Naposledy přidané recenze
Led Zeppelin / III (1970)
| 29.07.2025 | Některá hudební díla pokusům o recenzi odolávají. Dlouho je znám, slyšel jsem je mnohasetkrát, mám jasnou představu o vyvolaných pocitech, jednotlivých kompozicích, konečném verdiktu. Ale stejně to nestačí. Přes veškerou dlouhodobou obeznámenost s nahrávkou prostě nejde hned psát tak, aby to bylo dostatečně výstižné. Vždy jsem věděl, že se mi tohle album líbí, vždy jsem přesně věděl jak moc, ale nedokázal jsem dostatečně vyjádřit proč. Alespoň tedy ne způsobem, který by výstižně zobrazil moji vlastní virtuální realitu. Led Zeppelin III mám poslední tři týdny v denním playlistu, album přišlo na řadu nejméně padesátkrát. Pozvolna se nakonec v průběhu času začalo podvolovat, ale nebylo to vůbec snadné. Myšlenky a představy jen nenápadně nabíraly konkrétních tvarů, jež bylo možné popsati bez nebezpečenství přemíry nesrozumitelné abstrakce, přičemž i ta je ve výsledku nevyhnutelně zaznamenána.
Ačkoli mám v paměti trojku jako odlehčenější album, od prvního okamžiku dostávám nekompromisně energetický nářez. Otevírací skladba svým rytmicky odpíchnutým výjezdem spustí koncentrovaný proud hard rockové nespoutanosti. Na velmi krátké ploše posluchače doslova přitlačí ke zdi a nesmlouvavě do něj sype hustě pěchované dávky. Okamžitě musí zaujmout světlejší zvuk oproti dvojce s výraznějšími výškami. Vyvolává pocit jasně konturovaného hudebního sdělení, čemuž přispívá i celkový nápor ostře vykreslených instrumentů. Plant zpívá trochu jinak, odvázaně a intenzívně předvádí své vokální dovednosti, rychle se žene kupředu a bere s sebou všechny ostatní. Umístit Immigrant Song na hranu strany A byl výborný tah, neboť takto se zaryl do mysli celých generací rockových fandů.
Jak první skladba zprudka začne, tak i skončí, až mám pocit, že trvala slabou minutu. Jako když se vysype krabice s ocelovým nářadím. Proud hudební dravosti však neslábne ani v dalších stopách, i když se vine trochu klikatěji. Je pravda, že hegemonii hrubosti na první straně zdánlivě narušuje hned následující lehce Kashmirovská Friends. Představuje krátký hlasitý nádech mezi dvěma nátěry, co nedají klidu. Dá nám poprvé ochutnat nové vlivy, které LED ZEPPELIN absorbovali po dlouhá léta svého prenatálního vývoje, a nyní je do nás rozmarně pouštějí. Proto vkusně provedené akustické aranžmány nejdou na úkor rockové přesvědčivosti, je naopak pozoruhodné, jak jí prospívají. Je třeba si toho všímat a uvědomovat si to, aby člověk nebyl zmaten.
Zato do běla nažhavený pulsar Celebration Day je stvrzením oné tvrdé sevřenosti první půle nahrávky. Veliká radost, nechat se ve vlnách zalévat tekutým kovem majestátní muziky. Sveřepý tah kupředu je veden svižnou rukou a člověk si pomalu ani neuvědomuje, jakou že to poslouchá vlastně tvrďárnu. Nachází krásu a potěšení v něčem, před čím by se pár let zpátky v nelibosti schoval do úkrytu. Je historicky příznačné, jak se tato hranice v průběhu let neustále posouvá, jakou míru náporu je posluchač ochoten nejen absorbovat, ale i vyžadovat. A jak je mu to za pár let málo, chce víc, silněji, razantněji, rychleji, agresivněji. Tuto přímočarou hru ale LED ZEPPELIN s posluchačem neakceptují, mají své vlastní způsoby, jak ho dostat.
Vedle přílivu nových vlivů se začínají jiné markanty poněkud vytrácet. Zejména blues ve své zemité podobě hudebního podhoubí úplně vymizí, ovšem aby v jedné pamětihodné skladbě naopak propuklo do nosného tématu. V nejdelší kompozici alba Since I've Been Loving You se na ploše téměř sedmi a půl minut koná důstojná oslava blues. Jeho povýšení na další úroveň, o níž nebylo do té doby ani potuchy. Dokážou to, aniž by se nějak doslovně bluesovalo. Jde hlavně o pocit, atmosféru, těžkou ruku, údery, co padají rozvážně a zadumaně, naléhavost a opravdovost. V tomhle je tento song jeden z nejpůsobivějších nejen v LED ZEPPELIN historii, ale troufám si tvrdit, že i rockové. Jeho amorfně proměnlivá a současně pevně vykreslená podoba je projevem skutečného uměleckého mistrovství, kdy se všichni čtyři prvočinitelé vlastní hybností v čase potkávají, míjejí, doplňují, nahrazují, paralelně zdvojují, rozbíhají, proplétají. Předvádějí tak obdivuhodně vyspělou moderní formu skladby, i ozvěnu sto let starých tradic. Zážitek z nejúchvatnějších.
Nejblíže středové vyváděcí drážky první strany desky byla vždycky píseň Out On The Tiles. Je nejenom opět těžkotonážní, ale vždycky mě přišla být názornou ukázkou toho, co LED ZEPPELIN předvedou na další dlouhohrající desce. Obzvláště závěrečná třetina předvádí vyrýsované zárodky hutně valivých pomalých riffů, co se sunou pod naléhavým Plantovým sonickým kvílením, kdy nejde ani tak o slova, jako o tón a leptající charisma na hranici palčivosti. To se příště plně ukázalo v monstrskladbách Misty Mountain Hop, Four Sticks i When The Levee Breaks.
Nicméně nikdo v té chvíli netušil, co přijde nejenom za rok, ale ani nemohl nepřipravený posluchač čekat, co mu přinese strana bé. Jak skupina na předchozí desce kombinovala pro dosažení kontrastu v některých skladbách současně tvrdou i akustickou polohu, zde si ty folkové pasáže rovnou dovolila představit v samostatných písních. Jako by toho nebylo dost, pěkně je shromáždila právě na B straně, a tak se hudby lačný pozorovatel pozvolna dostává do vcelku rozsáhlé zahrady klasického anglického minstrelství a trubadúrství. Což je přesně ten moment, proč deska v paměti utkví jako silně akustická. Jenže, pusťte si áčko, je celé pro tvrďáky.
Projevená skutečnost na celé druhé straně je jedna velká a dlouhá metamorfóza. Před očima se odvíjí dlouhý pás filigránské perokresby, kde je každé stínování, každý důraz, i každá šerosvitná scéna vykreslena spíše hustým šrafováním, než tlustou čarou. Pochodové a dusavé bicí v Gallows Pole a Bron-Y-Aur Stomp rámují celou tuto povedenou akustickou proměnlivost, která se jako bájné mnohozvíře transformuje do mnoha muzikálních živočichů. Od banja v ukrutném tradicionálu Gallow Pole, přes kyselý až acidický pomeranč v Tangerine, kde se rozvlněné kytarové tóny vymykají běžnému akustickému cítění směrem do elektrického country, přes dlouhou a zamyšleně o dálavách vyprávějící That's The Way plné zjihlé romantiky i kouzelného sborového tajemna, k neodolatelně rurálně tancovačkové Bron-Y-Aur Stomp (ty vole, kastaněty!), až po zkreslený vyjící zpěv v Hats Off to (Roy) Harper. Celé je to kompaktní a rozmanité, jako obrovská mísa zeleninového salátu s mořskými plody na zahradním stole pro vybranou a rozsáhlou společnost. Cpu se, a nemám dost.
Vůbec rozdělení alba na A "hard" stranu a B "soft" stranu by mělo být podnětem k zamyšlení. Nemyslím si, že tato koncepce vznikla náhodou. Je na autorech a interpretech, aby určili, jakou tvář má mít jejich výtvor. Zde má hudební scenérie výsledné rozvržení takovéto, a tento fakt je třeba přijmout. Obvykle docházelo ke střídání různých podob skladeb, aby bylo dosaženo účinku pestrosti, zde naopak vznikají dva odlišné hudební bloky. Divadelní představení o dvou dějstvích, z nichž každé sice obsahuje stejné herce, avšak zcela odlišné kulisy i výrazové prostředky. Proč ne, v tomhle se naštěstí meze nekladou, a zvyklosti jsou tu mimo jiné i proto, aby byly v rámci vývoje porušovány.
Navíc ono akusticko folkově lidové notování se dá přisoudit i změněnému prostředí, v němž část nahrávacích sekvencí probíhala. Tato skutečnost je jednak vnější (okolnosti), která ovlivnila kapelu, jednak vnitřní (sdělení), která pro změnu ovlivňuje posluchače. Její výraz je tak silný, až dojem z ní převládá. I tak se dá vysvětlit, proč je Led Zeppelin III vnímáno jako převážně akustické album, ačkoli ve skutečnosti není. Protože, a to je nutno dobře si zapamatovat, je to nářez jako bejk.
Třetí deska Zeppelínů dokáže vykreslovat mnoho barevných nálad, v tomhle je proti minulým počinům daleko hýřivější. Současně neztrácí ani kousku soudržnosti a celistvosti, má naopak strukturu žulového monolitu, co je protkán jemnými žilkami stopových příměsí. V celku se pak na takový výtvor lze dívat s nezměrným potěšením z jeho proměnlivé krásy. Je právě v té svojí rozmanitosti nevyčerpatelná, vždy udivující svojí nepopsatelností, neuchopitelností, hloubkou i lidskou blízkostí. Takto trojku poslouchám vždy a nemůžu se jí dost naposlouchat. Natož o ní psát. Navíc jinak, než jednou velkou impresí, to prostě nejde.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2025, dynamický rozsah DR12
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Trower, Robin / The Playful Heart (2010)
| 29.07.2025 | Robin Trower predstavuje stálicu na (blues)rockovej scéne. Až na obdobie v 80. rokoch, kedy koketoval s komerciou, si išiel stále to svoje. A to znamenalo klasické nástrojové trio gitara-basa-bicie. Ani na albume The Playful Heart z roka 2010 tomu nie je inak.
Ako som Trowera zamladi veľmi nemusel, tak ma v strednom veku baví čoraz viac. A to až tak, že som si zbierku doplnil o niekoľko albumov z posledných dvadsiatich rokov. Jednoduchá (ale nie nudná) schéma gitarovej muziky vychádzajúcej z blues a neodchádzajúcej z rocku môže znieť zdanlivo ľahko, ale verte mi, hrať jednoduchú hudbu tak, aby znela nadpozemsky, to si vyžaduje viac ako len tréning a sebavedomie. Chce to dušu, srdce, niečo, čo sa nedá nabifľovať a čo v apatieke nekúpite. A Robin Trower toto všetko má!
Od hudby požadujem nekompromisnosť, uveriteľnosť, nasadenie a vrúcnosť. Nejde ani tak o to, aby hučala a súperila v tvrdosti s diamantom, ale aby znela „správne“. Pre mňa. Inak, Trower nie je ktovieaký spevák, a tak na albume nešetril na prostriedkoch a využil služby Daveyho Pattisona. Pravda, prenechal mu len päticu skladieb vrátane titulnej. Hudba je to klasicky zadumaná „trowerovská“ a priam kryštálovo čistá. Rytmika s nepredvádza, spev neruší a gitara? Tie sóla majú všetko to, čo od takejto muziky očakávam. Miestami mám pocit, že rozpráva príbeh. Nerozumiem slovám, ale vnímam dej, cítim, že každý tón má svoje miesto a nie preto, lebo ho tam niekto s týmto úmyslom vložil. Skrátka tam patrí a inak to zahrať nešlo.
Album je meditatívny, tempá skôr pomalé. Tých jedenásť skladieb napriek tomu utečie rýchlejšie ako rozum pred Qeer for Palestina. Mohol by som menovať za priehrštie skladieb, ktoré obstoja samé osebe, avšak nežiada sa mi. Iste, Trower je Hendrixovec, a tak neprekvapuje, že napr. Dressed In Gold je vlastne All Along The Watchtower, beriem to ako neodškriepiteľný fakt, umelec má v sebe vždy čosi zo svojich idolov. Dôležité je, ako s tým naloží. V prípade Trowera ide o vydarené rozvíjanie odkazu. A prekvapivo konzumovateľný je aj v momentoch, keď sa rozhodne zanôtiť chytľavý refrén á la Prince Of Shattered Dreams.
Ak by som predsa len mal vybrať jednu skladbu z albumu, volil by som buď fajnovú Don’t Look Back alebo krehkú baladu Maybe I Can Be A Friend. Napokon, stačí málo okorenené plochami prázdna a všetky bôle si poslucháč doplní sám. V tom bol Trower vždy silný.
Nájdu sa tu, samozrejme, aj nedostatky. Ku koncu sa album stíši azda až moc, takže sa čudujem, že hudobníci v štúdiu nezaspali. A poslucháči veru tiež! Malátnosť stelesňuje skladba Camille, tú by som v podstate oželel.
Celkovo ide o jeden z tých lepších novodobých albumov Robina Trowera, zaokrúhlim mu polhviezdu nahor.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - The Playful Heart
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Mayall, John / Notice to Appear (1975)
| 28.07.2025 | Musím sa priznať, že ma aktuálne baví ponárať sa do bielych miest Mayallovej tvorby. Druhá polovica 70. rokov ho zastihla v USA, kde si, nikým nepovšimnutý, nahrával pre label ABC jeden album za druhým a veselo koncertoval. Dnes vám priblížim druhý album z roka 1975 – Notice To Appear.
Základná zostava sa nezmenila, Mayallovi sekundovala rytmika Soko Richardson (bicie) – Larry Taylor (basa), gitaru obsluhoval Rick Vito, husle držal Sugarcane Harris, klávesy mal na starosti Jay Spell a nechýbala speváčka Dee McKinnie. Avšak!
Mayall dostal ponuku nahrať album s legendárnym neworleanským skladateľom a muzikantom Allenom Toussaintom. A to znamenalo, že bude v podstate jeho sprievodným zoskupením. Toussaint poskytol svoje domáce štúdio, stal sa producentom albumu a zložil sedem z desiatich skladieb. Mayall sa neskôr vyjadril, že bol rád, že sa mu na album podarilo pretlačiť dve vlastné skladby, keďže do ničoho hovoriť nemohol, celé to bolo v Toussaintovej réžii. Napokon, práve Toussaint doplnil kapelu o miestnych hudobníkov. Na albume hrá dychová sekcia v zložení Nick Messina (trubka), Lon Price (tenor saxofón, flauta) a Larry Blouin (barytón saxofón). Ba čo viac, Mayall v troch skladbách vôbec nehrá, iba spieva. Toussaint si v nich totiž zložil svoj vlastný band: Steve Hughes (gitara), Herman Ernest (bicie), James Carroll Booker III (basa), Tony Broussard (basa) a Kim Joseph (kongá).
Dôležitá je však muzika. Aká je?
Povedal by som, že divná. Akoby Mayall chcel dobyť hitparády, ale tak o dvadsať rokov skôr. Produkcia je mäkká, uhladená, úvodná Lil Boogie In The Afternoon sa ani poriadne nerozbehne a už je tu koniec. Mess Of Love potvrdzuje, že funky v štádiu klinickej smrti môže znieť aj horšie, ako by si človek pomyslel. Aby toho nebolo málo, sú tu dokonca miesta, kde sa nudím. There Will Be A Way alebo Just Knowing You Is A Pleasure sú krásne príklady uvedeného pocitu. A to radšej nebudem komentovať cover Hard Day’s Night. Počuť túto skladbu ako funky rozhodne nechcete!
Aby ste si nemysleli, že je to nejaká „zlá“ muzika, sú tu aj skvelé momenty. Vnútorne napätá a repetitívne gradujúca Who’s Next, Who’s Now ma oslovuje viac ako moja internetová bublina, podobne je na tom aj Hale To The Man Who Lives Alone. Je fascinujúce, že hoci znie ako klasická Mayallovina, ten tu iba spieva a ide o skladbu, kde hrá Toussaintov band. K lepším momentom na albume radím ešte svižnejšiu náladovku That Love, bluesovo hravú The Boy Most Likely To Succeed a typickú Mayallovu funky-bluesovú pohodu Oldtime Blues.
Tento album sa mi veľmi nepáči. Je to skôr Tussaintova sólovka s hosťujúcim Mayallom a jeho kapelou. Verím, že si od tejto spolupráce mohli veľa sľubovať, ale fakt je, že o rebríčky sa album Notice To Appear ani neobtrel. A hoci nepochybujem, že môže zaujať rhythm’n‘bluesového poslucháča, pre mňa je skôr nepodarenou kuriozitou. A pre vás?
P. S. Dlho som pri počúvaní premýšľal, či dám slabšie tri hviezdy, ale povedal som si, že toto je asi len pre kompletistov.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Notice to Appear
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Led Zeppelin / II (1969)
Záhy po uvedení úspěšného debutu na trh začali chlapci opět ve studiích vyvíjet činnost, aby mu pořídili bratříčka coby úspěšného nástupce. Zdánlivé dvojče má však svůj vlastní charakter a disponuje pokročilými vlastnostmi více sehrané a současně uvolněné kapely. Na rozdíl od jejího předchůdce si na této desce mohli dovolit uskutečnění pozvolného a dlouhodobého nahrávacího procesu, který probíhal na různých místech na obou stranách oceánu. Na výsledku je tento benefit znát, a projevuje se hned v několika aspektech.
Evoluce se nedá zapřít, současně lze na Led Zeppelin II demonstrovat fenomén druhých alb. Následovníci aristokratických prvorozenců museli o svoje místo na slunci a trůnu bojovat. Existuje vzor, z něhož mohou čerpat, současně jsou vystaveni tlakům na zlepšení pověsti a obrazu rodové linie. Prostě nelehký osud mají nalinkovaný už od kolébky. Častým problematickým bodem sváru byla snaha o dvě protichůdné věci současně. Vývoj vs. status quo. Tuto volbu celkem dost nadějných souborů neustálo, a po jedné, dvou deskách, se uchýlily do rodinné hrobky s hodně krátkým epitafem.
Na první straně se projeví výrazná progrese ve vývoji tohoto nejméně stylově vyhraněného souboru z velké hard rockové čtveřice. Je zajímavé sledovat, jak je výsledného efektu dosaženo. Třeba hned začátek. Legendární hustý riff a prvních 33 sekund se jede bez Bonhama. Ten si to ovšem později pokusí vynahradit jinak a ne úplně zdařile. Tady je to ale jiný šálek čaje z psychotropních bylinek. Po nářezovitém úvodu přijde pěkně kosmicky nadechnutá pasáž, co obkrouží poslechový prostor neobyčejnými zvuky. Byl rok 1969 a psychedelizovalo se vydatně všude, tak proč ne u LED ZEPPELIN? Prastarý koráb jako z románu E.A. Poea pluje na nebi hnán vesmírným větrem, retro UFO má ráhna a plachty, které vržou v poryvech polární záře a za doprovodu klepání volně zavěšených kovových ozdob proplouvá v kruzích kolem nás. Tuto pasáž doporučuji poslouchat hlasitě, neboť jen tak se lze ocitnout ve středu galaktických vírů a šumů. Unášecí a hypnotické, krásně se rozvíjející náladotvornost a představivost. Na startovací stopu trošku výzva, ale po zapřažení rozjitřené mysli se projeví účinek doslova návykový.
Následující trojice kompozic představuje to nejlepší, co se na albu nachází. Nejlepší, a současně nejvíce náročné na čas i soustředění. Objevit vnější krásu této trojky je možné ihned, prozkoumat ji pěkně do hloubky je však veliká a zdlouhavá expedice do hájemství hudby. Nálada i výrazové prostředky zde velmi oscilují a to v širokém stylovém rozkmitu. Od atraktivních řezaných rytmů, přes eklekticky rozevláté jazzové křivky tónů basy a činelů, až po smířlivou polohu folkové akustiky s proměnlivým vokálem pana Planta. Plné hrsti nálad svojí hudbou Zeppelíni rozhazují, až se je chce chytat s rozevřenou náručí. Ačkoli na albu chybí jednoznačná bluesová klasika, je přítomnost blues (a tím jistě nemám na mysli jen „vypůjčené“ a teprve časem přiznané citace) v jeho atavistické podobě patrná prakticky neustále. Nejsilněji právě v této trojici a pak ještě v závěrečném majstršytku Bring It On Home.
Za všechny tři vybírám jedinou, pro mne nejvíce rozpolcenou a v oné rozpolcenosti tvořící přesvědčivý celek. The Lemon Song má čtvrtminutku přes šest celých minut a je na desce nejdelší skladbou. Oplývá několika zajímavými vlastnostmi. V jednu chvíli si s námi kamarádsky rozpráví v lokálu podbarveném pobíhavou basou a kytarovými trylky, skokem se z ní ale stává pádící splašenec hnaný rokenrolovým adrenalinem. Zajímavé je to o to více, že začíná jako krutá kytarová riffárna, ale tento stav se z nástrojové kresby pozvolna vytratí, aby se skladba podrobila instrumentální dekonstrukci. Má několik výrazů, vzájemně značně odlišných, a klidně bych ji nazval art rockovou, i díky rozsáhlým náladovým plochám, co se v čase proměňují ve vlnění viskózních tónů, jimiž snáze proniká do našich myslí. Není určena pro povrchní kulisový náslech, tam drtivá většina zážitků uniká. Proto není atraktivní pro rádia, ale pro soustředěné vnímání je nevyčerpatelnou studnou zážitků.
Druhá strana původního LP nemá takto jednolitou nebo celistvou koncepci. A to ani jak ve smyslu stylu, tak ve smyslu kvalitativní úrovně. Taky se naplno projevuje ta odvrácená strana mince druháků. Jsou zde skladby, které mají za úkol být těmi lehce vstřebatelnými refrénovkami, tedy vhodnými pro rádia, koncertní halekání, automatické podupávání. Sypou se efektně, suverénně a mohou se vcelku rychle oposlouchat. Teprve, až se proposlouchají, je třeba v nich nalézt druhoplánový potenciál, pokud jej vůbec mají. Naštěstí, v případě LED ZEPPELIN, většinou mají.
Vlastně nejhůř je na tom Living Loving Maid (She's Just a Woman), což je obyčejná hospodská odrhovačka. Její existenci opodstatňuje jednak singlová funkční podoba, jednak skutečnost, že má roli mostu mezi Hearbreaker a Ramble On, čímž se její jednoduchost tak nějak vysvětlí a zmírní. Protože Ramble On má fundament a sílu, bez obtíží utáhne to svoje legrační maskulinní intro. No, a Hearbreaker je tradiční silová hitovka s výbornou kytarovou prací a spektakulárním kytarovým sólem, kde se břitká elegance LED ZEPPELIN naplno projevuje. Je to vděčný song, co tvoří stálici koncertů a různých výběrů Best Of, jejichž smysl vnímám tedy spíše jako „Off“.
V albu vězí problém doslova velerybí. Bílá velryba podle legendy a Melvillova vyprávění zahubila spoustu námořníků a harpunářů. Jedním z nich byl bohužel i duch mistra Bonhama, a jako by to nestačilo, ještě ta mrcha otylá nenažraně chňape po nebohém posluchačově uchu. Přitom nástup s kapelou je veskrze hutně plnohodnotný mazec, jak má být. Ale pak se jen ladí a hladí bubny, hledá se rytmus, jakési pokusy o cosi, a výsledkem je pšoukavé nic. Až návrat kapely je vysvobozením ze zmateného bloudění mezi kotly. Nuda jako bič, jediná skvrna na kráse této desky. Navíc zbytečná, exhibici si mohli nechat jako varietní číslo na koncert a nezatěžovat tím studiový produkt.
Závěrečná nádhera Bring It On Home dává zapomenout na předchozího kytovce. Tohle je zase jedna z těch písní, u nichž si přeji, aby neskončily, nebo alespoň aby byly trojnásobně dlouhé. Jako jediná je výrazně bluesová, což jí dává rozvážnost a hloubku. Foukací harmonika, stylizace Plantova zpěvu do temných tónů (v tomhle jej připomíná Jim Morrison na L.A. Woman z roku 1971), postupný rozjezd, repetitivně houpavá figura, klasické zakončení písně pěkně po staru, to vše dává uvěřitelnou chuť pravé hudební historie. Současně nám je tak předložena předzvěst toho, co se bude dít na Led Zeppelin III.
Zpátky k syndromu druhého alba. V některých chvílích se v nahrávce objevuje plíživý pocit jevu, který se u mnoha skupin stal realitou, z níž se nedokázaly vymanit. Tím je prosté opakování osvědčeného, neschopnost překročení vlastního stínu. Chození v kruhu, ve vyšlapané cestě, kdy při vyšší rychlosti zahlédneš svoje vlastní záda. Takto se dá popsat kariéra mnoha hudebních souborů, které jak z bezradnosti tak z pohodlnosti rozplizly svůj talent v nesnesitelný zástup prefabrikované nudy. Zde se to letmo přihodilo i našim borcům. Naštěstí přístup sázky na jistotu jim nebyl vlastní, a šlo spíše o latentní fenomén druhého alba.
Zvuk je asi nejslabší ze všech desek LED ZEPPELIN. Což je s podivem, když si uvědomíme, že na jedničce předvedli skvělou práci. Zde se obzvláště u některých písní projevuje velmi špatné nasnímání bicích, typicky The Lemon Song. Zřejmě je to dáno různými studii, protože rozdíly mezi skladbami se v tomhle projevují dosti značně. Jde především o přebuzenost hlasitějších úderů, kdy dochází k rozsáhlému zkreslení zvuku. Některé vypjatější pasáže jsou tímto znatelně poškozeny. Současně je celkový charakter zvuku desky zastřený až mírně huhlající. Jako bychom na korekcích ubrali výšky, zato přidali basy. Což o to, basa dupe dobře, ale sound je poněkud těžkoprdelatý. Některé pozdější remastery se tento projev snažily odstranit, ovšem s různou mírou úspěšnosti. Zastřený zvuk se dařilo vcelku rozjasnit, ale zkreslené bicí samozřejmě rekonstruovat nelze, a tím rozjasněním jejich nakřáplost ještě více vyleze. Takže, jako autentický znak doby a místa OK, ale z hlediska profesionality kompromis.
Tedy opět tu máme skvělý a dokonale vybroušený briliant, i když s malým kazem, kterým je přiznáno, že jde o ryze přírodní produkt. Kdybych měl po čtvrtinkách kalibrovanou měřící sadu přístrojů, ručička by se zastavila na hodnotě 4,75. Jenže nemám, a je to dobře. Alibistické uhýbání před odpovědností za verdikt ukrajováním desetinek se konat nebude. Pěkně jedna až pět, po celých číslech, neboť jednou ze schopností dospělého posluchače jest konzistentní kvantifikování zážitku. Nemohu tedy ani při nejlepší vůli dát jiný počet hvězd, než plnohodnotnou palbu na cíl, protože by to bylo uměle podhodnocené. Jelikož manipulace směrem nahoru ani dolů nepřipadají v úvahu, uděluji poctivých pět hvězd.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2024, dynamický rozsah DR11
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Led Zeppelin / I (1969)
Kdo by je z pravověrných rockerů neznal. Všichni, kteří jsme vyrůstali na tvrdší muzice, jsme zážitky a hudební zrání měli, když ne stejné, tak alespoň velice podobné. To platí výrazně pro seznámení se čtveřicí kapel, co tvrdý rock definovaly a pozvedly jej ve všeobecné povědomí, zajistily mu celosvětový úspěch i přední místa hitparád. Poslouchali jsme je všichni, považovali za svoje blízké a dobré známé, podle toho jsme jim tak i říkali. Byli to prostě naši Uriáši, Sabati, Párpli a Zepelíni.
Jasně, preference mezi těmito soubory se u fanoušků a fanynek různily, každý si v nich hledal a nacházel to svoje. Jedno společné se jim však nedalo upřít. Představovali v dané době špičku toho, co velmi obecně označujeme pojmem hard rock. Jako na zavolanou se každému z těchto souborů dařilo definovat jinou větev zmíněného stylu a až na výjimky se jejich pouť neprolínala. Personálně sem tam ano, způsobem provedení prakticky vůbec. Originalita byla jejich důležitá deviza, není hraná, násilná ani pozérská. Je umělcům vlastní zcela přirozeně.
Lišila se také životní cesta každé z těchto skupin. To mi přijde jako přitažlivé téma, neboť osud skupiny, tvůrčího tělesa s někdy pevným jindy proměnlivým osazenstvem, bývá stejně dramatický, jako životní osudy dobrodruha vydaného na objevitelský trip do neznámé končiny. Zamyšlení nad tím, co se událo, proč tomu tak bylo, a jak všechno mohlo, či snad mělo být jinak lze vést do nekonečna. Ve zpětném zrcadle dnešních dní celý děj můžeme vnímat zcela jasně, avšak současně rozmlženě. Nežili jsme jejich životy, necítili jejich radost ani bolest, nevíme nic. Máme jen představy, zprostředkované vzpomínky, zkreslené a zastřené. Jako lidi je nemůžeme soudit ani hodnotit. Jediné, co je naprosto jasné, co máme k dispozici objektivně, je sama hudba, která nám tu po každé skupině zbyla. Každým zaznamenaným albem nám hudebníci zanechávají neměnný odkaz, z něhož můžeme těžit zážitky bez omezení. Individuálně pravdivé, niterně účinné, ve svém výsledku nezastupitelné. A ty jediné máme právo vyhodnocovat.
LED ZEPPELIN skončili ze čtveřice hard rockových etalonů nejdříve. Ukončili svoji aktivitu náhle a definitivně. Můžeme mudrovat nad tím, zda to bylo nutné, jak by se vyvíjeli dál, co by, kdyby. Vždycky se takové úvahy snažím vytvářet spíše z druhé strany pohledu. Život je nevyzpytatelný, nepředvídatelný a nespravedlivý. Mohla nám tu zbýt dvě alba a jméno souboru mohlo být zařazeno po bok krátkodechých meteorů, co ve výšce prudce zazářily, aby posléze zmizely v hlubinách vesmíru a zapomnění. Fakt, že zde máme osm řádných studiových alb, jedno méně řádné a jeden skvělý živák, je něco jako zázrak, který se udál navzdory všem nepravděpodobnostem chaosu osudu. Proto nevnímám tvorbu skupiny jako „jenom“, ale jsou pro mne „tolik“ bezednou truhlou plnou pokladů, že ji do dna neprozkoumám nikdy. Tím si jsem úplně jistý.
Vlastní stylový charakter, hudební tvář skupiny, to nebyla na první pohled, a už vůbec ne poslech, jasná věc. Hudebně vyrostli z mnoha vlivů a všechny si v sobě v průběhu svého vývoje zřetelně nesli. Současně je dále rozvíjeli, obohacovali a doplňovali vlivy dalšími. Z mého hlediska se jedna o stylově nejrozevlátější skupinu hard rockové čtyřky, skupinu, kterou málokdo výstižně kopíroval, natož výrazově posunul, protože představovala nejsvébytnější solitér. Nabízí se srovnání s BLACK SABBATH, jejichž pokračovatelé dokázali vytvořit samostatnou stylovou odnož a leckdy by je od jejich praotců málokdo rozeznal. LED ZEPPELIN napodoboval málokdo, a pokud se o to pokusil, výsledek byl většinou tristní.
Syntéza hudebních vlivů plynula jednak z vnějších okolností a zkušeností, u každého muzikanta jinak seskládaných, jednak z individuálních vloh a dispozic. Zde by se dalo zastavit a podobně rozepsat u každého z nich. Což bylo učiněno nesčíslněkrát v biografiích, encyklopediích a recenzích. Nicméně rád téma zvolna rozeberu z vlastního pohledu, kde se pokusím vyhnout všeobecně známým skutečnostem, naopak přidám své vlastní postřehy. Dovoluji si to z jednoho prostého důvodu. S hudbou Zepelínů jsem prožil mnohé, a proto ji vnímám jako kus vlastní kulturní historie.
K cílenému seznámení s kapelou a její hudbou mne zpočátku vedla její pověst. Byly to okolnosti jako status legendy, pečeť „must have“, nenasytná zvědavost i touha si doplnit si vzdělání. Ještěže v polovině osmdesátých let existovaly brněnské burzy, protože jak jinak by se moravské kořeň z dědiny k muzice dostal? V podstatě zde šlo o proces, kdy jsem dlouho znal název kapely a její předzvěst fakt skvělé muziky, který mě k nim nasměroval. Obvykle se kupovaly desky intuitivně, naslepo, a objevovalo se až ex-post. Zvěsti o LED ZEPPELIN byly v skutku masivní, jednotné, byly olověně těžké svojí naléhavostí a létaly v nedosažitelných výšinách, jež mohla brázdit jedině monstrózní vzducholoď. Nešlo nepodlehnout.
První seznamovací zážitek byl samozřejmě prostřednictvím nahrávky na kazetě, a to album bezejmenné, se čtyřmi symboly, se zavedeným značením římskou čtverkou. Ta ale není předmětem dnešní úvahy. Po této bombě jsem se jal kapelu poznávati chronologicky, páč systém muší bejt, to jsem věděl už ve svých nácti. Proto se na jedné kazetě objevila jednička a dvojka dohromady, aby následovali jejich pokračovatelé. Dodnes mám první dva studiové tituly za dvojčata se stejnými rysy, povahou i chováním, dodnes je beru jako dva rychlé výstřely z pistole, co se v uchu slévají do jednoho souvislého zahřmění.
Do paměti se vryje hned zážitek ze začátku první skladby tohoto debutu, kdy razantní údery bubnů podbarvené krátkým kytarovým riffem perfektně navodí atmosféru. Účinek tvrdého rocku všechno ovládne a podmaní, nedá šanci pochybám a je naprosto přesvědčivý ve svém dopadu. Obejme nás pocit, že od teď všechno bude hrát naplno. Zimomřivka po celém těle. Tehdy i dnes. Od samého počátku je jasné souznění každého komponentu s kompozičním celkem, což vyvře perpetuálně a v mnoha různých podobách do silných emocionálních protuberancí. Ať jsou to výjezdy bublající basy, bubeníkovy vyhrávky míhající se větvovím herního pralesa, nebo užovkovitě hbitá a malebná hra kytary nepostrádající žádoucí říznost. Nad tím vším, i ve všem se klene vše prostupující Mistr Hlas. Pořád jsem v první skladbě, a pořád se nemohu nasytit. Tímto prvním válem definovali kus své podstaty, jak se předvedli v defilé prováděných nápadů. Hard rocková nakládačka s fantastickým feelingem mne vstřebává každým úderem, tónem, harmonickou vlnou. Maelström se začíná roztáčet, a bude to jízda.
Vždy se těším na to, co uměli vlastně jen LED ZEPPELIN. Na zcela organické prolnutí tvrdých i křehce vzdušných skladeb v jeden artefakt. Jejich pojetí není schematické ve stylu - pár hřmotných kousků, sem tam akustické zpestření. Hned ve druhé kompozici vzorově nasadí svoje vlastní pojetí dávného skoro tradicionálu od Anne Brendon, kdy se zručností všestranných umělců skladbu provedou meandry osobité interpretační invence. Nejsou nikým a ničím omezeni, ale právě naopak akcelerováni touhou nakopat světu prdel. Hej Bohušu, prdel se neříká. Ale jo, říká. Gradace nesměle načaté folkovice roznáší na kopytech kytarových riffů rozvířené dojmy, jež jsou zakořeněny v těch nejdávnějších tradicích ostrovní i deltoidní muziky. Autorský rukopis vydlabává v dřevěné fošně reliéf, až třísky lítají na všechny strany. Tahle muzika nejenom hraje, ale chutná i voní, můžeš si na ni sáhnout. Klidně se o ni opři, sedni na ni nebo lehni, a ještě se jí můžeš zakrýt. Jak je libo, co hrdlo ráčí, bude ti vším, čím si jenom přeješ.
V průběhu necelých čtyřiceti let společné historie jsem měl dost času na to, abych přemýšlel nad tím, čím se to těmto čtyřem borcům vlastně tak daří. Dělat takovou muziku. Jako právě takovou, né ledajakou. Obávám se, že odpověď neznám, a neznají ji ani samotní muzikanti. Buď se jim daří, a nemá smysl nad tím příliš hloubat, nebo naopak nedaří, a sebevětší špekulování to nezachrání. Zepelínům to jde jako nikomu. Ve třetím songu se ocitám sto let zpátky u prašné křižovatky prašných cest, kde na židli sedí starý oprýskaný bluesman s otlučenou kytarou v ruce, foukací harmonikou na krku a hraje. Prostě hraje a sténá, křičí, úpí svoje vzdechy nad trudným živobytím do uší všem kolem jdoucím i stojícím zevlounům v naději, že mu dají nějaký groš na polívku. Pardon, cent. To je další věc, co naprosto suverénně hoši zvládají. Vyrůstat z černých kořenů, až se jimi sami stávají, zcela autenticky, uvěřitelně, a ještě jim dají jiskru života, míza tepe v prasklinách staré kůry, desítky věků se objímají s dvacetiletými janky, a jak jim to sluší. Náramně. Celou kompozici ze sebe Robert Plant ždímá hlasové kreace jako zaříkávač v nejvyšším vytržení. Pod jeho podmanivým rejstříkem se rozprostírá hrubozrnný podklad úsporných a podupávajících rytmů, o to více vyniká.
Jestli ne jinde, tak právě tady ho musím zmínit. John Paul Jones, v době nahrávání dvaadvacetiletý, a jeho klávesy. Vím, že v půlce písně přijdou a prahnu po nich nedočkavě od prvního drnknutí. Duši zasahující krása vedle všech ostatních duši zasahujících krás. Zde ani imprese nestačí, neboť skladba po svém vygradování pokračuje dalším velemonstrem zvaném Dazed And Confused, a zde se ukazuje, že co se dosud zdálo být vrcholem, bylo pouhým rozjezdem a odrazovým můstkem pro velkolepě vzepjaté hudební orgie. Kráčející baskytara ve vážném rozpoložení podtrhává pevnou linkou psychedelicky klenuté lomené oblouky vokálu a kytary. Opět šamanské kvílení a šálivá hra se zvuky všech strun. Mistr Kytara, neuchopitelný, netesající hranaté kvádry, nýbrž kouzlící z každého rukávu jiné a roztodivné zákruty ze strun a akordů. Tomu nelze porozumět, a už vůbec ne odolat. Obzvláště, když po roztržení obručí psycho-pato-somatického úpění do toho konečně naplno spustí ve druhé polovině Pan Bubeník John Bonham (tehdy dvacetiletý) a pere to do nás nemilosrdně, aby se pak všechno pěkně navrátilo zpět na místo prvotního činu sténajících gejzírů. Ech. Kdo má uši k slyšení, slyš a zajíkej se v bezbřehém omámení a oslnění Hudbou.
Stojí za povšimnutí, jakými prostředky účinků svojí muziky chlapci Zeppelínovic vlastně dosahovali. Především je třeba ukázat na to, co použili, a neméně zajímavé je i to, co nepoužili. Nabízelo se jim toho ke zpracování opravdu hodně. Doba mohla stavět na post The BEATLES Mersey soundové náladě, silné taktéž ještě byly z druhé strany oceánu vibrace doznívajícího hippie narkotického sluníčkářství, jež transformovalo v holotropní psychedelii. Nedaly se přeslechnout různé druhy vokálně postavených souborů, The BEACH BOYS počínaje a třeba líbivými The ASSOCIATION konče. Nesmím opomenout nepřeberný zástup tradičních měkkýšů folkýšů, z nichž bych rád připomenul hlavně jméno Tim Hardin. Opět na UK i US scéně byly velmi populární jejich akustické zpívánky a poskytovaly inspiraci mnohým. Na opačné straně spektra byla seskupení muzikantů, kteří se snažili hudební vývoj posouvat co nejhlasitějším řinčením, a to nemuseli být hned VANILLA FUDGE, zkoušeli to podobně hutně i jiní, třeba BLUE CHEER nebo GUN. Neboť řezat do kytar, mlátit a do bubnů a u toho ještě ječet, komu z mladejch a neklidnejch by se to nelíbilo. Bítlsáci se nebezpečně blížili ke třicítce, tak museli přijít noví nářezové.
Úmyslně jsem v předchozím překotném výčtu nezmínil dva zásadní stylové fenomény. Jsou jimi blues a jazz. Tato stará tradice obklopovala a ovlivňovala vše vyjmenované, ať přímo, či nepřímo. Obojí je silně zastoupeno v soundu a feelingu LED ZEPPELIN a obojí je významně odlišuje od zbylých hard rockerů v mocné čtyřce. Co jsou Plantovy (Robert měl v té době teprve 20 let, ale s různými hudebními seskupeními se potuloval již od roku 1964) vokální kreace a improvizace beze slov? Předobraz najdete v jazzovém scatu. Page hraje na kytaru jazzově lehkou rukou, svoje riffy ohýbá nikoli do hutnosti neboli agresivity, činí je doslova bebopově hravými. Stejně tak Bonhamem řízená rytmika není zatížená bouchanice, ale přese všechnu jeho masivní údernost je jazzově skotačivá, hbitá, kličkuje mezi notami, v čemž mu John Paul Jones na basu excelentně sekunduje. Ovšem nic z toho neznamená, že by prvoposlechově měli LED ZEPPELIN působit jako jazzrockový soubor, nebo něco podobného. Vůbec ne, a tom mají zásluhu další výrazné aspekty, tedy zejména blues, jehož syrové nálady se drží jazzová hejna tónů a jsou s nimi pěkně ukázněně zakotveny na zemi. No, a celý tento originální sound je patřičně prokypřen folkovými prvky, čímž vzniká esenciální hudební hmota, ze které borci svými nástroji vytesávají roztodivná umělecká díla, jednotlivé skladby, alba, celou vlastní historii.
Pěkně vykreslit svébytnost využití vlastních schopností ve vytvořených skladbách lze při srovnání s podobně orientovanými kapelami. Nabízejí se hned dvě. Za prvé YARDBIRDS. V nich, jak jest všeobecně známo, Jimmy Page aktivně dva roky působil. Pokud si někdo poslechne album Little Games (1967) v naději, že se dostane k pramenům desky Led Zeppelin, bude s nejvyšší pravděpodobností velice zklamán. Nic takového se tam nenachází. Ani při třeskutě rozjasněné fantazii obsažená hudba nepředvádí nic jiného, než běžný tehdejší blues rock šmrncnutý psychedelií a popem. Z dnešního pohledu působí velice staromódně, ani ty čistě bluesové kousky nemají v sobě nic ze třaskavosti pojetí LED ZEPPELIN. Sice některé textové pasáže nakonec byly na pozdějších deskách použity, ale ani při nejlepší vůli hudební styčné plochy nenacházím.
Daleko zajímavější se jeví srovnání s debutem FREE, tedy deskou Tons Of Sobs (1969), která vznikala ve stejné době jako Led Zeppelin, také v Londýně, akorát v jiném studiu. FREE také tvořili způsobem invenčního přístupu k fúzi blues, rocku a dalších vlivů, také je zde skvělý zpěvák a neméně vynikající další instrumentalisté, také jde o zásadní debutové album. Zde si troufám říci, že jakási paralela existuje, deska vskutku v některých místech jakoby zarezonuje s recenzovaným albem. Je to dáno především dobou vzniku, podobnými studiovými přístroji, postupy a systémem práce techniků. Hodně podobná, zdůrazňuji občas a jen v některých aspektech, se mi jeví kytarová hra. Ale jinak je to úplně jiná káva, v tomto případě hodně černá, hutná a hořká. FREE ryjí temnou brázdu zemitými skladbami, Rodgersův zpěv je použit v kontextu vyznění hudby a nikdy nepřeletí její horizont. Ne, že by nemohl, ale nechce, jeho práce je více dělnická. Blues rock v provedení FREE je rozvinutí možností stylu s plným respektem k jeho historii. Ani špetka jazzového dovádění. Dodnes však tato deska dokáže rozdávat živou posluchačskou radost, aniž by vzbuzovala pocit zastaralosti, v tomhle ji také lze k debutu LED ZEPPELIN připodobnit. Ovšem, oni samotní naproti tomu na svém vlastním albu použili blues (při vší úctě k němu) hlavně jako trampolínu k odrazu do skutečně nadoblačných výšin, a to je ten rozdíl, na který chci poukázat.
Teď zpět k tomu co nepoužili. Opět to markantně vyniká při srovnání s jinými bandy, co v té době táhly do kopce káru hudebního vývoje. Především, při vší žánrové rozevlátosti a nespoutanosti zůstali velmi purističtí ve výběru nástrojů. Nenajdeme na tomto albu použity smyčce (až na dvě výjimky, která opět ukazují Pageovu invenci v kompozicích Dazed And Confused a How Many More Times), dechy (výjimka je, tentokráte si zafoukal na Robert Plant na harmoniku ve skladbě You Shook Me), ani nějak širokou škálu akustických klávesových nástrojů a perkusí (zde se pouze jako host na tabla ve skladbě Black Mountain Side objevil Keňan Viram Jasani). Soubor prostě vsadil na vynalézavou práci s velmi úzkým počtem instrumentů, zato s tak širokou škálou využití, že nad touto dovedností přechází sluch. Současně se též neuchýlili k nějakým aranžérským přeplácanostem, přezdobenostem, sound je velmi přehledný až surově naturalistický, nástrojové linky jsou přesně vykresleny, nestává se z nich houština, co má ohromit. Preciznost práce se projevila ve službě skladbě, nikoli v jejím kašírování. To je ohromná věc, kterou lze při každém poslechu obdivovat.
Čím to bylo způsobeno, jak byl tento střízlivý přístup vlastně vyvolán? Domnívám se, že poměrně zásadní vliv měla Pageova (v době nahrávání alba mu bylo 24 let) dlouholetá praxe a na jeho léta neobyčejná zkušenost v desítkách různorodých kapel, v nichž jako oblíbený studiový kytarista měl možnost působit. Věděl dobře, kam a jak svoji vlastní kapelu směřovat. Další, velice určující zkušeností byla nezávislost. Peter Grant byl přesným opakem manažerů, kteří kapelu tlačí někam, kde není sama sebou, jen aby se zalíbila vydavatelské firmě. Grant byl naprosto zásadní personou, buldozer, co neoblomně hrnul spoustu problémů pryč od kapely. Postaral se o všechno zásadní a to zcela nekompromisně. Tím se LED ZEPPELIN vyhnuli údělu mnohých úspěšných jmen, na kterých se napakovali různí podloudníci. S Grantem nic takového nehrozilo, a tak si po celou dobu existence souboru mohli užívat šťastných hvězd tvůrčí svobody a existenční nezávislosti.
Mám-li napsat k jednotlivým skladbám více, pak tohle. Vážený čtenář nechť promine, že skladby nerozebírám v albovém pořadí, podobný schematizmus je mi principielně cizí. Your Time Is Gonna Come je taková skoro úplně normální písnička. Tedy alespoň ve srovnání s ostatními. Výrazem lehce sborově posunutá do dob minulých, kdy si hippísáci bezstarostně prozpěvovali o slunci, lásce a svobodě. Je usměvavá a lehce melancholicky působící, nehledě na textovou stránku, která naštěstí není podstatná, neboť v ní nic hlubokomyslného nenajdeme. Jediné, co zaujme, je posedlost slůvkem „Time“, které se v názvech písní na desce objevuje hned 4x, což asi něco znamená. Problém s lyrikou zato není třeba řešit v organicky navazující instrumentálce Black Mountain Side. Čím méně slov, tím více uhrančivého kouzlení s nástroji. V nejkratší skladbě na albu se daří vytvořit tajuplnou atmosféru a její mírně mystický nádech je další vítanou barvou na paletě hudebního obrazu. Navíc, společně s Dazed and Confused a How Many More Times je tato skladba určitým předznamenáním budoucího vývoje a směřování souboru.
Communication Breakdown tvoří jednu ze dvou charismatických a nekompromisních metelic na desce. Spolu se singlovkou Good Times, Bad Times se vlastně jedná o jediné dva tracky, které beze zbytku naplňují označení hard rock. Zde je image kapely krajně tvrděšutrózní, jen to řinčí, duní a rachotí. To se náhle změní v dynamickém zvratu, jenž má podobu další bluesové klasiky I Can't Quit You Baby. Song je v podání kapely předveden jako naturální úkaz stojící podél cesty, jako menhir ukazující coby otlučený boží prst do nebe, přičemž je pevně zakotvený v zemi. Dává pevný bod v rozvířeném vesmíru této desky. Oproti tomu tradiční folk song autorky Anne Bredon z konce 50. let Babe I'm Gonna Leave You v provedení našich chlapů posluchači pevnou půdu pod nohama sebere a pěkně si sním v nárůstech dynamik rytmických kadencí pohazuje.
Vzápětí přichází závěrečná dlouhá kompozice, vrcholný opus How Many More Times, který je monumentálním zakončením alba. Jak se u dobrých nahrávek na konec nikdy netěším, tak tady mám pořádný důvod, abych se ve finále naopak v pohodě usmíval. Ta skladba je mimořádně uhrančivá. Jakoby nám chtěli všichni pánové ukázat, že doteď to bylo jen takové kočkování, a teprve tady nám předvedou, zač je toho trsátko, palička, klapka, basobrnk, i mikrofon. Už vlastní úvod vedený zvláštním exotickým děrvišským tanečním krokem dovede aktivovat v mysli i ty mozkové zákruty, co většinou odpočívají. Zvukomalebnost a mnohovrstevnatost nálad je v eposu o hledání svého místa v čase doslova nebetyčná. Skladba má v sobě tu vzácnou vlastnost, kdy umí zcela srozumitelně vyprávět příběh, vnímáme jeho vývoj, vrcholy a pády, bez dechu sledujeme zápletku a čekáme na rozuzlení. Trvá jenom osm a půl minuty, uteče však velmi rychle, tak jako celá deska. Po tomto strhující zážitku je třeba pomyslnou jehlu nasadit zpět do první drážky A strany a nevěřícně hudební epopej Led Zeppelin vyslechnout opakovaně. Přinejmenším proto, aby si člověk uvědomil, zda sní či bdí, neboť bezprostřednost fantazijního zážitku je natolik silná, až může ztrácet pevnou půdu pod nohama.
Během mnoha a mnoha vyslechnutí alba se v mysli vynořují různorodé imaginativní představy. Taktéž se nelze ubránit jistým reminiscencím a asociacím. Dosti neodbytně se na povrch derou, kupodivu, Jim Morrisonovští The DOORS. Čím to, táži se. Otázka je však řečnická, poněvadž odpověď je nabíledni. Je to zase, jen a pouze blues. Pralátka, kterou jako houba nasákly obě skupiny, a vlastně i všechny další v tomto textu zmíněné. Z každé odkapává v jiných odstínech a rytmech, každá abstraktní metodou drippingu vykresluje jinak laděné obrazy, ale ten stejnorodý otisk je znát velmi výrazně.
První album LED ZEPPELIN je Muzika vyrostlá ze země, každý song je hrubě otesaný kámen, porostlý lišejníkem, vytlučený rytmy bouří, úhozy ostrých poryvů větrů, švihanci dešťů na ostrovních skalách. Je z nich vystavěno hudební obydlí, do něhož se lze schovat, složit hlavu, přečkat nepokoj, nabrat sílu. Jeho okny je vidět celý vesmír, jeho dveřmi vcházejí všechny pozemské i mimozemské entity. Jak je komu libo, kdy je komu třeba. A dodávat více naopak není třeba. Prostě tu je první nejlepší album LED ZEPPELIN všech dob, jak v rámci diskografie, tak v rámci veškeré hudby světa.
Zvuková poznámka. Původní excelentní zvukový charakter nahrávky, ať v technickém, tak dojmovém smyslu, byl následně mnohokráte podroben remasteringu. V průběhu času se pokusů „vylepšit“ zvuk vyrojily desítky a vcelku očekávatelně nevedly k ničemu pozitivnímu. I když se neudál nějaký fatální průšvih, to si naštěstí Page uhlídal, a ani ke stáru nepodlehl tak časté tendenci ke zprasení soundu, je zbytečné si taková vydání pořizovat. Z plastické zvukové krajiny se na nich postupně stává 2D placka, sice jen částečně a v dílčích projevech, zato zcela zbytečně a nepřínosně. Po absolvování srovnání se všemi možnými autorizovanými i neautorizovanými masteringy mohu zodpovědně a výslovně doporučit různá prvovydání do roku 1990, která nejlépe zachovávají autenticitu studiového mistrovství rockového kvartetu tak, jak bylo zaznamenáno během pár týdnů na přelomu září a října 1968.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Atlantic 32XD-520, dynamický rozsah DR11
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Led Zeppelin / I (1969)
Kdykoli poslední dobou poslouchám "jedničku" Led Zeppelin, přemýšlím o tom, jak nesmírně splašená doba tu desku zplodila. Dobrá, mít debutové album na pultech obchodů cca půl roku po první zkoušce se podařilo třeba Cream nebo The Jimi Hendrix Experience, Led Zeppelin ale koncem roku 1968 ani zdaleka neměli jejich umělecký kredit. Navíc do té doby stihli ještě americké turné - tedy věc, která pro lecjakou bluesrockovou kapelu té doby znamenala div ne vrchol kariéry.
To, s jakým spěchem se všechno v prvních letech existence "Zepelínů" odehrávalo, podle mě nevyhnutelně ovlivnilo už skladbu debutového LP. Jimmy Page a spol. na své první turné, které absolvovali jen kvůli smluvním závazkům (a ještě ne tak úplně svým), dali dohromady repertoár "od Bacha po Vlacha" - něco blues, něco psychedelie, něco stále populárnějšího a perspektivnějšího hard rocku. Už tehdy se Page uchýlil k mnoha autorským "zlodějinám", které se propsaly i do obsahu následně nahrané desky - ale kdyby na ni tehdy nedošlo, šlo by o jeden z mnoha příběhů, který by možná ani nikdo nezapsal.
Při poslechu alba je mi vcelku jedno, co si kde Page vypůjčil přiznaně a co nepřiznaně. Baví mě vytvrzené rockové pecky Good Times Bad Times a Communication Breakdown, podle mě s ohledem na žánrový vývoj vizionářské až běda, baví mě taky temnější kousky jako Babe I´m Gonna Leave You, Dazed and Confused nebo How Many More Times (kdyby se sir Arthur Conan Doyle narodil o osmdesát let později, pes baskervillský by se na Dartmoorských blatech jistě proháněl za zvuků právě z téhle pecky). A baví mě i bluesové standardy You Shook Me a I Can´t Quit You, nad jejichž vytavenými verzemi museli uznale pokývat hlavou i ve Fleetwood Mac nebo u Savoy Brown. Jakž takž snesu i hammondkový kus Your Time Is Gonna Come (i když v refrénovém zacyklení na konci už občas začínám být netrpělivý), takže jediným zbytným číslem je pro mě Jimmyho akustická instrumentálka Black Mountain Side.
Texty (tedy alespoň ty prokazatelně autorské) jsou na zeppelinovské "jedničce" bluesové až na půdu. Buď je na odchodu ze vztahu on (Your Time Is Gonna Come) nebo ona (Good Times Bad Times), případně si spolu někde v závětří užívají pořádně žhavou čtvrthodinku (Communication Breakdown). Spousta dvojznačných frází, spousta napětí... chybí už snad jen záletný bluesman otrávený žárlivým manželem.
Debut Led Zeppelin mám hodně rád, ne že ne. Bluesovou atmosférou a temnou psychedelií si je jistý v kramflecích a kytarovým potenciálem prorazil pořádný kus tunelu do rockových sedmdesátek. V diskografii téhle kapely mám ještě prominentnější oblíbence, takže na plný počet to nebude, ale to vcelku nic neznamená.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Scofield, John / Pick Hits Live (1990)
Album vydané v roce 1990 je posledním titulem vydaným u společnosti Gramavision a je to sestříhaný koncertní záznam z tokyjské Hitomi Memorial Hall ze 7. 1O. 1987. Obsahuje skladby z desek Electric Outlet /1984/, Still Warm /1986/ a Blue Matter /1987/.
Skupina hraje v sestavé čtyř hudebníků : John Scofield - kytara, Dennis Chambers - bicí, Gary Grainger - bass a kvartet doplňuje Robert Aries, který se zůčastnil nahrávání alba Loud Jazz /1988/.
Koncert si všichni užívají dosytosti. Po zvukové stránce co se týče kvality není co vztýkat. Tento živák může fungovat i jako jako takový výběr toho lepšího, co Scofield složil v letech 1984 - 1987. Nemám žádný důvod, proč bych toto živé album neohodnotil maximem. Scofield a Aries se bezvadně doplňují a předvádí zajímavé sólové kousky, které nijak nehrotí dlouhými exhibicemi, proto má deska odpich.
Poslední - šesté album u vydavatele Gramavision si ode mne vysloužilo plnokrevných *****z*****. Pro mě je tento koncert v Johnově diskografii ten nejlepší ze všech jeho živáků.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Pick Hits Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Clarke, Stanley / School Days (1976)
Môj druhý sólový album od Stanleyho Clarkea, ktorý som si zaradil do zbierky, je School Days z roka 1976.
Náhodne som si vypočul na internete skladbu Life Is Just A Game a zaujala ma natoľko, že som to riskol a kúpil si CD. Stanley Clarke je jedným z najlepších basgitaristov v histórii nielen populárnej hudby. Na album si pozval viacero muzikantov, z ktorých nejeden je v jazzovom svete legendou. John McLaughlin, Steve Gadd, Billy Cobham, David Sancious, George Duke, to sú mená, ktoré pozná azda každý, kto sa niekedy zaujímal o fusion muziku. A aj ďalší hudobníci nezaostávajú. Plus si na album pozval aj mohutné sláčikové a dychové telesá, aby spestrili celkový sound. Aký vlastne je?
Šesť skladieb, šesť pestrých faziet Clarkeovho umeleckého prejavu. Tak by som stručne zhrnul album School Days. Stanley je virtuóz a to aj v porovnaní s najlepšími hráčmi na basu, akí kedy žili. Raz za čas si vypočuť tú prstokladovú ekvilibristiku je povznášajúce. Najmä, keď nie som basák, a tak si nemusím hýčkať komplexy. Už úvodná skladba School Days mi našepkáva, že muzika na albume bude hravá. To je posun od vážnych diel, ktoré vo fusion krčia čelo, mračia sa a dávajú najavo, ako vysoko sú nad bežným plebsom. Aj Clarke ich dovtedy nahral niekoľko. Pravda, ani opačný extrém, ktorému sa väčšina týchto inštrumentalistov venovala v neskorších obdobiach, nie je pre mňa žiaduci. Popové výlučky vymeniteľné za peniaze by sa mali spaľovať a nie recyklovať. Ale poďme späť k albumu. Clarke tu dosýta sóluje a tie jeho sóla majú občas aj fajn nápad. Opäť, vnímam to už v úvodnej skladbe.
V pokojných dumkách album neurazí (Quiet Afternoon), pri výletoch do Afriky (The Dancer) sa mu darí neznechutiť ma, vlastne sa cítim akosi ambientne (Desert Song). Z podriemkavania ma vytrhne funky príbeh Hot Fun, nemá ani tri minúty, ale rozhodne sa mu podarilo ubrať jednu hviezdu z môjho celkového hodnotenia. Záverečná deväťminútová suita Life Is Just A Game je jedným slovom bomba! Radím si ju k najlepším fusion skladbám, aké poznám.
Album School Days si ma získal, svojim spôsobom ma unáša kamsi, kam by som sa len tak nevybral, ale keď už som tam, je mi fajn. A tie basové sóla sú skrátka chutné!
» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - School Days
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley
Scofield, John / Flat Out (1989)
Posledním studiovým albem, nahraným pro společnost Gramavision a vydaným v roce 1989, John Scofield završuje svoji parádní jazzovou jízdu v osmdesátých letech. A opět vznikla deska, která se liší od těch předchozích a má taktéž velký hudební potenciál. Flat Out směřuje více do Scofieldovy budoucnosti. Hudebně si je mnohem blíž s alby Mean to Be /1991/ nebo Time on my Hands /1990/.
Album Flat Out se vyznačuje především velmi složitou bubenickou rytmikou. Bicí doprovází akustická basa Anthonyho Coxe, který si občas zasóluje. John najal dva bubeníky : Johny Vidacovich odehraje převážnou čáat songů. Druhým bicmanem je žena Terri Lyne Carrington a ta to zaválí v tracích pod názvem All the Things You Are, The Boss' Car, Evanswille. Její technika hry je taky pozoruhodná.
Převážná část desky FO je nahraná v triu kytara - kontrabas - bicí. Občasným hostem nahrávky je starý známý klávesák Don Grolnick, hrající pouze na Hammond B-3 Organ a to v tracích Cissy Strut, In the Cracks, Science and Religion a bluesové Rockin' Pneumonia.
Deska Flat Out patří právem do zlatého fondu Gramavision. I kyž se svojí konstrukcí hudby ubírá jinam, pořád bude patřit do této rodiny. Na tomto albu se nachází jedna z mých nejoblíbenějších Scofiedových skladeb - The Boss' Car. Tady je to opět za pět. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Flat Out
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Loud Jazz (1988)
V pořadí čtvrté studiové album, vydané u společnosti Gramavision je další hudební senzací a zážitkem pro posluchače se zaměřením na instrumentální kytarový jazz. Scofiedovo jméno nabírá světového věhlasu a v kytarovém světě se o něm začíná čím dál víc vědět. No aby ne, když vydal tři po sobě jdoucí albové klenoty a k nim připojil další kousek pod názvem Loud Jazz.
Celkový zvuk se na LJ posouvá malinko jinam. I když v sestavě hudebníků zůstává stejná rytmická sekce jako na Blue Matter /Chambers, Grainger, Alias/, zde na Loud Jazz se jejich styl hry více přiklání k jazzu. Chambers pozměnil techniku hry, tempa jsou o něco složitější a jemnější. Další výraznou změnou a posunem trochu dál je účast dvou klaávesákú. Jeden hraje pouze podklady a druhý hraje klávesová sóla, a že těch tu je bohatě. Ten druhý se jmenuje George Duke. Pro zasvěcené - tohle jméno nemusím představovat. Tohle je první a zároveň poslední spolupráce Scofield - Duke. Trochu škoda.
Album Loud Jazz je propracovaný spletenec jazzových kytarových postupů a klávesových ploch a sólování, vystavěný na opět skvělé rytmice. Skvělá práce. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Loud Jazz
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Blue Matter (1987)
Je to až neuvěřitelné, John Scofield vyrukoval v druhé půli osmdesátých let s dalším bombastickým albem. Málokomu se podaří vydat v řadě tři skvělé studiovky. A tím to nekončí. Scofieldova krasojízda z osmdesátek bude pokračovat i nadále. Když se daří, tak se daří.
Album Blue Matter je opět narvané vynikajícími hosty :
Dennis Chambers - Tento skvělý bubeník vtiskl nahrávce jazzrockový punc.
Don Alias - perkusionista, který svojí nenápadnou hrou dokonale pozvedl rytmiku o level výš.
Gary Grainger - baskytarista, co se umí do svého nástroje pořádně zakousnout. Taky ho John angažoval i na následná alba.
Mitchell Forman - klávesák, který se představil v Mahavishnu Orchestra /1984 - 1986/ hraje lehce zpátky. Na albu má svá místa pro prezentaci svých dovedností, ale přeci jenom Scofieldova kytara je zásadní pro výsledný zvuk.
Jako zajímavý přínos vidím i spolupráci s Hiramem Bullockem. Spolupracovník a producent u Mike Sterna si zahrál jako doprovodný kytarista ve třech skladbách z osmi.
Deska Blue Matter je instrumentální, dynamická jazzrocková záležitost. Album je opět nadupané od začátku až do konce. Nemám žádných výtek a každá z těch osmi skladeb je přitažlivá svými nápady i melodikou. Za mě opět plný počet. *****z*****.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Blue Matter
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Still Warm (1986)
John Scofield deskou Still Warm navazuje na předešlé, poměrné úspěšné album Electric Outlet. Ovšem sestava muzikantů je na SW úplně jíná. Tentokrát vsadil na tři věhlasná hudení jména z jazzového světa. Doprovází ho Daryll Jones na basu. Jones hrál např. s Milesem Davisem a po odchodu Billa Wymana byl pozván ke spolupráci s Rolling Stones, tuším někdy na začátku devadesátek. Dalším velkým jménem je Omar Hakim na postu bicích. Hakim byl členem skupiny Weather Report. Kvartet uzavírá Don Grolnick na klávesy a piáno. Grolnick spolupracoval s Billy Cobhamem a byl členem jazzové grupy Steps Ahead. Takže skoro božská sestava.
Sedm instrumentálních jazzových skladeb s příjemnými 42 minutami produkoval Steve Swallow - Scofieldův spoluhráč na baskytaru z let předešlých. John používá pouze jeden elektrický kytarový zvuk, po celé album nepřepíná jiné rejstřiky a nevrství. Prostě jedna kytara pro melodiku i sólování. Don Grolnik si střhne taky pár klávesových vyhrávek. Rejstříky jsou na zvuk celkem bohaté, aspoň mě to tak připadlo. Rytmická sekce sice nesóluje, ale je o ní dobře vědět. Album nemá slabší skladbu, ale pro mě ta nejvýraznější se nachází pod číslem 4 - Protocol.
Still Warm je naprosto super věc a název desky přesné vystihuje hudbu a její odkaz. Pořád horké. Za mě opět *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Still Warm
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Nugent, Ted / Double Live Gonzo! (Live) (1978)
Búrlivák Ted Nugent sa koncom 70. rokov dostal na vrchol svojej hudobnej kariéry, aj ako muzikant a skladateľ dosiahol svoje maximum, nuž ma neprekvapuje, že kým sa vydal z kopca, vydal koncertný dvojalbum.
Double Live Gonzo! (1978) je kompilátom vystúpení z rokov 1976 a 1977. V playliste sa nachádzali skladby z éry The Amboy Dukes (Baby, Please Don’t Go), z obdobia Ted Nugent & Amboy Dukes (Great White Buffalo, Hibernation), skladby Gonzo a Yank Me Crank Me dovtedy na albumoch nezazneli, no a inak hral predovšetkým skladby z debutovej sólovky (Just What The Doctor Ordered, Stormtroopin’, Stranglehold, Motor City Madhouse) a z albumu Cat Scratch Fever (Wang Dang Sweet Poontang, Cat Scratch Fever). Zostavu tvorili osvedčení hráči ako Rob Grange (basa), Cliff Davies (bicie) a skvelý spevák Derek St. Holmes (gitara, spev), bola to ich rozlúčka, keďže až na Daviesa už na ďalšom albume nehrali.
Hudba je to skvelá. Ostrý gitarový hard rock s rozpoznateľným Nugentovým rukopisom, nikto nikdy nehral ako on a asi už ani nebude. Osobne ma napĺňa, hoci s Tedom sa ľudsky rozchádzame viac ako ruský mier s realitou. Osobne ma teší, že sa Ted neštítil ani sedemnásťminútovej predvádzačky Hibernation, Kedysi mu to na koncertoch zastúpila skldba Prodigal Song, neskôr už takýto typ „džemovania“ zo svojich šou vypustil úplne. Na druhom disku sa počet nekonečných gitarových sól stupňuje s vervou nadržaného králika, slabšie povahy by to mohlo aj odradiť, ja som však na nejaké to gitarové preludovanie zvyknutý, ba ho od rockovej muziky priam vyžadujem, a tak som spokojný.
Čo dodať? Koncertná atmosféra tohto albumu mi vyhovuje, Nugent sa síce nekrotil ani v štúdiu, ale na pódiu bol živel, ktorého podstatu najlepšie vystihuje prídavné meno „nekompromisný“. A to je v rockovej hudbe pre mňa najvyššia méta.
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Double Live Gonzo! (Live)
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
Gallagher, Rory / Blues (2019)
Na tomto svete v tejto realite nežil lepší bluesový gitarista ako Rory Gallagher. Srdcom bluesman, dušou rocker, nekompromisný hudobník, ktorý bol doma na pódiu obkolesený šťastnými poslucháčmi. Sú horšie spôsoby, ako stráviť život. V roku 2019 vyšla úžasná kolekcia troch diskov venovaných Roryho zápalu pre bluesovú muziku s priliehavým názvom Blues.
Na prvý pohľad sa tvárila ako kompilácia, ale fanúšik Roryho tvorby okamžite spozornel. Drvivá väčšina skladieb predtým nikdy nikde nevyšla, sú tu rôzne nepoužité štúdiové verzie z nahrávaní albumov, množstvo koncertných kúskov, viaceré covery bluesových štandardov, ktoré Rory na albumy nedával, spolupráce s legendami ako Muddy Waters, Albert King, Jack Bruce a inými... Skrátka, ide o plnohodnotný „nový“ materiál, relevantný trojalbum.
Nahrávky mapujú prakticky celú jeho kariéru od začiatku 70. rokov po rané 90. roky. Gallagher zomrel 14. júna 1995, uplynulo teda tridsať rokov, odkedy sme odkázaní iba na archív spravovaný jeho bratom. Odvádza úžasnú robotu.
Skladby nie sú zoradené chronologicky, ale vôbec to neprekáža. Rory si ako jeden z mála hudobníkov udržal tvar, zachoval tvár a neuhol zo svojho hudobného cítenia ani o milimeter. Kvalita prebíja kvantitu, prvý disk má cca 65, druhý 47 a tretí 75 minút.
Každý z nich sa orientuje na inú podobu blues, prvý je elektrický, druhý akustický a tretí koncertný. Všetky majú atmosféru, ktorá je neopakovateľná, a preto si ju vždy rád zopakujem. V booklete citujú Roryho vyjadrenie, že nechcel len kopírovať černochov, ale chcel tvoriť vlastné skladby a ostať svoj. Myslím si, že sa mu to podarilo tak ako málokomu. Jeho ostrý hlas skvelo dopĺňa brilantnú bluesovú gitarovú techniku, myslím si, že neexistoval všestrannejší bluesový gitarista, ktorý by dokázal presvedčivo a od srdca zahrať na akustike, elektrike (saxofón ani nepočítam), s slideom, prstami atď. tak ako Rory. Vždy ho rozoznám od prvého tónu, v tom istom momente sa usmievam a vychutnávam si muziku, ktorá by bez neho znela inak.
Za absolútne vrcholy považujem parádnu verziu pomalého blues I Could’ve Had Religion z roka 1972 (nepoužitá nahrávka z rádia WNCR Cleveland), neskutočnú, rozšírenú verziu A Million Miles Away z BBC Radio 1 Session z roka 1973. Zaujímavé sú aj tradičnejšie podoby blues z hosťovaní na albumoch bluesmanov (Drop Down Baby /Lonnie Donegan/, I’m Ready /Muddy Waters/). Samozrejme, celý tretí koncertný disk je super. Tam som v siedmom nebi, cítim sa ako potrafený politik v zlatej vani predtým, než to medializovali. Keby som mohol aspoň raz vidieť Roryho naživo...
Toto je absolútna perla bluesovej muziky, odporúčam ju úplne každému priaznivcovi pentatoniky a pridružených tónov.
» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Blues
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory
Scofield, John / Electric Outlet (1984)
Tady to proběhlo hned na první dobrou. Scofieldovy alba od vydavatele Gramavision jsou u mě topky v jeho bohaté diskografii.
Jedná se o tituly :
Electric Outlet /1984/
Still Warm /1986/
Blou Matter /1987/
Loud Jazz /1988/
Flat Out /1989/ a live album, které mapuje toto období - Pick Hits Live /1990/.
...................................................................................................................................................................
Netvrdím, že by jeho jiné hudební práce byly špatné, to vůbec, ale tyto alba byly pro mě svého času to nejlepší, co Scofield stvořil. Ano - minulý čas, protože i když to platí tak nějak pořád, našel jsem zalíbení i v jeho jiných dílech. Hlavně jsem naposlouchal jeho rannou tvorbu a našel v ní něco interesujícího.
John na desce EO hraje krom kytary i basovou kytaru a myslí, že to je jediné album, kdy si basovou linku střihl osobně.. A jeho podání na basu není vůbec špatné. Hned v úvodu ty tlusté struny pěkně provětral. Ale jako kytarista kouzlí daleko víc. Použil různé kytarové syntezátory a krabičky /V bookletu se píše něco o DMX/. Každopádně kytarové syntezátory použil v hodně decentním módu, hudba není ani trochu sterilní, vše je vyvážené a dokonalé. Johna doprovází na bicí Steve Jordan. Bylo použito zvuku klasicých bicích. Nejsou ani nijak namíchané s těmi elektrifikovanými. Kláves se ujímá pro mě starý známý Peter Levin, jeho hra je v pozadí, spíše vytváří melodický podklad pro ostatní nástroje. John své kytary mnohde vrství na sebe, takže vsuvky v podání nějakých bohových výkonů na klávesy nejsou potřeba. Dále se na nahrávce objevil i dechař David Sanborn. Svojí hrou však do celkové podoby alba výrazně moc nepřispěl. Zahraje si hned v úvodu a pak asi na polovině skladeb.
Electric Outlet je pro mne startovní meta ve Scofieldově portu. Líbí se moc a i když se názorově míjím s některými fans, tady John hodně zapracoval a stvořil velmi nápaditou desku, plnou detailů a jiných vychytávek, ale neláme to přes koleno. Prostě chytré. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Electric Outlet
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / John Abercrombie : Solar (1984)
Přiznávám, že tohle album jsem skoro nikdy moc neposlouchal. Prohnal jsem ho ušiskama tak max dvakrát v životě. I teď, když píšu tyhle řádky jako předmluvu k recenzi, tak jsem si Solar ještě nepustil k poslechu. Spolupráci kytarových velikánů v jazzovém ranku docela můžu, např. Santana - McLaughlin nebo Benson - Klugh atd... ale tady jsem se nechytl ani náhodou. Je to nejspíš velmi slabou produkcí, protože spolupráce např. Scofield - Metheny je skvělá /I Can See Your House From Here - 1994/ a zrovna tak i spolupráce Scofield - Friesell /Grace Uder Preasure - 1992/. Takže úvod ukončuji, dám si pauzu a pustím se do soustředěného poslechu tohoto díla.
Oba Johny spojuje jedno jméno - Billy Cobham. Byli totiž dvorními kytaristy v Cobhamově kapele. Abercrombie u Cobhama chytl víceméně jazzrockovou éru / 1973 - 1974 /a Scofield nastoupil do kapely, kdy Billy už koketoval lehce s funky /1974 - 1976/. Úvodní dvě skladby jsou pouze o kytarové komunikaci obou protagonistů. Jako nehudebník jsem je přijal vcelku vlažně, nijak se mi nezaryly ničím do paměti. Zato třetí track pod názvem Four on Six je poměrně svižná věc a oba pánové se vytasí se svojí rychlostí. Jako doprovod je pohání rytmická sekce George Mraz a Peter Donald. Další - nikoliv následná - podobně provedená a pozitivně laděná píseň se jmenuje Small Wonder. Abercrombie, Scofield, Mraz, Donald představí závěrem nostalgicky pojatou záležitost If You Could See Me Now.
Toto jsou skladby, které u mě stojí za pozornost. Jinak je to o pouze o hře dvou Johnů, ale sorry pánové, já jsem tomu moc nepřišel na chuť. Duet ocení nejspíš kytaristi a kytaroví učitelé nebo teoretici.
Tři docela skvělé skladby /ty tučně vytištěné/ mě po mnoha letech oslovily a já tohle album zase tak moc nezatracuji, jak jsem se domníval ještě před recenzním poslechem. Dávám dvě a třičtvrtě. **z*****. K albu jako k celku se vracet asi nebudu, ale vypíchnu si z něj to moje.
» ostatní recenze alba Scofield, John - John Abercrombie : Solar
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Out Like a Light (1982)
Out Like a Light je pokračovatelem předchozí desky Shinola, zachycující koncert v mnichovském klubu Vielharmonie ke konci roku 1981. Trio v podání Scofield - kytara, Steve Swallow - bass a Adam Nussbaum - drums, nabízí stejně jako na Shinole krátký výčet - z drtivé většiny - originálních skladeb od Johna Scofielda, které nebyly nikde ani před tím a ani potom prezentovány. Proto jsou tyto dvě alba dost důležité pro Scofieldovu diskografii.
Obě alba mají komorní atmosféru malého, zakouřeného klubu, kde, se sešli posluchači toužící po jazzové zážitku, který však není nijak okázalý, ale po hudební stránce se dá v celku říct, že je skoro bombastický.
Toto je poslední hudební spolupráce mezi Scofieldem a bubeníkem Adamem Nussbaumem. Steve Swallow bude s johnem dále spolupracovat jako producent některých jeho alb. Jako baskytarista si znovu zahraje s Johnem až na živém albu En Route z roku 2004.
Out Like a Light je po jazzové stránce dokonalé. Všichni tři nám předvádí špičkovou souhru a každý si ukousne to své sousto muzicírování.
Hodnotím stejně jako album Shinola **z***** Povedený kousek, ale spíš okrajová věc.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Out Like a Light
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Shinola (1982)
Shinola je první záznam mnichovského koncertu, který se konal v Vielharmonie 12 a 13 prosince v roce 1981. Pokračování této události je pak zachyceno na následném albu pod názvem Out Like a Light. Poměrně krátký - ani ne čtyřiceti minutový záznam posluchačovi nabízí rannou virtuozitu tohoto světového kytaristy. John si na pódium pozval jednoho ze světových byskytaristů Steva Swallow a do bicích se opírá další hvězdička - Adam Nussbaum. Trio předvádí vyloženě komorní show, místy si i zívnu nad poslechem, ale nedá se paušálně tvrdit, že hudba je to vyloženě nudná. Ano, pro posluchače, který není zaměřený na tento styl to jistě bude prudit a já to chápu. Ale pro Scofieldovu disjografii je to poměrně důležitý titul, už s toho důvodu, že si všímám, jak se Scofieldova hra a technika vyvíjela v tomto období.
Takže tu máme krátkou, sotva 40ti minutovou show... kytara , basa a bicí, plus v prostředí z malého mnichovského klubu. Je to znát podle potlesku publika. Zajímavá atmosfěra, ovšem pouze pro fan club JS. Hodnocení **z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Shinola
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Alphataurus / 2084: Viaggio nel Nulla (2024)
Jeden z velkých hudebních návratů poslední doby. Autorem cover artu je bubeník kapely, obraz má upomínat na eponymní debut. Z původní sestavy už ovšem na nahrávce vystupují jen kytarista a klávesák, přičemž kytarista Guido Wassermann v závěru studiového procesu zemřel. 2084: Viaggio nel Nulla (Cesta Nikam, Road to Nowhere) má být dystopický sci-fi koncept plný existenciálních a filozofických otázek. Moje italština je natolik chabá, že jsem při poslechu ušetřena myšlení a vnímám pouze hudbu.
Ta je velkoryse rozprostřená, přitom rázná a jasná, veškeré instrumentální vyhrávky (a že jich je) se realizují na ploše vymezené jim pečlivě vystavěným celkovým obrazem. Tohle je pecka vyseknutá pevnou rukou, a hlavně: album zní současně, působí a obstojí samo o sobě, i bez vědomí, že jde o legendy. Současně je znát jistá zkušenost, která se projevuje hlavně tím, co všechno muzikanti dokážou nedělat - album není přeplněné, netlačí na pilu od začátku do konce, nesnaží se v každém okamžiku naplno zaujmout, což jsou obvyklé neduhy dnešních mladých progových kapel.
Nedokážu to opsat lepším vyjádřením, než že má tato hudba duši. Zní plně a přitom lehce, je v ní útulnost známých prostor (klávesy jsou zřetelně "sedmdesátkové" a kytara se mazlí s každým tónem) i vědomí širšího obzoru. Působí živě a naléhavě, ale netlačí se do uší a nepodbízí, nechává posluchače pronikat do ní po svém. Má potenciál opakovaných návratů, kdy rozkryje pokaždé o kousek víc. Není to pro mě v tuhle chvíli ani tak zásadní citový zážitek jako spíš radost z dotýkání a z vědomí, že mnohdy ty nejsladší plody dávají staré stromy.
» ostatní recenze alba Alphataurus - 2084: Viaggio nel Nulla
» popis a diskografie skupiny Alphataurus
Gildenlöw, Kristoffer / Let Me Be A Ghost (2021)
Kristoffer Gildenlöw je rockový písničkář, v jehož hudbě symfonický prog potkává Leonarda Cohena. Třebaže loňskou novinku Empty řadím ještě o kus výš, přítomné album bylo mým prvním setkáním s tvorbou tohoto původem švédského hudebníka a myslím, že na něm též poprvé naplno předvedl, co v něm všechno je. Jeho sólový debut byl přehlídkou poutavých momentů s plejádou hostů včetně najatého zpěváka, druhá deska The Rain pak pečlivě prokomponovaným a zaranžovaným konceptuálním počinem.
Třetí album The Homeboud se obrátilo komornějším směrem, zní tady víc akustické kytary, písničky jsou jednodušší... a Kristoffer navázal intimní vztah s mikrofonem. Najednou zpívá, jako by nic jiného neexistovalo, na ničem jiném nezáleželo. Citová přesvědčivost se stává jeho nejsilnější devizou a všechny výrazové prostředky od nynějška plně slouží sdělení, osobní niterné výpovědi. Let Me Be A Ghost je opět o něco košatější, titulní kompozice se vrací ve třech částech, album klene velký oblouk, který posluchače vtahuje postupně, ale pocit, že sedím metr od člověka, který si přede mnou otevírá duši, nemizí.
Všechny Gildenlöwovy desky se nesou v pomalejším tempu a temnější náladě, hodí se k introspektivnímu přemítání o životě, když padá soumrak. Tady jsme několik metrů pod zemí. Na příštím albu Empty se člověk narovná, naplno nadechne, rozhlédne kolem. Tady ne. Prostor je stísněný a náladotvorné plochy zhuštěné do krápníkové krajky, studené a křehké, tvrdé na omak. Jen se dávkuje intenzita, jako v takřka industriální, rozervaně gradující Falling Floating Sinking. O chvíli později kytara bloudí prostorem a hledá, kde by spočinula. A dál a dál, v každé skladbě trochu jinak, ale všechno sedí dohromady a tvoří celek, který má jasný "ksicht", přesto se vymyká uchopení. Pro mě absolutní zážitek.
» ostatní recenze alba Gildenlöw, Kristoffer - Let Me Be A Ghost
» popis a diskografie skupiny Gildenlöw, Kristoffer