Profil uživatele stargazer
Recenze:
Scofield, John / Hal Galper : Ivory Forest
| 2025-04-12 | Deska Ivory Forest není zas tak Johnova sólovka. Toto album najdete v katalogu pianisty Hala Garpera, ale Scofieldova kytara tady má nepopiratelné místo. To by důvod, proč jsem si tohle album kdysi koupil a zařadil do JS diskografie. Autorsky má John jen jeden zářez a to hned úvodní skladbu Monk's Mood. /Ona skldba je z pera mistra Monka, ale John ji upravil po svém, tak mu to spoluautorství za mě dám/ Je to kytarová skladba bez žádného doprovodu a musím konstatovat, že mi tyto písně moc nesedí. Mám raději songy, kde se podílí vícero muzikantů, ale jako všude, najdou se i vyjímky. Druhá Yellow Days je něco podobného, jen s tím rozdílem, že tady je zahraná v sólovém podání Galperova piána.
Album začíná být zajímavé až od třetího traku. Desetiminutová Rapunzel's Luncheonette je v úvodu vedená jazzovou melodickou lihkou, pak přechází do free stupnic, kde Hal představuje své piánové vize. Opět musím vyseknout poklonu tomu, jak hraje. Neskutečný drive skladbě dodávají bicí Adama Nussbauma a basa Wayneyho Dockery zní taky v pohodě. Své sólo představí i John. Konec je podobný začátku skldby.
Ivory Forest - klavír je výrazně v popředí, kytara se drží zpátky, rytmika opět dobrá práce.
Continuity - náladou je podobná tracku před. Akorát bubeník Adam si odskočil na pivko. Takže - piáno a opět se drží výrazně vepředu, kytara je spíš symbolická a elekrtická basa.
My Dog Spot - závěr alba je optimistický a hravý. Všichni si to tu užívají a John asi nejvíc. Jako by na tento moment čekal. I Galperovo piáno v sólu mi místy připomíná hudbu z westernů, kde se chlapi v baru perou, jen pianista jim k tomu hraje jako o život.
Ivory forest není hudba Johna Scofielda. autorsky nemá jedinou píseň, ale jeho kytarový otisk je skoro stejný, jako na jeho sólovkách. Je součástí mojí zbírky a já jsem si ho u psaní recenze užil a daleko lépe pochopil. I Tak je to pouze pro fan club JS. **z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Hal Galper : Ivory Forest
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Return To Forever / Forever /Corea, Clarke & White/
| 2025-04-05 | I když se nejedná přímo o nahrávku skupiny Return to Forever trio CC&W do diskografie skupiny rozhodně patří, už i proto, že se na tomto dvoudisku objevil první kytarista RtF Bill Connors. Tento dvoudisk je rozdělen na dvě části :
CD1
Koncertní záznam v provedení unplugged je sestaven z klasických jazzových standardů a songů od Corey a Clarkeho. Trio předvádí absolutně božskou hudební sehranost /aby ne, znají se řadu let/, k tomu i precizně sejmutou po zvukové stránce. Je to vlastně první, oficiální akustický koncert bývalých členů RtF, když nebudu počítat dva projekty z první půle osmdesátých let - The Griffith Park Collection a Echoes of an Era, které byly také čistě akustické, ale neobsahovaly jediný song Returnů. Z těch osmi, naprosto úžasných skladeb mě absolutně dostal závěr alba, konkrétně No Mystery a Seňor Mouse. Hodnocení prvního cd *****z*****
CD2
Druhý disk je studiovým záznamem, kde si trio CC&W pozvalo ke spolupráci houslistu Jeana-Luc Pontyho, zpěvačku Chaka Khan a již zmíněného kytaristu druhé formace Return to Forever, Billa Connorse. Druhé cd nepřináší nic nového, co bych neznal. Chaka Khan zpívá dvě písně, které už s triem zpívala kdysi dávno v projektu Echoes of an Era. Jean-Luc Ponty je autorem nádnerné melodické Renesaince, ale tato skladba je součástí tracklistu desky The Rite of Strings /1995/ od Clarkeho, Di Meoly a Pontyho. Track Armando's Rumba je od Chicka Corey a je jediná, kterou jsem neznal. Silně španělská píseň, kterou Chick věnoval svému otci. Capitan Marvel, Seňor Mouse, / tady je zahraná elektricky s Billem Connorsem/ After the Cosmic Rain a Space Circus jsou skladby z druhého a třetího alba RtF. Takže taky nic nového, snad jen trochu jiné provedení. Závěrečná 500 Miles High jako by vypadla z cd1 a trochu vadí konceptu cd2. Hodnocení ***z*****
Závěrem : Toto 2cd bude spíš zajímat fanclub Returnů. Hudebníci sice předvedli velké schopnosti a nasazení, na druhém disku je slyšet, jak se mezi sebou ve studiu baví, což dodává na originalitě, ale nic nového pod sluncem nenahráli - cd2. Tohle tu už jednou bylo. Já jsem abum pořizoval do kolekce cd Stanleyho Clarka a Clarke mě svou hrou opět utvrdil, jaký je to fantastický hudebník. ****z*****
» ostatní recenze alba Return To Forever - Forever /Corea, Clarke & White/
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
Scofield, John / Bar Talk
| 2025-03-29 | Bar Talk je čvrté studiové album tohoto skvělého amerického jazzového kytaristy. Oproti předcházející desce Who is Who ?, která se vyznačovala jistou vyšperkovaností, Bar Talk působí spíš rustikálně až garážově. BT je nahraný v triu, Scofíeld má obrovský kytarový prostor, který plně využívá. Sekunduje mu stejně zdatný hráč na basovou kytaru Steve Swallow. Steve si dopřává v každé skladbě krátkého sólování. Za bicími sedí Adam Nussbaum, který hrál už na druhém Scofieldově allbu Rough House /1979/. Adamova hra se mi líbí i proto, že žene oba hráče na strunné nástroje pěkně vpřed.
Bar Talk je krátké album, má necelých čtyřicet minut a to je přesně doba, kdy se jako posluchač můžu soustředit na jejich hudbu, aniž by mě poslech konci unavoval. Nahrávka obsahuje šest kousků, z toho dva jsou pomalejší a hloubavéjší pro uvolnění napětí. Závěrečná Nature Calls začíná tajemným vířením činelů a jemnou basovou linkou. Johnova kytara hraje nenápadný monotóní podklad. Zhruba po minutě a půl se Scofieldova kytara ujímá vedení, ale atmosféra jistého napětí zůstává nadále. Song se rozjede do své melodické podoby až po třetí minutě. Je to středně rychlá - no spíš pomalejší věc o celkové délce 5:40 minut.
Bar Talk je album spíše pro sběratele a kompletisty Johna Scofielda. Nutno podotknout, že se jedná o muzikantsky vydařený kousek.
Hodnocení : ***z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Bar Talk
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Who's Who ?
Americký jazzový kytarista John Scofield vydává v roce 1979 třetí studiové album, nahony produkčně vzdálené od jeho předchozích i následných titulů. Když jsem kompletoval JS, jeho hudba se mi začala líbit až rokem 1984 a deskou Electric Outlet mě vyloženě dostal. A právě Who's Who? z konce sedmdesátek bylo pro mě něco jako máják v rozbouřeném nočním moři, protože tato deska se mi na rozdíl od Scofieldových počinů okolo, líbila hned od prvního poslechu. Dnes jsem už poslechově více vyhraněný a tvrdím, že John nemá vyloženě špatné album /A že jich je/.
Album Who's Who ? je dílo dvou týmů muzikantů. Kytarista si pozval do studia :
Kenny Kirkland - electric & acoustic piano, clavinet
Anthony Jackson - electric bass
Steve Jordan - drums
Sammy Figueroia - percussion, congas
Tahle parta hraje ve čtyřech tracích ze šesti. Jazzová hra, líznutá místy lehkým funky, podbarvená elektickými a akstickými klávesami, dokonalou basovou linkou, která se nedere nijak dopředu, ale je dobře slyšet a Scofieldova trochu jiná kytara, než jinde na albech, tak to je přesně to, co mě chytlo hned ze startu.
Druhý tým hudebníků je ve složení :
Billy Hart - drums
Eddie Gomez - acoustic bass
David Liebman - tenor sax.
Toto trio se podílí spolu s Johnem na dvou písních - The Beatles a závěrečné pecce How The West Was Won. Dominantní pro obě skladby je saxofonová hra, dále se v té první jmenované ukáže Eddie Gomes a provětrá svůj kontrabas. V závěrečné druhé jmenované se sejdou hned tři skvělé sólové výkony. Sax., piáno a kytara. Prostě parádní jízda na závěr alba. Zajímavé je, že není v druhé partě uveden hráč na piáno, tak se domnívám, že se bude jednat Kennyho Kirklanda z první sestavy.
Album Who's Who ? je dobrá deska, kterou bych už doporučil si poslechnout. Je pro mě pořád to nejlepší z období 1977 až 1984.
Scofield se v druhé půli osmdesátých let vyhoupl na výsluní.
Dávám velmi, ale velmi silné tři a půl, ale díky kladným vzpomínkám na toto album v době pořízení a prvního poslechu to změním na ****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Who's Who ?
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Rough House
Druhé studiové album Johna Scofílda je hudebně úplně někde jinde, než debut East Meets West /1977/. Scofield nahrává Rough House v západoněmeckém Stuttgartu /27/11/1978/ a je to jeho druhý počin z této země. První se jmenoval Live a byl to záznam koncertu z Mnichova /4/11/1977/.
John Scofield na konci sedmdesátých let byl ještě - kulantně řečeno druholigový kytarista, ale měl už za sebou spolupráci např. s Billym Cobhamem.
Album Rough House je zahrané v sestavě kytara, basa a kontrabas, piáno a bicí. Scofield je autorem pěti songů ze šesti. Triple Play /ta jediná ne od JS/ je skladba od Hala Galpera, pianisty na této desce a jeho hra mě doslova posadila na zadek. Neznámé jméno, ale pan pianista se umí do svého nástroje pořádně prstama zabořit. /Píšu to zde z pohledu lajka, který neumí na nic hrát, přesto mě hra Galpera nějak oslovila a skuteční klavírní virtuozově třeba budou nad jeho stylem hry ohrnovat nos, nevím, jen glosuji/. Dále se pozastavím nad bubeníkem Adamem NussBaumem. Tento hráč bude sekundovat Scofieldovi i v budoucnu a na RH si odbyl svou velmi působivou premiéru.
Když bych chtěl porovnat toto album z deskami, které poslouchám a jsou podobného hudebního ražení a ze stejného roku vydání, Rough House je velmi surové, neotesané a nevyumělkované album různými studiovými vychytávkami. Chlapi prostě přišli v kvartetu a odehráli to na první max. druhou dobrou a hotovo. A v tom je to kouzlo. Žádné výdobytky a technické novinky konce sedmdesátek, žádné manýry, prostě jen hudba a výkony. John se fakt snaží přesvědčit ostatní, že zvládá jak rychlost, tak i feeling. Osobně si myslím, že jako kytarista hraje sice velmi dobře, ale na pozdějších nahrávkách do svého feelingu zachytí více citu.
Rough House je album pro sběratele a kompletisty. Na své by si mohli přijít i milovníci jazzového piána, protože Hal Galper odvedl kvalitní přednes. RH se svýmí čtyřmi, poměrné energickými skladbami je u mě za ***z*****. Dobrá práce !!
» ostatní recenze alba Scofield, John - Rough House
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / East Meets West
John Scofield mě svým studoivým debutem nijak neoslnil, ale současně mě utvrdil v tom, že je velmi schopný skladatel a kytarista. Scofielda jsem si pořídil díky albumům Billyho Cobhama, na kterých se podílel. Tehdy jsem se rozhodoval jestli založit cd sbírku od Johna Abercrombieho /taky hrál u Cobhama/ nebo tu Scofieldovu. Tenkrát internet byl luxus a ještě poloprázdný na informace hudebního typu, tak jsem chodíval často do Bontonlandu na Václaváku a tam si pouštěl jejich alba na porovnání a na koho volba kompletizace padne. Scofieldova hra mi padla více do mého vkusu a současně jeho diskografie /už i v té době/ byla velmi bohatá.
Album East Meets West je založeno na poměrně krátké časové stopáži. John vsadil na zajímavý přístup ke kompozicím. Hudebníci na desce jsou v sestavě kytara, basa, bicí a trumpeta. První song představuje celý kvartet ve své plné palební hudební síle, kde se prezentují všichni čtyři a navíc jako otvírák alba ho považuji za nejvíce vydařený. Následuje kytarový medajlon pouze od Johna. Skladba Amy /who Else?/ je kytarové nocturno, kdy Scofield hraje podkladovou kytaru a druhá vybrnkává melodii. Je sám. Třetí song Blues for Okinawa je hlavně o rytmické čáati. /Bicí, basa a kytara/ Perlí tady kontrabas Clinta Houstona. Song je založen na velmi silném akustickém basovém základě. Basové reproduktory - těšte se !! Tohle vás zaručeně provětrá. Jak už jsem v úvodu nastílnil to, že na albu hraje i trumpeta, tak ta otvírá druhou stranu vinylu. Zjednodušeně řečeno - skladby Public Domain a V jsou jediné zahrané v kvartetu. Předposlední Un Toco Loco - Balet je jazzová exhibice v tandemu bicí a kytara. Je to taková rychlá vyhrávka, kde se hledí spíš na techniku, než na melodii. Závěrečná Ida Lupino posluchači dopřeje v klidu doplout do přístavu a v pohodě vystoupit z této jazzové bárky, zmítané v bouři a bezvětří v oceánu jazzového světa.
EMW je album, které bych jako celek pro seznámení se Scofieldem nedoporučoval. Jsou tu velmi krásné věci z mého pohledu, např. úvod a závěr se mi zdají být reprezentativní, ale jako celek je to spíš pro sběratele a kompletisty. Osobně jsem s tímto albem spíše spokojen. Jedna to být určitě nemůže, tři možná, ale u mě velmi silné **z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - East Meets West
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Di Meola, Al / Twentyfour
Twentyfour je Alovo druhé studiové dvojalbum v diskografii. Na světě neběhá moc hudebniků hrajících jazz a fusion, kteří by něčeho podobného dosáhli. Nutno dodat, že tento počin vznikal i v covidové éře, kdy se moc nekoncertovalo a muzikanti se tak mohli věnovat více skládání své hudby.
Jak jsem někde zaregistroval, toto album mělo být původně opět ryze akustické. Jsem moc rád, že se tomu tak nestalo a Di Meola akustické kytary namíchal a propojil i s těmi na elektrický proud. Tak vznikla mnohem barvitější a podajnější hudba. Pod vládou Alových kytar si to rozdávají jemné perkuse a decentní bicí, vše dokonale harmonizované. A u těch perkusí se pozastavím. Překvapilo mě, že Al nasadil mezi své již tradiční perkusní nástroje poprvé i indická tabla. Hned se mi vybavil John McLaughlin a jeho koketování s indickou hudbou. Po melodoické stránce kytarovou hru podkreslují orchestrace, piána a jemné odstíny syntezátorů. V tracku Tears of Hope hraje i harnomika /tahací/. Jediný zpívaný song na dvojalbu je pod názvem Eden. Skladby mají různou časovou stopáž, jsou to songy od deseti minut /Immeasurable Part 1/, až po dvouminutovou jednohubku Testament 24.
Ze všech patnácti písní, které se zde nacházejí se jednoznačně nedá vypíchnut žádná, která by mi dominovala na ostatními. Žádný velký hit, ale ani žádný průser. Pravdou však je, že poslechová cesta a uchopení tohoto díla byl pro mě běh na delší trať. První skladba, která mě oslovila byla Ava's Dance in the Moonlight. Potom se postupně přidaly další a další. Je to stejné jako s předchozíni Alovymi alby Opus /2018/ nebo Elysium /2015/. Trvá mi nějakou dobu se proposlouchat do poměrně složitých hudebních postupů.
Dvojalbum Twentyfour není dílo, které by se v diskografii ADM vyjímalo nad ostatními. Takže pět hvězd nedám, ale oceňuji to, že se na tak velké hudební ploše děje něco velmi zajímavého. Takže tři jsou taky málo. Zbývají tedy ****z*****. Kdo sleduje Al Di Meolu, tohle je vyloženě povnnost. Pro ostatní to bude - buď ano nebo ne.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Twentyfour
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
White, Lenny / Anomaly
| 2025-03-01 | Zatím poslední a možná i finální studiovka /snad se pletu/ Lennyho Whitea je pro mě naprostou hudební bombou. Už od úvodní Drum Boogie se albem nese velmi zvláštní atmosféra. Lenny tentokráte vsadil na trochu tvrdší pojetí zvuku. Dalo by se s lehčí nadsázkou říct, že Anomaly je kytarové album. Kytaristů je tady povícero. Za ty, které znám jmenuji Jimmiho Herringa /sólo v písni Forever/ a Nicka Morocha. Basová linka je odehrána převážně další superstar - Victorem Baileym, ale track pod názvem We Know je v režii Stanleyho Clarka. v písni Catlett Out of the Bag mají bicí dvojtý rozměr. Lenny pozval do studia bubenika jménem Mike Clark /hraje z levé strany/ a jako jediném songu z alba je zde použito dechů. Za mě to nejlepší na albu je track na jedenáctém postu pod názvem Anthem. Majestátní zvuk kláves a interesantní melodie, vše je dílem George Colligana. Závěrečná The Wait Has Lifted the Weight má politické poselství a mluveného slova ve skladbě se ujímá sám velký Lenny.
Lenny White na Anomaly použil jednoduché, dalo by se říct tříakordové melodie, které vyšperkoval bohatou aranží kláves, namíchal poměrně hodně kytarových partů a tuto hudbu postavil na silném rytmickém groove. Aby deska nebyla čistě instrumentální, White albu dopřál dvě zpívané záležitosti Forever a Water Changes Everything.
Poslední studovka Anomaly je pro mě silná poslechová muzika.
Za mě *****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Anomaly
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia / The Guitar Trio
Fenomenální trio kytarových virtuozů se vrací po třináctileté pauze, tentokráte do studia Real World, aby nahráli druhé studiové album, na kterém prezentují své kytarové zručnosti a opět čistě akusticky. Aby se neopakovali jako na jejich předchozích dvou deskách, přicházejí s modelem, kdy jejich sóla nejsou sejmuty v rovině levý, centrální a pravý kanál jako předtím, ale svá sóla hrají v centralním chanelu a jsou v pořadí první, druhé a třetí sólo. Vyjímku tvoří skladba Espiritu od Al Di Meoly, kde si mistr šesti strun nahál a vyvrstvil kytary sám, plus přidal jemnou rytmiku. John McLaughlin přispěl do koláče třemi novými skladbami, což u mě zvyšuje kredit desky. Al Di Meola použil již své vydané písně a Paca De Luciu neznám ... tady nevím. Jediný, autorsky mimo je song Manha de Carnaval od Luise Bonefy a je zahraný v duetu McLaughlin - Di Meola. Druhý duet Letter from India nahrál McLaughlin s De Luciu a autorsky píseń patří Johnovi.
Každý z mistů prezentuje svou kytarovou školu. Paco De Lucia je král falmenca, Al Di Meola je genius fusion a latino a John McLaughlin je symbol jazzrockové hry. Všichni tři podali opět velmi kvalitní výkon. Album The Guitar Trio potří mezi elitu ve svém ranku. Rozhoduji se mezi čtyřmi a pěti hvězdami. Jelikož JMcL přispěl třemi novými kousky a novátorský způsob nahrávání mě přesvědčil o tom, že si album zaslouží *****z*****
» ostatní recenze alba Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia - The Guitar Trio
» popis a diskografie skupiny Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia
White, Lenny / Attitude
V roce 1983 se tento výborný americký bubeník a člen skupiny Return to Forever rozhodl vydat studiovku opět pod svým jménem. Předtím vyplodil tři komerčně laděná alba se svou skupinou Twennynine, kterou pak po třetím počinu Just Like a Dreamin' /1981/ rozpustil. Album Attitude je svou dramaturgií hodně podobné právě hudbě 29.
Attitude je hudebně o funky a r'n'b. Veselé rychlejší sklabdy se prolínají s těmi pomalejšími dojáky. Takový kousek je na druhém postu alba. Album je celé nazpívané, rytmika je přesná jako autobubeník, ale je vyšperkována perkusemi, takže nepůsobí sterilně. Lenny si dal záležet /jako na všech jeho deskách/ na propraconavosti. Tento popově laděný počin rozhodně není jen snůžka líbivých melodií. Pod povrchem se skrývají dokonalé aranže a zajímavé hudební sestavy. Markus Miller /basa/ se mi zpočátku zdál nevýrazný pro tohle album, ale postupně si uvědomuji to, jaký je jeho přínos nahrávce v tom, že se nepustil do nějakých výraznějších basových výletů. S grácií mistra to vše drží pohromadě.
Attitude si v hodnocení ode mne odnáší tři poctivé hvězdy. Je to průměr. Dvě jsou málo, protože si myslím, že tohle není jen pro kompletisty a sběratele.
***z*****.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Attitude
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Stern, Mike / Echoes and Other Songs
Tato studiovka byla vydána v době, kdy Sternův přítel, klávesák a producent jeho mnoha nahrávek Jim Beard byl již v hudebním nebi. Přesto se stihlo ještě udělat toto album, kde Jim zazářil v roli producenta a klávesového hráče. Echoes and Other Songs nahrály dvě party hudebníků. Ve výsledném mixu to není nijak znát. Za kratší konec zatahali : Dennis Chambers - bicí, kamerunský baskytarista Richard Bona obohatil nahrávku svým vokálem a Bob Franceschini to válí na saxofon. Tato trojka, spolu s Mikem a Jimem narála tracky 4, 5, 9.
Ten delší čas je věnovaný partě :
Chris Potter - sax.
Antonio Sanchez - drums
Christian McBride - bass
Samozřejmě i zde je nutno připočíst do této sestavy dvě hlavní hvězdy Stern - Beard. Dále se skoro celým albem prolínají perkuse od Arta Tuncboyaciana a Sternova žena Leni si vzala do rukou africký strunný hudební nástroj zvaný n'goni a převedla jeho kouzlo v tracích 1, 5, 8. Vrátím se k Christianu McBrideovi. Majitel několika gramofonků z oblasti jazzu /Grammy/, tady na tomto albu dostal docela slušný prostor, aby se předvel v plné své hráčské kráse. Hraje jak elekrickou basu, tak i kontrabas. V songu Climate se blýskl sólem na kontrabas, což mě trochu udivilo, protože na deskách Mike Sterna se basovým výletům moc nefandí. Pro závěrečnou Could Be platí to samé.
Závěrem : MS vydal další výbornou studiovku. Není nijak novátorská, přesto však je kvalita zaručena. Ve Sternově dgf je Echoes and Other Songs za ****z***** Navazuje tímto albem na ty předešlé. Je to koktejl namíchaný z jazzu, rocku, blues, bopu, trochu etna a gospelu. Velký pohár hudby o obsahu jedenácti ingrediencí a objemu 77 minut. Cheers !
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Echoes and Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Flight Time
Flight Time je oficiální čtvrté koncertní album v Billyho katalogu. Je složeno ze sedmi písní o délce kolem 48 minut. Autorství si zapsal BC čtyřmi kousky. O zbylé tři se šábli dva členové Cobhamova koncertního kvarteta, ke kterým se ještě vrátím. Z dosavadní Billyho tvorby tu máme pouze jedno zastoupení v podobě skladby Antares /album Magic /1977//. Tento song se objevil i na koncertním albu Alivemutherforya /1978/. Na této desce skladba zní více jazzrockověji a Bilyho bicí jsou dravé jako ptáci. Nově přidal skladby Flight Time, velmi svižný úvod, kde se prezentují krátkými sólovými vstupy Don Grolnick na el. piáno, Barry Finnerty jako kytarista a mladíčký Tim Landers - el. baskytara. Dalšími novinkami z pera mistra Cobhama jsou písně Day Grace a Prinsess. První jmenovaná má lehkou nostalgickou náladu, druhá je vyloženě smutná a ponurá skladba, co nechá vyniknout závěrečný Jackhammer. Autorem je kytarista Barry Finnerty a já za sebe dodávám, že větší kytarový nářez jsem ještě neslyšel /na Billyho deskách/. Finnerty je sice jazzový kytarista, ale tady to smíchal s gruntovním rockem. Dal by se vzdáleně přirovnat k Bolinovi ze Spectra /1973/. O parádní sólo se postaral i Grolnick a Cobhamovy bicí mají neskutečnou št'ávu. Vinikající grandfinále. Don Grolnick se autorsky zapsal ve dvou skladbách : 6 Persimmons je pomalé klavírové rozjímání, přecházející do rychlejšího podání. The Whisperer je jazz s nádechem funky. I kydýž je jako autor uveden klávesák Don Grolnick, je to vyloženě kytarová skladba.
Tento koncertní záznam byl pořízen ze Západního Německa v roce 1980, konkrétně ze Stuttgartu a Kölnu. Tahle kapela měla taktéž krátké trvání. Pouze turné a konec. Jediný, kdo pokračoval dál s Billym, byl basák Tim Landers. Stal se členem Billy Cobham's Glassmenagerie a tam se už ukázal i jako skladatel.
Hodnocení : Mírně horší zvuk cd, originalita skladeb, kytarista, který mě svým způsobem šokoval a Cobhamovy bicí v rychlejších pasážích boří skály. Plný počet asi ne, ale velmi dobré ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Flight Time
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / The Adventures of Astral Pirates
Lenny White album otevírá více než působivě. Zvuky z kosmu se prolínají s basovým klavírním akordem, do toho vybrnkává akustická kytara jednoduchý hudební motiv a celé to podtrhne orchestr, dodávající tomuto intro až pompézní náladu.
Ono to má své opodstatnění. Lenny vydává v roce 1978 koncepční fusion nahrávku, která je zajímavá tím, že obsahuje pouze jedinou nazpívanou skladbu, nacházející se na pátém postu trcklistu /Universal Love/. Celou koncepci a příběh odehrávající se v jeho hudbě je popsán na odalu desky, která je graficky ztvárněna jako komiksový sešit. Každá skladba má své kreslené okénko a k tomu je napsaný i text, co tím vlastně Lenny chtěl vyjádřit. Bez těchto indícií by byl celý koncept v háji. Někde jsem se dočetl, že Lenny White byl velmi ovlivněn filmem Star Wars, který v těch letech měl promítání v amerických kinech, takže něco podobného se snažil zachytit i hudebně.
Tato v pořadí třetí studiová deska se obešla bez dlouhého seznamu hostů, které byly typické pro první dvě alba. Piráti jsou dílem pěti hudebníků. Nahrávka obsahuje tři songy, které si jsou hodně podobné. První Prelude : Theme for Astral Pirates album otvírá, druhý se nachází uprostřed Revelation /Astral Pirates/ a koncepci uzavírá grandiózní finále Climax : Theme for Astral Pirates. Všechny tyto skladby mají společnou melodickou kostru, ale každá je vystavěna na různých aranžích. Mezi touto trojosnovou se nachází hudba na poli jazzu a rocku. Dvě, docela tvrdě znějící kytary, jako příklad uvedu píseň Heavy Metal Monster, jsou zvukem blízko metalu. Klávesy jsou mistrovsky proaranžované do kytarových partů a tvoří dokonalé spojení. Album pěkně odsejpá, moc klidných skladeb tu nezazní.
Lenny je mistr aranží, má to neuvěřitelně zmáknuté a obvzlášt' na Astrálních Pirátech je to slyšet. Ta hudba je barevná, plná nápadů a vychytávek. Připomíná přesně ten komiks na přebalu alba. Pořád se tu něco děje a není čas to odzívat.
The Adventures for Astral Pirates je mistrovské dílo ve Whiteově diskografii. Tohle poslouchám z velkým zaujetím a kvůli bohaté dramaturgii pouze přes sluchátka. Nenašel jsem za sebe slabší místo, takže jednoznačně *****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - The Adventures of Astral Pirates
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / George Duke Band : "Live" - On Tour in Europe
Billy Cobham pojí síly s klávesovým mágem Georgem Dukem a zakládají společně krátkodobý band. Na postu baskytary angažovali v té době již poměrně známého Alfonse Johnsona a kytaristu Johna Scofielda, který má svou hvězdnou kariéru teprve před sebou. Band o čtyřech členech se nikdy nedostal do studia, ale zanechal po sobě aspoň Live on Tour in Europe. Celá nahrávka pochází ze švýcarského Montreux, takže název trochu zavádí. Ale to není až tak podstatné, podstatná je hudba. Koncert nabízí osm skladeb, autorsky jsou zastopeni všichni členové, takže si můžu poslechnout, jak komponoval John Scofield na začátku své kariéry /Ivory Tattoo/. Všechny písně jsou originály, které se už v Cobhamově diskografii nikdy neobjeví. O to je tato nahrávka zajímavější. Rozpitvávat jednotlivé songy nebudu. Hudbu shrnu do jedné věty : Na živo skvěle zahraná a ve dvou případech nazpívaná směsice jazzrocku, funky, r'n'b a skladba Do What Cha Wanna se otřela lehce o disco, které bylo v té době na vzestupu. Jako velký zápor uvedu dvě písně : prvni, pod názvem Space Lady vlastně ani píseň není. George Duke vypráví příběh o mimozenšt'anovi a podbarvuje svůj text klávesovýni vsuvkami. Je nad slunce jasné, že tyto manýry si přinesl od Franka Zappy, když byl členem jeho skupiny. Jako další omyl vidím song Frankenstein goes to the Disco od BC. Sedmiminutové bubnování za zvuku nějakého syntezátoru mi na náladě taky nepřidalo. Jinak album je z větší půle velmi dobré, zvuk se taky povedl. Live on tour in Europe je naprosto někde jinde, než předcházející koncert Shabazz /1975/, proto je nelze mezi sebou srovnávat. Kdyby nebylo těch dvou výtek, dal bych velmi silné ****z*****. Takhle to je o jednu méně. ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - George Duke Band : "Live" - On Tour in Europe
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Live @ Belgrade /and The 4th Dimension/
Tomuto koncertu předchází výborné studiové album Floating Point /2008/ a McLaughlin zařadil do playlistu koncertní šňůry tři skladby z této desky : Raju, Maharina a Five Peace Band. Zbytek skladeb je průřez z různých období a sáha až do druhé půle sedmdesátých let, když kapela zařadila song The Unknovn Dissident z desky Electic Dreams /1978/ do playlistu.
Když se nahrávalo album Floating Point, tak John asi ještě neuvažoval o skupině pod názvem 4th Dimension. Toto kombo vzniklo o něco později jako doprovodná skupina k Johnovému turné. Co se týče obsazení, tak jediným a původní členem 4th Dimension je klávesák a bubeník Gary Husband. V první sestavě hráli společně s Garym bubeník Mark Mondesir a francouzský baskytarista Hadrien Feraud. Ten si během turné zlomil malíček, tak do rozjetého vlaku 4th D. naskočil za jízdy italský záskok Dominique Di Piazza, který zpočátku musel hrát podle notového zápisu, jelikož vůbec nepočítal s touto situací. V současné době Čtvrtá dimenze hraje v sestavě :
Gary Husband - klávesy a bicí
Etinne M'Bappe - basa
Ranjit Barot - bicí
Rozdíl oproti původní skvadře by tu byl a to na postu bicích, protože Ranjit Barot je bubeník, který miluje polyrytmy a dává to na svém stylu hry znát.
Ale zpět do roku 2008. Koncert 16. 5. v Bělehradě je fantastický. John McLaughlin představuje svojí novou hudební vizi, která bude fungovat až do dnešních dní. Jedná se progresivní hudební fůzi, kde se mísí rychlost a technika s klidnými relaxačnimi plochami a všemu tomo vévodí všudypřítomná elektrická kytara s nádherným zvukem a pro zpestření produkce to občas John přepne do kytarového syntezátoru. Gary Husband /hrál taky v mých oblíbených Level 42/ je šoumen jak má být, Na závěr koncertu si odskočí od kláves ke svojí bicí soupravě a rozjede bubenický duel s Markem Mondesierem. Navíc vytváří zvláštní rytmiku tím, že se fackuje do tváří a má otevřené ústa u mikrofonu. Výsledný zvuk si dokážete představit.
Tohle dvd jsem viděl pouze jednou. Mám ho přepálené na cd-r, protože se mi to lépe poslouchá bez obrazu. Výborný koncert, který se nevyhnul ani Praze. Tento kvartet zahrál 21. 5. 2008 ve Velkém sále Lucerny a já byl přítomen. Taky jsem se dostal do zázemí, kde mi po kocertě podepsali všichni muzikanti album Industrial Zen. Ještě, že mě napadlo si ho vzít sebou.
Dát tomuto počinu plný počet hvězd, tak to asi ne, protože se nejedná o nic vyjímečného, jako třeba koncert John McLaughlin & The 4th Dimension, Jimmy Herring & The Invisible Whip - Live in San Francisco /8/12/2017/. Každopádně je to za ****z***** a půl na vrch a doporučení k poslechu Všem milovníkům instrumentální kytarové /a nejen kytarové/ jízdy.
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Live @ Belgrade /and The 4th Dimension/
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Stern, Mike / Neesh
Úplně první nahrávka amerického kytaristy, hrajícího tehdy fůzi jazzu a rocku byla nahrána v roce 1983. A byla vydána na vinylu pouze v Japonsku, takže tato sólovka se do podvědomí posluchačů MS dostala až po letech. Proto se mnohde uvádí, že následný počin Upside Downside /1986/ vydaný u Atlantic je Sternovým debutem. A já to vidím zrovna tak.
Mike Stern hrál v roce 1983 u Milese Davise, kde byl nahrazen Johnem Scofieldem, protože v tomto období hodně pil a užíval opiáty. A z této doby vznikla zajímavá nahrávka Neesh.
Neesh produkoval Hiram Bullock a nahrál taky doprovodnou kytaru. Bullock taky produkoval vinikající Upside Downside. I když tohle album patří kytaristovi, zdá se, že kytara nebude nejostřejší tužka v penále. To je saxofon a hra Davida Sanborna, i když v první skladbě Mike předvádí parádní dlouhé sólo, které si u mě vysloužilo palec nahoru. Klávesy jsou na albu vynechány, jsou nahrazeny jednoduchými kytarovými podklady, kde Sternovi patří levý chanel a Bullock je slyšet zprava. Melodie všech songů řídí saxofon a Stern se přidá sólovými vstupy. Tento model prakticky funguje po celou stopáž alba, která je na nějakých 40ti minutách. Skladba UP-Ology je moje nejoblíbenější na albu. Má pohodovou a pozitivní náladu. Poslední Neesh Zone - kytarový masakr bez účasti saxofonu a Mike se chce uhrát k smrti.
Závěrem : Sternova první nahrávka si u mě nevede špatně. Kdysi jsem dal čtyři hvězdy, dnes bych to snížil o půlku dolů.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Neesh
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Shabazz
Shabazz je v pořadí čtvrté album v diskografii BC a zároveň první živák. Jsou na něm pouze čtyři songy, ale to opravdu stačí na to, aby přesvědčily milovníky jazzrocku a fusion o tom, že se jedná o hudební klenot, kde se mísí ruku v ruce neuvěřitelná souhra a technika hry všech šesti zůčastněných. Pro Shabazz byly použity záznamy dvou stage : Z Montreux se použil track Taurian Matador, zbylé tři byly pořízeny z londýnského Rainbow Theatre a všechny jsou z jednoho turné roku 1974.
Shabazz - otvírák začíná kanonádou bicích, Billy provětrá svoji soupravu a předvádí zvuk své baterie. Skladba přechází do režimu všech tří dechařů, kteří na začátku hrají jako big band a prakticky jim tento song patří. Kytarista John Abercrombie hraje v pozadí a patří mu levá strana. Klávesák Milcho Leviev hraje zprava a taky spíš jako podklad pro dechy. Za půlkou skladdby dostane krátký prostor. Dechaři hrají víceméně free jazzové figury. Skladba mění tempa, všichni se podřizují Cobhamovi, který to žene nakvalt a pak přibrzdí. Co na tom obdivuji je to, že se nikdo neztratí a nástupy jsou přesné. To je ta souhra, kterou jsem zmiňoval v úvodu.
Taurian Matador /Spectrum 1974/ Tahle skladba má rychlý nástup, přechází do saxofonového sóla Michaela Breckera, celé je to pekelně rozjeté - pak to Billy utne a sólují pouze klávesy. Kapela se přidá po krátké době a všichni si to sfiští do finále.
Red Baron /Spectrum 1974/ Funky skladba s jazzovou příchutí, kde sóluje na trumpetu Randy Brecker a tady si střihne své sólo i John Abercrombie. On dostal prostoru i na předchozím Taurianu, ale to byly spíš takové "štěky".
Tenth Pinn je hlavně o Billyho bubenickém umění. Melodicky je skladba neuchopitelná, ale pro náročného posluchače, žádná překážka. Glen Ferrs sóluje na trombón, svou hru kroutí a ohýbá pomocí nějaké krabičky /asi Wah Wah/, vytváří zajímavou paletu zvláštních zvuků. No a nakonec se předvede i sám kapelník se svým umem a zakončuje bubenickým sólem. Pracuje s dynamikou i citem, napětím a relaxem.
Shabazz je pro mě jeden z nejlepších koncertů, které má Cobham ve svém portfoliu. Je to naprostá špička své doby. Dvě nové skladby přidávají na ještě větší zajímavosti nahrávky. Myslím, že zaslouženě *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Shabazz
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Chickenfoot / LV
Superskupina, která má ve znaku jednoduché ztvárnění kuřecího pařátu /mimochodem, kdyby logo bylo pootočeno směrem nahoru a bylo by v kruhu, přípomínalo by mi postoj za jaderné odzbrojení za studené války/ se po dvou studiovkách vydala vydat i žívý záznam. Koncertní cd pod názvem LV si překládám jako zkratku ke slovu LiVe nebo to může znamenat římsky číslo 55, což je asi nesmysl, protože tu nevidím nijakou souvislost mezi skupinou a čímkoliv spjatým k tomuto numeru.
Koncertní záznam se dělí na dvě části :
I když se jedná o cédéčko, tak ta první část placky je pojmenována SIDE A. Ačko je o čtyřech písních, které jsou zapsány na albu Chickenfoot III. Je to kratičký sestřih k tuné pod názvem Different Devil Tour 2012 a zajímavou změnou v sestavě je na postu bicích, kdy Chada Smithe střídá stejně zdatný a výkoný Kenny Aronoff.
Druhá část disku je pod názvem SIDE B. Tahle stopáž obsahuje pět songů z debutního alba, na bicí tu válí RHCP bubeník Chad Smith a tento záznam je v bookletu uveden pod názvem - Live rarities and B-sides, recorded 2009.
Rozdíly mezi A a B sides tu jsou : Ačko je zvukově čistější, ale jako koncert je to zahrané skoro jako na desce. Béčko je sice trochu zvuková koule, ale skupina předvádí koncertní show, která je za hranicí jejich první studoivky.
Každopádně je fajn, že Chickenfoot se předvedli světu i živě. Dobrý tah spatřuji v tom, že se na nahrávku použil záznam z dvou různočasových turné a každý s jiným bubeníkem. Nemyslím si, že by se tento koncert zapsal do dějin live nahrávek, ale je to dobrý /průměrný/ koncert. ***z*****
» ostatní recenze alba Chickenfoot - LV
» popis a diskografie skupiny Chickenfoot
White, Lenny / Renderors of Spirit
Nevím, jestli měl tento americký fusion bubeník v druhé půli devadesátých let výrazné tvůrčí období...ale vše tomu nasvědčuje. Po více jak dvanácti letech od alba Attitude/1983/, přichází v devadesátém pátém se svojí šestou sólovou deskou Present Tense a hned o rok později na ní navazuje albem Renderors of Spirit. A devadesátky zakončil fošnou Edge/1998/, která se mi jeví z těch tří jmenovaných jako nejmíň dokonalá - i když jsem po posledním poslechu /listopad 2024/ malinko otočil a Edge mi paslo přesně do mého gusta.
Renderors of Spirit je dramaturgií jinde, než předchozí Present Tense. RoS je zaměřený svým zvukem hlavně do rytmické sekce, kterou se obklopuje snad vším ze světa jazzu, funky, r&b a něco rapu. Lenny se tady vydal mírně jinou cestou, než u počinu Presente Tense, přesto si zachovává svůj vlastní ksichtík. Ten face spočívá v jeho dokonalém citu pro aranžmá a produkci.
Takže Lenny vyrazil vstříc světu v roce 1996 jinak - krom výrazné rytmiky, a silnými vokálními songy /Walk on By , Sailing , Beggin'/ a rapem /2000 Countdown/. Pracuje hlavně s piánem, saxofonem, trubkou, klarinetem a syntezátory. Kytara hraje v detailu. A v detailu se nesou celou nahrávkou různé hudební vychytávky, které při soustředěném poslechu ji obohacují.
Renderors of Spirit je album, které si bude užívat hlavně posluchač z fanouškovské základny Lennyho Whitea. A to jsem já. Pro mě měla deska skrytý náboj, objevený až později. Rozhoduji se mezi dobrou a výbornou deskou : Lenny White má málo sólových alb. Když pominu jeho skupinu Twennynine /roky 1979-81/, tak je jich od roku 1975 do RoS šest. V této konkurenci si Lenny "odemně" vysloužil ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Renderors of Spirit
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Tales From The Skeleton Coast
Tato deska z roku 2014 je zatím poslední studiovkou, na které se Billy Cobham zapsal coby autor všech skladeb a ještě desku produkoval. A dopadlo to vinikajícně. Album je to velmi bohaté po aranžerské stránce. Ke klasické produkci / g., b., keys. a piano, dr./ si Billy pozval mnoho dalších hostů a skladby vyšperkoval dechy, smyčci, flétnou, afrika a latino perkusemi, také opět použil Steel Pany, které se předvedly na jeho nahrávkách již dříve, např. projekt Culturemix. Premiérovým prvkem v jeho hudbě a na tomto albu je vokál jménem konakol. Je to vlastně perkusní zpěvný jazyk, pocházející z Indie. Jako jednoho z mnoha hostů si Cobham pozval kytaristu Carla Orra, který si zahraje akustické sólo. Carl hrál s B.C. na desce Focused /1998/ a live 2cd Compass Point /2013/.
Příběhy s pobřeží koster /to místo existuje. Je to část afrického západního pobřeží, kde ztroskotalo mnoho lodí/ jsou multikulturním dílem. Trocha Afriky, trocha Karibiku, něco z latinské Ameriky a Indie plus moderní jazzové struktury skladeb s čitelnou melodií, místy šlehnuté big bandovým zvukem, dělají s tohoto alba mistrovské dílo. Za absolutní bombu považuji poslední desetiminutovou skladbu Na Pasashok.
Tales from the Skeleton Coast je velmi dynamická propracovaná deska. Je příbuzná s alby Pallindrome /2010/, Fruit from the Loom /2007/. Má navíc jednu zásadní věc, kterou já zohledňuji ve zkáceném hodnocení. A to je to, že materiál je originální, bez žádných coververzí. Billymu se na konci kariéry povedl neskutečný kousek, který hodnotím *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Tales From The Skeleton Coast
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy