Profil uživatele stargazer
Recenze:
Cobham, Billy / Drum´n´Voice Vol.4
| 2024-07-21 | V roce 2016 se dostává dalšího pokračování spolupráce mezi americkým bubeníkem Billy Cobhamem a italskou skopinou Novecento. Noveconto /skupina dvou mužů a dvou žen/ začínali jako benjamínci, hrající italo disco v osmdesátých letech. Krátce na to dosáhli poměrně slušných úspěchů. Pak přišla kariérní pauza a časem jejich návrat v podobě producentů světového formátu.
V druhé fázi jejich kariéry se začali věnovat více funky a jazzu i když jejich smysl pro střední proud z dob minulých je zas tak moc neopustil. A je to znát právě na spolupracích z Billym C., kde vkusně kombinují a spojují rozličné hudební styly navzájem do sebe. Novecento a Cobham nahráli v roce 2001 album Biily Cobham - All That Groove, což byla jejich první společná práce a zaznamenala slušný úspěch.
Drum 'n' Voice Vol. 4 je autorsky skoro celé v režii skupiny Novecento. Z Billyho portfolia je zastuopena poze skladba Le Lies /Spectrum 1973/, která má dvě verze. První je zpívaná /spíš rapovaná/ rádiová verze a druhá instrumentální, zakončuje album. Z těch slavných hostů, přizvaných na nahrávání je tu opět Brian Auger a jeho Hammond organ /track 1/, pok kytarista Frank Gambale, kterého znám ze skupiny Chick Corea Electric Band a Stanley Jordan - kytarista s neobvyklou technikou hry, kdy na struny takzvaně klepe. Stanley hraje ve skladbě 8 a Frank Gambale sóluje v písni Over. Hostů je samazdřejmě víc, já znám pouze tyto tři. D'n'V 4 mi příjde hodně taneční, rytmicky jednodušší a zlehka vysamplovaná. Zpívané písně mají hitové ambice, např. The Vibe Inside, Le Lies, Superstar by mohly hrát klidně komerční rádia.
Album Drum 'n' Voice Vol. 4 připomíná barený koktejl smíchaný z jazzu, popu, rapu, elektronické taneční hudby atd. Podařené dílo v návaznosti na předešlé Drum 'n' Voice. V krátkém hodnocení je to stejné jako ty alba před tímto, takže za mě silné ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum´n´Voice Vol.4
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973
| 2024-07-13 | Tento dvoudiskový kompletní koncertní záznam byl pořízen v americkém Chicagu 1. 9. 1973. V té době byl John McLaughlin členem skupiny Mahavishnu Orchestra a Carlos Santana měl svůj band Santana. Koncertu předcházelea jejich studiová spolupráce pod názvem Love Devotion Surrender, nahravaná v říjnu 1972. A je to hlavně materiál z LDS, který je stavebnim kamenem pro playlist koncertu. Defakto studovka LDS je celá provedena naživo, jen skladby jsou nataženy do dvacetiminutových stopáží. Tyto dlouhohrající tracky jsou plné kytarového sólování obou hvězd za podpory Hammond organu, na který hraje Larry Young /The Tony Willioms Lifetime/, neskutečně nadupaných bubnů Billyho Cobhama a perkusní rytmiky Armanda Perazy. Hudební labyrint drží pohromadě celkem nenápadná basová hra Dougha Raucha, kterého si na koncertní pódium, spolu Armandem Perazou přivedl Carlos. John za sebe pozval Cobhama a Larryho Younga. Larry Young přispěl skladbou I'm Aware of You a Billy se autorsky vytasil se svým Taurian Matador z alba Spectrum /1973/. TM přechází do časově dlouhého bubenického a perkusního sóla. Trochu se v těchto pasážích nudím a ztácím s hudbou kontakt. Vidět to naživo, určitě bych si to vychutnal, ale takhle z cd mě tyto bubenické předváděčky nic neříkají. Koncert uzavírá skoro třicetiminutová tradiční Let Us Go Into The House Of The Lord, kterou si John a Carlos předělali po svém.
Tento chicagský koncert je součástí krátkého amerického turné na podporu desky Love Devotion Surrender. Je to poměrně náročný poslech, asi bych ho doporučil pouze pro milovníky kytarových fůzí. Nutno dodat, že výkony všech protagonistů jsou nedostižné. A to je moje nota. Rozhoduji se mezi třemi a čtyřmi hvězdami v krátkém hodnocení. Zvuk sice není stoprocentní, ale dá se zkousnout. Tady bych nic neztrhával. Ty tři bych dal proto, že A Love Supreme není určen pro širší počet posluchačů, ale to jejich nasazení je nadlidské, takže ****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / Simplicity of Expression, Depth of Thought
| 2024-07-05 | Tohle album si mě podmanilo prakticky od prvního poslechu. Je to přesně ta hudba, která nabízí mému vkusu to, co chci poslouchat. Melodičnost, propracovanost a výkony hudebníků, vygradované na maximum. Asi bych našel další kladné termíny pro tohle album, ale jdem dál.
Simplicity of Expression, Depth of Thought /v překladu podle Google : Jednoduchost vyjadřování, hloubka myšlení/ je druhé studiové album, vydané společností Columbia. A je to druhé nazpívané album, na kterém jsou odzpívány celkem čtyři songy ze šesti. A já musím za sebe konstatovat, že této desce vokály sluší víc než dost.
To nejlepší a nejvíc líbící se mi je úvodní skladba Bolinas. Jemný vokál je zasazený do příjemné letní hudební atmosféry s precizně propracovanou aranží. Bolinas jako otvírák je dokonalou pozvánkou k další výborné porci muziky.
Na druhém postu se nachází instrumentálka La Guernica. Z pozice posluchače jí označím za nejlépe zahranou na bicí na desce. Je plná zajímavých sólových vychytávek v kanonádách Billyho bicích.
