Profil uživatele vmagistr
Recenze:
Moore, Gary / Dirty Fingers
| 2026-06-02 | V létě 1980 začínal Gary Moore (opět) od nuly. Rozpustil kapelu G-Force a s obměněným ansámblem, v němž nechyběl jeho někdejší kolega Don Airey a bubeník od Pata Traverse Tony Aldridge nazkoušel několik nových, pořádně ostrých pecek. Počátkem listopadu s ním v Londýně a okolí odehrál několik koncertů (část záznamů z anglické metropole vyšla o tři roky později na živém záznamu Live at the Marquee) a průběžně míchal sestavou. Tu postupně doplnili zpěvák od Teda Nugenta Charlie Huhn a baskytarista Jimmy Bain, kteřížto se s Garym odebrali do studia nahrát jeho další sólovou desku.
Gary se tentokrát do muziky pustil daleko víc po svém, takže z alba Dirty Fingers srší nasranost na sto honů. Pokud v rámci G-Force s metalovými názvuky jen lehce koketoval, tady jim dal volný průchod skrze metráky sekaných riffů, rychloprstých sól a rytmiky, která dupe na všechno kromě brzdy. Od úvodní pecky Hiroshima je to jízda, ze které slabší nátury budou mít závratě, ale těm otrlejším se budou panenky blahem protáčet. Několik úkroků stranou by se sice našlo (mainstreamověji laděný nářez Kidnapped, závěrečná balada Rest in Peace), jinak se jede v závratném tempu a s vysokooktanovým benzínem v nádrži. Divočiny Run to Your Mama, Bad News nebo Really Gonna Rock Tonight by řezaly snad i diamant, sám nejvýš stavím rázný kus Nuclear Attack. Mooreovi se ale povedl i cover skladby Don´t Let Me Be Misunderstood, v němž tehdy jeho osmnáct let starou předlohu poznali asi jen pamětníci.
Textům tentokrát vévodí líčení hrůz, které v japonských městech Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945 způsobily americké jaderné bomby. Hiroshima i Nuclear Attack rozhodně nejsou uspávánkami na dobrou noc, Garyho texty ale plivou síru i v "méně problémové" vztahové tematice. "Za mnou si stěžovat nechoď", varuje Charlie Huhn v jednom z veršů skladby Run to Your Mama, hrdinku nahrávky Bad News zase vypravěč ošklivě osočuje, že mu v těch nejméně žádoucích momentech nosí smůlu. Snad jen hymnická Rest in Peace nabízí trošku té smířlivosti, protože i v pecce Kidnapped se Gary cítí být "unesen" vlastní zamilovaností.
Jak to bylo dál? Vydavatelství Jet Records nechtělo do amerických obchodů pouštět konkurenci Ozzymu Osbourneovi, protože v USA chystalo na trh jeho sólový debut Blizzard of Ozz, a tak deska Dirty Fingers skončila v šuplíku. Moore hodil flintu do žita a raději se jako námezdná síla upsal Gregu Lakeovi, který zrovna dával dohromady kapelu, s níž by mohl nahrát sólový debut. Zbytek sestavy se rozprchl do všech koutů rockového světa a pohádky by byl konec, kdyby... Garyho turné k desce Corridors of Power v lednu 1983 nezavedlo do Japonska. Kytarista si tam získal poměrně slušnou fanouškovskou základnu, která zhltla živý záznam Rockin’ Every Night – Live in Japan a dožadovala se nášupu. Mooreův někdejší chlebodárce Don Arden zvětřil příležitost a v Zemi vycházejícího slunce pustil do oběhu "ležáka" z archivu Jet Records, který se pak o rok později dočkal vydání i v Evropě.
Osobně považuju desku Dirty Fingers za esenci toho nejlepšího, co Gary Moore v osmdesátých letech (nebo přinejmenším v jejich první polovině) předvedl. Hutné, našlápnuté album s agresivním feelingem si mě získalo jako perfektní reprezentant Garyho "nebluesové" a "nejazzové" polohy - a také jako smutný důkaz toho, že nehudební okolnosti občas držely pod pokličkou skvělou muziku i tam, kde místo ideologie rozhodoval obchodní kalkul.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Dirty Fingers
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Moore, Gary / Corridors of Power
| 2026-05-30 | Garyho kapela G-Force mě donutila zamyslet se nad Mooreovým přístupem k americkému trhu z počátků jeho sólové kariéry. Zdá se mi, že ačkoli o úspěch za mořem hodně stál a přizpůsoboval tomu i obsah a zvuk svých desek, v prodejních žebříčcích si jeho nahrávky ani neškrtly a i na koncertech se obvykle musel spokojit s rolí předskokana. O tom, jak "americký" se v letech 1980-1985 snažil být, podle mě svědčí i jeho druhá "řádná" sólová deska Corridors of Power, na níž Gary pracoval na jaře 1982.
Moore se během své kariéry vymezoval vůči heavymetalové estetice a uniformitě, po zvukové stránce ho ale metal (a podle mě zejména ten amerického střihu) v osmdesátých letech výrazně ovlivnil. Na desce Corridors of Power najdete hned několik příkladů: vyostřené kousky Don´t Take Me for a Loser nebo Gonna Break My Heart Again ještě mezi ráznějším přístupem a powerbaladickým štkáním balancují, Always Gonna Love You a Falling in Love with You už padly na úrodnou softrockovou půdu, která v té době živila kapely jako Chicago nebo Fleetwood Mac. Zmetalizovaný rock´n´roll Rockin´ Every Night má sílu, jakou tehdy vládli třeba takoví Y&T, naopak s coverem Wishing Well od Free udělal Mooreův ostrý kytarový skalpel na pitevně nepěkné věci.
Osobně mě z celé desky nejvíc baví epický kus End of the World, který svým typickým témbrem nazpíval Jack Bruce (jiné sólové pěvce si Moore na desku nepřizval a vokální party začal po letech opět většinově obstarávat on sám). Bere mě klusavý rytmus i sympatická kytarová práce, jen tu úvodní kytarovou expresi si Gary mohl nechat od cesty nebo na koncert, kam podle mě patří. Druhá ze skladeb na tomto albu, která podle mě patří k tomu "top" z Mooreovy diskografie, je podle mě závěrečná I Can´t Wait Until Tomorrow, kde si vychutnávám mistrův nosný hlas i perlivé hammondky (ladies & gentlemans, Mr. Tony Eyre!) na pozadí.
Po textové stránce tentokrát žádné velké překvapení - Gary se opět motá ve vztahových bludištích a jeho emoce se pod vlivem něžného pohlaví třepotají jako prapor ve větru. I když možná... "bruceovský" End of the World (který tematicky odkazuje ještě na Garyho předcházející projekt Dirty Fingers) se veze na vlně obav ze studené války, jejíž závěrečné kolo tehdy bylo na spadnutí. Více než čtyřicet let po svém vzniku je tento text stále až nepříjemně aktuální. Pochválit musím i neurčitě "hledačské" verše z I Can´t Wait Until Tomorrow, příjemná změna po všech těch srdcebolech z první strany alba.
Deska Corridors of Power mi jde do uší celkem snadno, otázkou je, co stojí za to si z ní odnést. Sám jsem si oblíbil dvě skladby, zbytek považuji za dobře poslouchatelný, ale průměrný.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Corridors of Power
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Moore, Gary / G-Force
Garymu Mooreovi nejspíš nebylo souzeno, aby v řadách Thin Lizzy vydržel déle než několik měsíců. Během třetího (a posledního) angažmá u Lynotta a spol. sice byl u nahrávání ceněné studiové desky Black Rose: A Rock Legend (1979), ale drogami prolezlá kapela mu brzy začala lézt krkem natolik, že z ní uprostřed amerického turné doslova uprchnul. Zůstalo mu ovšem kamarádství s bubeníkem Markem Nauseefem (který u Thin Lizzy dočasně zaskakoval za nemocného Briana Downeyho) a ti dva se v létě 1979 rozhodli dát dohromady vlastní projekt. Třetím do party měl být původně baskytarista a zpěvák Glenn Hughes, kvůli jeho alkoholové a drogové závislosti ale musel z kola ven (Gary to s jím ještě jednou zkusí o pět let později) a místo něj se v řadách nové skupiny G-Force objevili jazzrockoví univerzálové Tony Newton a Willie Dee.
Už od roku 1978 měl Moore v kapse smlouvu s vydavatelství Jet Records, které na americký trh dostalo Garyho předcházející desku Back on the Streets. Společnost rockového "mafiána" s ostrými lokty Dona Ardena měla ve své stáji mimo jiné i progresivní poprockery Electric Light Orchestra - možná proto skladby z eponymní desky G-Force jako You Kissed Me Sweetly, The Woman´s in Love nebo I Look at You znějí, jako by v nich smyčce aranžoval sám Jeff Lynne. Ano, smyčce - ale nebojte, pořád se pohybujeme na vcelku solidně uhutněném hardrockovém písečku. Třeba dvojskladba White Knuckles, Rockin´ & Rollin´ začíná ostrým kytarovým intrem, jako by Gary chtěl "přeshreddovat" samotného Eddieho Van Halena. Mooreova kytara tu má vůbec parádní, šťavnatý zvuk, který vynikne jak v riffových podkladech, tak v epicky razantních sólech. Takové kousky jako She´s Got You nebo Dancin´ mají i díky hrdelnímu zpěvu všeuměla Willieho Dee energie na rozdávání. Vůbec nejparádněji se všechno sešlo v úvodní pecce You, tedy v za mě jasném hitu s velkým rádiovým potenciálem. O pobytu v žebříčcích se nakonec on (ani celá deska) mohl nechat jen zdát, ale to bývá osud mnoha zajímavých nahrávek.
Texty na albu G-Force pokrývají tři hlavní tematické oblasti: ženské, ženské a... ženské. Jak Willie Dee, tak Gary osobně tu skloňují něžné pohlaví snad ve všech sedmi pádech - jako smysl vlastních životů (You, I Look at You), jako "čarodějky", do jejichž kouzel se zapletli (You Kissed Me Sweetly) i jako entity, které je třeba si za každou cenu podřídit (Hot Gossip). Místy z toho čiší sexismus a rady protřelého záletníka, místy naopak nejistota mladíčka, který se z milostných trablů brzy rozsype. Kolem a dokola šlo o přístup, na jaký americký trh mohl slyšet, jenže turné, na které se vydali po boku Whitesnake, G-Force v létě 1980 zavedlo do Anglie, kde se zrovna naplno rozjížděla heavymetalová mánie.
Album (a celý projekt) G-Force vnímám jako velmi povedenou záležitost. Úderný rock s rádiovým potenciálem, popovou zpěvností a kytarovou technikou, se kterou se Gary nemusel bát ani konfrontace s mladými metalovými stachanovci. Téhle kapele bych delší životnost opravdu přál.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - G-Force
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Moore, Gary / Back on the Streets
Rok 1978 byl v kariéře Garyho Moorea, během níž o žánrové i osobnostní obraty nebyla nouze, jedním z těch nejvíce tranzitních. Zahájil ho jako člen kapely Colloseum II, ukončil už jako staronový kytarista Thin Lizzy. Mezitím ovšem ještě stihl nahrát desku Back on the Streets, která se mezi těmito dvěma projekty svým způsobem nenapodobitelně rozkročila.
V útrobách téhle nahrávky možná trochu překvapivě (ale při vědomí tehdy aktuální fáze Garyho kariéry zcela logicky) narazíte na několik ukrutných jazzrockových fláků. S Flight of the Snow Moose a Hurricane dostanete propracovanou fúzi pečlivě napočítaných šestnáctinek a pořádného rachotu, kterému dominuje Mooreova kytara. Další bezepěvná záležitost se zvláštní slovní hříčkou v názvu What Would You Rather Bee or a Wasp dostala k tomu všemu ještě funkovou injekci, naopak Song for Donna do koktejlu přimíchává hodně americky znějící "easy-listening" melodii ve stylu Chicaga. O tyhle kousky se s mistrem ve studiu zasloužili jeho kolegové z Colossea Don Airey a John Mole - kdo ví, jestli by takhle nějak nemohlo vypadat čtvrté album téhle kapely, kdyby klíčoví zúčastnění postupně neztratili zájem.
To pravé hardrockové "maso" nabízí druhá čtveřice skladeb, na nichž si podle mě svého dávného parťáka "oťukával" šéf Thin Lizzy Phil Lynott. Sám do banku přihodil dvě písničky, třetí dal dohromady právě s Moorem. Lizzyovka Don´t Believe a Word dostala nový baladický kabát, který podle mě lépe pasuje ke vztahově vystavěnému textu, ale ten kytarový dvojtakt Scotta Gorhama a Briana Robertsona si z ní už ale nedokážu odmyslet, ať to zkouším sebevíc. To ostrá pecka Fanatical Fascists, kterou Phil původně napsal pro punkové The Ruts, v sobě má říznost a melodický tah na branku, s jakým by se neztratila ani u Thin Lizzy. Závěrečná Parisienne Walkways, parádní to "zapouštěcí" záležitost s houpavým rytmem a hořkosladce snivou atmosférou, určitě přispěla ke Garyho reputaci mistra rozvážných, emotivních sól. Ještě více si ale vychutnávám titulní pecku Back on the Streets s parádně rozehraným riffovým představením a přizvukujícím Lynottem v refrénu.
Back on the Streets za mě určitě není nejlepší deska Mooreovy sólové kariéry, dokonce ji nevnímám ani mezi těmi důležitými. Je to spíš takový sampler Garyho "co by, kdyby", který osloví tuhle toho, tam onoho. Za poslech ale určitě stojí, zejména pokud mistra baštíte v různých žánrových polohách.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Back on the Streets
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
U2 / Pop
V roce 1997 pro mě ještě hudba (vcelku jakákoli) neznamenala nic - v devíti letech jsem vyhledával jiná dobrodružství, zrovna tehdy jsem za nimi dost možná vyrážel na divoký Západ s knihami Karla Maye. Asi nejblíže jsem se k muzice, kterou za mě nevybíral nikdo jiný, dostával u plakátovací plochy, okolo které jsem každé ráno chodil do školy. Na ní se někdy během jara objevil plakát na koncert jakýchsi U2. Pro někoho událost roku, pro mě příležitost k pokrčení ramen a pokračování v cestě k nedaleké trafice, kde jsem za výlohou obdivoval aršíky se samolepkami proudových stíhaček.
Devětadvacet let poté se mi zdá, jako by se na tohle období někteří z fanoušků kapely snažili usilovně zapomenout. Kapela, která v osmdesátých letech stavěla na silných melodiích a průzračném zvuku, se o dekádu později vrhla do náruče elektroniky, do níž se vůbec nejhlouběji zabořila na desce Pop právě z roku 1997. Navíc se z "neposkvrněných hrdinů" stali velekněží konzumu a komerce, o jaké by si většina "pravověrných" rockerů ani kolo neopřela. I přesto (nebo právě proto) má ale podle mě cenu o albu psát.
Z dvanácti položek původní desky to u mě na první dobrou vyhrávají dvě skladby: hitový singl Starring at the Sun a syntezátorový měňavec Do You Feel Loved. V obou mě baví jejich melodické linky, v první jmenované i její relativně civilní pojetí. I v jejich instrumentálních podkladech zůstaly elektronické zvuky a filtry, které nezestárly zrovna s grácií a působí velmi dobově, postupně jsem se s nimi ale skamarádil. Za slušně poslouchatelné považuji ještě skladby Discotheque a MOFO, kde už ale elektronika těžce převažuje. Dál je to ale pro mě problém - sterilní intimita nahrávek jako If God Will Send His Angels, The Playboy Mansion nebo If You Wear That Velvet Dress mě nudí, energičtější kus Last Night on Earth ta syntezátorová kazajka vyloženě dusí a s monotónním drum and bass Miami popravdě vůbec netuším, co si počít.
To hlavní, kvůli čemu se k desce Pop v posledních letech vracím, jsou texty. I po bezmála třiceti letech je vnímám jako vysoce aktuální, ačkoli už v době svého vydání mohly snadno působit pokrytecky. Vyslechnout si kritiku konzumu a globální dostupnosti čehokoli právě od člověka, který na ní vydělal miliony? Ironie na druhou, ale i takové příběhy se v pop-music dějí. Odraz toho "floutka", který dosáhl všeho, ale stále nemá nic, je zřetelný hlavně ve skladbách Gone a MOFO. I když už si najde nějakou tu spotřební známost na jednu noc (Do You Feel Loved, If You Wear That Velvet Dress), stěží z toho vytříská něco víc než další ráno plné existenciální kocoviny. Hodně obsažná je i skladba Discotheque, v jejíž verších se v konzumu, který nelze ovládnout ani kočírovat, topíme my sami, a tak některé zjevné skutečnosti raději ignorujeme (Starring at the Sun). Prahneme po tom, z čeho poptávka dělá "prvotřídní zboží" (The Playboy Mansion) a když se nás z toho kolotoče pokusí někdo vytrhnout, stavíme se do role obětí (Please). Těžko říct, jestli si za něco takového zasloužíme záchranu, o kterou Bono v závěrečné skladbě Wake Up Dead Man prosí Krista.
Hluboký ponor do světa konzumu, ke kterému se jinak hlásím jen nerad, si s deskou Pop dopřávám spíš ve chvílích zamyšlení, není to pro mě nahrávka pro bezstarostný relax nebo pro dobíjení energie. Má v sobě hodně z toho, čemu se v hudbě jinak vyhýbám, ale taky na ní nalézám kvality, jakých si naopak cením. A když už nic jiného, jde podle mě o jeden z posledních artefaktů doby, kdy ještě U2 byli "nějací".
» ostatní recenze alba U2 - Pop
» popis a diskografie skupiny U2
Osbourne, Ozzy / Blizzard of Ozz
Pokud někdy Ozzy sepsal seznam osob, kterým vděčí za svoji sólovou kariéru, určitě to byl pořádně dlouhý list. Čestné místo na něm jistě vyhradil své manažerce a manželce Sharon Arden, která tehdy riskovala vlastní pověst a vytáhla ho z jednoho z losangeleských hotelů, kde páchal sebevraždu alkoholem a drogami. Na dalších významných příčkách by se určitě objevili také Randy Rhoads a Bob Daisley, kteří tvořili páteř první funkční inkarnace jeho doprovodné kapely.
Pro rockové fanoušky, kteří hledali na sólovém debutu Blizzard of Ozz nějaké pojítko s Black Sabbath, tu byl zejména Ozzyho zpěv. Například v pomalé, ale emotivní baladě Goodbye to Romance nabízí podobné rejstříky, jaké využil o osm let dříve v klasice Changes z desky Vol. 4, a i na mnoha jiných místech jako by své příznivce ujišťoval, že je to pořád on. Naopak naprostá většina skladeb na albu, kterému propůjčil svůj hlas, zní jakoby z jiného světa. Randy Rhoads a Bob Daisley Ozzymu otevřeli nové obzory, ve kterých temnotu, zkázu a zmar vyvažovala porce dobré zábavy.
Asi nejvíc mě z celé desky baví hity Crazy Train a Mr. Crowley, ve kterých má hodně prostoru Randyho skotačivá kytara. Tam, kde Tony Iommi kul své riffy z té nejtvrdší birminghamské oceli, Rhoads nabídl leštěné ostří chirurgického skalpelu. S ním se mohl pustit do staccatové palby (I Don´t Know) i do kytarového inferna se španělským nádechem (Revelation (Mother Earth)). Pro bluesové tradice už v Randyho hře nebyl prostor, namísto nich se mistr často a rád obracel ke klasické hudbě - kondenzovanou ukázku jeho místy barokizujícího stylu představuje akustická instrumentálka Dee. Malý velký Rhoads zářil, i když zrovna "jen" hrál doprovody - hodně si užívám třeba ty ve skladbě No Bone Movies nebo v už typicky metalovém kusu Steal Away (The Night), který by podle mě dobře zapadl třeba i do repertoáru takových Judas Priest. Vlastně jediná položka, která dle mého názoru neudržela nastavenou laťku, je střednětempá Suicide Solution.
Bob Daisley kromě basových linek, se kterými dokázal vždy v pravý čas vystoupit ze stínu a dodat skladbám dojem příjemné závrati nebo naopak temného napětí, přispěl také obsažnými texty. Ty nejsou ani zdaleka tak katastroficky laděné jako příspěvky jeho předchůdce v roli Ozzyho dvorního textaře, baskytaristy Geezera Butlera, i tak aby v nich ale pozitivní emoce jeden pohledal. Daisley Osbournea postavil do role lehce odtažitého komentátora, kterému se příliš nepozdává, kam svět v různých ohledech (třeba v tom ekologickém nebo kulturním) spěje, ale zároveň cítí, že on není ten pravý, kdo by měl svým fanouškům (či obecněji zbytku lidstva) jakkoli radit, protože si je vědom svých minulých i současných nectností.
Blizzard of Ozz z mého úhlu pohledu zavál těsně pod vrcholem Ozzyho sólové diskografie. Samotné skladby si (až na jednu výjimku) užívám více než velmi, z celého alba ale vnímám těžko popsatelný pocit jakési "provinčnosti" - jako by Ozzy sám nečekal, že s touto deskou udělá doma v Anglii i za oceánem v USA takovou parádu, a namísto frontálního útoku jen prozkoumával terén.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Blizzard of Ozz
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Deep Purple / Machine Head
| 2025-09-10 | V diskografii Deep Purple vnímám osobně dva vrcholy: desku In Rock (1970) a o dva roky mladší album Machine Head, o kterém mě zrovna teď hodně láká něco napsat. Netěší mě chodit kolem horké kaše, takže rovnou říkám, že tentokrát budu vlastně jenom chválit.
V prvé řadě mě baví kovový, místy až studený zvuk zařazených skladeb. Samotného by mě zajímalo, jak moc má něco společného s tím, že pánové své party nahrávali uprostřed zimy ve vymrzlé chodbě vybydleného hotelu ve švýcarském letovisku. Neméně oceňuji také jejich nástrojové party, které tuhle dokážou výrazově splynout v jedno, aby se o kousek později rozkošatěly do bohatého instrumentálního vějíře a přitom stále zůstávají dobře čitelné - na zvukové "špinění" se tu moc nehraje, přesto jsou jednotlivé nahrávky řádně vytvrzené. A do třetice musím zmínit, že v některých skladbách (zejména Smoke on the Water a Lazy) mě ta špetka jazzového instrumentálního koření bere natolik, až si říkám, jak rád bych si Ritchieho s Jonem poslechl v nějakém jazzrockovém projektu. Smůla.
Rozebírat jednotlivé skladby? Past vedle pasti. Smoke on the Water a Highway Star - dvě pecky, které sebechladnější fanoušek pozná i podle jejich kytarových sól, což u rockových nahrávek považuji za velmi vysokou metu. Zrádný rytmus Maybe I´m a Leo, u kterého mě baví se občas ztratit a nedopočítat, rock´n´rollové (Space Truckin´) a bluesové (Lazy) názvuky, drobné instrumentální ornamenty (pasáž "Zavolejte stráže, zbláznilo se páže" v Lordově klapkovém sóle v Never Before)... Machine Head je pro mě od začátku do konce instatní serotoninová bomba.
Na desce mě baví i texty, ve kterých se túrují motory silných vozů (Highway Star) i vesmírných náklaďáků (Space Truckin´), stýská se po domově (Pictures of Home) či nad nepovedeným vztahem (Never Before), a dokonce tu nechybí troška oblomovštiny, se kterou vyčerpaní muzikanti po návratu z dlouhých turné jistě udělali mnoho osobních zkušeností (Lazy). No a zařadit na album introspektivní skladbu o improvizovaných podmínkách jeho vzniku je zajímavý nápad samo o sobě, jenže když se z ní ještě navíc stane megahit s kulturním přesahem daleko za rockové hranice, nezbývá než sejmout libovolnou pokrývku hlavy.
Nějaký ten pátek už uplynul od dob, kdy jsem Smoke on the Water považoval za skladbu Rolling Stones (protože moc jiných rockových kapel, ke kterým bych ji mohl přiřadit, jsem tehdy neznal), a kdy jsem byl skálopevně přesvědčen o tom, že v nejefektnější části kytarového sóla z Highway Star ve skutečnosti znějí klávesy (protože něco tak rychlého přece na kytaru zahrát nejde). Za návrat k magickým pocitům, se kterými jsem tuhle hudbu objevoval, bych dal nevímco, ale ani ty současné, které jsem tu zkusil nastínit, pro mě nejsou k zahození.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Deep Purple / Shades of Deep Purple
Na tohle album už jsem tu před lety jednu "recenzi" zanechal, ale troufám si říct, že mé posluchačské obzory se za tu dobu o něco rozšířily. Lámu si hlavu, kolik rockových desek z roku 1968 jsem v té době mohl znát, a mám pocit, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. Nu což, nikdy není pozdě zkusit své zážitky vyjádřit písmem znovu, (nikoli nutně) lépe a (taktéž nikoli nutně) radostněji.
Když jsem si Shades of Deep Purple po nějaké době naposled pustil, jako první mě překvapilo, jak je muzika na téhle desce tvrdá. Kapely, které už tehdy dokázaly na svých albech zachytit podobně drsný zvuk, bych musel hledat na druhé straně Atlantiku (Steppenwolf nebo Blue Cheer), protože i takoví Cream na mě ze studia působí mnohem uměřeněji (koncerty byly samozřejmě úplně jiná káva). Podstatná část skladeb téhle kolekce začíná (pokud si odmyslíme nějaká ta hluková klávesová intra, která považuju víc než za cokoli jiného jen za relikt doby) ostrými kytarovými akordy, až mi to občas přijde opakující se. Když dojde na propracované (skoro)instrumentálky And the Address nebo Mandrake Root, slyším ozvěny muziky Jimiho Hendrixe a Douga Ingleho, v některých pasážích části skladeb zase tu a tam nečekaně probleskne (a zase se ztratí pod hladinou) i melodika, kterou bych připodobnil k něčemu westernovému.
Covery se to na mnoha britských rockových deskách ze šedesátek jen hemžilo, ani Deep Purple nejsou výjimkou. Vliv na výběr a přístup k takovému materiálu měli zejména zámořští Vanilla Fudge. Zkusit zpomalit a "srovnat do latě" Lennona s McCartneym (Help) musela být skvělá zábava, původně popovému singlu Hush zase kapela nadělila tvrdě pulzující hammondkovou aranži. Zadumanou verzi šedesátkového evergreenu Hey Joe dost přidusilo pompézní klávesové intro, všudypřítomná klapková "omáčka" je pak jedním z mála faktorů, které skladbu I´m So Glad odlišují od nosné verze Cream.
Na covery podle mě Deep Purple nikdy nebyli "stavění" a nahrávali je jen proto, že to v té době bylo "in". Další dva autorské kusy One More Rainy Day a Love Help Me podle mě ukazují popovou i rockovou stránku šedesátkové kapely v daleko prokreslenějších barvách. Jejich texty jsou sice ještě lyricky opatrné ve stylu Moody Blues, hudba je ale daleko čerstvější než zbytek desky, přes míru zatěžkaný Lordovým hammondkovým "klasicismem".
Na Shades of Deep Purple ještě většinově nenajdete muziku, která by oproti pozdně šedesátkové konkurenci byla v něčem (kromě té zmíněné tvrdosti) výrazněji napřed. Udat tón své době hned na debutu je zatraceně ošemetná záležitost, takže je přirozené, že i Deep Purple patří mezi množinu kapel, které k tomu měli spíš dál než blízko. Deska plná dobově sympatického snažení bude - koukám, že stejně jako před lety - za tři.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Shades of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Metallica / 72 Seasons
Je smutným faktem, že jen z prodeje fyzických nosičů ani ze streamingu skladeb dnes žádná velká (a vlastně ani malá) kapela nepřežije. Pokud má muzika její tvůrce živit, musejí si čas od času své fanoušky přijet "zkasírovat" osobně, a to nejlépe s mamutí koncertní show. Skupin, které v euroamerickém hudebním okruhu vyprodají "cokoli kdekoli", dnes není zas tak mnoho. Iron Maiden? Rammstein? Foo Fighters? A rozhodně taky Metallica.
Zatím poslední její deska 72 Seasons okolo mě před dvěma lety jen prolétla. Singl Lux Æterna mě bavil, ale do zbytku té nálože jsem se nedokázal vpravit - více než hodina a čtvrt takto intenzivní muziky je obvykle nad mé posluchačské síly. V posledních týdnech jsem si ji ale začal dávkovat po troškách a postupně jsem si k jednotlivým skladbám našel vztah.
Hned na první dobrou je mi velmi sympatické, jak kapela nešetřila s riffy. V jedné jediné skladbě je jich často tolik, že hravě utáhnou i šesti- či ještě víceminutové stopáže. Ty nejšťavnatější z nich přitom Hetfield a spol. "schovali" do slok a dalších méně exponovaných momentů. Kvartet pořád dokáže pořádně prásknout do koní, jak ukazuje například v titulní skladbě 72 Seasons nebo ve zmíněném singlu Lux Æterna, ale celá deska na thrashových divočinách v žádném případě nestojí. Naopak mám při jejím poslechu v mnoha případech spíš pocit, že poslouchám nějaké "zapomenuté" album Motörhead nebo dokonce Deep Purple.
Zejména ten druhý příklad stojí za vysvětlení - v hlubinách skladby Screaming Suicide se totiž skrývá až podezřele fanfarónské kytarové sólo, které už jsem zaručeně někdy slyšel. Stálo to trošku namáhání mozkových závitů, ale pátrání nakonec neslo úspěch - Kirk Hammet v onom místě notu po notě zopakoval motiv, který o půlstoletí dříve v divočině Speed King použil Ritchie Blackmore. Za mě sympatická úklona - a ještě sympatičtější by mi byla, kdyby za ni Ritchiemu někdo přiznal spoluautorství.
Asi se sluší vyjmenovat i nějaké oblíbené skladby. Kromě těch už zmíněných mě hodně bere třeba rachotící riffmajsteřina Shadows Follow, pochodová pecka If Darkness Had a Son, staccatová syrovost Chasing Light nebo závěrečný záchvěv Inamorata (v něm jediném bych sám za sebe krátil, jedenáct minut už testuje limity mé trpělivosti). Celkově ale u žádné z albových položek pozornost neztrácím, což je z mé strany směrem k Metallice vcelku výrazný kompliment.
Z mého pohledu tentokrát Hetfield a spol. nahráli sice thrashem velkoryse kořeněnou, ale v základech hardrockovou desku, se kterou si slušně rozumím. Skoro jsem se až přistihl, že bych si některé z nových skladeb rád vychutnal i naživo - možná budou pro Larse na koncertech hratelnější než šílenosti typu Battery či Fight Fire with Fire. Desce 72 Seasons tedy za mě patří palec nahoru - když už nic jiného, je fajn, že přes v úvodu zmíněné aspoň některým služebně starším kapelám stojí za to dávat si s novou muzikou takovou práci.
» ostatní recenze alba Metallica - 72 Seasons
» popis a diskografie skupiny Metallica
Led Zeppelin / I
Kdykoli poslední dobou poslouchám "jedničku" Led Zeppelin, přemýšlím o tom, jak nesmírně splašená doba tu desku zplodila. Dobrá, mít debutové album na pultech obchodů cca půl roku po první zkoušce se podařilo třeba Cream nebo The Jimi Hendrix Experience, Led Zeppelin ale koncem roku 1968 ani zdaleka neměli jejich umělecký kredit. Navíc do té doby stihli ještě americké turné - tedy věc, která pro lecjakou bluesrockovou kapelu té doby znamenala div ne vrchol kariéry.
To, s jakým spěchem se všechno v prvních letech existence "Zepelínů" odehrávalo, podle mě nevyhnutelně ovlivnilo už skladbu debutového LP. Jimmy Page a spol. na své první turné, které absolvovali jen kvůli smluvním závazkům (a ještě ne tak úplně svým), dali dohromady repertoár "od Bacha po Vlacha" - něco blues, něco psychedelie, něco stále populárnějšího a perspektivnějšího hard rocku. Už tehdy se Page uchýlil k mnoha autorským "zlodějinám", které se propsaly i do obsahu následně nahrané desky - ale kdyby na ni tehdy nedošlo, šlo by o jeden z mnoha příběhů, který by možná ani nikdo nezapsal.
Při poslechu alba je mi vcelku jedno, co si kde Page vypůjčil přiznaně a co nepřiznaně. Baví mě vytvrzené rockové pecky Good Times Bad Times a Communication Breakdown, podle mě s ohledem na žánrový vývoj vizionářské až běda, baví mě taky temnější kousky jako Babe I´m Gonna Leave You, Dazed and Confused nebo How Many More Times (kdyby se sir Arthur Conan Doyle narodil o osmdesát let později, pes baskervillský by se na Dartmoorských blatech jistě proháněl za zvuků právě z téhle pecky). A baví mě i bluesové standardy You Shook Me a I Can´t Quit You, nad jejichž vytavenými verzemi museli uznale pokývat hlavou i ve Fleetwood Mac nebo u Savoy Brown. Jakž takž snesu i hammondkový kus Your Time Is Gonna Come (i když v refrénovém zacyklení na konci už občas začínám být netrpělivý), takže jediným zbytným číslem je pro mě Jimmyho akustická instrumentálka Black Mountain Side.
Texty (tedy alespoň ty prokazatelně autorské) jsou na zeppelinovské "jedničce" bluesové až na půdu. Buď je na odchodu ze vztahu on (Your Time Is Gonna Come) nebo ona (Good Times Bad Times), případně si spolu někde v závětří užívají pořádně žhavou čtvrthodinku (Communication Breakdown). Spousta dvojznačných frází, spousta napětí... chybí už snad jen záletný bluesman otrávený žárlivým manželem.
Debut Led Zeppelin mám hodně rád, ne že ne. Bluesovou atmosférou a temnou psychedelií si je jistý v kramflecích a kytarovým potenciálem prorazil pořádný kus tunelu do rockových sedmdesátek. V diskografii téhle kapely mám ještě prominentnější oblíbence, takže na plný počet to nebude, ale to vcelku nic neznamená.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Animals, The / The Animals (UK)
| 2025-04-20 | Ačkoli vůči sobě (Mersey) beat a rhythm and blues stály na Britských ostrovech minimálně v první polovině šedesátých let v opozici, v jejich vývoji bychom našli určité styčné prvky. Obě vlny, jejichž exponenti se už po nějakou dobu tužili v lokálních klubech, komerčně odstartovala jedna z jejích kapel úspěšnými singly a následně prvním LP. Na Beatles a Rolling Stones si jejich vydavatelství (Parlophone, respektive Decca) slušně namastily kapsu, takže ostatní labely nechtěly přijít zkrátka a nějakou podobnou kapelu (či kapely) si do své stáje také rychle spěchaly pořídit. Ta cca půlroční pauza, po které se na singlovém i dlouhohrajícím trhu začalo něco dít, je poměrně signifikantní.
Společnost Columbia, která své ovečky (Freddie and the Dreamers, Gerry and the Pacemakers) pásla i na beatové scéně, takto v létě 1964 dala šanci newcastleským The Animals. Naprosto po právu, singl The House of the Rising Sun boural hitparády na obou stranách Atlantiku. V podstatě kompletní debut (plus minimálně jeden další singl) vznikl během jediného červencového dne - jak se na něm tedy kapela s nenadálým úspěchem popasovala?
V prvé řadě je třeba říct, na čem skupina v té době stavěla. Zpěvák Eric Burdon disponoval charismatickým shouterským vokálem, se kterým podle mě v Britském království v té době neměl konkurenci. Zvládal snad všechno - od jemného, vemlouvavého šepotu po křičený hlas zfanatizovaného kazatele, jistý ve výškách i v hlubinách, kde jeho zpěv dostával osobitý témbr. Druhým ze stavebních kamenů, díky kterým byli tehdejší Animals tím, čím byli, představoval klávesista Alan Price se svými varhanami Vox Continental. Když se obojí sešlo ve správné konstelaci (třeba v tradicionálu Bury My Body), zněla kapela natolik přesvědčivě, jako by pro ně možnost navázat na průlomový singl nepředstavovala vysněnou metu, ale naprostou samozřejmost. Velmi slušně vyšly i dva bluesové standardy od Johna Lee Hookera - jak v I´m Mad Again, tak v Boom Boom najdete 100 % atmosféry a 0 % komerčního pomrkávání. Třetí "hookerovka" Dimples už je na můj vkus až moc hozená do pohody, do které zabředává podstatná část zbylých příspěvků na desce.
Rhythmandbluesovky Memphis, Tennessee a Around and Around od Chucka Berryho znějí zoufale přeslušněle, to samé platí o jinak nápaditém kousku She Said Yeah, který o několik měsíců později nesrovnatelně důrazněji napálili Rolling Stones na své třetí studiovce Out of Our Heads. Houpavé aranže I´ve Been Around a I´m in Love Again od Fatse Domina mě vyloženě nudí, rock´n´roll The Girl Can´t Help It na tom není o mnoho lépe. Na závěr jsem si nechal obludnost Story of Bo Diddley, která celé album otevírá. Skoro šest minut vytloukaného rytmu, na kterém si tenhle americký rhythmandbluesman vybudoval kariéru, je na mě moc, zvlášť když k tomu Burdon po většinu času jen vypráví příběh, ve kterém se mísí Erikovy osobní (pseudo)vzpomínky s pokusem o reflexi zrození a vývoje americké a britské populární muziky.
Kolem a dokola se mi zdá, že v roce 1964 stáli The Animals rozkročení mezi rhythm and blues a beatem a ještě neměli jasno, na kterou stranu je to táhne víc. Svým repertoárem sice nijak netajili obdiv k zámořské hudební "černotě", nicméně si z ní vybírali materiál, který spíš než po hutné atmosféře pošilhával po melodické líbivosti. Osobní srovnání s tohoročními počiny Rolling Stones a Yardbirds tak bohužel vyznívá v neprospěch Burdonovy party.
» ostatní recenze alba Animals, The - The Animals (UK)
» popis a diskografie skupiny Animals, The
Young, Neil / Trans
Muziku Neila Younga jsem si víc oblíbil během covidové pandemie, kdy jsem zůstal sám na studentském bytě a k těm "izolačním" náladám mi Neil docela seděl. Propadl jsem tehdy hlavně jeho deskám Everybody Knows This Is Nowhere (1969) a After a Gold Rush (1970), které pořád považuji za vrchol (mně známé části) jeho diskografie. Později jsem přišel na chuť některým jeho devadesátkovým albům, baví mě i jeho novější tvorba - třeba Psychedelic Pill (2012) je parádní nářez - a svého studiového favorita jsem si našel i v Youngových různobarevných osmdesátkách.
Z toho, co jsem zatím z Neilovy tvorby slyšel, jde deska Trans absolutně nejvíc mimo jeho obvylý žánrový záběr - tedy aspoň na první poslech. Spousta elektroniky, hlas změněný vokodérem k nepoznání, repetitivní melodie ve skladbách... je to vůbec Youngova práce? Jistě že je, dokonce úplně stejně jako countryové balady na albu Old Ways (1985). Ty ale posluchače (zvyklé na oduševnělá, přesto dynamická vyprávění rockového barda) spíš znudí, kdežto Trans je pořádně provokativní dílo. Ani mistr sám si netroufl profackovat své fanoušky hned na první dobrou, a tak na úvod desky zařadil docela konvenční skladbičku Little Thing Called Love. Spolu s dalšími dvěma nahrávkami (Hold On to Your Love a Like an Inca) ji původně chystal pro úplně jiný projekt, který téhle sluníčkové muziky měl být plný, ale nakonec řízením osudu skončila tady. Za mě je to takový "rock´n´roll v mezích zákona" a na poměry zbytku desky docela nuda. Bezmála desetiminutový kus Like an Inca už má k jádru alba svým vyzněním o něco blíž (a v refrénu je to přesně ten hořkosladký Young, na jakého dobře slyším), ale uposlouchat ty monotónní sloky je docela oříšek.
To pravé "maso", skrze které jsem si album Trans oblíbil, představuje až zbývající šestice skladeb. Automatický bubeník, rytmy, které mi ze všeho nejvíc připomínají disco, syntezátorové plochy a Youngův vokál, většinou elektronicky "znetvořený" spíš do podoby nástrojové linky, totiž až překvapivě dobře pasují k těm živěji znějícím komponentům, mezi které bych zařadil zejména Neilovy kytary (nejen elektrické, občas i na akustiku brnkne). Místy se z toho všeho vyloupne orwellovská paranoia (We R in Control), občas to vypadá, jako by při nahrávání ukrutného industriálu do studia někdo vypustil hejno motýlů (Sample and Hold). Kytary a synťáky se podle mě podařilo dobře vybalancovat v pecce Computer Cowboy (AKA Syscrusher), z hitových ambic zase mistra podezřívám v mé oblíbené nahrávce Transformer Man. Zkuste si ji, případní nevěřící Tomášové, poslechnout na živáku Unplugged (1993) - už bez elektronického kabátku, ale se stejně působivou melodií. A pak je tu ještě Neilova dávná psychedelická pecka z dob Buffalo Springfield Mr. Soul, která je i v nové aranži skoro stejně působivá.
Z názvů jednotlivých skladeb si lze udělat docela slušný obrázek o tom, co Younga v té době fascinovalo: technický pokrok v oblasti kybernetiky, počítače a vše okolo nich. V textech ale mistr nahazuje spíš jen více či méně nekonkrétní obrazy, ve kterých aby nějaký jasnější smysl pohledal. Backstory o Neilově potřebě dorozumět se se synem, který trpěl mozkovou obrnou, ponechám Wikipedii, i když to téma komunikace tu také cítím.
Na albu Trans není Neil Young ani něžným akustickým vypravěčem, ani divokým elektrickým náhončím zpětné vazby. Jedna z jeho návštěv "u sousedů v kuchyni" je víc než co jiného experiment - a vlastně ani sám nevím, jestli povedený nebo nepovedený. Jednou (nebo klidně i dvakrát) za čas mě baví si ho poslechnout, protože pod těmi horami elektroniky jsou pořád schované melodie, které mě oslovují. Nic víc, nic míň.
» ostatní recenze alba Young, Neil - Trans
» popis a diskografie skupiny Young, Neil
Rolling Stones, The / Beggars Banquet
Za těch pět měsíců, které uběhly od skončení nahrávání psychedelického propadáku Their Satanic Majesties Request, se v táboře Rolling Stones muselo něco zásadního stát. Turné v tom nebylo - od léta 1967 Stones v podstatě nekoncertovali (a v USA jako kapela nebyli ještě o rok déle). Možná si ale pánové Jagger a Richards všimli, že místo rhythm and blues, od kterého se koncem roku 1965 stylově odklonili, přes "velkou louži" mezitím připutoval nový bluesový přístup, se kterým bodovaly kapely jako Cream, Bluesbreakers, Ten Years After či Savoy Brown.
Až překvapivě může v daném kontextu působit, jak moc je následující deska Beggars Banquet akustická - "elektriku" vzal Keith Richards do ruky jen v pěti skladbách. Díky opětovnému příklonu k blues by možná jeden čekal výraznější zapojení Briana Jonese, na toho už ale v té době podle vzpomínek členů kapely absolutně nebyl spoleh, a tak opět přispěl (když už se tedy objevil ve studiu) jen tím, na co měl zrovna náladu. Ještě daleko více mě překvapilo, že v polovině skladeb chybí baskytarista Bill Wyman. Částečně za to může fakt, že do části skladeb (obvykle šlo o nářezové kousky, ve kterých basa vynikla díky efektovému zkreslení) si ji nahrál sám Richards, roli hrálo ale také to, že v některých odlehčených aranžích na ni jednoduše nezbyl prostor.
Úvodní pecka Sympathy for the Devil má přesně ten odpichový nádech, který (při zachování části psychedelických ingrediencí) chyběl předcházející studiovce. Co do hymničnosti si s ní nijak nezadá závěrečný kus Salt of the Earth, ve kterém parádní finále vykouzlil přizvaný gospelový sbor a rozpařené rock´n´rollové outro zanechal pianista Nicky Hopkins. Aranžérsky barevné nářezy najdeme i v hlubinách alba - hodně mě baví třeba našlápnutý kus Jigsaw Puzzle nebo zvukový mladší bratříček hitového Jumpin´ Jacka Flashe Street Fighting Man. Deska Beggars Banquet má i svoji druhou zvukovou stránku, na které se to co do aranží a do výrazu jen hemží rozevlátým blues, příležitostně okořeněným dalšími ingrediencemi (například country či bluegrassem). Třeba takovou No Expectation s parádními slidekytarovými party Briana Jonese baštím i s navijákem, to stejné platí pro akordové riff´n´blues Stray Cat Blues, které podle mě předznamenává hodně z pojetí alb Let It Bleed a Sticky Fingers. No a z kratičké zpívánky Factory Girl na mě dýchá parádní stoneovské pojetí americany s mandolínou a housličkami.
Po textové stránce bych Beggars Banquet nazval "písněmi každodennosti", které nejlépe vystihuje přípitek "soli země" - tedy dělnické třídě - ze závěrečné skladby Salt of the Earth. Několik úkroků stranou se tu samozřejmě najde (zejména kontroverzně představený satanáš v Sympathy for the Devil, kde ale podle mě daleko víc jde o tematizaci zla, které v sobě má každý z nás, a které může kdykoli probublat na povrch), ale jak v kusech tematizujících flákače a tuláky (No Expectations, částečně i Jigsaw Puzzle), tak v textech zabývajících se něžným pohlavím (Parachute Woman, Stray Cat Blues nebo Factory Girl) jde o postavy z lidu. Zejména ve druhém případě nejsou zobrazené dámy žádnými pasivními křehotinkami, spíš zemitými charaktery, které svůj život žijí se vším všudy. Barvu dodává i skvěle vylíčený příběh o mladíkovi, jehož obavu ze sňatku na poslední chvíli rozřešila jeho (ne)milovaná snoubenka útěkem kamsi na jih. Bluesové klišé tak dostalo v Dear Doctor s konturami suchého britského humoru úplně novou šťávu.
To, s čím Stones přišli na desce Beggars Banquet, bych asi nenazval "návratem ke kořenům". Spíš bych řekl, že blues, které má v sobě zejména Richards snad už od narození, se na Britských ostrovech zkrátka jen zase ocitlo v kurzu a kapela si tuhle příležitost nenechala proklouznout mezi prsty. Povedlo se jí nahrát autentické album, které mám ze šedesátkové tvorby skupiny mezi nejoblíbenějšími nahrávkami.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Gallagher, Rory / Taste – Taste
Od Roryho znám jen zlomek jeho rozsáhlé diskografie - první dvě sólové desky a tohle album. Na CD mi leží doma už nějaký ten pátek, ale mám pocit, že jsem ho většinou poslouchal spíš jako kulisu k práci. Zkusil jsem mu tedy tentokrát dát větší prostor, abych se mohl podělit o strukturovanější dojmy.
Vždycky jsem si myslel, že jde o studiové album, ale po dnešku bych ho označil za ve studiu nahraný živák. Žádné přetáčky, dotáčky, stříhání, spíš hutná (a syrová) verze toho, co tehdy Taste předváděli na koncertech. Fígly, kdy se rytmika na moment zcela odmlčí, aby po chvíli mohla do skladby zase surově vpadnout, občas nějaký ten Roryho netrefený tón... Zvlášť bluesové tradicionály Sugar Mama a Catfish jdou v té syrovosti hodně daleko, až si říkám, jestli hlavní úlohou producenta Tonyho Coltona bylo nepřekážet a dát věcem volný průběh. Vlastně jediné dvě položky, ve kterých cítím snahu o pečlivější aranžování, jsou úvodní kus Blister on the Moon a pecka Born on the Wrong Side of Time - a vida, ve skutečnosti jde o "přílepek" nahraný pro singlové vydání o několik měsíců dříve. Nejspíš nebude náhoda, že ony dvě skladby na mě působí asi nejrockovějším dojmem.
Deska je většinově autorská, dva covery (Ledbellyho Leaving Blues a I´m Moving On od Hanka Snowa) žánrově rámují ingredience, ze kterých tehdy Rory kuchtil sám za sebe. Na jedné straně blues, které nemá ambice dávat originálům od černých mistrů stravitelnější podobu, na straně druhé rock´n´rollová, jazzem poučená svižnost. Dual Carriageway Pain tak může mít v základech trochu toho transformovaného rhythm and blues, následující Same Old Story zase disponuje riffem, po které by v té době určitě skočila i nejedna ze začínajících hardrockových kapel, se kterými se Taste v londýnském nahrávacím studiu De Lane Lea nepochybně museli potkat.
Na celém albu mi paradoxně trochu vadí to, co nejspíš ledaskdo považuje za přednost - tedy ta syrovost hraničící s odfláknutostí. Dokud hraje celá kapela, funguje to dobře, ale jakmile Rory zůstává na záznamu jen sám s kytarou, jde občas ve jménu autenticity technika stranou natolik, až to na mě působí rušivě. Naštěstí takových momentů není zas tolik, abych si poslech nedokázal užít.
» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – Taste
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory
Hart, Beth / You Still Got Me
Zpěvaček, jejichž hlas má vlastní "ksicht" a po několika vteřinách ve vás dokáže vyvolat emocionální reakci, není v rockovém byznysu nikdy dost. Beth Hart, rodačce z Los Angeles, bude v lednu třiapadesát a v branži to zkouší už dobrých pětatřicet let. Dlouho jsem měl za to, že se motá hlavně kolem blues a že v téhle disciplíně není úplně top, ale její letošní album You Still Got Me mě donutilo změnit názor.
Beth si už od dětství "užila" svoje. Pochází z neúplné rodiny, od které odešel otec, a sotva vyrostla, zemřela jí na AIDS sestra. Se svými vnitřními démony válčí dlouhodobě a se střídavými úspěchy, takže si chtě nechtě musí chránit své duševní zdraví - nejspíš i proto na aktuálním turné odmítá poskytovat rozhovory. Letošní deska You Still Got Me obsahuje několik pořádně setmělých momentů, ale celkově je až překvapivě žánrově i emočně barevná.
Pojďme nejdřív na ty temné, depresivní kusy, a postupně se propracujeme ke "světlé straně síly". Mrazivé vyrovnávání se s americkým snem prostřednictvím policejního násilí, které usmrtilo černého recividistu George Floyda, ale taky sugestivní klavírní linka a nádherné kytarové sólo, za jaké by se nemusel stydět ani samotný Jeff Beck, to je nářez Don´t Call the Police. S ďáblem tam kdesi uvnitř se válčí i v otvíráku Savior with a Razor: tahle Smrtka vyměnila kosu za břitvu a svoji práci zjevně bere vážně. Neveselé obrazy Hart kreslí i v závěrečném hypnotickém kusu Machine Gun Vibrato: "Jedni chtějí milovat / druzí zase zabíjet / jedni se rádi zaposlouchají / druzí se pustí do křiku". Naštěstí se v tomhle surovém obalu, který jádro desky svírá z obou stran, najdou i útěšnější momenty.
Na dost odlišnou notu hraje rozpustilé country Wanna Be Big Bad Johnny Cash, ve kterém se Hart vyznává k obdivu k "Muži v černém". A vlastně proč ne - od hvězdy, která proslula ničením hotelových pokojů o dekády dříve, než z toho Led Zeppelin a The Who udělali trendy záležitost, se má každý rocker co učit. A když jsme u těch Zeppelinů - hned další skladba Wonderful World se nese v křehké tradici milostných vyznání typu Thank You. Hodně si užívám i titulní kus You Still Got Me, ve kterém nad znělými klavírními tóny a lesem smyčců zpěvaččin hlas přetéká naprosto uvěřitelnými emocemi. Znáte jazzový standard My Funny Valentine? Hart si z něj půjčila zasněnou atmosféru, kterou doplnila osobitým textem - přece jen název Drunk on Valentine by v padesátých letech Franku Sinatrovi nejspíš ještě neprošel.
Co teď s tím? Tahle deska vás nejspíš zklame, pokud od Beth stojíte o divoký ječák ve stylu alba A Tribute to Led Zeppelin (2022). Stejně tak vás zklame, pokud máte zrovna chutě na blues - to tu najdete pouze v náladách, nikoli v aranžích. Pokud ale oceníte zase o kousek vyzrálejší Hart, která pomyslnou paletu pokreslila svými momentálními impresemi bez většího zájmu o to, co zrovna frčí okolo, možná vám deska You Still Got Me padne do noty.
» ostatní recenze alba Hart, Beth - You Still Got Me
» popis a diskografie skupiny Hart, Beth
Rolling Stones, The / Their Satanic Majesties Request
Soupeření může být i v muzice zdravá a prospěšná věc, pokud vede kapelu nebo interpreta k hlubšímu ponoření do práce a k touze naservírovat fanouškům dílo, které by ještě více reflektovalo aktuální vnitřní svět hudebníků. Naopak ve chvíli, kdy dojde na soutěž ve stylu "tohle dokážu taky" nebo dokonce na snahu vytvořit právě takovou hudbu, o kterou posluchači stojí, muzika samotná obvykle trpí. Rivalita mezi Beatles a Rolling Stones tvoří jeden ze zajímavých hudebních příběhů šedesátých let, ale v období, kdy údajně vyvrcholila (tedy ve druhé polovině roku 1967) už podle mě obě kapely čelily daleko spíše vitální konkurenci ze strany dalších souborů, které z dobové psychedelie začaly ždímat zajímavější muziku, než jaké byli schopni Fab Four nebo Jagger a spol.
Deska Their Satanic Majesties Request musela tehdy před vánocemi sedmašedesátého roku zaujmout už svým provokativním názvem, a při bližším pohledu také obalem s kostýmy, ve kterých by členové kapely nepůsobili trapně naposledy tak v roce 1956 (v komparsu pohádky Hrátky s čertem). To by samo o sobě bylo vedlejší, jak je na tom muzika?
Začnu mými oblíbenými kousky. Citadel mě hodně baví ostrou naboosterovanou kytarou, o kterou se na albu postaral jen a pouze Keith Richards - Brian Jones opět zůstal jen u více či méně obskurních nástrojů, z nichž asi nejvíce parády albu dodal (v rockové muzice tehdy stále ještě neokoukaný) Mellotron. Druhou ze skladeb, která mě na albu opravdu bere, je psychedelická "floydovka" (deska The Piper at the Gates of Dawn vyšla o čtyři měsíce dříve) 2000 Light Years from Home s neuvěřitelně podmanivou atmosférou. Mezi nahrávky, ze kterých na zadek nepadám, ale jejich poslech si ještě užít dokážu, bych zařadil závěrečnou záležitost On with the Show s nádherným kytarovým riffem, moc mě tu ale nebaví ty klavírní hrátky a pokusy o kabaretní atmosféru. O třídu lepší se mi jeví akustická dupárna 2000 Man nebo zasněná psychedelie The Lantern, tím ale podle mě to poslouchatelné na albu končí.
Z otvíráku Sing This All Together mohla být velmi slušná skladba, použitý motiv má nápad i sílu - jenže namísto jeho dalšího rozvíjení kapela do útrob skladby nacpala kakofonickou zvukovo-hlukovou pasáž, která v době vydání nejspíš měla působit jako "umění". Já se v takových experimentech nevyžívám a beru je jako dobový relikt, bez kterého se dnes v klidu obejdu. To stejné platí i pro "nadstavbu" Sing This All Together (See What Happens) - těch osm a půl minuty koláže snad všeho, co se tehdy členům kapely honilo hlavou, vnímám jako nejzbytečněji alokovaný čas v dosavadní stoneovské diskografii. Podobně vnímám i položku s názvem Gomper, kde se nejspíš Stones pokoušeli o indické nálady. She´s a Rainbow se asi nejvíc ze všeho, co deska obsahuje, blíží kategorii "hit", mě ale nebaví ten kolovrátkově opakovaný motiv. No a raději se vyhnu i Wymanovu psychedelickému pokusu In Another Land, ve kterém nezvládám ten tremolem roztřesený zpěv.
V textech jednotlivých skladeb alba Their Satanic Majesties Request se to jen hemží odkazy na drogy a více či méně zaobalenými popisy pohádkových tripů - k jednomu takovému přímo vybízí skladba Sing This All Together, ničím jiným podle mě není ani líčení v In Another Land a ona "ona" ve skladbě She´s a Rainbow je podle mě LSD osobně. Víc mě baví "antiurbanistický" text skladby Citadel, ve kterém popisy "betonových pohoří" evokují zdi a odcizení všeho druhu, a něco podobného podle mě zažívá i vesmírný cestovatel v 2000 Light Years from Home. I The Lantern, pojednávající o dohodě dvou bytostí (ta, která zemře jako první, má prozkoumat svět "za oponou" a dát vědět té druhé, jaké to tam je), má slušný nápad. Aby ale těch mimosmyslových záležitostí nebylo až moc, verše závěrečné sklaby On with the Show přenesou posluchače do nočního klubu s povyražením veskrze smyslovým.
Na Their Satanic Majesties Request budu přísný. Polovina z deseti skladeb mě baví, polovina vůbec, což u kapely kalibru Rolling Stones považuju za varovné znamení. Psychedelie byla v jejich kariéře jen takovou odbočkou, na dalších deskách už měl hrát prim bluesrockový grunt. Nic slabšího než tuhle desku Stones v šedesátých letech podle mě nevytvořili, málo platné.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Rolling Stones, The / Between the Buttons
Psal se začátek roku 1967 a na obou stranách Atlantiku se psychedelilo o sto šest. Za oceánem už The Byrds, Love, 13th Floor Elevators nebo nově i The Doors šili do plných, Britové se k odpovídající reflexi nové vlny míru, lásky a bratrství teprve nadechovali. Jedním z exponentů ostrovní psychedelie tehdy byli i Rolling Stones, kteří od rhythmandbluesového puritánství v plné rychlosti vybrali prudkou zatáčku směrem k popově laděnému rocku se zdobnými aranžemi a provokativnímí texty. Na předchozím albu Aftermath (1966) se poprvé vytasili s ryze autorskou tvorbou a nově nabyté tvůrčí svobody se dominantní duo Jagger/Richards nehodlalo vzdát. Jak si tahle psychedelie ze sychravého Londýna vede po bezmála šedesáti letech od vydání?
Hned na úvod musím říct, že tentokrát budu od začátku do konce chválit - hodně chválit. Stones na druhý autorský pokus po silné první straně desky "nespadl řetěz", takže kolekce skladeb, kterou dali během podzimu 1966 dohromady, má od začátku do konce šťávu a říz. Otvírák Yesterday´s Papers v sobě má díky geniálním doprovodným vokálům v refrénu naléhavost, v podobně rázném duchu se nese i Connection s rozvernou Keithovou kytarou. Jako černá ruka Richards řádí i v posazeném kusu All Sold Out a do čtveřice všeho zboosterovaného tu máme Orientem lehounce načichlý refrén skladby Complicated.
Dařilo se i s pomalejšími a křehčími kusy. Tahací harmonika v Backstreet Girl je milým úkrokem, baví mě i zahuštěná "venkovská" atmosféra ve Who´s Been Sleeping Here. Vůbec nejvíc si na albu užívám i bicími poháněnou psychedelickou ponurost My Obsession a v opozici k ní melodickou varhanní vyprávěnku She Smiled Sweetly. Naopak mi příliš nekonvenuje "pouťová" atmosféra v Cool, Calm & Collected a "bodiddleyovský" rytmus nahrávky Please Go Home. Daleko větší zábava je pro mě rozverný rock´n´roll Miss Amanda Jones.
Jednotícím prvkem textů alba Between the Buttons jsou (snad jste nečekali nic jiného) ženské. Tentokrát už ale nejde jen o pasivní subjekty Mickových vášní, dámy jako Amanda Jones nebo bezejmenná "kurtizána" ze skladby Complicated se dokážou pořádně rozparádit a za chlapy nezaostávají v žádném ohledu. První jmenovaná je v podstatě neřízená střela vymetající drogové večírky, divoká společnice za stolem i pod ním. Její rozvážnější vzdálená příbuzná hraje s Jaggerem vyrovnanou partii a zpěvák je jen jednou ze zastávek na cestě, po které si cílevědomě jde.
Vedle toho tu samozřejmě máme i "tradičnější" texty, ve kterých má něžné pohlaví své místo jasně dané (Back Street Girl, Please Go Home) a Mick si na jejich rozmary neváhá postěžovat (All Sold Out, Cool Calm & Collected - tam je možná tou "megerou" dokonce sama Matička Británie). Až roztomile působí koláž nevěry a pohádky o Mášence a třech medvědech ve Who´s Been Sleeping Here, no a samozřejmě nemůžou chybět ani narážky na drogové zkušenosti (Connection a závěrečná, nezvykle otevřená Something Happened to Me Yesterday).
V době, kdy už to mnozí z jejich někdejších rhythmandbluesových souputníků (The Animals, Downliner´s Sect nebo Graham Bond Organization) měli takříkajíc "za sebou", Stones ukázali tuhý kořínek a schopnost nejen absorbovat nové trendy, ale do jisté míry je i nastolovat. Album Between the Buttons řadím k té lepší polovině z jejich šedesátkových studiovek, poslouchám ho s potěšením. S psychedelií se podle mě Stones nikde nezvládli popasovat lépe.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Between the Buttons
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Rolling Stones, The / Aftermath
Rok 1966 zastihl britskou rockovou muziku ve fázi nebývale plodného fúzování a čerpání nové inspirace zpoza oceánu. Party, které ještě před rokem či dvěma produkovaly líbivý a melodický beat, i tvrdé garážové sestavy oddané zámořskému rhythm and blues se začaly scházet na jednom písečku, kde jejich muziku zárodky psychedelické vlny formovaly do mnohotvárnějších podob, otevřenějších k různým výstřelkům a experimentům. Na Ostrovech tehdy ještě stále byli nedostižným vzorem všestranní a nápadití Beatles, jejichž deska Rubber Soul z konce roku 1965 pořádně zvedla pomyslnou laťku. Jednou z kapel, která měla potenciál na tuhle hozenou rukavici reagovat, byli Rolling Stones, u kterých se kormidla už zcela otevřeně (ke smůle Briana Jonese) chopili Mick Jagger a Keith Richards.
Začátek desky Aftermath (i ten název odkazuje na změnu hudebního paradigmatu, kterou Stones museli vzít v potaz) mě hodně baví. Máme tu kombinaci folkových kytar a simulovaného zvuku sitáru v otvíráku Mother´s Little Helper a k ní kontrastní, klasicizující aranži nahrávky Lady Jane. Rockovější skladby Stupid Girl a Under My Thumb stojí na zvuku kláves, respektive fuzzem prohnaných kytar a baskytary. Tyhle čtyři nahrávky podle mě na albu nemají konkurenci a obstojí i ve srovnání s "progresivní" tvorbou Fab Four z té doby. Úplně opačným směrem jde autorské blues Dontcha Bother Me, ve kterém slidekytarové výjezdy Briana Jonese a harmonika Micka Jaggera črtají další z předobrazů pozdějšího bluesrockového zvuku Stones.
Problém podle mě přichází až s jedenáctiminutovým kusem Going Home. Ze skladby, která by snadno obstála v tehdy obvyklém tříminutovém formátu, udělala přepálená stopáž obtížně poslouchatelnou nudu. Tohle (by) skvěle fungovalo na koncertech, kde upozaděná kapela a Jaggerovo shouterství mohlo ústit do strhující extáze, ale pokoušet se o něco takového ve studiu vnímám jako chybu. Druhá strana alba už je podstatně více nesourodá. Pijácký paján High and Dry tu střídá sentimentální psychedelie Out of Time, rock´n´rollové řádění It´s Not Easy nebo až merseybeatová melodie What to Do. Všechno sice uposlouchatelné kusy, ve stoneovském katalogu ale zapadaly prachem zcela právem.
Plně autorské album znamená také pořádnou dávku textů - jak se Jagger s Richardsem poprali s nimi? Opět vnímám silnou dominanci prvních čtyř skladeb, přičemž hlavně úvodní Mother´s Little Helper o uštvaných matkách, které své dvě šichty (v zaměstnání a v domácnosti) zvládají jen díky sedativům, musela tnout do živého. Popularitou zahlcení Stones tu ventilovali také svůj vztah k povrchnosti různých dívčích "zlatokopek", které se na ně během nekonečných turné doslova lepily (Stupid Girl) nebo ke změně vlastního společenského postavení na alfa-samce (Under My Thumb). Jak to vlastně Mick Jagger myslel s Lady Jane mi dodnes není úplně jasné, dost ale pochybuji o tom, že by tu opěvoval jednu z manželek Jindřicha VIII. Jane Seymourovou, jak tvrdí některé interpretace. Spíš tu vnímám odraz paralelních vztahů a různých "bokovek", které v té době udržoval, a docela bych chápal i teorii, dle které zpěvák opisem "Lady Jane" tematizoval dámské intimní partie.
Dál už je to i po textové stránce docela kočkopes: filipika proti módním napodobovatelům stylu kapely (Dontcha Bother Me), lkaní o tom, jak jsme na turné osamělí a chceme se vrátit domů ke své dívce (Going Home) nebo podivný příběh, který jako by vzdával hold hitu Chucka Berryho Memphis, Tennessee (Flight 505). Vztahový přístup "ty za to můžeš" pokračuje ještě v nahrávkách Out of Time a Think, větší přesah vnímám snad jen v neujasněné zasněnosti textu skladby I Am Waiting.
Pokud by Aftermath udržel úroveň, na kterou ho dostaly jeho první čtyři skladby, měli by Beatles už v šestašedesátém opravdu vážnou konkurenci. V hloubi desky ale laťka padá dolů, takže Stones zůstali jen u ambiciózního, nicméně nenaplněného pokusu. Osobně tohle období, kdy se kapela snažila "jít s dobou" a reflektovat aktuální hudební trendy, nevnímám jako šťastné, zvlášť když vyvrcholilo z mého pohledu dost kontroverzním LP Their Satanic Majesties Request. V psychedelické poloze Stones mi chybí autentično, které si skupina našla až na přelomu dekády s deskami Let It Bleed a Sticky Fingers.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Rolling Stones, The / Out of Our Heads
V začátcích Rolling Stones všichni členové kapely (včetně jazzem odkojeného Charlieho Wattse) přísahali na rhythm and blues, které si tehdy v Anglii (a nejen tam) našlo vděčnou fanouškovskou základnu. Neuběhly však ani dva roky a kapela dala puristickému přístupu vale. Zatím ještě nedozrál ten správný čas na plně autorskou desku ("čtyři skladby stačí, drahoušku", glosoval by to možná Oldřich Lipský), ale ten správný výběr z širších žánrových škatulek ukázal, že Stones zvládnou víc než jen vytloukanou bluesovou dvanáctku. Ledacos naznačily už popovější skladby Tell Me a Time Is on My Side z prvních dvou desek, v "mezidobí" kapela bodovala třeba s bluesovým singlem Little Red Rooster, zpěvnou záležitostí The Last Time nebo archetypem rockového hitu (I Can´t Get No) Satisfaction. Kdybych byl v šedesátých letech britským teenagerem hltajícím stoneovskou muziku, měl bych od třetího LP velká očekávání.
Desku Out of Our Heads musím pochválit hned za její začátek, protože vůbec poprvé tu od Stones cítím snahu o dramaturgii. S peckou She Said Yeah přicházejí naboosterované kytary, Jaggerův chrlený text a kvílivé kytarové sólo, které naznačí, o co do roka a do dne začne jít mnoha bluesovým maestrům. V Mercy, Mercy se kapela strefila přesně do prostoru, který ji v budoucnu bude hodně zajímat: střední tempo, melodické akordové změny a atmosféra někde mezi výstřelem z pistole a pohlazením stonkem růže. Hitch Hike ještě částečně vězí v rhythmandbluesovém schématu, jenže zase je tu naprosto parádní, atmosférické kytarové sólo.
Ve valčíku That's How Strong My Love Is exceluje hlavně Jagger, pohodovka Good Times (i když Keithův způsobný hlásek v odpovídačkách své kouzlo má) ani Berryho rhythm and blues Talkin' 'Bout You (kde zase ocením alespoň skvělé pianové linky Iana Stewarta) mě zas tak neberou. Pak už to ale zase začne být nářez. Další valčík? Stoneovská verze Cry to Me mohla klidně stát modelem McCartneyho srdceryvnému kusu Oh! Darling, rozpařené boogie Oh Baby (We Got a Good Thing Goin') by zase o několik let později klidně mohli mít v repertoáru žánrově čerstvě přeorientovaní Status Quo.
To bychom měli převzaté skladby, co tedy tentokrát Stones upekli autorského? Asi nejvíc baštím pomalou parádu Gotta Get Away s hutným akustickokytarovým podhoubím a atmosférický kus I´m Free, který by svým textem ("Můžu si dělat, co chci a kdy chci") zvládl docela dobře posloužit jako "programové prohlášení" kapely. Hit Heart of Stone je na můj vkus až moc ukázněný, o to víc mě zase baví The Under Assistant West Coast Promotion Man, druhá z povedených bluesových šlápot s parádními harmonikovými vstupy Briana Jonese.
Na albu Out of Our Heads podle mě Stones poprvé začali zjišťovat, jak velký aranžérský potenciál v nich dřímá a jak ho co nejlépe využít. Právě tady vnímám začátek té části diskografie kapely, která mě opravdu baví a u které dokážu hledat srovnání s jejími bluesovými či rockovými (a nevím ještě jakými) souputníky. Zůstat u rhythm and blues, bylo by po Stones možná do pár let veta jako třeba po Animals, příklon ke komerčnější muzice jim ale umožnil dál se vyvíjet a později se k blues obloukem vrátit.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Out of Our Heads
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Osbourne, Ozzy / Patient Number 9
Nestává se zas tak často, aby zpěvák rockové kapely, který v jejích řadách doslova psal dějiny tohoto žánru, na sólové dráze předčil svůj mateřský soubor. Ozzymu Osbourneovi se tohle ve vztahu k Black Sabbath minimálně na klíčovém americkém trhu povedlo nejspíš i díky tomu, že vsadil na komerčně vděčnou podobu právě se rodícího heavy metalu a minimálně v prvních letech se mu dařilo nacházet kvalitní spoluhráče, kteří do nahrávek vložili své dovednosti a osobnosti.
O více než čtyřicet let později se se starým dobrým Ozzym nepojí o nic méně kontroverzí než v roce 1980. Už sice nepáchá na koncertech i mimo ně nepřístojnosti všeho druhu a coby abstinent od návykových látek nepůsobí jako neřízená střela, o to větší pozornost ale spousta fanoušků upírá na jeho zdravotní stav. Nabízí se taky otázka, jak velký vliv má Osbourne reálně na hudbu, která na jeho deskách vychází, a zda jeho jméno jen marketingově nezaštiťuje práci, na které měl ve studiu lví podíl někdo jiný. Deska Patient Number 9, se kterou se Ozzy představil v roce 2022, podle mě nabízí vcelku pozitivní odpovědi.
Hlavním tahákem alba je titulní skladba Patient Number 9 - poloha psychicky pošramoceného nešťastníka, kterého "likviduje" okolní systém, Ozzymu vždycky seděla. Melodicky jde o jasný hit, kterému svědčí i velmi štědrá sedmiminutová stopáž, dobrou práci odvádějí i podkresové elektronické linky. Všechno tu směřuje k perfektně vyladěným refrénům s oživujícími doprovodnými vokály, a když se v jednom z nich ozve arpeggio s nezaměnitelným tónem, jdou mi po zádech zimomřivky. Jeff Beck v téhle pecce zas tolik práce neodvedl (v podstatě doplnil několik sólových vyhrávek), ale v tom málu nechal kus duše. Výraznější roli dostal v postapokalyptické baladě A Thousand Shades, kde jeho konejšivě "pokvákávající" sólo nad lesem smyčců tvoří kontrapunkt ke smířlivému smutku zbytku skladby.
Z druhé poloviny cca hodinové kolekce mě hodně baví třeba kus Nothing Feels Right, od kterého se inspirační nit vine až někam do devadesátých let k albům Ozzmosis a Down to Earth, nebo hutná záležitost Degradation Rules s perfektní harmonikou. V ní se k Ozzymu připojil někdejší parťák z Black Sabbath Tony Iommi a podle mě se jim tu dařilo víc než v pomalém kusu No Escape from Now, ze kterého sabbathovský "mustr" kouká až příliš okatě. Povedly se i refrénovky Dead and Gone a Evil Shuffle nebo divočina Parasite s fuzzem prosycenou kytarou Zakka Wyldea.
Sám o sobě už by Ozzy Osbourne na dobrou desku nestačil, ten produkční tým a hromadu spolehlivých parťáků kolem sebe nemá jen tak náhodou. Na druhou stranu jeho zpěv a texty jsou natolik důležitou součástí celku, pro který mám vcelku pochvalná slova, že ani bez něj by to nešlo. Desky lákající na hvězdné hosty a variabilní sestavu kolem osvěčeného jádra začal po covidu vydávat kdekdo, v Ozzyho případě se podle mě zadařilo přijít s velmi solidní nahrávkou.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Patient Number 9
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy