezentuje svou kytarovou školu. Paco De Lucia je král falmenca, Al Di Meola je genius fusion a latino a John McLaughlin je symbol jazzrockové hry. Všichni tři podali opět velmi kvalitní výkon. Album The Guitar Trio potří mezi elitu ve svém ranku. Rozhoduji se mezi čtyřmi a pěti hvězdami. Jelikož JMcL přispěl třemi novými kousky a novátorský způsob nahrávání mě přesvědčil o tom, že si album zaslouží *****z*****
» ostatní recenze alba Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia - The Guitar Trio
» popis a diskografie skupiny Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia
Blind Golem / A Dream Of Fantasy (2020)
V roku 2020 sa objavil taliansky štúdiový projekt Blind Golem, ktorý nahral a vydal album A Dream Of Fantasy, aby naplnil túžby fanúšikov Kena Hensleyho po riadnej rockovej muzike.
Hensleyho som nespomenul náhodou, hudobníci z tohto projektu ho sprevádzali na talianskom turné. A potom si povedali, že by bolo dobré stvoriť aj niečo vlastné. Pravda, v duchu starých dobrých Uriah Heep. A tak aj učinili. Dokonca im Hensley stihol pred smrťou nahrať do skladby The Day Is Gone slide gitaru a organ. A aby toho nebolo málo, ešte aj obal evokuje Rogera Deana. Ani nie heepovského, skôr toho z Greenslade. Ale to je detail. Poďme sa započúvať do muziky.
Štrnásť skladieb si berie to najlepšie z hard rocku prvej polovice 70. rokov. Zdanlivo nič nechýba a ani po vypočutí sa na tom nič nezmení. Kávesovo-gitarová viachlasá bravúra neopustí repráky ani na sekundu a človek by si pomyslel, že má čo dočinenia so skrytým drahokamom. ALE!
Je tu jedno veľké ale. Po polhodine moja pozornosť opadáva a to aj pri opakovanom počúvaní. Chápem, že šlo pôvodne o jednorazový projekt (o druhom albume si povieme nabudúce), a tak neodolali zaplniť cédečko na doraz (cca 70 minút, aby som im nekrivdil), za mňa je to skôr mínus. Neviem, ktoré skladby by som vypustil, ale keby vybrali ľubovoľnú, čo ja viem, štvoricu, mohli by sme sa tu rozprávať o vynikajúcom zabudnutom počine pre archeologických zberateľov. Iste, predajom by to nepomohlo, ale pre mňa ako nadšenca do hard rocku, by to znamenalo veľa.
Nuž, nestalo sa. Preto u máme vynikajúce jednotlivé skladby, ktoré však netvoria synergický efekt, skrátka plynú, až kým neudolajú poslucháča alebo, naopak, on nedorazí ony. Nechápte ma zle, tá muzika je skvelá a baví ma. Ale ako celok je to len dobrý album.
Pritom rozbehnutá úvodná pecka Devil In A Dream ma takmer vystrelila zo stoličky, tak je chytľavá! Posadená Screaming To The Stars je rovnako úžasná. Paradoxne, sladší kúsok The Day Is Gone s Hensleym patrí k málu menej výrazných skladieb. Tuctový slaďák, ktorý rozcupuje hneď nasledujúca hymnická pecka The Ghost Of Eveline. A ide to rad radom, jedna bomba strieda druhú, miestami je to uriahheepovejšie ako originál. Ale nájdu sa aj iné inšpirácie, moog v The Gathering je prakticky ukradnutý z Lucky Mana od Emerson, Lake & Palmer. Záverečná akustická gitara v A Spell And A Charm je vydarenou katarziou.
Taliansky hard rock je vzácny, Blind Golem na albume A Dream Of Fantasy ponúkajú to najlepšie, čo doma majú, akurát toho navarili viac, ako sa dá zdravo skonzumovať. Pre nenásytných poslucháčov však ponúka prvotriedne rockové hody.
» ostatní recenze alba Blind Golem - A Dream Of Fantasy
» popis a diskografie skupiny Blind Golem
Nucleus / Alleycat (1975)
V polovici 70. rokov sa fusion dostalo do slepej uličky, koketovanie s funky, ba až discom, bolo nevyhnutnou podmienkou pre akceptáciu tohto druhu muziky. Kto prečnieval, o tom dnes vie málokto. Ani Nucleus sa nedokázali tomuto trendu vyhnúť. Ôsmy štúdiový album s názvom kapely na prebale – Alleycat (1975) – zachytáva túto skutočnosť viac ako dostatočne.
Z pohľadu stabilných zostáv ide o tretiu inkarnáciu kapely, ktorá sa postupne vyprofilova od roka 1974. Vedľa kapelníka Iana Carra (trubka) stáli Ken Bartles (saxofóny, flauta), Ken Shaw (gitara), Geoff Castle (klávesy), Roger Sutton (basa) a Roger Sellers (bicie). Kým sa dostanem k muzike, nedá mi spomenúť čudný obal s disproporčnou mačkovitou šelmou v popredí, tento typ obalov bol asi populárnejší, než by sa zdalo, aj Al Di Meola mal čosi také, ba aj Blackfoot.
Pätica skladieb silno akcentuje „chill“ funky nálady, už úvodná Phaideaux Corner by sa nestratila v žiadnom „discopríbehu“. Pravda, občas túto lavínu tanečných vibrácií naruší temnejšia atmosféra, posadená titulná skladba patrí k tomu najlepšiemu, čo sa tu nachádza. Zvyšok neprekvapí, Splat sa desať minút točí v kruhu, ktorý sa postupne zmení na špirálu smerujúcu k úzkemu hrdlu pobluesneného uspávadla You Can’t be Sure, aby sa poslucháč znenazdajky ocitol v divokom maelströme Noseguy. Záver albumu stojí rozhodne za to!
Celkovo ma však Alleycat až tak nebaví. Z výnimočnej kapely sa stala rutinérska veličina. Kompetentní muzikanti funkujú a... To je všetko. Za mňa slabé tri hviezdy, nie som stopercentná cieľovka.
» ostatní recenze alba Nucleus - Alleycat
» popis a diskografie skupiny Nucleus
Morse, Neal / Neal Morse & The Resonance - No Hill For A Climber (2024)
| 10.02.2025 | Názorná ukázka hudby zanesené vším, co ucpává trubky. Očekávání z mé strany byla, ale lepkavá kaše, co ulpívá všude a nejde umejt, se ukázala býti nepoživatelnou. Co činí libovolnou hudbu nesnesitelnou? Nátlak. Místo prostoru pro vnímání dostáváme striktní rozkazy. Teď jásej! Teď se dojímej! Teď gradace! Vrchol! Zírej! Čum! Dělej!!! Takto vycvičeně střihnutá hudba je jen rytmickým doprovodem k tomu, aby galejníci svorně a úporně veslovali v jednotě až do padnutí. Není v ní prostor pro vlastní vyložení vjemů, mantinely jsou tak úzké a z betonu, že se jimi doslova prodírám. Rád bych rozjímal, rád bych se nadechnul, rád bych přemítal. Ale ne, musím se docpat až k úzkému průzoru v betonové zdi, kde je napsáno - dýchej! Pak je výklenek s tvrdou pryčnou a nápisem - rozjímej, přemítej! Neal hudbu prezentuje jako soundtrack mnišských temných kobek s klauzurním režimem a to je vskutku k nevydržení.
Mám-li se oprostit od religiózně vězeňských impresí a věnovat se hudebnímu materiálu, musím konstatovat následující. Současné trendy vyžadují, aby vnimatel byl zaplavován něčím atraktivním hned od začátku. Jak není efektní refrén do deseti sekund, skladba se přeskakuje, jak není ve videu nějaká akce, tiktoker odklepává další shot, jak není v titulku zprávy skandální imperativ a senzace, jde se číst další zpráva. Tomu se přizpůsobuje ksicht po úspěchu bažících interpretů. Pouťové atrakce a laciné efekty se snaží upoutat jako u vyvolávačů na arabském rynku. Barvy, světla, výkřiky, vše bezobsažné, zato hlasité. Jako odstrašující příklad poslouží skládka do výšky trčících bezcenných blýskavých a ječících tretek, co vyšla pod názvem The Astonishing vyvíteodkoho.
Zde se děje něco podobného. Kompoziční nápady se tu nacházejí a místy jsou i pěkné, to se říci jistě dá, proč ne. Ovšem daleko rozsáhlejšími místy, obzvláště tam, kde by mělo dojít ke zklidnění a pozvolnějšímu plynutí, se ukazuje Morseho kompoziční bezradnost. Jak se výskavě negraduje, tak nemá Morse co hrát, bezradně a prázdně preluduje. Proto skladby extaticky gradují prakticky pořád a tím vzniká pro posluchače velice nepříjemně únavné a nevlídné prostředí. Způsob podání je navíc zcela odpudivý a popírající základní princip posluchačské svobody. Onen nátlak je přítomen v každém tónu, v každé notě, v přísně útočném vokálním projevu. Jako kázání hysterického proroka, co slibuje buď rajskou odměnu, když se mu budeme slepě kořit, nebo v opačném případě jen a jedině věčné zatracení s barvitě vylíčenými tresty. Takto ideologicky diktovaná hudba je jako práskající karabáč nad hlavou a poslech způsobuje studené opocení úplně všude.
Na konci alba jsem semletý jako mravenec vhozený do míchačky se štěrkobetonem. Což ideologovi je jedno, hlavně že má hotový prefabrikát, pohřbené zabetonované duše nepočítá. No place for a free soul.
» ostatní recenze alba Morse, Neal - Neal Morse & The Resonance - No Hill For A Climber
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal
White, Lenny / Attitude (1983)
V roce 1983 se tento výborný americký bubeník a člen skupiny Return to Forever rozhodl vydat studiovku opět pod svým jménem. Předtím vyplodil tři komerčně laděná alba se svou skupinou Twennynine, kterou pak po třetím počinu Just Like a Dreamin' /1981/ rozpustil. Album Attitude je svou dramaturgií hodně podobné právě hudbě 29.
Attitude je hudebně o funky a r'n'b. Veselé rychlejší sklabdy se prolínají s těmi pomalejšími dojáky. Takový kousek je na druhém postu alba. Album je celé nazpívané, rytmika je přesná jako autobubeník, ale je vyšperkována perkusemi, takže nepůsobí sterilně. Lenny si dal záležet /jako na všech jeho deskách/ na propraconavosti. Tento popově laděný počin rozhodně není jen snůžka líbivých melodií. Pod povrchem se skrývají dokonalé aranže a zajímavé hudební sestavy. Markus Miller /basa/ se mi zpočátku zdál nevýrazný pro tohle album, ale postupně si uvědomuji to, jaký je jeho přínos nahrávce v tom, že se nepustil do nějakých výraznějších basových výletů. S grácií mistra to vše drží pohromadě.
Attitude si v hodnocení ode mne odnáší tři poctivé hvězdy. Je to průměr. Dvě jsou málo, protože si myslím, že tohle není jen pro kompletisty a sběratele.
***z*****.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Attitude
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Jethro Tull / Rock Island (1989)
Koncom 80. rokov sa z Jethro Tull stala obyčajná rocková skupina. V tomto duchu vnímam aj jej album Rock Island z roka 1989.
Zostava sa na chvíľku ustálila na štvoricu hráčov, teší ma, že umelé bicie z minulých albumov vystriedal Doane Perry. Dave Pegg, Martin Barre a Ian Anderson zavrhli otrasné 80’s experimentovanie a vrátili sa k rockovému prejavu. Pravda, bez akýchkoľvek progresívnych výletov do oblastí, kde ešte nikto nebol, ktoré zdobili ich púť 70. rokmi. A to je zároveň najväčšia slabina prezentovanej muziky. Aspoň pre poslucháčov zvyknutých na jedinečnú muziku. Druhým mínusom je spev, keďže Ian mal vážne problémy s hlasivkami, tu však ešte aspoň znie ako on, v súčasnosti je na tom ďaleko horšie.
Ja kvitujem, že je album priamočiaro hardrockový, skladby príjemne odsýpajú, ale nie je v nich nič, z čoho by som nadšením vyskakoval tri metre od zeme. Túto podobu hudobného prejavu kapely, ktorá trvá prakticky dodnes, mám v zbierke preto, lebo jednoducho Jethro Tull chcem mať komplet. Sú tam lepšie, horšie i úplne zúfalé momenty, ale to je život. Nemusím ich počúvať často, ale raz za čas mi neprekážajú.
Vedľajším efektom prezentovanej muziky je to, že mi troška splýva. Nemám tu žiadnu favorizovanú skladbu. Zo záplavy tvrdších kúskov pozitívne vyčnievajú dumky á la príjemne melancholická Another Christmas Song a asi jediné dve skladby v duchu „starých“ Jethro Tull – The Whaler’s Dues a Big Riff And Mando.
Rock Island je priemerný album v dobrom slova zmysle. Pustil som si ho po dlhej dobe a bavil ma. Kiežby takto hrali dnešné skupiny, ktoré si hovoria rockové.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Nucleus / Solar plexus (1971)
Solar Plexus, tretí album britskej jazzrockovej skupiny Nucleus, vznikol ako produkt za peniaze. Ian Carr získal grant z Arts Council a zložil šesťdielnu suitu. Trvalo mu to od konca roka 1969 až do konca nasledujúceho roka. Výsledok nahral za dva dni tesne pred Vianocami (15.-16. decembra) a v roku 1971 sa album dostal aj na pulty.
Carr sa na celom albume drží v pozadí a prenecháva priestor pre široké spektrum muzikantov. Sú tu dychári Kenny Wheeler, Harry Beckett, Brian Smith, Tony Roberts a Karl Jenkins (ten hrá aj na elektrický klavír), basáci Jeff Clyne a Ron Matthewson, na gitaru hrá Chris Spedding, bicie obsluhuje fenomenálny John Marshall a zostavu dopĺňajú aj perkusionista Chris Karan a hráč na synťáky Keith Winter. To by boli fakty, hor’ sa na pocity z muziky.
Úvodné pazvuky Elements I & II sa psychedelicky búria, mám pocit, akoby som sa ocitol v nočnej more sci-fi filmu zo 60. rokov. Pri Changing Times si pripadám ako na koncerte vážnej hudby, akurát ide o jazz. Tento pocit silnie pri Bedrock Deadlock, kde sa nachádza aj sólo na hoboj. Opäť je v tom istá dávka psychedélie, veru mám pocit, že tak ako Nucleus v tom čase nehral nik! Aj keď je prezentovaná muzika predkladaná ako celok, práve túto skladbu s čistým svedomím vypichnem ako absolútne naj, čo sa tu nachádza. A ono to tú náladu á la klasická vážna hudba nestráca ani v ďalšej skladbe Spirit Level. Tú si viem predstaviť aj v nejakej rozprávke, pravda, keby tam v čarovnom lese ktosi konzumoval halucinogénne huby. Najkonzervatívnejšia skladba na albume je nepochybne Torso, pohodová jazzrocková náladovka. Už dávno ma inštrumentálna hudba tak nebavila, ako dnes pri počúvaní tohto etalónu sofistikovanej ekvilibristiky. A to úžasné bubenícke sólo v závere, to je chuťovka! Záverečný štvrťhodinový výdych Snakehips’ Dream je pomenovaný po slávnom tanečníkovi „Snakehips“ Johnsonovi. Ťažko povedať, prečo, tancovať na túto zadumanú sekanú je isto výzva. Každopádne sa tu prvýkrát ozve aj sólo od kapelníka.
Musím Ianovi Carrovi zložiť poklonu. Stvoril dielo, ktoré je v mojich ušiach svetové. Pokiaľ vás album Solar Plexus doteraz obchádzal, neváhajte! Ak ste jazzovo pozitívni a neohŕdate klasikou, toto je úžasná hudba presne pre vás. Škoda, že zapadla. U mňa je ako to slnko, ktoré vychádza každé ráno. Životodarná istota.
» ostatní recenze alba Nucleus - Solar plexus
» popis a diskografie skupiny Nucleus
Fermata / Ad libitum (1984)
Keď sa povie dobová hudba, má to v sebe obvykle skryté čosi, čo pamätníci spoznajú na prvú dobrú. V prípade (česko)slovenského rocku je to zvyčajne čosi odpudivé. V roku 1984 tento pocit zvečnila aj legendárna Fermáta na albume Ad libitum.
Rock to na Slovensku nikdy nemal ľahké. Jeho zlatá éra sa skryla s normalizáciou, nuž nahrávať mohli len prominentní muzikanti a aj to len občas a v silnej cenzúre komunistického pohľadu na budovateľské umenie. A tak sa dnes tešíme z fragmentov, náznakov, úplne výnimočne aj zo svetových albumov a kapiel. K tomuto promile vyvolených patrila aj prevažne jazzrocková Fermáta. Žiaľ, v 80. rokoch svoje chúťky uprela k spievanému československému „syntetickému“ bigbítu, čo je žáner, ktorý sa mi bridí.
Desať skladieb kastrovaného popíku s priškripnutým spevom s občasným pokusom o tvrdšie rockové vyznenie vo mne vyvolávajú pocit pirátskeho zajatca, ktorého jednookí a jednonohí zlosynovia nútia skočiť z dosky do vody plnej žralokov. Pravda je, že keď mi do toho zanôtia ploské klávesy (Posledné tango na Vajnorskej ulici), tak by som aj pobehol. Vôľa prežiť a vzdorovať sa mi zjavuje len počas gitarových sól, to je aspoň nafukovacie koleso, čo na tom, že proti žralokom je dobré asi ako mŕtvemu zimník.
Pokusy o zložitejšie motívy sú bezradne rozsypané z reproduktorov do okolia, kebyže ich chcel niekto pozbierať, môže rovno signalizovať S.O.S. Unavenej skupine pocestných určite dobre padnú Stoličky, akurát je kruté, že sú to v skutočnosti fakírske nástroje na mučenie. Elektrické kreslo má v sebe väčšiu mieru empatie ako táto skladba.
Moment! Ešte stále sa na tento text pozeráte s nádejou, že dôjde aj na dobré stránky? Ó nie, album si poistil absenciu akýchkoľvek kladov s funky náladou. Z takej Ešte vládzem doteraz nevládzem. Keby sa album volal Porucha vkusu, vystihol by môj dohad, prečo by sa mi toto dielo malo páčiť. Vyzdvihnúť čosi je pre mňa nemožná úloha, náznak erekcie v úvode skladby Päť minút po dvanástej pochovajú výpady rytmiky. Ale ako balada je to vlastne takmer počúvateľná skladba, so škrípajúcimi zubami. Ak chcete vynútené priznanie, najlepšia skladba na albume je ostrá inštrumentálna smršť Post Scriptum. Je skutočne dobrá! A bubenícke sólo v úvode Ad libitum síce znie, akoby ho nahrávali vo vykachličkovanej kúpeľni na kotúčák, ale vďaka aspoň zaň, to, čo nasleduje po ňom, sa vzpiera klávesnici. Neviem, prečo ma slapové basové exhibície nebvaia. Vlastne viem! Pretože dokážu vyznieť iba vo funky a to je pre mňa ekvivalent trhania neumŕtveného trvalého zuba kombinačkami.
Zvuk je poplatný dobe. Za mňa to je mínus.
Ad libitum mám v dvojdiskovej edícii z roka 2009 s poradovým číslom 4, dopĺňa ho album Simile, pre ktorý som si toto dvojcédečko kúpil. Dnes som si ho vypočul do konca, čo sa mi na prvý raz pred časom nepodarilo. Nemyslím si, že si ho do konca života ešte niekedy vypočujem, nuž za mňa je toto najslabší album skupiny, ktorú inak veľmi uznávam. Viem, že som porušil svoj sľub nepísať o našej scéne, pretože naši pamätníci sú v tomto skoro takí tolerantní ako Bombic k menšinám, ale povedal som si, že niektoré hrôzostrašné zážitky treba vypovedať, aby sa ich človek zbavil.
Hviezdičky za každé áno udeľujem nasledovne:
Sú tu kompetentní muzikanti? Áno.
Hrajú dobrú muziku? Nie.
Majú dobrý zvuk? Nie.
Sú tu uveriteľné emócie? Nie.
Túžim sa k albumu vrátiť? Nie. S odretými ušami je to za jednu hviezdu. Ale bol som v pokušení nedať tú...
» ostatní recenze alba Fermata - Ad libitum
» popis a diskografie skupiny Fermata
Gallagher, Rory / Taste – Taste (1969)
Od Roryho znám jen zlomek jeho rozsáhlé diskografie - první dvě sólové desky a tohle album. Na CD mi leží doma už nějaký ten pátek, ale mám pocit, že jsem ho většinou poslouchal spíš jako kulisu k práci. Zkusil jsem mu tedy tentokrát dát větší prostor, abych se mohl podělit o strukturovanější dojmy.
Vždycky jsem si myslel, že jde o studiové album, ale po dnešku bych ho označil za ve studiu nahraný živák. Žádné přetáčky, dotáčky, stříhání, spíš hutná (a syrová) verze toho, co tehdy Taste předváděli na koncertech. Fígly, kdy se rytmika na moment zcela odmlčí, aby po chvíli mohla do skladby zase surově vpadnout, občas nějaký ten Roryho netrefený tón... Zvlášť bluesové tradicionály Sugar Mama a Catfish jdou v té syrovosti hodně daleko, až si říkám, jestli hlavní úlohou producenta Tonyho Coltona bylo nepřekážet a dát věcem volný průběh. Vlastně jediné dvě položky, ve kterých cítím snahu o pečlivější aranžování, jsou úvodní kus Blister on the Moon a pecka Born on the Wrong Side of Time - a vida, ve skutečnosti jde o "přílepek" nahraný pro singlové vydání o několik měsíců dříve. Nejspíš nebude náhoda, že ony dvě skladby na mě působí asi nejrockovějším dojmem.
Deska je většinově autorská, dva covery (Ledbellyho Leaving Blues a I´m Moving On od Hanka Snowa) žánrově rámují ingredience, ze kterých tehdy Rory kuchtil sám za sebe. Na jedné straně blues, které nemá ambice dávat originálům od černých mistrů stravitelnější podobu, na straně druhé rock´n´rollová, jazzem poučená svižnost. Dual Carriageway Pain tak může mít v základech trochu toho transformovaného rhythm and blues, následující Same Old Story zase disponuje riffem, po které by v té době určitě skočila i nejedna ze začínajících hardrockových kapel, se kterými se Taste v londýnském nahrávacím studiu De Lane Lea nepochybně museli potkat.
Na celém albu mi paradoxně trochu vadí to, co nejspíš ledaskdo považuje za přednost - tedy ta syrovost hraničící s odfláknutostí. Dokud hraje celá kapela, funguje to dobře, ale jakmile Rory zůstává na záznamu jen sám s kytarou, jde občas ve jménu autenticity technika stranou natolik, až to na mě působí rušivě. Naštěstí takových momentů není zas tolik, abych si poslech nedokázal užít.
» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – Taste
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory
Cactus / Temple of Blues: Influences and Friends (2024)
| 27.01.2025 | Albumy, na ktorých si kapela pozve hromadu hostí, nie sú úplne mojim denným chlebom. Obzvlášť, keď nejde o nový materiál, ale, ako v prípade Temple Of Blues – Influences And Friends, o znovunahrané hity kapely Cactus.
Výsledok je často chabý, niekedy uchádzajúci, zriedkavo skvelý a občas sa človek neubráni dojmu, že je zbytočný. A to je presne prípad tohto albumu. Pätnásť klasických kúskov kapely znie síce celkom uchádzajúco, ale nie je tu ani jeden prípad, že by som si povedal, že aha, táto verzia prekonala pôvodnú nahrávku! A ani sa jej nevyrovnala.
Mám podozrenie, že to, čo ľudí pritiahne k počúvaniu, sú mená hostí. Spomeniem len niektorých – na base sa mihnú ľudia ako Billy Sheenan a Bob Daisley. Gitaristov lemujú týpci ako Joe Bonamassa, Ted Nugent, Warren Haynes, Pat Travers, Vernon Reid a Doug Aldrich. Za mikrofónom zahosťujú maníci ako Dee Snyder, Mark Stein a Ripper Owens. Netrúfam si odhadnúť, nakoľko je ich prítomnosť prínosná, skrátka tu sú a v skladbách nerušia. Ako, od Parchman Farm po Long Tall Sally je to jazda, tie skladby sú skrátka super. Akurát sa celý čas v duchu pýtam sám seba, reku, načo?
Album som si kúpil až na druhý pokus, najprv som si ho vypočul cez internet a vyradil ho zo zoznamu. Ale potom som si povedal, že diskografiu kapely mám takmer kompletnú, tak si ho predsa len vezmem. Akurát mi dohral a moje pocity sú stále rovnaké. Dobré skladby v rutinnom prevedení, vcelku zbytočná nahrávka určená pre kompletistov a zvedavcov, ktorí sa môžu pokochať množstvom rockových a metalových hostí hrajúcich klasické bluesové a hardrockové pecky. Ako best of z Wishu funguje Temple Of Blues na jednotku, ale je nám to treba?
Najlepšie na mňa pôsobí hardrocková smršť Guiltless Glider. Rovnako je zábavné počúvať Dee Snydera, že je „zlý“.
Samo o sebe to nie je zlá muzika, pokiaľ by som nikdy nič iné od kapely nepočul, možno by som bol aj nadšený. Tu však nedokážem odhodiť svoje pocity a zážitky, ktoré mi pri počúvaní stavajú ochranný val pred nájazdom podozrivého stáda. Javí sa známo, a predsa, akoby ma chcelo podviesť. A vás?
» ostatní recenze alba Cactus - Temple of Blues: Influences and Friends
» popis a diskografie skupiny Cactus
Blackfoot / Siogo (1983)
V 90. rokoch som sa začal intenzívne zaujímať o muziku s pozitívnou diskrimináciou južanského rocku. Po zistení, že skupina Blackfoot mala vo svojich radoch aj Kena Hensleyho, som bol prekvapený a chcel som vedieť, ako sa táto kombinácia – skladateľ, klávesák a spevák z Uriah Heep a ostrí južania – dokázali zladiť. Nahrali spolu dva albumy, pričom Siogo (1983) sa ku mne dostal ako prvý.
A bol som sklamaný. Dobový komerčný rock, Hensleyho akoby ani nebolo, skrátka, album som zavrhol a dlho predstieral, že neexistuje. Až som ho v roku 2022 objavil na pulte v reedícii od Music On CD. Mal som asi slabšiu chvíľku, a tak som si povedal, že toho Hensleyho predsa len chcem mať v zbierke aspoň ako vzorku toho, čo stváral. Opustil nás chvíľku predtým, tak som si ho chcel aj takto pripomenúť.
A už pri prvom vypočutí som bol prekvapený z dvoch vecí. Album je celkom energický a dopočúval som ho bez toho, že by ma nejako zvlášť vyrušoval. Jeho najväčší problém je podľa mňa v tom, že pre južanov je príliš zväzovaný snahou ísť s dobou komerčného vlasatého metalu a pre priaznivcov toho druhého je zasa príliš málo zapatlaný dobovými šminkami. Na to sú Blackfoot predsa len dostatočne osobití muzikanti, aby len tak v krátkom čase odhodili svoje návyky pre radosť producentov ňuchajúcich peniaze. A Hensleyho vklad je prakticky nepočuteľný, ani jeho priaznivci sa tak nemajú čoho chytiť. Skladbu zložil jednu, na ďalších dvoch je aspoň pripísaný, no a spieva len v rámci zborov. Ak nepočítam slide gitaru v skladbe Drivin’ Fool, zaznamenáte jeho prítomnosť akurát kvôli klávesom. Ale ani tie neprinášajú žiadny výraznejší moment, mohol by ich hrať azda hocikto.
Táto polovičatosť, to rozkročenie medzi tým, čo bolo a malo by byť, z tej muziky vyčnieva. Už úvodná Send Me An Angel je umravnená, vokály á la Uriah Heep tomu nepridávajú. Keď si človek vypočuje album Marauder a potom si pustí toto, tak môže dostať aj šok, deficit tvrdosti dosahuje vysokú hodnotu aj pri čiastočnej hluchote. Zaradenie nazarethovskej spotrebnosti Heart’s Grown Cold mi príde zbytočné, odporné klávesové intro v Teenage Idol pochovalo celú skladbu. Goin’ In Circles by som si vedel predstaviť popri úsečných skladbách ako You Really Got Me alebo Louie Louie. Len neviem, či je to dobre...
Keby som mal povedať, kde to funguje, tak v spevnej Crossfire vnímam potenciál na hit, v tvrdšej skladbe nazvanej We’re Goin’ Down cítim čosi z pôvodného nasadenia kapely a aj Hensley sa na chvíľu odviaže. Run For Cover ma až na refrén baví, melodický rock vie znieť aj horšie, zato heavymetalová smršť White Man’s Land nemá chybu, je to pre mňa vrchol albumu. Dobrá je aj naliehavá rockovica Sail Away. Na záver spomeniem skladbu Drivin’ Fool, asi jedinú južarinu na albume. Mohlo ich byť viac.
Siogo (nie je to indiánske slovo pre blízkosť, ako nakecali hráči vydavateľovi, ale akronym pre Suck It Or Get Out, čo bol transparent vylepený v ich autobuse na predchádzajúcich turné určený pre slečny, ktoré sa chceli s kapelou... zblížiť) je celkom dobrý album, ktorý však trpí dobou vzniku a absenciou akejkoľvek nadštandardnej muziky, pre ktorú by som ho chcel nejako vyzdvihnúť z priemeru. Ale už som si ho párkrát pustil, odkedy som si ho kúpil, a tak mu pokojne dajte šancu. Nikde nie je napísané, že vás nezaujme.
» ostatní recenze alba Blackfoot - Siogo
» popis a diskografie skupiny Blackfoot