Deep Purple / Now What?! (2013)

Na stále ještě poslední desku a v té době tedy novinkovou Now What?! jsem byl patřičně natěšen. Přeci jen od poslední Rapture... uplynulo osm dlouhých let a stále častěji vyplouvala na povrch otázka, zda-li ještě pánové vůbec někdy něco vydají. Všem pochybám byla tedy učiněna přítrž roku 2013 a pro mnohé fanoušky to byl rok Gillanovi bandy.
Na úvod musím říci, že mi stávající sestava s Morsem u kormidla velmi imponuje a nedám na toto složení dopustit. Však také alba pod jeho taktovkou řadím k tomu nejlepšímu co skupina vydala, především Purpendicular, Bananas i Rapture of the Deep se v mém pohledu směle dokážou zařadit na roveň klasickým 70-tkovým dílům tehdy mladistvých klučinů. Naprosto chápu, že pro valnou většinu fanoušků toto srovnání napřichází vůbec v úvahu, ale jelikož jsem se k mistrům hard rocku propracoval až o mnoho let později, to už v kapele dávno struny nebrousil Blackmoore, předpojatost nikdy nebyla na místě. Morseova hra, nápaditost a pohoda, které do kapely spolu s ním přišli, dle mého úsudku pročistili ovzduší a pomohli opět nastartovat tuto skomírající jednotku. V dalším plánu jsem samozřejmě šťasten že na všech těchto i dalších deskách se stále podíli stěží nahraditelná rytmická dvojice Glover / Paice a i když s věkem přeci jen Gillanovi dochází hlasivky, srdnatě bojuje a nechce dát najevo sebemenší únavu. Ještě zmíním, že produkční taktovku tentokrát sevřel Bob Ezrin a i když jsem čekal celkově mohutnější sound, konečný zvuk se myslím povedl.

Překvapivě romantické akordy vycházejí z kytary v úvodní A Simple Song- přidává se jedinečná barva zpěvákova hlasu, nástup hammondek a rytmiky je neúprosný, nástroje se rozehřívají a od počátku je poznat že tato kolekce nebude podobná žádné předchozí, Ezrin táhne kapelu po jinačejších cestách než jeho předchůdci.
Weirdistan- jasná basová linka, Gillan ve velké pohodě, klávesy suplující smyčce, "nové" kytarové sólo, tahle skladba musí zaujmout a bavit, ve slovním spojením opakujícím se ke konci -It's beautiful- má myslím mistr pravdu, dostavuje se spokojenost a úsměv ve tváři, je to veskrze nádherné.
Odbíjení hodin, staršidelné zvuky, napětí podporuje tahání smyčců, zabijácký riff a temnota rozprostírající se kolem nás nevěstí nic dobrého, Gillan vnáší do svého hlasu napětí a zkázu, kapela ovšem jede na doraz, vše jí vychází, od originálně pojaté stavby písně, přes onu náladu, až po ojediněle zahrané kytarové sólo. Taková je Out of Hand.
"Nejobyčejnější" rocková jízda vyplouvá na povrch během Hell to Pay- tamburína po celou dobu slušně přizvukuje a vyřvávaný refrén strhává především v koncertním provedení.
Paiceho jazzově hrátky na začátku i v průběhu Body Line- patří k dobrému tónu a zajímavému zpestření alba, úplně vidím "kluky" ve studiu jak se dobře baví.
Temný kytarový riff s Donovými hammondy v zádech otevírá šestou Above and Beyond- motiv se opakuje a napětí jemně roste, vysvobodí nás až lyričtější Gillanův vstup plný uvolněné a pohodové nálady. Tyto dva aspekty se poté během písně střídají.
Mistrné Morseho tóny volně klouzající po hmatníku, Ian v nejlepší formě a nápaditý Airey staví jeden z pomníků tohoto alba, píseň Blood From a Stone- nezná mantinely a zadumaně se posunuje pomalými kroky vpřed. Příchází ohromující kytarový poryv a upozorňuje, že skladba má i své dynamické vrcholy. Do závěru jemně swingující Paice a kytarové sólo tlačí skladbu vzhůru.
Meditativní začátek osmé Uncommon Man- postupně vyloupne za zvuků fanfár slušný rockový kousek, v němž mají hlavní slovo stařičké hammondy.
V ostrém tempu startuje Après Vous- kapela má slušně našlápnuto hned z úvodu, Gillan přednáší v čele a jasně definuje kdo má v této skladbě hlavní slovo, s jeho technikou vše roste i padá, on je tady ten motor co vše žene kupředu. Pak je tu ale ještě velice solidná instrumentální část, kde si o slovo řeknou Glover a Paice v nevšedně budované rytmické linii, doplňované ostatnimi nástroji.
Vyloženě vymazlená záležitost se nazývá All the Time in the World- pohoda, obrovský nadhled a nápaditost čiší z této navýsost příjemné písně, radost poslouchat párplíky v oné poloze, jsem spokojen, že by vrchol alba?
Varhaní ozvěny s ďábelským chorálem vtrhnou přímo do prostřed zmíněné pohody nastolené předchozí písní a snaží se nás rozcupovat na kousíčky, drsná naléhavost a drajv s jakou píseň útočí (text navyjímaje) na naše smysly je obdivuhodná, tolik síly v sobě kapela dokázala najít a její attack je bolestný. Morse vystřihne jedinečná sóla a je tu opět onen hororový lomoz do něhož ječící Gillan volá: Chci sedm křičících pannen na obětním oltáři.
Peklo i Boha, vrzající dveře, zombie, aaaaah! Tečka, konec, vše dokonáno jest.

Nakonec jsem si album během recenze projel dvakrát, poprvé se jeho účinek dostavoval pozvolna a bavil jsem se zhuba od poloviny, na podruhé jsem byl už patřině strhnut.

Musím přiznat, že mi tenkrát zmíněná kolekce dala docela zabrat, naposlouchávání a utváření dojmu na toto album byl běh na dlouhou trať. Postupně se však dostavoval žádoucí vděk. Ortel dnešních dnů zní- je to rozmanitá kolekce jedenácti samostatně fungujících a nadmíru zajímavých písní.
Tato deska představuje pro mne klasické Purple, pány jež se s nadhledem dokáží vypořádat s vyšším věkem a především toužící, ještě jednou si skladatelský a nahrávací proces ošahat a především užít.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Now What?!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple