Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase. (2015)

30.03.2017 horyna | #

Stevena Wilsona považuji za velkého vizionáře a jednu z největších osobností na hudebním poli střední generace. Po boku M. Akerfelda, M. Dudy a D. Gildenlöwa tvoří tento gigant jednu z nejvýraznějších person současnosti. I já se v jeho společnosti dostal do fáze, kdy jsem schopen ho uznat nejen jako génia tisíce hudebních směrů a odnoží, ale i jako velkého hitmakera.

V tuto chvíli zastávám názor, že jeho neskutečně tvůrčí emoční čin, a to album minulé (tedy Havran) byl překonán a nastoupila doba nová, předložená prostřednictvím alba Hand. Cannot. Erase. Materiál je rozhodně mnohem přístupnější, než bylo doposud u předešlých sólových počinů zvykem, ale o jakési konverzi ke střednímu proudu nemůže být řeč. Steven tvoří srdcem, nikoli pro masy, a tak podobná polemika vyznívá jako holý nesmysl.

Je to jedna velká atmosférická masa (jak jsme už od začátku Stevenova účinkování zvyklí), textově prostoupena poutavým a smutným vyprávěním o osamělé osobě, zasazené uprostřed "odlidštěného" velkoměsta, tentokrát doprovázená opět trochu jinou instrumentální stránkou. Kdybych měl vypichnout jen pár momentů z této desky, pak to rozhodně být musí vynikající melodie ve skladbě 3 Years Older a meziplanetární vjem Perfect Life, ozdobený smutným Stevenovým hlasovým nadáním. Určitě také progresivní bourák Routine s vytříbeným kytarovým sólíčkem, mimodimenzionální vokální vpád v cyber suitě Home Invasion a na ni navazující instrumentální snůška delikátně poskládaných notiček Regret #9. A po zásluze i nejdelší Ancestral, měnící barvy a zvraty tak často, že je z počátků velice oblížné skladbu nějak uchopit.

Sestava snů po jeho boku nepřipouští žádné pochybnosti u alba, které každým novým poslechem roste s touhou dotýkat se hvězd.
reagovat

PaloM @ 30.03.2017 11:35:42
U mňa stále dobré, za 4 hviezdy :-)
Vďaka za názor.

Ryback @ 01.04.2017 08:43:25
Zdravím Horyno. Hezky napsané. Dneska bych tomuhle albu asi také dal 5 hvězdiček.
„Materiál je rozhodně mnohem přístupnější, než bylo doposud u předešlých sólových počinů zvykem, ale o jakési konverzi ke střednímu proudu nemůže být řeč“: to je přesný, pod to bych se mohl klidně podepsat.

horyna @ 01.04.2017 16:28:06
Ryback: ahoj, Wilson zraje jako archivní vínko, už se nemůžu dočkat s čím vyrukuje tentokrát.

VopiceZHoR @ 27.03.2020 21:15:15
Tohle čas už prověřil. Parádní album.

29.07.2016 john l | #

Když deska vycházela, četl jsem všude názory o jejím velkém příklonu k popu a že dílo předešlé (havrana) rozhodně nepřekonala. Myslím, že většinová posluchačská obec, stejně jako já, postupně svůj názor přehodnocovala a časem si toto album prostě oblíbila. Kdyby tohle mělo znít popově, tak pop pak zní třeba jako dechovka.
Tohle je progres jak prase, dokonalá deska, co víc může posluchač mající rád podobnou hudbu chtít víc, mě vlastně oslovuje stále a stále v něm nalézám větší oblíbu. Steve je prostě bůh a silnější sestavu si v jeho okruhu můžeme jen těžko představit. Jen houšť
reagovat

horyna @ 29.07.2016 12:48:50
Už pár měsíců tu desku posloucham pořád dokola a stále nemám dost:-)

Progjar @ 30.07.2016 08:20:10
Ja tiež, skvelá doska.

horyna @ 01.08.2016 06:21:59
Během včerejška jsem ji poslouchal několikrát, pořád mne strašně baví a nutí mne dávat ji znovu a znovu, myslím že S. W. na ní zkouší další a nové (je tam pár přijatelnějších momentů pro "masy", které se mají díky takýmto chvilkám rozšiřovat)prostředky svého hudebního vyjadřování. Těch hypnoticky uhrančivých (alá Por. Tree pasáží) je tam sice méně, ale to na přitažlivosti materiálu vůbec neubírá. Jen jsem zvědav kam se chce mistr vrhnout příště??

24.10.2015 Jarouš | #

Cesta k tomuto albu byla pro mne dosti dlouhá. Po prvních dvou posleších jsem je zavrhl jako nezajímavé. Později jsem se vrátil a s každým dalším pozorným poslechem jsem byl čím dál tím více nadšenější.
Jak to tedy nakonec vidím. Moderní progresivní rocková hudba, která čerpá z oblastí klasického rocku, elektronické sféry, jazzu, ambientu, britské alternativy, ale i moderního popu. Je to koncepční album, Wilson uvádí, že je inspirováno do-kumentem o jisté krásné a úspěšné ženě, o které 3 roky nikdo nevěděl, nikdo ji nepostrádal, všichni na ni z neznámých důvodů zapomněli a poté ji nalezli v jejím bytě mrtvou.
Úvodní „First Regret“ je příjemná, spíše ambientní miniatura, která sama o sobě nijak neuchvátí. Slouží spíše jako úvod pro následující desetiminutovou kompozici.
„3 Years Older“ je jedním z vrcholů alba s množstvím úchvatných momentů. Velmi zdařilá kompozice, bohatá na rytmické i zvukové zvraty. Začíná krásnou zvonivou kytarou, na níž se postupně nabalují další nástroje. Zvuk přitvrdí, ale nechybí ani tiché pasáže s klavírem. Tato skladba asi nejvíce navazuje na před-chozí album z roku 2013 The Raven That Refused To Sing.
Naopak titulní skladba „Hand. Cannot. Erase“ je ukázkou příklonu k jednodušším, řekněme poprockovým postupům. Je to stále Wilsonovský rock, ale jakoby určený širšímu posluchačskému publiku. Označení pop zde nepoužívám hanlivě. Píseň má spoustu zajímavých hudebních nápadů, je perfektně provedena a nahrána. Bylo by krásné, kdyby takovouto hudbu hrála „hitrádia“. Dovolím si tady vsunout ironickou otázku: Je hudba např. skupiny Asia progrockem nebo poprockem?
„Perfect Life“ byla vybrána jako první singl z desky. Má jednoduchou, ale zají-mavou strukturu. Začátek je minimalistický trip-hopový se zpovědí hlavní hrdinky (hlas Katherine Jenkins) tohoto koncepčního alba. V druhé části se přidává Stevenův zpěv a ostatní nástroje a skladba končí jako plnohodnotná popová balada s lehce elektronickým podkladem. Prosté, sdělné, působivé. Steven nám ukazuje, že umí složité progresivní kousky stejně jako jednoduší až minimalistické věci.
„Routine“ patří k dalším vrcholům alba. Na devítiminutové ploše se neustále něco děje. Začíná se poklidně Stevenovým zpěvem pouze s klavírem. Nástroje se začínají zahušťovat a přidává se izraelská zpěvačka Ninet Tayeb s velmi zajímavým hlasem. Její vklad je naprosto fenomenální, přináší velké dramatično a napětí, ale i něhu. Jemný závěr “Routine” připravuje nástupní pole pro následující skladbu
„Home Invasion“, která patří spolu s „Regret #9“ k experimentálnější části alba.
Do klávesového intra nekompromisně vtrhne výrazná rytmika a nervózní ostré metalové rify. Zhruba v polovině skladby přichází zklidnění a Wilsonův vokál nás provede do psychedelicky zabarveného závěru, kde jestliže chceme, můžeme zaslechnout vzpomínky na barretovské období Pink Floyd. Nekompromisním rifem plynule přejdeme v následující
„Regret #9“, která pokračuje v navozené psychedelii. V podstatě se jedná o dvě výhradně instrumentální sólové části. Zahajuje syntezátor, který následně pře-dává slovo kytaře zpívající nad zvukovou stěnou se skvělou baskytarou a ham-modkami. Závěr je čistě akustický a jsou zde zakomponovány dětské hlasy, které potom uslyšíme ještě v závěru alba.
„Transience” je krátký akustický předěl s křehkým Wilsonovým zpěvem.
Třináctiminutová „Ancestral” je nejdelší skladbou a vrcholem alba. Začátek je tichý a klidný, lehce elektronický. Po krátkém flétnovém sólu hudba postupně začíná nabývat na intenzitě, přidávají se stále hlasitější smyčce. Stevenův hlas zní naléhavě, zazní i sborový zpěv a přichází krásné kytarové sólo. Po něm se hudba opět zklidní a slyšíme opět skvělý vokál Ninet Tayeb a následné syntezátorové sólo. Skvělým momentem je mezihra s baskytarou a jakoby zvonkohrou. Hudba opět nabývá na naléhavosti. Tvrdé rify dovalí hudbu ke krátkému akustickému závěru této skvělé kompozice.
Předposlední „Happy Returns“ uklidní a po předchozí dramatické kompozici dovede k závěru alba. Začíná klidným téměř folkrockovým zpěvem za doprovodu klavíru a akustické kytary. Na závěr zvuk zahušťuje elektrická kytarou a i zpěv se stává důraznějším. Skladba končí klidnou pasáží a plynule přechází v závěrečné
„Ascendant Here On…“, což je kratičký, jakoby ze sna vytržený, téměř andělský popěvek. Ke konci se ozývají dětské hlasy. Je to vzpomínka na dětství, a nebo okamžik, kdy tělo opouští pozemskou tělesnou schránku, a nebo obojí?
A závěr: po úvodní skepsi, která se postupně měnila v nadšení, je to pro mne jednoznačně pět *****.

reagovat

Snake @ 24.10.2015 15:28:38
Já to měl podobné. Nejdřív nedůvěra, potom nákup a nakonec (téměř) nadšení :) Nicméně, "Raven" a "Grace for Drowning" jsou podle mého o ten pověstný vlásek lepší...

Jinak, dobrá práce a pěkné čtení. Díky.

lifeson @ 27.10.2015 11:14:38
Mám to stejně jako vy, chlapi. První dva poslechy se mi nepozdávaly, ale postupně to vlezlo do hlavy a jsem z alba nadšený. Za mě 5 hvězdiček, spolu s první jeho deskou dle mého subjektivního pocitu nejlepší Stevenův sólový materiál. I když s nejslabším obalem, ale to je jen malá, bezvýznamná kaňka :-) Možná to bude tím, že Grace... a Raven... nemám moc naposlouchané, ale o moc za Insurgentes a Hand. Cannot. Erase nezaostávají....

Snake @ 27.10.2015 11:32:57
No, proto potřebuji odstup a čas na vstřebání nahrávky a na urovnání pojmů a dojmů. Napsat recku na album dva dny po jeho vydání bych tedy fakt nedokázal.

23.08.2015 Tomáš Rojt | #

Steve Wilson je multiinstrumentalista, zpěvák, producent, zakladatel PORCUPINE TREE, ale hlavně skladatel s citem pro aranžmá a melodie, pro některé otec novodobého progresivního rocku a hudební genius, pro jiné plagiátor artrocku 70. let. Pro mne osobnost soudobého rocku, kterou nelze opomíjet. Steve Wilson si dovolil takový luxus, jako uzavřít kapitolu veleúspěšné domovské kapely PORCUPINE TREE, vycouvat ze zavedeného projektu BLACKFIELD a dál tvořit již jen pod svým jménem. Jeho čtvrté sólové album je po hudební stránce poněkud přístupnější, než ta předchozí, ale to neznamená, že je povrchnější. Naopak neuvěřitelná vrstevnatost skladeb a gejzíry hudebních nápadů jsou pro toto album typické. Je tu slyšet více ambientu, klidných zvukomalebných ploch, více prostoru dostávají melodie, převážně v molových tóninách. Koneckonců je to dáno i tématem desky, jimž je osamění ve velkém městě, inspirovaný skutečným případem, ze kterého až mrazí. Wilson naporcoval a odměřil všechny ingredience, které ke správnému rockovému albu patří. Krásně zádumčivou atmosféru alba sem tam prořízne téměř metalová kytara (Home Invasion), okoření jazzové variace, mihne se tu singlová ambice (titulní Hand cannot Erase), zavoní to až tanečním hitem (Perfect life), okouzlí vás akustické pasáže ( Transience), ale nikdy nic nesklouzne do trapnosti. Klenot pro fajnšmekry, šance pro všechny, kouzlem hudby SW dosud nepolíbené.
reagovat

PaloM @ 24.08.2015 08:29:00
S odstupom niekoľkých mesiacov by som moje nadšenie prehodnotil na 4 hviezdy :-)

Snake @ 24.08.2015 09:35:12
Taky bych to viděl na čtyři. Zítra si desku ještě jednou důkladně poslechnu a hodnocení přihodím.

Snake @ 25.08.2015 11:35:21
S každým dalším poslechem je to album lepší a lepší. A to jsem ho po zveřejnění prvních vzorků nechtěl...

Pochopitelně, po tom všem co už SW vydal je tady docela čitelnej, ale je to jeho rukopis, nikoliv vykrádání sebe samotného. Jako určité oživení vnímám vokál hostující Ninet Tayeb a ohromuje mě vynikající kytarová práce Guthrie Govana. Jeho sólo v "Regret #9" je brilantní...

Ale dost řečí. Výborný doplněk každé prog rockové sbírky, tedy za čtyři.

Tomáš Rojt @ 25.08.2015 20:00:40
Měl jsem možnost vidět koncert SW letos na jaře v Praze - vynikající. Všichni muzikanti na jedničku, SW s hvězdičkou. Bylo vidět, že kapela je sehraná a přestože koncert nebyl nijak monstrózně pojat, zanechal ve mně skutečně hluboký dojem, byl to zážitek, zejména aktivní muzikanti si to museli užít. Govan je nenápadný, ale skvělý kytarista, téměř dvorní pro SW, chtělo by se říct.

02.03.2015 alienshore | #

Nasledujúca recenzia nebude asi veľmi príjemná, tak odporúčam si k nej zobrať aspoň sladkú sušienku a colu. Steven Wilson nás teda opäť obšťastnil novým albumom a všetci netrpezlivo čakali čo z toho vylezie. Niektorí dostali geniálnu hudbu a iní zase geniálny plagiát. Patrím bohužiaľ k tej druhej skupine, pretože toľko inšpiračných zdrojov som ešte od Wilsona nepočul. Predtým to aspoň vedel zakryť výbornými aranžmánmi a temnou atmosférou. To najlepšie čo stvoril nieslo názov Grace For Drowning, no už hneď nasledujúci The Raven That Refused To Sing bol pre mňa trochu problematický, avšak bol ešte stále kvalitným a prepracovaným výtvorom. Hand. Cannot. Erase predkladá komerčnejšie ladený art-rock, ktorý má zaujať širšie publikum. Mne osobne táto poloha nevadí, pretože ju už skúsila drvivá väčšina legiend progresívneho rocku. Vadí mi skôr ako Wilson rezignoval na detailnejšiu prácu s melódiami a aranžmánmi. Utiahol sa do istoty, z ktorej si môže poistiť svoje teplé miestečko na hudobnom poli, ktoré si samozrejme poctivo vybudoval od úplného undergroundu.

Koncept dosky je založený podľa skutočnej udalosti. Je o mladej žene, ktorá jedného dňa zomrie vo svojej izbe a tri roky sa o ňu nik nezaujíma, napriek tomu že mala priateľov aj rodinu. Záhadnosť príbehu aj emocionalitu sa síce Wilson snaží zachytiť vo svojej podstate a aj mu to ide celkom dobre, len problém je v tom že realita ktorá sa stala je oveľa krutejšia. Hudba teda prináša pocit a Wilsonov pohľad na danú udalosť. Texty sú krásne napísané a majú hĺbku. Aj aranžmány sú prepracované a obsahujú rôzne zaujímavé efekty či orchestrálne prvky. Problém je v tom, že všetky tieto veci vo mne nevyvolávajú skutočné emócie. A aký je dôvod???

Nepočujem totižto svojbytnú osobnosť, skladateľa, producenta, muzikanta Stevena Wilsona ale skôr Rush, Camel, Pink Floyd, Genesis. To ma dokonale odrádza od celého umenia, ktoré je na doske zachytené a skôr ma presviedča k tvrdeniu, že Wilson vyčerpal svoj zdroj a prezentuje viac svoje skúsenosti a štúdiové čary-mary. Chýba mi jeho alternatívna tvár a taktiež komplikovanejšia štruktúra, ktorá by nútila k hlbšiemu bádaniu. Toto je príliš predvídateľná muzika na môj vkus, ale bude vyhovovať určite tým, ktorí majú radi jeho štýlovosť a spôsob spevu. Z aranžérskeho hľadiska počujem už po niekoľkýkrát vyvarené rytmy a motívy, ktoré použil vo svojich predošlých dielach alebo aj v Porcupine Tree. Chcieť od Wilsona, aby nebol Wilsonom by nebolo iste inteligentné, ale ako poslucháč a fanúšik art-rocku vyžadujem viac originality od takého formátu akým Steven Wilson je.

Poďme sa teda pozrieť na to, čo nám Steven ukuchtil. Predohra First Regret je pekná a po nej nasleduje 10-minútová skladba 3 Years Older. Je to ako keby som mal déjà-vu a počul Rush či dokonca Camel spred zhruba 35-tich rokov. To najkrajšie čo ma chytilo za srdce je určite titulná vec Hand Cannot Erase, ale aj tu je vplyv Rush citeľný. Problém s pochopením albumu začínam mať od songu Perfect Life. Pomaly sa to všetko rozlieva do pomalých rytmov a ambientno-orchestrálnych zvukov. Samozrejme k takémuto konceptu sa to aj logicky hodí. Podobne to pokračuje aj pri Routine, ktorá má clivé melódie a obsahuje ženský spev. Home Invasion otvára ostrá metalová gitara a objavujú sa v nej aj nejaké tie jazz/fusion variácie na danú tému. Nadväzuje to pomaly na inštrumentálny trip s názvom Regret #9. Všetko je pekne naleštené a zvukovo presvedčivé, lenže inštrumentálne plochy prechádzajú cezo mňa bez účinku.

Nadýchnutie v podobe klávesovo-akustickej Transcience je milým príspevkom, no po nej nasleduje dlhá a zbytočne natiahnutá Ancestral. Zádumčivá smutná atmosféra prechádza neskôr do paľby riffov a mne to príde trochu mimo misu. Od spomínanej Perfect Life až po Ancestral je to desivá nuda, ktorú som od Wilsona v takejto hustej koncentrácii ešte nezažil. Nahrávka má však aj svoje dobré miesta, ktoré za niečo stoja. Za to najlepšie považujem 3 Years Older, Hand Cannot Erase a nádhernú Happy Returns, ktorá priam až geniálnym spôsobom dostala album do stavu rovnováhy. Výsledok je však veľmi rozpačitý a sterilita hudobného materiálu núti skôr k zamysleniu než k oslavám.

Zo Stevena Wilsona sa stal pán profesor. Odvádza chladnokrvne dokonalú prácu. Zabúda však na to, čo robí rockera rockerom a to je živelnosť, nespútanosť a dokonca aj moment prekvapenia. Na Hand. Cannot. Erase nič také nenájdete. Pod pokrievkou akože umenia drieme aristokratická dekadencia, ktorá pomaly a isto rozožiera aj posledné záblesky umeleckého osvietenia. Album ako taký bude opäť chválený a predajne úspešný. Bohužiaľ vo Wilsonovej diskografii je toto priemerné dielo, ktoré sa jednak okato snaží zapáčiť a pritom čerpá veľké množstvo toho, čo už bolo vymyslené v minulosti. Tento fakt nepovažujem za veľmi pokrokový ak ho teda aplikujem na umelca, ktorý patrí medzi špičku v novodobom art-rocku. Momentálne mi je skôr ľúto kapiel, ktoré prichádzajú s naozaj krásnymi dielami a ostanú za dverami uznania a slávy. Steven Wilson si naopak polepší a pripíše si ďalší bod k dobru ...
reagovat

Snake @ 02.03.2015 08:19:00
Zdar Slavo, tomu říkám slovo do pranice :) Napsal jsi to kriticky, ale nijak konfrontačně a navíc, tři hvězdičky nejsou tak málo...

Já album ještě neslyšel. Snad se objeví na progstreaming, protože "nakupovat" u rusů neumím, ale skladba "Perfect Life" - už dříve zveřejněná na ytb - mě nezaujala. Až na ten pěknej videoklip. Nemyslím si však, že by to byl zrovna ten nejreprezentativnější vzorek.

Recenzí je logicky ještě docela málo, jsem zvědavý na to, jakým způsobem bude nakonec nová Wilsonova deska přijata. Osobně potřebuji víc času na to, abych si utřídil myšlenky a dojmy a proto bych "novinku" dokázal objektivně zhodnotit až tak v řádu několika dní, možná týdnů.

"Havrana" jsem si objednal rok po jeho vydání, ostatní Stevenova sólová alba neznám. Ani o nákupu Hand. Cannot. Erase. nejsem přesvědčený. Zatím.

Mayak @ 02.03.2015 09:03:39
..interesantná recenzia, Slavo, poňal si to asi viac kriticky, ako by som podvedome očakával, keďže Ťa poznám slušne osobne ...
"Grace For Drowning" bol predčasný vrchol tvorby Stevena Wilsona a pri takmer stabilizovanej zostave štúdiovo / koncertných spoluhráčov by sme mnohí verili, že istá miera náročnosti, komplikovanosti a "nekonečnej" invencie bude len pokračovať ...
"Hand. Cannot. Erase." je výborný album v kontexte svetovej produkcie toho, čomu sa vraví sofistikovaný progresívny rock.
Ale súhlas, že v kontexte tvorby samotného S.W. je cestou do istej formy alibizmu a komercie. Dal by som v pohode štyri hviezdičky, ale už aj ja podvedome cítim, že tejto placky sa podstatne skôr zasýtim, ako ktoréhokoľvek predošlého výtvoru pod hlavičkou Steven Wilson (Band).
No uvidíme 7. apríla v Krakove - aj v koncertnom prevedení, či sa euforické stavy objavia, ako to bolo v čase propagácie albumu ""Grace For Drowning" ... tentokrát aspoň sporadicky ...

Brano @ 02.03.2015 10:18:45
Táto nová Wilsonova platňa ma zatiaľ neoslovila.Za vrchol jeho tvorby považujem tiež 2CD Grace For Drowning a časom som k nemu priradil aj havrana(The Raven That...),kde sú síce odkazy na velikánov žánru očividné,ale tak nejako ma to chytilo za srdco. Hand.Cannot.Erase. ma zatiaľ nechytilo za nič :-).Možno časom...

Snake @ 02.03.2015 10:35:37
Na druhou stranu si říkám, že po stránce zvukové a grafické to bude určitě lahůdka...

Mayak @ 02.03.2015 11:27:48
Snake: ... grafická úprava hudobných produktov je na veľmi slušnej (vysokej) úrovni aj u subjektov (kapiel i sólových projektov), ktoré po hudobnej stránke na hudobnú produkciu Stevena Wilsona a čohokoľvek, na čo on siahne "nemajú šancu", zvukovo je S.W. momentálne jasný "majster sveta", ale samotná podstata hudby (aj jeho) je vždy o subjektívnom prijatí (neprijatí) toho, čo práve vydal na hudobný trh / do hudobného povedomia ...

alienshore @ 02.03.2015 20:04:23
vďaka za konštruktívne názory na hudbu a tento konkrétny album, určite neskôr pribudnú aj pozitívnejšie hodnotenia ktoré možno viac potešia fanúšikov Stevena Wilsona :-)

Brano @ 02.03.2015 20:15:57
Steven Wilson je bez pochýb hudobný génius našej doby.Je to precízny profesionál a má to vymakané do detailov.Možno to chce viac sústredených posluchov,takže ja by som ešte tento album neodkladal bokom.Rovnako som si zo začiatku nevedel nájsť cestu k havranovi...trvalo mi to asi trištvrte roka,kým som pochopil :-).

Jardo @ 02.03.2015 20:45:11
Brano: no veď preto, ešteže si na koniec dal ten smajlík, beťár jeden :-)

Snake @ 06.08.2015 10:11:21
Nakonec jsem neodolal a album Hand. Cannot. Erase. zařadil do sbírky. Zde je pár postřehů po prvním poslechu :

Celých 66 minut jsem vydržel a ani se u toho moc nevrtěl, a to je dobré znamení. Poslech doma, z originálu a ze svého kombajnu, je přece jen o moc lepší, než nekvalitní nástřel z youtube. Nejvíc mě chytila trojice po sobě jdoucích skladeb "Hand Cannot Erase", "Perfect Life" ( a to se mi při první ochutnávce z internetu vůbec nelíbila !! ) a "Routine", naopak ztrácel jsem se v nejdelších "3 Years Oldier" a "Ancestral". Velmi pěkná je i předposlední "Happy Returns". Celkově jsem spokojený. Současnou tvorbu moc nesleduji, ani nekupuji, ale v tomhle případě to mělo smysl a určitě toho nelituji. Každopádně následovat bude ještě celá řada dalších repríz...

PaloM @ 06.08.2015 15:39:10
Snake, vitaj v klube priateľov Štefana Wilsona :-)

Snake @ 06.08.2015 18:09:05
Ale tam já jsem už od chvíle, kdy poprvé uslyšel jsem Porcupine Tree. Akorát mu všechno nezbaštím. Třeba s projektem No-Man si u mě tedy neškrtne ;) Před časem jsem si lehkomyslně koupil dvě cedla a teď na ně sedá prach...

b.wolf @ 07.08.2015 06:01:10
Jj, s tím se dá souhlasit, takový skvost, jako Grace for... neřkuli Raven už Steve nepřekoná, přesto se mně toto album líbí. Není to sice absolutní top, ale ty velice silné 3* si rozhodně zaslouží.

Ryback @ 24.07.2016 10:59:49
Alienshore má déjà vu při poslechu alba Hand.Cannot. Erase. Já tam ty Camel samozřejmě slyším také… Já mám ale také třeba déjà vu při poslechu Grace for drowning - jako bych slyšel King Crimson – viz skladby Sectarian nebo kompozice Raider II. No a co? Je snad proto album horší? Steven má prostě všechny ty Pink Floyd, King Crimson apod. rád, má je naposlouchané a tak je logické, že se ta láska obtiskne v jeho hudbě. On to určitě ví, ale proč by se tomu bránil? Vzdává jim tak poctu, vědomě skládá něco podobného, protože se mu taková hudba prostě líbí. Nechce být za každou cenu křečovitě originální a novátorský. Takový Kratochvíl také ne…
Mimochodem spisovatel Bukowski kdysi prohlásil něco v tom smyslu, že nejnudnější spisovatelé jsou ti, kteří si nepřipouštějí žádné ovlivnění a snaží se být od začátku za každou cenu originální.
Neber to Slavo jako nějaký rýpanec a už vůbec ne podnět k hádce, jen nad tím tak v klidu uvažuju a zajímalo by mě, jestli se na věci dokážeš dívat i z tohoto úhlu pohledu, protože tvé odsuzující recenze/reakce (dokážu je v jistém smyslu i pochopit a líbí se mi, že máš názor, za kterým si stojíš) typu: zní to jako seventies… se zde opakují.
Já jsem jenom velký fanda hudby a můžu říct, že se mi nejvíc (co se Wilsona týče) líbí Storm Corrosion (tady jsi třeba evidentní seventies sound nekritizoval) a jeho sólovky právě PROTO, že to připomíná sedmdesátá léta – která mám moc rád. Ale v případě Wilsona se jedná o inspiraci něčím, co má prostě evidentně hodně rád, ne o „kopírování, které mi usnadní práci“. Navíc jeho hudba přetéká emocemi, které jsou JEHO – tak by to mělo být, jasně, ale v hudbě to rozhodně není častý jev.
Kopírování bez vlastního nápadu/vkladu… spíš vidím u skandinávských a italských soudobých skupin… prostě někde úplně jinde…

A na závěr – když vezmu v potaz, v kolika skupinách Wilson působí a jaký široký hudební záběr to je – tak prostě a jednoduše klobouk dolů a nezbývá než si postesknout, že není víc takových Wilsonů…

alienshore @ 24.07.2016 18:23:21
Ryback, ja mám často pocit, že prispievatelia tohto fóra stále nevedia prečo píšem tak ako píšem, napriek tomu že je to v recenziách priamo napísané :-) ...

ale k veci, ak si prezrieš môj zoznam recenzií tak nájdeš tam aj päťkové záležitosti a pritom sa nedajú označiť ako originálne a novátorské

vezmime si dva albumy, jeden bude kopírovať 70´s a ten druhý tiež, lenže v tom druhom bude obsiahnutá aj osobitosť hlavného predstaviteľa a jeho názor na vec, v prípade Grace For Drowning tam ten názor bol, v prípade Hand. Cannot. Erase nie, pretože je príliš predvídateľný a pomerne lacným spôsobom poukazuje na inšpiračné zdroje, v podstate si napísal to isté ako ja, len akurát ten pohľad je iný :-)

hudba je tiež súčasťou môjho života, ale na hudbu sa pozerám ako na produkt, nie ako na božstvo, to je jeho skutočná podstata, keďže si ju ľudia kupujú vo forme CD či LP a platia zaň peniazmi, tým pádom podlieha hodnoteniu, či už dobrému alebo zlému, skvelý pocit z hudby prináša len kvalitná muzika, nezáleží na tom aká je náročná či jednoduchá, venovať pozornosť sa oplatí práve takej, ak napíšem zlú recenziu tak určite z opodstatneného dôvodu a práve borci ako Wilson či Kratochvíl si ju zaslúžia vtedy, ak je v ich hudbe obsiahnutý narcizmus a alibizmus ktorý je pomerne často veľkým problémom aj pre nich samotných :-) ...