Di Meola, Al - Twentyfour (2024)

Twentyfour je Alovo druhé studiové dvojalbum v diskografii. Na světě neběhá moc hudebniků hrajících jazz a fusion, kteří by něčeho podobného dosáhli. Nutno dodat, že tento počin vznikal i v covidové éře, kdy se moc nekoncertovalo a muzikanti se tak mohli věnovat více skládání své hudby. 
Jak jsem někde zaregistroval, toto album mělo být původně opět ryze akustické. Jsem moc rád, že se tomu tak nestalo a Di Meola akustické kytary namíchal a propojil i s těmi na elektrický proud. Tak vznikla mnohem barvitější a podajnější hudba. Pod vládou Alových kytar si to rozdávají jemné perkuse a decentní bicí, vše dokonale harmonizované. A u těch perkusí se pozastavím. Překvapilo mě, že Al nasadil mezi své již tradiční perkusní nástroje poprvé i indická tabla. Hned se mi vybavil John McLaughlin a jeho koketování s indickou hudbou. Po melodoické stránce kytarovou hru podkreslují orchestrace, piána a jemné odstíny syntezátorů. V tracku Tears of Hope hraje i harnomika /tahací/. Jediný zpívaný song na dvojalbu je pod názvem Eden. Skladby mají různou časovou stopáž, jsou to songy od deseti minut /Immeasurable Part 1/, až po dvouminutovou jednohubku Testament 24. 
Ze všech patnácti písní, které se zde nacházejí se jednoznačně nedá vypíchnut žádná, která by mi dominovala na ostatními. Žádný velký hit, ale ani žádný průser. Pravdou však je, že poslechová cesta a uchopení tohoto díla byl pro mě běh na delší trať. První skladba, která mě oslovila byla Ava's Dance in the Moonlight. Potom se postupně přidaly další a další. Je to stejné jako s předchozíni Alovymi alby Opus /2018/ nebo Elysium /2015/. Trvá mi nějakou dobu se proposlouchat do poměrně složitých hudebních postupů. 
Dvojalbum Twentyfour není dílo, které by se v diskografii ADM vyjímalo nad ostatními. Takže pět hvězd nedám, ale oceňuji to, že se na tak velké hudební ploše děje něco velmi zajímavého. Takže tři jsou taky málo. Zbývají tedy ****z*****. Kdo sleduje Al Di Meolu, tohle je vyloženě povnnost. Pro ostatní to bude - buď ano nebo ne.