Pocket Change je odlehčení /od nářezu La Guernica/ ve stylu funky. Druhá zpívaná věc. Funky basa, funky kytara, funky vokaály, funky klávesy ..ale bicí jsou hodně zakotvené v jazzu. Billy je prostě génius.
Indigo je skladba ve stylu r'n'b, instrumentálka o elekrické kytaře a veklého prostoru se dostává vibrafonu. Sanozdřejmě i tento kousek je bezvadně propracovaný po všech stránkách.
Opelousas je další funky zpívaná. Může někomu připadat jako vata, ale to je jen zdání. Jedná se o píseň dokonale zapadající do celé koncepce nahrávky a současně svým pojetím odděluje poslední skladbu pod názvem Early Libra, která se mírně odklání od dramaturgie předchozích tracků, přesto nálada alba zůstala zachovaná. Píseń graduje v bubenické sólo a je zakončena procítěným vokálem, stejně jako na začátku skladby.
BIlly Cobham se na obalu desky tváří jakoby provinile. Jako by chtěl naznačit - tohle album je omyl přátelé. Za mě vůbec ne. Za mě jedno z nejlepších počinů pana Cobhama. Je plné výborných bicích, bohatých aranží, krásné, jednoduše pochopitelné melodiky. I když album před tímto - Magic je hodnoceno daleko výš než tohle, já stojím na druhé straně barikády a kopu za tuto desku. Dal bych třeba i sedm hvězd, ale můžu jen do plnejch *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Simplicity of Expression, Depth of Thought
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Meeting of the Spirits
V roce 1979, 14tého února se sešli na místě zvaném Royal Albert Hall tři naprosto vyjímeční kytaristé, aby předvedli živou, akustickou show dosud nevídanou a neslýchanou. Propojili hudební styly flamenca, jazzu a fusion, které by se snad nemohly sjednotit ani v tom nejdivočejším snu.
Pánové McLaughlin, De Lucia a Coryell se předvádějí zpočátku jednotlivě, pak v duetech a nakonec v triu. Toto dvd začíná duety, kdy se všichni spolu vzájemně prostřídají a pak se pustí do grandiozního finále ve třech. Na tomto dvd je celkem pět skladeb, z toho ta stěžejní, pod názvem Meeting of the Spirit má stopáž přes 25 minut. Jeden z nejslavnějších songů skupiny Mahavishnu Orchestra byl přepracován do akustické podoby a navíc zaujímá tak neuvěřitelně dlouhou stopáž. Udržet poslechový kontakt s muzikanty a neztratit nit je docela oříšek, ale když se mi to podařilo, připadal jsem si jako jeden z nich a to na kytaru nezahraji ani country C-dur /stačí pouze dva prsty/.
Velkolepá technika a rychlost, provázená přehledem a nadvěcí všech tří géniů je jasným důkazem, že tady vzniklo něco vyjímečného a na tomto poli nedostižně originálního.
Dalším, jasným důkazem je koncertní pokračování tohoto tria, kdy se přesunuli na druhou stranu zeměkoule a v roce 1980 v San Franciscu předvádí exhibici ve složení : McLaughlin, De Lucia, Di Meola. Nahrávka pod názvem Friday in San Francisco byla velmi úspěšná a prodalo se tehdy přes 2 miliony kopií.
DVD Meeting of the Spirits je první vlašťovka - co do setkání třech kytarových virtuozů. Nevím o podobném projektu, který by byl před tímto. Jedinou vadou na kráse je totálně zmršený zvuk. Ten je tak na nic, že umažu jednu z pěti. ****z*****
Tento dvd záznam vyšel áž v roce 2003, já jsem ho zařadil v diskografii Johna McLaughlina do doby vzniku /1979/, myslím, že tady je oprávněně, než kdyby byl zavěšen do Johnovy diskografie pro 21. století.
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Meeting of the Spirits
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / Paradox, The First Second
Druhé album projektu Paradox - The First Second je záznamem z mnichovského koncertu. Návaznost na první Paradox je svým způsobem navádějící a přitom ne. Jediné, co obě alba mají společného jako styčné body jsou hudebníci /Cobham, Bickford, Schmid/ a jejich nástroje. Naprosto jiný track list a koncertní prostředí tomuto titulu přidávají punc originality a The First Second se tak nepřímo váže na svého předchůdce.
Cobham a basák Wolfgang Schmit nastavili rytmickou laťku hodně vysoko a tím přípravili hudební podhoubí pro kytaristu Billa Bickforda, který se dostatečně na svůj nástroj vyřádil. Taková to kytara ještě u BC nehrála. Žádný kulatý a křehký kytarový zvuk jak vajíčko. Tahle kytara řve jak motorová pila. Billymu patří autorsky tři skladby /o jednu víc, než na Paradox studio/ Prvni - Mozaik je cover z jeho alba Warning! /1985/ a je velmi zajímavé posuzovat rozdíly mezi oběma songy. Melodicky stejné, dramaturgicky oba úplně někde jinde. Jako další song Billy představuje skladbu Pandora's Box. Funky základ a hodně kytarová záležitost. A mě se zdá, že už jsem ji někde na Cobhamových albech slyšel. Poslední Billyho skladbou je song Serengeti Plains - slavné album By Design /1992/ a tady zastávám názor, že verze z Paradoxu se mi líbí víc než originál. Tady jedou všichni tři neskutečně. Od jemných linií až po ukrutnou hardrockovou dravost.
Rozebral jsem okrajově skladby pouze Billyho Cobhama. Tvorbu zbylých dvou členů tria vůbec neznám, takže se vyjádřím jen okrajově k jejich výkonům na tomto titulu.
Basák Wolfgang Schmid je jedním z těch nejvýraznějších, co jsem u Billyho zatím slyšel. Neskutečná rychlost a zajímavá technika.
Bill Bickford je zase pro změnu ten "nejtrvdějc" hrající kytarista v Cobhamově portfóliu.
Mám dojem, že si tihle tři velmi sedli a společně se dobře bavili a výsledek je znát. Album Paradox - The First Second je perfektně nazvučený koncert /kdybych tvrdil, že to je studiovka, asi by to prošlo/, plný skvělých výkonů a odvazů. První Paradox jsem kdysi hodnotil ****z***** a po čase jednu umázl. Tady se v hodnocení z dávných časů ztotožňuji a tak vše zůstává při strarém. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox, The First Second
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Trip
V lidském životě se odehrají tisíce a tisíce situací, které můžou ovlivnit další fungování daného jedince a jeho okolí. Jsou situace, které se přihodí nahodile a budou spjaty s budoucností člověka, který třeba ještě před minutou vůbec nevěděl co se mu stane a jaké to bude mít následky pro jeho následující období. Miku Sternovi se před natáčením tohoto, zatím jeho posledního studiového alba stala ožehavá nehoda, a nebylo vůbec jisté, zda bude ve své kariéře kytarového virtuose vůbec pokračovat. Ale vše dopadlo dobře a Mike Stern jede dál a vydal parádní opus pod názvem Trip.
Trip není žádná inovativní deska, zvuk a nálada alba odpovídá přesně tomu, co Mike Stern skládal již dříve. Trip, to je jedenáct skladeb, stopáž cca 66 minut a sedmnáct hostů, podporujících Sternovu kytarovou hru. Jako největší přínos o jisté novátorství pro album vidím účast bubeníka Lennyho White. Ne, že bych byl zaujatý tímto géniem, ale skladby, ve kterých se zde na Tripu prezentuje jsou technikou a zvukem jinde, než bicí Dave Weckla, Denise Chamberse a Willa Calhouna, kteří jsou taky na seznamu hostů.
Trumpeta Randyho Breckera ve skladbě Blueprint zní naprosto famózně.
Jako saxofónistu si Stern pozval na Trip i slavného Billa Evanse, který kdysi jako mladíček to válel u Mahavishnu Orchestra v osmdesátých letech.
Jediný akustický kousek pod názvem Gone se nachází uprostřed alba na pátém postu. Snivá, romantická skladba v režii Mikeho akustiky, klavíru, kontrabasu, bicích a pekusí dává prostor na oddech před následnými složitými vyhrávkami.
Jedna taková je hned po Gone a zaujalamě basovou linkou Toma Kennedyho. TK je spoluhráč Dave Weckla a tak se trochu divím, že post bicích obsadil v této skladbě Dennis Chambers.
Jediný track na albu, kde se představí zpěv-nezpěv je pod názvem Emilia a u této skladby se jako další host z obřího seznamu představuje Sternova manželka Leni a hraje na akustický strunný nástroj ghoni.
Celkově vzato : Trip si zaslouží určitě ****z***** Je to vlatně už u něj svým způsobem rutina, ale Mike Stern má vyloženě výborná alba, která sice můžou někomu přijít jak přes kopírák, ale kvalitní produkce a kytarový feeling jsou vždy tou jistotou u tohoto jazzového muzikanta.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Trip
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Fruit of the Loom
Fruit from the Loom má kreslený barevný obal a ten booklet uvnitř je velký a ještě barevnější. Dokonale to zavádí na hudbu na cd. Když jsem slyšel Fruit poprvé, okamžitě jsem věděl, že tohle album bude něco extra. Aniž bych se pouštěl hned do nějakých soustředěných poslechů, nechal jsem ho jen tak plynout a nesnažil jsem se ponořit hloub do struktury nahrávky. Dělám to vlastně s každou nahrávkou, co si pořídím. Poprvé mě zajímá zvuk a nálada nahrávky. A první dojem jsem popsal slovy : naprostá, uvolněná pohodička. Radost z prvního dojmu umocnily ještě víc další poslechy, když jsem se už soustředil na to, co nám posluchačům muzikanti nabídnou za výkony. A je z čeho vybírat. Takhle dokonale proaranžovanou práci Billy ve svém portfóliu snad ještě nikdy nenahrál. Je zde snad všechno, s čím Cobham dosud pracoval. Smyčcové sbory, dechové sbory, housle, trubka, saxofon, hammondky, piáno a nekonečné rejstříky kláves, akustické a elektrické kytary, etnické vokály a etnické perkuse, vibrafon - protě neskutečně bohatá dramaturgie, dokonale vyvážená pro jedenáct songů na 63 minutách. Album mi sráží v hodnocení ten fakt, že Cobham nepřišel komplet s novým materiálem, ale i tady, třetinu alba věnuje jeho skladbám už jednou zrealizovaným. Zanzibar Breeze, Crosswind, Spectrum a Eggshell Still on my Head. Poslední jmenovaná je tak trochu detektivka. Tu melodi jsem už někde u něj dřív slyšel. Pátral jsem v cd a Billy tuto skladbu hrál na albech před tímto. Jsou to live alba Compass Point /2013/ - album vyšlo sice po tomto, ale koncert byl nahrán daleko dříve, což je určující a Missisippi Nights /2003/. Stále jsem však hledal a našel tu původní verzi. Ta píseň se jmenuje What If? a pochází z alba The Traveller /1994/ a je nazpívaná zpěvačkou Carole Rowley. Jinak musím uznat, že ty covery se povedly, tady nemám žádných výtek.
Zarytí fandové Cobhamovy ranné tvorby Fruit from the Loom nejspíš nepříjmou, asi nepřijmou od Billyho nic, co následovalo v osmdesátých letech a dál. Já s tím problém nemám a tvorba BC mě baví po celou jeho kariéru. Vždyť je to jeden z nejlepších bubeníků a skladatelů v tomto ranku vůbec. Já jsem se mu otevřel a on mě bohatě odměnil - hudbou. ****z***** Hodně podobná téhle desce je deska Palindrome/2010/.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Fruit of the Loom
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Shakti : This Moment
Je to víc jak čtyřicet let, když skupina Shakti s Johnem McLaughlinem vydali posledni a k tomu parádní album Natural Elements /1977/. Ale i tak, John a parta indických hudebníků spolupracovali i nadále po celá desetiletí. Uvedu pár příkladů : Zakir Hussain - Making Music /1987/ nebo Remember Shakti byl projekt na konci devadesátých let, vydaly se tři koncertní cd a nemluvě o spolupráci a hostování McLaughlina na sólových albech hudebníků z této asijské země.
Shakti a jejich This Moment se trochu posunuli dál od jejich původního konceptu ze sedmdesátek /bodejť by ne, když alba dělí od sebe skoro padesát let/. Vizuálně logo Shakti zůstává stejné, ale přesto dochází k malé změně, na kterou chci upozornit. Všechna alba Shakti ze sedmdesátek si k názvu připojila jméno Johna McLaughlina, ale na This Moment Johnovo jméno už nefiguruje. Zdá se, že JMcL se stal platným členem skupiny a jeho jméno by vedle Shakti bylo zbytečné.
Co nabízí hudba samotná : Etnický jazz a world music. Johnovy akustické a elektrické kytary a kytarové syntezátory dobarvují atmosféru indických bubínků a perkusí. Občas zahrají housle, ale hlavně tahle deska Shakti je o zpěvu a vokálním projevu jménem konokol, což je jakési slabikové prozpěvování, které spíše podporuje rytmiku a nemá žádný zdílný obsah. Nálada alba je pestrá - od rychlých temp perkusí a kytarových běhů se vzápětí posluchač ponoří do naprosté meditace a nechá se unášet svým vnitřním vesmírem a fantazií.
John McLaughlin přispěl čtyřmi skladbami z osmi z toho ta úvodní je v režii všech muzikantů.
This Moment je působivá hudba, kterou však ocení málokdo. Indické perkuse a melodika není pro každého. Housle, netradiční kytarové postupy a k tomu indické zpěvy můžou být pro západního posluchače /pro nás evropany/ velké sousto. Já jsem si tento styl muziky oblíbil a to díky Johnovi, protože mě jeho hudba a hra na kytaru fascinuje. Hodnocení : Pouze v souvislosti se skupinou Shakti tohle album se mi líbí asi jako Natural Elements a proto je za ****z******
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : This Moment
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / The Art of Five
Billy Cobham je pro mě jeden z největších hudebníků vůbec. Mám rád jeho tvorbu, ať už s Mahavishnu Orchestra nebo sólově - je to jedno. Vždy vyprodukoval hudbu s vysokým nasazením a potenciálem a i když některé desky se někomu můžou zdát nepovedené, já jsem si oblíbil celý jeho katalog. Pravdou je, že ne vždy jsem se u některých titulů chytil hned na první dobrou, občas trvalo i celou dekádu, než jsem do některých jeho prací "dorostl".
A tím "dorostl" je i trilogie The Art of Three, Four a Five.
The Art of Five se liší od trojky a čtyřky hlavně tím, že je nahraný skoro celý studiově. TAo5 vznikl z velké části ve studiu Real World v létě roku 2002. Dvě skladby s osmi se pak nahrávaly ve Švýcarsku živě.
TAo5 v obsazeni bicí, kontrabas, piáno, trumpeta a alto saxofón je zdařilou ukázkou souhry a sólování jednotlivých hudebníků za podpory ostatních spoluhráčů. Když svůj poslech soustředěně zaměřím na Billyho bicí soupravu, v célé kráse vynikne hra ostatních muzikantů. Tady jakoby nikdo nad nikým nedominoval, vše je souladné a vzájemně se podporující.
Jazz a post-bop, servírovaný ve vysoké hudební i zvukové kvalitě nemůže milovníky akustického jazzu nechat netečnými. Tohle cd je takzvaně "vyšší dívčí" a já jen dodám - poslech chce klid, uvolnění a něco dobrého k tomu.
Cobhamovy ryze akustické jazzově znějící alba jsou trochu mimo od jeho fusion prací, ale i tak mají u mě vysoký kredit a rád je poslouchám. The Art of Five je velmi dobrá deska, ale je tak trochu mimo jeho záběr. Hodnocení : Velmi silné ***z***** pouze v discografii B.C.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Art of Five
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Edge
Zatím předposlední sólová deska Lennyho Whitea nenabízí v podstatě skoro nic světoborného. Lenny na albu Edge zní převážně vyklidněně a komorně. Tohle album nemá nějak zvlášť silný moment, ale přece jen jeden bych za sebe našel. Skladba "It Was a Very Good Year" je naprostá bomba a po textové stránce bude asi taky velmi zajímavá. Je to jedna z mála písní, která je obdařena zpěvem, a rovnou od Dianne Reeves.
Songů, co stojí za pozornost je na Edge přeci jen víc, než výše uvedený kousek. Třeba závěrečná "Semi-Five" je docela slušný nářez s tvrdým kytarovým zvukem, ale kytyru za tím nenajdete. Je to syntezátor. Další famózní ukázka Lennyho produkční činnosti je první track - "Raiders in the Temple of Boom". Do této poměrně melodicky monotóní skladby White přidal zvukové prvky a efekty z oblasti, jak já říkám Human. A ta kytara v této skladbě je tehtokráte originál /Nick Moroch/.
Za nejméně povedenou věc považuji zeppelínovský "Kashmir". Pěvecký přístup připomíná zvuky čerstvě vykleštěného zpěváka, nebo něco jako tahání kočky za ocas. Mám dojem, že Lenny použil původní klávesový podklad z roku 1975.
Zbytek šedesátiminutového cd není vůbec špatný, takhle se to říct nedá. Je za tím velmi dobrá produkce, zvuk, výkony hostujících hudebníků, ale chybí to pomyslné mňam - to je bomba.
Album, jenž propojilo hudební styly Jazzu, Funky, R'n'B, Soulu si u mě vede jako velmi dobrý počin a tak mu za sebe udělím krásné ***z***** V Lennyho diskografii jsou ale lepší kousky než je Edge.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Edge
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / De Cuba y de Panama
| 2024-05-21 | Billy Cobham překvapil své fans další studiovkou, tentokráte zaměřenou na karibik a latino. Spojil své síly s mladou kubánskou hudební partou pod názvem Asere a společně vydávají album. Nutno dodat, že se jedná o první a zároveň i poslední počin tohoto ražení v Billyho diskografii.
Album De Cuba y De Panama obsahuje na ploše 57 minut osm skladeb. Autorsky je Biily zastoupen ve dvou tracích. První, vlastní cover Panama je v originále nahrán na albu By Design /1992/ a druhý cover pod názvem Hoja, Otono y Flor je vystavěn na melodice, kterou Cobham použil kdysi na studiovce Focused /1998/ a tam se tato skldba jmenuje Walking in Five. Ale první verze Wi5 je na albu Paradox /1996/. Těmito dvěma songy Billy vystřílel svůj autorský potenciál a to je přece jen trochu málo na to, když album nese jeho jméno.
Ale pojďme si představit skupinu Asere a podívat se jim na zoubek. Jak už jsem psal, Asere jsou parta mladých kubánských hudebníků, hrajících hlavně tradičně v odkazu jejich zeměpisné polohy.
Cobhamova obrovská bicí souprava /podle fotky ze studia/ je obklopena mnoha drobnými perkusemi afro-latino ražení. Na albu to několikrát rozjedou všichni tak, až uši /nebo hlava/ občas nestíhají poslech.
Trubka je nedílnou součástí latino muziky - a i tady je jedním ze základů dramaturgie.
Jako další hlavní nástroje pulsující celým abem, jsou akustické kytary. Jedna je originál kubánská speciálka a ta druhá je klasická španělka.
Asere nejsou jen instrumentálové, na albu představují několik španělsky zpívaných písní a to je ta další zajímavá přísada do Billyho hudebního, už tak bohatě instrumentálního portfólia.
Závěrem : Ryze akustické album /kromě baskytary/, založené na španělském vokálu, trubce, akustických kytarách a rytmice - bohatě okořeněné o světové perkuse si zasloží jistou pozornost. Kdybych pořádal tématickou karibik párty, tak určitě s tímto cd. Kdysi jsem dal dvě hvězdy, zvyšuji na ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - De Cuba y de Panama
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Who Let The Cats Out?
Dvanácté / pro někoho třinácté / studiové album Mike Sterna se vrací produkčně a dramaturgicky zpátky do dob jeho desek Is What It Is /1994/ a Between the Lines /1996/.
Jazzové Give and Take /1997/, silně kytarové Play/1999/ se Scofieldem a Friesellem a dvě eperimentální díla s hlasy - Voices /2001/ a These Times /2004/, jsou trochu jinde /ale opravdu jen malinko/ oproti tomutu titulu. Ale ani na Who Let the Cats Out? se Mike nevyhýbá vokálnímu pojetí a na desku o ploše 73 minut zařadil tři zpívané věci, které odzpíval a současně na baskytaru odehrál kamerunec Richard Bona. Dále se na postu baskytary podílí takové hvězdy, jako Victor Wooten /skladba Roll With It/ nebo Anthony Jackson /závěrečná Blue Runway/. O zbylou část basové hry se představují mě neznámí dva hráči - Meshell Ngeocello a Chris Minh Doky, který nahrávku obohacuje o zvuk akustické baskytary. Za bicími se střídají Dave Weckl /král triol/ a Kim Thompson. Na postu kláves a produkce je kdo jiný, než Jim Beard. Sternovy alba se neobejdou bez dalšího charakteristického nástroje a tím je saxofon. Nemí snad v portfolíu MS album, kde by tento nástroj nezahrál /opravdu si nevybavuji a nechci nkoho uvést v omyl, taže kdyby tomu tak bylo, omlouvám se/. Mike na tomto albu poprvé představuje nástroj, který až do tohoto alba ještě u něj dosud nezahrál. Je to docela malý hudební nástroj /jako kluci jsme ho snad měli všichni/ a tím je foukací harmonika. Tato malá věc dokáže divy, když se na ní umí. Harmonika zahraje ve dvou skladbách : ta první je pomalá píseň na postu č.5, Mike si tady prohodil kytary a hraje akusticky, což je svým způsobem u něj běžný jev, že vkládá akusticky-kytarovou baladu do svých desek /najdou se i vyjímky, kdy tomu tak není/. Texas je druhá skladba, kde si foukací harmonika spolu s ostatními zahraje blues. Hodně dobrá věc je Roll with It, která bude později přepracovaná do zpívané podoby a vyjde jako otvírák na albu Stern & Johnson - Eclectic /2014/.
Od hudby Mike Sterna nelze čekat nějaké větší inovativní rozpětí v přístupu kompozice a kytarového projevu. Sternova hudba stojí na pevných základech jazzu, post bopu a fusion. Jeho tvorba byla zatím bez nějakých větších výkyvů a vlivů nových trendů, co by rozhodily jeho bohatou diskografii. Mike Stern si jede pořád to svoje a to je to, co my od něj chceme poslouchat. Tady uštědřím ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Who Let The Cats Out?
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Spectrum 40 Live
Billy Cobham prezentuje na dvou discích záznam z koncertního turné z roku 2013 pod názvem Spectrum 40.
Jeho debutové album Spectrum, vydané v roce 1973, bylo v jeho sólové bubenické kariéře to nejlepší, co vytvořil a současně je to jedno z nejzásadnějších alb hudebního stylu fusion. A na základě 40letého výročí vydání tohoto počinu se Billy rozhodl, že Spectrum vezme na turné. Na tomto záznamu Cobham perzentuje ty hlavní skladby ze Spectra : Stratus, To the Women in my Life/Lelis, Quadrant Four/Spectrum a Red Baron. Kdyby byl na záznamu i Taurian Mattador, bylo by to komplet. Zbytek dvoudisku doplňují songy jeho spoluhráčů a dva kousky z Billyho pozdější éry /Fragolino, Radio Active/.
Jako spoluhráče pro toto turné Cobham pozval staré známé. Kytaristu Deana Browna a klávesáka a bubeníka v jedné osobě - Garyho Husbanda. O poměrně zajímavou basovou hru se zasloužil Ric Fierabracci, kterého slyším u Cobhama poprvé. Spolu tento kvartet předvádí výbornou souhru. Po zvukové stránce je záznam v dobré kvalitě, jednotliví členové jsou dobře slyšet a to i v částech, kde hudba takzvaně graduje.
Spectrum 40 Live by si příznivci BC neměli nechat ujít. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Spectrum 40 Live
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Big City
Album mě upoutalo ještě před poslechem svým obalem. Jestli u nějakých desek souvisí výtvarná stránka a hudba ukrývající se v útrobách daného nosiče, pak je tento příklad z mého hlediska doveden na výbornou. Ten obal je svým způsobem zábavný, chytře vymyšlený, propracovaný, vtipný atd.... stejně jako ta hudba, nacházející se uvnitř.
Lennyho druhé sólové album je co do účasti hostů stejně bohaté na velká jména, jako jeho debut Venusian Summer. Úvodní titul pod stejným názvem jako deska je rozdělen do dvou sekcí. První část představuje Lennyho jako bubeníka a hráče na syntezátor a jeho hosty jsou dechaři ze spolku Tower of Power, načež v druhé půli skladbu přebírají chlapi z Brian Auger's Oblivion Express a vytváří naprosto jinou atmosféru, než v úvodu. Jako jediná zpívaná na albu je dvojka Sweet Dreamer. Vokál Lindy Tillery doprovází krom jiných Herbie Hancock na elektrické piáno a Ray Gomez na akustickou kytaru. V následných dvou interludes se mihne Marcus Miller na basu a Michael Gibbs coby šéf klasického orchestru. M. Gibbs spolupracoval i s Johnem McLaughlinem /Apocalypse, Mediterranean concerto/. Rapid Transit - super rychlá skladba, kde to pálí opět Hancock na piáno, obklopen a doprovázen zajímavými aranžemi ostatních.
Dreams Come And Go Away - jazzrock se dvěma kytarami a s klasiským kombem M. Gibbse. V závěru značná gradace všech.
Enchanted Pool Suite je nejdelší a nejpropracovanější skladba alba. Má necelých deset minut a je rozdělena do tří vět. V první větě se představí Jerry Goodman na housle a Jan Hammer na piáno. Vše na podkladu Gibbsova smyšcového orchestru. Je to krátký melancholický úvod pro následující jízdu. Ve druhé větě si zahrál Miroslav Vitoš na akustickou basu /pizzicato/ doprovázen lahodnými tóny harfy a smyčcového orchestru. I tento part je takové rozjímání před pětiminutovám nářezem pod názvem The Ritual. Tady si to rozdávají jako sólisti Goodman - housle, Hammer - Minimoog, el. piano, Gary King - bass a somozdřejmě Lenny na bicí. Svůj velký podíl má i v tomto případě orchestr Michaela Gibbse, který do skladby vtiskl zajímavé, melodicky pořád dokola rotující pasáže.
Závěr And We Meet Again je jakoby z koncertu, ale podle mého názoru, publikum bylo dodatečně přimícháno do skladby ve studiu. Závěrečná jazzrokovka trochu přípomíná konceptem poslední skladbu z Venusian Summer a to tím, že tady máme taky dva sólující kytaristy, tentokrát Neala Schona a Raye Gomeze. Klávesy jsou v režii Briana Augera a na saxofon válí Bernnie Maupin.
Big City famózní fusion, milovník tohoto stylu by si tento počin neměl nechat ujít. Hodnocení : I přes ty interlude a bubenický medajlon Ritmo Loco, které mě moc neoslovily, dávám ... *****z***** s odřenýma ušima.
Kdyby skladba Enchandted Pool Suite vyšla místo prvních dvou na Lennyho debutu Venusian Summer, naprosto s jistotou bych prohlásil, že by to bylo nejlepší dílo na poli fusion hudby všech dob.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Big City
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice Vol. 3
Novecento je italská skupina, která propojila své hudební dovednosti s bicími Billyho Cobhama a spolu vytvořili pět projektů Drum n Voice. Tyto projekty se docela vymykají z Billyho už tak bohaté diskografie. Hudba Drum 'n' Voice je založena nejen na líbívých klávesových partech, ale i mnoha hostech, kteří přispěli do projektů svojí jedinečnou originalitou.
Nelze opomenou ani zde Cobhamovu techniku hry a parádní funky baskytaru. Desku otvírá instrumentálka s hostujícím klávasákem Brianem Augerem. Jako další host se připomene Chaka Khan a zazpívá krásnou Alive. V následné skladbě si zahraje George Duke klávesové sólo a Bob Mintzer /Yellowjackets/ na saxofon. Bob se mihne ještě v písni Dreamer a v závěrečné Stratus hraje na Akai EWI. Skladba Destiny má taky zajímavého hosta. Je to bývalý Cobhamův spoluhráč ze sedmdesátých let - kytarista John Scofield.
D 'n' V Vol. 3 není žádný komerční vtíravý počin. Je to velmi slušná moderní jazzová hudba po všech stránkách, včetně hry Billyho na bicí a tady kladu na to důraz. Mě se tyto projekty líbí, i když se na poprvé nezdají náročné na poslech, při bližším poslechu je to určitě zážítek, který by mohl oslovit. V diskografii jsou všechny DnV za ***z***** a ani toto si nezaslouží jinak. Jsou to dobré desky a stojí za poslech. Hodnocení je pouze pro Cobhamovo portfolio.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol. 3
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Standards And Other Songs
Sternovo páté studiové album je svým způsobem unikátní v kytarovém projevu. Alba před tímto byly kytarovou fůzí jazzu a rocku, ale na této desce Mike svou hru pojal jinak. Představuje naprosto čisté kytarové linie, zahrané s nadhledem a noblesou, žádná zbytečná klišé. Mike používá pro kytaru pouze jeden čistý zvuk, /žádná zkreslení/ nepřepíná kytary pro podklad a sólování, jako u jeho prací před, ale i po tomto díle.
Za bicí usedl Al Foster, technický hráč s jemným vedením rytmiky. Hodně využívá velký činel, který je charakteristický pro jeho hru. Bicí doplňuje kontrabas /Jay Anderson, Larry Grenadier/, což je dobrá volba, zvukově to k sobě pasuje. De fakto, skoro celé album je hrané v triu bicí, kontrabas, el. kytara. Vyjímkou je skladba L Bird s účastí Randy Breckera na trumpetu a v Lost Time hraje na saxofon Bob Berg. Na albu jsou i klávesové plochy /minimálně/, o které se zasloužil Gil Goldstein - producent alba.
Díky tomuto albu Mike Stern prorazil a byl zvolen časopisem Guitar Player nejlepším kytaristou roku 1993. Já bych ho ocenil ještě dříve než po páté /šesté/ studiovce, ale nemám k tomu mandát, tak to za sebe zdělím aspoň takto.
Standard and ...... je složen z jedenácti songů, osm z nich jsou jazzové standardy od Corey, Davise, Monka, Coltrana a dalších. Mike si zapsal tři zásluhy - L Bird, Lost Time a Source. Tohle album si moc neužívám. Stern mě dostal svojí jinou hudbou, ale po kytarové stránce je to pořád paráda. ***z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Standards And Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Palindrome
Musím smeknout před hudebníkem jako je Billy Cobham. V roce vydání alba je mu přes šedesát a na bicí válí jako kdyby si odečetl z věku minimálně dvacet let. A to nemluvím o producentské práci, pod kterou je na tomto albu podepsán.
Album Palindrome je složeno z deseti skladeb, z toho pět věci je fungl-nágl nový materiál a těch druhých pět jsou covery jeho vlastní tvorby z let minulých. Album jako celek je neskutečně bohatě proaranžované různými druhy perkusí, podbarvující Billyho bicí latiskou náladou. Cobham si na basové lince nejspíš zakládá, protože i tady na této nahrávce je jako betonový základ na kterém je vystavěna neskutečně bohatá hudební struktůra.
Na rytmickou sekci se vrší saxofóny, trombony a trumpety, podmalované různými restříky klávesových syntezátorů plus piána a lehkou funky kytarou, co si ráda střihne i něco z rocku. Jako hudební bonus je v některých písních použito houslí. A všechny tyto nástroje dostanou prostor předvést se i sólově. Včetně perkusí.
Je vidět, že BC má pořád sílu komponovat a dělat prostě skvělou hudbu. Nejsem sice zastáncem songů z minulosti, které se objevují v nových kabátech, ale na druhou stranu, když se to umí udělat dobře jako zde, tak proč ne. A nový materiál je naprosto bez chyby. Pro úplnost, nově vznikly skladby : Obliquely Speaking , Isle of Skye , Cancum Market , Torpedo Flo , Saippuakivikauppias, což je nejdelší palindrom, zapsaný v Guinnessově knize rekordů a znamená něco jako obchodník z mastkem.
Jako celek je tohle album docela jízda.... je rychlé, hravé, pozitivní, roztančené......
Kdysi jsem dal ****z***** a nebudu nic měnit. Hodnocení se týká pouze pro srovnání v Cobhamově diskografii, nikolv s jinými interprety.
Po časové stránce je to docela sousto : 76 minut
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Palindrome
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Clapton, Eric / Slowhand
Clapton vydal za svoji kariéru řadu skvělých opusů, ale co do studiovky mě oslnil právě tímto kouskem. Směle říkám, že Slowhand je jeho vrchol. Mě se líbí jeho hudba po celou jeho kariéru, klidně i jeho osmdesátá léta můžu i když milovníkům blues příjdou přímo šílené.
Jestli Eric je v něčem mistr, tak jsou to předělávky jiných autorů. Tím samozdřejmě nechci nijak shazovat jeho komponování. To vůbec ne, ale jen to konstatuji. A pak je tu ještě jeden Eric, který je v oboru coverů taky velmi dobrý - Eric Johnson
Album otvírá nesmrtelný Cocaine. Je to cover J.J. Calea a myslím, že kdyby tuhle věcičku Eric neudělal po svém, nejspíš by jako originál zapadla do zatarcena někde v hudební historii.
Hned další nádhera je balada Wonderful Tonight.
Clapton jako hlavní zpěvák si pozval na nahrávání i ženský vokál v podání Marcy Levy. Ukázkově jim to zpívá ve countryově laděné Lay Down Sally a nejenom v této písni.
Následuje parádní bluesovka Next Time You See Her a potom pohodová balada We're All the Way s nádhernou snivou melodií.
The Core je pěvecký duet Claptona a Levy. Rychlá řízná bluesrockovka je na albu nejdelší kousek. Má přes osm minut a hodně se tu sóluje. Na sax hraje Mel Collins.
May You Never je další cover. Řadím ho k nejslabšímu místu na desce.
Náprava za toto nevydaření je hned v zápětí. Song Mean Old Frisco je zemité blues jako brno. Plasticky vidím před sebou partu starých černých bluesmanů někde v americkém venkovském baru.
Závěrečná Peaches and Diesel je jakýsi instrumentální pokračovatel skladby Wonderful Tonight. Není úplně stejná, ale je dosti podobná tomuto hitu.
Eric nahrál svůj majstrštych. Naprosto jasných *****z*****
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Slowhand
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
White, Lenny / Twennynine with Lenny White
Druhé album skupiny Twennynine spolu s Lennym hudebně navazuje na jejich první Best of Friends /1979/. Lenny White si po svých třech skvělých sólovkách jakoby vzal pauzu od složitých jazzrockových temp a vydal se prozkoumat úplně jiné hudební vody. Vydal se cestou funky, soulu, r'n'b a diska. Tohle album jistě potěší všechny, co tyto styly poslouchají. Na dobu vydání /1980/ je tato deska velmi povedená a zní dobře i po víc jak čtyřiceti letech.
Lenny White je i špičkový producent, který si potrpí na vysokou kvalitu záznamu a zvukové detaily.
To vlastně dokazuje celou svou sólovou kolekcí. Twennynine jsou parta hudebníků, založená ženských a mužských vokálech, funky kytaře co umí vystrčit sem tam rockové růžky, slušném basovém groove, decentních klávesových vyhrávkách /hlavně v těch detailech/ a dechových nástrojích. Ta souhra je prostě famózní a White je šéfem nad tím vším.
Když jsem kompletoval Lennyho sólovky, tyhle komerčně laděné alba /Attitude, tohle a Just Like a Dreaming a samozdřejmě Best of Friends/ jsem pořídil jako poslední. Byl pro mě mírný rozhoz, jak Lenny vybočil z hudebního trendu jazzrock, ale hudební vývoj si nedá poroučet. Manželka si tyto alba pouštěla pořád dokola a mě se začaly líbit.
Twennynine with Lenny White je pohodovka na cesty. Pro nějaký hlubší poslechový zážitek nedoporučuji, od toho má Lenny ve svém portfóliu jině tituly. Dávám ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Twennynine with Lenny White
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Alivemutherforya
Tenhle živák má zajímavý příběh.
Vše začalo na festivalu ve švýcarském Montreux v létě 1977. Společnost Columbia představila skupinu třiceti hudebníků, hrajících na jednom pódiu pod názvem CBS Jazz All Stars. Z alba Alivemutherforya se zůčastnil této akce jen Billy, Steve Khan a Alphonso Johnson. CBS se rozhodla pro podobnou akci v USA, ale místo třiceti umělců měl na turné vyrazit pouze hvězdný kvintet. Obsazení - Billy na bicí, Khan kytary, Johnson basa a Tom Scott dechové nástroje - mělo být doplněno o hvězdného klávesáka. CBS oslovila mistry jako Hammer, Zawinul, Duke, Corea, ale tihle všichni nabídku odmítli. Cobham se rozhodl, že na post kláves najme Marka Soskina, který byl už v jeho kapele na albu Magic /1977/. Kvintet se vydal na turné napříč Spojenými státy, ale zhruba v půli muselo turné být přerušeno pro nízké prodeje vstupenek. CBS to nevzdává a kvintet poslala hrát živě před publikum do New Yorského studia. Ohlas diváků byl tak slabý, že se potlesk musel na nahrávku přidat dodatečně z koncertů skupiny Chicago a Laury Nyro. Takže aplaus na albu nepatří přímo této partě.
Je to zvláštní proč tomu tak je /myslím ten neúspěch/, protože tady všichni hrajou skvěle a i skladby jsou vybrány dobře. Hlavně neznámý Soskin předvedl výborný výkon a jak po akustické tak i elektrické stránce a mezi hvězdy dokonale zapodl.
Průřez z koncertu otvírá skvělá Cobhamova věc pod názvem "Anteres" The Star. Tom Scott předvádí neskutečné sólo na Lyricon - dechový nástroj znějící jako syntezátor.
Následuje Johnsonova Bahama Mama, devítiminutová skladba vystavěna na reagee rytmice. Sóla : Steve Khan a Alphonso Johnson.
Shadows - nádherná balada od Toma Scotta, jedna z věcí, která u mě tohle album vyváží do nebes. Sólo : Tom Scott - soprano sax, Steve Khan - akustická kytara. Nádherné Soskinovy decentní klávesy.
Khanova píseň Some Punk Funk mě vůbec nebere. Řadím ji k nejslabšímu místu na desce. Přitom verze z jeho první studiovky je dobrá. Tady pozměnili rytnus oproti originálu a tím mě na....li. Cením si jen toho, že je to nejkratší kousek na cd.
Spindrift - další Scottův skladatelský majstrštych. Prostoru ukázat co umí dostává mladičký Mark Soskin na akustické piáno. Sóluje s ním Tom Scott na sopráno sax.
On a Magic Carpet Ride je rozlučka s touto skvělou partou. Svižná Billyho skladba s desky Magic /1977/ dává prostoru všem pro realizaci svých dovedností : Soskin - Fender Rhodes /není co dodat/, Steve Khan - el. kytara a Tom Scott - tenor sax v duelu. Plus Billyho dravost a Alphonsova basa postavily sólistům slušný korpus.
Desce bych dal i plný počet, zvuk je výborný, ale troch mi vadí skladba Some Punk Funk a reagee taky moc nemusím. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Alivemutherforya
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy