Deep Purple - Now What?! (2013)

Písať recenzie na rockové legendy je niekedy pre mňa asi tak zaujímavé ako ísť na predvolebný guláš, či predvolebnú šišku a počúvať ako nám bude dobre. Aby som teda nebol nespravodlivý, tak skutočne tú potrebu niekedy cítim a v prípade Deep Purple ju urobím aj vcelku rád. Časy, keď som počúval In Rock, Machine Head či Burn sú už dávno preč. Nová zostava s gitarovým mágom Steveom Morseom má však tiež niečo do seba, čo dosť výrazne dokazuje Now What s otáznikom aj výkričníkom.

Po prvýkrát je veľa veci priemerných a podobne to bolo aj u mňa s týmto počinom. Ďalšie vypočutia ponúkli čosi vskutku zaujímavé. Deep Purple natočili dosku, ktorá nespomína na minulosť, ale naopak pozerá hrdo vpred! Navyše aj pritvrdili a využili progresívnejší koncept. Je to muzika, ktorú by som od starých pánov nečakal, pretože vymýšľať novoty na staré kolená nie je žiadna sranda. Myslím si však, že za touto novou tvárou stojí predovšetkým svetom ošľahaný Don Airey, toť náhrada za Jona Lorda.

Kebyže som v alkoholickom opojení, tak poviem, že A Simple Song je skladba Iron Maiden, aspoň teda čo sa týka toho úvodu. No ale keďže nie som, tak musím uznať, že tá podobnosť nie je vôbec škodlivá. Ba práve naopak, je priam osviežujúca. Nové myšlienky a zvuky ponúkajú aj ďalšie veci. Dôležité sú však hlavné motívy, refrény a aranžmány, ktoré sú absolútne presvedčivé, nech už sa pohnú kamkoľvek. Typický purpleovský groove rytmus obsahuje napr. Out Of Hand alebo Bodyline. Bez Paiceho bubeníckeho vkladu by som si Deep Purple snáď asi ani nevedel predstaviť. Progresivitou zaváňa Above And Beyond a predovšetkým vrcholná Uncommon Man. Klávesový motív z hlavy Dona Aireyho je priam neodolateľný. K tomu všetkému božská gitarová práca Stevea Morsea na celej ploche albumu, ktorá dostala náležitý priestor aj zvukovú ostrosť. V podstate tu žiadnu špatu nevidím a ani nepočujem, čo je zásadná črta tohto diela.

Now What?! rok čo rok potvrdzuje svoju silu a nadčasovosť. Sú muzikanti, ktorí budú až do konca svojej kariéry robiť skvelú muziku. Táto partička toho už dokázala dosť. No som nesmierne rád, že v ich diskografii sú aj novšie počiny, ktoré si zaslúžia najvyššie uznanie. Deep Purple totiž práve tu dali svojim fanúšikom to, čo sa od veľkej kapely skutočne očakáva, napriek tomu, že to dokazovať už nemuseli.
reagovat

Na stále ještě poslední desku a v té době tedy novinkovou Now What?! jsem byl patřičně natěšen. Přeci jen od poslední Rapture... uplynulo osm dlouhých let a stále častěji vyplouvala na povrch otázka, zda-li ještě pánové vůbec někdy něco vydají. Všem pochybám byla tedy učiněna přítrž roku 2013 a pro mnohé fanoušky to byl rok Gillanovi bandy.
Na úvod musím říci, že mi stávající sestava s Morsem u kormidla velmi imponuje a nedám na toto složení dopustit. Však také alba pod jeho taktovkou řadím k tomu nejlepšímu co skupina vydala, především Purpendicular, Bananas i Rapture of the Deep se v mém pohledu směle dokážou zařadit na roveň klasickým 70-tkovým dílům tehdy mladistvých klučinů. Naprosto chápu, že pro valnou většinu fanoušků toto srovnání napřichází vůbec v úvahu, ale jelikož jsem se k mistrům hard rocku propracoval až o mnoho let později, to už v kapele dávno struny nebrousil Blackmoore, předpojatost nikdy nebyla na místě. Morseova hra, nápaditost a pohoda, které do kapely spolu s ním přišli, dle mého úsudku pročistili ovzduší a pomohli opět nastartovat tuto skomírající jednotku. V dalším plánu jsem samozřejmě šťasten že na všech těchto i dalších deskách se stále podíli stěží nahraditelná rytmická dvojice Glover / Paice a i když s věkem přeci jen Gillanovi dochází hlasivky, srdnatě bojuje a nechce dát najevo sebemenší únavu. Ještě zmíním, že produkční taktovku tentokrát sevřel Bob Ezrin a i když jsem čekal celkově mohutnější sound, konečný zvuk se myslím povedl.

Překvapivě romantické akordy vycházejí z kytary v úvodní A Simple Song- přidává se jedinečná barva zpěvákova hlasu, nástup hammondek a rytmiky je neúprosný, nástroje se rozehřívají a od počátku je poznat že tato kolekce nebude podobná žádné předchozí, Ezrin táhne kapelu po jinačejších cestách než jeho předchůdci.
Weirdistan- jasná basová linka, Gillan ve velké pohodě, klávesy suplující smyčce, "nové" kytarové sólo, tahle skladba musí zaujmout a bavit, ve slovním spojením opakujícím se ke konci -It's beautiful- má myslím mistr pravdu, dostavuje se spokojenost a úsměv ve tváři, je to veskrze nádherné.
Odbíjení hodin, staršidelné zvuky, napětí podporuje tahání smyčců, zabijácký riff a temnota rozprostírající se kolem nás nevěstí nic dobrého, Gillan vnáší do svého hlasu napětí a zkázu, kapela ovšem jede na doraz, vše jí vychází, od originálně pojaté stavby písně, přes onu náladu, až po ojediněle zahrané kytarové sólo. Taková je Out of Hand.
"Nejobyčejnější" rocková jízda vyplouvá na povrch během Hell to Pay- tamburína po celou dobu slušně přizvukuje a vyřvávaný refrén strhává především v koncertním provedení.
Paiceho jazzově hrátky na začátku i v průběhu Body Line- patří k dobrému tónu a zajímavému zpestření alba, úplně vidím "kluky" ve studiu jak se dobře baví.
Temný kytarový riff s Donovými hammondy v zádech otevírá šestou Above and Beyond- motiv se opakuje a napětí jemně roste, vysvobodí nás až lyričtější Gillanův vstup plný uvolněné a pohodové nálady. Tyto dva aspekty se poté během písně střídají.
Mistrné Morseho tóny volně klouzající po hmatníku, Ian v nejlepší formě a nápaditý Airey staví jeden z pomníků tohoto alba, píseň Blood From a Stone- nezná mantinely a zadumaně se posunuje pomalými kroky vpřed. Příchází ohromující kytarový poryv a upozorňuje, že skladba má i své dynamické vrcholy. Do závěru jemně swingující Paice a kytarové sólo tlačí skladbu vzhůru.
Meditativní začátek osmé Uncommon Man- postupně vyloupne za zvuků fanfár slušný rockový kousek, v němž mají hlavní slovo stařičké hammondy.
V ostrém tempu startuje Après Vous- kapela má slušně našlápnuto hned z úvodu, Gillan přednáší v čele a jasně definuje kdo má v této skladbě hlavní slovo, s jeho technikou vše roste i padá, on je tady ten motor co vše žene kupředu. Pak je tu ale ještě velice solidná instrumentální část, kde si o slovo řeknou Glover a Paice v nevšedně budované rytmické linii, doplňované ostatnimi nástroji.
Vyloženě vymazlená záležitost se nazývá All the Time in the World- pohoda, obrovský nadhled a nápaditost čiší z této navýsost příjemné písně, radost poslouchat párplíky v oné poloze, jsem spokojen, že by vrchol alba?
Varhaní ozvěny s ďábelským chorálem vtrhnou přímo do prostřed zmíněné pohody nastolené předchozí písní a snaží se nás rozcupovat na kousíčky, drsná naléhavost a drajv s jakou píseň útočí (text navyjímaje) na naše smysly je obdivuhodná, tolik síly v sobě kapela dokázala najít a její attack je bolestný. Morse vystřihne jedinečná sóla a je tu opět onen hororový lomoz do něhož ječící Gillan volá: Chci sedm křičících pannen na obětním oltáři.
Peklo i Boha, vrzající dveře, zombie, aaaaah! Tečka, konec, vše dokonáno jest.

Nakonec jsem si album během recenze projel dvakrát, poprvé se jeho účinek dostavoval pozvolna a bavil jsem se zhuba od poloviny, na podruhé jsem byl už patřině strhnut.

Musím přiznat, že mi tenkrát zmíněná kolekce dala docela zabrat, naposlouchávání a utváření dojmu na toto album byl běh na dlouhou trať. Postupně se však dostavoval žádoucí vděk. Ortel dnešních dnů zní- je to rozmanitá kolekce jedenácti samostatně fungujících a nadmíru zajímavých písní.
Tato deska představuje pro mne klasické Purple, pány jež se s nadhledem dokáží vypořádat s vyšším věkem a především toužící, ještě jednou si skladatelský a nahrávací proces ošahat a především užít.
reagovat

Martin H @ 26.04.2016 16:57:05
Zdravím, Horyno. Osobně bych desku hodnotil o něco menším počtem hvězdiček, ale to nic neubírá na skutečnosti, že se od starých pánů jedná o velice slušnou práci. A to samozřejmě platí i pro tebe. Dík za příjemné čtení.

horyna @ 26.04.2016 17:01:49
Martin H: velké díky tobě a jsem rád, že se pořád najdou posluchači, jež dokážou ocenit kvalitu u této kapely i v jejím pozdním období.

Jarda P @ 27.04.2016 06:26:35
Dobrá deska, po Purpendicular v sestavě s Morsem asi nejlepší. Už nahráli nové alebum tak jsem zvědav co z toho vyjde. Pro jistotu moc neočekávám, třeba budu mile překvapen. Naživo už jsem je ale po loňském koncertu v Ostravě navždy pohřbil :-). Proti Morseovi nic nemám, ale jeho podání Blackmoreových sól mi trhá uši. Snaží se je zahrát po svém, ale jelikož tam mám zažitého Ritchieho 40 let, tak mi to nesedí.

horyna @ 27.04.2016 10:27:59
Jarda P: cože?? nová deska už čeká před obchody?? :-) Co se týče živé prezentace, rok před tím ve Slavkově, to ještě Ian docela dával, věk ale byl už znát.

Jarda P @ 27.04.2016 10:48:49
Horyna: v tom Slavkově jsem byl taky (vlastně nadvakrát kvůli bouřce) a koncert to byl vynikající včetně zvuku. Možná nejlepší, který jsem s DP zažil. Ten loňský v Ostravě byl ale zvukový děs. Proto už jsem na ně rezignoval a užívám si je s desek.

horyna @ 27.04.2016 10:51:29
Jarda P: tak to jsem mokli současně :-) :-) no jasně, desky, ještě že tam se dá ledacos zachránit :-) u nás prostě někteří lidé dobře zvučit nedokážou

bullb @ 28.04.2016 13:04:41
horyna: ďakujem za pekné čítanie. To ma pohlo k počúvaniu tohto albumu. (D.P. som prestal sledovať po "Supraphonskom" LP asi House of Blue Light). Napriek tomu sa vyjadrím: 5* je veľa, aj keď ide o veľavážených D.P. Je to viac menej pesničkové album, na hard rock sa to len hrá. Je to pochopiteľné, veď páni sú v rokoch (ako aj my). Najviac sa mi páči Apres Vous. Dík ešte raz, budem ho ešte počúvať, možno si zvyknem ...

horyna @ 28.04.2016 16:32:42
bullb: díky moc, je super když recenze vede posluchače k tomu, aby dal albu šanci. Koukám že jsi na D.P. zanevřel před dlouhou dobou, nevěřím že by tě jiné jejich novější desky neoslovily?

horyna @ 03.05.2017 09:22:47
Není to žádným pravidlem, přesto si často, v době naposlouchávání některého nového alba, rád připomenu to předešlé. Dnes jsem tak učinil s Deep Purple a zhruba po roce, znovu provětral předešlou desku Now What?!
Výrazný rozdíl, týkající se srovnání s Infinite, je patrný okamžitě. Zvuk je posunutý jinam a Infinite mi po této stránce sedne ke kapele kalibru D. P. přesněji, je srozumitelnější, jde "víc po krku", i do hloubky. Přesto z desky předešlé, citím mnohem větší pestrost, variabilitu a snahu o posunutí mentinelů. Vyhovují mě ale obě polohy, kdyby však kapela na letošní album umístila na pozici osm, či deset, skladbu typu Blood from a Stone, nebo All the Time in the World, čas napnula o nějakých 8-10 minut, zachrochtal bych hlasitěji.

K napsání recenze mne přiměl koncert DP 28. října letošního roku v Plzni. Z nedostatku času jsem ji tehdy nedokončil, a tak se k ní teď vracím. Několik skladeb z tohoto zatím posledního řadového alba zaznělo i tam. Deska je potvrzením skvělé muzikantské formy současné sestavy. Celé album zní příjemně, svěže, má pěkný zvuk a jsou zde i silné skladby. Obdivuhodný je výkon Iana Gillana, kterému to stále skvěle zpívá. Vynikající je i Steve Morse a pochopitelně i geniální rytmická dvojka Glover & Paice. Hlavním tahounem je však Don Airey, který ovládá hammondky s podobnou virtuozitou jako jeho předchůdce Jon Lord na těch nejslavnějších deskách ze 70. let. Album produkoval Bob Ezrin, který spolupracoval s veličinami jako Pink Floyd, Alice Cooper nebo Peter Gabriel. Velkým plusem „Now What ?!“ je, že se kapela nesnaží vracet do dob, kdy tvořila špičku hardrockové progrese, ale naopak je jakýmsi završením a pomyslnou rekapitulací jejich tvorby za posledních dvaceti let. Na kvalitu a význam alb jako byly "In Rock", "Machine Head" nebo "Burn", již dosáhnout nemohou a tak působí dojmem, že si hrají sobě i posluchačům „jen“ pro radost. Přesto rozhodně nenudí a občas i v mezích umírněného pokroku překvapí. Rozhodně to není kousek jenom pro kompletaci sbírky.
„A co teď?“.
Podíváme se na zoubek jednotlivým skladbám.

Úvodní "A Simple Song" opravdu vypadá jako „jednoduchá píseň“ se všemi známými párplovskými atributy. Začátek je klidný, melancholický až nostalgický s poklidnou kytarou, Paiceovými činely, s nenápadnými klávesami v pozadí a tichým Gillanovým hlasem. Nabízí se vzpomínka na atmosféru legendárního alba In Rock. Klid netrvá dlouho a po breaku na bicí se naplno rozjede mašina Deep Purple: přesný hodinový strojek rytmiky, harmonická a melodická stěna hammondek a kytary, a uprostřed toho pan zpěvák; stejně jako na jejich koncertě.

Následující "Weirdistan" nepřináší nic přelomového, ale to již asi od DP ani nechceme a neočekáváme. Klasický sound s lehce arabskými motivy a krásnými sóly Steve Morse a Dona Aireyho.

Skvostný temný začátek "Out of Hand" s kostelním zvonem a smyčci překvapí a evokuje ranné Black Sabbath. Záhy se však dočkáme typického DP modelu; není to nic nového pod sluncem, ale také nic, co by nudilo.

"Hell to Pay" je asi nejtypičtější párplovskou peckou jako ze starých dobrých sedmdesátek: řízné kytarové riffy, nápaditý refrén s excelentním vokálem a nechybí ani sólo na hammondky.

"Body Line" začíná sólovými bicími, přidává se svěží lehce funky kytara, klávesy a zpěv. Z DP pořád vyzařuje živelná rocková radost a nespoutanost, a dokazují, že stále mají co říci.

"Above and Beyond": dunící basa, hammondky jako od Lorda. Jemu je také tato skladba, spolu s „Uncommon Man“, věnována. Příjemná téměř art rocková balada.
„You draw back your curtain - A wavy goodbye - Lift up your arms - And look up to the sky“
„Zatáhl´s oponu - máváš sbohem - zdvíháš ruce - a hledíš vzhůru do nebe“

"Blood from a Stone" začíná bluesově elektrickým pianem a procítěným zpěvem. Vzdáleně se zde ozývají Doors. Tato poloha se střídá s důraznější pasáží se zapojením celé kapely a kytarovým sólem. Závěr patří krátké tečce na hammondky.

"Uncommon Man" je druhá ze skladeb věnovaných Jonu Lordovi.
„But the man - Is still alive - Oh, oh, oh - It’s good to be king“
Tichý a nostalgický začátek tak trochu v pink floydovském duchu pomalu přechází v typický zvuk DP s vlivy klasické hudby (objeví se slovní a hudební vtípek - citace pasáže z "Fanfare For The Common Man").

"Après Vous" je další skladbou připomínající staré dobré DP. Řízný nekompromisní hard rock, ale s malým překvapením. Ve chvíli, kdy logicky očekáváme nástup kytarového sóla, tak nepřichází, ale nastupují hammondky a smyčce. Za doprovodu kláves se krátké kytarové sólo objeví až na konci skladby.

"All the Time in the World" je jemná, klidná rocková balada z rodiny těch, které by neměly chybět na žádném správném hardrockovém albu. Gillan zpívá uvolněně a kapela ho decentně podbarvuje.

"Vincent Price" je pocta legendárnímu hororovému herci, který zemřel v roku 1993 ve věku 82 let. Na chrámově znějící klávesové intro a sbor navazuje tvrdý zvuk kapely, kde má hlavní slovo Morseho kytara, a to jak v beglajtech spolu s Gloverovou basou, tak v nádherně vystavěném sólu. Důstojná tečka za albem.

"It'll Be Me (bonus track na special edition) je klasická rokenrolová pecka, kde zaujme akustický klavír v pozadí a hravost pánů rockerů.

Tak to je vše.
„A co teď?“.
Je leden 2016 a objevují se zprávy, že DP chystají nové album. Pokud bude alespoň tak dobré jako toto, máme se na co těšit.

reagovat

Gerry @ 17.01.2016 11:10:36
Dík za pěknou recenzi, jen musím opravit jednu malou chybku - Vincent Price se narodil dne 27.5.1911, zemřel 25.10.1993, dožil se tedy nikoliv 22 ale krásných 82 let :-)
Což ale nic nemění na tom, že Now What?! je skutečně velmi povedená deska :-)

Jarouš @ 17.01.2016 12:38:57
Gerry: díky, požádal jsem o opravu

Martin H @ 17.01.2016 15:07:45
Zdravím, Jarouši, a děkuji za pěknou recenzi na příjemné album. Osobně jsem už nečekal, že Deep Purple stvoří tak slušnou kolekci. Z posledních tří studiovek si Now What?! přehrávám nejčastěji. Doufejme, že slibovaný nový materiál se ponese v podobném duchu.

Nebývá mým zvykem, abych obratem psal recenzi na stejné album hned v závěsu. Mohyla byl rychlejší. Nicméně včera jsem neodolal a když jsem v Bontonlandu objevil tuto novinku za lidově-demokratickou cenu, tak jsem do toho šel. Album tady před krátkou dobou vyvolalo tolik diskuse, která se hodně vyhrocovala a bylo cítit, jak jsme všichni tak trochu nervózní, co nám naše oblíbená kapela po řadě let pauzírování nabídne nového… Musím konstatovat, že design obalu sice přitáhne pozornost svou jednoduchostí, ale podle mého cítění to není pro Deep Purple ten pravý šálek čaje (zdaleka nevyznávám názor, že by tam měla být uprostřed tmavé plochy nabubřelá písmena DP), i když už předešlá dvě alba šla také docela jiným směrem, než jsme u legendy zvykem, ale budiž – hudba je to hlavní a tak se zesíleným zájmem vstupuji do nového terénu…

A SIMPLE SONG – začátek je zadumaný a nostalgicky pojednaný průraznými basy a z pozadí slyším šustění činelů a synthesizerovou plochu. Kytarové melancholie mi připomínají Chrise Reu a odmyslím-li si hlas Iana Gillana, tak je zde atmosféra jako u zapomenutých Dire Straits. A pak to přijde mocný break na bicí a jako erupce se probudí žhavý vulkán a syrové hammondky, dunivé basy a zkreslený kytarový nástup prořízne prostor. Gillanův hlas je identifikovatelný a to je dobře. Don Airey dostává prostor pro hammondky , na který řádí s příkladnou energií. Melodická linka je jasně srozumitelná a nese nás vpřed. Melancholické téma z úvodu uzavírá epilog tohohle vstupu….

WEIRDISTAN – do úplně jiného ranku lze zařadit další skladbu. Důrazný bubenický nástup ve stylu Iana Paice se němění a jeho rytmický obrazec je hodně čitelný. Zásadní riff skladby nechybí. Kytara Ste Morse a baskytara Rogera Glovera jsou v unisonech superpřesné a zakrývají je rozevláté tóny varhan. Airey je ovšem mění za synthesizer, který v pronikavých portamentech a ohýbaných detailech výrazně ovlivní skladbu a pak už je tu Steve Morse, který sem vloží první sólo. Není nějak překvapivě rafinované, ale mistrovská suverenita zůstává. Důrazný riff musí být přítomen, ten dodává skladbě důležitou mízu. Přiznám se ale, že závěr skladby mi přijde jaksi nepřirozeně ukončený. Chybí mu nějaká pointa.

OUT OF HAND – tak tady jdou Deep Purple na experimentální platformu. Začátek připomíná soundtrack z nějakého horroru. Odbíjení půlnočního zvonu, potemnělé ulice v dešti a tajemná předzvěst zločinu? Elektrické smyčce gradují a pak je zde opět syrový nástup. Musím se přiznat, že mě od tohoto okamžiku mírně napadá Mr. Tinkertrain od Ozzyho Osbournea (tou atmosférou a mírně i způsobem interpretace). Pak se ovšem skladba odvíjí vlastním směrem a líbí se mi unisono hammondek a basů a nastoupí sem široká harmonie. Tak tohle je hard rock moderního typu. Melodie je výrazně čitelná, i když ten nádech je naproti tomu co kapela předváděla v první polovině sedmdesátých let komerčnější… Nicméně skladba dává posluchači to, co chce slyšet. Dravost, hutnost, přímý tah na branku a šťavnaté kytarové sólo, kde Morse řádně rozvibrováva tóny. Gillan zpívá vroucně a jeho hlas nezní unaveně. Samozřejmě, jeho forsírovaný vokál raných začátků nelze očekávat, ale řekl bych, že Gillan ví, že už to po něm nebudeme vyžadovat. Na rozdíl od předešlé skladby je finále písně lépe ošetřené….

HELL TO PAY – řádně pulzující skladba, která se hodně přibližuje tomu, čemu dnes už říkáme purpleovská klasika. V refrénu to sice už zase tak stoprocentně neplatí, ale skladbě nechybí entuziasmus a jakási vynalézavost, kterou od skoro sedmdesátníků asi nikdo neočekává. Přesto si myslím, že tady je! Morse nám nabídne pod dusající základ se stupňovanou harmonií dobře vypilované kytarové sólo. Airey sem vloží výtečný varhanní chorus, který správně vibruje v nižších polohách a jeho prudké erupce do vyšších poloh nám připomenou, jak důležitý nástroj byly a zůstávají hammondky pro Deep Purple. Airey na ně řádí a myslím, že určité lordovské postupy se snaží zachovat a ten sound nechat přežít i na aktuálním albu. Hodně povedená skladba, třebaže i zde cítím snahu napsat hit, který kapela potřebuje pro rádia a širší obecnou platnost, aby dědoušci trochu zamíchali karty svým rockovým vnukům….

BODYLINE – Paice opět ve svém stylu správně namazané ojnice parní lokomotivy a zase velmi dobře postavený riff basů a kytary. Hammondky hrají tentokrát úsporněji a v refrénu sem Gillan vloží melodický motiv, který už nezapomenete, ale já osobně jsem více unesen oním riffem a dokázal bych ho poslouchat mnohem déle. Skladba pulsuje a žene se vpřed a musím konstatovat, že mě dostává i Morseovo sólo. Hammondky jsou ovšem vedeny tak trochu v santanovském duchu, tak jak je pojímal na prvních dvou albech Gregg Rolie mimo hardrockové souvislosti. Ale opět je tady ten mocný riff. Vynikající tohle je erupce dynamiky a nekompromisní syrovosti podle mého gusta….

ABOVE AND BEYOND – zajímavě proaranžované téma stupňované harmonické struktury. Jakoby sem trochu zabloudila barokní hudba z nějaké fugy. Tohle zní velmi sugestivně. Poté ovšem dochází k odlehčení a k opakujícímu se schématu přeznívajících tónů kláves a Gillan se proměňuje ve vypravěče. V něčem se sem ve zpívané části vměstnaly prvky keltské hudby, její rozmáchlé melodičnosti. Gillan se pustí do vyšší polohy, ale evidentně nechce riskovat a protože zná svoje meze, zpívá tak, že neurazí, ale zároveň ani nezklame. Po kompoziční stránce si myslím, že jedna z nejnápadnějších skladeb na albu. Vygradovaný motiv je velmi přesvědčivý a klobouk dolů, že letitá kapela dokáže překvapit podobným postupem. Jsem mile překvapen a příjemně naladěn….

BLOOD FROM A STONE – poněkud ponuřejší téma. Tenhle model nemá s purpleovským soundem, ani stylem nic společného. Tedy alespoň to úvodní téma s elektrickým pianem, protože tajemně znějící melodie je střídána výbušným nástupem naopak zase přesně v rozpoutaném purpleovském pojetí s výjezdem vokálu za podpory varhanního soundu. Elektrické piano Fender-Rhodes miluji stejně jako hammondky. Kdyby zde byly jinak pojednány bicí, řekl bych, že se v něčem atmosféra přibližuje Doors, ale je to jenom letmá vize. Opětný nástup v dravém pojetí okamžitě vyvádí z omylu. A je tu Morse se svou kvílející kytarou. Vypadá to, že si pohrává s motivem a nehodlá nás zahltit nějakou emocionální exhibicí. Fortissimo soundu už je zase v těch správných proporcích v duchu hardrockových klasiků a mrazivý závěr skladbu ukončuje.

UNCOMMON MAN – varhanní motiv zní téměř astrálně a kytarové vibrace plují nekonečnem. Elektrické smyčce dodají pompéznost a široký sound velkoleposti. Morse zde trochu připomene Al DiMeolu. S touhle symfonií se musím trochu vyrovnat. Váhám, zda vnímat tenhle instrumentální záměr jako patetický přetlak uměleckého cítění, anebo snahu vytvořit Velké Umělecké Dílo. Tympány a rytmika zhutňují sound. Synthesizerové rejstříky zde suplují dechovou sekci. A vida – instrumentální plocha ustoupila zpívané části. Skladba si ponechává pompézní velkolepost, ale šlapeme na úderném hardrockovém základě. Hovořit o splynutí symphonic rocku a hard rocku ale váhám použít. Skladba je monumentální a alespoň jednu takovou album „musí“ obsahovat. Je to v rámci kapely experiment a ukazuje nám, že klasici se nebojí používat pro současnost možná „staré“ principy a postupy, ovšem s novým zvukem a dravostí. Skladba bude na koncertě určitě oblíbeným číslem v živém provedení…..

APRÈS VOUS – syrový řeřavý zvuk hammondek otevírá další bytelný hard rock. Tahle skladba mi připomene „staré dobré časy“ první poloviny sedmdesátých let. Gillanův hlas je mírně nahazován a zní s velkým odhodláním. Pořadně našlapaná dynamika a důrazné akcentování rytmů se nádherně doplňují. Baskytara tady pracuje jako stroj s pulsujícími bicími. Kytarové party znějí experimentálně. Dokázal bych si zde představit pořádně šťavnaté sólo, ale právě tohle zjevně není Morseovým plánem, nebo plánem v aranžmá. Přicházejí sem opět klávesové plochy. Synthesizery, elektrické smyčce a hammondky zde jednoznačně vévodí a až teď máme možnost si dopřát zákusek v podobě nevypratelné „bitvy“ kytarového a klávesové sóla. Zajímavá a důrazná skladba, jen ten závěr mi přijde nějak „nepřirozený“ do vyvrcholení celé erupce…..

ALL THE TIME IN THE WORLD – tady výrazně zvolníme. Deep Purple nabídnou skladbu, která má opět hitovou ambici. Melodie je základ a hudební doprovod zní umírněněji. Gillanův hlas má umírněnější polohu. Kytarové party jsou trochu méně čitelné, zato hammondky ovládají prostor a podporují otevřený vokální projev. Morse hraje melodické sólo v souběžné harmonii s varhanami. Tohle už mi ale přijde tak trochu jako recykláž. Podobný motiv vnímáum a slýchám v rocku s přestávkami už řadu let. Neříkám, že se zde vyloženě uhlazuje, ale ten sentiment, při kterém se bude mávat ohýnky zapalovačů zde cítím. Myslím, že jsou zde zajímavější a originálnější skladby.

VINCENT PRICE – začátek jako mohutná rapsódie s chrámovými varhanami v gotickém chrámu. Synthesizerové party a sbory znějí monumentálně a pak sem vstoupí hardrockový model důrazného základu. Gillan do zpěvu vkládá hodně vroucnosti a Morse zde kouzlí s tóny. Tady ten patos cítím hodně výrazně. Gillan zpívá s takovou odevzdaností, jako by adoroval nejzásadnější postavy dějin lidstva Darwina, Newtona třeba Einsteina…. Neznám pohnutky záměru v textu, ale nemýlím-li se Vincent Price je herec…. Kytarové sólo ovšem nemůže chybět. Je drásavé a dobře propracované, domnívám se, ale že mělo být více puštěno do popředí… Rytmická dynamika je zde hodně preferovaná a neměla by kytarovému sólu „zaclánět“. V závěru nám Gillan ukáže, že i starý kondor se ještě vznese nad Aconcaguu a jeho forsírovaný jekot nám nečekaně vnikne do uší…. A jsme u konce.

Jak album shrnout? Určitě bude třeba ho poslouchat častěji. Jsou zde okamžiky, v nichž jsem velmi mile překvapen, ale na některé momenty si asi budu zvykat. Velký podíl na jeho výsledném tvaru má bezesporu produkce Boba Ezrina – který u Pink Floyd, Alice Coopera, Petera Gabriela… svým názorem a cítěním poznamenal jejich opusy a myslím, že to platí i tady. Nevím, jestli Deep Purple interním rozhodnutím pomalu spějí do hudebního důchodu, ale pokud by snad tohle album mělo být jejich rozloučením s publikem, byla by to zdařilá tečka…. Záměrně se vyhýbám srovnávání s jejich minulostí v sedmdesátých a devadesátých letech. Vyvolávalo by to spoustu bezbřehých asociací a tak album odekoruji čtyřmi hvězdičkami…
P.S. Co mě ale zarazilo uvnitř bookletu je vložen World Tour 2013 a v seznamu měst, které kapela navštíví chybí Slavkov-Austerlitz!!. Slavkov sice není Londýn, Paříž, Moskva nebo Řím, ale díky Napoleonovi svět ví, kde leží Austerlitz, kde dal císař ruskému carovi a rakouskému císaři… Chyba produkce, anebo dodatečná změna, která přišla po uzávěrce pro booklet alba?!



reagovat

Jardo @ 05.05.2013 11:27:54
Petr: vďaka za tvoju recenziu. Po prečítaní som veľmi zvedavý na novinku od tejto legendy.

Petr Gratias @ 05.05.2013 12:32:24
Zdravím, Jardo
a díky za reakci....
Přál bych Ti, abys zažil podobné pocity
a album se potkalo s tvými představami a očekáváními...

Voytus @ 05.08.2013 11:32:14
Petr Gratias: Jsem si k poslechu pročetl recenzi, jen bych dodal, že po prvním poslechu to byla právě závěrečná píseň Vincent Price, která mě chytla, jinak mi to pár poslechů trvalo (alespoň pro mě jsou tu ještě takové kousky, jako Bodyline - ty bicí!!! Paice je neuvěřitelnej, jen jeho part bych vydržel poslouchat do zblbnutí, taková lehkost a zároveň razance. Nebo následující Above and Beyond, to se pánové opravdu překonali).
Jo ale hlavně teda ten Vincent Price, skoro se až divím, že jej neznáš - ale člověk holt nemůže znát všechno. Price byl herec, dá se zahlédnout v mnoha kultovních hororových filmech, doporučuji především originální znění, tuším, že působil i jako rozhlasový herec - barva hlasu a projev by k tomu sváděly. A za sebe můžu doporučit, sice nízkorozpočtové, ale zpracováním jednoduše dokonalé, filmy podle E.A.Poea z počátku 60. let. Režíroval to Roger Corman a z mála dokázal vytěžit maximum, především díky skvělým hercům (no, občas trochu přehrávají, ale ono to k těm filmům sedí) a také díky parádní kameře. Je jich celkem osm a taková Maska rudé smrti nebo Pád domu Usherů stojí za shlédnutí >> odkaz

Deep ?urp!e ‎– Now What?! Ear Music 0208486ERE

Uff! To je doba! Osem rokov uplynulo od vydania albumu Rapture Of The Deep/2003/, kým skupina vypustila na svetlo dlho očakávanú novinku Now What?! . S radosťou oznamujem, že je doma a vytešujem sa z nej. Po prvých počutiach konštatujem, že sa dielo podarilo a môžem ho zaradiť medzi úspešné kúsky starých pardálov z posledného obdobia, ako napríklad Whitesnake, Uriah Heep, Saxon a podobne.

A Simple Song, začína zvoľna, nenápadne, spev aj nástroje sú v kľude, ako by sa od starých pánov čakalo. Ale po dvoch minútach budíček, šupa a vybuchne gejzír z hammondiek a šľapajúci stroj Deep Purple zabublá , ako za mlada! Skladba patrí k najlepším na albume.

Nezaostáva ani Weirdistan, energická skladba postavené na rytmickom podklade z jednoduchých bicích, s výrazným klávesovým sólom, kde je použitý inovatívny zvukový register, aký som ešte u Párplov neregistroval, ale beriem ho.

Zvuk zvonov otvára Out of Hand, typický párplovský rif a gitarové sólo sú jej hlavnými atribútmi.

Hell to Pay, odpichovka, v ktorej to rozsvieti Steve na gitare a Don na hammondkách.

Body Line charakterizuje "húpavý" rytmus a pekná melódia v strednom tempe.

Fanfárovité klávesy otvárajú Above and Beyond, citlivo zaspievanú pieseň. Tie fanfáry podfarbujú celú skladbu, pekné!

Blood from a Stone, tiež pomalšia skladba, klávesy mi pripomínajú niektorú pieseň od Doors.

Uncommon Man, psychedelický začiatok, hudba približujúca sa akoby z diaľky, tu mi to pripadá, že skupina stratila koncept,je to trochu roztiahnuté, nesúrodé, menej vydarená skladba.

Après Vous, platí to čo u predošlej, zachraňuje ju duel gitara, klávesy v závere.

All the Time in the World, pekná, melodická, zrejme najviac aranžérsky prepracovaná skladba, svedčia o tom viacerí hosťujúci hudobníci.

Kostolný organ a chrámový zbor otvárajú záverečnú párplovicu Vincent Price. To spojenie sa mi páči a posúva skladbu k vrcholom albumu.

Skupina nahrala solídny album. Samozrejme, žiadne In Rock sa nekoná, ale to iste nikto nečakal, mňa doska potešila. Ian spieva akosi civilnejšie, žiadne silenie sa, miestami potiahne aj vyššie. Morseho gitara, to je vysoký štandard, basa spoľahlivo "tvrdí" muziku. Ian Paice a jeho bicie.... sú skala, o ktorú sa skupina opiera od začiatku tvorby, je to "Iron Man" hardrocku! Paradoxne najväčším kladom sa mi zdá byť výkon "nováčika" Dona Aireya, na predchádzajúcich albumoch bol menej výrazný, ale tu dostal oveľa viac priestoru, ja mu tlieskam. Hodnotím medzi 3 - 4 hviezdami, Párpli majú u mňa protekciu, tak štyri!

Za pekné gesto od skupiny pokladám venovanie dosky pamiatke pána Lorda.

reagovat

PaloM @ 02.05.2013 19:27:53
Mohyla, ďakujem za recenziu. Vyhovuje mi štýl opisu vlastných pocitov z počúvania.
Mne sa páči Uncommon Man. Od prvého počutia mám dojem, akoby parodovali ELP - Fanfare for the Common Man.
Deep Purple >> odkaz
ELP >> odkaz
Na druhe strane, čítal som, že skladbu venovali zosnulému Jonovi Lordovi, tak neviem.

b.wolf @ 03.05.2013 07:07:20
Čekal jsem, čekal a dočkal se. Poslední fošnu od Deep's mám The Battle Rages On (spravila mně náladu po děsivém Slaves And Masters) a další desky už jsem míjel-tenhle směr, kterým se DP po ní vydali, byl pro mě o ničem. O novince se to ale říct nedá, Mr. Mohyla to zrecenzoval velice odpovědně. Tady jsem navýsost spokojen, stejně jako s novinkou Saxon. Hodnotil bych velice solidními třemi, ale tu čtvrtou určitě přidám za Mr. Lorda, kterému je deska věnována.

Mohyla @ 05.05.2013 15:47:12
Teraz som si všimol, že na obale nie je uvedené Deep Purple, ale slovná hračička
Deep ?urp!e

Jardo @ 05.05.2013 11:24:25
Mohyla: ďakujem za recenziu novinky mojich obľúbencov. Pekne napísané. Už sa teším na album.

urzug @ 07.05.2013 18:22:27
Ten „Uncommon Man“ si Keith Emerson i Deep Purple vypůjčili od Aarona Coplanda. ELP to pojmenovali stejně jako originál, Deep Purple název trochu ořezali, ale obojí je inspirováno skladbou „Fanfare for the Uncommon Man“ od Coplanda.

martin69 @ 26.05.2013 10:57:01
Čekat na nové album se vyplatilo. Hodnocení : povedlo se. Deska jako celek je velmi dobrá.
Obal je normální, nemám s ním problém. Klip k Vincent Price, je takový jaký kapela asi chtěla mít. O jeho komerčnosti nejsem přesvědčen. Nevěřím, že by rotoval od rána do večera na televizních hudebních stanicích.
Album věnované památce mistra Lorda, jistě potěší v hudebním nebi. Doufám, že alespoň tak, jako potěšilo mně.