Profil uživatele stargazer
Recenze:
McLaughlin, John / Montreux Jazz Festival 2022
| 2026-05-03 | Koncertních záznamů skupiny 4th Dimension a Johna McLaughlina je v jeho diskografii celkem až až.
DVD - Live in Beogade /2009/
The Boston Records /2014/
Live @ Ronnie Scott's /2017/
Live in San Francisco /2018/
Každý jeden z těchto uvedených titulů je svým způsobem jedinečný a oridinální. Jistá malá shoda by mohla být mezi bělehradským DVD a The Boston Records.
Live at Montreux Jazz Festival 2022 je opět truchu odlišný od výše jmenovaných desek. Tým hudebníků se rozrostl o jednoho člena navíc. John pozval na koncert pianistku a zpěvačku Jany McPherson. Syntezatory Garyho Husbanda tak mají akustický kontrast. Jako každý správný koncert hudby tohoto ražení, je produkce plná různých jamů, sólování a duetů. Jane McPherson zpívá ve skladbě The Creator Has a Master Plan a doprovází jí vokálně někdo ze skupiny. Jako vokalisti jsou v bukletu uvedeni všichni hráči, krom Garyho Husbanda. Ve skladbě Mr. D.C. si Gary odskočí od kláves ke svojí bicí soupravě a střihne si bubenický duet s Nicolasem Viccarou. Takto to dělá prakticky na každém koncertě The 4th Dimension. Za srdce chytající je skladba jménem Abbaji. Nádherná pomalá záležitost. Na tommto 2cd jsou všechny songy naprosto famózní, ale Abbaji je ještě něco víc.
Záznam má 90 minut. Je to komplet live od začátku, až do konce. 2cd je doplněno o blueray disk, takže koncert je možné i vidět. Zvuk je vynikající, hudba a výkony nedostižné, obal propracovaný, sice bez knížky, ale plný fotek. Přítomnost zpěvačky a pianistky Jany McPherson dělá tento koncert o něco zajímavější a jiný než předchozí live záznamy. Tady není o čem. *****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Montreux Jazz Festival 2022
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Scofield, John / A Go Go
Pro své věrné fanoušky si John Scofield připavil opravdu skvělé album. V roce 1998 vychází placka s názvem A Go Go. Je to druhá deska, vydaná u společnosti Verve a v Johnově diskografii se jedná o devatenácté studiové album !!
Album A Go Go je odehrané celé ve čtyřech muzikantech. Proto ta hudba zní velmi kompaktně a rozmanitost předchozích děl je pryč. Ale to není nic, co by mělo posluchače odradit a není to z mé strany ani kritika desky.
Scofield si pozval avangadní jazzové trio MMW.
Medeski Martin Wood.
Jazzové trio z New Yorku zniklo v roce 1991 a tato formace je hlavním představitelem avant-groove, který míchá prvky funky a hip hopu.
Osobně jsem touto deskou unešen, protože to není jen o Johnových kytarách, jako třeba předchozí Quiet. John Medeski, klávesák, který hraje vynikajícně na hammond B3, Wurlitzer, clavinet a piáno je podle mě zatím nejsilnějším protipólem Scofiedových kytar. Ty klávesy jsou naprosto famózní. A dovolím si říct, že Scofieldovi Medeski částečně místy ukradl jeho prim. Co se týče basové linky Chris Wood je hráč, který nehraje tak nadrámcově jako třeba Stanley Clarke nebo Chris Squire, ale svojí důslednou basovou likou je přesně na svém místě. Míchá elektrickou baskytaruu s kontrabasem a to je přesně voda na mlýnské kolo, pohánějící bubeníka Billy Martina.
Album je nahráno pod hlavičkou John Scofield, protože autorem všech songů je výhradně John. Trio MMW se s Johnem spojí ještě několikrát, avšak už pod názvem MSMW. V diskografii JS si tuto desku cenim hodně vysoko. Baví mě a i rozumných 50 minut záznamu je tak akorát. Riozhoduji se mezi čtyřmi nebo pěti a tady to dám za *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - A Go Go
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Quiet
| 2026-04-19 | John Scofield zatoužil po několika změnách a na svět přivádí album pod názvem Quiet. První změnou je vydavatelství. John opouští Blue Note a je přijat pod křídla společnosti Verve. Další změnou je album samotné. Tohle tady ještě nebylo. Scofield hraje po celém albu akusticky. Španělku na předešlých pracech využíval jen sporadicky, aby odlehčil náladu nahrávky. Na desce Quiet to pálí po celém hudebním prostoru. Za bicími se střídaji dva hráči. Dvorní Scofieldův bubeník BIll Stewart se střídá s Dudkou de Foncesou, který se představuje v tracích /2/5/6/. Steve Swalow je jak producent alba, tak i hráč na akustickou basu. Dopřeje si taky toho svého kousku času a vybrnkává decentní výlety. Dalším rekordem je poměrně bohatá účast spoluhráčů. Natáčení se zúčastnilo 12 hudebníků, včetně Johna a to je zatím do této doby /1996/ zatím rekord. Dechová sekce o sedmi hráčích album doprovází spíše bigbandově. Na předchozím Groove Elation si dechaři zahráli tak, aby byli jednotlivě slyšet. Na Quiet hrají celkem pospolu a tak tvoří dechovou hradbu bez větších exelentů. Jediný, kdo může Scofieldově hře konkurovat je světoznámý saxofonista Wayne Shorter. Zahrál si pouze ve třech písních /3/5/8/ na tenor saxofon. Podle mého názoru by to chtělo o něco víc, než jen tři songy z devíti.
Album Quiet náladou dostává svému názvu. Je decentní a klidné. Scofield už nikdy nic podobného nenahrál, takže otázka zní, proč? Je tak špatné, že se JS k něčemu takovému už nechce vracet, nebo je velmi dobré a v jeho diskografii působí jako hudební klenot. Jsem přesvědčen, že se jedná spíš o dobré dílo, které obohacuje kytaristovu diskografii o zajímavý kousek. Ale taky nic převratného. Tři hvězdy jsou málo. Pět určitě ne. Takže slabší ****z***** jsou akorát.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Quiet
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Groove Elation
Po parádním předchozím albu s Patem Methenym, John pokračuje ve své plodné a hlavně kvalitní krasojízdě. Deska Groove Elation patří do skupiny Scofieldovy top ten alb. Je zde poměrně dost zajímavých hudebních momentů a detailů, které si mě získaly na svoji stranu. Začnu u bicích. Bubeník Idaris Muhammad hraje více v bluesových rytmech. Bicí vyšperkoval k dokonalosti pekusionista Don Alias. Perkuse jsou často přeslechnuty, ale právě ony sypou na ten koláč, zvaný rytmika, ten pověstný cukr. Kontrabas vede naprosto dokonale Dennis Irwing. Na tomto podkladé je vystavěna hra dalšího skvělého hrácě na klaávesy - Larryho Goldingse. Borec hraje převážně na Hammond organ, ale taky zapojí i piáno, které ovšem nemá nijak velký vliv na celkový zvuk. Scofield si na Groove Elation pozval docela slušnou dechařskou základnu. Každý nástroj má své místo ve stereo prostoru, a že jjich tu máme. Dechová sekce o čtyřech muzikantech desku obohatí o hru na křídlovku, trubku, pozoun, flétnu, tubu, bassklarinet, tenor a sopráno saxofon.
Nakonec se předvedl i John, když použil kromě své signifikantní kytary i akustiku /songy Lazy a Old Soul /. Tady u tohoto alba mám dojem, že John dává poměrně slušný prostor pro ostatní spoluhráče. I když to celé melodicky vede, ostatní borci jsou taky velmi slyšet a to je právě to, co uznávám.
Hodnocení : JS vyplodil velmi kvalitní, živé album /nikoliv koncertní/, plné energie. Energie, která je koncentrována i do těch ležernějších songů. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Groove Elation
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / I Can See Your House From Here
Tento titul je ve Scofieldově doskografii třetí spolupráce s další kytarovou hvězdou - Patem Mathenym. První spolupráce, album Solar /1983/, nahrál John s Johnem Abercrombiem. Další, poměrně nevýrazná kytarová spolupúráce se mihla na albu Blue Matter /1987/, kde si zahrál doprovodnou kytaru okrajově Hiram Bullock. Album Grace Under Pressure /1992/ je od tohoto titulu vzdálené jen dva roky zpět, a tady si to John užil naplno s Billem Friesellem. Malá rekapitulace kytarových spoluprací na deskách Johna Scofielda po rok 1994.
V prosinci v devadesátém třetím se Scofield spojuje s Patem Methenym a 5. dubna 1994 vyšla deska jejich spolupráce pod názvem I can See Your House From Here. Album dvou kytarových superstar, doplněné pouze o bicí a baskytaru, aby jejich kytarové souznění nenarušovaly nebo netříštily další nástroje, se ve výsledku velmi povedlo. Srdce nahrávky /drums & bass/ obstarávájí již zavedená jména u Johna S., Bill Stewart /bicí/ a Steve Swallow - basák, producent, co naposledy hrál s J.S. na albu Out Like a Light /1982/. Musím konstatovat, že kytarové techniky obou zúčastněných si jsou velmi podobné. Proto je v bookletu informace o tom, že JS hraje z levého kanálu a Pat z pravého. Díky bohu zato. Ale z druhé strany, nutno také dodat, že jejich kytary mají poměrně rozdílný zvuk.
Čeho si na tomto albu vysoce cením, je fakt, že John Scofield přišel s naprosto novými songy, které ještě nikde jinde nehrál. Přispěl šesti kousky do jedenácti dílného koláče. U Pata M. nevím, jeho tvorbu vůbec neznám. Když mi Spotify nabídla nějaké jeho práce, musím přiznat, že na mě zapůsobily.
Album se nese v celkově ležérnějším rozpoložení, dojde na akustické minimalistiky nebo lehké kytarové syntezátory z Methenyho strany. Sice žádné jamy, ale naprosto uvolněná atmosféra /na mě až příliš/, dokomalá spolupráce a vzájemný respekt mezi sebou a sami k sobě, toto album staví na úroveň skvělých světových instrumentálních prací, mezi dvěma kytarovými superstar. Podle mě, co tomuto titulu ubližuje, je jeho časová délka. Něco málo pod sedmdesát minut je poměrné velká porce hudby. Osobně jsem zastáncem 50ti max. 55 minut pro tento druh hudby. Každopádně hodnocení bude vysoké. Dávám velmi silné , skoro až pětihvězdné ****z***** Na top by na této desce muselo být vice songů typu jako The Red One. Ten je pro mě vrchol alba.
» ostatní recenze alba Scofield, John - I Can See Your House From Here
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Santana / Zebop!
| 2026-03-29 | Po najazzlém albu The Swing of Delight /1980/ mě Carlos a jeho skupina Santana překvapila s deskou Zebop! Uvařila mi porci lahodného AOR v délce lehce přes 45 minut. Na albu jsem sice nezaznamenal nějaký výraznějčí hitový počin, ale stejně tak tady podle mého soudu není ani žádné výrazně slabší místo. Převážně nazpívané album je směsí toho, co je pro Santanu tak typické - skvělé kytary, latino rytmika a hlavně pozitivně laděné melodie.
Zebop! není nijak super výrazná deska. Je to album, které vzniklo v době, kdy hudební směr v populární hudbě začínal nabírat troch jiný kurz, ale Zebop! si drží klasický Santanovský status. Album sice mnoho nových fandů nevygenerovalo, ale určitě se nemusí za nic stydět. Velmi dobrá deska ***z***** a třičtvrtě navrch.
» ostatní recenze alba Santana - Zebop!
» popis a diskografie skupiny Santana
Scofield, John / Hand Jive
Hand Jive je pro mě docela zdařilá deska na hudebním poli ihstrumentálního kytarového jazzu. Scofield opouští šablonu zajetých kolejí předešlých projektů The John Scofield Quartet a pouští do této nahrávky nové prvky. Co do podpory bicích se přidaly perkuse Dona Aliase a je to celkem znát v konečném výsledku rytmiky. Tempo nahrávce udává dvojice Bill Stewart - bicí a Dennis Irwin - basa. Tandem, který si spolu zahrál na albu What We Do /1993/.
John Scofield najal starého harcovníka Eddieho Harrise na tenor saxofon, aby vtiskl albu mírně jiný level, než tomu bylo u předešlých desek. Další výbornou záležitostí je zapojení piána a Hammondek. Tyto dva nástroje, na kterých se předvádí Larry Goldings, si to valí celou stopáží alba. Převažuje hra na Hammond organ.
Celé to má ve svých rukou Scofield jako hlavní hvězda a jeho kytarová hra je jak jinak, než famózní.
