Profil uživatele stargazer
Recenze:
Chickenfoot / LV
| 2024-12-02 | Superskupina, která má ve znaku jednoduché ztvárnění kuřecího pařátu /mimochodem, kdyby logo bylo pootočeno směrem nahoru a bylo by v kruhu, přípomínalo by mi postoj za jaderné odzbrojení za studené války/ se po dvou studiovkách vydala vydat i žívý záznam. Koncertní cd pod názvem LV si překládám jako zkratku ke slovu LiVe nebo to může znamenat římsky číslo 55, což je asi nesmysl, protože tu nevidím nijakou souvislost mezi skupinou a čímkoliv spjatým k tomuto numeru.
Koncertní záznam se dělí na dvě části :
I když se jedná o cédéčko, tak ta první část placky je pojmenována SIDE A. Ačko je o čtyřech písních, které jsou zapsány na albu Chickenfoot III. Je to kratičký sestřih k tuné pod názvem Different Devil Tour 2012 a zajímavou změnou v sestavě je na postu bicích, kdy Chada Smithe střídá stejně zdatný a výkoný Kenny Aronoff.
Druhá část disku je pod názvem SIDE B. Tahle stopáž obsahuje pět songů z debutního alba, na bicí tu válí RHCP bubeník Chad Smith a tento záznam je v bookletu uveden pod názvem - Live rarities and B-sides, recorded 2009.
Rozdíly mezi A a B sides tu jsou : Ačko je zvukově čistější, ale jako koncert je to zahrané skoro jako na desce. Béčko je sice trochu zvuková koule, ale skupina předvádí koncertní show, která je za hranicí jejich první studoivky.
Každopádně je fajn, že Chickenfoot se předvedli světu i živě. Dobrý tah spatřuji v tom, že se na nahrávku použil záznam z dvou různočasových turné a každý s jiným bubeníkem. Nemyslím si, že by se tento koncert zapsal do dějin live nahrávek, ale je to dobrý /průměrný/ koncert. ***z*****
» ostatní recenze alba Chickenfoot - LV
» popis a diskografie skupiny Chickenfoot
White, Lenny / Renderors of Spirit
| 2024-11-29 | Nevím, jestli měl tento americký fusion bubeník v druhé půli devadesátých let výrazné tvůrčí období...ale vše tomu nasvědčuje. Po více jak dvanácti letech od alba Attitude/1983/, přichází v devadesátém pátém se svojí šestou sólovou deskou Present Tense a hned o rok později na ní navazuje albem Renderors of Spirit. A devadesátky zakončil fošnou Edge/1998/, která se mi jeví z těch tří jmenovaných jako nejmíň dokonalá - i když jsem po posledním poslechu /listopad 2024/ malinko otočil a Edge mi paslo přesně do mého gusta.
Renderors of Spirit je dramaturgií jinde, než předchozí Present Tense. RoS je zaměřený svým zvukem hlavně do rytmické sekce, kterou se obklopuje snad vším ze světa jazzu, funky, r&b a něco rapu. Lenny se tady vydal mírně jinou cestou, než u počinu Presente Tense, přesto si zachovává svůj vlastní ksichtík. Ten face spočívá v jeho dokonalém citu pro aranžmá a produkci.
Takže Lenny vyrazil vstříc světu v roce 1996 jinak - krom výrazné rytmiky, a silnými vokálními songy /Walk on By , Sailing , Beggin'/ a rapem /2000 Countdown/. Pracuje hlavně s piánem, saxofonem, trubkou, klarinetem a syntezátory. Kytara hraje v detailu. A v detailu se nesou celou nahrávkou různé hudební vychytávky, které při soustředěném poslechu ji obohacují.
Renderors of Spirit je album, které si bude užívat hlavně posluchač z fanouškovské základny Lennyho Whitea. A to jsem já. Pro mě měla deska skrytý náboj, objevený až později. Rozhoduji se mezi dobrou a výbornou deskou : Lenny White má málo sólových alb. Když pominu jeho skupinu Twennynine /roky 1979-81/, tak je jich od roku 1975 do RoS šest. V této konkurenci si Lenny "odemně" vysloužil ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Renderors of Spirit
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Tales From The Skeleton Coast
| 2024-11-24 | Tato deska z roku 2014 je zatím poslední studiovkou, na které se Billy Cobham zapsal coby autor všech skladeb a ještě desku produkoval. A dopadlo to vinikajícně. Album je to velmi bohaté po aranžerské stránce. Ke klasické produkci / g., b., keys. a piano, dr./ si Billy pozval mnoho dalších hostů a skladby vyšperkoval dechy, smyčci, flétnou, afrika a latino perkusemi, také opět použil Steel Pany, které se předvedly na jeho nahrávkách již dříve, např. projekt Culturemix. Premiérovým prvkem v jeho hudbě a na tomto albu je vokál jménem konakol. Je to vlastně perkusní zpěvný jazyk, pocházející z Indie. Jako jednoho z mnoha hostů si Cobham pozval kytaristu Carla Orra, který si zahraje akustické sólo. Carl hrál s B.C. na desce Focused /1998/ a live 2cd Compass Point /2013/.
Příběhy s pobřeží koster /to místo existuje. Je to část afrického západního pobřeží, kde ztroskotalo mnoho lodí/ jsou multikulturním dílem. Trocha Afriky, trocha Karibiku, něco z latinské Ameriky a Indie plus moderní jazzové struktury skladeb s čitelnou melodií, místy šlehnuté big bandovým zvukem, dělají s tohoto alba mistrovské dílo. Za absolutní bombu považuji poslední desetiminutovou skladbu Na Pasashok.
Tales from the Skeleton Coast je velmi dynamická propracovaná deska. Je příbuzná s alby Pallindrome /2010/, Fruit from the Loom /2007/. Má navíc jednu zásadní věc, kterou já zohledňuji ve zkáceném hodnocení. A to je to, že materiál je originální, bez žádných coververzí. Billymu se na konci kariéry povedl neskutečný kousek, který hodnotím *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Tales From The Skeleton Coast
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Clapton, Eric / E. C. Was Here
Jeden z mých oblíbených hudebníků, který mě ve větší míře oslovil někdy po mojí třicítce. Samozdřejmě, jako teenagerovi se mi líbily skladby jako Coaine a Wonderfull Tonight a taky něco málo od Cream, ale ve větší míře jsem ho začal vnímat později a ještě víc později jsem mu začal přicházet na chuť. Kdysi jsem měl jen tři cd : Money and Cigaretes, Reptile a Ride with the King. Dnes, díky streamu můžu poslouchat celou jeho diskografii a poznat ho blíže.
Živák E.C. Was Here je složen ze šesti písní, nahraných v Londýně, New Yorku a Kalifornii. Sám Clapton vydáním této desky nadšen nebyl, ale nakonec to byl on, kdo vybral songy na album.
Koncert začíná nádhernou pomalou Have You Ever Loved a Woman. Procítěný zpěv, kytara a Hammond organ - perfektní úvod. Kytarová komunikace mezi Ericem a jeho druhým kytaristou Georgem Terrym je příkladem procítěnosti. Presence of the Lord /2/ a Can't Find my Way Home /4/ je vzpomínání na staré, ale krátké časy u Blind Faith. Obě jmenované jsou odzpívány v duetu s Yvonne Ellimanovou. Clapton do zpěvu vložil něhu a lásku, hlavně v druhé jmenované. Vybrnkává na akustiku krátké sólo - moc hezké. Driftin' Blues / Rambling on my Mind /3/ opět akustická kytara a klasické blues, Clapton poté přesedlá na el. kytaru, ale předtím nechá zahrát sólo Gerorge Terryho a naprostou ladností se skladba přesune do její druhé části. Je slyšet publikum, jak si to užívá. Rambling on my Mind /5/ je tu ještě jednou a samostatně. Ta první verze je z koncertu v Kalifornii a tato druhá je z Londýna. Melodie stejná, ale žádný strach, každá je podaná jiným způsobem a obě jsou klasa. Celé album se nese v poměrně pomalém blues tempu /občas se někde přidá/ proto je na závěr zařazena rychlovka Further on up the Road.
Vydavatelská společnost RCO vydala tento žívák údajně i proto, aby se připoměly Ericovy vynikající výkony. On sám se na svých studiovkách /před/ prý nesnažil hrát jako superhvězda. Nevím jestli to je nebo není tak, ale to je celkem fuk. E. C. Was Here nemůže chybět v kolekci Claptonovy základny fans. Novým posluchačům bych spíš doporučil koncert Just One Night. Kdysi jsem dal ***z***** Dnes bych to povýšil o jednu navíc. Koncert je ukázkou své doby.
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - E. C. Was Here
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Eleventh House, The featuring Larry Coryell / Level one
I když nejsem zrovna největší příznivec této skupiny, po několika posleších jsem se rozhodl napsat pár řádků k tomuto zapomenutému klenotu fusion. Skupina Eleventh House mě úspěšně míjela celý život, což je škoda, protože kdybych tuto hudbu slyšel před dvaceti lety, určitě bych po ní skočil a zkompletoval.
Struktura nahrávky se skládá z pěti nástrojů. Jako tu největší dominanci považuji bicí Alphonse Mouzona. Ten tu předvádí breaky, jaké jsem neslyšel ani od mého oblíbeného Billyho Cobhama. Rytmika je podpořena basovou linkou, která přesně vi, kdy se držet zpátky, aby se náročné vyhrávky nerozpadly a držely pěkně pohromadě. Podobnou basu /teď nemám na mysli techniku, ale spíše tu ideu/ hrál i Rick Laird v Mahavishnu Orchestra, aby mohli ostatní vynikat. Hlavní tahák této hudby bude pro mnohé jistojistě kytara a styl hry Larryho Coryella. Pronikavý a ostrý zvuk jako sklapel jeho Gibsona se mi na dlouhou dobu zahryzl do paměti. Coryella skoro vůbec neposlouchám, jen na pár vyjímek jako album Spaces nebo Back Together Again, ale tady smekám a klaním se jeho přednesu. Jazzrock jako bejk.
Podstatnou součástí produkce jsou i dechy Michaela Lawrence. Jazujíí, funkujíí a bůh ví, co ještě dělají. Prostě hrají nápaditě. Trochu zpátky se drží klávesy. U jiných kapel téhož kalibru se klávesy staly velmi výraznými a charakteristickými znaky jejich hudby /MO, RtF, WR/. U Eleventh House netvrdím, že nejsou slyšet, ale působí téméř doprovodně.
Na desce se nachází celkem devět písní a stopáž je celkem krátká : 35 minut. Většina skladeb je zahrána ve vysokém tempu, proto jsou songy maximálně na čtyřech minutách, delší stopáž by už poslech unavovala. Takhle je to vymyšlené akorát.
Tohle je vysoce oktanová turbulentní hudba, doporučuji každému milovníkovi fusion. Pro mě zážitek ze kterého se mi točí hlava ještě pár minut po poslechu.
*****z*****
» ostatní recenze alba Eleventh House, The featuring Larry Coryell - Level one
» popis a diskografie skupiny Eleventh House, The featuring Larry Coryell
Stern, Mike / Big Neighborhood
Čtrnácté studiové album amerického jazzově laděného kytaristy Mike Sterna nabízí fusion, kterou rozhodně překvapí každého milovníka tohoto hudebního směru. Díky řadě zajímavých hostů, hudba působí velmi rozmanitě. Hned v úvodní skladbě si to na kytaru rozdají /v dobrém/ Stern se Stevem Vaiem a předvedou celkem agresivní rockovku. Se Stevem si Mike zahraje ještě jednou v tracku Moroccan Roll, který díky Vaiově hře na sitar navine orientálni atmosféru. Dalším hostem je texaský kytarista Eric Johnson jehož bluesové pojetí hry přimíchává do alba další ingredienci. Reach /3/ je první zpívaná a opět Sternovým souputníkem - kamerunským baskytaristou Richardem Bonou. Tady máme trochu Afriky. Dalším hostem na tomto hudebně pestrém albu je zpěvačka a hráčka na kontrabas Esperanza Spalding. Její velmi krásný a jemný vokál a hru si užívám ve skladbách /4/5/6/. Mikeho kytara zní fantasticky. MMW - to je avangardní jazzové trio, které spolupracovalo na několika albech mimo jiné i s Johnem Scofieldem. Trio Medeski Martin Wood se na Big Neighborhood mihne ve dvou tracích /9/10/, aby si to s nimi užil i mistr Stern. V devátém songu Mike sóluje jako starý rocker. Hope You Don't Mind toto skvělé album uzavírá. Velmi vzdušná a pohodová píseň, kde si na trubku zahrál Randy Brecker a na bicí hraje Cindy Blackman, budoucí manželka Carlose Santany.
Verdikt : Výborné album. Je dobře, že se díky známým a zajímavým hostům odlišilo od jiných MS prací a desce se dostalo trochu jiného zvuku. Jako kdysi ****z***** a doporučení k poslechu milovníkům fusion a nejen jim.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Big Neighborhood
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice Vol.5
Jestli mě něco z hudebního světa - který sleduji - překvapilo, tak je to právě páté pokračování spolupráce Billyho Cobhama a skupiny Novecento. Po čtyřce jsem už nevěřil v další jejich reunion, ale ona se tak stalo. Jejich šesté setkání by bylo na pomezí sci-fi, ale kdo ví?
I když hudba na albech Drum 'n' Voice je tak trochu mimo toho, čím se Billy ve své kariéře zabýval, je to pořád ve svém ranku skvělá záležitost. Moderní hudební přednes a hostování slavných hudebníků z jazzového /a nejen/ světa. A na D&V Vol.5 je tomu zrovna tak. Z těch slavných jmen jsou zde zastoupeni Narada Michael Walden - bubeník, producent a vtomto případě i zpěvák /track 3/. Dále tu máme kytaristu Mike Sterna. Ten nabídl albu nápadité sólo v tracku 2. V tomto případě, kdybych neměl booklet, tak bych Sternovo sólo nepoznal. Přijde mi značně jiné, než které hraje na jeho albech. Nemůže chybět starý známý Brian Auger na Hammondky, který tyto projekty obohacuje na všech nahrávkách, krom prvního vydání Drum & Voice - Vol.1 All That Groove. Svou hrou přispěl v tracku 6. Další zajímavou personou je americký dechař Walter White. Ten se rozvášnil v tracích 3,4,5,8,9. Na albu se podílí více hostů které už neznám, proto se o nich nebudu zmiňovat.
Rytmicky se Billy předvedl skoro jako automatický bubeník - až na pár vyjímek hraje strojově přesně a jednoduše. Tady tohle vidím jako rozdíl mezi tímto počinem a alby před ním, kdy vkládal do bicích více kreativity. Taky mi přijde, že na nahrávce bylo využito zatím nejvíce samplů ze všech předchozích D&V titulů. Ale v tom já nemám žádný problém. Samploval kde kdo a navíc i dobře. Např. Satriani, Vai, Jeff Beck, Gary Moore, Scofield, Kate Bush atd.
Album Drum 'n' Voice Vol. 5 je celkově velmi dynamická moderně pojatá hudba. Celkově nijak nevyniká nad ostatní zpřízněné tituly, jen bylo využito modernějších techologií, které dodaly nahrávce mírně jiný level.
Nepochybuji o tom, že fans BC a jiní jazzmani budou nad touto deskou skřípat zubama, ani se tomu nebudu divit, ale mě tato hudba lahodí. Líbí se mi i bez toho, že Billy v ní nezanechal nějaký svůj větší rukopis - krom jeho hry, která už je tady trochu mimo jméno Billy Cobham.
Předzávěrečná předělávka Heather /original Billy Cobham - Crosswinds /1974/ je TOP alba. Tuto skladbu považuji za jednu z nejkrásnějších, co Billy stvořil. Závěr alba Solo - desetiminutový song v rytmickém oparu Afriky a spousty jiných hudebních detailů je důstojné rozloučení s albem. Hodnocení ***z***** Pouze pro alba od Billyho Cobhama.
A půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol.5
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Just Like Dreamin' /with Twennynine/
Třetí a poslední album skupiny Twennynine, kterou vedl americký bubeník Lenny White je důstojným ukončením za jejich krátkou tříletou hudební kariérou. Album obsahuje devět zpívaných songů na poli funky a R&B. Na zpěvu se podílela skoro celá skupina. Zajímavou skladbou je Twennynine /The Rap/ kde se všichni postupně předvedou na své nástroje. Dvojice zpěvaček rapuje a dělá si legraci z jednotlivých členů, které představuje.
Album podle mě nemá slabší místo, celá produkce je vyvážená. Sice o nějakých sólových vyhrávkách a jamování, které se mi tak líbí nemůže být ani řeč. Na druhou stranu, ony by se tyto vyhrávky na album do celkové dramaturgie ani nehodily. Závěrečná skladba All I Want má dvě úrovně. Začíná jako pomalé R&B, které přechází postupně do vyšší rychlosti. V této skladbě, jako jediné na albu je výrazná kytarová linka.
Všechy tři alba Twennynine jsou si svou kvalitou hodně blízké. Nedá se říct o žádném, že by bylo horší nebo výrazně lepší, proto Just Like a Dreamin' ohodnotím stejně jako zbylé dva počiny ***z*****. Ten kdo měl rád Lennyho sólová fusion alba nejspíš tuto funky a R&B trilogii nepřijme, ale já jsem přesvědčen, že Lenny White odvedl dobrou práci i v tomto mainstremovém hudebním světě.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Just Like Dreamin' /with Twennynine/
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Focused
Album Focused mě zaujalo od prvních poslechů dechovými nástroji v podání Randyho Breckera. Jestli se na nahrávce něco vyvyšuje nad ostatní produkci, tak je to trubka a flügelhorn tohoto hudebníka, který kdysi dávno v ranných sedmdesátkách spolupracoval s Billym ve skupině Dreams. I když zpočátku bylo toto album trochu poslechově komplikované, přesto jsem si k němu našel cestu.
Jako první a celkem melodicky schůdná píseň je úvodní Mirage /autor Billy Cobham/. Otvírá ji celkem zajímavá basová linka Stefana Radermachera, do hry posléze vstupují Breckerovy dechy, a postupně se všichni předvedou svými sólovými přednesy. Jako otvírák alba je Mirage zvolen na jedničku.
Další zajímavou skladbou, kterou doporučuji na poslech je Walking in 5 /autor opět B.C./. Skladba vznikla již dříve a je zachycena na projektu Paradox /1996/, kde má až rockový feeling, a také později byla předělána do španělštiny pod názvem Hoya, Otono y Flor a nachází se na albu Billy Cobham and Asere - De Cuba y de Panama /2008/. Na Focused se mi jeví jako nejpodmanivější ze všech verzí. Oficiální live záznam Walking in Five zatím není. Wi5 je pomalá jazzová balada s nápaditou melodiíí a je to tzv. hit alba. Carl Orr vybrnkává na španělku pomaloučké libozvučné tóny, Breckerova křídlovka je ostrá jako břitva a piáno Gary Husbenda - to je pohlazení na duši. Ten song se vznáší jako mlha nad podzimní krajinou. Prostě nádhera.
Ještě vypíchnu závěrečný Avatar /autor Gary Husband/ Jedná se o svížnou disharmonickou skldbu, kde se všichni odvážou a předvádí sóla ve vysokých otáčkách.
Album obsahuje osm skladeb. Těch zbylých pět se nese v pohodovém jazzovém duchu, který si ale říká o pozornější a opakovaný poslech. Zbylé věci nejsou vůbec k zahození, jen cesta k nim je poslechově složitější. Každý hráč přispěl autursky svým vkladem a to se projevuje i na dramaturgii skladby. V jednom jsem si jist, a to, že se album Focused jen tak neoposlouchá. V discografii Cobhama bude patřt F. mezi tvrdé hudební oříšky, které si užívám v klidu a svátečně.
Hodnocení : Kdysi to bylo za tři, dnes bych to zvedl, ale na čtyři to furt nevidím. Dobrá jazzová práce, nemající v Cobhamově portfóliu obdoby, ale v konkurenci jiných jeho desek to je za velmi silné ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Focused
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / All Over The Place
Jeden z mých nejoblíbenějších kytaristů ve fusion je Mike Stern. Patří mu místo mezi jmény jako John McLaughlin, Al Di Meola, John Scofield a George Benson u kterých jsem zkompletoval celou diskografii. U JMcL jsem zašel ještě dál a mám i jeho rarity a četná hostování s jinými umělci.
Mike Stern je ovšem jediný z výše jmenovaných, co má vyrovnanou tvorbu, takže při hodnocení jeho alb jsem mu nikdy nedal míň jak tři hvězdy. A díky tomu, že se jeho práce od sebe moc neliší, najednou zjišťuji, že psaní recenzí k jeho deskám /které se chýlí do finále/ mi dává zabrat. Je to právě tento případ.
Nemůžu tvrdit, že album All Over the Place je stejné jako jeho debut Upside Downside /1986/, to rozhodně není, protože je dělí od sebe skoro čtyřicet let, ale je hodně podobné deskám okolo něj.
Ve zkratce :
- album je nabité špičkovými hosty ze světa jazzu
- pět bubeníků
- osm baskytaristů
- pět dechařů
- opět klávesák a producent v jedné osobě Jim Beard
- tři nazpívané skladby zpěvem bez textu
- dva songy hrané na akustickou kytaru
- a toto je první album na kterém se objevila Sternova žena Leni. Hraje ve dvou tracích na kytaru a n'goni /strunný hudební nástroj, oblíbený v západní Africe. Primitivní předchůdce banja/.
All Over the Place je skvělé fusion, kdy Sternovu kytaru obklopují spousty hostů s různorodou technikou hry. Autorem všech skladeb je Mike Stern. Nemohu udělit plný počet v krátkém hvězdném hodnoceni. Ten si u mě vydobyly Mikeho první alba, protože je tam jistá syrovost, která mi imponuje víc, než tyto - řekněme propracovanější alba s jeho nedávné minulosti. AOtP je výborná deska za čisté ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - All Over The Place
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / The Traveller
Bubeník světového formátu Billy Cobham neúnavně vydává i v devadesátých letech jedno album za druhým. Jeho nejlepší časy sice skončily - mám na mysli sedmdesátá léta, ale nutno uznat, že tohoto muzikanta a skladatele invence rozhodně neopouští.
The Traveller není nijak zvlášť super nahrávka. Není to ale ani žádný propadák, co se nedá poslouchat. Milovníci jazzových fůzí by si zde mohli najít to své. Jako první věc se předvádí velmi nápaditá skladba Alfa Waves. Skladba má zajímavou melodii a o hudební výkony není nouze. Skladba na druhém postu je zpívaná od Carole Rowley. Zpěvačka spolupracovala taky např. s Peterem Gabrielem nebo s Mickem Jaggerem. Zde na The Traveller zanechala vokální stopu ve třech skladbách. TT je první album od roku 1979 /album B.C./, kde Billy použil opět zpěvu.
Ve vší všeobecnosti popíšu pouze náladu a zvuk nahrávky. Jednotlivé tracky rozebírat nebudu. The Traveller oproti svým pěti předchůdcům vsadil na komornější náladu hlavně v první půli alba. Ve druhé části, od skladby Fragolino se deska probouzí k životu a je dravější a poslední dva tracky si to smaží rychlostí formule 1. Syntezátory na albu, které ještě nedávno dominovaly deskám před, tady ustoupily do pozadí a předvádí spíše podpůrnou roli pro dokreslení. S klávesových nástrojů hraje prim především piáno. Co se týče kytarových partů, kytarista Peter Wölpl kombinuje elektriky s akustikama. Basová linka není v popředí jako třeba na již zmíněném albu B.C., ale rovněž se nedá říct, že by se ztatila v nějaké skrumáži not. Billyho Cobhama a jeho baterii bicích podporuje perkusionista Nippy Noya. Ten se už předvedl na Billyho desce Incoming /1989/.
Je moc dobře, že se The Traveller vydal trochu jiným směrem. Cobham opět dokazuje svůj široký skladatelský záběr a i jako producent se předvedl hodně vysoko. TT nepatří mezi moje srdcovky, ale rád si ho poslechnu. Těch necelých 68 minut je vždy fajn čas, strávený s tímto dílem. Na čtyři hvězdy to nevidím, ale na hodně silné ***z***** to určitě je.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Traveller
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Streamline
A je to tady. Rokem 1978 dochází u tohoto amerického bubeníka, skladatele a producenta v jazzové a funky hudební říši ke stylotvornému odklonu. Z prvních tří alb, kterým Lenny vtiskl neuvěřitelně zajímavou atmosféru, mistr dospěl do fáze, kdy je na čase se posunout o kousek dále a být v hudební branži trendy. Přichází s modrým albem Streamline.
Stylově je to hudba na poli fusion jazzu, funky a rythm and blues a trochou disca. To disco je cítit ze skladby Lady Madonna /autor : Lennon, McCartney/ kterou Lenny převzal a předělal. Skvěle ji podala slavná zpěvačka Chaka Khan v refrénu. Další vokalistka jménem Diane Reevez se postarala o backgrund vokály.
Song 12 bars from Mars mi příjde jako kdyby přeskočil na tohle album z díla předešlého - The Adventures of Astral Pirates. Musím vypíchnout basovou hru Marcuse Millera. Při pozorném poslechu basové linky se posluchač rozhodně nudit nebude. Dále tu máme dvě kytary. Jedna je spíše do funky a druhá hraje pěkně ostré jazzrockové běhy. Klávesovým nástrojům patří druhá půle desky, kde jsou více vpředu. Ovšem nijak zvlášť nevynikají nad kytarami, jak basovou tak sólovou elektrikou. Lennyho bicí na Streamline se podřizují trendu jako : Lenny uber toho jazzu, dej tam víc funky a popu. Vyjímku tvoří dvě skladby. Night Games a 12 Bars from Mars. Tady je slyšet ta správná dravost a technika z let předešlých.
Závěrem : Streamline je napůl nazpívané album, které se ještě drží částečně toho starého, ale už vykročilo zlehka novým směrem a následná alba to jen potvrzují.
***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Streamline
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Off Color
Po třech letech od první návštěvy v roce 1996, se Billy opět vrací na sever Evropy přímo do Norska, a nahrává druhé a poslední studiové album s norským akustickým triem v obsazení kontrabas, piáno a saxofon. Musím připomenout, že tahle deska a její sourozenecká Nordic /1996/ vydaná před tímto titulem, jsou první, ryze akustické jazzové nahrávky v Cobhamově hudebním světě od roku 1973, kdy debutoval albem Spectrum.
Položím si opět pár otázek /jako v recenzi Nordic, ale jiných/ na které si odpovím:
Je hudna na této desce hodně podobná Nordic?
Dá se říct, že ano. Obě alba mají totožnou atmosféru, takže posluchač, který nemá obě alba podrobně naposlouchané, asi by pohořel v testu : Je tato skladba z Nordic nebo z alba Nordic Off Color ?
Ale přeci jenom nějaký rozdíl by se našel, ne?
Tak je tu rozdíl v rytmice Billyho bicích. V některých skladbách Cobham hodně zjednodušil rytmiku, ale to poslechu a zážitku vůbec nevadí.
Je album přínosem do světa akustického jazzu?
Myslím, že určitě. Když pominu vynikající Cobhamovu techniku a zaměřím poslech směrem ke zbytku kvarteta, musím jasně dojít k závěru, že jak po autorské stránce, tak i po stránce hudebního přednesu je deska velmi zajímavá a podmanivá, ale trochu trpělivosti a vícero poslechů bylo u mě nutností, abych se dostal do struktury alba. A každým dalším poslechem je to hudba, kdy si v ní objevím něco nového.
Poračoval Billy Cobham s nahráváním podobných akusticko-jazzových projektů?
Ano pokračoval. Poslední severský projekt nese název North by Northwest /2001/. Je to hodně podobný jazz těmto dvěma, ale produkce je bohatší. Následně vydal trilogii The Art of Three, Four a Five , kde nahrával jak studiově, tak živě s americkými jazzmany.
Jak album ohodnotím v krátkém hvězném hodnocení?
Off Color je dobrý jazz, ale v Cobhamově diskografii mírně zapadá. Billy nahrál velmi dobrou akustickou desku a dokázal, že akustický jazz mu není zase tak cizí. Je to dobrá deska, zaslouží poslech, ale s alby ze sedmdesátých let nemá šanci, takže ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Off Color
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern)
| 2024-09-14 | Eclectic je první výrazná spolupráce Mika Sterna a Erica Johnsona v jejich diskografiích. Zatímco Eric se už do žádných dalších duetů nepouštěl, Mike si to užil ještě jednou s klávesákem Jeffem Lorberem /album Eleven, rok 2019/.
Když jsem album Eclectic kupoval /objednával/, moc jsem se na jejich hudbu těšil. První skladba ROLL WITH IT je naprosto úžasný otvírák. Je to Sternova instrumentální věc z alba Who Let the Cats Out ? /2006/ a tady je nazpívaná Malfordem Milliganem, který zpíval na Johnsonových albech. Druhý song REMEMBER je taky od MS z alba These Times /2004/. I tenhe kousek je docela vydařený, kytaristi skvěle spolupracují a o doprovod se stará pouze rytmická sekce. Jako pěst na oko působí třetí BENNY MAN'S BLUES. Autorsky je od EJ a na jeho albech by krásně zapadla do koncepce jeho hudby. Tady tohle pozitivně laděné texaské blues je úplně mimo. WISHING WELL je opět z alba od MS - Voices /2001/ a je nazpívaná slabikovým textem. BIG FOOT /WITH INTRO/ je první z autorské dílny mimo MS - EJ. Skladbu složil basak Chris Maresh. Má jednoduchou temnou basovou linku na které jsou vystavěny taky temné kytarové party Stern - Johnson. V intru se blýskne Sternova žena Leni a zahraje na nástroj n'goni. TIDAL je autorsky druhá Erickova věc, je celkem příjemná na poslech, jemné decentní bicí, kytaru vede převážně Eric. YOU NEVER KNOW /Mike Stern/ je předělávka z desky Between the Lines /1996/. Pomalu mě ty Sternovy covery začínají nasírat. Nemá cenu se nijak zvlášť soustředit. Tohle už tu jednou bylo. DRY ICE je od Billa Maddoxe, bubeníka, spolupracujícího s Ericem např. projekt Alien Love Child. Technicky pro rytmickou sekci náročná. Tahle skladba je takové jamování všech a já si jí užívám. SOMETIMES - autor MS. Jako kdybych jí už někdy a někde na jeho albech slyšel, ale pod jiným názvem. Jestli je to Mikeho novinka, tak se hluboce omlouvám, že křivdím. HULLABALOO, třetí Johnsonova píseň na albu. Tady se rozšířila produkce o dechovou sekci. Ta skladba není špatná, opět rychlé blues v texaském stylu, ale mě prostě nesedí vedle písní od Mikeho. WHEREVER YOU GO /WITH INTRO/ předposlední pomalá věc, kde si intro zopákla Sternova Leni. Pěkný kousek, ale je to taky předělávka /i když hodně vzdálená od originálu/ z alba Mike Stern - Is What it is /1994/. RED HOUSE, klasika od Hendrixe jak má být. Mike i Eric se ujali krom kytar i zpěvu. Nechybi foukací harmonika. Kdyby se takhle koncipovalo celé album, byla by to pro mě nádhera.
Jsem vůči této spolupráci velmi kritický. Je to i proto, že oba kytaristy mám komlet na cd a jejich hudbu poslouchám. Měli udělat desku coververzí světových kytaristů a nebo měli nahrát z gruntu společný nový materiál. Stern na album nepřinesl nic nového. Šest písní, které jsem už na jeho deskách slyšel mě nezvedlo ze židle, i když je zahrál z části takový fenomén jako je Eric Johnson. Eric přidal tři nové věci, které jsou fajn, ale mě zde nesedí. Jejich kytarová spolupráce je na vysoké úrovni, ale to čekám od hudebníků jejich formátu automaticky. Album se jistě bude líbit posluchačům, kteří se zas tak moc o hudbu MS a EJ nezajímají. Mě to nenadchlo, až na první a poslední track. Kdysi jsem dal jednu hvězdu, asi u ní zůstanu.
Ale za ten úvod a závěr přidám jednu k tomu **z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern)
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Mouzon, Alphonse / Funky Snakefoot
Americký jazzfunkový bubeník se vydává na své druhé studiovce úplně jinou cestou, než na debutu. Na albu Funky Snakefoot jako bubeník hraje opět skvěle a nápaditě, to samé platí i o většině skladeb z alba. Album je hlavně o klávesových nástrojích. I když Alphose do nahrávky zapojil i kytaru, ta se tady vyskytuje velmi okrajově. Kytarové album vytvořil až se svojí třetí deskou pod názvem Mind Transplant /1975/.
Mouzon se představí nejen jako bubeník a hráč na klávesy, ale i jako zpěvák. Nazpíval skoro celou desku. O jeho pěveckých kvalitách taktně pomlčím, ale taková hrůza to zase není. Za nejsilnější a mě nejbližší skladby bych jmenoval první I've Given You My Love a pátou Funky Snakefoot. Obě jsou instrumentální a ve druhé jmenované přidal Alphonse dechovou sekci, která tam perfektně zapadne. Tara Tara je zajímavá svým klávesovým sólem. Závěrečné dvě písně jsou taktéž instrumentální kanonády na bicí.
Album FS se mi docela líbí. Je to směs funky, jazzu, RnB, trochu reagee /I Gotta Have You/ nebo bluegrassová My Little Rousebud. Alphonse Mouzon předvádí perfektní výkon a bicí jsou zde číslo 1. Melodická, pohodová, roztančená nahrávka je u mě za velmi slušné *** nebo slabší ****z*****
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - Funky Snakefoot
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Cobham, Billy / Nordic
Kdybych byl bubeníkem světa a vyprodukoval šest po sobě jdoucích a na svoji dobu moderně znějících desek, asi bych došel do bodu, kdy už je záhodno se hudebně vyjádřit tak radikálně, jak by to nikdo nečekal. Ten radikál Cobham stvořil albem Nordic.
Vůbec poprvé v diskografii BC je možno setkat se s tímto druhem hudby. Billy totiž sestavil akustický jazzový kvartet a v obsazení krom jeho bicích si pozval pianistu, kontrabasistu a saxofonistu. Všichni pánové, obsluhující tyto nástroje jsou z Norska. Nemán vůbec šajn, jak se Cobham k partě seveřanů dopídil, každopádně si musel k paličkám na bicí přibalit do kufru i nějaké teplé prádlo, aby se na severu Evropy /studio v Oslu/, kde se toto album nahrávalo, cítíl komfortně.
Položím sám sobě pár otázek k desce Nordic....
Čím Nordic je tak vyjímečný oproti ostatním titulům ?
Nordic je úplně nová forma hudby v Billyho portfoliu. To tu ještě nebylo. A jelikož deska zaznamenala jistý úspěch, dočkala se ještě jednoho pokračování. Ta vyjímečnost je právě v akustickém nahrávání. I Cobham k nástrojům bez proudu přizpůsobil svou hru.
Jsou zbylí tři členové kvarteta schopni z Cobhamen vůbec něco zahrát ?
Ano jsou a ještě víc než to. Jsou to skvělí jazzmani a i když se říká, že na severu jsou lidé jaksi chladnější, tato parta občas ráda vystrčí své jazzové temperamentní růžky. Současně jsou to všichni dobří autoři. Na nahrávku promítli i svá hudební poselství.
Je Nordic náročný na poslech ?
Ano je. Album má poměrně dlouhou stopáž a i samotné skladby vyžadují více opakovaných poslechů, aby došlo na tzv. rozlousknutí.
Co zvuková kvalita ?
Ano je. Všechno je perfektně čitelné, nástroje mají prostor.
Komu bych album doporučil k poslechu ?
Určitě posluchačům jazzmanům milujíci akustický jazz. Dále by album nemělo chybět v kolekci obdivovatelů Cobhamovy tvorby. Billy na desce hraje technicky jemně a zrovna tak i dravě. Nordic je nádherná souhra mladých norských jazzmanů a starého harcovníka, který na poli fusion jako bubeník a skladatel odvedl skvělou práci.
***z***** Dobré album, skvělý odklon od zajetého předešlého, ale v Billyho diskografii dost zapeklitý kousek, se kterým to chvíli trvá. Taky na tuto desku, aby měla ten správný poslechový zážitek, musí být ta správná nálada a prostředí.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Nordic
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Present Tense
Bubeník slavné skupiny ze sedmdesátých let - Return to Forever, vydává po dvanáctileté pauze své deváté studiové album Present Tense /1995/.
Tak, jako na jeho prvních dvou albech, tak i zde na Present Tense se Lenny obklopil celou řadou hudebníků světového formátu a připravil album rozmanitosti pětipatrového dortu. V devadesátých letech White vydává tři studiová alba a jeden koncertní záznam a Present Tense mi z toho vychází nejlépe.
Kytarových partů se ujímá Dean Brown /spolupracoval hodně s Billym Cobhamem/ a John Scofield. Každý z nich vtiskl albu rozličný kytarový sound. V písni Who Do You Love si zaspívá Chaka Khan a Michael Urbaniak dostal prostor pro své housle, ale jeho vstup je minimalistický. Lenny vsadil hodně na dechy. Devět z třinácti songů mají saxofony své jisté. Z těch slavných bych jmenoval Michaela Breckera a Kennyho Garretta. Další hvězdné jméno na seznamu hostů je Chick Corea. Corea byl angažován do pěti skladeb /4, 5, 6, 7, 13/ hlavně jako pianista a hráč na Fender Rhodes. Zajímavá je předělávka Stingovy písně Tea in the Sahara v podání zpěvačky Nicki Richards. Stingúv originál je nádhera a tato verze snad ještě lepší. Lennyho bicí potřebují silný basový základ. O ten se postarali převážně slavní Marcus Miller s Victorem Baileym a v tracku Dark nastupuje na scénu Stanley Clarke a zahraje tu nejvýraznější basovou hru na albu /kytarové sólo v Dark - ani Scofield, ani Brown, ale Tony Purrone/.
Album uzavírá Coreova skladba pod názvem Caprice. Vůbec mi do konceptu desky Present Tense jaksi nepasuje a je dobře, že je na posledním místě. To je tak vše, co bych vytknul. Jinak album nemá chybu. Propracovaná, sebejistá, distingovaná hudba na poli fusion devadesátých let si vysloužila velmi silné ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Present Tense
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / By Design
Po tříleté pauze vydává bubeník světového formátu další skvělé dílo pod jednoduchým názvem By Design. Album je vystavěno na propracované rytmické sekci. Bicí, basová hra a perkuse jsou ideální základ pro další bohatou produkci v podání dechaře Ernieho Wattse, Ernie použil několik různých nástrojů. Jeho hra na dechy je pro album stěžejní faktor. Klávesy obsluhuje Joe Chindamo. Tak jako na předešlých albech, i zde na By Design mají klávesy bohaté rozhraní. Poměrně slušná rozmanitost syntezátorových zvuků se mísí s akustickým piánem. Kytarové party nahráli dva kytaristi a to převážně v akustickém pojetí. První z nich je starý známý Dean Brown, který s Cobhamem hrával již dříve /a v budoucnu také/. Jako hlavní host byl angažován Larry Coryell. Představí se ve čtyřech skladbách /z těch čtyř songů je skutečně slyšet jen ve dvou/ a předvede parádní akustické sóla - skladby Panama a Mirror's Image. O basovou hru se jednotlivě dělí tři hráči. Kombinují hru elektrické baskytary a kontrabasu. Basová linka je na nahrávce docela výrazná.
Deska By Design patří do rodiny šesti, podobně znějících alb :
Warning! /1985/
Powerplay /1986/
Picture This /1987/
Incoming /1989/
The Traveller /1994/
Focused /1998/
Z těchto šesti alb je By Design nejpovedenější nahrávka. I když nejsem milovník dlouhých stopáží /tato deska má 73 minut/, musím přiznat, že skladby zde mají melodickou sílu a jsou skvěle proaranžované. By Design je fusion, která baví a padne hned do ucha. Aspoň mě se tak jeví. Cobham má alba, která se musí naposlouchat daleko víc, aby se dostavil ten pocit "tak jsem ho konečně rozlouskl". By Design jde do hlavy samo. Hodnocení : ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - By Design
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Play
Album Play je první, kde si Mike pozval na nahrávku další dva světové kytaristy a postaral se tak o odklon od zaběhnuté šablony jeho předešlých prací.
Play se dělí do tří levelů. Ten první je o kytarové sehranosti John Scofield - M. Stern /track 1 - 3/. Na to navazuje kytarová spolupráce z úplně jiného soudku. Mike se předvede s Billym Friesellem a jeho nezaměnitelným kytarovým soundem /track 4, 6, 7, 10/. Třetí level je o Sternově hudbě, jak ji znám z let předešlých a na bicí ho zde doprovází Dennis Chambers /track 5, 8, 9/. Musím konstatovat, že album na mě působí rozmanitě a současně velmi kompaktně. V té kompaktnosti a rozmanitosti se předvedou mimo jiné Ben Perowsky na bicí ve zbylých sedmi skladbách /rytmika pro kytarová dua/, jediný a jedinečný Lincoln Goines na baskytaru a tenor saxofonista Bob Malach obarví svojí vznešenou hrou větší polovinu alba. Nemůže chybět Jim Beard - klávesák, pianista a producent.
Deska Play je jazzová, post-bopová, bluesová fusion, která nastartovala jistou změnu v zajetých Sternových kolejích. Podobné album o více kytaristech nám Mike Stern připravil i v roce 2009 /Big Neighborhood/, kde se představili Steve Vai a Eric Johnson. S Ericem Johnsonem nahrál ještě Eclectic /2014/. Play je výborné album, zaslouží ****z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Play
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Billy Cobham Presents: North by Northwest
V novém tisíciletí začíná Billy Cobham svou hudební pouť albem, které patří k tomu nejméně výraznému v jeho diskografii. Tím nenaznačuji, že se jedná o průserový výtvor tohoto fenomenálního bubeníka. O tomto albu jsem se skoro nikde na internetu nic nedozvěděl. /Až na jednu vyjímku, docela pro mne NE moc podstatnou/
Na North by Northwest opět Billy cílí na skandinávské jazzmany a pokračuje v nahrávání třetí severoevropské studiovky. První dva projekty, které Cobham nahrál na severu Evropy, ale s úplně jinou partou, jsou Nordic/1996/ a Nordic - Off Color/1999/.
Billy na tomto titulu přepouští obrovský časový prostor skupině, kterou se obklopil a sám si připsal pouze dva tracky : Pernamet Jetlag /original je na albu By Design /1992/ a Disfigured Mirrors je na Focused /1998//. Skandinávští jazzmani autorsky vyplňují zbytek alba, to jest osm skladeb z deseti a posluchači otevírají cestu nahlédnout do jazzu, který není celkem až tak známý.
Cobhamovy bicí jsou jednoznačně to první, co upoutá k poslechu. Billy neslevil ze svého umu ani Ň. Hraje velmi solidně a je tahoun celé party. Kluci z jeho bandu se představují se svými majstrštychy a je znát, že šanci zahrát si s mistrem Cobhamem berou velmi profesionálně.
Album je skoro celé nahrané akustickými nástroji. Bass klarinet a soprán saxofon, trombón, kontrabas a piáno, které si to sem tam vymění s elektrickými klávesami /jen velmi okrajově/ plus bicí, to je celé o čem to je. A je to fajn, víc než by se čekalo.
North by Northwest je třetí hudební výlet za severským jazzem od Billyho C. Já mu za to děkuji a v rychlém hodnocení ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham Presents: North by Northwest
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy