Hart, Beth - You Still Got Me (2024)

01.12.2024 vmagistr | #

Zpěvaček, jejichž hlas má vlastní "ksicht" a po několika vteřinách ve vás dokáže vyvolat emocionální reakci, není v rockovém byznysu nikdy dost. Beth Hart, rodačce z Los Angeles, bude v lednu třiapadesát a v branži to zkouší už dobrých pětatřicet let. Dlouho jsem měl za to, že se motá hlavně kolem blues a že v téhle disciplíně není úplně top, ale její letošní album You Still Got Me mě donutilo změnit názor. 

Beth si už od dětství "užila" svoje. Pochází z neúplné rodiny, od které odešel otec, a sotva vyrostla, zemřela jí na AIDS sestra. Se svými vnitřními démony válčí dlouhodobě a se střídavými úspěchy, takže si chtě nechtě musí chránit své duševní zdraví - nejspíš i proto na aktuálním turné odmítá poskytovat rozhovory. Letošní deska You Still Got Me obsahuje několik pořádně setmělých momentů, ale celkově je až překvapivě žánrově i emočně barevná. Pojďme nejdřív na ty temné, depresivní kusy, a postupně se propracujeme ke "světlé straně síly".

Mrazivé vyrovnávání se s americkým snem prostřednictvím policejního násilí, které usmrtilo černého recividistu George Floyda, ale taky sugestivní klavírní linka a nádherné kytarové sólo, za jaké by se nemusel stydět ani samotný Jeff Beck, to je nářez Don´t Call the Police. S ďáblem tam kdesi uvnitř se válčí i v otvíráku Savior with a Razor: tahle Smrtka vyměnila kosu za břitvu a svoji práci zjevně bere vážně. Neveselé obrazy Hart kreslí i v závěrečném hypnotickém kusu Machine Gun Vibrato: "Jedni chtějí milovat / druzí zase zabíjet / jedni se rádi zaposlouchají / druzí se pustí do křiku". Naštěstí se v tomhle surovém obalu, který jádro desky svírá z obou stran, najdou i útěšnější momenty.

Na dost odlišnou notu hraje rozpustilé country Wanna Be Big Bad Johnny Cash, ve kterém se Hart vyznává k obdivu k "Muži v černém". A vlastně proč ne - od hvězdy, která proslula ničením hotelových pokojů o dekády dříve, než z toho Led Zeppelin a The Who udělali trendy záležitost, se má každý rocker co učit. A když jsme u těch Zeppelinů - hned další skladba Wonderful World se nese v křehké tradici milostných vyznání typu Thank You. Hodně si užívám i titulní kus You Still Got Me, ve kterém nad znělými klavírními tóny a lesem smyčců zpěvaččin hlas přetéká naprosto uvěřitelnými emocemi. Znáte jazzový standard My Funny Valentine? Hart si z něj půjčila zasněnou atmosféru, kterou doplnila osobitým textem - přece jen název Drunk on Valentine by v padesátých letech Franku Sinatrovi nejspíš ještě neprošel. 

Co teď s tím? Tahle deska vás nejspíš zklame, pokud od Beth stojíte o divoký ječák ve stylu alba A Tribute to Led Zeppelin (2022). Stejně tak vás zklame, pokud máte zrovna chutě na blues - to tu najdete pouze v náladách, nikoli v aranžích. Pokud ale oceníte zase o kousek vyzrálejší Hart, která pomyslnou paletu pokreslila svými momentálními impresemi bez většího zájmu o to, co zrovna frčí okolo, možná vám deska You Still Got Me padne do noty.

reagovat

jiří schwarz @ 02.12.2024 00:01:53
Vystihl to fajn. Ona je dnes spíš svébytná písničkářka, placama i šansoniérka, než dřívější bluesrocková diva. Na koncertu v Universum O2 letos v listopadu dala asi 5 čísel z tohoto alba, mám rozepsanou zprávu. o tom.

hejkal @ 02.12.2024 05:44:28

Beth Hart ma míňa celou svojou kariérou. Na toto dielo som kdesi čítal priaznivé slová a zvažoval som, či si ho nekúpim. Ale potom som si ho vypočul z netu a bolo po zvažovaní. Nie je zlá speváčka, ale muziku má len ako sterilné krovie a to ma neberie.

Antony @ 02.12.2024 11:55:16
Hm, s paní Hartovou se setkávám všude možně, neboť na serverech, které sleduji, ji fanoušci dlouhodobě cpou mezi velké objevy. Velice záhy jsem zjistil, že její pěvecký projev je nepříjemně exaltovaný, hudební stránka naprosto zbytná a image postavená na těžkém dětství a psychických problémech trapná. Holt móda, kdo si nehraje na trpícícho, jako by nebyl. Dnes Beth zjevně řeší problémy hlavně s menopauzou, než s čímkoli jiným. Za mne nula hvězd.

vmagistr @ 02.12.2024 12:26:26
Jiří: Myslím, že jsem si o ní z téhle desky udělal obrázek dost podobný tomu, jaký zmiňuješ Ty. Ten odložený koncert z minulého roku jsem nakonec neabsolvoval, ale report z něj mám slíbený od kolegyně. 

Erik: Moc díky i za kultivovaný oponentní názor. Dává mi smysl, že tu hudební stránku vnímáš jako "sterilní", ten rozdíl v pozici hlavní hvězdy a doprovodné kapely tu taky vnímám, jen mi asi není na překážku. Docela mě baví, když se u nějaké muziky neshodneme - občas je z toho pro mě zajímavý námět k přemýšlení. Často bych rád připojil vlastní pohled k Tvým recenzím, ale většinou tu muziku bohužel vůbec neznám a v proudu toho, co k poslouchání a objevování nacházím sám, se mi na seznamování s ní nějak nedostává času (a ušní kapacity).  

hejkal @ 02.12.2024 13:03:36
Počúvanie je navýsosť individuálna záležitosť, tiež si ju dávkujem, ako zvládam a na mnohé tipy aj stadiaľto mi nezvyšuje čas. Ale občas čosi príde na rad. Hart, kebyže som niekde v podniku a hrá tam, by som si v pohode vypočul. Len albumy som sa kedysi rozhodol, že v zbierke mať nemusím, lebo by som ju objektívne nepočúval skoro vôbec. Som rád, že si jej venoval recenziu, rozhodne je to interpretka, ktorá menšinovou bluesovou scénou pohla a rezonuje.

jiří schwarz @ 03.12.2024 02:01:58
Ehm, Antony: ano, paní Hartová má exaltovaný projev, souhlas. Mně to nevadí, tak jako u stovek dalších (ale chápu, že právě u ní Ti to může vadit; mně to často vadilo např. u Hegerové). Kdosi kdysi řekl, že umění lze dělit na hysteroidní a paranoidní (a myslím, že v 70kách jsem to měl v hlavě spíš jako schizoidní). Tak jako Beth je příklad hysteroidního kumštu, tak i tisíce dalších kapel jsou na tom podobně. Janis svým vokálem, Jimiho kytara zároveň hysteroidní i schizoidní, atd. Takže je to na rezonanci těch věcí v nás. A souhlas, že to není moc o muzice KAPELY, na což patrně zde naráží i hejkal. Je to sólistka s doprovodným combem a neposkytuje tu radost souhry, jako některé bigbítové kapely (tu pořádně neměla ani Janis). A jo, vmagistře, alternativní názory můžou tomu tvému rozšířit perspektivu nahlížení, což se i mně v této diskusi stalo. 

Antony @ 03.12.2024 09:05:19
jiří schwarz:
Ovšem, je úplně normální, že totéž umělecké dílo vyvolá v každém zcela rozdílné emoce. Divit se tomu, případně se k tomu vymezovat, je jen znakem nezralosti diskutéra. Právo na zveřejnění má vyjádření pochvalné i nespokojené a obojí má stejnou váhu. 

Neexistuje jednotný model reakce na libovolného interpreta, či jeho album nebo píseň. Sice se lze zhusta setkat s požadavky na shodu a jednotu v příjímaní nějakého idolu, ale ty jsou zcestné až zvrácené.

Umění je svoboda (nebo by alespoň mělo být), stejně tak je vyjadřování s k němu spojeno s názorovou svobodou. To se sice v průběhu dějin mnoha kulturtrégrům nelíbilo a snažili se vnimatelskou obec nahnat do do chlívku a nadiktovat jí jednotný názor, vnutit pod hrozbou sankcí co se jí má a nemá líbit, ale tyhle doby naštěstí pominuly. Vrátit se mohou jedině v našich hlavách, když začneme napadat nositele odlišného názoru na naše oblíbené nebo neoblíbené dílo.

Proto mne nemůže nikdy rozhodit opačný názor na hudbu, než jaký mám já. To naopak považuji za přirozené a žádoucí. Zato vždy pozdvihám obočí, když jedinec dotčeně reaguje na skutečnost, že někdo neadoruje jeho miláška. Takový by se měl zamyslet především sám nad sebou, zda je u něj vše v pořádku.