Journey - Departure (1980)

Journey mě baví už léta letoucí, dokonce jsem jim tady na webu kdysi věnoval jeden ze svých prvních recenzních pokusů. Ze zámořské muziky mám jinak rád spíš věci, které se motají okolo blues, jazzu nebo metalu, a tamější uhlazené formě rádiového rocku jsem nikdy nepropadl, ale Journey si mě získali. Možná to bude mít něco společného s tím, že dvě z opor prvních sestav kapely (kytarista Neal Schon a klávesista Greg Rollie) měly průpravu od Santany, nebo taky s tím, že hlas Stevea Perryho z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mě baví jako málokterý v branži.

Společným jmenovatelem většiny skladeb jejich šesté studiovky Departure budiž zejména Perryho vokál, který bez zjevné námahy stoupá do nadoblačných výšek a staví klenuté oblouky, a také Schonova nakouřená kytara, jež se dle potřeby postarala tuhle o prstolamačské sólo, támhle o rozvláčný part ve stylu Garyho Moorea a ještě o kus dál o energický doprovod. Klávesista Greg Rollie tu docela často bere do hry hammondky, jejichž bublavému zvuku se v té správné aranži sotva může nějaký syntezátor rovnat, a navíc se v několika případech blýsknul i s foukací harmonikou - ta je mimochodem třetím z důvodů, proč mě právě tohle album bere. Fajn jsou i syté vícehlasy, o které se (kromě bubeníka Smithe) starali všichni členové kapely.

Nějaké skladby, co mě baví? Z těch divočejších rockeřin jednoznačně pecky Any Way You Want It, Line of Fire nebo Precious Time, bezvadné jsou i klidnější - a o to víc prokomponované - věci jako Someday Soon nebo People and Places. Docela můžu i "plouživé" věci na parket ve stylu Stay Awhile, naopak bych se obešel bez slaďáků typu Good Morning Girl. V riffové jednohubce Where Were You zkouší Schon variovat figury, na jakých v té době s oblibou stavěly ty komerčnější z mladých britských metalových skupin, v hitu Walks Like a Lady zase kapela vyrazila asi nejdále naproti tomu, co dělá z Journey výsostně americkou záležitost.

S muzikou Journey jsem jakž-takž kamarád po většinu jejich kariéry. Baví mě jejich jazzrockem šmrcnuté začátky, otočka k líbivějšímu rocku i pompézní syntezátorové období, z poreunionové éry mě svého času potěšila deska Revelation s novým hlasem Arnelem Pinedou. Pak jsem je nadlouho pustil ze zřetele (podle divokých personálních změn z posledních let kapele "diktátorská" role, kterou si usurpoval poslední ze zakládajících členů Neal Schon, zrovna dvakrát nesvědčí), ale do jejich klasického období se vracím rád. Album Departure mám zařazené mezi lepší z desek, které v té době vytvořili.

Jarda P @ 10.09.2024 20:16:29
I když osobně dávám přednost prvním třem album, na kterých dominoval Gregg Rollie, rád mám i komerčnější období s Perrym. Můj zájem o kapelu končí albem Frontiers.

vmagistr @ 10.09.2024 20:32:40
Jarda: Mezi Next a Infinity vnímám hodně velký žánrový posun, ale taky mě baví obě podoby. Beru to jako zajímavý příklad toho, kdy kapela reagovala na měnící se hudební trendy, a přitom zůstala (alespoň pro mě) autentická.

Apache @ 10.09.2024 21:07:05
"Uhlazenou zámořskou formu rádiového rocku" mám rád a v některých případech dokonce i vyloženě miluju, Journey jsem ale nikdy nepochopil. Don't Stop Believin' a ještě dejme tomu Wheel in the Sky (abych jmenoval aspoň něco mimo jejich nejprofláklejší song) jsou vcelku fajn písničky, ale dál už mi to všechno splývá v takovou pro mě dost nezajímavou šedivou hmotu. A to jsem si před lety koupil za výhodnou cenu asi pět jejich alb s tím, že tohle by mě přece mělo bavit. Nevím, možná to na mě zní málo americky, málo pompézně, málo efektně, málo chytlavě nebo co. Ani zpěvák (třebaže je technicky jistě skvělý) mi vůbec nesedí. Divné... Ale nějaké ty šance jim v budoucnu ještě asi dám, když už je mám ve sbírce.

Departure je nemastný neslaný album. Po výborných nahrávkach ako Infinity a Evolution prišli s naozaj veľmi priemerným albumom. Vyzerá to tak, že Journey nevedeli celkom presne akou cestou sa majú vybrať. Tak prišla na rad personálna zmena a po vydarenom živom albume Captured odchádza Greg Rollie.
Album trpí nedostatkom nápadov. Produkcia vytvorila tiež dosť nudný a sterilný zvuk. Jediné čo tu stojí za to sú prvé štyri výborné skladby. Any Way You Want It je proste kolosálny hit, kde na konci Perry s Schonom gradujú skladbu na doraz.
Od piatej skladby je to naozaj mydlová voda pre amerických fanúšikov. Ak si chcete zdriemnuť tak toto je určite hudba určená na to. Je to škoda, lebo potenciál na to mali, aby sa posnažili vytvoriť aj niečo lepšie. Napriek tomu je album opäť veľmi úspešný, aj keď kvalita pokrivkáva.
reagovat