Led Zeppelin / In Through the Out Door

Poslední plnohodnotnou studiovou nahrávku poslali LED ZEPPELIN mezi publikum v roce 1979, po tříleté prodlevě od desky předešlé. In Through The Out Door je album, které se dle záznamů stalo velkým obchodním úspěchem. Důvody si troufnu odhadovat pouze částečně. Status legendy, co po několikaletém mlčení vydává očekávanou novinku, byl nepochybně jedním z nich. Marasmus tehdejší hudební scény, z něhož mohla právě tato nahrávka vyčnívat, tipuji na důvod druhý. Dál nevím, protože jestli něco zcela určitě nemůžeme této desce vyčítat, tak to bude přizpůsobování se momentálním trendům. Vlastně v té době muselo jejich dílo působit velmi anachronicky.

Co vlastně v tom roce vyšlo zajímavého? Vyšlo vůbec? Jasně, že jo! V první řadě musím jmenovat PINK FLOYD - The Wall, které je pro mne veledílem roku, dekády i celé rockové hudební historie. Jedná se o zásadní a významem doslova kolosální počin. Další vrcholná nahrávka toho roku má název Highway To Hell, poslední od Bon Scottovských AC/DC, taktéž dějinný milník, k němuž se vždy rád a opakovaně vracím. Co dál? Těžko bylo tehdy, neveselo i truchlivo, v těch hudebních krajích. Nenapadá mě například ani jedna skutečně solidní art rocková deska, ačkoli se někteří protagonisté snažili publikovat. Ale výsledek - bída, bída. Art i hard šli prostě svorně ruku v ruce do háje, nebo se v něm již ve křoví zarostlí nacházeli. Metal pohříchu ještě nevzešel, ovšem v průběhu let z vytvořeného podhoubí se již začínalo něco vyklubávat. Za pozornost stojí například v USA dvojka kytarově magických VAN HALEN, a také heavy rockový debut AXE – Axe. V Evropě dvě legendární desky MOTORHEAD, a to Bomber a Overkill, kovem se začali blýskat kdysi art i hard rockoví SCORPIONS a vydali vynikající Lovedrive, THIN LIZZY zmákli irsky navoněné Black Rose: A Rock Legend, WHITESNAKE udělali pro změnu úderný Lovehunter, nebo lze zaznamenat jednu z nejlepších chvilek švýcarského kvítku KROKUS - Metal Rendez-Vous, udatně spěchajícího k metalu. Skomírající BLACK SABBATH stihnuli ještě udělat ze slávy ústupovou desku Technical Ecstasy, na druhé straně Atlantiku vzniká dle některých encyklopedistů úplně první prog metalová nahrávka všech dob LEGEND - Fröm The Fjörds, dneska ale úplně neznámá věc, kterou zmiňuji především kvůli edukaci. Hlavně, pořád se něco děje, kola dějin se nepřestávají otáčet. K světu se mají anti akademičtí UNIVERS ZERO a vydávají temnokněžné album Heresie, ne nepodobné avantgardní moderní klasické hudbě, jejich souputníci ART ZOYD flákli Musique Pour L'Odyssée, což je taky pěkný brutus. Zappovi vychází trojdílná Joe's Garage plus Sheik Yerbouti a Orchestral Favorites, i jedna starší nahrávka, kterou do té doby musel sušit v archivu, tedy Sleep Dirt, ten chlap se prostě nezastavil. Kdyby to někomu bylo pořád málo, tak ABBA vydávají Voulez-Vous…

Ve výčtu úmyslně opomíjím tehdejší trendy hvězdy, neb po nich dnes neštěkne ani pes. Některé z nich zdánlivě přízvisko rock mohly evokovat, ale ukázalo se, že to byl jen klam a mam, šálivý a prchlivý. Spousta jmen z té doby je dnes po právu vnímána jako krátkodobý exces. Ačkoli to byl jen mžik, tak fik a šmik, celé hudební dění se rázem z ladného letu zřítilo do strmé vývrtky až na samé dno, a trvalo hezkých pár let, než se z něj začalo vyhrabávat. Svět potom už však nikdy nebyl jako před tím velkým švihem šitu.

Končila nejen jedna hudební epocha, na prahu svého konce stáli i LED ZEPPELIN. Jakoby to na soundu In Through The Out Door bylo znát. Atmosféra skladeb je tíživá až znavená, a nic na tom nemění ani dva hejsavé kousky. Cítím v nich syrovinu, a spíše než schopnost dělat si ze sebe legraci pociťuji, že se tu věci berou na lehkou váhu. Světem vládne punk, LED ZEPPELIN hrají kabaretní songy, které prokládají reminiscencemi na závažná témata. Těmi oplývají (v hudební formě, nemám na mysli text) především tři monstra. Hned úvodní In The Evening je mentálním odkazem jiných kompozic, co nesou vábivá poselství, mám na mysli především Achilles Last Stand. Bzučivě dudáckými klávesami hnaná, neučesaná a neuspořádaná Carouselambra, nejdelší skladba na albu, hodně řeže, hodně pálí, a také umetá cestu tam, kam se posléze vydal Maestro Plant sólově. Třetí ze zmiňovaných je I’m Gonna Crawl, která i pro určitý kontrast mezi intrem a vlastním patetickým tělem songu na mne působí jako dekonstruovaná Tea For One. Je až drásavě surová a jako rozlučka se studiovou tvorbou zanechává hodně šrámů. Jako když zdrháš ze zahrady rajských rozkoší, a při přelézání plotu zjistíš, že na jeho vrcholu jsou rozbité střepy a ostnatý drát. A za ním jen nevlídná cizí zem, co tě vůbec nevítá.

Poslech alba rozdrásává duši a nahlodává svědomí. Současně deska zve k dalším a dalším pokusům, je v tomhle jako bludný kořen, jenž po překročení nedá návratu. Jako film, který skončí špatně a ty se na něj s nadějí opakovaně díváš, i když víš, že zaznamenaný materiál se nijak nezmění. Hledáš vlastní smíření s tím špatným koncem, snad tam někde ve skrytu je. Nebo nejspíš není, ale pořád je to lepší, než pasivní rezignace. Každá snaha o legraci působí dosti křečovitě, nepřichází uvolnění a oddech, člověk si jen říká, co to jako mělo bejt. Kousky South Bound Saurez a Hot Dog jsou přesně takové. Nebo latina Fool In The Rain je něco jako „Samba In The Rain“ a vždycky mi dá vzpomenout na Teakbois od projektu ANDERSON, BRUFORD, WAKEMAN, HOWE. Hlupákovi prší za límec, a on si karnevalově trsá. All Of My Love není smutná, ale hlavně smířeně melancholická. I’m Gonna Crawl má v sobě rvavý vzdor a stísněnost z odcházení. Hasta la vista, baby! Hej babi, ty už spíš?

Je to velmi působivá, místy žhnoucí, místy zábavná, místy až rozverná deska, zároveň však vyznívá jako bezstarostný tanec nad propastí, z něhož mrazí. Stačí jeden chybný krok a bude konec. Jenže, na to nikdo nemyslí, lid se chce bavit. V představách mi vyvstává scéna šálivého pištce, co vede obyvatele města Hameln do záhuby. Pocit marnosti v jejich křepčení je podoben pocitům z poslechu této desky. Všichni jdou dál, ale jsou to vlastně již jen stíny bez života. Bez života, šťávy a energie místy vyznívá i In Through The Out Door. Vnitřně se rozkládající soubor ještě naposledy dal dohromady sbírku velice slušných, místy skvělých skladeb. Jako celek album způsobuje rozkolísané pocity a je první, kterému nemohu dát plný počet, jakkoli bych si to přál. Ale je to rozhodně deska, kterou si kdykoli rád pustím. Protože mne přitahuje, moji duši, mé svědomí, a pokaždé v ní něco hledám. Zda nacházím, či nenacházím, není podstatné, hlavní je ten příběh. A ten si užívám přesně na 4,49 olověných hvězd na klopě vzducholovem protřelého větroplavce.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Swan Song 2XD-423, dynamický rozsah DR14

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Led Zeppelin / Presence

Dvě věci jsou pro pochopení předkládaného hodnocení alba Presence důležité. Za prvé, jedná se o moje nejoblíbenější dílo od této skupiny. Ne nejlepší, ale nejoblíbenější, což je rozhodující kritérium. Určující je míra obliby, a to vždy. Za druhé, je na něm znát veliká změna v hudebním vyjádření. Kapela zde pracuje s náladami více než kdykoli před tím. Jejich účinnost je odzbrojující a posouvá soubor na absolutní Olymp hudebního nebe. Touto deskou stvrzují svůj talent, svoje schopnosti, tímto překračují hranice žánru zcela definitivně. Vždycky je překračovali, ovšem tady se mimo ně ocitají všemi prostředky, aniž by to znělo chtěně a násilně. Takto je múza vedla a právě teď dochází k protnutí všech těch zdaleka se pnoucích nitek, aby vzniknul dokonalý celek.

Dá se říci, že po celou dobu hodnocení sebraného díla LED ZEPPELIN jsem se na Presence těšil. A to hned z několika důvodů. Jednak jsem věděl, že to je můj srdcový počin, a že si to náramně užiju, jednak jsem si představoval, kam se v souvislostech s předchozími nahrávkami posune ten pocit z její výjimečnosti. Jakékoli představy ovšem nemohou vystihnout realitu. Ta je všeprostupující a palčivá, jako žízeň uhašená po předlouhé době. Je to taková síla, že prožitek se slévá v jednu konzistentní vlnu, až je obtížné odlišovat jednotlivé skladby. Kompaktní a metamorfózně se přelévající struktura nálad, s nimiž hudebníci na celé ploše pracují, si nepřeje býti rozkouskována na části. Tady se dotknuli artificiální hudby, sakrální hudby, šamanského léčení ohněm a hořkým, sakra hořkým lektvarem, transformace zvuku v hojivý rituál, očisty spálením na popel a opětovným zvednutím se z něj. Katarze jako prase.

Zároveň z desky čiší jistá odcizenost, uzavřenost, či svíravý chlad. Vím, proč tomu tak je. Taky vím, že je to zdánlivé. Tato deska je víc než všechny ostatní blízko jazz rocku, a je víc než všechny ostatní art rockem. V té době, v tom šestasedmdesátém se všeobecně v rockové scéně hodně pátralo kudy kam, naléhavě a trochu vyděšeně, neboť fungující schémata byla zastaralá a ta nová nepřicházela. Tak se usilovně hledalo, svět hard i art rockerů se zmítal jednou tam, podruhé jinam, a potřetí byl zase úplně jinde. V tom roce se od zavedených kapel dostávaly na světlo nejzvláštnější experimenty, nikoli z hravosti, ale ze snahy zachránit, co se dá. Jakou to stálo cenu a jaká to byla marnost! Kolik zoufalství v tom muselo být, když teď s odstupem času můžeme vidět, jak u naprosté většiny kapel to tápání k ničemu nevedlo, šly jen úzkým chodníčkem rovnou k propasti. Východiskem byla komerce, nebo rozpad. Nebo výrazná změna stylu, což není snadné. Album Presence je jedním z mála té doby, kde interpret dokázal zachovat sám sebe a současně živelně absorboval okolní vlivy formou čisté inspirace. Jazz rock & art rock & hard rock & blues rock & classic rock & Bonham+Jones+Page+Plant. Pěkně složená kytka.

Ještě, zcela v souladu s předchozím odstavcem, cítím z Presence velkou přítomnost osobních osudových zákrutů členů souboru. Jsou dospělí a osud s nimi hrál občas pěkný dribling. Přímá spojitost mezi muzikou a lidmi, co ji stvořili, je znatelná v jisté semknutosti výpovědi, jež zní velice autenticky. Tím, že jsou zde muzikanti více zahleděni do sebe, mohou evokovat právě tu odcizenost, která je jen zdáním. Jak dříve šlo snadno všechno mladicky otevřeně ven, dnes se spirála emocí stáčí na opačnou stranu, tedy dovnitř hudby samotné. Je třeba pozorovat a zkoumat, než se podaří odhalit mechanismy její působivosti. Není tu první viditelný sdělný plán, kdo jej čeká, bude zmaten. Je třeba trpělivě hledat, až pak se ukáže, kde je v hlavolamu skrytá odměna pro nálezce. Kdo si potrpí na rafinovanosti, tady si jich užije. Spousta bigbíťaků v teto chvíli odpadá, protože jejich skoby určené do tvrdé skály, v tomto materiálu nedrží. Tady se musíš dostat na vrchol jinou technikou.

A ten vrchol máme hned na začátku celého alba, dvojitý hřeben velikánů rýsuje náročnou výstupní trasu. Zcela jistě mi Achilles Last Stand a For Your Life znějí jako jedna dvojdílná suita. Těch společných 17 minut uplyne za pár sekund a zároveň se v nich zastavuje čas. Připadám si v takové chvíli jako multidimenzionální bytost, kdy totéž dění dokážu nahlížet z budoucnosti i minulosti v jednom okamžiku současně. Propojenost s hudbou se dostavuje v takové míře, že já jsem hudba, a hudba je Já. Splynutí dosahuje absolutních kvalit.

Nebýt písně Royal Orleans, která mne staví zpátky na nohy, nevím, co by se mnou bylo. Pokud se někde v těch cárech rozervaných mlhovin nachází kousek pevné půdy, je to právě tady. Skladba, která jakoby přiběhla odněkud ze zapomenutého šuplíku Houses Of The Holy, tady má roli potřebného předělu. Po balancování na hraně nebytí tak na čas získávám ztracenou rovnováhu a mohu si alespoň utřít pot z čela. Je to děsivé a je to nádherné. Adventura všedního dne.

Jenže přichází Nobody’s Fault But Mine, což je další nálož pevně přinýtovaná k podkladu, a já jsem opět ztracen. Slyšíte, jak tam Plant přefoukne tu harmoniku? Jak všechna ta bolest z něj jde tím zlomeným tónem ven? Tenhle moment je jako
ostrá žhavá břitva na mém krku a bojím se pohnout. Tato skladba má v sobě všechno z těch dvou monstrozit na začátku i z jedné na konci, plus její architektura oplývá vzepjatou a sevřenou naléhavostí. Zde jsou LED ZEPPELIN asi nejblíže tomu, co vyvěrá jako epitaf z jejich čtverky, pětky a šestky. Jasné záchvěvy starých časů jsou ohlédnutím i postesknutím, že nyní je vše jinak. Čas nezastavíš.

Je tu další vyprošťovák, a současně zatloukávák, přichází rozverně hospodsky skočná Candy Store Rock. Místo, aby mne vytáhla na vzduch a já mohl lapnout aspoň ždibec kyslíku, vyráží mi dech bucharovitě pádným rytmem. Má kladiva Bonham v rukou místo paliček, nebo co... A mlátí do dubových sudů s tekutým asfaltem, nebo do ocelových s mazutem, jinak by to tak nemohlo znít. O bejby, bejby..

Tak trochu podobná je následující Hots On For Nowhere, jež si zahrává s různě funky škobrtavými rytmy, až člověk neví, co poslouchat dřív. Jestli ty zasekávačky, po nichž se struktura přeskupí, nebo staccata kytarových nápřahů, nebo interference mezi zpěvem, basou, a zbytkem muzikálních mas. Pokud bych náhodou uvažoval (jako, že neuvažoval!) o chvilkové slabosti této desky, bylo by to zde, neboť skladba nepřináší nic kontrastního ani výrazného. Nicméně v tom atraktivnost netkví, hlavní je cesta vpřed. Je to zážitek, jako surfing na pořádně rozbouřených hudebních vlnách a vrtošivých vírech.

Jednou z nejpůsobivějších kompozic, které kdy LED ZEPPELIN napsali, je hypnotické psycho Tea For One. Především, začíná úplně normálně, až rockově standardně, avšak v nečekaný moment se pod posluchačem otevře propadlo a on se ocitá v hlubině zádumčivého hraní i pění. V záhrobní pustině je nucen projít i prožít nevšední hudební příběh smutku, zármutku i mdlob. Připadá mi, jako by někdo pitval blues, my seděli pod stolem a poslouchali, jak kolem nás pleskají na zem odhazované vnitřnosti. Vykuchané torzo je pak obřadně pateticky vystaveno na oltáři boha Bezútěšnosti. Až se nečekaně dostaneš ven z kobky, do níž jsi se propadnul, tak zjistíš, že slunce mezitím zalezlo, Luna též nevychází, a venku je tma jako mazlavej prejt. Sklíčenost se dá krájet a deska končí, nic s tím nenaděláš. Nekonečno ti spadlo na hlavu v celé jeho tíži.

Jsem na konci, ale vlastně na začátku. Nepohnul jsem se ani o milimetr, přitom obeplul celý kosmos. Očekávaný zážitek se dostavil, v síle svých protuberancí přetavil hmotu v antihmotu a zpět, a ponechal mne zde zcela vyřízeného, a stále žíznivého. Tato deska, jako jediná, na mne působí zejména zádumčivě tragickým tónem, kterýmž se od ostatních desek významně odlišuje. Její mystérium je pro mne fascinující a přitažlivé. Nikdy nebudu mít dost, a vždy to budu zkoušet zas a znova. Jak nepravil Zarathustra (ale určitě si to myslel), nýbrž Filip Topol: „Poseru se štěstím“.

V mnoha skladbách je na této desce slyšet způsob přístupu k hudební tvorbě, který posléze rozvinul Plant na svých sólových albech. Uvolnil se z hard formy (aniž by ji nějak popřel) a hodně sebevědomě se pustil do rocku se všemi možnými adjektivy. Na Presence se jejich výběr a současná lehkost provedení začínají projevovat. V době, kdy mnohé ikony rocku upachtěně supěly, aby alespoň setrvačností dojely co nejdál, když už pod kotlem vychládá a pára netáhne, LED ZEPPELIN v pohodě přehodili na alternativní pohon, a valí dál. Pozoruhodné a radostné.

Ještě přípodotek k objektu, co na obalu Hipgnosisáci naaranžovali do různých fotografií ze života živočicha zvaného homo sapiens. Mám neodbytný pocit, že jde o podobný evoluční katalyzátor, jaký je použit ve filmu Stanleye Kubricka "2001: A Space Odyssey" z roku 1968. Nepatřičnost neznámého předmětu ve vztahu k okolnímu dění vzbuzuje podobné znepokojení při sledování obou uměleckých děl. Geometrická forma, temná barva, homogenní materiál, i další vizuální spojitosti lze zaznamenat. Ale jsou to jen moje spekulace a na hudební dojmy nemají žádný vliv. Deska je dokonalá tak, jako tak.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1989 EastWest 20P2-2028, dynamický rozsah DR13

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Presence
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Led Zeppelin / Physical Graffiti

Jakže to Forrest Gump říkal, respektive jeho máma? „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.“

Tak tady mám úplně stejný pocit. Pod vymakaným obalem dvojelpé se ukrývá všehochuť složená z toho nejlepšího, co v tom roce ukuchtili muzikanti z celé civilizované části naší planety. Jen si vybrat, kdybys věděl, po čem vlastně toužíš. Milovník umění, neméně tak posluchač, je ve svém charakteru něco jako zmlsaný gurmán, který hledá jen to nejvybranější a neodpouští sebemenší prohřešek. Chce něco, neví pořádně co, a chce to hned. Požadavky tohoto druhu se pak dost těžko plní, a tak se samotní skladatelé a interpreti snaží vytvářet všelijaké dobroty, co by zpovykaného hledače nejen nasytily, ale především nadchly. Problém je, že kritéria má každý poněkud odlišná a trefit se do širšího vkusu je takřka nemožné, neboť termín "širší" je opakem "osobitý". Tudíž je v protikladu toho, čím by vkus měl opravdu být. Ponechám stranou skutečnost, že většinový vkus, potažmo trend, potažmo móda, nemívá se skutečným vkusem nic společného a jde jen o vnější marketingový nátěr, který lidem bez vkusu, a těch je většina, slouží jako jeho vítaná náhražka. Teď se chci bavit o skutečných posluchačích, schopných vytvořit dlouhodobým procesem vlastní škálu vnímání a hodnocení. Těm je totiž předložena právě tato bonboniéra, můžou si spokojeně mlaskat, protože je vskutku z čeho vybírat.

Jak se mohlo nějakou dobu zdát, že předchozí album byl nemožný guláš ze stylu a formy, rychle nás chlapci Zeppelínovic přesvědčili o opaku. Pravý koktejl chutí, vůní a kořenících přísad pro nás přichystali až nyní. Hýřit se začne hned od prvního drnknutí a karneval bez přestání naplno jede celých 83 minut. Po předchozích více, či méně ucelených hudebních kolekcích se albem Physical Graffiti dostává mezi fanoušky skupiny nebývale pestrá a různorodá sbírka písní. Jak je obecně známo, pocházejí z různých období. Tím je dána slyšitelná pestrost, která může být jak ke škodě, tak k užitku. Dost záleží na přístupu. Osobně si tento soubor písní představuji jako kufřík s barevnými drahokamy, co někdo rozsypal do trávy. Jsou rozkutálené do různých směrů, rozběhnuté jako souhvězdí na noční obloze, a ty si je, milý posluchači, pěkně sesbírej. Přičemž zážitek netkví jen v tom nalézání jednotlivých klenotů, hlavní je ten proces hledání. Romantika a dobrodružství prolétávání nekonečně rozsáhlým vesmírem jejich hudby od hvězdy ke hvězdě, nebo chcete-li, pročesávání širého travního porostu, aby ani jedno lesklé sklíčko neuniklo. Mám celý vesmír travního pole pročesán nesčíslněkrát a stále v něm nacházím nové a nové klenoty. Cesta je cíl, hledání je zážitek, a to v případě tohoto alba platí mnohonásobně. Je zde předveden řádně třeskutý muzikální mazec, v němž není místo na poflakování.

Physical Graffiti je album, které jsem sice poznal až v poměrně pokročilé fázi seznamování s tvorbou LED ZEPPELIN, ale jako z jediného jsem poměrně dobře znal od pradávna několik stylotvorných songů. Bylo to dáno tím, že v dobách tuhého diktátu rudých vlajek a lampionových průvodů se v různých hudebních pořadech (no různých, byly dva, Rytmus a Větrník, oba na stanici Vltava) snažili hudební redaktoři sem tam propašovat něco jiného, než rock ze spřátelených zemí a servilní normalizační popík. Dneska se takto chvályhodné akce nedočkáme, současní vypouštěči krátkých úseků muziky mezi reklamami v rádiích mají hudební rozhled a kulturně sociální cítění tak na úrovni Pučmelouda. Takže hoblují furt dokola stejné provařené songy, playlisty udržují léta neměnné, jejich přínos na poli osvětové žurnalistiky v oblasti umění je nulový až záporný. Ne tak dávná doba diktatury vedla některé z publicistů k aktivitě, a ti se aspoň snažili adrenalinově představit něco skutečně zajímavého. Poslech takových pořadů se často sestával mimo jiné z očekávání, zda to něčím neopepří. Často, leckdy na konci sekvence, takže hrozilo useknutí dotyčné skladby, přišel nějaký špek. Pamatuju si, jak jednou povídá, už nevím kdo (Skalka?), že prý si posluchači píšou o něco od DEEP PURPLE. Tak jim tedy z jejich raného období pustí skladbu „Měnící se stíny“. I zaznělo Chasing Shadows z alba Deep Purple (1969). V současné realitě utopie, dnešní playlistový jouda si childosmoukově uslintne, a tím to pro něj končí. Nebo od JETHRO TULL do mě tenkrát naládovali Locomotive Breath, což je pro mne, a nejen díky tomu, celoživotně legendární song. Od našich LED ZEPPELIN jsem se právě touto dějinnou cestou mohl seznámit i s různými skladbami z Physical Graffiti a nejvíc se mi zarylo a vrostlo In The Light. Naprosto neuvěřitelná skladba, jako z jiné dimenze.

Jako neopominutelnou faktografickou poznámku musím zopakovat skutečnost, že skupina na této desce představila nový materiál natočený v roce 1974 vedle pozůstatků z nahrávání předchozích desek z let 1971-73. Vliv na hudební zážitek to má ovšem jen zprostředkovaný a to ve smyslu, že se tímto způsobem přidalo na pestrosti i zábavnosti celého díla. Lze většinou celkem zřetelně rozlišit podle nálady a charakteru jednotlivá období, ukazuje se však současně, že LED ZEPPELIN neudělali slabý song, i když třeba zůstal shodou okolností v šuplíku. To ostatně prokazuje i pozdější kompilační počin Coda (1982), kde vymetli ty šuplíky až do dna a nic dalšího nemělo cenu objevovat. Všechny ostatní rough mixy, early working versions, demo tracks, BBC sessions a další pošahanosti považuji za zhola nepřínosnou snahu vytěžit z fanoušků, co se dá.

Směs starých a nových nahrávek však vede k tomu, že během opakovaných poslechů automaticky pozoruji na albu tu linii dějinného zlomu. Tedy jasně dokážu vnímat nové skladby, jež mají dospělejší strukturu, a pak ty starší s rozeznatelnými kořeny trochu jinde. Je to procházka smíšeným lesem, kde se nejenom střídají druhy dřevin, ale i jejich stáří a vzrůst. Tento jev je vítaný a přispívá významně k plastičnosti hudební krajiny. Nezapomeňme, že první polovina 70. let byla ukázkou překotného kulturního vývoje a během tří let se muzika posunula o větší kus cesty, než v současnosti líně ujde za deset roků. Proto ty odlišnosti logicky musejí být patrné, nemá smysl tuto vlastnost alba Physical Graffiti nějak zakrývat.

Ve smyslu chronologické koherence je na tom lépe LP1. Zde najdeme čtveřici nových kompozic, tedy z roku 1974, jež jsou proloženy dvěma skladbami, co nebyly použity na albu Houses Of The Holy. Oba tyto „outtakes“ jsou kompaktně zasazeny v hard rockový celek a svým provedením nijak nevybočují. Ve smyslu, že jsou to stejné bomby, jako ostatní skladby na této polokouli planety Physical Graffiti. Vůbec, dramaturgické řazení je velmi příjemné, a než nějaké zběsilé střídání nálad pociťuji něco jako rozplétání emocionálního klubka, které je sice pestré, ale dokáže vytvářet tu tradiční, tu moderní a novátorské, a jinde zase trochu exotické vzory a ornamenty.

První dvě skladby drží pohromadě jako dva hard rockové šutry a je velmi příjemné touto vstupní branou s kamennými pilíři do alba vcházet, protože kdo očekává a má rád skladby postavené na tvrdých kytarách, jasně definovaných rytmech a správně kořeněných klávesách, tady najde to svoje. Obzvláště, když v každé písni od osazenstva olověné vzducholodi objevíme, a vlastně stále dokola objevujeme, spoustu malých rafinovaných vtípků, překvapení a detailů. Vrstevnatá hloubka dělá z jejich materiálu surovinu obzvláště bohatou na hutné zážitky.

Ohromujícího vzepjetí témat životních výpovědí se nám dostane ve dvou legendárních skladbách. In My Time Of Dying a Kashmir jsou nejenom pověstné svojí jinakostí, ale také si nelze nevšimnout, jak jsou ve svém sdělení umanutě svěřepé a neústupné. Jejich tlak a jimi vysílané pulsní vlny emocí mají sílu vesmírného kvasaru. Klouzavá kytara v první jmenované je nositelkou záhadně zasněného sdělení v jehož meandrech se rozvíjí tragická osobní zpověď. Jakoby člověk promlouval sám k sobě, snažil se přesvědčit se o smyslu svého bytí, avšak současně o něm pochyboval, což jej vede do sebezáhubné spirály, z níž se opakovaně snaží vyškrábat. Docházejí mu síly a tak se zachraňuje spíše silou svého ducha než pomocí vlastních paží. Právě v této skladbě se střetává několikero nosných motivů a nálad, které navazují a překrývají se, jak v radostnosti, odhodlání, zamyšlení, opatrném ucouvnutí, úprku vpřed, nezlomnosti i bolestném patosu, a to vše v jednolitém plasmaticky rozvlněném celku prostupujícím časoprostorem, který skladba až holograficky vykresluje. Nejenom bomba kapely, ale jeden z nejvýsostnějších songů světové rockové hudby všech dob. A Kashmir? Kashmir se v tomto srovnání samozřejmě vůbec neztrácí, jen je natolik notoricky znám, že by jeho chvála byla nošením sov do Athén. Ačkoliv si nechci Hellas popudit, tak jich tam stejně pár zanesu. Ano, je to druhý vrchol, o jehož výšce se mohou vésti spory, neboť se též ztrácí v oblacích.

V Houses Of The Holy nám pěkně povrzává šlapka, což spíše připomíná trojku. Je uvolněná, veselá až skotačivá a ukazuje tu prosluněnější tvář LED ZEPPELIN, což je moc dobře. Je fajn, když mezi hromadami tíživých balvanů chmur aspoň na chvilku probleskne jasný paprsek a odhalí třeba čarovnou kresbu na jejich povrchu, či ostrůvky blyštivých třpytek. Radosti není nikdy dost. Navíc tato skladba ve spojení s Trampled Under Foot představuje dvojzápřah pegasů s bílou hřívou, co nás mocným máváním křídel unášejí vstříc krajům hojnosti, zábavy a optimismu. Střídání nálad, rytmů a harmonií, šité rukou mistrů, nás doprovází na trase štěstí a lásky.

Je hrozně dobře, že po desce první následuje deska druhá. Jako správně nenasytný hudební fanoušek jsem neustále lačný po Hudbě s velkým H. Tady mi jí servírují dvojitou dávku. Sestava druhého chodu není v ničem proti první ochuzena. Ba právě naopak, když se na úvod rozzáří maják In The Light, každý musí vědět, že se opět chystá něco mimořádného. Něco úchvatného, rozechvívajícího, až omamného. Jak předchozí LP nabízela velesongy, u nichž si bylo těžko představit, že je něco překoná, hned In The Light předvádí, že to klidně možné je. Velebný úvod kompozice se rozvine do všech představitelných i nepředstavitelných nálad, jimiž nás zahalí a nikdy neopustí, neboť v duši vždy malý kousek přetrvává. Kdo jednou v hájemství jeho vkročí, je uhranut a již nikdy uniknouti nemůže.

V dalších osmi skladbách, co zbývají do konce alba, se nacházejí tři nové a pět starších, nově upravených. Je to pěkná směska, sourodá ve své nesourodosti. Poskytuje hravost a potěšení, bez nějakých větších existencionálních otázek a tíživých chmur. Najdeme zde všechno, s čím si LED ZEPPELIN dokážeme z minula spojovat. Dvojice Bron-Yr-Aur a Down By Seaside působí jednotně jako track rozdělený na akustickou instrumentální introdukci a vlastní píseň. Svěží a milé odlehčení, po In The Light vcelku žádoucí protipól. Následující trojice mne dostává do doby zamyšlených hard rockových počátků, kdy se nehrálo na vnější efekt, ale hlavní byla vnitřní nosná myšlenka. Ta byla leckdy podána až introvertně usebraně (Ten Years Gone), jindy písničkově otevřeně až tanečně a jen mírně přitvrzeně (boogie-ová Night Flight), anebo bluesrockově zemitě v pěkně šlapajícím rytmu (The Wanton Song). Tři různé chutě, pokaždé laskomina.

Do konce zbývají poslední tři stopy. Konec u některých děl prostě nechci, a tak zde mám aspoň dobrý pocit z toho, že tentokrát je docela legrační. Zábava je u samého závěru a nikdo se už nebere tak vážně jako na začátku. Dva skvělé a rozverné songy se předhánějí v tom, který bude větší dupárna. Jenže takové country folkové taškařice v podání Zeppelínů, to není žádná lidová šumařina. I zde ukazují, jak lze dělat totéž, co kvanta ostatních zkusila před nimi, a přitom to udělat originálně, osobitě a chytlavě. Není třeba prahnout po ukrytých rafinovanostech, stačí se nechat unášet a natřásat, vibrace vyženou poslední zbytky stesku. Nakonec aktuální věcička zvaná Sick Again udělá úplnou tečku a svým hrubosrstým a poněkud uštěpačně jízlivým tématem i zpracováním může docela solidně nakopnout. Však jde hlavně o tu zábavu, páč unylé umění je pro snoby. Je to celé tak bezvadné, že se nechce ani věřit, jak je to samozřejmé a přirozené.

Tímto dochřestil nábojový pás plný velkorážních bomb, jež byly metány v takové kadenci, že se jejich ozvěny slévají v jednolitém neustávajícím hukotu. Na desce jedna se ocitáme na znovu natočené obdobě bezejmenné čtyřky, kdežto deska dva nás přenáší v čase a prostoru do období Led Zeppelin III. Zde se ukazuje, jak obě alba byla významná. To vše se odehrává ve vyzrálosti a nespoutanosti alba Houses Of The Holy. Syntéza hry kláves, kytary, bicích a zpěvu zde pokročila opět dále a na dvojnásobné ploše dovoluje si naplno užít drahokamy z pokladnice LED ZEPPELIN.

Skupina takto velmi účelně dokázala využít všeho, co bylo smysluplné a použitelné, a neponechala tak prostor pro případné spekulace nad ztracenými skladbami. Přesvědčivě uvedla na trh všechny svoje nápady. Byla by strašná škoda, kdyby se ztratily, nebo vycházely až jako bonusy oficiálních, či jako součásti neoficiálních, vydání pro sběratele.

Na desce se ještě projevil jeden prvek, který musím zmínit. Plantovi slyšitelně v některých místech odchází hlas. Jeho ochraptělost není projevem rockerské drsnosti, objevuje se i tam, kde by dříve byl použit jasný a čistý tón. Zjevně si intenzita jeho pěveckého nasazení vybírá svoji daň a materiál začíná být opotřebován. Kontrast hlasové kondice je znát právě ve srovnání se zařazenými staršími věcmi, v nichž tento problém nemá. Však také na dalších deskách se plant začíná více šetřit a používá mírně odlišnou pěveckou techniku. Výsledek je opět vynikající, ovšem lehkost, naivní mladistvost a svěžest jeho vokálu se již stávají definitivně historií.

Co říci závěrem? Dvojdeska nemá slabé místo, nemá žádnou skladbu k přeskakování. Jako hvězdná obloha není prvoplánově organizovaná, je v ní jedině ta pospolitost, kterou sami nejprve musíme objevit a teprve potom ji vetkneme ve tvář jejího ducha. Hlavně je omračující svojí nádherou a nekonečnou hloubkou. Tuto vzácnou vlastnost se málokomu podařilo do svého díla dostat. Zde se jí můžeme opájet zas a znova bez rizika oposlouchání. Troufám si říci, že 15 skladeb je málo a 83 minuty nestačí. Často si dojem nastavuji kontinuálním zařazením desky Coda, která mi přijde příbuzná a jako pokračování velmi vhodná. Pak si mohu připadat nasycen zážitky, ale stejně se občas neubráním několikerému zopakování téhož poslechového kolečka. Jako ten pohled na noční nebe neomrzí, ani tato deska nemůže být nikdy zcela naposlouchána.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1987 Swan Song 55XD-661~2, dynamický rozsah DR13

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Led Zeppelin / Houses of the Holy

Deska, kterou LED ZEPPELIN vydali po svém trháku s klikyháky, je magická. Je neodbytná a dovede se zaháknout v mysli. Vyvolává mnoho otázek, nejasností, nutí k zevrubnému prozkoumávání. Poslechový kolotoč pro účely hodnocení díla nazvaného Houses Of The Holy tak nabírá pěknou rychlost a není nikoho, kdo by jej zastavil. Což nijak nevadí, stejně nikdo nechce vystoupit. Skoro jsem vynaleznul perpetuum mobile, ale nakonec brzdím, a začínám psát. Jedno je jisté. Jestli se našel někdo, kdo po veleúspěšné čtverce sázel v očekáváních na jistotu, tak tohle album rozmetalo všechny jeho představy. Můžeme na něm najít poměrně silný prvek neočekávatelného. Každá skladba má v sobě skryto překvapení, každá v určitých aspektech ulétá z území zavedených jistot. A každá to dělá jinak, což je fascinující. Místo, aby se dostavila pohodlná hra v již ovládaných krajinách, směřuje se stále více do neprobádaných končin.

Pro docílení jistého posluchačského systému, a také pro objasnění způsobu vnímání, se pokouším skladby na albu recenzentsky uchopit po dvojicích. Docela to funguje a navíc tento přístup přináší další žádoucí prvek, a to zábavnost. Ne, že by muzika LED ZEPPELIN jindy zábavná nebyla, ovšem tady se jedná o bonus ve formě spárovaných zážitků. Jakoby na desce byla rozehrána lehce naznačená hra s posluchačem, kterou nemusí ani objevit, stačí, když si ji na základě inspirací aspoň vymyslí. Dostal prostor, pískoviště, dělat si tam může co dokáže. Vymýšlení her je samo o sobě nesmírně zábavnou činností, je-li navíc podnětem hudba, pak se efekt násobí.

Přichází první skladba, vyvstávají první tóny alba. Název The Song Remains The Same je posléze vtipně použit pro koncertní dvojalbum, které vyjde o tři roky později. Motivy jsou tu rozbíhavé, přemítavé, tetelivé, těžko jdou zachytit v jednoznačném tvaru. Jednotící prvek? Jedině nejednotnost. Všechno je jinak než minule a každý si hned zkraje uvědomuje, že tady to skutečně bude o přizpůsobení vlastního vkusu kapele, nikoli naopak. Heavy valivé stěny jedenasmdesátkových songů se přetvořily v hejna hemživých not, které se dají jen těžko pochytat. Zároveň mají schopnost být agresivní jako roj rozdivočelých včel, který krouží kolem tebe, je současně všude a nikde, a vůbec nevíš odkud ten pichlavý mrak zaútočí. Bratříčka tomuto rozechvělému otvíráku tvoří The Ocean, zrcadlově umístěný na samý závěr desky. Má svůj fundament, je hard rockově pravověrnější (jako jedna z mála skladeb tady), ale pocity se mu daří evokovat podobné.

Vznosně space rockové končiny obývají dvě jiné skladby, taktéž symetricky rozmístěné, a to jako druhé od začátku i konce celé nahrávky. Jde samozřejmě o The Rain Song a No Quarter. Obě mají přes sedm minut a u obou se dostávám do úplně jiných dimenzí, než mne kdykoli předtím olověná vzducholoď dokázala zanést. Těmito songy LED ZEPPELIN dosáhli svého dosavadního tvůrčího vrcholu, jejich skladatelská invence a emocionální působivost mají až art rockové parametry. Přemítavá hloubavost jejich poselství je schopna oblažit duši a vracet se ve snech, ať v denních, či nočních. V první jmenované mají rozhodující slovo zvukové mlhoviny mellotronů, ve druhé je to spíše přítulné vrnění kytary, celkově se stejně jedná se kompaktní interpretační práci všech zúčastněných. Zvláštní je, že na první z nich se autorsky klávesista a basák John Paul Jones nepodílí, zato na druhé ano. Podle charakteru písní bych spíše soudil, že napsal obě, ale u té první bych tipoval víc. Však tím spíše jsem přesvědčen, že jde vskutku o kolektivní dílo.

Pak tu máme dvojici tvořenou písněmi, které jako jediné by mohly patřit na některé z předchozích alb. Svojí civilností a relativně snadnou uchopitelností vnímám jejich předobraz někde v období Led Zeppelin III. Je tomu tak především díky využití akustické kytary v kontrastu s těžkými rytmy ve skladbě jedné, kterou je příjemná Over The Hills And Far Away, a v celkem obligátních kompozičních sekvencích (v nejpozitivnějším slova smyslu) ve skladbě druhé, co je tanečně nazvána Dancing Days. Oba tyto pravověrné a neexperimentální tracky jsou zdánlivě nenápadnými až obyčejnými písněmi, ale opak jest pravdou. Je v nich mnoho pozoruhodných momentů, akorát nás tím nejdou v prvním plánu trknout do uší. Mohou na hudební ploše představovat vítaný pevný bod, na němž se lze s jistotou zachytit, zastavit, a nadechnout. A pak se zase ponořit do oceánu bezbřehých rafinovaností. Krom toho by se také Dancing Days dala prohlásit za druhou výrazně hard rockovou skladbu na desce, tím spíše, že víc jich zde už není.

Závěrečný prvek souznění představuje duo pitvorných klaunů, kteří si prstem ukazují na diváky, a je jim ukradené, co si o nich kdo myslí. Tím samozřejmě utkvívají v paměti a mnozí si pak podle nich desku The Houses Of The Holy identifikují. Je pravda, že zejména stopa The Crunge přítulnosti moc nepobírá a zůstává tak nesmazatelným excesem v songografii LED ZEPPELIN. Prostě v kolektivu neoblíbená bizarní muzikantská hříčka, která může u někoho vyvolat až mentální arytmii. Pokud mu rovnou nehrábne, protože více než o píseň se jedná spíše o úryvek z rytmického klání mezi nástroji a vokálem. Kdyby na albu nebyla, nic by se možná nestalo, ale mně by stejně chyběla protže rozkolísanou hladinu adrenalinu si trochu sebedestrukčně užívám. Zato druhý kousek, tedy D'yer Mak'er, je jednoznačně parádní! Rozverně skotačivá píseň, kabaretně uvolněná, nečekaně rozpustilá, to je velký zážitek. Tady není třeba nic hledat, stačí se nechat houpat reggae rytmem s netradičně macatou figurou a ukázněným zpěvem banálního textu. Do ruky long drink, okolo zelené palmy, a slunce nad hlavou. Ani pas nepotřebuješ. Tato skladba představuje to, co v pozdějších létech LED ZEPPELIN s chutí zpracovali ve skladbách jako Night Flight, Boogie With Stu, Candy Store Rock, nebo Hot Dog. Vtisknout svoji tvář a rukopis do historicky již tisíckrát zopakovaných motivů, uchopit je po svém, to je obzvláště pro muzikanty vyrůstající z blues výzva i denní chleba. Za to jim dík, že našli právě tento způsob vyjádření, je mi nesmírně milý.

LED ZEPPELIN pramálo záleží na prvoposlechové přístupnosti. Své postavení již získali, a teď si mohou dovolit cokoli. Třeba hříčky s rockovou formou, jak se jim zachce. Nebo svébytné nespoutané umělecké vyjádření navzdory nejen očekávání, ale také navzdory všem zvyklostem. Nestaví na údernosti ani na těžké hrubosti riffů, jejich způsob kladení zvukových textur dovoluje hudbě aby na této nahrávce spíše rozprávěla, než agresivně vyhrávala. Já jim v tomto přístupu fandím, taková muzika rozdává radost i rozkoš. Posluchačovu přízeň si získávají složitější cestou komplexní hudebnosti, která pochází jakoby odevšad, neukotvená a tím svobodná a nezávislá.

Síla některých nahrávek je v jejich sevřenosti, u jiných nás naopak oblažuje poťouchlá různorodost. Ta klade na uživatele nároky, dokonce je tu nemalé riziko, že jej znechutí. I to zjevně LED ZEPPELIN rádi podstoupili. Je to jedině dobře, neboť takto probíhá vývoj a posouvání hranic uměleckýh disciplín. Ačkoli tak vzniklo jejich zřejmě nejrozporuplnější dílo, jeho přínosem je mimo jiné i právě to kladení nároků. Jsem nadmíru spokojen, více není třeba. Doporučuji všem hledačům skvostné a netuctové muzičky.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Atlantic 32XD-154, dynamický rozsah DR12

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses of the Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Led Zeppelin / IV

Úvod

Vysolil jsem recenzi ve dvou paralelních myšlenkových větvích, tudíž je nyní předkládám opatřené názvy samostatných částí.

Část 1 - imprese audiovizuality

Proměnlivost. Metamorfóza. Vývoj. Progrese. Všechna tato slova mne napadají při poslechu díla Led Zeppelin IV (zde čistě pro srozumitelnost vyjádření pominu fakt, že album se jmenuje ve skutečnosti jinak, či snad že se nejmenuje nijak, a budu se držet desetiletími zažitého názvu). Týkají se jak kapely samotné z hlediska přístupu, tak její hudby z hlediska vyznění. Po trojce se dalo čekat v podstatě cokoli. Nálet na fanouškovský dav nějakými vypečenými bombami, úlet způsobem zcela nerockovým, výlet do krajů šílené psychedelie, nebo odlet směrem k nějakým nesmyslům. Všechno tady už v historii rocku bylo, a všechno se to porůznu dodnes děje zas a znova. Naštěstí, v tomto případě se uskutečnila možnost prvá.

Nelze se ubránit vzpomínkám a nostalgii, ani se jim bránit nechci. Nechť vše popravdě zazní. Čtverka byla první nahrávka, kterou jsem kdy od LED ZEPPELIN slyšel, byla doprovázena velikou chválou i nedočkavou zvědavostí. Dneska, co chceš, hned stáhneš, nebo v klidu streamuješ. A hned posloucháš, nač bys čekal. Čekání neexistuje, žijeme v době instantních zážitků. Naopak, tehdy kolem roku 1983 to bylo hlavně o čekání. A také o hledání informací, navštěvování znalých kamarádů, pak o získávání nahrávkami oplývajících známých, a dlouhé čekání na jejich ochotu něco nahrát. Hledalo se a čekalo. Poslouchalo taky, ovšem vždy takový poslech měl příchuť vzácnosti, nedostupnosti, i jistého postoje až revolty. Dnes asi nepředstavitelné. Realita klopýtá v závislosti na technologiích, zážitky se rozmělňují, přemíra všeho vylučuje cokoli si užít do hloubky. Hudební výtvory jsou povrchní, a pod jejich povrchem je velké, nakrášlené a navoněné, pozérské nic. Tedy, abych byl spravedlivý, většinou.

U desek LED ZEPPELIN byl ten povrch vždy nevídaně lákavý. Pod povrchem byl další povrch. A pak další. A pak... Snad celý vesmír. Tehdy i nyní. Trvalá jistota, že kdykoli jen nahlédneš, můžeš se v tom vesmíru utápět po libosti. Je to opojení, bezbřehá rozkoš. Jestli ne více, než tohle, jelikož pouhá slova tu nestačí. Žhavé blues-folk-rockové magma mocně vyfukované do stratosférické výše na předchozích deskách nyní po dopadu na povrch ztuhlo v nový hudební kontinent, nezávislou tektonickou desku, v jejímž pojmenování se různí národové rozcházejí.

Rok sedmdesát jedna. Rok, kdy se protrhla přehradní hráz, co zadržovala záplavu hard rocku a vzedmutá vířící vlna naplňující tvrdosti zcela stvrdila jeho název. Rok, kdy i nejdéle vyčkávající kapely vydaly svůj skalní milník. Některé to zvládly již dříve, jiné ještě raději chvilku experimentovaly a k vykrystalizování jejich materiálu došlo až v tom jedenasedmdesátém. Tak tomu bylo i u LED ZEPPELIN.

Žula, pomník, obelisk, artefakt. Deska má nejenom hudební hodnotu, ale funguje i jako symbol. Jako generační výpověď, jako dějinná událost. Hudební monolit vytesaný z nesmírně pevné hmoty. Klene se jako hrdá konstrukce z předepjatého železobetonu. Ultrafialové světlo světové popularity vytvrdilo materiál do nevídané zralosti, houževnatosti a odolnosti. V jeho rozpětí se nalézá Alfa i Omega veškeré rockové hudebnosti.

První dva songy jsou výkonné motory, které vysokoobrátkově naplno jedou. Majestátně valí krajinou umístěny v supícím sentinelu, jsou provázeny štěkotem černého psa v rytmu rokenrolu, ne jednoho, hned celé smečky. Psů i rokenrolů. Už ve druhé skladbě zařadí vyšší rychlostní stupeň, který by nikdo od takového kolosu neočekával. Pádí kupředu, až za ním lítá hlína i s vyrvanými kořeny.

Hned potom v dalších dvou stopách vše zkřehne tetelivým a cinkavým mrazivým vybrnkáváním abstraktního motivu polární záře. Při zklidněném večerním poslechu na sluchátka je to skvost, a samozřejmě nejenom večerním a nejenom na sluchátka. Plant svým hlasem i naříká, i vyčítá, i naléhá, i deklamuje. A je to vždy - intenzívní. I muzika je intenzívní. Jako když vstoupíš do černého tekutého asfaltu, on v mžiku ztuhne, chytí tě a pevně drží. Kolem poletují okvětní lístky třešní a jabloní, co pokryjí povrch asfaltu a dají mu zdání zasněžené krajiny. Nemůžeš se hnout a jsi fascinován, opět intenzívně. Samotná síla působivosti emocí činí z hudebního zážitku katarzní rituál.

Architektonická drúza druhé strany desky vykvétá z podloží s vysokým atomovým číslem. Je fascinující v jakém duchu se nesou tři kompaktní a magmaticky elastické songy, v jejichž tekutost někdo vetknul ozdobný drahokam Going To California. Září tím víc, čím víc je kolem něj neprostupné hmoty. Ornament v klenbě chrámu olověného boha, portál do jiné dimenze bytí.

Část 2 - příběh

Jak jsem uváděl v recenzi na první desku LED ZEPPELIN, byla čtverka mým prvním seznámením se tvorbou skupiny. Zážitek, jenž je i v tento moment živý a jasný. Jeho otisk je jako jizva, co nikdy nezmizí. Tak tedy, kazeta se čtverkou nahraná někým hudebně spřízněným, cesta ze školy domů, večerní první poslech. Stejně jako tehdy, tak i dnes přesně vnímám ten do mozku se vpalující hudební signál. Tohle je vždycky esenciální a perpetuální prožitek nadoraz.

První dva songy mají v sobě tvrdost a údernost, ohromně silný tah na branku. Přímočarost kombinovaná s různorodostí v jednom tahu. Na první vnější dojem jde o hard rock jako řemen, avšak hned na ten další lze vnímat spletitou a rozvlněnou strukturu. Skladby jsou schopny postavit na nohy pivního rockera i okouzlit hledače rafinovaných kombinací. Ale není to dílo jen jednoho ekvilibristy ve skupině. Všichni se na té dualitě podílejí, zejména zpěv a basa s klávesami. Kytara řeže hutně a pravověrně, roztodivnosti si ponechává na později. Bonhamovo dusání, tlučení a cinkání má razanci bucharu na kovošrotišti. Jede jako parní vál horempádem po točitém schodišti. Že parní vály po schodišti obvykle nejezdí? Co na tom, tady jo!

Druhý den jsem za kámošem opět zašel a povídám mu: „To je teda bomba“. On říká: „Jasný, to jsem čekal. A co Schody do nebe, ty jsou co?“ Já bezelstně odpovídám: „No, mně se nejvíc líbila ta, co je před tím. Taková akustická s vícehlasy.“. „Fákt?“, odvětí zaraženě borec, „No, ta tam je taky, hmm, no, není špatná.“ Jeho zklamání z mého pochybeného vkusu vskutku nešlo přehlédnout.

Tak pro mě, aby bylo jasno, je The Battle Of Evermore dodnes nejpůvabnější ze všeho, co LED ZEPPELIN kdy stvořili. Jak se většinou muzika odehrává ve mně, kolem mě, tak tahle skladba se vždy klene hlavně vysokánsky nade mnou. V zářivých blyštivých stříbrných nitkách vykresluje svoji pozvolnou a vznešenou malbu, vypíná se do stratosféry a zase se z ní snáší. Je tklivá a velebná, výsostná a úpěnlivá, zebe i hřeje, škrábe a hladí. Možná se může zdát po těch dvou nářezech mírně pomíjivou, avšak na mne působí, jako by se z olověné hladiny hlubokého jezera vynořila „Lady Of The Lake“ Sandy Denny a podávala mi očarovaný meč.

Nikdy nejdu po hitech. Nezajímá mne, který song je nej nej nej, je to naprosto nepodstatná informace. O skutečné hudební kráse neříká nic. Často jde o pouhé odrhovačky, které se staly úspěšnými právě proto. Nicméně v případě Stairway To Heaven je opak pravdou. Poslouchajíc tuto skladbu jsem po těch schodech dokráčel přinejmenším až někam do sedmého nebe. Tuto osmi minutovou skladbu nelze nemít rád. Zcela postrádá lacinost, oplývá bohatou krásou. Každý si v ní něco najde. Sice pro mne nedefinuje tuto desku, ovšem rozhodně na ní má svoje zásadní místo, a to nejenom na albu, ale i ve tvorbě skupiny, a na hvězdné mapě světové rockové hudby. Má dotek geniality, který v ní zurčí v každé notě. Krása nesmírná.

Ve druhém poločase figurují stejní hráči, ale je to jiná hra. LED ZEPPELIN nás nikdy nenechají na pochybách o tom, kdo je vynálezcem nových múzických konstrukcí. Bez nějaké experimentální avantgardy, při zachování rockové důvěryhodnosti, mají vždy co nového ukázat, čím posluchače překvapit. Progresivita je tu přítomna jako přirozený postoj, nikoli prvoplánově jako hudební styl. Souznění čtyř talentů, co dává vyrůst přírodním kamenným dekoracím od obzoru po obzor. Pateticky odhalující těžkou podstatu materiální existence, i stratosférickou neohraničenost jejího duchovního nehmotného protipólu.

Zde hmatatelně lze pocítit žár a tíhu tekutého olova. Tři ze čtyř kompozic na této straně jsou kapalným kovem, co rozpíjí ve vlnoplochách do okolního prostoru. Nejenom díky opalizujícím kytarovým vrstvám, co se odlesku měsíce těžce vlní, ale kvůli celkové řezavé metalické spojitosti, jíž doslova protéká až k okraji zeměplochy a za ním se jako široce otevřený kovopád řasovitě přehoupne přes hráz reality a já slyším jen dlouhou a táhlou ozvěnu jeho letu do hlubin a proměny v tuhou skulpturu. Mezi tato kovová sousoší je vetknuta Going To California, aby ji bylo možno lépe viděti. Zdařilá sestava, co působí jako v jeden ingot odlitý opus. Ten závěr je doslova monstrózní a tíživý, když dozní, nechce se nic, než si to celé pustit znovu.

Jsem na konci příběhu a uvědomuji si, že na desce nejsou větší a menší bomby. Ne. Celý její časoprostor je rovnoměrně pokryt velebombami sice různých druhů, avšak stejné tonáže. Nejvyšší laťka myslitelného slyšitelna. Slyšitelného myslitelna? Buď jak buď, jestli ne do té doby, tak od teď určitě se LED ZEPPELIN zapisují do kulturní historie lidstva nesmazatelným způsobem. Je jenom dobře, že jsem hoden tuto dokonalost objevovat pokaždé, když se mi dostane do ruky, do uší, do hlavy, do srdce i duše. Více netřeba.

Závěr

Zdá-li se někomu, že imprese zasahuje značnou měrou do příběhu, má správný dojem. Jedno nelze oddělit od druhého,
pokud chci důkladně vypsat dojmy a zážitky. Právě v tomto hodnotícím pořádku, ba vpravdě řádu, vzniká nevyhnutelně logický konsensus. I tím lze stvrdit klasifikaci díla jakožto prvotřídního a absolutního. Za pět, panáčkové.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2026, dynamický rozsah DR12

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Led Zeppelin / III

Některá hudební díla pokusům o recenzi odolávají. Dlouho je znám, slyšel jsem je mnohasetkrát, mám jasnou představu o vyvolaných pocitech, jednotlivých kompozicích, konečném verdiktu. Ale stejně to nestačí. Přes veškerou dlouhodobou obeznámenost s nahrávkou prostě nejde hned psát tak, aby to bylo dostatečně výstižné. Vždy jsem věděl, že se mi tohle album líbí, vždy jsem přesně věděl jak moc, ale nedokázal jsem dostatečně vyjádřit proč. Alespoň tedy ne způsobem, který by výstižně zobrazil moji vlastní virtuální realitu. Led Zeppelin III mám poslední tři týdny v denním playlistu, album přišlo na řadu nejméně padesátkrát. Pozvolna se nakonec v průběhu času začalo podvolovat, ale nebylo to vůbec snadné. Myšlenky a představy jen nenápadně nabíraly konkrétních tvarů, jež bylo možné popsati bez nebezpečenství přemíry nesrozumitelné abstrakce, přičemž i ta je ve výsledku nevyhnutelně zaznamenána.

Ačkoli mám v paměti trojku jako odlehčenější album, od prvního okamžiku dostávám nekompromisně energetický nářez. Otevírací skladba svým rytmicky odpíchnutým výjezdem spustí koncentrovaný proud hard rockové nespoutanosti. Na velmi krátké ploše posluchače doslova přitlačí ke zdi a nesmlouvavě do něj sype hustě pěchované dávky. Okamžitě musí zaujmout světlejší zvuk oproti dvojce s výraznějšími výškami. Vyvolává pocit jasně konturovaného hudebního sdělení, čemuž přispívá i celkový nápor ostře vykreslených instrumentů. Plant zpívá trochu jinak, odvázaně a intenzívně předvádí své vokální dovednosti, rychle se žene kupředu a bere s sebou všechny ostatní. Umístit Immigrant Song na hranu strany A byl výborný tah, neboť takto se zaryl do mysli celých generací rockových fandů.

Jak první skladba zprudka začne, tak i skončí, až mám pocit, že trvala slabou minutu. Jako když se vysype krabice s ocelovým nářadím. Proud hudební dravosti však neslábne ani v dalších stopách, i když se vine trochu klikatěji. Je pravda, že hegemonii hrubosti na první straně zdánlivě narušuje hned následující lehce Kashmirovská Friends. Představuje krátký hlasitý nádech mezi dvěma nátěry, co nedají klidu. Dá nám poprvé ochutnat nové vlivy, které LED ZEPPELIN absorbovali po dlouhá léta svého prenatálního vývoje, a nyní je do nás rozmarně pouštějí. Proto vkusně provedené akustické aranžmány nejdou na úkor rockové přesvědčivosti, je naopak pozoruhodné, jak jí prospívají. Je třeba si toho všímat a uvědomovat si to, aby člověk nebyl zmaten.

Zato do běla nažhavený pulsar Celebration Day je stvrzením oné tvrdé sevřenosti první půle nahrávky. Veliká radost, nechat se ve vlnách zalévat tekutým kovem majestátní muziky. Sveřepý tah kupředu je veden svižnou rukou a člověk si pomalu ani neuvědomuje, jakou že to poslouchá vlastně tvrďárnu. Nachází krásu a potěšení v něčem, před čím by se pár let zpátky v nelibosti schoval do úkrytu. Je historicky příznačné, jak se tato hranice v průběhu let neustále posouvá, jakou míru náporu je posluchač ochoten nejen absorbovat, ale i vyžadovat. A jak je mu to za pár let málo, chce víc, silněji, razantněji, rychleji, agresivněji. Tuto přímočarou hru ale LED ZEPPELIN s posluchačem neakceptují, mají své vlastní způsoby, jak ho dostat.

Vedle přílivu nových vlivů se začínají jiné markanty poněkud vytrácet. Zejména blues ve své zemité podobě hudebního podhoubí úplně vymizí, ovšem aby v jedné pamětihodné skladbě naopak propuklo do nosného tématu. V nejdelší kompozici alba Since I've Been Loving You se na ploše téměř sedmi a půl minut koná důstojná oslava blues. Jeho povýšení na další úroveň, o níž nebylo do té doby ani potuchy. Dokážou to, aniž by se nějak doslovně bluesovalo. Jde hlavně o pocit, atmosféru, těžkou ruku, údery, co padají rozvážně a zadumaně, naléhavost a opravdovost. V tomhle je tento song jeden z nejpůsobivějších nejen v LED ZEPPELIN historii, ale troufám si tvrdit, že i rockové. Jeho amorfně proměnlivá a současně pevně vykreslená podoba je projevem skutečného uměleckého mistrovství, kdy se všichni čtyři prvočinitelé vlastní hybností v čase potkávají, míjejí, doplňují, nahrazují, paralelně zdvojují, rozbíhají, proplétají. Předvádějí tak obdivuhodně vyspělou moderní formu skladby, i ozvěnu sto let starých tradic. Zážitek z nejúchvatnějších.

Nejblíže středové vyváděcí drážky první strany desky byla vždycky píseň Out On The Tiles. Je nejenom opět těžkotonážní, ale vždycky mě přišla být názornou ukázkou toho, co LED ZEPPELIN předvedou na další dlouhohrající desce. Obzvláště závěrečná třetina předvádí vyrýsované zárodky hutně valivých pomalých riffů, co se sunou pod naléhavým Plantovým sonickým kvílením, kdy nejde ani tak o slova, jako o tón a leptající charisma na hranici palčivosti. To se příště plně ukázalo v monstrskladbách Misty Mountain Hop, Four Sticks i When The Levee Breaks.

Nicméně nikdo v té chvíli netušil, co přijde nejenom za rok, ale ani nemohl nepřipravený posluchač čekat, co mu přinese strana bé. Jak skupina na předchozí desce kombinovala pro dosažení kontrastu v některých skladbách současně tvrdou i akustickou polohu, zde si ty folkové pasáže rovnou dovolila představit v samostatných písních. Jako by toho nebylo dost, pěkně je shromáždila právě na B straně, a tak se hudby lačný pozorovatel pozvolna dostává do vcelku rozsáhlé zahrady klasického anglického minstrelství a trubadúrství. Což je přesně ten moment, proč deska v paměti utkví jako silně akustická. Jenže, pusťte si áčko, je celé pro tvrďáky.

Projevená skutečnost na celé druhé straně je jedna velká a dlouhá metamorfóza. Před očima se odvíjí dlouhý pás filigránské perokresby, kde je každé stínování, každý důraz, i každá šerosvitná scéna vykreslena spíše hustým šrafováním, než tlustou čarou. Pochodové a dusavé bicí v Gallows Pole a Bron-Y-Aur Stomp rámují celou tuto povedenou akustickou proměnlivost, která se jako bájné mnohozvíře transformuje do mnoha muzikálních živočichů. Od banja v ukrutném tradicionálu Gallow Pole, přes kyselý až acidický pomeranč v Tangerine, kde se rozvlněné kytarové tóny vymykají běžnému akustickému cítění směrem do elektrického country, přes dlouhou a zamyšleně o dálavách vyprávějící That's The Way plné zjihlé romantiky i kouzelného sborového tajemna, k neodolatelně rurálně tancovačkové Bron-Y-Aur Stomp (ty vole, kastaněty!), až po zkreslený vyjící zpěv v Hats Off to (Roy) Harper. Celé je to kompaktní a rozmanité, jako obrovská mísa zeleninového salátu s mořskými plody na zahradním stole pro vybranou a rozsáhlou společnost. Cpu se, a nemám dost.

Vůbec rozdělení alba na A "hard" stranu a B "soft" stranu by mělo být podnětem k zamyšlení. Nemyslím si, že tato koncepce vznikla náhodou. Je na autorech a interpretech, aby určili, jakou tvář má mít jejich výtvor. Zde má hudební scenérie výsledné rozvržení takovéto, a tento fakt je třeba přijmout. Obvykle docházelo ke střídání různých podob skladeb, aby bylo dosaženo účinku pestrosti, zde naopak vznikají dva odlišné hudební bloky. Divadelní představení o dvou dějstvích, z nichž každé sice obsahuje stejné herce, avšak zcela odlišné kulisy i výrazové prostředky. Proč ne, v tomhle se naštěstí meze nekladou, a zvyklosti jsou tu mimo jiné i proto, aby byly v rámci vývoje porušovány.

Navíc ono akusticko folkově lidové notování se dá přisoudit i změněnému prostředí, v němž část nahrávacích sekvencí probíhala. Tato skutečnost je jednak vnější (okolnosti), která ovlivnila kapelu, jednak vnitřní (sdělení), která pro změnu ovlivňuje posluchače. Její výraz je tak silný, až dojem z ní převládá. I tak se dá vysvětlit, proč je Led Zeppelin III vnímáno jako převážně akustické album, ačkoli ve skutečnosti není. Protože, a to je nutno dobře si zapamatovat, je to nářez jako bejk.

Třetí deska Zeppelínů dokáže vykreslovat mnoho barevných nálad, v tomhle je proti minulým počinům daleko hýřivější. Současně neztrácí ani kousku soudržnosti a celistvosti, má naopak strukturu žulového monolitu, co je protkán jemnými žilkami stopových příměsí. V celku se pak na takový výtvor lze dívat s nezměrným potěšením z jeho proměnlivé krásy. Je právě v té svojí rozmanitosti nevyčerpatelná, vždy udivující svojí nepopsatelností, neuchopitelností, hloubkou i lidskou blízkostí. Takto trojku poslouchám vždy a nemůžu se jí dost naposlouchat. Natož o ní psát. Navíc jinak, než jednou velkou impresí, to prostě nejde.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2025, dynamický rozsah DR12

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Led Zeppelin / II

Záhy po uvedení úspěšného debutu na trh začali chlapci opět ve studiích vyvíjet činnost, aby mu pořídili bratříčka coby úspěšného nástupce. Zdánlivé dvojče má však svůj vlastní charakter a disponuje pokročilými vlastnostmi více sehrané a současně uvolněné kapely. Na rozdíl od jejího předchůdce si na této desce mohli dovolit uskutečnění pozvolného a dlouhodobého nahrávacího procesu, který probíhal na různých místech na obou stranách oceánu. Na výsledku je tento benefit znát, a projevuje se hned v několika aspektech.

Evoluce se nedá zapřít, současně lze na Led Zeppelin II demonstrovat fenomén druhých alb. Následovníci aristokratických prvorozenců museli o svoje místo na slunci a trůnu bojovat. Existuje vzor, z něhož mohou čerpat, současně jsou vystaveni tlakům na zlepšení pověsti a obrazu rodové linie. Prostě nelehký osud mají nalinkovaný už od kolébky. Častým problematickým bodem sváru byla snaha o dvě protichůdné věci současně. Vývoj vs. status quo. Tuto volbu celkem dost nadějných souborů neustálo, a po jedné, dvou deskách, se uchýlily do rodinné hrobky s hodně krátkým epitafem.

Na první straně se projeví výrazná progrese ve vývoji tohoto nejméně stylově vyhraněného souboru z velké hard rockové čtveřice. Je zajímavé sledovat, jak je výsledného efektu dosaženo. Třeba hned začátek. Legendární hustý riff a prvních 33 sekund se jede bez Bonhama. Ten si to ovšem později pokusí vynahradit jinak a ne úplně zdařile. Tady je to ale jiný šálek čaje z psychotropních bylinek. Po nářezovitém úvodu přijde pěkně kosmicky nadechnutá pasáž, co obkrouží poslechový prostor neobyčejnými zvuky. Byl rok 1969 a psychedelizovalo se vydatně všude, tak proč ne u LED ZEPPELIN? Prastarý koráb jako z románu E.A. Poea pluje na nebi hnán vesmírným větrem, retro UFO má ráhna a plachty, které vržou v poryvech polární záře a za doprovodu klepání volně zavěšených kovových ozdob proplouvá v kruzích kolem nás. Tuto pasáž doporučuji poslouchat hlasitě, neboť jen tak se lze ocitnout ve středu galaktických vírů a šumů. Unášecí a hypnotické, krásně se rozvíjející náladotvornost a představivost. Na startovací stopu trošku výzva, ale po zapřažení rozjitřené mysli se projeví účinek doslova návykový.

Následující trojice kompozic představuje to nejlepší, co se na albu nachází. Nejlepší, a současně nejvíce náročné na čas i soustředění. Objevit vnější krásu této trojky je možné ihned, prozkoumat ji pěkně do hloubky je však veliká a zdlouhavá expedice do hájemství hudby. Nálada i výrazové prostředky zde velmi oscilují a to v širokém stylovém rozkmitu. Od atraktivních řezaných rytmů, přes eklekticky rozevláté jazzové křivky tónů basy a činelů, až po smířlivou polohu folkové akustiky s proměnlivým vokálem pana Planta. Plné hrsti nálad svojí hudbou Zeppelíni rozhazují, až se je chce chytat s rozevřenou náručí. Ačkoli na albu chybí jednoznačná bluesová klasika, je přítomnost blues (a tím jistě nemám na mysli jen „vypůjčené“ a teprve časem přiznané citace) v jeho atavistické podobě patrná prakticky neustále. Nejsilněji právě v této trojici a pak ještě v závěrečném majstršytku Bring It On Home.

Za všechny tři vybírám jedinou, pro mne nejvíce rozpolcenou a v oné rozpolcenosti tvořící přesvědčivý celek. The Lemon Song má čtvrtminutku přes šest celých minut a je na desce nejdelší skladbou. Oplývá několika zajímavými vlastnostmi. V jednu chvíli si s námi kamarádsky rozpráví v lokálu podbarveném pobíhavou basou a kytarovými trylky, skokem se z ní ale stává pádící splašenec hnaný rokenrolovým adrenalinem. Zajímavé je to o to více, že začíná jako krutá kytarová riffárna, ale tento stav se z nástrojové kresby pozvolna vytratí, aby se skladba podrobila instrumentální dekonstrukci. Má několik výrazů, vzájemně značně odlišných, a klidně bych ji nazval art rockovou, i díky rozsáhlým náladovým plochám, co se v čase proměňují ve vlnění viskózních tónů, jimiž snáze proniká do našich myslí. Není určena pro povrchní kulisový náslech, tam drtivá většina zážitků uniká. Proto není atraktivní pro rádia, ale pro soustředěné vnímání je nevyčerpatelnou studnou zážitků.

Druhá strana původního LP nemá takto jednolitou nebo celistvou koncepci. A to ani jak ve smyslu stylu, tak ve smyslu kvalitativní úrovně. Taky se naplno projevuje ta odvrácená strana mince druháků. Jsou zde skladby, které mají za úkol být těmi lehce vstřebatelnými refrénovkami, tedy vhodnými pro rádia, koncertní halekání, automatické podupávání. Sypou se efektně, suverénně a mohou se vcelku rychle oposlouchat. Teprve, až se proposlouchají, je třeba v nich nalézt druhoplánový potenciál, pokud jej vůbec mají. Naštěstí, v případě LED ZEPPELIN, většinou mají.

Vlastně nejhůř je na tom Living Loving Maid (She's Just a Woman), což je obyčejná hospodská odrhovačka. Její existenci opodstatňuje jednak singlová funkční podoba, jednak skutečnost, že má roli mostu mezi Hearbreaker a Ramble On, čímž se její jednoduchost tak nějak vysvětlí a zmírní. Protože Ramble On má fundament a sílu, bez obtíží utáhne to svoje legrační maskulinní intro. No, a Hearbreaker je tradiční silová hitovka s výbornou kytarovou prací a spektakulárním kytarovým sólem, kde se břitká elegance LED ZEPPELIN naplno projevuje. Je to vděčný song, co tvoří stálici koncertů a různých výběrů Best Of, jejichž smysl vnímám tedy spíše jako „Off“.  

V albu vězí problém doslova velerybí. Bílá velryba podle legendy a Melvillova vyprávění zahubila spoustu námořníků a harpunářů. Jedním z nich byl bohužel i duch mistra Bonhama, a jako by to nestačilo, ještě ta mrcha otylá nenažraně chňape po nebohém posluchačově uchu. Přitom nástup s kapelou je veskrze hutně plnohodnotný mazec, jak má být. Ale pak se jen ladí a hladí bubny, hledá se rytmus, jakési pokusy o cosi, a výsledkem je pšoukavé nic. Až návrat kapely je vysvobozením ze zmateného bloudění mezi kotly. Nuda jako bič, jediná skvrna na kráse této desky. Navíc zbytečná, exhibici si mohli nechat jako varietní číslo na koncert a nezatěžovat tím studiový produkt.

Závěrečná nádhera Bring It On Home dává zapomenout na předchozího kytovce. Tohle je zase jedna z těch písní, u nichž si přeji, aby neskončily, nebo alespoň aby byly trojnásobně dlouhé. Jako jediná je výrazně bluesová, což jí dává rozvážnost a hloubku. Foukací harmonika, stylizace Plantova zpěvu do temných tónů (v tomhle jej připomíná Jim Morrison na L.A. Woman z roku 1971), postupný rozjezd, repetitivně houpavá figura, klasické zakončení písně pěkně po staru, to vše dává uvěřitelnou chuť pravé hudební historie. Současně nám je tak předložena předzvěst toho, co se bude dít na Led Zeppelin III.

Zpátky k syndromu druhého alba. V některých chvílích se v nahrávce objevuje plíživý pocit jevu, který se u mnoha skupin stal realitou, z níž se nedokázaly vymanit. Tím je prosté opakování osvědčeného, neschopnost překročení vlastního stínu. Chození v kruhu, ve vyšlapané cestě, kdy při vyšší rychlosti zahlédneš svoje vlastní záda. Takto se dá popsat kariéra mnoha hudebních souborů, které jak z bezradnosti tak z pohodlnosti rozplizly svůj talent v nesnesitelný zástup prefabrikované nudy. Zde se to letmo přihodilo i našim borcům. Naštěstí přístup sázky na jistotu jim nebyl vlastní, a šlo spíše o latentní fenomén druhého alba.

Zvuk je asi nejslabší ze všech desek LED ZEPPELIN. Což je s podivem, když si uvědomíme, že na jedničce předvedli skvělou práci. Zde se obzvláště u některých písní projevuje velmi špatné nasnímání bicích, typicky The Lemon Song. Zřejmě je to dáno různými studii, protože rozdíly mezi skladbami se v tomhle projevují dosti značně. Jde především o přebuzenost hlasitějších úderů, kdy dochází k rozsáhlému zkreslení zvuku. Některé vypjatější pasáže jsou tímto znatelně poškozeny. Současně je celkový charakter zvuku desky zastřený až mírně huhlající. Jako bychom na korekcích ubrali výšky, zato přidali basy. Což o to, basa dupe dobře, ale sound je poněkud těžkoprdelatý. Některé pozdější remastery se tento projev snažily odstranit, ovšem s různou mírou úspěšnosti. Zastřený zvuk se dařilo vcelku rozjasnit, ale zkreslené bicí samozřejmě rekonstruovat nelze, a tím rozjasněním jejich nakřáplost ještě více vyleze. Takže, jako autentický znak doby a místa OK, ale z hlediska profesionality kompromis.

Tedy opět tu máme skvělý a dokonale vybroušený briliant, i když s malým kazem, kterým je přiznáno, že jde o ryze přírodní produkt. Kdybych měl po čtvrtinkách kalibrovanou měřící sadu přístrojů, ručička by se zastavila na hodnotě 4,75. Jenže nemám, a je to dobře. Alibistické uhýbání před odpovědností za verdikt ukrajováním desetinek se konat nebude. Pěkně jedna až pět, po celých číslech, neboť jednou ze schopností dospělého posluchače jest konzistentní kvantifikování zážitku. Nemohu tedy ani při nejlepší vůli dát jiný počet hvězd, než plnohodnotnou palbu na cíl, protože by to bylo uměle podhodnocené. Jelikož manipulace směrem nahoru ani dolů nepřipadají v úvahu, uděluji poctivých pět hvězd.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2024, dynamický rozsah DR11

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Led Zeppelin / I

Kdo by je z pravověrných rockerů neznal. Všichni, kteří jsme vyrůstali na tvrdší muzice, jsme zážitky a hudební zrání měli, když ne stejné, tak alespoň velice podobné. To platí výrazně pro seznámení se čtveřicí kapel, co tvrdý rock definovaly a pozvedly jej ve všeobecné povědomí, zajistily mu celosvětový úspěch i přední místa hitparád. Poslouchali jsme je všichni, považovali za svoje blízké a dobré známé, podle toho jsme jim tak i říkali. Byli to prostě naši Uriáši, Sabati, Párpli a Zepelíni.

Jasně, preference mezi těmito soubory se u fanoušků a fanynek různily, každý si v nich hledal a nacházel to svoje. Jedno společné se jim však nedalo upřít. Představovali v dané době špičku toho, co velmi obecně označujeme pojmem hard rock. Jako na zavolanou se každému z těchto souborů dařilo definovat jinou větev zmíněného stylu a až na výjimky se jejich pouť neprolínala. Personálně sem tam ano, způsobem provedení prakticky vůbec. Originalita byla jejich důležitá deviza, není hraná, násilná ani pozérská. Je umělcům vlastní zcela přirozeně.

Lišila se také životní cesta každé z těchto skupin. To mi přijde jako přitažlivé téma, neboť osud skupiny, tvůrčího tělesa s někdy pevným jindy proměnlivým osazenstvem, bývá stejně dramatický, jako životní osudy dobrodruha vydaného na objevitelský trip do neznámé končiny. Zamyšlení nad tím, co se událo, proč tomu tak bylo, a jak všechno mohlo, či snad mělo být jinak lze vést do nekonečna. Ve zpětném zrcadle dnešních dní celý děj můžeme vnímat zcela jasně, avšak současně rozmlženě. Nežili jsme jejich životy, necítili jejich radost ani bolest, nevíme nic. Máme jen představy, zprostředkované vzpomínky, zkreslené a zastřené. Jako lidi je nemůžeme soudit ani hodnotit. Jediné, co je naprosto jasné, co máme k dispozici objektivně, je sama hudba, která nám tu po každé skupině zbyla. Každým zaznamenaným albem nám hudebníci zanechávají neměnný odkaz, z něhož můžeme těžit zážitky bez omezení. Individuálně pravdivé, niterně účinné, ve svém výsledku nezastupitelné. A ty jediné máme právo vyhodnocovat.

LED ZEPPELIN skončili ze čtveřice hard rockových etalonů nejdříve. Ukončili svoji aktivitu náhle a definitivně. Můžeme mudrovat nad tím, zda to bylo nutné, jak by se vyvíjeli dál, co by, kdyby. Vždycky se takové úvahy snažím vytvářet spíše z druhé strany pohledu. Život je nevyzpytatelný, nepředvídatelný a nespravedlivý. Mohla nám tu zbýt dvě alba a jméno souboru mohlo být zařazeno po bok krátkodechých meteorů, co ve výšce prudce zazářily, aby posléze zmizely v hlubinách vesmíru a zapomnění. Fakt, že zde máme osm řádných studiových alb, jedno méně řádné a jeden skvělý živák, je něco jako zázrak, který se udál navzdory všem nepravděpodobnostem chaosu osudu. Proto nevnímám tvorbu skupiny jako „jenom“, ale jsou pro mne „tolik“ bezednou truhlou plnou pokladů, že ji do dna neprozkoumám nikdy. Tím si jsem úplně jistý.

Vlastní stylový charakter, hudební tvář skupiny, to nebyla na první pohled, a už vůbec ne poslech, jasná věc. Hudebně vyrostli z mnoha vlivů a všechny si v sobě v průběhu svého vývoje zřetelně nesli. Současně je dále rozvíjeli, obohacovali a doplňovali vlivy dalšími. Z mého hlediska se jedna o stylově nejrozevlátější skupinu hard rockové čtyřky, skupinu, kterou málokdo výstižně kopíroval, natož výrazově posunul, protože představovala nejsvébytnější solitér. Nabízí se srovnání s BLACK SABBATH, jejichž pokračovatelé dokázali vytvořit samostatnou stylovou odnož a leckdy by je od jejich praotců málokdo rozeznal. LED ZEPPELIN napodoboval málokdo, a pokud se o to pokusil, výsledek byl většinou tristní.

Syntéza hudebních vlivů plynula jednak z vnějších okolností a zkušeností, u každého muzikanta jinak seskládaných, jednak z individuálních vloh a dispozic. Zde by se dalo zastavit a podobně rozepsat u každého z nich. Což bylo učiněno nesčíslněkrát v biografiích, encyklopediích a recenzích. Nicméně rád téma zvolna rozeberu z vlastního pohledu, kde se pokusím vyhnout všeobecně známým skutečnostem, naopak přidám své vlastní postřehy. Dovoluji si to z jednoho prostého důvodu. S hudbou Zepelínů jsem prožil mnohé, a proto ji vnímám jako kus vlastní kulturní historie.

K cílenému seznámení s kapelou a její hudbou mne zpočátku vedla její pověst. Byly to okolnosti jako status legendy, pečeť „must have“, nenasytná zvědavost i touha si doplnit si vzdělání. Ještěže v polovině osmdesátých let existovaly brněnské burzy, protože jak jinak by se moravské kořeň z dědiny k muzice dostal? V podstatě zde šlo o proces, kdy jsem dlouho znal název kapely a její předzvěst fakt skvělé muziky, který mě k nim nasměroval. Obvykle se kupovaly desky intuitivně, naslepo, a objevovalo se až ex-post. Zvěsti o LED ZEPPELIN byly v skutku masivní, jednotné, byly olověně těžké svojí naléhavostí a létaly v nedosažitelných výšinách, jež mohla brázdit jedině monstrózní vzducholoď. Nešlo nepodlehnout.

První seznamovací zážitek byl samozřejmě prostřednictvím nahrávky na kazetě, a to album bezejmenné, se čtyřmi symboly, se zavedeným značením římskou čtverkou. Ta ale není předmětem dnešní úvahy. Po této bombě jsem se jal kapelu poznávati chronologicky, páč systém muší bejt, to jsem věděl už ve svých nácti. Proto se na jedné kazetě objevila jednička a dvojka dohromady, aby následovali jejich pokračovatelé. Dodnes mám první dva studiové tituly za dvojčata se stejnými rysy, povahou i chováním, dodnes je beru jako dva rychlé výstřely z pistole, co se v uchu slévají do jednoho souvislého zahřmění.

Do paměti se vryje hned zážitek ze začátku první skladby tohoto debutu, kdy razantní údery bubnů podbarvené krátkým kytarovým riffem perfektně navodí atmosféru. Účinek tvrdého rocku všechno ovládne a podmaní, nedá šanci pochybám a je naprosto přesvědčivý ve svém dopadu. Obejme nás pocit, že od teď všechno bude hrát naplno. Zimomřivka po celém těle. Tehdy i dnes. Od samého počátku je jasné souznění každého komponentu s kompozičním celkem, což vyvře perpetuálně a v mnoha různých podobách do silných emocionálních protuberancí. Ať jsou to výjezdy bublající basy, bubeníkovy vyhrávky míhající se větvovím herního pralesa, nebo užovkovitě hbitá a malebná hra kytary nepostrádající žádoucí říznost. Nad tím vším, i ve všem se klene vše prostupující Mistr Hlas. Pořád jsem v první skladbě, a pořád se nemohu nasytit. Tímto prvním válem definovali kus své podstaty, jak se předvedli v defilé prováděných nápadů. Hard rocková nakládačka s fantastickým feelingem mne vstřebává každým úderem, tónem, harmonickou vlnou. Maelström se začíná roztáčet, a bude to jízda.

Vždy se těším na to, co uměli vlastně jen LED ZEPPELIN. Na zcela organické prolnutí tvrdých i křehce vzdušných skladeb v jeden artefakt. Jejich pojetí není schematické ve stylu - pár hřmotných kousků, sem tam akustické zpestření. Hned ve druhé kompozici vzorově nasadí svoje vlastní pojetí dávného skoro tradicionálu od Anne Brendon, kdy se zručností všestranných umělců skladbu provedou meandry osobité interpretační invence. Nejsou nikým a ničím omezeni, ale právě naopak akcelerováni touhou nakopat světu prdel. Hej Bohušu, prdel se neříká. Ale jo, říká. Gradace nesměle načaté folkovice roznáší na kopytech kytarových riffů rozvířené dojmy, jež jsou zakořeněny v těch nejdávnějších tradicích ostrovní i deltoidní muziky. Autorský rukopis vydlabává v dřevěné fošně reliéf, až třísky lítají na všechny strany. Tahle muzika nejenom hraje, ale chutná i voní, můžeš si na ni sáhnout. Klidně se o ni opři, sedni na ni nebo lehni, a ještě se jí můžeš zakrýt. Jak je libo, co hrdlo ráčí, bude ti vším, čím si jenom přeješ.

V průběhu necelých čtyřiceti let společné historie jsem měl dost času na to, abych přemýšlel nad tím, čím se to těmto čtyřem borcům vlastně tak daří. Dělat takovou muziku. Jako právě takovou, né ledajakou. Obávám se, že odpověď neznám, a neznají ji ani samotní muzikanti. Buď se jim daří, a nemá smysl nad tím příliš hloubat, nebo naopak nedaří, a sebevětší špekulování to nezachrání. Zepelínům to jde jako nikomu. Ve třetím songu se ocitám sto let zpátky u prašné křižovatky prašných cest, kde na židli sedí starý oprýskaný bluesman s otlučenou kytarou v ruce, foukací harmonikou na krku a hraje. Prostě hraje a sténá, křičí, úpí svoje vzdechy nad trudným živobytím do uší všem kolem jdoucím i stojícím zevlounům v naději, že mu dají nějaký groš na polívku. Pardon, cent. To je další věc, co naprosto suverénně hoši zvládají. Vyrůstat z černých kořenů, až se jimi sami stávají, zcela autenticky, uvěřitelně, a ještě jim dají jiskru života, míza tepe v prasklinách staré kůry, desítky věků se objímají s dvacetiletými janky, a jak jim to sluší. Náramně. Celou kompozici ze sebe Robert Plant ždímá hlasové kreace jako zaříkávač v nejvyšším vytržení. Pod jeho podmanivým rejstříkem se rozprostírá hrubozrnný podklad úsporných a podupávajících rytmů, o to více vyniká.

Jestli ne jinde, tak právě tady ho musím zmínit. John Paul Jones, v době nahrávání dvaadvacetiletý, a jeho klávesy. Vím, že v půlce písně přijdou a prahnu po nich nedočkavě od prvního drnknutí. Duši zasahující krása vedle všech ostatních duši zasahujících krás. Zde ani imprese nestačí, neboť skladba po svém vygradování pokračuje dalším velemonstrem zvaném Dazed And Confused, a zde se ukazuje, že co se dosud zdálo být vrcholem, bylo pouhým rozjezdem a odrazovým můstkem pro velkolepě vzepjaté hudební orgie. Kráčející baskytara ve vážném rozpoložení podtrhává pevnou linkou psychedelicky klenuté lomené oblouky vokálu a kytary. Opět šamanské kvílení a šálivá hra se zvuky všech strun. Mistr Kytara, neuchopitelný, netesající hranaté kvádry, nýbrž kouzlící z každého rukávu jiné a roztodivné zákruty ze strun a akordů. Tomu nelze porozumět, a už vůbec ne odolat. Obzvláště, když po roztržení obručí psycho-pato-somatického úpění do toho konečně naplno spustí ve druhé polovině Pan Bubeník John Bonham (tehdy dvacetiletý) a pere to do nás nemilosrdně, aby se pak všechno pěkně navrátilo zpět na místo prvotního činu sténajících gejzírů. Ech. Kdo má uši k slyšení, slyš a zajíkej se v bezbřehém omámení a oslnění Hudbou.

Stojí za povšimnutí, jakými prostředky účinků svojí muziky chlapci Zeppelínovic vlastně dosahovali. Především je třeba ukázat na to, co použili, a neméně zajímavé je i to, co nepoužili. Nabízelo se jim toho ke zpracování opravdu hodně. Doba mohla stavět na post The BEATLES Mersey soundové náladě, silné taktéž ještě byly z druhé strany oceánu vibrace doznívajícího hippie narkotického sluníčkářství, jež transformovalo v holotropní psychedelii. Nedaly se přeslechnout různé druhy vokálně postavených souborů, The BEACH BOYS počínaje a třeba líbivými The ASSOCIATION konče. Nesmím opomenout nepřeberný zástup tradičních měkkýšů folkýšů, z nichž bych rád připomenul hlavně jméno Tim Hardin. Opět na UK i US scéně byly velmi populární jejich akustické zpívánky a poskytovaly inspiraci mnohým. Na opačné straně spektra byla seskupení muzikantů, kteří se snažili hudební vývoj posouvat co nejhlasitějším řinčením, a to nemuseli být hned VANILLA FUDGE, zkoušeli to podobně hutně i jiní, třeba BLUE CHEER nebo GUN. Neboť řezat do kytar, mlátit a do bubnů a u toho ještě ječet, komu z mladejch a neklidnejch by se to nelíbilo.  Bítlsáci se nebezpečně blížili ke třicítce, tak museli přijít noví nářezové.

Úmyslně jsem v předchozím překotném výčtu nezmínil dva zásadní stylové fenomény. Jsou jimi blues a jazz. Tato stará tradice obklopovala a ovlivňovala vše vyjmenované, ať přímo, či nepřímo. Obojí je silně zastoupeno v soundu a feelingu LED ZEPPELIN a obojí je významně odlišuje od zbylých hard rockerů v mocné čtyřce. Co jsou Plantovy (Robert měl v té době teprve 20 let, ale s různými hudebními seskupeními se potuloval již od roku 1964) vokální kreace a improvizace beze slov? Předobraz najdete v jazzovém scatu. Page hraje na kytaru jazzově lehkou rukou, svoje riffy ohýbá nikoli do hutnosti neboli agresivity, činí je doslova bebopově hravými. Stejně tak Bonhamem řízená rytmika není zatížená bouchanice, ale přese všechnu jeho masivní údernost je jazzově skotačivá, hbitá, kličkuje mezi notami, v čemž mu John Paul Jones na basu excelentně sekunduje. Ovšem nic z toho neznamená, že by prvoposlechově měli LED ZEPPELIN působit jako jazzrockový soubor, nebo něco podobného. Vůbec ne, a tom mají zásluhu další výrazné aspekty, tedy zejména blues, jehož syrové nálady se drží jazzová hejna tónů a jsou s nimi pěkně ukázněně zakotveny na zemi. No, a celý tento originální sound je patřičně prokypřen folkovými prvky, čímž vzniká esenciální hudební hmota, ze které borci svými nástroji vytesávají roztodivná umělecká díla, jednotlivé skladby, alba, celou vlastní historii.

Pěkně vykreslit svébytnost využití vlastních schopností ve vytvořených skladbách lze při srovnání s podobně orientovanými kapelami. Nabízejí se hned dvě. Za prvé YARDBIRDS. V nich, jak jest všeobecně známo, Jimmy Page aktivně dva roky působil. Pokud si někdo poslechne album Little Games (1967) v naději, že se dostane k pramenům desky Led Zeppelin, bude s nejvyšší pravděpodobností velice zklamán. Nic takového se tam nenachází. Ani při třeskutě rozjasněné fantazii obsažená hudba nepředvádí nic jiného, než běžný tehdejší blues rock šmrncnutý psychedelií a popem. Z dnešního pohledu působí velice staromódně, ani ty čistě bluesové kousky nemají v sobě nic ze třaskavosti pojetí LED ZEPPELIN. Sice některé textové pasáže nakonec byly na pozdějších deskách použity, ale ani při nejlepší vůli hudební styčné plochy nenacházím.

Daleko zajímavější se jeví srovnání s debutem FREE, tedy deskou Tons Of Sobs (1969), která vznikala ve stejné době jako Led Zeppelin, také v Londýně, akorát v jiném studiu. FREE také tvořili způsobem invenčního přístupu k fúzi blues, rocku a dalších vlivů, také je zde skvělý zpěvák a neméně vynikající další instrumentalisté, také jde o zásadní debutové album. Zde si troufám říci, že jakási paralela existuje, deska vskutku v některých místech jakoby zarezonuje s recenzovaným albem. Je to dáno především dobou vzniku, podobnými studiovými přístroji, postupy a systémem práce techniků. Hodně podobná, zdůrazňuji občas a jen v některých aspektech, se mi jeví kytarová hra. Ale jinak je to úplně jiná káva, v tomto případě hodně černá, hutná a hořká. FREE ryjí temnou brázdu zemitými skladbami, Rodgersův zpěv je použit v kontextu vyznění hudby a nikdy nepřeletí její horizont. Ne, že by nemohl, ale nechce, jeho práce je více dělnická. Blues rock v provedení FREE je rozvinutí možností stylu s plným respektem k jeho historii. Ani špetka jazzového dovádění. Dodnes však tato deska dokáže rozdávat živou posluchačskou radost, aniž by vzbuzovala pocit zastaralosti, v tomhle ji také lze k debutu LED ZEPPELIN připodobnit. Ovšem, oni samotní naproti tomu na svém vlastním albu použili blues (při vší úctě k němu) hlavně jako trampolínu k odrazu do skutečně nadoblačných výšin, a to je ten rozdíl, na který chci poukázat.

Teď zpět k tomu co nepoužili. Opět to markantně vyniká při srovnání s jinými bandy, co v té době táhly do kopce káru hudebního vývoje. Především, při vší žánrové rozevlátosti a nespoutanosti zůstali velmi purističtí ve výběru nástrojů. Nenajdeme na tomto albu použity smyčce (až na dvě výjimky, která opět ukazují Pageovu invenci v kompozicích Dazed And Confused a How Many More Times), dechy (výjimka je, tentokráte si zafoukal na Robert Plant na harmoniku ve skladbě You Shook Me), ani nějak širokou škálu akustických klávesových nástrojů a perkusí (zde se pouze jako host na tabla ve skladbě Black Mountain Side objevil Keňan Viram Jasani). Soubor prostě vsadil na vynalézavou práci s velmi úzkým počtem instrumentů, zato s tak širokou škálou využití, že nad touto dovedností přechází sluch. Současně se též neuchýlili k nějakým aranžérským přeplácanostem, přezdobenostem, sound je velmi přehledný až surově naturalistický, nástrojové linky jsou přesně vykresleny, nestává se z nich houština, co má ohromit. Preciznost práce se projevila ve službě skladbě, nikoli v jejím kašírování. To je ohromná věc, kterou lze při každém poslechu obdivovat.

Čím to bylo způsobeno, jak byl tento střízlivý přístup vlastně vyvolán? Domnívám se, že poměrně zásadní vliv měla Pageova (v době nahrávání alba mu bylo 24 let) dlouholetá praxe a na jeho léta neobyčejná zkušenost v desítkách různorodých kapel, v nichž jako oblíbený studiový kytarista měl možnost působit. Věděl dobře, kam a jak svoji vlastní kapelu směřovat. Další, velice určující zkušeností byla nezávislost. Peter Grant byl přesným opakem manažerů, kteří kapelu tlačí někam, kde není sama sebou, jen aby se zalíbila vydavatelské firmě. Grant byl naprosto zásadní personou, buldozer, co neoblomně hrnul spoustu problémů pryč od kapely. Postaral se o všechno zásadní a to zcela nekompromisně. Tím se LED ZEPPELIN vyhnuli údělu mnohých úspěšných jmen, na kterých se napakovali různí podloudníci. S Grantem nic takového nehrozilo, a tak si po celou dobu existence souboru mohli užívat šťastných hvězd tvůrčí svobody a existenční nezávislosti.

Mám-li napsat k jednotlivým skladbám více, pak tohle. Vážený čtenář nechť promine, že skladby nerozebírám v albovém pořadí, podobný schematizmus je mi principielně cizí. Your Time Is Gonna Come je taková skoro úplně normální písnička. Tedy alespoň ve srovnání s ostatními. Výrazem lehce sborově posunutá do dob minulých, kdy si hippísáci bezstarostně prozpěvovali o slunci, lásce a svobodě. Je usměvavá a lehce melancholicky působící, nehledě na textovou stránku, která naštěstí není podstatná, neboť v ní nic hlubokomyslného nenajdeme. Jediné, co zaujme, je posedlost slůvkem „Time“, které se v názvech písní na desce objevuje hned 4x, což asi něco znamená. Problém s lyrikou zato není třeba řešit v organicky navazující instrumentálce Black Mountain Side. Čím méně slov, tím více uhrančivého kouzlení s nástroji. V nejkratší skladbě na albu se daří vytvořit tajuplnou atmosféru a její mírně mystický nádech je další vítanou barvou na paletě hudebního obrazu. Navíc, společně s Dazed and Confused a How Many More Times je tato skladba určitým předznamenáním budoucího vývoje a směřování souboru.

Communication Breakdown tvoří jednu ze dvou charismatických a nekompromisních metelic na desce. Spolu se singlovkou Good Times, Bad Times se vlastně jedná o jediné dva tracky, které beze zbytku naplňují označení hard rock. Zde je image kapely krajně tvrděšutrózní, jen to řinčí, duní a rachotí. To se náhle změní v dynamickém zvratu, jenž má podobu další bluesové klasiky I Can't Quit You Baby. Song je v podání kapely předveden jako naturální úkaz stojící podél cesty, jako menhir ukazující coby otlučený boží prst do nebe, přičemž je pevně zakotvený v zemi. Dává pevný bod v rozvířeném vesmíru této desky. Oproti tomu tradiční folk song autorky Anne Bredon z konce 50. let Babe I'm Gonna Leave You v provedení našich chlapů posluchači pevnou půdu pod nohama sebere a pěkně si sním v nárůstech dynamik rytmických kadencí pohazuje. 

Vzápětí přichází závěrečná dlouhá kompozice, vrcholný opus How Many More Times, který je monumentálním zakončením alba. Jak se u dobrých nahrávek na konec nikdy netěším, tak tady mám pořádný důvod, abych se ve finále naopak v pohodě usmíval. Ta skladba je mimořádně uhrančivá. Jakoby nám chtěli všichni pánové ukázat, že doteď to bylo jen takové kočkování, a teprve tady nám předvedou, zač je toho trsátko, palička, klapka, basobrnk, i mikrofon. Už vlastní úvod vedený zvláštním exotickým děrvišským tanečním krokem dovede aktivovat v mysli i ty mozkové zákruty, co většinou odpočívají. Zvukomalebnost a mnohovrstevnatost nálad je v eposu o hledání svého místa v čase doslova nebetyčná. Skladba má v sobě tu vzácnou vlastnost, kdy umí zcela srozumitelně vyprávět příběh, vnímáme jeho vývoj, vrcholy a pády, bez dechu sledujeme zápletku a čekáme na rozuzlení. Trvá jenom osm a půl minuty, uteče však velmi rychle, tak jako celá deska. Po tomto strhující zážitku je třeba pomyslnou jehlu nasadit zpět do první drážky A strany a nevěřícně hudební epopej Led Zeppelin vyslechnout opakovaně. Přinejmenším proto, aby si člověk uvědomil, zda sní či bdí, neboť bezprostřednost fantazijního zážitku je natolik silná, až může ztrácet pevnou půdu pod nohama.

Během mnoha a mnoha vyslechnutí alba se v mysli vynořují různorodé imaginativní představy. Taktéž se nelze ubránit jistým reminiscencím a asociacím. Dosti neodbytně se na povrch derou, kupodivu, Jim Morrisonovští The DOORS. Čím to, táži se. Otázka je však řečnická, poněvadž odpověď je nabíledni. Je to zase, jen a pouze blues. Pralátka, kterou jako houba nasákly obě skupiny, a vlastně i všechny další v tomto textu zmíněné. Z každé odkapává v jiných odstínech a rytmech, každá abstraktní metodou drippingu vykresluje jinak laděné obrazy, ale ten stejnorodý otisk je znát velmi výrazně.

První album LED ZEPPELIN je Muzika vyrostlá ze země, každý song je hrubě otesaný kámen, porostlý lišejníkem, vytlučený rytmy bouří, úhozy ostrých poryvů větrů, švihanci dešťů na ostrovních skalách. Je z nich vystavěno hudební obydlí, do něhož se lze schovat, složit hlavu, přečkat nepokoj, nabrat sílu. Jeho okny je vidět celý vesmír, jeho dveřmi vcházejí všechny pozemské i mimozemské entity. Jak je komu libo, kdy je komu třeba. A dodávat více naopak není třeba. Prostě tu je první nejlepší album LED ZEPPELIN všech dob, jak v rámci diskografie, tak v rámci veškeré hudby světa.

Zvuková poznámka. Původní excelentní zvukový charakter nahrávky, ať v technickém, tak dojmovém smyslu, byl následně mnohokráte podroben remasteringu. V průběhu času se pokusů „vylepšit“ zvuk vyrojily desítky a vcelku očekávatelně nevedly k ničemu pozitivnímu. I když se neudál nějaký fatální průšvih, to si naštěstí Page uhlídal, a ani ke stáru nepodlehl tak časté tendenci ke zprasení soundu, je zbytečné si taková vydání pořizovat. Z plastické zvukové krajiny se na nich postupně stává 2D placka, sice jen částečně a v dílčích projevech, zato zcela zbytečně a nepřínosně. Po absolvování srovnání se všemi možnými autorizovanými i neautorizovanými masteringy mohu zodpovědně a výslovně doporučit různá prvovydání do roku 1990, která nejlépe zachovávají autenticitu studiového mistrovství rockového kvartetu tak, jak bylo zaznamenáno během pár týdnů na přelomu září a října 1968.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Atlantic 32XD-520, dynamický rozsah DR11

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Karmakanic / Transmutation

Mno, místo tradiční recenze sem dám své autentické zápisky z poslechového deníčku:

30.11.2024
Mnou velice očekávaná věc. Předchozí alba jsou nejenže silná, ale konkrétně tituly Wheel Of Life (2004) a dosud poslední Dot (2016) bych hodnotil jako alba daného roku. A u těch ostatních alb je chyba spíše na mojí straně, že je nemám dostatečně poslechnutá.
Po devíti letech čekání nám tedy přijde šestá studiová nahrávka projektu, který neváhám hodnotit jako jeden z nejlepších po roce 2000. Je na co se těšit, nepochybuji..

11.3.2025
Pustil jsem si, nic zlého netuše, novinku kapely. Předposlední dílo s názvem Dot (2016) považuji za jedno z nejlepších, co tu po roce 2000 máme. Však taky úvodní zběsilá instrumentálka letošního alba Transmutation (2025) příjemně nalaďuje. A pak jsem se málem pobliknkal. Do zbla.
Který prase nakydalo na vokál ty příšerný, co příšerný, ty ohavný a odporný filtry? Autotune a pitch correction uvádějí v realitu syntetického degeneráta, co si název alba vyložil jako zmutovaný transistor. Jinak to prostě není možný. Takto zohavený hlas mi dělá dobře asi jako špendlíky pod nehty. Nedoposlechnuto, nejsem masochista.
Nevěřícné "proč" nečeká na odpověď. Hrůza, na kterou se budu snažit usilovně zapomenout. Tohoto mrzáka musely zplodit v lesbickém svazku pouze dvě degen-múzy: Nesoudnost a Hluchota.

Ano, vážení přátelé, verdikt nemůže být jiný. Nejhorší pády bývají z nejvyšších vrcholků.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Transmutation
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

---

Morse, Neal / Neal Morse & The Resonance - No Hill For A Climber

Názorná ukázka hudby zanesené vším, co ucpává trubky. Očekávání z mé strany byla, ale lepkavá kaše, co ulpívá všude a nejde umejt, se ukázala býti nepoživatelnou. Co činí libovolnou hudbu nesnesitelnou? Nátlak. Místo prostoru pro vnímání dostáváme striktní rozkazy. Teď jásej! Teď se dojímej! Teď gradace! Vrchol! Zírej! Čum! Dělej!!! Takto vycvičeně střihnutá hudba je jen rytmickým doprovodem k tomu, aby galejníci svorně a úporně veslovali v jednotě až do padnutí. Není v ní prostor pro vlastní vyložení vjemů, mantinely jsou tak úzké a z betonu, že se jimi doslova prodírám. Rád bych rozjímal, rád bych se nadechnul, rád bych přemítal. Ale ne, musím se docpat až k úzkému průzoru v betonové zdi, kde je napsáno - dýchej! Pak je výklenek s tvrdou pryčnou a nápisem - rozjímej, přemítej! Neal hudbu prezentuje jako soundtrack mnišských temných kobek s klauzurním režimem a to je vskutku k nevydržení.

Mám-li se oprostit od religiózně vězeňských impresí a věnovat se hudebnímu materiálu, musím konstatovat následující. Současné trendy vyžadují, aby vnimatel byl zaplavován něčím atraktivním hned od začátku. Jak není efektní refrén do deseti sekund, skladba se přeskakuje, jak není ve videu nějaká akce, tiktoker odklepává další shot, jak není v titulku zprávy skandální imperativ a senzace, jde se číst další zpráva. Tomu se přizpůsobuje ksicht po úspěchu bažících interpretů. Pouťové atrakce a laciné efekty se snaží upoutat jako u vyvolávačů na arabském rynku. Barvy, světla, výkřiky, vše bezobsažné, zato hlasité. Jako odstrašující příklad poslouží skládka do výšky trčících bezcenných blýskavých a ječících tretek, co vyšla pod názvem The Astonishing vyvíteodkoho.

Zde se děje něco podobného. Kompoziční nápady se tu nacházejí a místy jsou i pěkné, to se říci jistě dá, proč ne. Ovšem daleko rozsáhlejšími místy, obzvláště tam, kde by mělo dojít ke zklidnění a pozvolnějšímu plynutí, se ukazuje Morseho kompoziční bezradnost. Jak se výskavě negraduje, tak nemá Morse co hrát, bezradně a prázdně preluduje. Proto skladby extaticky gradují prakticky pořád a tím vzniká pro posluchače velice nepříjemně únavné a nevlídné prostředí. Způsob podání je navíc zcela odpudivý a popírající základní princip posluchačské svobody. Onen nátlak je přítomen v každém tónu, v každé notě, v přísně útočném vokálním projevu. Jako kázání hysterického proroka, co slibuje buď rajskou odměnu, když se mu budeme slepě kořit, nebo v opačném případě jen a jedině věčné zatracení s barvitě vylíčenými tresty. Takto ideologicky diktovaná hudba je jako práskající karabáč nad hlavou a poslech způsobuje studené opocení úplně všude. 

Na konci alba jsem semletý jako mravenec vhozený do míchačky se štěrkobetonem. Což ideologovi je jedno, hlavně že má hotový prefabrikát, pohřbené zabetonované duše nepočítá. No place for a free soul.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Neal Morse & The Resonance - No Hill For A Climber
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

---

Plant, Robert / Pictures at Eleven

Můžeme si říkat co by, jak by, kam by, kdyby. Kdyby LED ZEPPELIN setrvali naživu a hráli dál. Na "kdyby" se ale nehraje, alternativní historie neexistuje, alespoň tedy ne v prokazatelné formě, musíme tak vycházet ze známých faktů a skutečností.

Pan Robert Anthony Plant se narodil 20. srpna 1948 ve West Bromwich v hrabství Staffordshire v Anglii. V šestnácti letech odešel z domova, aby se mohl intenzívně zabývat hudbou. Zpíval s různými kapelami, a brzy si získal pověst mladíka s hlasem plným síly. Během působení v kapele The HOBBSTWEDDLE jej oslovil kytarista Jimmy Page, který byl jeho způsobem zpěvu ohromen a chtěl jej angažovat do The YARDBIRDS, kde tehdy hrál. Jenže ti se rozpadli a tak v sestavě Plant-Page-Jones-Bonham nakonec podnikli skandinávské turné pod názvem The NEW YARDBIRDS (ačkoli na plakátech je psali bez onoho „The“, a občas i jen jako YARDBIRDS, k nelibosti majitelů tohoto názvu), aby se od 19. října 1968 jmenovali LED ZEPPELIN. Vzápětí natočili debutové album a stali se součástí rockové historie.

Čas oponou trhnul, uplynulo více než 12 let a ukončení existence LED ZEPPELIN oficiálním prohlášením 4. prosince 1980 postavilo všechny zbylé hudebníky před otázku, co dál. Robert Plant založil hned následujícího roku skupinu The HONEYDRIPPERS, která své jediné pětiskladbové Elvisovsky laděné minialbum The Honeydrippers: Volume One vydala až v roce 1984. Jinak se v osmdesátých letech hlavně věnoval sólové kariéře pod svým vlastním jménem. To v dané atmosféře velkých očekávání nebylo nijak snadné ani jednoznačné.

Uvažme, že se psal rok 1982. Klasický hardrock byl mrtvý, metal s new wave neťukali na dveře, ale rovnou se jimi vyvrácenými z pantů hrnuli dovnitř dění šoubyznysu. Co v takové době hrát a neztratit sám sebe?

Plant ve svých skladbách zřetelně objevuje nové postupy, které v LED ZEPPELIN nemohl nebo nechtěl realizovat, současně rozvíjí a posouvá věci již slyšené. To dohromady dává spolehlivě fungující stavbu, neboť pojivem jednotlivých prvků je čirý talent a interpretační mistrovství všech zúčastněných. Obzvláště vypečenou dvojku tvořili bubeníci Phil Collins & Cozy Powell. Pánové dosti rozdílného švihu a přesto v nahrávce solidně koexistující. Fungující rozmanitost je tímto jen podtržena.

Sestavu dalších instrumentalistů tvoří kytarista Robbie Blunt (současně je spoluautorem všech skladeb), klávesák Jezz Woodroffe (autorsky se podílí na dvou skladbách), basista Paul Martinez a v jedné skladbě hostuje na saxofon Raphael Ravenscroft. S nimi se podařilo vyšlehat koktejl velmi životaschopných skladeb, co dovolují zapomenout na cokoli předchozího a umožňují s potěšením věnovat se právě existující hudební inkarnaci hvězdného vokalisty.

Všechny skladby na albu oplývají bohatostí toho, čemu se říká "groove". Zde způsobem, který uchopí a pomalu vstřebává. Charismatická jiskřivost každého songu získává pozornost, opakované poslechy tento efekt jen zesilují. Hudební prostor je odlehčený až průsvitný, při zachování úderné, místy až funkové, důraznosti. Je pěkně vidět hluboko do struktury skladeb a lze se proplétat předivem nástrojových linek. Tato průzračnost je pro mne jako pro posluchače velmi libá. Vzácná vlastnost, se kterou bych se rád setkával u více nahrávek slavných jmen. Zde je v koncentrované formě.

Vedle „obyčejně“ skvělých skladeb jsou tu totální flákance. Totální, protože mě pokaždý sežvejkají a vyplivnou celýho zhulenýho na mol. Shodou okolností, a jistě to není náhoda, jsou to tracky, které odbubnoval Cozy Powell. Hraje s feelingem, jenž pozoruhodně zpřítomňuje zesnulého Johna Bonhama.

Prvním z nich je Slow Dancer, který uzavírá „A“ stranu původního LP. Jeho chvějivá textura posmutnělých a světélkujících tónů je vykreslena dramatickými kytarově klávesovými riffy, které jako by se vynořily odněkud z Physical Graffiti (1975). Při poslechu mne přikovává neústupný pohyb vpřed, jako když se fascinující kolos brodí se hustým dehtem beznaděje, na ramenou nese přeživší, a nenechává je upadnout do vln nekonečného zoufalství. Monumentální song.

Druhým monstrem, co tu na mne číhá, je Like I've Never Been Gone, předposlední skladba alba. Je nezvykle do sebe introvertně zahloubaná a dává rozkvést zádumčivým náladám z autorské palety. V tomhle smyslu se jí blíží i Moonlight In Samosa, ale tam chybí ta Powellovská prda na spodku. Zde díky ní vzniká oscilující gradace, co přichází v pozvolných pulsech, čímž připomene pro změnu desku Presence (1976). Provazce hlasových a instrumentálních linek se tu umně splétají v převelice silný proud emocí. Hodně velká a neobyčejná věc. Jako zajímavost dodám, že na CD vydání je v bonusech tato skladba v živém provedení, kde ji odehrál Collins a má stopáž o dvě minuty delší.

Další písně nejsou o nic horší. Plant v nich předvádí vokální meandry, rozdává náznaky funku a reggae, opakuje fráze, dovoluje si záseky a další finesy, které později plně rozvinul na Shaken 'n' Stirred (1985). Ku prospěchu využívá možností chladných novovlnných aranží, aby je jako zrcadlovou plochu použil k vystřelení gejzírů drobných tónů, co v prostoru vykreslí hru holografických vzorů a obrazců. Fascinující poslouchaná.

Plant v úvodu položenou otázku vyřešil elegantně a stvořil slušně životaschopného rockového hybrida. Jednoduše řečeno - zní moderně, ale nijak nepodlehl. Stojí pevně jako maják nad hladinou a trendy jej obtékají. Jestli by takto vypadali LED ZEPPELIN model eighties můžeme jen spekulovat. Robertovi tohle sedlo dokonale a já si jeho debutní album užívám na pět plnotučných hvězd.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Pictures at Eleven
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

---

Jethro Tull / Christmas Album

Myslím, že si tuto desku udělal Anderson tak trochu pro radost. Ze svého životního projektu JETHRO TULL už dostal spousty potěšení, a tak si dál dělá prostě to, co ho baví. Vánoční téma v názvu je velmi široký rámec. Najdeme tu předělané tradicionály, instrumentálky, vlastní skladby v nových úpravách, i pár nových regulérních písní. Posledních, co pod touto jmenovkou Maestro Ian vytvořil. Zábavné rozloučení.
Poznámka - původně psáno před rokem 2022, kdy JETHRO TULL udělali další studiovku.

Pokud z alba vyhodím všechno, co tady už bylo, zůstává 9 skladeb o délce přes 37 minut. Stačí mi to a je to pohoda. Ta muzika sebeméně neruší. Je pravda, že ani nelomcuje emocemi, prostě trošku středověce tancovačková oddechovka. Je to dobře, nebo špatně? Nejspíš mi to stačí. Od kapely s tolika vrcholy a proměnami jsem toho dostal daleko více, než od naprosté většiny jiných. V duši zůstává dobrý pocit. Veřím, že i Ian ho má.

The Jethro Tull Christmas Album je fajn oddechovka. Líbí se mi, jak na albu převzala nadvládu flétna a také, jak Anderson moudře usoudil, že lepší bude na části skladeb vůbec nezpívat. Vznikla tak relaxačně náladová muzika s flétnou a folkovými rytmy.

Pohodlně poslouchatelné za tři.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Christmas Album
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / J-Tull Dot Com

Seznamování s J-Tull Dot Com probíhalo pozvolna. Nádech výjimečnosti, vskutku nečekaný, byl znát ihned. Nedalo se však očekávat, kam až se dokáže rozvinout. Postupné naposlouchávání odhalovalo jednu vrstvu za druhou. Zprvu se zdálo, že je to nadprůměrně dobré album se třemi mimořádně silnými skladbami. K těmto milníkům se v průběhu času přidala většina písní a dnes si hudební zážitek dopřávám téměř bez přerušení na celé ploše alba. Bylo to nesmírně milé seznamování, takové vzácné okamžiky se přihodí několikrát do roka.

Co je příčinou té přítulnosti J-Tull Dot Com? Vlastně je to jednoduché. Všechno dobré z Roots To Brachches zůstalo zachováno, všechno špatné téměř zmizelo, a navíc se objevily nové hodnotné atributy. Skladby se staly více kompaktními, celkové pojetí je komornější. Vše se odehrává v písničkové formě, kde nikdo moc neexhibuje, nástroje hrají pro celek, a opět se tu objevují střípky nápadů rozeseté po ploše skladby. Taková porce hravosti mi chyběla snad od Minstrel In The Gallery. Snad jediná drobnost mi tam opravdu vadí, a to zbytečná Mango Surprise, naštěstí je krátká.

Tři monstrskladby: Dot Com, El Niño a Far Alaska. Každá z nich uchvacuje svým uměleckým provedením, zasahuje mě s účinkem mistrně sestavené kompozice. Vzbuzují doslova bouři emocí, a je nevýslovně radostné, že Anderson tohle zase dokázal. Jeho nový druh zpěvu se organicky začlenil do celkového soundu, vytváří dojem moudrosti a souznění. Obdivuji přesné nadávkování motivů, vyhrávek, všech jemných fines, současně se klaním před nadhledem a pohodou, s níž tohle zvládli. Je vždy velmi tristní, když staří bardi ze sebe něco tlačí zčásti silou a zčásti rutinou. Je zázrak, že tomuto JETHRO TULL model 1999 vůbec nepodléhá.

Dlouho jsem si nedokázal připustit, že bych tento pozdní titul zařadil na úroveň těch dávných, velkolepých, dějiny rocku tvořících. Jenže nešlo odolat. Mnoho poslechů, mnoho přesvědčivosti. Mnoho emocí, nálad, příběhů, zvolání, promluv, zmínek, povšimnutí, náznaků, výzev, prolnutí a prodchnutí se z této desky na mne řine. Stala se jednou z nejhranějších a jednou z nejradostnějších. Neboť objevených.

J-Tull Dot Com je až dojímavě krásné a svěží dílo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - J-Tull Dot Com
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / Roots To Branches

Po čtyřleté tvůrčí pauze, nejdelší v historii existence JETHRO TULL, vychází další řadové album s názvem Roots To Branches. Je polovina devadesátých let, a věčně se vyvíjející kapela (i když někdy blbým směrem), přináší opět výrazné a slyšitelné změny ve svém přístupu k hudební tvorbě. Tentokrát se jedná o žádoucí vývoj směrem k tomu, co by mohlo náročného posluchače potěšit.

Skupina celkem slušně jede, melodie jsou zajímavě Kašmírovsky exoticky pokroucené, po dlouhé době se v aranžích objevují objemnější smyčcové podkresy. Výrazně se mění instrumentální stránka hudby. Hard rockový prvek takřka vymizel, stavba kompozice se celá provzdušnila, a to skladbám udělalo výrazně dobře. Způsob hry na flétnu mění styl směrem ke klasickému. Tóny flétny, které dříve působily jako žhavé kapky žíraviny, co leptá do notových řádků střapatou stopu, dnes létají jako rackové nad plochou hudebního oceánu. To společně s využitím smyčcové sekce dává skladbám romantizující charakter, velmi příjemné, doporučuji..

V instrumentální sféře se dále objevují osvěžující prvky jazzu. Disponuje jimi například první skladba, jež má ještě trochu hitové ambice, ovšem není to na úkor jejího uměleckého vyznění. Skvělý dojem zanechává právě těch pár jazzových taktů, co se odkudsi náhle vynoří, vzápětí zmizí. Jazzový nádech se objevuje i ve skladbě Dangerous Veils (jednoznačně nejlepší skladba na albu), kde nástrojové jízdy dokážou vstřebávat posluchačovu pozornost. Lehkonohost většiny skladeb je pro soustředěný poslech jako balzám, a to platí obecně.

Další pozoruhodná skladba je Stuck In The August Rain - tam Anderson zpívá, dokonce tak dobře, že to místy připomíná The Broadsword And The Beast. A ta flétna tam taky čaruje. Nádherně vyklenutá skladba, přímo vysochaná. Propracovaná s výraznou art rockovou strukturou je Wounded, Old And Treacherous, obsahující dlouhé instrumentální pasáže, kde flétnová sóla vykreslují fantastické ornamenty. Akorát si do ní zase museli půjčit něco od DIRE STRAITS a Lou REEDa. I tak, za úchvatné považuji celé dvojspřeží dlouhých kompozic Wounded, Old And Treacherous a At Last, Forever, které dokáže vyvolat art rockové orgie.

Mohlo by se zdát, že Roots To Branches je vlastně po dlouhé době skvělé album. Ano, má k tomu nakročeno. Kus ale ještě chybí. Nejvíc to kazí Andersonův zpěv/nezpěv, neboť v naprosté většině text oddeklamuje. To je velmi rušivý prvek, zcela rezignovat na zpívání. Nejspíš mu to fakt už nejde, ale způsob, kterým to řeší, je dost nešťastný. Tam, kde zpívat zkouší, tak při těch pokusech jeho hlas místo melodií často provádí chraplavé mečení amatéra. To je markantní třeba na začátku At Last, Forever, která je jinak vynikající. Tento aspekt se prolíná celým albem, a leze dost na nervy.

Zvuková kvalita nahrávky je výtečná. Na předchozích mi vadila jistá syrovost, hrubost a neotesanost, která se k JETHRO TULL nehodila. Detaily byly skryté, jelo se dost na sílu. Zde je vše naopak. Lze vychutnávat všechny nuance i v mikrodetailech, opět plastická brumlavá basa, spousta vzduchu, doslova 3D prostor, kde se každý nástroj může naplno předvádět. Z tohoto úhlu pohledu hudební i zvuková hostina.

Cítím, že artrockový dinosaurus JETzilla procitá, nebo spíše, vrací se zpět do života po dlouhodobé a hodně ošklivé nemoci. Nákaza trendy, neboť tak se ta choroba jmenuje, je dodnes jedna z nejrozšířenějších epidemií, která ve vlnách kosí celé generace hudebníků. Nikdo není imunní, málokdo přežije. JETHRO rehabilitují, a dá-li osud, postaví se na nohy ve skoro plné síle.

Dobrá deska. Skoro 4*. Vyhodit ze dvě, ze tři vycpávky, byly by tam. Takhle o jednu míň. Ale i tak dobrý.

 

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / Catfish Rising

Osmdesátá léta skončila, v muzice se začalo všechno mísit, odezněla svázanost cingrlátkovou manýrou, hudba se nadechla. Už toho bylo potřeba. Spousta sedmdesátkových hvězdných souborů se stala historií, některé začaly hledat to, co v osmdesátkách ztratily, jiné zahájily návrat z hibernace. Renesance artové odnože rockové hudby byla jedním z nových proudů, objevili se noví velikáni.

I rozklížený Anderson se začíná dávat dohromady. Což v jeho konkrétním případě znamená, že jeho tvorbu zvolna projasňuje spodní proud umělecké usebranosti, a hlas přestává být rušivě otravný. U dobré poloviny skladeb na albu mám pocit, že prošly skladatelským procesem, co do nich investoval duši. Nejsou tedy jen slátaninami, jako na předchozích třech albech. Tvůrčí duch se pomalu, poooomaaaluu, začíná vynořovat z pilin a bláta.

Mám dvě zprávy. Špatná - album je zbytečně dlouhé. Zabírá víc času, než by si mohlo svými kvalitami nárokovat. Poslech je tím významně ztížený. Čtyřiceti minutový model alb ze sedmdesátých let by Catfish Rising notně prospěl. Takhle je na ploše desky vyvěšena spousta slabých skladeb, které její hodnotu devalvují. Ani ty průměrné, tzn. o trochu lepší, než ty vysloveně špatné, jsou nuda. Že se v hudebním tělese ještě trocha tvůrčího potenciálu skrývá, dává alespoň v náznacích poznat také několik skladeb. To je ta dobrá zpráva.

Ty nezajímavé jsou jednak klasické rockárny s refrény pro koncertní publikum, třeba hned úvodní This Is Not Love, případně legrační rozpočitadla hraničící s hospodskou odrhovačkou, jako Thinking Round Corners. Část skladeb Anderson také jen melodicky odvykládá, zpěvem bych to moc nenazýval. Ten tam je jeho nosný způsob zpěvu, jímž nás unášel do krajin čarovných příběhů. To je dávná minulost. Nyní nám k radosti musí stačit málo. Pokud budeme trpěliví, zatřpytí se i zlato. Hlavně barokizující a příběhová Rocks On The Road, asi nejlepší skladba na albu. Krásně zasněná bluesovka se vznešenou atmosférou Still Loving You Tonight, s kytarou tak trochu do Jimmy Pageho. Blues, dávno neslyšené, k JETHRO TULL organicky náležící, se ozývá také ve vynikající Sleeping With The Dog. Pro tyto skladby má smysl vydržet.

Deska není jako celek tak děsná pruda, jako ty tři předchozí, jen často vycpávková nuda. Roztahanost nahrávky unavuje, těch pár dobrých písní se v rozvleklém celku utápí. Kapela sice dávno ztratila svoji originalitu (flétna fakt nestačí), avšak začíná být aspoň použitelná. Zatím hlavně ze studijních důvodů. A na několika vzácných místech dokonce i s potěšením.

Nic moc, přesto snesu, pro těch pár hezkých písní.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / Rock Island

Představte si, že sedíte v zahradě, kde všechno kvete. Tráva je krásně zelená, větve stromů jsou plné ovoce, slunce svítí, vítr šumí, pohoda. Pak si chcete utrhnout jablko, a v ten moment zjistíte, že všechno jsou to jen umělé kulisy, žádná zahrada. I ta postava, co k vám mluví, je otřískaná loutka s pitvornými pohyby a zkresleným hlasem. Přesně takhle na mě působí album Rock Island. Jako divadelní adaptace místo reality, pouhá hra na téma JETHRO TULL.

Všechno je zde jenom "jako". Kytara, jako JETHRO TULL. Flétna, jako JETHRO TULL. Sestava, jako JETHRO TULL. Hudba zní taky jako JETHRO TULL. Vůbec tak však nepůsobí, nemá její účinek, je to prázdná nádoba s pouťově vyvedeným nápisem JETHRO TULL.

Máme zde opět jednu skladbu, jejíž působnost prolamuje bariéru netečnosti. Jediná skladba zvoní na emoce, má sílu a dokáže rozeznít posluchačovo vnímavé nitro. Jde o píseň The Whaler's Dues, mocnou i jemnou současně. Pak jsou dobré už jen fragmenty, například instrumentální úvod Strange Avenues, než ji Anderson pokazí rozvrzaným zpěvem. Zbytek alba jsou piliny a bláto.

Mám-li skupinu rád, těším se na její dobrá alba, skvělé písně. U těch špatných si nebudu nic nalhávat, a přiznám, že je nechci. Že mi nic neříkají. Nějaké milosrdenství a odpuštění, za zásluhy? Jen pokus o oklamání sebe sama, se všemi důsledky. Poslech hudby je nemilosrdně pravdivý. Líbí/nelíbí. Hotovo. Škoda, že JETHRO TULL v období po roce 1982 mají etapu "nelíbí". Škoda, ale taková je realita.

Pořád nelíbí.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / Crest Of A Knave

Pokud hudebník nechá projít výstupní kontrolou takový "výtvor", jakým je Under Wraps, tak to značí závažné chyby v jeho systému. Pokud se v dalším produktu tyto chyby stále projevují a přidávají se k nim nové, nezbývá, než konstatovat, že závažnost problémů je vskutku vysoká.

Album znám od dob vydání, slyšel jsem je mnohokrát. Nikdy se mi nelíbilo. Je prázdné a chatrné, vystavěné na osmdesátkové estetice, co je zaplátovaná zbytky originální tváře JETHRO TULL. Velmi ledabyle zaplátovaná. Do chaloupky fouká spoustou děr, muzika nedrží pohromadě, drolí se při každém pokusu o poslech.

Dva markanty: První - osmdesátky se svými diskoklávesami a popími rytmy si stále vybírají svoji daň. Sice ne všude, ale hned rozjezd úvodní skladby je fujtajblózní. Druhý - Anderson se porouchal. Z jeho hlasu se stalo rozviklané krákorání, v jehož plytkosti nezůstalo ani zbla dřívější emocionální škály a přesvědčivosti. Je smutné být svědkem takového trápení. Třeba Jump Start doslova bolí poslouchat. Jakoby místo ztraceného hlasu dostal umělou protézu, s níž se ještě nenaučil žít. Přehlídka vokální paraplegie deptá posluchače.

Na albu je jedna pěkná skladba, i přes všechny výše uvedené výhrady. Tou je Farm On The Freeway, s povedeným melodickým motivem a melancholickou atmosférou, po dlouhé době přinášející působivé flétnové vyhrávky. I ten zteřelý Andersonův hlas v ní tak nějak rezonuje. Akorát tam nacházím pár míst, která jsou téměř zkopírovaná z úspěšných skladeb 70. let. Ale budiž, self revival se povoluje. Zbytek alba je už jen stínem toho, co má hudba přinášet, tristní dojem nezachraňuje ani často vyzdvihovaná Budapest, což je ve skutečnosti jen sentimentálně odskuhraný nafouknutě patetický song. Korunu umělecké zkáze nasazuje trapné kopírování DIRE STRAITS ve skladbě The Waking Edge.

Verdikt? Další album JETHRO TULL, které si už nikdy nepustím.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Crest Of A Knave
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / Under Wraps

Na albu The Broadsword And The Beast se JETHRO TULL povedlo zkonsolidovat svoje síly a předvedli maximální výkon. Po nepovedeném A se vše sjednotilo do služby skladbě a výsledek byl náramný. Kompaktní klenuté písně s dějem, dramatickým příběhem a poslestvím. To, co bylo naznačeno na Stormwatch se podařilo dovést do dokonalosti. Zdálo se, že dál by mělo být vše v pořádku. Jenže pak vyšlo Under Wraps.

Někdy na podzim 1988 jsem si kupoval svůj první CD přehrávač. Vím už jen, že byl značky SHARP, a jel jsem si pro něj vlakem do Třebíče. První dva kompaktní disky jsem měl na burze koupené o pár měsíců dřív. Byli to MANOWAR 1987 a ANTHRAX 1988, spokojenost náramná. Jenže pak jsem si koupil Under Wraps.

Časem začal ve sbírce art rock a prog metal převládat. Plus klasika a jazz. Poznávání hudby, její historie a vývoje, souvislostí, osobností, celého dění, to je nekonečné dobrodružství. Obzvláště v dobách neexistence internetu byly seriózní informace vzácné, víc fungovala představivost a intuice. I tak se alespoň z bookletů CD louskala pomocí slovníku nějaká fakta o kapelách a jejích členech. Mělo to z dnešního pohledu těžko definovatelné kouzlo. Poznával jsem spoustu dnes zapomenutých kapel, špičkových, dobrých, méně dobrých, i špatných. A pak tady bylo Under Wraps.

Vždycky musí existovat nějaké zlo, aby bylo možné rozeznat dobro. Že bude za sebou následovat trojice A - The Broadsword And The Beast - Under Wraps, musel vymyslet hodně potměšilý hudební Satyr. Centrální nebetyčný obelisk hudební nádhery vyniká ještě více právě díky tomu, že jej z obou stran obklopuje marnost lidského snažení. V tom vidím jediný přínos A a Under Wraps.

Poznávání hudby mi přineslo za posledních cca 45 let hodně zážitků. Nejvíce si člověk pamatuje ty výrazné, extrémní, ať pozitivně, či negativně. JETHRO TULL dokázali stát na obou pólech současně, a to v rozmezí dvou let. I k tomu je potřeba pořádná míra excentričnosti. Díky mistře Iane za The Broadsword And The Beast. A protože to tak muselo být, aby byla zachována rovnováha vesmíru - díky za Under Wraps.

Hluboká nula.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Under Wraps
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast

The Broadsword And The Beast má něco, co jiné desky JETHRO TULL nemají, a nikdy mít nebudou. Nikdy to "něco" mít nebudou ani desky jiných art rockových titánů. V tom památném roce 1982 to byla první nahrávka uměleckého rocku, kterou jsem kdy slyšel, a okamžitě dokázala udělat revoluci v mém, do té doby výhradně metalovém, posluchačském směřování. Následně jsem se seznamoval s YES, PINK FLOYD a dalšími, ale JETHRO TULL s tímto albem byli první. A první může být jen jeden.

Deska slyšena nesčíslněkrát. Je neoposlouchatelná. Každý poslech je silný, jako ten první. Existuje jen málo hudebních děl, která na mne takto konstantně působí. Pár by se jich našlo, na doplnění té pověstné desítky na pustý ostrov. Celou dobu recenzování JETHRO TULL se těším, až dojdu k Broadswordu, a konečně jsem se té zázračné hudební Bonanzy dočkal.

Je zde všechno, co od hudby chci, vše co potřebuji a očekávám. Celé spetrum hudebních nálad je rozkryto, otevřeno do široka, vyplněno tím nejkrásnějším, co lze vymyslet. Dokonalou hudbou. Vzácným umělcům se taková věc povede naplno jednou za život. Dvořák si to vybral v Deváté, Anderson ve čtrnáctém řadovém albu. Tak to prostě je.

Způsob používání elektronických zvuků tentokrát perfektně souzní se zvolenými hudebními tématy. Elektronika dává mnoho možností, akorát v osmdesátkách se s ní více sekýrovalo a šminkovalo, než tvořilo. Zde je vzorně využita k navození, podbarvení i vygradování atmosféry každé skladby. Kytary se nevytrácejí, naopak, vždy vyjedou v ten pravý moment aby se svým partem strefily do správného místa ve skladbě. Plastická basa krásně hladí, třeba závěr Seal Driver má přímo terapeutické účinky. Pocity v jednotlivých písních se přelévají od tíživých až temných po hravě rozpustile barevné. Rozlétavá hudební matérie proniká úplně všude. Vzájemná vyváženost hudebních složek je přímo ukázková. Harmonie se rozvíjejí k maximální působnosti na posluchače, dokážou ohromit, obejmout i dojímat současně.

Řazení skladeb má svoji logiku, je vystavěno jako okénka, kterými nahlížíte do fantaskní krajiny a v paměti si ji sestavujete. Už tajuplný úvod skladby Beastie dává pocítit, že zde bude něco mimořádného. Odjinud, než bylo dosud zvykem. Působivá dramaturgie skladeb, jak jdou po sobě, rozkrývá paletu všech myslitelných emocí. Když přijde po nestřídmě rozmanité Flying Colours zadumaně posmutnělá Slow Marching Band, na kterou naváže temnotou duši pohlcující Broadsword, aby pak provedl masáž srdce důrazně rytmickou i splývavou Pussy Willow, je intenzita zážitků přímo extatická. Vypravěčův hlas je tentokrát položený do nižších a klidnějších poloh, než obvykle, a tím se stává více partnerem k ostatním nástrojům. Míra a rozvaha, kterou Anderson dává vyvřít emocím ve svém zpěvu, vede k tak přesnému dávkování, až se toho nelze nasytit. Dokáže královsky rozprávět o legendách, jako nikdo před ním. Už zase je minstrel, navíc elf a čaroděj.

Poslední skladba je nejsmutnější, přímo trýznivě truchlivá. Protože je poslední. Cheerio je symbol konce. Naštěstí v pozdější CD reedici je dostatek bonusů (například balada Jack A Lynn, obsahující nosnou Andersonovu hru na akustickou kytaru, ta na albu doslova chybí), které dovolí zážitek z alba prodloužit o další půlhodinu. Ne všechny jsou úplně stoprocentní, ale nálada zůstává, a je to pořád lepší, než skončit prostým Čau. Něco tak intenzívního, taková síla bezbřehých zážitků, ta zaslouží doznívat dlouho.

Co dodat? Jedno z nejlepších alb mého života. Bez něj by byl svět o něco chudší.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / A

První stezka vedoucí z rozcestí klasické JETHRO TULL tvorby byla označena šipkou s nápisem "synťáková trasa". S nástupem osmdesátek se hudební průmysl poněkud bezradně potácel a začaly se dít věci. Zpětně je to úsměvné, ale prožívat je v plné kráse stálo fakt za to. Již dříve byl art rock vystrnaděn svým protipólem v punku, jenže ten byl příliš sebedestruktivní, jak rychle vyšel, ještě rychleji pošel. Vsadilo se na popinu, co musela být něčím osolená, připepřená a hlavně oslazená, takže umělohmotné bicí, synťáky, plastově vypadající oblečky, poskakování namalovaných hošanů v novovlnných bandech, a už to jelo. Naštěstí vzniknul i heavy metal, který byl sice stejně pozérský, ale používal jiné prostředky. Volba byla tehdy jednoduchá. Disko, nebo metal. A pak ještě existovalo pár kapel, co byly někde mezi, snažily se proplout mezi Skyllou a Charybdou, za cenu co nejmenších utrpěných ztrát.

JETHRO TULL začali být poprvé poplatní své době, podlehli trendu syntezátorů a androidní studenosti. Vzniká tak podivný patvar, kdy v hudbě na jedné straně máme anti rockové sterilní nástrojové mňoukání, na druhé straně piští Anderson na flétnu, a tváří se, jakoby nic. Tahle deska je jako když smícháte vzájemně nepřizpůsobivé složky, které se zdrcnou, vytvoří žmolky, a není to poživatelné, bez ohledu na to, že každá ingredience samostatně se jíst dá. Přehrabování se tím blivajzem je práce dost nepříjemná, jenže, než ho za stálého míchání vylijete do odpadu, musíte separovat pevné části, aby neucpaly filtr.

Na desce je deset skladeb. Některé jsou jalové a prázdné, jiné jsou taktéž jalové a prázdné, ovšem navíc k tomu ještě mimořádně odpudivé. Už úvodní generický disko rytmus syntezátoru, jako od nějakého teplého dua, vyděsí. Ačkoli zpěv se snaží navodit zdání, že je vše v poho, jde jen o hodně tenkou slupku, která tu marnost pod povrchem nemůže zakrýt. Skladby jsou korunovány tak úchylně pitomými refrény, že si z nás museli dělat srandu, to nemohli myslet vážně. Nebo se šašek stal sám svojí parodií.

Anderson až na Barreho nahradil realizační tým, nalodil ho na vesmírný koráb a odletěl vybranou trasou daleko od mateřské planety art/folk/rocku. Roli minstrela vyměnil za neprodyšný oblek mechanika. Sice z kapitánského můstku všichni hledí v zářnou budoucnost, jenže brzo a rychle mazali zpátky ke starým Onglézským legendám a bájím. Že nevíte, co je Onglézie? Nic si z toho nedělejte, ani gůgl to neví... :)

Dávám * jen proto, že tohle není úplné dno. Ačkoli se tomu těžko věří, komedianti na tom dokázali být v budoucnu ještě hůř.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

starší »