Profil uživatele Jarouš
Recenze:
Omega / Omega Rhapsody
| 2016-06-21 | Co k tomuto albu říci? Klasické pecky (a perly) Omegy jsou zde v orchestrálním aranžmá, které nepůsobí, podle mne, samoúčelně. Je to prostě jiný pohled. Hodnocení na Progarchives je 3,71. Já, pro kterého v sedmdesátých létech, bylo při cestě do Prahy "povinností" navštívit maďarské a polské kulturní středisko, přidávám (možná i trochu ze sentimentu) další hvězdičku a zaokrouhluji na 5.
» ostatní recenze alba Omega - Omega Rhapsody
» popis a diskografie skupiny Omega
Genesis / Abacab
| 2016-02-05 | Cesta od "And Then There Were Three...", přes "Duke" k "Abacab" je cestou od progresivity k jednoduchosti až taneční. Skalní posluchači byli touto proměnou zaskočeni, někdy až znechuceni. Přiznejme si však, že kdyby dnešní komerční rádia (jejichž poslechu se občas nevyhne nikdo), hrála takovouto hudbu, byl by to velký úspěch. "Abacab" mám z této trojice nejradši, protože si již na nic nehraje, změna je jasná, progrock je pryč a zůstala kvalitní komerce.
» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis
Deep Purple / Now What?!
K napsání recenze mne přiměl koncert DP 28. října letošního roku v Plzni. Z nedostatku času jsem ji tehdy nedokončil, a tak se k ní teď vracím. Několik skladeb z tohoto zatím posledního řadového alba zaznělo i tam. Deska je potvrzením skvělé muzikantské formy současné sestavy. Celé album zní příjemně, svěže, má pěkný zvuk a jsou zde i silné skladby. Obdivuhodný je výkon Iana Gillana, kterému to stále skvěle zpívá. Vynikající je i Steve Morse a pochopitelně i geniální rytmická dvojka Glover & Paice. Hlavním tahounem je však Don Airey, který ovládá hammondky s podobnou virtuozitou jako jeho předchůdce Jon Lord na těch nejslavnějších deskách ze 70. let. Album produkoval Bob Ezrin, který spolupracoval s veličinami jako Pink Floyd, Alice Cooper nebo Peter Gabriel. Velkým plusem „Now What ?!“ je, že se kapela nesnaží vracet do dob, kdy tvořila špičku hardrockové progrese, ale naopak je jakýmsi završením a pomyslnou rekapitulací jejich tvorby za posledních dvaceti let. Na kvalitu a význam alb jako byly "In Rock", "Machine Head" nebo "Burn", již dosáhnout nemohou a tak působí dojmem, že si hrají sobě i posluchačům „jen“ pro radost. Přesto rozhodně nenudí a občas i v mezích umírněného pokroku překvapí. Rozhodně to není kousek jenom pro kompletaci sbírky.
„A co teď?“.
Podíváme se na zoubek jednotlivým skladbám.
Úvodní "A Simple Song" opravdu vypadá jako „jednoduchá píseň“ se všemi známými párplovskými atributy. Začátek je klidný, melancholický až nostalgický s poklidnou kytarou, Paiceovými činely, s nenápadnými klávesami v pozadí a tichým Gillanovým hlasem. Nabízí se vzpomínka na atmosféru legendárního alba In Rock. Klid netrvá dlouho a po breaku na bicí se naplno rozjede mašina Deep Purple: přesný hodinový strojek rytmiky, harmonická a melodická stěna hammondek a kytary, a uprostřed toho pan zpěvák; stejně jako na jejich koncertě.
Následující "Weirdistan" nepřináší nic přelomového, ale to již asi od DP ani nechceme a neočekáváme. Klasický sound s lehce arabskými motivy a krásnými sóly Steve Morse a Dona Aireyho.
Skvostný temný začátek "Out of Hand" s kostelním zvonem a smyčci překvapí a evokuje ranné Black Sabbath. Záhy se však dočkáme typického DP modelu; není to nic nového pod sluncem, ale také nic, co by nudilo.
"Hell to Pay" je asi nejtypičtější párplovskou peckou jako ze starých dobrých sedmdesátek: řízné kytarové riffy, nápaditý refrén s excelentním vokálem a nechybí ani sólo na hammondky.
"Body Line" začíná sólovými bicími, přidává se svěží lehce funky kytara, klávesy a zpěv. Z DP pořád vyzařuje živelná rocková radost a nespoutanost, a dokazují, že stále mají co říci.
"Above and Beyond": dunící basa, hammondky jako od Lorda. Jemu je také tato skladba, spolu s „Uncommon Man“, věnována. Příjemná téměř art rocková balada.
„You draw back your curtain - A wavy goodbye - Lift up your arms - And look up to the sky“
„Zatáhl´s oponu - máváš sbohem - zdvíháš ruce - a hledíš vzhůru do nebe“
"Blood from a Stone" začíná bluesově elektrickým pianem a procítěným zpěvem. Vzdáleně se zde ozývají Doors. Tato poloha se střídá s důraznější pasáží se zapojením celé kapely a kytarovým sólem. Závěr patří krátké tečce na hammondky.
"Uncommon Man" je druhá ze skladeb věnovaných Jonu Lordovi.
„But the man - Is still alive - Oh, oh, oh - It’s good to be king“
Tichý a nostalgický začátek tak trochu v pink floydovském duchu pomalu přechází v typický zvuk DP s vlivy klasické hudby (objeví se slovní a hudební vtípek - citace pasáže z "Fanfare For The Common Man").
"Après Vous" je další skladbou připomínající staré dobré DP. Řízný nekompromisní hard rock, ale s malým překvapením. Ve chvíli, kdy logicky očekáváme nástup kytarového sóla, tak nepřichází, ale nastupují hammondky a smyčce. Za doprovodu kláves se krátké kytarové sólo objeví až na konci skladby.
"All the Time in the World" je jemná, klidná rocková balada z rodiny těch, které by neměly chybět na žádném správném hardrockovém albu. Gillan zpívá uvolněně a kapela ho decentně podbarvuje.
"Vincent Price" je pocta legendárnímu hororovému herci, který zemřel v roku 1993 ve věku 82 let. Na chrámově znějící klávesové intro a sbor navazuje tvrdý zvuk kapely, kde má hlavní slovo Morseho kytara, a to jak v beglajtech spolu s Gloverovou basou, tak v nádherně vystavěném sólu. Důstojná tečka za albem.
"It'll Be Me (bonus track na special edition) je klasická rokenrolová pecka, kde zaujme akustický klavír v pozadí a hravost pánů rockerů.
Tak to je vše.
„A co teď?“.
Je leden 2016 a objevují se zprávy, že DP chystají nové album. Pokud bude alespoň tak dobré jako toto, máme se na co těšit.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Now What?!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Pink Floyd / 1965: Their First Recordings (EP)
| 2015-12-03 | Zajímavá ukázka toho, s čím PF začínali. Skladby jsou převážně bluesrockové. Lehký náznak dalšího vývoje ve znamení Syda Barretta je slyšet v páté skladbě "Butterfly".
Na kytaru ještě nehraje Gilmour, ale Rado Klose, celým jménem Rado Robert Garcia Klose, britský bluesrockový a jazzový kytarista a v jedné písni ("Walk with Me Sydney") zpívá Juliette Gale, první Wrightova manželka.
Hvězdičky udělovat nebudu, protože je to s další tvorbou PF zcela nesrovnatelné. Beru to jen jako raritu.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - 1965: Their First Recordings (EP)
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Marley, Bob / Soul Revolution
Při poslechu Boba Marleyho se mně vždy chce parafrázovat stoneovské „It´s Only Rock´n´Roll ….“ - „It´s Only Reggae ….“.
Toto album patří v jeho tvorbě mezi moje nejoblíbenější. Písničky jsou hudebně plné pohody, lehkosti a sluníčka. Doprovod je střídmý, víceméně akustický. Tato poloha je mně bližší než pozdější zvuk plně elektrifikované kapely. Možná i proto, že jsem se s Marleyho hudbou seznámil na mejdanech začátkem osmdesátých let, kde ji hrál výborný kytarista Michal Röhrich na španělku.
Závěrečná skladba „Mr. Brown“ se z té pohody vymyká. Začíná temnými tóny syntezátoru a ďábelským smíchem. Úvodní syntezátorový motiv se pak opakuje v celé skladbě. Prostě „Mr. Brown is a clown who rides through town in a coffin“ („Pan Brown je klaun, který jezdí městem v rakvi“). Běhá mně mráz po zádech. Hodně zvláštní konec této pohodové desky.
» ostatní recenze alba Marley, Bob - Soul Revolution
» popis a diskografie skupiny Marley, Bob
Wilson, Steven / Hand. Cannot. Erase.
Cesta k tomuto albu byla pro mne dosti dlouhá. Po prvních dvou posleších jsem je zavrhl jako nezajímavé. Později jsem se vrátil a s každým dalším pozorným poslechem jsem byl čím dál tím více nadšenější.
Jak to tedy nakonec vidím. Moderní progresivní rocková hudba, která čerpá z oblastí klasického rocku, elektronické sféry, jazzu, ambientu, britské alternativy, ale i moderního popu. Je to koncepční album, Wilson uvádí, že je inspirováno do-kumentem o jisté krásné a úspěšné ženě, o které 3 roky nikdo nevěděl, nikdo ji nepostrádal, všichni na ni z neznámých důvodů zapomněli a poté ji nalezli v jejím bytě mrtvou.
Úvodní „First Regret“ je příjemná, spíše ambientní miniatura, která sama o sobě nijak neuchvátí. Slouží spíše jako úvod pro následující desetiminutovou kompozici.
„3 Years Older“ je jedním z vrcholů alba s množstvím úchvatných momentů. Velmi zdařilá kompozice, bohatá na rytmické i zvukové zvraty. Začíná krásnou zvonivou kytarou, na níž se postupně nabalují další nástroje. Zvuk přitvrdí, ale nechybí ani tiché pasáže s klavírem. Tato skladba asi nejvíce navazuje na před-chozí album z roku 2013 The Raven That Refused To Sing.
Naopak titulní skladba „Hand. Cannot. Erase“ je ukázkou příklonu k jednodušším, řekněme poprockovým postupům. Je to stále Wilsonovský rock, ale jakoby určený širšímu posluchačskému publiku. Označení pop zde nepoužívám hanlivě. Píseň má spoustu zajímavých hudebních nápadů, je perfektně provedena a nahrána. Bylo by krásné, kdyby takovouto hudbu hrála „hitrádia“. Dovolím si tady vsunout ironickou otázku: Je hudba např. skupiny Asia progrockem nebo poprockem?
„Perfect Life“ byla vybrána jako první singl z desky. Má jednoduchou, ale zají-mavou strukturu. Začátek je minimalistický trip-hopový se zpovědí hlavní hrdinky (hlas Katherine Jenkins) tohoto koncepčního alba. V druhé části se přidává Stevenův zpěv a ostatní nástroje a skladba končí jako plnohodnotná popová balada s lehce elektronickým podkladem. Prosté, sdělné, působivé. Steven nám ukazuje, že umí složité progresivní kousky stejně jako jednoduší až minimalistické věci.
„Routine“ patří k dalším vrcholům alba. Na devítiminutové ploše se neustále něco děje. Začíná se poklidně Stevenovým zpěvem pouze s klavírem. Nástroje se začínají zahušťovat a přidává se izraelská zpěvačka Ninet Tayeb s velmi zajímavým hlasem. Její vklad je naprosto fenomenální, přináší velké dramatično a napětí, ale i něhu. Jemný závěr “Routine” připravuje nástupní pole pro následující skladbu
„Home Invasion“, která patří spolu s „Regret #9“ k experimentálnější části alba.
Do klávesového intra nekompromisně vtrhne výrazná rytmika a nervózní ostré metalové rify. Zhruba v polovině skladby přichází zklidnění a Wilsonův vokál nás provede do psychedelicky zabarveného závěru, kde jestliže chceme, můžeme zaslechnout vzpomínky na barretovské období Pink Floyd. Nekompromisním rifem plynule přejdeme v následující
„Regret #9“, která pokračuje v navozené psychedelii. V podstatě se jedná o dvě výhradně instrumentální sólové části. Zahajuje syntezátor, který následně pře-dává slovo kytaře zpívající nad zvukovou stěnou se skvělou baskytarou a ham-modkami. Závěr je čistě akustický a jsou zde zakomponovány dětské hlasy, které potom uslyšíme ještě v závěru alba.
„Transience” je krátký akustický předěl s křehkým Wilsonovým zpěvem.
Třináctiminutová „Ancestral” je nejdelší skladbou a vrcholem alba. Začátek je tichý a klidný, lehce elektronický. Po krátkém flétnovém sólu hudba postupně začíná nabývat na intenzitě, přidávají se stále hlasitější smyčce. Stevenův hlas zní naléhavě, zazní i sborový zpěv a přichází krásné kytarové sólo. Po něm se hudba opět zklidní a slyšíme opět skvělý vokál Ninet Tayeb a následné syntezátorové sólo. Skvělým momentem je mezihra s baskytarou a jakoby zvonkohrou. Hudba opět nabývá na naléhavosti. Tvrdé rify dovalí hudbu ke krátkému akustickému závěru této skvělé kompozice.
Předposlední „Happy Returns“ uklidní a po předchozí dramatické kompozici dovede k závěru alba. Začíná klidným téměř folkrockovým zpěvem za doprovodu klavíru a akustické kytary. Na závěr zvuk zahušťuje elektrická kytarou a i zpěv se stává důraznějším. Skladba končí klidnou pasáží a plynule přechází v závěrečné
„Ascendant Here On…“, což je kratičký, jakoby ze sna vytržený, téměř andělský popěvek. Ke konci se ozývají dětské hlasy. Je to vzpomínka na dětství, a nebo okamžik, kdy tělo opouští pozemskou tělesnou schránku, a nebo obojí?
A závěr: po úvodní skepsi, která se postupně měnila v nadšení, je to pro mne jednoznačně pět *****.
» ostatní recenze alba Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven
Crippled Black Phoenix / OH'ECH-OES (with SE DELAN)
Při prvním poslechu jsem si řekl: Vezme se hudební materiál za 5* a muzikanti také za 5*. Po vzoru Pejska a kočičky od Karla Čapka se to zamíchá a uvaří. A jak chutná "dort", který vznikne? Chuť nic moc, měly si radši koupit originální prověřenou značku. To už podruhé nemusím.
Jenže druhý den mně to nedalo a pustil jsem si album znovu. A vida, ono je to docela zajímavé. Tak jsem poslouchal dál a dál, líbilo se mi to stále víc. CBP se pustily do originálních skladeb opravdu odvážně a dostali se do dalších rozměrů snové ireality. Syd Barrett by se podle mně mlsně olízl a dal by palec nahoru.
Takže nakonec 5*.
» ostatní recenze alba Crippled Black Phoenix - OH'ECH-OES (with SE DELAN)
» popis a diskografie skupiny Crippled Black Phoenix
Citron / Radegast
| 2015-08-15 | Citron běžně neposlouchám, výjimečně z nostalgie.
Tato kapela ve své době sice patřila ke špičce oficiálního československého socialistického metalu, ale bylo to takové "Big In Japan". Osobně z tohoto období dávám z publikovaného metalu přednost Arakainu a Törru, kde cítím více živočišnosti.
Autentický metal se v té době hrál spíše po vesnických hospodách.
Za nejzajímavější pasáž z tohoto alba považuji intro titulní skladby.
Např. Balada Už couvám je však vrcholem unylosti. Už zase mi scházíš je jen nepatrně lepší.
Valašský rok považuji vedle titulního a závěrečného Radegasta na tu dobu za docela zajímavé.
Ortodoxním metlošům se omlouvám, ale zpěv Ladislava Křížka má k jeho (zřejmě) vzoru Bruce Dickinsonovi hodně daleko. Právě vokální projev je pro mne největší slabinou alba. Představuji si na tomto místě Aleše Brichtu, a myslím si, že celkové vyznění by bylo mnohem lepší.
Bohužel, díky kontextu tehdejší doby, pouze dvě hvězdičky. Jinak by to bylo jen za jednu.
» ostatní recenze alba Citron - Radegast
» popis a diskografie skupiny Citron
Zappa, Frank / Feeding the Monkies At Ma Maison
FZ sám bez dalších hudebníků (kromě dcery Moon) zde exceluje nikoliv na kytaru, ale na synclavier, elektronický klávesový nástroj. Na nahrávce se střídmě podílí jeho dcera Moon krátkými hlasovými vsuvkami.
Za soustředěný poslech jsme odměněni výletem do fantaskních krajin a prostorů.
Podobně na mne působila v 70-desátých letech Niemenova kompozice Requiem dla van Gogha s famózním kontrabasistou Helmutem Nadolskim.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Feeding the Monkies At Ma Maison
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
VARIOUS ARTISTS / Bazarem proměn - Tribute To Vladimír Mišík
| 2015-06-27 | 1. Slunečný hrob - Musica Folklorica: Otvírák desky zní dobře. Kytaru Radima Hladíka nahradil cimbál a housle. Pěkná atmosféra. Co bude dál?
2. Sadem, lesem, parkem - Bratři Orffové: Nic mně to neříká. Sterilní.
3. Tea and Crumpets - Ondřej Galuška: Hudba ani zpěv nejsou špatné. Ale proč text v angličtině?
4. Variace na renesanční téma - Lesní zvěř: Dobrý cover, temnější než originál. Posouvá původní verzi do jiné dimenze.
5. Návštěvní den – Květy: Nelíbí, nepřesvědčivé, o ničem.
6. Tma stéká do kaluží – Ladě: Líbí. Platí to, co u Variace na renesanční téma. A v dáli slyším Toma Waitse.
7. Stříhali dohola malého chlapečka - Jan P. Muchow feat. Ela: Muchow ano, Ela ne – méně teatrálnosti by přispělo. Přeskakuji na další song.
8. Bazarem proměn – Jarret: Zde tak trochu nevím. Není to špatné, ale pro mne to zní jako cover Mišíka a CK Vocalu.
9. 20 deka duše – Kieslowski: Nelíbí. Cítím jakoby „pokus o umění“, který ale vůbec neodpovídá textu.
10. Cesta do dětství - Mňága & Žďorp: Bohužel. Ani Mňága ani Mišík.
11. Ďáblíci - Lucie Redlová: Nezarmoutí ani nenadchne.
12. Noc - Boris Carloff: Z Mišíka toho moc nezůstalo, a Carloff má dobré svoje skladby,
13. Co ti dám – ILLE: Nelíbí, nepřesvědčivé, o ničem.
14. Koukni na tu fotku - Tady To Máš: Dobré zpracování, ctí originál a má svoji duši.
15. Balada - David Stypka Band: Líbí, má to atmosféru. Zpěv odpovídá textu. Hudba dobře podbarvuje. Cítím lehký odkaz na balady Toma Waitse.
16. Deserted Alley - Nylon Jail: Moderní psychedelika se potkává s klasickou v původní nahrávce Blue Effectu. Hudební provedení dobré. Zpěvák je pro mne někde trochu jinde – syntíkové 80desátky.
17. S nebem to mám dobrý - ZVA 12-28 Band: Pěkné. Fajn šraml-blues.
18. Sochy – Jablkoň: Kapela hraje dobře, ale zpěvaččin hlásek jako skřivánek je perp mne zcela vedle a úplně zabíjí Kainarův vášnivý text.
19. Co jsem si vzal - Tara Fuki: Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz-Nazir se originálu zhostily dobře, ale vadí mi zde neupravený v mužském rodě (… co jsem si vzal, mohu si nechat).
20. Proč ta růže uvadá – Bran: Líbí, zvláště instrumentální zpracování. Keltské motivy k Mišíkovi sednou.
21. Byl jsem dobrej - Jan Spálený & ASPM: No comment. Perfektní. Mišík a Spálený jsou podobná krevní skupina.
22. Jua kaburi – Čankišou: Pěkné zakončení. S Mišíkem to sice nemá nic moc společného, ale Čanki jsou skvělí.
» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Bazarem proměn - Tribute To Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS