Osbourne, Ozzy - Patient Number 9 (2022)

05.10.2024 vmagistr | #

Nestává se zas tak často, aby zpěvák rockové kapely, který v jejích řadách doslova psal dějiny tohoto žánru, na sólové dráze předčil svůj mateřský soubor. Ozzymu Osbourneovi se tohle ve vztahu k Black Sabbath minimálně na klíčovém americkém trhu povedlo nejspíš i díky tomu, že vsadil na komerčně vděčnou podobu právě se rodícího heavy metalu a minimálně v prvních letech se mu dařilo nacházet kvalitní spoluhráče, kteří do nahrávek vložili své dovednosti a osobnosti.

O více než čtyřicet let později se se starým dobrým Ozzym nepojí o nic méně kontroverzí než v roce 1980. Už sice nepáchá na koncertech i mimo ně nepřístojnosti všeho druhu a coby abstinent od návykových látek nepůsobí jako neřízená střela, o to větší pozornost ale spousta fanoušků upírá na jeho zdravotní stav. Nabízí se taky otázka, jak velký vliv má Osbourne reálně na hudbu, která na jeho deskách vychází, a zda jeho jméno jen marketingově nezaštiťuje práci, na které měl ve studiu lví podíl někdo jiný. Deska Patient Number 9, se kterou se Ozzy představil v roce 2022, podle mě nabízí vcelku pozitivní odpovědi.

Hlavním tahákem alba je titulní skladba Patient Number 9 - poloha psychicky pošramoceného nešťastníka, kterého "likviduje" okolní systém, Ozzymu vždycky seděla. Melodicky jde o jasný hit, kterému svědčí i velmi štědrá sedmiminutová stopáž, dobrou práci odvádějí i podkresové elektronické linky. Všechno tu směřuje k perfektně vyladěným refrénům s oživujícími doprovodnými vokály, a když se v jednom z nich ozve arpeggio s nezaměnitelným tónem, jdou mi po zádech zimomřivky. Jeff Beck v téhle pecce zas tolik práce neodvedl (v podstatě doplnil několik sólových vyhrávek), ale v tom málu nechal kus duše. Výraznější roli dostal v postapokalyptické baladě A Thousand Shades, kde jeho konejšivě "pokvákávající" sólo nad lesem smyčců tvoří kontrapunkt ke smířlivému smutku zbytku skladby.

Z druhé poloviny cca hodinové kolekce mě hodně baví třeba kus Nothing Feels Right, od kterého se inspirační nit vine až někam do devadesátých let k albům Ozzmosis a Down to Earth, nebo hutná záležitost Degradation Rules s perfektní harmonikou. V ní se k Ozzymu připojil někdejší parťák z Black Sabbath Tony Iommi a podle mě se jim tu dařilo víc než v pomalém kusu No Escape from Now, ze kterého sabbathovský "mustr" kouká až příliš okatě. Povedly se i refrénovky Dead and Gone a Evil Shuffle nebo divočina Parasite s fuzzem prosycenou kytarou Zakka Wyldea.

Sám o sobě už by Ozzy Osbourne na dobrou desku nestačil, ten produkční tým a hromadu spolehlivých parťáků kolem sebe nemá jen tak náhodou. Na druhou stranu jeho zpěv a texty jsou natolik důležitou součástí celku, pro který mám vcelku pochvalná slova, že ani bez něj by to nešlo. Desky lákající na hvězdné hosty a variabilní sestavu kolem osvěčeného jádra začal po covidu vydávat kdekdo, v Ozzyho případě se podle mě zadařilo přijít s velmi solidní nahrávkou. 

reagovat

stargazer @ 06.10.2024 12:46:01
Tahle deska se Ozzymu a lidem kolem něj povedla. Pozvat hodně hostů na nahrávku se mi jeví jako stratergicky dobrý tah. Já mám osobně rád tyto alba, kdy se sází na hostování. Tady to vyšlo, až na jednu vyjímku. Za mě mi moc nesedí Claptonova kytara ke skladbě number 5. Claptona velmi obdivuji a jeho hra je fantastická, ovšem zde na Ozzyho desce to prostě nějak neklaplo. Kdybych hodnotil hvězdami, dal bych plný počet. Sice to není Ozzmosis ani No More Tears, ale zase na druhou stranu, jestli tohle je finále, tak pětihvězdičkové. 

vmagistr @ 06.10.2024 13:52:35
stargazer: Clapton mi tu také přišel poměrně nevýrazný (narozdíl třeba od Becka nebo Zakka Wyldea, jejichž hra je jasně identifikovatelná po prvních tónech).

stargazer @ 06.10.2024 14:12:45
Mě osobně všichni hostující kytaristi překvapili, jak svým vystavěním sóla, tak i jedinečným zvukem. Osobně jsem si musel vyhledat na int, kdo je Josh Hamme, který se mi jevil jako velmi zajímavý. Ještě jednou se opakuji : tohle album se fakt povedlo. 

chimp.charlie @ 06.10.2024 14:33:56
Stargazere, pak doporučuji tvé pozornosti album Them Crooked Vultures - Josh Homme, Dave Grohl, John Paul Jones ;-)

stargazer @ 06.10.2024 15:38:14
chimp.charlie : Díky za tip. Překvapilo mě, že spotify tohle album má k poslechu a navíc ho tu máme v databázi, kde jsou dvě recenze k tomuto titulu. Tak jsem to prubnul, ale na mě je to moc přímočaré a nekomplikované - takové post-punkové. Každopádně si tento projekt stojí hodně dobře u jiných posluchačů, což vyjádřili v našem hvězdném hodnocení.

Voytus @ 06.10.2024 20:42:53
Stargazer: Tak on Josh Homme vzešel z punkové scény v Palm Springs a též díky působení v Kyuss jej můžeme považovat za jednoho z otců Stoner či Desert rocku. Od roku 1998 vede Queens of the Stone Age, pravděpodobně nejznámější představitele těchto žánrů, která i po mnoha letech na scéně neztrácí dech a stále vydává velice kvalitní materiál - loňské album In Times New Roman je skvělé. Není ani zdaleka na první poslech, teprve opakováním se do uší zaříznou rafinované aranže a cit pro nepodbízivé, ale přesto chytlavé a výrazné melodie. Sleduji je cca dvacet let a první setkání s albem Lullabies To Paralyze mě tehdy navedlo na velice zajímavou scénu. Vlastně jsem vůbec netušil, že takhle někdo "dnes" hraje - trocha přímočarého rocku, dotek blues a psychedelie a to vše hráno s téměř punkovou energií. A navíc prostě uměj napsat dobrý songy, to je základ. Minimálně desky Songs For the Deaf a právě Lullabies jednoznačně doporučuji.

Apache @ 09.10.2024 16:23:11
Voytus: Z punkové scény vzešel kde kdo. To nic nemění na tom, že tzv. stoner rock je jeden z nejnudnějších rockových (vážně ještě rockových?) stylů, který se na této planetě kdy vyskytl. Jak kdysi řekl jeden můj známý: Víš, to (Queens of the Stone Age) je takový rokenrol bez rokenrolu. Co k tomu dodat? Má to v sobě asi tolik emocí jako "a tadyhle si dám další tetování". Jistě bude velmi hodnotné, o tom žádná, Tak snad nezbývá popřát, abyste si to užili. ;-)

jiří schwarz @ 09.10.2024 22:45:12
Vmagistře, opravdu si nemyslím, že OO svou sólovou dráhou předčil tvorbu BS (po, možná komerčně). BS si (na rozdíl od něj sólo) občas s chutí dám.

vmagistr @ 10.10.2024 07:48:27
Jiří: Možná jsem to v recenzi nespecifikoval úplně přesně - myslel jsem to tak, že Ozzyho sólovou tvorbu osobně vnímám výše než tvorbu Black Sabbath z osmdesátých a devadesátých let. 

Apache @ 10.10.2024 07:56:46
vmagister: Začátek osmdesátých let měli Sabbati ovšem skvostný. A úplný konec se jim taky podařil. To mezitím bylo, pravda, poněkud zoufalejší. Ozzy měl osmdesátky velmi vyrovnané a komerčně BS válvoval, o tom není pochyb.

stargazer @ 10.10.2024 09:43:14
OO versus BS. Názorově to mám stejně jako vmagistr. Prostě Sabbati po odchodu Ozzyho byli pro mě nezajímaví. Navíc Dio jako zpěvák mi moc neseděl a platí to neustále. Kdysi jsem si nahrál kazetu s RJ Diem a hned jsem ji přehrál něčím jiným.

Apache @ 10.10.2024 10:39:56
stargazer: Moje první setkání se Sabbaty bylo na začátku 80. let právě přes alba s Diem (Heaven and Hell a Mob Rules). Dlouho jsem měl BS spojené právě s jeho hlasem a vůbec nevěděl, že tam předtím zpíval nějaký Ozzy. To mi bylo později vysvětleno, ale k deskám BS s Ozzym jsem se pořádně dostal až na přelomu 80. a 90. let.
Mimochodem, Ozzyho první dvě "sólová" alba jsem si koupil na kazetě od Merhauta cca v roce 1984 nebo 1985. :-)

jiří schwarz @ 11.10.2024 01:30:07
Vmagistře, dík za vysvětlení, vše jasné. Já jsem nikdy neměl extra moc času, takže 80's i 90's neznám ani v podání BS, ani OO. Já nejsem ani encyklopedista, ani "sběratel" a kompletista. Když cejtim, že je někdo za zenitem, tak se nepídím (jasně, o řadu super věcí můžu přijít - ostatně i proto tady rád čtu) a ztrácím zájem, začasto s pocitem, že si nechci kazit určitej stupeň adorace. Teď jsem si vybavil, že jedinej, koho jsem sledoval do posledku, byl Leonard Cohen.

Apache @ 11.10.2024 03:32:14
Za zenitem... Souhlasím, že BS s Ozzym u mikrofonu tam na konci 70. let opravdu byli. Ale s Diem zase vyloženě chytli druhý dech. 
Pokud někdo bere, že s novým zpěvákem a trochu pozměněným stylem to vlastně už byla jiná skupina, OK.
Pro zajímavost, současnou kritikou je Heaven and Hell (1980) hodnoceno takto:
Podle Ultimate Classic Rocku jde o pátou nejlepší desku BS (před ní jsou první čtyři), dle Kerrangu, Loudwire a Mojo je čtvrtá a The Guardian, Louder a Metal Nation ji považuje dokonce za třetí nejlepší album v historii Black Sabbath.
V hlasování čtenářů magazínu Rolling Stone skončila jako sedmá (po prvních šesti deskách).
Je zajímavé, že v naprosté většině případů u kritiků překonala jak Sabbath Bloody Sabbath, tak Sabotage, kterých si osobně cením o něco výš.
Heaven and Hell mám celkově na pátém místě. (Čtyři nejlepší jsou pro mě debut, Paranoid, SBS a Sabotage. Na šestém místě je u mě Mob Rules a na sedmém Headless Cross. Naopak většinově vysoce ceněné třetí a čtvrté album řadím až někde za vše výše jmenované.)

Ještě k té otázce, která tuším padla v recenzi, nakolik se Ozzy podílí autorsky na svých sólovkách. Je myslím poměrně známo, a dosvědčilo to i několik muzikantů, kteří prošli jeho kapelou (včetně kytaristy Jake E. Leeho), že větší podíl než Ozzy má na "Ozzyho tvorbě" jeho manželka, která každému nováčkovi nacpe hned ze startu pod nos smlouvu, že cokoliv odteď složí, bude podepsáno Ozzym Osbournem, jinak si může jít hrát někde jinde. :-)

zdenek2512 @ 12.10.2024 13:46:23
Black Sabbath jsem sledoval a poslouchal do alba Sabbath Bloody Sabbath, když jsem slyšel Technical Ectasy, tak jsem se sledováním skončil. První deska Ozzyho, kterou jsem slyšel bylo Ozzmosis, nijak mě nenadchlo. První desky Black Sabbath si občas pouštím, manželka si oblíbila Ozzyho. Desky Black Sabbath z osmdesátek sice mám ve sbírce, ale neposlouchám.