Instrumentální kytarový jazz, mísící prvky blues a funky je pozoruhodné hudební dílo, které bude v Johnově diskografii na vysoké úrovni. Počin, který si zasluhuje velmi silné ****z***** Celkem vitální album.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Hand Jive
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Di Meola, Al / Speak a Volcano
Když jsem objevil toto dvd v bazaru cd, okamžitě jsem po něm skočil. Fascinoval mě dodatek na obalu dvd, který byl jakousi přílepkou ke koncertu, takže název se má asi takto : Speak a Volcano Return to Electrc Guitar. A právě návrat k elektrickému zvuku Alovy kytary, byl pro mě okamžitý impuls ke koupi. Na obálce je Di Meola vyfocený s elektickou dvoukrkou kytarou od Paul Reed Smith, takže nebylo, co řešit a hurá ke kase zaplatit.
DVD jsem si nechal přenést na cd-r, jelikož poslouchám svoji hudbu často mimo domov /na discmanovi /. A nakonec jsem DVD někam založil, takže jsem ho neviděl, ale jen slyšel, což je podstatnější.
Záznam kocertu je zachycen na jazzovém festivalu, konajícím se v německém Leverkusenu o rok dříve, než vydání tohoto DVD. Skupina otvírá hudební set songem San Marco /album Consequence in Chaos, 2006/. Tady to je přesně tak, jak jsem si to představoval. Alova dravá elektrika, klávesy, basová linka, bicí a perkuse. Ve stejném ražení je vedena i další písneň One Night Last June. Násldně se atmosféra mění v komornější prostrředí. Al bere do rukou akustiku, jejíž zvuk přibarvil místy kytarovým syntezátorem, ale pořád je to zajímavé a baví. Produkce velmi zvolňuje, zůstává nakonec jen Al a pekusionista Gumbi Ortiz. Jakési větší oživení přichází v půlce koncertu písní Red Moon. Na scénu se vrací Di Meolova elektrika a celý doprovod, ale pozue na pár minut. Opět skvělá záležitost . Po tomto songu zůstává ADM na scéně sám s zahraje dvě věci ryze akusticky. Tento sólový medajlónek mě už nebaví. Toto je poslech spíš z povinnosti, než nějaký zážitek. Využívám posouvací tlačítko. Pro mě zbytečných deset minut. Poslední tři skladby jedou ve stejném duchu jako začátek, takže jak se říká - konec dobrý, všechno dobré.
Dodatek Return to Electric Guitar byl obchodní trik. Akustické kytary je tady víc, jak té elektrické. OK. Al zvládá skvěle obě kytary, ale není té akustiky už příliš? To, že je na songtrcku zastoupen v pěti případech opět Astor Piazzolla jako autor, mě už nechává netečným. Aby Astora nebylo málo, tak Al na svém následujícím akustickém live pod názvem He & Carmen /2008/ pro jistotu zařadil taky pět jeho skladeb z dvanácti.
Celkově je tento koncert povedený. Ale nic vyjímečného to není, není to ani výborné, spíše dobré. Takže dávám ***z ***** a půl navrch. Trochu zklamání. Spíš bych ten slogan Návrat k elektrické kytaře pojmenoval přesněji : Akustika jede dál na plné koule.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Speak a Volcano
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Scofield, John / Grace Under Pressure
Tato deska vyšla v diskografii Johna Scofielda jako taková vsuvka do kolekce nahrávek The John Scofield Quartet. A díky tomu, že se odlišuje svojí produkcí od prací TJSQ, má zajímavý potenciál, který mě oslovil víc, jak právě zmińované kousky Scofieldova kvarteta.
Základní sestavu tvoří krom kapelníka Johna, druhý kytarista Bill Frisell, světoznámý basák Charlie Haden a bubeník Joey Baron. Tento trochu jiný kvartet je doplněn o dechovou sekci tří borců - z těch co znám jmenuji Randyho Breckera a toto dechové trio doprovází základní sestavu v pěti písních z deseti.
Psát tyto řádky a nezmínit se o vinikajícím Billu Frisellovi by byl celkem hřích. I když Billovu tvorbu neposlouchám, jeho charakteristický kytarový projev musí rozpoznat snad každý, kdo má trochu uši. Jeho styl hry povyšuje tuto desku úplně do jiných dimenzí. Scofieldova kytara hraje samozřejmě prim, ale Friesell, i když je mírně zvukově upozaděn, nehraje žádné druhé housle. Je naprosto dokonalým spoluhráčem, co si nemusí honit ego a svojí minimalistickou hrou a velmi zvláštním kytarovým zvukem, je pro mě ten zajímavější.
I když autorem všech skladeb je John Scofield, nesu trochu v nelibosti fakt, že jméno Billa Frsella není spojeno s tímto dílem v názvu. Stačilo by použít slova featuring. Je to jeden z vinikajících kytaristů, který mi příjde neprávem přehlížený, třeba jako Alan Holdsword.
Album má vysokou úroveň. Dechová sekce obohacuje a zároveń neruší celkový playlist. Pro mě je Grace Uder Pressure dílo hodno ****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / The John Scofield Quartet Plays Live
V roce 1993 vychází bandu The John Scofield Quartet neoficiální koncertní záznam, zachycující turné po USA v roce 1991. Album obsahuje pouze tři songy, ale dodávám jedním dechem, že se jedná o skladby s delší stopáží. Sestavu tvoří parta z desky Mean to Be /1991/, takže Johna doprovází rytmika - Bill Stewart a Marc Johnson. Scofieldovým kytarovým výjevům konkuruje a spolupracuje Lovanův saxofon.
Album otvírá patnáctiminutová záležitost Stranger to the Light z desky Time on my Hands /1990/. Hned od začátku, po krátkém melodickém úvodu, si bere John hlavní "slovo" a začíná kytarová orgie. Při pozorném a soustředěném poslechu mistrovy techniky hry, blahopřeji sám sobě za to, jak jsem dobře zvolil, pořídit si Scofieldovu tvorbu komplet. Kytarové sólo střídá mezihra bicích a kontrabasu, přecházející v Lovanův saxofonový výstup. Saxofon následně střídá kontrabasové sólo. Svížné, přesné a zajímavě vystavěné. Odměněno potleskem publika se skladba vrací do své původní melodické linky.
Mean to Be je věc ze stejnojmnného alba z roku 1991. Pomalá jazzovka - bicí decentní, metlčky, cikot činelů a ve stejném tempu klidný basový doprovod. Johnova kytara si jen tak ledabyle hraje a střídá se se ságem. V tomto songu se nesóluje jako v úvodu. Tady se spolupracuje a podporuje.
Chariots je závěrečná, opět skoro patnáctiminutová práce z alba Mean to Be. Scofieldova kytara tady zní více drsněji. Má zkreslenější zvuk, trochu psychadelická. Skladba si to šlape v rychlejším tempu, rytmika je důraznější. Saxofon hraje tak, až se místy zajídá a padají falešné tóny - schválně. I bicí si tady přijdou na své a předvedou taky, co umí. Tento song řadím z mého pohledu ke špičce desky.
Závěrem : Je celkem fajn, že se zdokumentovalo, jak si The John Scofield Quartet stojí i na živo. Je vidět, že si hudebníci rozumí nejen ve studiu, ale i na koncertních podiích. Albu udělím hodně silné, ale fakt silné ***z*****. Zvuk je kvalitní, i když obal cd je tak trochu nuda.
» ostatní recenze alba Scofield, John - The John Scofield Quartet Plays Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / What We Do
What We Do je poslední studiovka v trilogii předcházejících desek Time on my Hands /1990/ a Mean to Be /1991/, akorát s malou kosmetickou úpravou v názvu. Toto a předešlé album MtB je nahráno pod hlavičkou John Scofield Quartet. Po produkční stránce je nedílnou součástí předešlých dvou alb. Připomínám : kytara, kontrabas, saxofon a bicí. Takže se nic nového na hudebním poli v případě tohoto kvarteta nekoná.
Album bylo nahráno v květnu roku 1992, ale vydáno bylo až v únoru 1993. Dodávám, že všechny tři desky vydala splečnost Blue Note.
John a ostatní hrají bopové linie, Johnova kytara dovádí s Lovanovým saxofonem parádní kousky /např. Camp Out/. Bill Stewart potvrzuje, že se stává dvorním bubeníkem Scofieldovy kytary. Kontrabas svým zvukem netříští linii poslechu, ale působí zde jako to, co všechno spojuje brilantně dohromady. Track pod názvem Why Nogales? je jediný, který do desky nezapadá svojí asymetrickou melodikou. Je to takový rozhoz - song, před závěrem alba.
Závěrem: Není to špatné dílo. Jistě se najdou posluchači, kteří jsou unešeni tímto titulem. Já unešený nejsem, ale současně nejsem ani zklamaný.
***z***** jako obě alba před.
» ostatní recenze alba Scofield, John - What We Do
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Santana / Devadip Carlos Santana – The Swing Of Delight
Carlos Santana v roce 1980 vydává studiové 2LP, stejně jako tomu roku, to vydal na dvou asfaltech i Al Di Meola - Splendido Hotel.
Carlos si na tuto nahrávku pozva,l krom svojí latino rytmické sekce, docela zajímavé hudebníky z jazzového světa. Tony Williams, Wayne Shorter, Herbie Hancock, Graham Lear, Ron Carter, to jsou vlastně hudebníci, co spolupracovali s Milsem Davisem. Taky proto tato deska je plná jazzových vyhrávek a postupů, které se na jiných Santanových albech moc nevyskytují.
Devadip Carlos Santana vydal toto album napasledy pod názvem Devadip, protože indický guru Sri Chimnoy, který mu tento přívlastek přiřadil, přestal Carlose v době následné dekády interesovat.
The Swing of Delight je pořádná porce muziky, mísící Santanovo kytarové umění s hvězdnými muzikanty s oblasti jazzu, funky a fusion. Na albu jsou skoro všechny skladby instrumentální, pozue píseň La Llave se nese v latino duchu a je doprovázena latino vokály. Album je sice o typickém Santanovském rukopisu, ale má v určitých momentech přidanou jazzovou hodnotu. Album mě docela baví, takže jsou to za mě ****z*****.
» ostatní recenze alba Santana - Devadip Carlos Santana – The Swing Of Delight
» popis a diskografie skupiny Santana
Scofield, John / Mean to Be
Mean to Be je produkčně hodně podobné studiové album, které navazuje na prředchozí titul Time on my Hands /1990/. Jsou si to prakticky naprosto sobě rovná alba. Asi by to chtělo z mojí strany nejmíň milion opakovaných poslechů, abych si uvědomil, které je které.
I když píšu o hodné podobných deskách, přeci jenom tady na Mean to Be je změna na postu baskytary a bicích. A za bicí zde usedá - dá se říct, že od této doby dvorní bubeník Johna Scofielda, Bill Stewart. V následujících letech ho bude doprovázet na mnoha jeho sólovkách.
Po stránce kytarového feelingu je to album ještě víc dotažené k dokonalosti, než třeba jeho starší nahrávky, ale to je tak vše. Na druhou stranu, je fajn, že se John pohybuje ve svém vyjádření stále dál a objevuje v sobě stále nové podněty. Mean to Be a deska Time on my Hands jsou hudební dvojčata, takže mi nezbývá nic jiného, než ji osolit stejně jako předchůdce TomH ***z*****
Ale tři hvězdy jsou u mě pořád hodnocení, co stojí za pozornost.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Mean to Be
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Time On My Hands
John Scofield si drží nadále svúj kredit kytarového baha, který si vybudoval hlavně svojí sólovou tvorbou v druhé půli osmdesátých let. John si múže pustit svoji svou hudební fantazii na špacír, protože už není svázaný music konvekcemi, které působí na hudebníka jako plechové brnění.
Album Time on My Hands je důležitým kytarovým vstupem do dalšího období - devadesátých let. A tady v tomto období se odehrává u JS cosí velmi zajímavého. Jak jsem se někde dočetl, John touto dobou hodné holdoval alkoholu i omamným látkám. Jeho tvorbě to jisté nijak neuškodilo, ale tyto prekérní záležitosti jistě ovlivnily jeho soukromý život. Každopádně, tyto jeho exesy neměly nijak výrazný vliv na jeho další tvorbu, která se téšila konzistentní kvalitě.
Deska TomH je po hudební stránce poměrné suchá. Přiznávám, že alba od Gramavision byly Scofieldovým majstštychem. Time on my Hands je sice precizně kytarové album, které klade důraz hlavně na tu kytarovou náladu, ale opět použiji to slovo - suché. Krom toho Scofieldova feelingu, doprovázeného skupinou tří hraáčů - kontrabas, bicí a saxofon se na albu nic moc neděje.
Tahle deska je plonkovým nástupcem těch mých velmi oblíbených placek od společnosti Gramavision. Ve skutečnosti si ji moc necením, i když poslech mi nedělá nějaké větší potíže. Skousnu i tu stopáž přes hodinu. Tady jisté ***z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Time On My Hands
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
McLaughlin, John / Shakti : Mind Explosion (50th Anniversary Tour Live)
Začnu tím, že mě JMcL velmi překvapil tím, že vydává ve své už tak bohaté kolekci další dílo /2025/. I když se nejedná o studiové album /ve které už ani nedoufám, že McLaughlin vyplodí/, tak přeci jenom díky za další takovýto počin, který se dostal do mého poslechového spektra.
Shakti a John jsou spolu spjati více než půl století, takže symbioza mezí muzikanty je v i době této nahrávky víc, než jasná.
Album je koláží různých koncertních vystoupení. Je to hlavně o indické hudbě, kterou John doprovází na kytaru a kytarový syntezátor. Album je převážně nazpívané, a to indickými texty. Oproti předcházejícím titulům Shakti, tato deska se liší v mnoha ohledech, takže není nutno se domnívat, že Shakti se nikam neposouvají, ba naopak. Tady máme nahrávku, která je klasicky Shakti, ale současně se posouvá dále kupředu a nestepuje na místě svých předchozích projektů.
Tohle album bych doporučil posluchači, který se nebojí otvírat hudební Pandoříny skříňky.
Celkové shrnutí: Skvělý koncert, plný etno vlivů a kytaové virtuosity JMcL avšak playlst nové materiály nepřináší, takže hodnocení je asi takto ****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : Mind Explosion (50th Anniversary Tour Live)
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Scofield, John / Pick Hits Live
Album vydané v roce 1990 je posledním titulem vydaným u společnosti Gramavision a je to sestříhaný koncertní záznam z tokyjské Hitomi Memorial Hall ze 7. 1O. 1987. Obsahuje skladby z desek Electric Outlet /1984/, Still Warm /1986/ a Blue Matter /1987/.
Skupina hraje v sestavé čtyř hudebníků : John Scofield - kytara, Dennis Chambers - bicí, Gary Grainger - bass a kvartet doplňuje Robert Aries, který se zůčastnil nahrávání alba Loud Jazz /1988/.
Koncert si všichni užívají dosytosti. Po zvukové stránce co se týče kvality není co vztýkat. Tento živák může fungovat i jako jako takový výběr toho lepšího, co Scofield složil v letech 1984 - 1987. Nemám žádný důvod, proč bych toto živé album neohodnotil maximem. Scofield a Aries se bezvadně doplňují a předvádí zajímavé sólové kousky, které nijak nehrotí dlouhými exhibicemi, proto má deska odpich.
Poslední - šesté album u vydavatele Gramavision si ode mne vysloužilo plnokrevných *****z*****. Pro mě je tento koncert v Johnově diskografii ten nejlepší ze všech jeho živáků.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Pick Hits Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Flat Out
Posledním studiovým albem, nahraným pro společnost Gramavision a vydaným v roce 1989, John Scofield završuje svoji parádní jazzovou jízdu v osmdesátých letech. A opět vznikla deska, která se liší od těch předchozích a má taktéž velký hudební potenciál. Flat Out směřuje více do Scofieldovy budoucnosti. Hudebně si je mnohem blíž s alby Mean to Be /1991/ nebo Time on my Hands /1990/.
Album Flat Out se vyznačuje především velmi složitou bubenickou rytmikou. Bicí doprovází akustická basa Anthonyho Coxe, který si občas zasóluje. John najal dva bubeníky : Johny Vidacovich odehraje převážnou čáat songů. Druhým bicmanem je žena Terri Lyne Carrington a ta to zaválí v tracích pod názvem All the Things You Are, The Boss' Car, Evanswille. Její technika hry je taky pozoruhodná.
Převážná část desky FO je nahraná v triu kytara - kontrabas - bicí. Občasným hostem nahrávky je starý známý klávesák Don Grolnick, hrající pouze na Hammond B-3 Organ a to v tracích Cissy Strut, In the Cracks, Science and Religion a bluesové Rockin' Pneumonia.
Deska Flat Out patří právem do zlatého fondu Gramavision. I kyž se svojí konstrukcí hudby ubírá jinam, pořád bude patřit do této rodiny. Na tomto albu se nachází jedna z mých nejoblíbenějších Scofiedových skladeb - The Boss' Car. Tady je to opět za pět. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Flat Out
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Loud Jazz
V pořadí čtvrté studiové album, vydané u společnosti Gramavision je další hudební senzací a zážitkem pro posluchače se zaměřením na instrumentální kytarový jazz. Scofiedovo jméno nabírá světového věhlasu a v kytarovém světě se o něm začíná čím dál víc vědět. No aby ne, když vydal tři po sobě jdoucí albové klenoty a k nim připojil další kousek pod názvem Loud Jazz.
Celkový zvuk se na LJ posouvá malinko jinam. I když v sestavě hudebníků zůstává stejná rytmická sekce jako na Blue Matter /Chambers, Grainger, Alias/, zde na Loud Jazz se jejich styl hry více přiklání k jazzu. Chambers pozměnil techniku hry, tempa jsou o něco složitější a jemnější. Další výraznou změnou a posunem trochu dál je účast dvou klaávesákú. Jeden hraje pouze podklady a druhý hraje klávesová sóla, a že těch tu je bohatě. Ten druhý se jmenuje George Duke. Pro zasvěcené - tohle jméno nemusím představovat. Tohle je první a zároveň poslední spolupráce Scofield - Duke. Trochu škoda.
Album Loud Jazz je propracovaný spletenec jazzových kytarových postupů a klávesových ploch a sólování, vystavěný na opět skvělé rytmice. Skvělá práce. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Loud Jazz
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Blue Matter
Je to až neuvěřitelné, John Scofield vyrukoval v druhé půli osmdesátých let s dalším bombastickým albem. Málokomu se podaří vydat v řadě tři skvělé studiovky. A tím to nekončí. Scofieldova krasojízda z osmdesátek bude pokračovat i nadále. Když se daří, tak se daří.
Album Blue Matter je opět narvané vynikajícími hosty :
Dennis Chambers - Tento skvělý bubeník vtiskl nahrávce jazzrockový punc.
Don Alias - perkusionista, který svojí nenápadnou hrou dokonale pozvedl rytmiku o level výš.
Gary Grainger - baskytarista, co se umí do svého nástroje pořádně zakousnout. Taky ho John angažoval i na následná alba.
Mitchell Forman - klávesák, který se představil v Mahavishnu Orchestra /1984 - 1986/ hraje lehce zpátky. Na albu má svá místa pro prezentaci svých dovedností, ale přeci jenom Scofieldova kytara je zásadní pro výsledný zvuk.
Jako zajímavý přínos vidím i spolupráci s Hiramem Bullockem. Spolupracovník a producent u Mike Sterna si zahrál jako doprovodný kytarista ve třech skladbách z osmi.
Deska Blue Matter je instrumentální, dynamická jazzrocková záležitost. Album je opět nadupané od začátku až do konce. Nemám žádných výtek a každá z těch osmi skladeb je přitažlivá svými nápady i melodikou. Za mě opět plný počet. *****z*****.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Blue Matter
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Still Warm
John Scofield deskou Still Warm navazuje na předešlé, poměrné úspěšné album Electric Outlet. Ovšem sestava muzikantů je na SW úplně jíná. Tentokrát vsadil na tři věhlasná hudení jména z jazzového světa. Doprovází ho Daryll Jones na basu. Jones hrál např. s Milesem Davisem a po odchodu Billa Wymana byl pozván ke spolupráci s Rolling Stones, tuším někdy na začátku devadesátek. Dalším velkým jménem je Omar Hakim na postu bicích. Hakim byl členem skupiny Weather Report. Kvartet uzavírá Don Grolnick na klávesy a piáno. Grolnick spolupracoval s Billy Cobhamem a byl členem jazzové grupy Steps Ahead. Takže skoro božská sestava.
Sedm instrumentálních jazzových skladeb s příjemnými 42 minutami produkoval Steve Swallow - Scofieldův spoluhráč na baskytaru z let předešlých. John používá pouze jeden elektrický kytarový zvuk, po celé album nepřepíná jiné rejstřiky a nevrství. Prostě jedna kytara pro melodiku i sólování. Don Grolnik si střhne taky pár klávesových vyhrávek. Rejstříky jsou na zvuk celkem bohaté, aspoň mě to tak připadlo. Rytmická sekce sice nesóluje, ale je o ní dobře vědět. Album nemá slabší skladbu, ale pro mě ta nejvýraznější se nachází pod číslem 4 - Protocol.
Still Warm je naprosto super věc a název desky přesné vystihuje hudbu a její odkaz. Pořád horké. Za mě opět *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Still Warm
» popis a diskografie skupiny Scofield, John