Deep Purple / Now What?! (2013)

Nebývá mým zvykem, abych obratem psal recenzi na stejné album hned v závěsu. Mohyla byl rychlejší. Nicméně včera jsem neodolal a když jsem v Bontonlandu objevil tuto novinku za lidově-demokratickou cenu, tak jsem do toho šel. Album tady před krátkou dobou vyvolalo tolik diskuse, která se hodně vyhrocovala a bylo cítit, jak jsme všichni tak trochu nervózní, co nám naše oblíbená kapela po řadě let pauzírování nabídne nového… Musím konstatovat, že design obalu sice přitáhne pozornost svou jednoduchostí, ale podle mého cítění to není pro Deep Purple ten pravý šálek čaje (zdaleka nevyznávám názor, že by tam měla být uprostřed tmavé plochy nabubřelá písmena DP), i když už předešlá dvě alba šla také docela jiným směrem, než jsme u legendy zvykem, ale budiž – hudba je to hlavní a tak se zesíleným zájmem vstupuji do nového terénu…

A SIMPLE SONG – začátek je zadumaný a nostalgicky pojednaný průraznými basy a z pozadí slyším šustění činelů a synthesizerovou plochu. Kytarové melancholie mi připomínají Chrise Reu a odmyslím-li si hlas Iana Gillana, tak je zde atmosféra jako u zapomenutých Dire Straits. A pak to přijde mocný break na bicí a jako erupce se probudí žhavý vulkán a syrové hammondky, dunivé basy a zkreslený kytarový nástup prořízne prostor. Gillanův hlas je identifikovatelný a to je dobře. Don Airey dostává prostor pro hammondky , na který řádí s příkladnou energií. Melodická linka je jasně srozumitelná a nese nás vpřed. Melancholické téma z úvodu uzavírá epilog tohohle vstupu….

WEIRDISTAN – do úplně jiného ranku lze zařadit další skladbu. Důrazný bubenický nástup ve stylu Iana Paice se němění a jeho rytmický obrazec je hodně čitelný. Zásadní riff skladby nechybí. Kytara Ste Morse a baskytara Rogera Glovera jsou v unisonech superpřesné a zakrývají je rozevláté tóny varhan. Airey je ovšem mění za synthesizer, který v pronikavých portamentech a ohýbaných detailech výrazně ovlivní skladbu a pak už je tu Steve Morse, který sem vloží první sólo. Není nějak překvapivě rafinované, ale mistrovská suverenita zůstává. Důrazný riff musí být přítomen, ten dodává skladbě důležitou mízu. Přiznám se ale, že závěr skladby mi přijde jaksi nepřirozeně ukončený. Chybí mu nějaká pointa.

OUT OF HAND – tak tady jdou Deep Purple na experimentální platformu. Začátek připomíná soundtrack z nějakého horroru. Odbíjení půlnočního zvonu, potemnělé ulice v dešti a tajemná předzvěst zločinu? Elektrické smyčce gradují a pak je zde opět syrový nástup. Musím se přiznat, že mě od tohoto okamžiku mírně napadá Mr. Tinkertrain od Ozzyho Osbournea (tou atmosférou a mírně i způsobem interpretace). Pak se ovšem skladba odvíjí vlastním směrem a líbí se mi unisono hammondek a basů a nastoupí sem široká harmonie. Tak tohle je hard rock moderního typu. Melodie je výrazně čitelná, i když ten nádech je naproti tomu co kapela předváděla v první polovině sedmdesátých let komerčnější… Nicméně skladba dává posluchači to, co chce slyšet. Dravost, hutnost, přímý tah na branku a šťavnaté kytarové sólo, kde Morse řádně rozvibrováva tóny. Gillan zpívá vroucně a jeho hlas nezní unaveně. Samozřejmě, jeho forsírovaný vokál raných začátků nelze očekávat, ale řekl bych, že Gillan ví, že už to po něm nebudeme vyžadovat. Na rozdíl od předešlé skladby je finále písně lépe ošetřené….

HELL TO PAY – řádně pulzující skladba, která se hodně přibližuje tomu, čemu dnes už říkáme purpleovská klasika. V refrénu to sice už zase tak stoprocentně neplatí, ale skladbě nechybí entuziasmus a jakási vynalézavost, kterou od skoro sedmdesátníků asi nikdo neočekává. Přesto si myslím, že tady je! Morse nám nabídne pod dusající základ se stupňovanou harmonií dobře vypilované kytarové sólo. Airey sem vloží výtečný varhanní chorus, který správně vibruje v nižších polohách a jeho prudké erupce do vyšších poloh nám připomenou, jak důležitý nástroj byly a zůstávají hammondky pro Deep Purple. Airey na ně řádí a myslím, že určité lordovské postupy se snaží zachovat a ten sound nechat přežít i na aktuálním albu. Hodně povedená skladba, třebaže i zde cítím snahu napsat hit, který kapela potřebuje pro rádia a širší obecnou platnost, aby dědoušci trochu zamíchali karty svým rockovým vnukům….

BODYLINE – Paice opět ve svém stylu správně namazané ojnice parní lokomotivy a zase velmi dobře postavený riff basů a kytary. Hammondky hrají tentokrát úsporněji a v refrénu sem Gillan vloží melodický motiv, který už nezapomenete, ale já osobně jsem více unesen oním riffem a dokázal bych ho poslouchat mnohem déle. Skladba pulsuje a žene se vpřed a musím konstatovat, že mě dostává i Morseovo sólo. Hammondky jsou ovšem vedeny tak trochu v santanovském duchu, tak jak je pojímal na prvních dvou albech Gregg Rolie mimo hardrockové souvislosti. Ale opět je tady ten mocný riff. Vynikající tohle je erupce dynamiky a nekompromisní syrovosti podle mého gusta….

ABOVE AND BEYOND – zajímavě proaranžované téma stupňované harmonické struktury. Jakoby sem trochu zabloudila barokní hudba z nějaké fugy. Tohle zní velmi sugestivně. Poté ovšem dochází k odlehčení a k opakujícímu se schématu přeznívajících tónů kláves a Gillan se proměňuje ve vypravěče. V něčem se sem ve zpívané části vměstnaly prvky keltské hudby, její rozmáchlé melodičnosti. Gillan se pustí do vyšší polohy, ale evidentně nechce riskovat a protože zná svoje meze, zpívá tak, že neurazí, ale zároveň ani nezklame. Po kompoziční stránce si myslím, že jedna z nejnápadnějších skladeb na albu. Vygradovaný motiv je velmi přesvědčivý a klobouk dolů, že letitá kapela dokáže překvapit podobným postupem. Jsem mile překvapen a příjemně naladěn….

BLOOD FROM A STONE – poněkud ponuřejší téma. Tenhle model nemá s purpleovským soundem, ani stylem nic společného. Tedy alespoň to úvodní téma s elektrickým pianem, protože tajemně znějící melodie je střídána výbušným nástupem naopak zase přesně v rozpoutaném purpleovském pojetí s výjezdem vokálu za podpory varhanního soundu. Elektrické piano Fender-Rhodes miluji stejně jako hammondky. Kdyby zde byly jinak pojednány bicí, řekl bych, že se v něčem atmosféra přibližuje Doors, ale je to jenom letmá vize. Opětný nástup v dravém pojetí okamžitě vyvádí z omylu. A je tu Morse se svou kvílející kytarou. Vypadá to, že si pohrává s motivem a nehodlá nás zahltit nějakou emocionální exhibicí. Fortissimo soundu už je zase v těch správných proporcích v duchu hardrockových klasiků a mrazivý závěr skladbu ukončuje.

UNCOMMON MAN – varhanní motiv zní téměř astrálně a kytarové vibrace plují nekonečnem. Elektrické smyčce dodají pompéznost a široký sound velkoleposti. Morse zde trochu připomene Al DiMeolu. S touhle symfonií se musím trochu vyrovnat. Váhám, zda vnímat tenhle instrumentální záměr jako patetický přetlak uměleckého cítění, anebo snahu vytvořit Velké Umělecké Dílo. Tympány a rytmika zhutňují sound. Synthesizerové rejstříky zde suplují dechovou sekci. A vida – instrumentální plocha ustoupila zpívané části. Skladba si ponechává pompézní velkolepost, ale šlapeme na úderném hardrockovém základě. Hovořit o splynutí symphonic rocku a hard rocku ale váhám použít. Skladba je monumentální a alespoň jednu takovou album „musí“ obsahovat. Je to v rámci kapely experiment a ukazuje nám, že klasici se nebojí používat pro současnost možná „staré“ principy a postupy, ovšem s novým zvukem a dravostí. Skladba bude na koncertě určitě oblíbeným číslem v živém provedení…..

APRÈS VOUS – syrový řeřavý zvuk hammondek otevírá další bytelný hard rock. Tahle skladba mi připomene „staré dobré časy“ první poloviny sedmdesátých let. Gillanův hlas je mírně nahazován a zní s velkým odhodláním. Pořadně našlapaná dynamika a důrazné akcentování rytmů se nádherně doplňují. Baskytara tady pracuje jako stroj s pulsujícími bicími. Kytarové party znějí experimentálně. Dokázal bych si zde představit pořádně šťavnaté sólo, ale právě tohle zjevně není Morseovým plánem, nebo plánem v aranžmá. Přicházejí sem opět klávesové plochy. Synthesizery, elektrické smyčce a hammondky zde jednoznačně vévodí a až teď máme možnost si dopřát zákusek v podobě nevypratelné „bitvy“ kytarového a klávesové sóla. Zajímavá a důrazná skladba, jen ten závěr mi přijde nějak „nepřirozený“ do vyvrcholení celé erupce…..

ALL THE TIME IN THE WORLD – tady výrazně zvolníme. Deep Purple nabídnou skladbu, která má opět hitovou ambici. Melodie je základ a hudební doprovod zní umírněněji. Gillanův hlas má umírněnější polohu. Kytarové party jsou trochu méně čitelné, zato hammondky ovládají prostor a podporují otevřený vokální projev. Morse hraje melodické sólo v souběžné harmonii s varhanami. Tohle už mi ale přijde tak trochu jako recykláž. Podobný motiv vnímáum a slýchám v rocku s přestávkami už řadu let. Neříkám, že se zde vyloženě uhlazuje, ale ten sentiment, při kterém se bude mávat ohýnky zapalovačů zde cítím. Myslím, že jsou zde zajímavější a originálnější skladby.

VINCENT PRICE – začátek jako mohutná rapsódie s chrámovými varhanami v gotickém chrámu. Synthesizerové party a sbory znějí monumentálně a pak sem vstoupí hardrockový model důrazného základu. Gillan do zpěvu vkládá hodně vroucnosti a Morse zde kouzlí s tóny. Tady ten patos cítím hodně výrazně. Gillan zpívá s takovou odevzdaností, jako by adoroval nejzásadnější postavy dějin lidstva Darwina, Newtona třeba Einsteina…. Neznám pohnutky záměru v textu, ale nemýlím-li se Vincent Price je herec…. Kytarové sólo ovšem nemůže chybět. Je drásavé a dobře propracované, domnívám se, ale že mělo být více puštěno do popředí… Rytmická dynamika je zde hodně preferovaná a neměla by kytarovému sólu „zaclánět“. V závěru nám Gillan ukáže, že i starý kondor se ještě vznese nad Aconcaguu a jeho forsírovaný jekot nám nečekaně vnikne do uší…. A jsme u konce.

Jak album shrnout? Určitě bude třeba ho poslouchat častěji. Jsou zde okamžiky, v nichž jsem velmi mile překvapen, ale na některé momenty si asi budu zvykat. Velký podíl na jeho výsledném tvaru má bezesporu produkce Boba Ezrina – který u Pink Floyd, Alice Coopera, Petera Gabriela… svým názorem a cítěním poznamenal jejich opusy a myslím, že to platí i tady. Nevím, jestli Deep Purple interním rozhodnutím pomalu spějí do hudebního důchodu, ale pokud by snad tohle album mělo být jejich rozloučením s publikem, byla by to zdařilá tečka…. Záměrně se vyhýbám srovnávání s jejich minulostí v sedmdesátých a devadesátých letech. Vyvolávalo by to spoustu bezbřehých asociací a tak album odekoruji čtyřmi hvězdičkami…
P.S. Co mě ale zarazilo uvnitř bookletu je vložen World Tour 2013 a v seznamu měst, které kapela navštíví chybí Slavkov-Austerlitz!!. Slavkov sice není Londýn, Paříž, Moskva nebo Řím, ale díky Napoleonovi svět ví, kde leží Austerlitz, kde dal císař ruskému carovi a rakouskému císaři… Chyba produkce, anebo dodatečná změna, která přišla po uzávěrce pro booklet alba?!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Now What?!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple