Naposledy přidané recenze
GTR / GTR (1986)
| 21.11.2024 | Zrod superskupiny provázelo vydání rádoby významného a nepřehlédnutelného alba. Dnes, s odstupem téměř čtyř dekát, už z jedněch vyprchalo nadšení a z druhých zklamání, které roku 1986 dělilo rockové fandy nejen v Čechách. Já, nadšený příznivec velikánů britského artrocku sedmdesátých let, jsem byl zvědav na spolupráci kytaristů uměleckých souborů Genesis (Steve Hackett) a Yes (Steve Howe). Tehdy jsem byl velmi zklamaný, desku jsem po několika posleších poslal dál aniž bych si ji nahrál, a potom jsem ji desítky roků nevyhledával ani neslyšel.
Nedávno se objevila v nabídce bazarová LP verze za pár kaček, tak jsem ji vzal. A teď si ji pouštím, myslím že potřetí za poslední půlrok. Musím přiznat, že už na ni nejsem tolik přísný, jako v mládí. Ale o nadšení se také nedá psát. Možná by to bylo jinak, kdyby sestava neobsahovala jména těch dvou zmíněných Stevů. Nebyl bych tak kritický, ale také bych si tuhle desku ani nikdy nepořídil. Takže vlastně jenom uvedu, že poslouchám hudbu, která mi zapadá mezi řadu dalšícg děl kapel AOR osmdesátých let. Skladby mi splývají a nenacházím záchytné body. Jenom si znovu (pokolikáté už?) dokazuju, že je to průměrný rock té doby, který nemá na to mě nečím oslovit nebo potěšit. Možná jako kulisa k psaní těchto řádek dobrý, ale ryzí průměr. Je to smutné, že k tomu nemám nic víc, snad jen ještě toto: Nedivím se, že kapela existovala tak krátce a další album už nevydala.
» ostatní recenze alba GTR - GTR
» popis a diskografie skupiny GTR
Clapton, Eric / E. C. Was Here (1975)
Jeden z mých oblíbených hudebníků, který mě ve větší míře oslovil někdy po mojí třicítce. Samozdřejmě, jako teenagerovi se mi líbily skladby jako Coaine a Wonderfull Tonight a taky něco málo od Cream, ale ve větší míře jsem ho začal vnímat později a ještě víc později jsem mu začal přicházet na chuť. Kdysi jsem měl jen tři cd : Money and Cigaretes, Reptile a Ride with the King. Dnes, díky streamu můžu poslouchat celou jeho diskografii a poznat ho blíže.
Živák E.C. Was Here je složen ze šesti písní, nahraných v Londýně, New Yorku a Kalifornii. Sám Clapton vydáním této desky nadšen nebyl, ale nakonec to byl on, kdo vybral songy na album.
Koncert začíná nádhernou pomalou Have You Ever Loved a Woman. Procítěný zpěv, kytara a Hammond organ - perfektní úvod. Kytarová komunikace mezi Ericem a jeho druhým kytaristou Georgem Terrym je příkladem procítěnosti. Presence of the Lord /2/ a Can't Find my Way Home /4/ je vzpomínání na staré, ale krátké časy u Blind Faith. Obě jmenované jsou odzpívány v duetu s Yvonne Ellimanovou. Clapton do zpěvu vložil něhu a lásku, hlavně v druhé jmenované. Vybrnkává na akustiku krátké sólo - moc hezké. Driftin' Blues / Rambling on my Mind /3/ opět akustická kytara a klasické blues, Clapton poté přesedlá na el. kytaru, ale předtím nechá zahrát sólo Gerorge Terryho a naprostou ladností se skladba přesune do její druhé části. Je slyšet publikum, jak si to užívá. Rambling on my Mind /5/ je tu ještě jednou a samostatně. Ta první verze je z koncertu v Kalifornii a tato druhá je z Londýna. Melodie stejná, ale žádný strach, každá je podaná jiným způsobem a obě jsou klasa. Celé album se nese v poměrně pomalém blues tempu /občas se někde přidá/ proto je na závěr zařazena rychlovka Further on up the Road.
Vydavatelská společnost RCO vydala tento žívák údajně i proto, aby se připoměly Ericovy vynikající výkony. On sám se na svých studiovkách /před/ prý nesnažil hrát jako superhvězda. Nevím jestli to je nebo není tak, ale to je celkem fuk. E. C. Was Here nemůže chybět v kolekci Claptonovy základny fans. Novým posluchačům bych spíš doporučil koncert Just One Night. Kdysi jsem dal ***z***** Dnes bych to povýšil o jednu navíc. Koncert je ukázkou své doby.
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - E. C. Was Here
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Eleventh House, The featuring Larry Coryell / Level one (1975)
| 19.11.2024 | I když nejsem zrovna největší příznivec této skupiny, po několika posleších jsem se rozhodl napsat pár řádků k tomuto zapomenutému klenotu fusion. Skupina Eleventh House mě úspěšně míjela celý život, což je škoda, protože kdybych tuto hudbu slyšel před dvaceti lety, určitě bych po ní skočil a zkompletoval.
Struktura nahrávky se skládá z pěti nástrojů. Jako tu největší dominanci považuji bicí Alphonse Mouzona. Ten tu předvádí breaky, jaké jsem neslyšel ani od mého oblíbeného Billyho Cobhama. Rytmika je podpořena basovou linkou, která přesně vi, kdy se držet zpátky, aby se náročné vyhrávky nerozpadly a držely pěkně pohromadě. Podobnou basu /teď nemám na mysli techniku, ale spíše tu ideu/ hrál i Rick Laird v Mahavishnu Orchestra, aby mohli ostatní vynikat. Hlavní tahák této hudby bude pro mnohé jistojistě kytara a styl hry Larryho Coryella. Pronikavý a ostrý zvuk jako sklapel jeho Gibsona se mi na dlouhou dobu zahryzl do paměti. Coryella skoro vůbec neposlouchám, jen na pár vyjímek jako album Spaces nebo Back Together Again, ale tady smekám a klaním se jeho přednesu. Jazzrock jako bejk.
Podstatnou součástí produkce jsou i dechy Michaela Lawrence. Jazujíí, funkujíí a bůh ví, co ještě dělají. Prostě hrají nápaditě. Trochu zpátky se drží klávesy. U jiných kapel téhož kalibru se klávesy staly velmi výraznými a charakteristickými znaky jejich hudby /MO, RtF, WR/. U Eleventh House netvrdím, že nejsou slyšet, ale působí téméř doprovodně.
Na desce se nachází celkem devět písní a stopáž je celkem krátká : 35 minut. Většina skladeb je zahrána ve vysokém tempu, proto jsou songy maximálně na čtyřech minutách, delší stopáž by už poslech unavovala. Takhle je to vymyšlené akorát.
Tohle je vysoce oktanová turbulentní hudba, doporučuji každému milovníkovi fusion. Pro mě zážitek ze kterého se mi točí hlava ještě pár minut po poslechu.
*****z*****
» ostatní recenze alba Eleventh House, The featuring Larry Coryell - Level one
» popis a diskografie skupiny Eleventh House, The featuring Larry Coryell
Scofield, John / Live (1978)
| 19.11.2024 | V rámci svojej zbierky koncertných albumov zo 70. rokov sa síce nesystematicky, ale o to radostnejšie vrhám aj na albumy z iných ako rockových oblastí. A tak som si jedného dňa zadovážil japonské CD Live (1978) amerického gitaristu Johna Scofielda.
Šesť skladieb je viac jazzových ako inožánrových, poctivo inštrumentálnych a presvedčivo odohraných. Štvorica hudobníkov v obsadení gitara, basa, bicie a piano sa štvrtého novembra 1977 predviedla v Domicile v Mníchove so všetkou parádou.
Už v úvodnej kompozícii V. badať, že každý inštrumentalista si príde na svoje. Iste, sóla majú v rukách gitarista a klavirista, ale ani rytmika nie je práve minimalistická. Joe LeBarbera je bubeník, ktorého v podstate nepoznám, každopádne ma zaujal, jeho hra je správne divoká a plná. Dôjde aj na krásne basové sólo, (Jiří) George Mraz je český rodák z Písku, náš emigrant a americký imigrant, ďalší z talentovaných československých hudobníkov, ktorý našťastie zdrhol a mohol slobodne hrať, čo ho bavilo.
Zadumaná skladba Gray And Visceral ma oslovila asi najviac. Má v sebe čosi znepokojivo tajomné, akoby sa spoza opony prebúdzalo tajuplné Lovecraftovské božstvo s chápadlami na brade a čakalo, kedy sa zapojí do deja. Album mal pôvodne iba štyri skladby, od prvého vydania na CD (v Nemecku, v roku 1987) však vychádza obohatené o dve skladby (Air Pakistan, Jeanie) a navyše sa tu zjavila aj skladba Leaving v plnej, needitovanej verzii. Na platni bola skrátená o tri minúty. Aj moje CD z roka 2020 ich obsahuje a som tomu rád. A nevadí, že sa vďaka nim album miestami ponorí do ospalej jazzovej atmosféry, pri ktorej v pohode zadriemem. Inak, keby ste chceli vedieť, aký je Scofield gitarový borec, práve Air Pakistan je úžasnou ukážkou jeho hry. A aj LeBarbera si tu strihne bubenícke sólo. V záverečnej štvrťhodinovej skladbe Softly, As In A Morning Sunrise sa tiež uspáva, swinguje, medituje, skrátka, na všetko je čas, každá plocha je detailne opracovaná a ako poslucháč oceňujem najmä prirodzený prejav hudobníkov hrajúcich naživo. Mám rád hudbu, ktorá pôsobí ľudsky, nie ako skladačka od AI. Samozrejmosťou je rozsiahle bubenícke sólo, ktoré radím k tým počúvateľnejším.
Scofielda som dlho vnímal len ako meno, jedného zo zástupu často spomínaných jazzových borcov. Bližšie som ho vstrebal až kvôli Warrenovi Haynesovi, ktorý ho so svojou skupinou Gov’t Mule prizval na nahrávanie albumu The Deep End Vol. 1 (2001), kde si spolu zahrali v skladbe Sco-Mule a neskôr spolupracovali na albume s rovnakým názvom, ktorý vyšiel v roku 2015. Stále som však jeho tvorbou v podstate nepoľúbený.
Tento živák považujem za výborný príklad inštrumentálneho jazzu. Nemusím ho počúvať často, ale keď sa dostaví tá správna nálada, baví ma. Odporúčam.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Charlee / Charlee (1972)
Nie vždy mám chuť na experimentálne progresívne hudobné besnenie, niekedy (a je to často) dávam prednosť tomu, čo pôsobí na moju prvú signálnu bez akejkoľvek námahy. A takýmto albumom je aj Charlee od rovnomennej kanadskej kapely, ktorú založil gitarista (a spevák) Walter Rossi.
Gitarový hard rock. Priamočiary. Priam chytľavý. Osem skladieb, necelých tridsaťpäť minút čistého ťahu na bránku. Tu blues (Wizzard), tam troška funky (Lord Knows I’ve Won, Let’s Keep Silent), inde zasa baladicky vyznievajúca selanka (A Way To Die). Prím však hrá až hendrixovsky rozkokošený hard rock (Just You And Me, Wheel Of Fortune Turning), prípadne všetko dokopy (It Isn't The First Time). A predovšetkým hromada gitarových sól. Priaznivci glamu isto ocenia miestami až rádiovú vľúdnosť, zástancovia nekompromisného prejavu zasa vydarený ostrý a pritom čistý sound.
Na to, že Rossi takmer každú skladbu nahral s inou rytmikou (vystriedajú sa v nej štyria basáci a dvaja bubeníci), znie album celkom kompaktne. Aspoň pre mňa je to jedna podmanivá vyhliadková jazda po vysnívanom kúsku hudobnej krajiny, kde sa nemusím rozčuľovať, prečo nikto nevyplienil burinu popri ceste, na kieho frasa sa mi tu zjavil akýsi diabolský pokus o „kráčanie s dobou“ a pod.
Skrátka, je to vynikajúca muzika presne podľa môjho gusta. Má veľa spoločného s tvorbou inej kanadskej skupiny, a síce Mahogany Rush. Ako Rossi, tak Marino vychádzajú z Hendrixa, to je jasné aj nahluchlému poslucháčovi. Tak skúste a uvidíte/začujete, či sadne aj vám. Ja som usvedčený fanúšik.
» ostatní recenze alba Charlee - Charlee
» popis a diskografie skupiny Charlee
Stern, Mike / Big Neighborhood (2009)
Čtrnácté studiové album amerického jazzově laděného kytaristy Mike Sterna nabízí fusion, kterou rozhodně překvapí každého milovníka tohoto hudebního směru. Díky řadě zajímavých hostů, hudba působí velmi rozmanitě. Hned v úvodní skladbě si to na kytaru rozdají /v dobrém/ Stern se Stevem Vaiem a předvedou celkem agresivní rockovku. Se Stevem si Mike zahraje ještě jednou v tracku Moroccan Roll, který díky Vaiově hře na sitar navine orientálni atmosféru. Dalším hostem je texaský kytarista Eric Johnson jehož bluesové pojetí hry přimíchává do alba další ingredienci. Reach /3/ je první zpívaná a opět Sternovým souputníkem - kamerunským baskytaristou Richardem Bonou. Tady máme trochu Afriky. Dalším hostem na tomto hudebně pestrém albu je zpěvačka a hráčka na kontrabas Esperanza Spalding. Její velmi krásný a jemný vokál a hru si užívám ve skladbách /4/5/6/. Mikeho kytara zní fantasticky. MMW - to je avangardní jazzové trio, které spolupracovalo na několika albech mimo jiné i s Johnem Scofieldem. Trio Medeski Martin Wood se na Big Neighborhood mihne ve dvou tracích /9/10/, aby si to s nimi užil i mistr Stern. V devátém songu Mike sóluje jako starý rocker. Hope You Don't Mind toto skvělé album uzavírá. Velmi vzdušná a pohodová píseň, kde si na trubku zahrál Randy Brecker a na bicí hraje Cindy Blackman, budoucí manželka Carlose Santany.
Verdikt : Výborné album. Je dobře, že se díky známým a zajímavým hostům odlišilo od jiných MS prací a desce se dostalo trochu jiného zvuku. Jako kdysi ****z***** a doporučení k poslechu milovníkům fusion a nejen jim.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Big Neighborhood
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Damnation Of Adam Blessing, The / The Damnation of Adam Blessing (1969)
Americká rocková scéna na prelome 60. a 70. rokov by si zaslúžila hĺbkový rozbor, v ktorom by isto nechýbala ani kapela The Damnation Of Adam Blessing. Títo „skoro“ hardrockeri debutovali v roku 1969 rovnomenným albumom o ktorom si dnes čosi povieme.
Na úvod sa priznám, že kapelu som sem kedysi dávno doplnil bez toho, že by som mal doma originálne nosiče. A, ako skoro vždy, nikto sa nechytil, nuž som rád, že dnes už vlastním prvé dva albumy na jednom CD od Progressive Line a môžem jej venovať aj recenzie. Na kapelu som naďabil v nejakom letáku od Akarmy, kde ju núkali a ja som si zapamätal názov. Akurát po nosičoch sa na Slovensku zem zľahla. Ani v bežnej internetovej distribúcii sa nevyskytovala, a tak som na ňu naďabil náhodou v bazári cca pred dvomi rokmi. Jasné, že som skákal dva metre od podlahy s úsmevom na tvári.
Deväť skladieb ponúka typickú dobovú zmes tvrdšieho rocku mixovaného melodikou 60. rokov a psychedelickými náznakmi, ktoré z nej robia samozrejmého ašpiranta pre môj záujem.
Najlepšie veci sú tie hardrockové. Cookbook, Le’ Voyage alebo Hold On nemajú chybu. Vydarila sa aj melodramatická pomalka Strings And Things, zamatovo psychedelicky popový kúsok Dreams je svieži a dumka Lonely exceluje v atmosfére. Tento typ muziky vo mne vyvoláva pocit, že svet by mohol byť dobrým miestom pre život. A za túto krátku ilúziu som vďačný.
Naopak, cover verzie nie, že by boli zlé, ale nijako zvlášť ma nezaujali. Platí to o ťažkopádne spomalenej klasike Morning Dew, o hravej bluesovke You Don’t Love Me od Willie Cobbsa a tiež o príjemne odsýpajúcej skladbe Last Train To Clarksville od skupiny Monkees.
The Damnation Of Adam Blessing považujem za dobrý debut, prísľub vecí budúcich. Napriek tomu, že obsahuje presne to, čo mám na muzike rád, budem troška prísny a udelím tri poctivé hviezdy na päťhviezdičkovej škále. Nepočúvam tento album často, nuž mi asi neprirástol k srdcu tak ako iné raritky. Nedajte sa odradiť, viem si predstaviť, že niekomu táto muzika sadne na plný počet.
» ostatní recenze alba Damnation Of Adam Blessing, The - The Damnation of Adam Blessing
» popis a diskografie skupiny Damnation Of Adam Blessing, The
Felt / Felt (1971)
Americkú skupinu Felt som mal na zozname odnepamäti. Zaujal ma obal, keď som kedysi v dávnych časoch browsoval po tom, čo sa vtedy nazývalo internet. Na CD som však nikdy nemal šťastie, a tak som sem aspoň pred mnohými rokmi pridal profil, reku, hádam sa niekto nájde, kto ku kapele niečo napíše. To boli ešte doby, kedy sa v českých a slovenských luhoch a hájoch o muzike písalo často a mali sme medzi nami borcov typu Merhaut.
Ale život vie vyliečiť aj toho najväčšieho optimistu. Profil dodnes zíval prázdnotou, našťastie, na jar tohto roka som bol v Bruseli a v miestnom hudobnom bazári som naďabil na CD od Flawed Gems za rozumnú cenu. Neváhal som ani sekundu a prihodil ju k ďalším túžobne vyzerajúcim položkám chýbajúcim v mojej skromnej zbierke (Jane – Between Heaven And Hell, Crabby Appleton...). Prečo?
Až beatlesovsky jemná psychedélia v Look At The Sun sa postupne pretaví do zlovestného gitarového sóla na záver a ja viem, že sa mám na čo tešiť. Jazzovo vytvrdená Now She’s Gone mi to potvrdí ako prívetivý úradník potrebné tlačivo. Pozornejší poslucháč si isto všimne, že kapela je jednou nohou zaborená do 60. rokov, pričom jej táto melodická poleva ani trocha neprekáža v tvorení podmanivej muziky. Aká by to bola rocková kapela zo 70. rokov, ktorá by sa nepokúsila o hranie blues? Weepin’ Mama Blues je vrcholom albumu. Tvrdá žulová záležitosť, popri ktorej sa aj Chuck Norris zdá byť pieskovcom, mi sedí. Melodramatické skladby mám rád, World je naozaj neskutočne citovo žmýkajúca variácia na expresionizmus v rocku. A o dlhočiznej The Change to platí dvojnásobne! Toľko pátosu a pritom ani kúsok gýča, to je umenie! Záverečná skladba Destination ponúka troška vydýchnutia a opäť musím konštatovať, že tá sixtiesová melodika ide kapele na jednotku.
Album Felt je skvelý. V tvrdých pasážach nedostižný, v melodických návykový. Vyplatilo sa mi trpezlivo číhať na príležitosť a som rád, že mám túto zabudnutú jednohubku na tanieri.
» ostatní recenze alba Felt - Felt
» popis a diskografie skupiny Felt
Mr. Albert Show / Mr. Albert Show (1970)
Dychmi obohatené rockové kapely, o ktorých sa zvykne písať ako o brassrockových, sa delia na dve skupiny. Tou prvou je duo Blood, Sweat & Tears a Chicago, v tej druhej sú všetky ostatné.
Na prvý pohľad je holandská skupina Mr. Albert Show rovnaká ako všetky tie kapely typu Lighthouse, Satisfaction, Heaven, Chase atď. Ale keď sa s jej muzikou hlbšie zoznámime, nájdeme čosi osobité.
V prvom rade nejde „dychový rock“, nemáme tu duo alebo trio (a viac) dychárov stavajúcich zvukovú hradbu. Dychy obsluhuje jediný člen – Bertus Borgers. Aj muzika je parádne tvrdá, a teda by som Mr. Albert Show zaradil skôr do revíru kapiel typu Colosseum. Výraznú rolu majú i klávesy. Zaujímavé je aj to, že za mikrofónom je speváčka Floortje Klomp, ktorej často sekunduje práve Borgers.
Bluesová temnota v úvodnej skladbe Act Of Love mi je blízka. S nástupom saxofónu dostávam jeden z najsilnejších jazzrockových riffov svojej doby a to som ich už počul... Podobne hutná smršť Kings Of Galaxy nemá chybu.
Vôbec je muzika až hardrockovo tvrdá a po svižný direkt nejde ďaleko. Harmonikou ozvláštnená pecka King Horse je toho najlepším dôkazom. Páči sa mi, že sa rada vracia k bluesovým koreňom, ktoré neváha zmixovať so spevnými momentami (Don’t Worry). Keby som mal vybrať čosi na singel, zvolil by som hravú, ale zároveň nekompromisnú White Bear Skin Coat. Alebo spevnú Wild Sensation, ktorá ako singel aj vyšla. Dokonca pred vydaním albumu. Jedným z početných vrcholov albumu je vyše sedemminútová jazzrocková lavína There’s A Sad Song In The Air. Ej, takto sa robí riadna muzika! A nie, že by posledné dve skladby (White, Revolver) dáko zaostávali. Je to slasť, počúvať takúto rockovú nálož s miernymi jazzovými presahmi.
Toto je skrátka neskutočne dravá a parádna hudba presne podľa môjho gusta!
» ostatní recenze alba Mr. Albert Show - Mr. Albert Show
» popis a diskografie skupiny Mr. Albert Show
Fraction / Moon Blood (1971)
Kapiel, ktoré by mi pripomínali jedinečný sound The Doors, nie je veľa. Americká zabudnutá skupina Fraction sa však k nemu na svojom jedinom albume – Moon Blood (1971) – dostala veľmi blízko.
Pravda, päť skladieb neobsahuje klávesy, kapela mala v zásobe dvoch gitaristov, ale to je detail. Nahrávka vznikla na kolene za tri hodiny, nuž nečudo, že má len pol hodinu. Dôležitá je však muzika a tá je správne psychedelicky vzdušná a podmanivo temná. Sanc-Divided ma neodbytne presviedča, že spevák Jim Beach si mohol s Morrisonom podať ruku. Pomalé tempo, zasnená nálada, čosi tajuplné a melancholické sa snúbi s čímsi znepokojivým. A pomalé tempo dominuje i mrazivej exorcistickej romantike Come Out Of Her. Melodramatický krúžok s ambíciou vyhrať celosvetovú súťaž v dramatickom výraze uvedie hru Eye Of The Hurricane a ja som z nej paf! Katarzná selanka Sons Come To Birth ma nechá vydýchnuť pred finálnym blues This Bird (Sky High). Keby temnota dostala chuť tváriť sa milo, takto by to znelo. Miestami sa cítim ako v sanatóriu a inokedy ako na liečbe elektrošokmi.
Toto je jeden z mojich neskorých prírastkov, CD som zohnal asi pred dvomi rokmi. Zaujímavý je obal, do výrezu s červenou fóliou môžete vložiť púzdro s nosičom, je na ňom mesiac a podľa toho, ako ho zasuniete, bude sa nachádzať vždy v inom rohu obalu (správne krvavý). Je to veľmi chytľavá muzika, vrúcne odporúčam americkým temným psychedelikom. Dávam plný počet hviezd, takáto nálada je v muzike vzácna.
» ostatní recenze alba Fraction - Moon Blood
» popis a diskografie skupiny Fraction
Ancient Grease / Women And Children First (1970)
Ancient Grease, neexistujúca skupina, ktorá nahrala jediný album Women And Children First (1970), je konečne aj na Rockboarde, a tak si ju pripomeňme.
Príbeh tohto projektu je zaujímavý. Kapela vznikla ako Strawberry Dust a pod týmto názvom šla aj do štúdia. Keďže hrala najmä úrevzaté veci, materiál na album jej dodal bubeník John Weathers a pár ďalších ľudí, čo sa motali okolo kapely Eyes Of Blue. Jej producent Lou Reizner celý projekt potopil, keďže sa mu nepáčil názov Strawberry Dust, nuž dal vylisovať album pod hlavičkou Ancient Grease. Kapele a ani Weathersovi nič nezaplatil, album nijako nepromoval, a tak zapadol. Rozčarovaní hudobníci pokračovali pod svojim originálnym názvom až do stratena.
Teda, až kým ich muziku neobjavili ľudia ako ja, hudobní archeológovia. V roku 2008 vydala album na CD firma Angel Air a práve toto vydanie mám odvtedy doma.
Desať skladieb núka tvrdú, bluesom zakalenú, hardrockovú nádielku. Weathers zložil ostrý materiál, ktorý sa pre jeho vtedajšiu domovskú kapelu údajne nehodil. Nevadí! Podstatné je, že to odsýpa! Taká riffovka Don’t Want by mohla „z fleku“ zaujať miesto za vrchstolom hardrockových dejín. Gareth Mortimer spieva škaredo, chripľavo a skôr reve ako nôti. A k hudbe to skvelo sedí! Keď chce, zvláda aj skoro citlivo spievať (Odd Song, Where The Snow Lies Forever, Time To Die, Prelude To A Blind Man), ale čo si budeme hovoriť, sila tejto muziky je v hutnom bluesrockovom rocku, ktorý sa vtelil do skladieb ako Freedom Train, Eagle Song, Mother Grease The Cat a Women And Children First. Z muziky cítim podobnosť s tvorbou skupiny Freedom, ktorej hudbu mám tiež veľmi rád.
Inak, záľuba britských tvrdých skupín v country ma neprestáva fascinovať, aj tu sa nachádza jedna tiahla country balada Mystic Mountain, ktorá sa ku zvyšku albumu nehodí, hoci je milá.
Album Women And Children First som si zamiloval po prvom vypočutí. V časoch, keď som bol nadšený hľadač podobných cédečiek, patril k mojim najobľúbenejším akvizíciám. A dnes, keď som si ho po čase vypočul, cítim to rovnako.
» ostatní recenze alba Ancient Grease - Women And Children First
» popis a diskografie skupiny Ancient Grease
Rolling Stones, The / Between the Buttons (1967)
Psal se začátek roku 1967 a na obou stranách Atlantiku se psychedelilo o sto šest. Za oceánem už The Byrds, Love, 13th Floor Elevators nebo nově i The Doors šili do plných, Britové se k odpovídající reflexi nové vlny míru, lásky a bratrství teprve nadechovali. Jedním z exponentů ostrovní psychedelie tehdy byli i Rolling Stones, kteří od rhythmandbluesového puritánství v plné rychlosti vybrali prudkou zatáčku směrem k popově laděnému rocku se zdobnými aranžemi a provokativnímí texty. Na předchozím albu Aftermath (1966) se poprvé vytasili s ryze autorskou tvorbou a nově nabyté tvůrčí svobody se dominantní duo Jagger/Richards nehodlalo vzdát. Jak si tahle psychedelie ze sychravého Londýna vede po bezmála šedesáti letech od vydání?
Hned na úvod musím říct, že tentokrát budu od začátku do konce chválit - hodně chválit. Stones na druhý autorský pokus po silné první straně desky "nespadl řetěz", takže kolekce skladeb, kterou dali během podzimu 1966 dohromady, má od začátku do konce šťávu a říz. Otvírák Yesterday´s Papers v sobě má díky geniálním doprovodným vokálům v refrénu naléhavost, v podobně rázném duchu se nese i Connection s rozvernou Keithovou kytarou. Jako černá ruka Richards řádí i v posazeném kusu All Sold Out a do čtveřice všeho zboosterovaného tu máme Orientem lehounce načichlý refrén skladby Complicated.
Dařilo se i s pomalejšími a křehčími kusy. Tahací harmonika v Backstreet Girl je milým úkrokem, baví mě i zahuštěná "venkovská" atmosféra ve Who´s Been Sleeping Here. Vůbec nejvíc si na albu užívám i bicími poháněnou psychedelickou ponurost My Obsession a v opozici k ní melodickou varhanní vyprávěnku She Smiled Sweetly. Naopak mi příliš nekonvenuje "pouťová" atmosféra v Cool, Calm & Collected a "bodiddleyovský" rytmus nahrávky Please Go Home. Daleko větší zábava je pro mě rozverný rock´n´roll Miss Amanda Jones.
Jednotícím prvkem textů alba Between the Buttons jsou (snad jste nečekali nic jiného) ženské. Tentokrát už ale nejde jen o pasivní subjekty Mickových vášní, dámy jako Amanda Jones nebo bezejmenná "kurtizána" ze skladby Complicated se dokážou pořádně rozparádit a za chlapy nezaostávají v žádném ohledu. První jmenovaná je v podstatě neřízená střela vymetající drogové večírky, divoká společnice za stolem i pod ním. Její rozvážnější vzdálená příbuzná hraje s Jaggerem vyrovnanou partii a zpěvák je jen jednou ze zastávek na cestě, po které si cílevědomě jde.
Vedle toho tu samozřejmě máme i "tradičnější" texty, ve kterých má něžné pohlaví své místo jasně dané (Back Street Girl, Please Go Home) a Mick si na jejich rozmary neváhá postěžovat (All Sold Out, Cool Calm & Collected - tam je možná tou "megerou" dokonce sama Matička Británie). Až roztomile působí koláž nevěry a pohádky o Mášence a třech medvědech ve Who´s Been Sleeping Here, no a samozřejmě nemůžou chybět ani narážky na drogové zkušenosti (Connection a závěrečná, nezvykle otevřená Something Happened to Me Yesterday).
V době, kdy už to mnozí z jejich někdejších rhythmandbluesových souputníků (The Animals, Downliner´s Sect nebo Graham Bond Organization) měli takříkajíc "za sebou", Stones ukázali tuhý kořínek a schopnost nejen absorbovat nové trendy, ale do jisté míry je i nastolovat. Album Between the Buttons řadím k té lepší polovině z jejich šedesátkových studiovek, poslouchám ho s potěšením. S psychedelií se podle mě Stones nikde nezvládli popasovat lépe.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Between the Buttons
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice Vol.5 (2022)
Jestli mě něco z hudebního světa - který sleduji - překvapilo, tak je to právě páté pokračování spolupráce Billyho Cobhama a skupiny Novecento. Po čtyřce jsem už nevěřil v další jejich reunion, ale ona se tak stalo. Jejich šesté setkání by bylo na pomezí sci-fi, ale kdo ví?
I když hudba na albech Drum 'n' Voice je tak trochu mimo toho, čím se Billy ve své kariéře zabýval, je to pořád ve svém ranku skvělá záležitost. Moderní hudební přednes a hostování slavných hudebníků z jazzového /a nejen/ světa. A na D&V Vol.5 je tomu zrovna tak. Z těch slavných jmen jsou zde zastoupeni Narada Michael Walden - bubeník, producent a vtomto případě i zpěvák /track 3/. Dále tu máme kytaristu Mike Sterna. Ten nabídl albu nápadité sólo v tracku 2. V tomto případě, kdybych neměl booklet, tak bych Sternovo sólo nepoznal. Přijde mi značně jiné, než které hraje na jeho albech. Nemůže chybět starý známý Brian Auger na Hammondky, který tyto projekty obohacuje na všech nahrávkách, krom prvního vydání Drum & Voice - Vol.1 All That Groove. Svou hrou přispěl v tracku 6. Další zajímavou personou je americký dechař Walter White. Ten se rozvášnil v tracích 3,4,5,8,9. Na albu se podílí více hostů které už neznám, proto se o nich nebudu zmiňovat.
Rytmicky se Billy předvedl skoro jako automatický bubeník - až na pár vyjímek hraje strojově přesně a jednoduše. Tady tohle vidím jako rozdíl mezi tímto počinem a alby před ním, kdy vkládal do bicích více kreativity. Taky mi přijde, že na nahrávce bylo využito zatím nejvíce samplů ze všech předchozích D&V titulů. Ale v tom já nemám žádný problém. Samploval kde kdo a navíc i dobře. Např. Satriani, Vai, Jeff Beck, Gary Moore, Scofield, Kate Bush atd.
Album Drum 'n' Voice Vol. 5 je celkově velmi dynamická moderně pojatá hudba. Celkově nijak nevyniká nad ostatní zpřízněné tituly, jen bylo využito modernějších techologií, které dodaly nahrávce mírně jiný level.
Nepochybuji o tom, že fans BC a jiní jazzmani budou nad touto deskou skřípat zubama, ani se tomu nebudu divit, ale mě tato hudba lahodí. Líbí se mi i bez toho, že Billy v ní nezanechal nějaký svůj větší rukopis - krom jeho hry, která už je tady trochu mimo jméno Billy Cobham.
Předzávěrečná předělávka Heather /original Billy Cobham - Crosswinds /1974/ je TOP alba. Tuto skladbu považuji za jednu z nejkrásnějších, co Billy stvořil. Závěr alba Solo - desetiminutový song v rytmickém oparu Afriky a spousty jiných hudebních detailů je důstojné rozloučení s albem. Hodnocení ***z***** Pouze pro alba od Billyho Cobhama.
A půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol.5
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Amish / Amish (1972)
Hľadači obskúrnych rockových vykopávok majú v období na prelome 60. a 70. rokov priam nevyčerpateľnú studnicu inšpirácie. Klasickou jednoalbumovou skupinou balansujúcou na hranici hard a psych rocku bola aj kanadská formácia Amish.
Vydala jeden album obsahujúci osem skladieb. Hudba je to dravá a zároveň melodická. Psychedélia opatrne vykukuje spoza periny. V hudbe sa zároveň nachádza aj čosi z melodiky 60. rokov, veď spevná záležitosť Sad Girl by sa mohla ocitnúť aj v rádiovom vysielaní tých čias a určite by sa v ňom nestratila.
Výraznú rolu v sounde hrajú klávesy, také tie organové, chutné. Skladby sa počúvajú jedna radosť, ešte aj milý cover Dear Mr. Fantasy má čosi do seba. Ako najobľúbenejšia vec z albumu by sa mohla menovať hociktorá, ale ja som sa rozhodol vyzdvihnúť dlhšiu náladovku In The Sea a záverečnú variáciu na drsnú konfrontáciu Down The Road. To bola inak skladba, ktorú kapela plánovala vydať ako singel, ale vydavateľ túto snahu zarazil, nuž kapela nikdy žiadny singel nevydala.
Toto je muzika, pri ktorej sa mi parádne relaxuje. Skladby sú krátke, sedia mi, a tak prihodím protekčnú hviezdu k trom zaslúženým.
» ostatní recenze alba Amish - Amish
» popis a diskografie skupiny Amish
Poobah / Let Me In (1972)
Moja záľuba v jednoalbumových vykopávkach ma doviedla aj k americkej hardrockovej skupine Poobah. Predstavte si, aké bolo moje prekvapenie, keď kapela bezostyšne, nie, že nenahrala iba jeden album, ale dodnes funguje!
Každopádne sa dnes pozrieme na debutový album Let Me In z roka 1972.
Hardrockové triá zbožňujem. Rytmika v zložení Phil Jones (basa, spev) a Glenn Wiseman (bicie Jim Gustafson okrem gitary a spevu zvesela preluduje i na klávesoch, ale to si ani nevšimnete. Šesť skladieb je presne takých, aké počúvam veľmi rád. Už úvodná pecka Mr. Destroyer ukazuje, že kapela to má rada surové. Iste, na úvod zaznie voľajaký smiešny dialóg, ale od nástupu šmirgľovanej gitary môj poslucháčsky duch instantne prejde zo zemského skupenstva do nirvány. A tento stav pretrváva aj v záverečnom džungľovom perkusívnom opare.
Baladicky ladená Enjoy What You Have vyrušuje ordinárneho poslucháča neustálym psychedelickým podpichovaním. Ako keď vám vlastizradca hudie do uška čosi o mierových úmysloch invazívnej armády. Vie, že je to blbosť, ale tak dobre to znie! Bluesový názvuk v Live To Work je taký drsný, že by pri ňom aj Chuck Norris radšej rokoval ako bojoval. Psychedelická haluz Bowleen poteší najmä konzumentov rôznorodých rastlinných fajčív, na záver sú spláchnutí do záchoda a nastúpi ďalšia hardrocková operácia bez umŕtvenia zavádzajúco pomenovaná Rock N’ Roll. Záverečná a titulná skladba v jednom, Let Me In, poteší najmä priaznivcov dlhých bubeníckych sól.
Na mojom CD sa nachádza 12 bonusov. Kapela sa snažila vydať všetko, čo našla v skrini, nech majú fanúšikovia radosť, a tak sa pripravte na niekoľko zmien na poste bubeníka, zopár koncertných záznamov a najmä podobne drsnú muziku. Taká Upside Down Highway by sa nestratila ani v hlbinách čierneho mŕtveho metalu. Je asi dobre, že ju nepočuli dnešní stoner rockeri, lebo kvílenie ich zúfalého mindráku by znelo ešte horšie ako to, čo obvykle produkujú. A peciek, ktoré stoja za zmienku je tu veľa, Make A Man Outta You, Walk Of The Bug, Going To Rock City, I’m Crazy, You’re Crazy... Bonusy sú akoby ďalším albumom kapely, rozhodne sa teším, že túto nekompromisnú nádielku vlastním a môžem počúvať. Vlastne by som povedal, že sú ešte lepšie ako album.
Hrubozrnná hudba kapely Poobah ma baví, v USA sa hral hard rock, aký sa nikde inde na svete nevyskytoval.
» ostatní recenze alba Poobah - Let Me In
» popis a diskografie skupiny Poobah
Samurai / Kappa (1971)
Vážení čitatelia, držte si okuliare, chystám sa načrieť do močaristých končín japonského hard-psychedelického rocku, kde na vás číha mytologická Kappa s jazierkom na hlave.
Má ju na svedomí skupina Samurai, ktorá vydala dva albumy, debut v roku 1970 a toto dielo v roku 1971. Následne sa rozpadla. Našinci môžu poznať basgitaristu Tetsua Yamauchiho, ktorý sa stal neskôr v Británii členom skupiny Free. Tu je však jedným z pätice hráčov, o ktorých u nás, trúfam si povedať, veľa ľudí nepočulo.
Každopádne som si toto dielo kúpil naslepo, len tak, zaujal ma obal. A viete čo? Na druhý deň som sa do obchodu vrátil a kúpil si aj debut. Prečo?
Pretože Kappa ponúka typickú hardrockovú muziku. Päť skladieb osciluje na pomedzí trvdosti diamantu, pričom neváha občas zahaluziť. Frontman Miki Curtis, ktorého meno sa občas uvádza ako súčasť názvu kapely, spieva a obsluhuje i flautu. A počúva sa dobre, hoci jeho angličtina má srandovný japonský prízvuk, ktorému niekedy ťažšie rozumieť. Toto je ten typ muziky, ktorý by som si bez váhania vzal na opustený ostrov, pretože inak by som sa cítil opustený. Nedajte sa pomýliť názvami ako napríklad Trauma, z tejto meditatívnej pecky mám len a iba radosť. Prečo ma tento typ muziky tak opantáva? Nuž, je to Same Old Reason. Je skrátka kompatibilná s mojou krvnou skupinou.
Samozrejme, mdlá ospalka Daredatta by sa dala sama o sebe považovať za slabšiu, ale v rámci oddychu pred náložou Vision Of Tomorrow funguje na jednotku s hviezdičkou. No a celostranová kompozícia King Riff And Snow Flakes je inštrumentálna smršť, vyblbnú sa všetci. Klávesák, basák, bubeník, gitarista... Dvadsaťdva minút uplynie ako nič!
Vlastním japonský disk od P-Vine Records z roka 1998, DR 12, tak mi hádam bude dovolené prehlásiť, že sa mi táto muzika páči. A nadelím jej 5 hviezd.
» ostatní recenze alba Samurai - Kappa
» popis a diskografie skupiny Samurai
Axis / It's A Circus World (1978)
Koncom 70. rokov sa hardrocková muzika dostala do útlmu. Zahodila všetky progresívne výlety do inštrumentálnych krajov, sústredila sa na kratšie úderné pesničky založené na úsečných riffoch a spevných melodických refrénoch. Kto sa chcel hudbou živiť, musel sa prispôsobiť poslucháčskemu vkusu masového publika. A to chcelo čo najjednoduchšiu, pokiaľ možno sterilnú, muziku nenútiacu mozog k zvýšenej aktivite. V roku 1978 sa v tomto prostredí zrodil album It’s A Circus World od americkej skupiny Axis, ktorý sa z tohto modelu trocha vymyká.
Išlo o typické rockové trio, gitara-basa-bicie (a spev), v zostave sa nachádzali zaujímaví muzikanti. Meno Jay Davis (basa) asi nikomu nič nepovie, hoci hral s Rodom Stewartom, ale Danny Johnson (gitara, spev) hral v skupinách Derringer, Alcatrazz, Private Life a Steppenwolf. No a Vinny Appice bude známy každému priaznivcovi Black Sabbath a Ronnie James Dia.
Jedenásťskladbová gitarová hardrocková nádielka je za mňa vhodná aj do rádií (ak by niečo také chceli hrať, čo nechcú). Nie však v komerčnom zmysle. Hudobníci akoby žmurkali na poslucháčov – aha, sú to krátke melodické songy, ale zároveň majú v sebe dravosť a energiu vymedzujúcu sa z popového bahna svojich súputníkov. Zvuk odmieta produkčnú sterilitu, znie prirodzene, ako sa na správnu rockovú muziku patrí.
Milujem posadené polohy v Brown Eyes alebo Juggler. Rovnako však na mňa zaberajú aj svižnejšie riffovky ako Soldier Of Love. A čo by to bol za hardrockový album, keby sa na ňom nenachádzala posmutnená balada á la Train? Appice sa vyblázni v rozkokošenej funkoidnej smršti Armageddon, mám pocit, akoby v Sabbathoch nehral to, čo mohol. Album v podstate nemá slabé miesto a skladby sú vzácne vyrovnané. Pokiaľ máte radi melodický gitarový hard rock bez kompromisov, budete spokojní.
Že to šlo aj v roku 1978, hrať skvelú muziku, dokazuje tento album mierou vrchovatou. Mám ho rád.
» ostatní recenze alba Axis - It's A Circus World
» popis a diskografie skupiny Axis
White, Lenny / Just Like Dreamin' /with Twennynine/ (1981)
Třetí a poslední album skupiny Twennynine, kterou vedl americký bubeník Lenny White je důstojným ukončením za jejich krátkou tříletou hudební kariérou. Album obsahuje devět zpívaných songů na poli funky a R&B. Na zpěvu se podílela skoro celá skupina. Zajímavou skladbou je Twennynine /The Rap/ kde se všichni postupně předvedou na své nástroje. Dvojice zpěvaček rapuje a dělá si legraci z jednotlivých členů, které představuje.
Album podle mě nemá slabší místo, celá produkce je vyvážená. Sice o nějakých sólových vyhrávkách a jamování, které se mi tak líbí nemůže být ani řeč. Na druhou stranu, ony by se tyto vyhrávky na album do celkové dramaturgie ani nehodily. Závěrečná skladba All I Want má dvě úrovně. Začíná jako pomalé R&B, které přechází postupně do vyšší rychlosti. V této skladbě, jako jediné na albu je výrazná kytarová linka.
Všechy tři alba Twennynine jsou si svou kvalitou hodně blízké. Nedá se říct o žádném, že by bylo horší nebo výrazně lepší, proto Just Like a Dreamin' ohodnotím stejně jako zbylé dva počiny ***z*****. Ten kdo měl rád Lennyho sólová fusion alba nejspíš tuto funky a R&B trilogii nepřijme, ale já jsem přesvědčen, že Lenny White odvedl dobrou práci i v tomto mainstremovém hudebním světě.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Just Like Dreamin' /with Twennynine/
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Focused (1998)
Album Focused mě zaujalo od prvních poslechů dechovými nástroji v podání Randyho Breckera. Jestli se na nahrávce něco vyvyšuje nad ostatní produkci, tak je to trubka a flügelhorn tohoto hudebníka, který kdysi dávno v ranných sedmdesátkách spolupracoval s Billym ve skupině Dreams. I když zpočátku bylo toto album trochu poslechově komplikované, přesto jsem si k němu našel cestu.
Jako první a celkem melodicky schůdná píseň je úvodní Mirage /autor Billy Cobham/. Otvírá ji celkem zajímavá basová linka Stefana Radermachera, do hry posléze vstupují Breckerovy dechy, a postupně se všichni předvedou svými sólovými přednesy. Jako otvírák alba je Mirage zvolen na jedničku.
Další zajímavou skladbou, kterou doporučuji na poslech je Walking in 5 /autor opět B.C./. Skladba vznikla již dříve a je zachycena na projektu Paradox /1996/, kde má až rockový feeling, a také později byla předělána do španělštiny pod názvem Hoya, Otono y Flor a nachází se na albu Billy Cobham and Asere - De Cuba y de Panama /2008/. Na Focused se mi jeví jako nejpodmanivější ze všech verzí. Oficiální live záznam Walking in Five zatím není. Wi5 je pomalá jazzová balada s nápaditou melodiíí a je to tzv. hit alba. Carl Orr vybrnkává na španělku pomaloučké libozvučné tóny, Breckerova křídlovka je ostrá jako břitva a piáno Gary Husbenda - to je pohlazení na duši. Ten song se vznáší jako mlha nad podzimní krajinou. Prostě nádhera.
Ještě vypíchnu závěrečný Avatar /autor Gary Husband/ Jedná se o svížnou disharmonickou skldbu, kde se všichni odvážou a předvádí sóla ve vysokých otáčkách.
Album obsahuje osm skladeb. Těch zbylých pět se nese v pohodovém jazzovém duchu, který si ale říká o pozornější a opakovaný poslech. Zbylé věci nejsou vůbec k zahození, jen cesta k nim je poslechově složitější. Každý hráč přispěl autursky svým vkladem a to se projevuje i na dramaturgii skladby. V jednom jsem si jist, a to, že se album Focused jen tak neoposlouchá. V discografii Cobhama bude patřt F. mezi tvrdé hudební oříšky, které si užívám v klidu a svátečně.
Hodnocení : Kdysi to bylo za tři, dnes bych to zvedl, ale na čtyři to furt nevidím. Dobrá jazzová práce, nemající v Cobhamově portfóliu obdoby, ale v konkurenci jiných jeho desek to je za velmi silné ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Focused
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
ZZ Top / La Futura (2012)
Posledný štúdiový album americkej celoplanetárnej kapely ZZ Top v originálnej zostave sa volá La Futura a platí, že sa s nami skupina rozlúčila s plnou parádou.
Nie som práve ortodoxný fanúšik Gibbonsa a jeho dvoch kumpánov, keby som mal zostavovať rebríček obľúbených skupín, ZZ Top by sa nedostali ani do prvej stovky. Ale musím uznať, že prvé štyri albumy sú skvelé bluesrockové počiny. Iste, povedomie o skupine skresľuje úspech ich hrôzostrašného spojenia novej vlny a boogie v 80. rokoch a následné zvukové mrzačenie albumov v ďalších dekádach. Viem, že im to asi môže byť jedno, zarobili a užili si slávu, o akej sa nám ani nesníva. Napriek tomu je škoda, že po albume Fandango! je ich muzika skôr utrpením ako slasťou.
Avšak! V roku 2012 sa kapela vrátila k svojim koreňom a pridala zvuk, ktorý som si zamiloval. Opäť je divne špinavý, akoby sa z reproduktorov sypal piesok, štrk, rozlievala texaská pustina. Priam cítim každý pichliač sukulentov a kaktusov živoriacich na vyprahnutej a rozžeravenej pláni. Ani najslávnejší zvukoví experimentátori nedokázali pretaviť takéto pocity do svojej hudby. ZZ Top sú v tomto neuznaní géniovia.
Desať skladieb pre basu, bicie, gitaru a spev doslova odsýpa. Ešte aj spev je špinavý ako obitý cadillac po niekoľkodňovej jazde šírou nehostinnou krajinou. Gibbons je jedným za najlepších bluesových gitaristov, má prejav a „fíling“, aký by mu mohli závidieť aj černošské legendy z prvej polovice 20. storočia. A na tomto albume to patrične dáva najavo.
Od prvých tónov singlovky I Gotsta Get Paid som doma, toto je americká hrubozrnná muzika vychádzajúca z bluesových koreňov a kalená hardrockovým kováčom. Klasické boogie, ktorým bradáči ohúrili v prvej polovici 70. rokov, je späť a to je dobre! Kúsky ako Chartreuse alebo Consumption sú výživné. Rovnako posadené južanské hard-boogie kúsky typu I Don’t Wanna Lose, Lose, You mi pripomínajú to najlepšie z repertoáru kapely. Nie je ľahké zložiť melodickú odrhovačku, ktorá by neotravovala, vo Flyin’ High a Big Shiny Nine máme priam etalóny tohto typu milej pesničky. A južanská balada It's Too Easy Mañana je jednoducho bomba!
Ono, vybrnkávané balady kapela hrala rada, aj Over You jej rozhodne robí česť. Keby som mal vybrať singel z albumu ja, zvolil by som odľahčenú bluesovku Heartache In Blue s harmonikou v popredí. Viem, že v našich končinách by ju rádiá nehrali, mal som teraz viacero služobných ciest a v aute som musel počúvať rádio, to je iná tortúra! Vôbec sa nečudujem, že u nás väčšinový hudobný vkus neprekračuje dno... Najlepšia skladba na albume je tá posledná. Have A Little Mercy má taký ten hravý šmrnc, ktorý kapele kedysi išiel a nemá konkurenciu. Keď si uvedomím, že je to vlastne posledná skladba od kapely ako takej (hoci možno ešte nejaký album v inej zostave vyjde), musím sňať pomyslený stetson a pustiť si celý album ešte raz!
Priznávam, La Futura sa v posledných rokoch stala mojim najpočúvanejším albumom od skupiny. Je to vynikajúca muzika!
» ostatní recenze alba ZZ Top - La Futura
» popis a diskografie skupiny ZZ Top