Jethro Tull - A (1980)

První stezka vedoucí z rozcestí klasické JETHRO TULL tvorby byla označena šipkou s nápisem "synťáková trasa". S nástupem osmdesátek se hudební průmysl poněkud bezradně potácel a začaly se dít věci. Zpětně je to úsměvné, ale prožívat je v plné kráse stálo fakt za to. Již dříve byl art rock vystrnaděn svým protipólem v punku, jenže ten byl příliš sebedestruktivní, jak rychle vyšel, ještě rychleji pošel. Vsadilo se na popinu, co musela být něčím osolená, připepřená a hlavně oslazená, takže umělohmotné bicí, synťáky, plastově vypadající oblečky, poskakování namalovaných hošanů v novovlnných bandech, a už to jelo. Naštěstí vzniknul i heavy metal, který byl sice stejně pozérský, ale používal jiné prostředky. Volba byla tehdy jednoduchá. Disko, nebo metal. A pak ještě existovalo pár kapel, co byly někde mezi, snažily se proplout mezi Skyllou a Charybdou, za cenu co nejmenších utrpěných ztrát.

JETHRO TULL začali být poprvé poplatní své době, podlehli trendu syntezátorů a androidní studenosti. Vzniká tak podivný patvar, kdy v hudbě na jedné straně máme anti rockové sterilní nástrojové mňoukání, na druhé straně piští Anderson na flétnu, a tváří se, jakoby nic. Tahle deska je jako když smícháte vzájemně nepřizpůsobivé složky, které se zdrcnou, vytvoří žmolky, a není to poživatelné, bez ohledu na to, že každá ingredience samostatně se jíst dá. Přehrabování se tím blivajzem je práce dost nepříjemná, jenže, než ho za stálého míchání vylijete do odpadu, musíte separovat pevné části, aby neucpaly filtr.

Na desce je deset skladeb. Některé jsou jalové a prázdné, jiné jsou taktéž jalové a prázdné, ovšem navíc k tomu ještě mimořádně odpudivé. Už úvodní generický disko rytmus syntezátoru, jako od nějakého teplého dua, vyděsí. Ačkoli zpěv se snaží navodit zdání, že je vše v poho, jde jen o hodně tenkou slupku, která tu marnost pod povrchem nemůže zakrýt. Skladby jsou korunovány tak úchylně pitomými refrény, že si z nás museli dělat srandu, to nemohli myslet vážně. Nebo se šašek stal sám svojí parodií.

Anderson až na Barreho nahradil realizační tým, nalodil ho na vesmírný koráb a odletěl vybranou trasou daleko od mateřské planety art/folk/rocku. Roli minstrela vyměnil za neprodyšný oblek mechanika. Sice z kapitánského můstku všichni hledí v zářnou budoucnost, jenže brzo a rychle mazali zpátky ke starým Onglézským legendám a bájím. Že nevíte, co je Onglézie? Nic si z toho nedělejte, ani gůgl to neví... :)

Dávám * jen proto, že tohle není úplné dno. Ačkoli se tomu těžko věří, komedianti na tom dokázali být v budoucnu ještě hůř.

Jarda P @ 08.04.2024 13:03:11
Jsem rád, že mám toto album plné jalových, prázdných a od pudivých skladeb od data vzniku. Líbílo se mi tehdy stejně jako dnes. Videoklipy nesleduji, podstatná je pro mě hudba. V rámci tvorby JT průměrné, ne však slabé.

hejkal @ 08.04.2024 13:09:53
Ja som sa tomuto albumu dlho vyhýbal (to asi nikoho neprekvapí) a počúvať som ho začal takmer ako posledný z radu albumov 1968-1999. A hoci by som očakával zhruba takéto čosi, prekvapivo mi "A" neprekáža. Jasné, nie je to žiadne terno a bude horšie, každopádne toto bolo pôvodne myslené ako Andersonova sólovka a Jethro Tull sa z toho stal asi na nátlak vydavateľa. Asi by mi neprekážalo, keby to pod hlavičkou kapely nevyšlo (všetky Andersenove sólovky ignorujem), ale ako som povedal, vlastne si ho občas dokážem užiť. Pravda, zriedkavo.

Antony @ 08.04.2024 14:03:26
Co se jednomu líbí, druhému nemusí, a naopak. Stará známá pravda, kterou je nutno stále připomínat, jak je vidno.
O videoklipech nic v recenzi nepíšu.
Že je to jedna z nejhorších nahrávek skupiny je mi jasné už dlouho. Postupně se tento dojem jen utvrdil. Není nad osobní zkušenost.

Po tragickom skone Johna Glascocka v podstate kapela Jethro Tull prestala fungovať. Anderson zvolil radikálnu zmenu a až na trvalku v podobe Martina Barreho vkročil do ôsmej dekády 20. storočia s úplne novou zostavou. Folkom zocelený britský basgitarista (a multiinštrumentalista) Dave Pegg, americký bubeník Mark Craney a geniálne multiinštrumentálne dieťa Eddie Jobson (klávesy, husle) boli pôvodne najatí ako sprievod k chystanej Andersonovej sólovke, ale ten napokon ustúpil tlaku vydavateľa a vydal album pod hlavičkou Jethro Tull. Dielo známe ako A vyšlo 29. augusta 1980 a ukázalo, že táto zostava mala na to.

Ja nie som práve obdivovateľ soundu 80. rokov. Napriek tomu ma desať skladieb neodpudzuje. Muzika síce dostala dobový syntetizátorový kabát, pod ním sa však producíruje rovnako exhibicionistická muzika ako vždy. Anderson drží ducha kapely v zabehnutých mantineloch, a tak sa nemám problém zachytiť. Navyše, hudba má v sebe stále iskru, náboj, niečo, čo mi prináša potechu.

Z uvedených dôvodov ma baví ako disco basa v Crossfire, tak odľahčené tvrďárne á la Working Jon, Working Joe. Nevyhýbam sa ani baladickej And Further On alebo rozihranej Fylingdale Flyer, ktorá to dotiahla až do spoločnosti hitoviek, nie tých komerčných, ale kapelových „bestofov“.

K tomu naj radím spevnú dumku Protect And Survive, husľami obohatenú vec Uniform alebo správne temnú 4.W.D. (Low Ratio). Priaznivcov írskych ľudoviek poteší inštrumentálka The Pine Marten’s Jig.

Na opačnej strane spektra trónia zvukovo otravné kúsky ako Black Sunday. Artrockovo košatá, ale výrazovo chudobná skladba mi nikdy nevnikla pod kožu. Samozrejme, keby znel všetok neoprog v 80. rokoch takto, mohol to byť zaujímavý štýl. Podobne synťáková hrôza Batteries Not Included zabíja jednu z tých priamočiarejších skladieb na albume.

Ja som, neskromne, jedným z najväčších fanúšikov kapely na zemeguli. Okrem albumu Under Wraps, ktorý si už nikdy nemienim pustiť, vnímam na každom albume čosi, čo mi je blízke, čo ma oslovuje. A je podľa mňa nedocenený album, v dobe vydania predstavoval špičku rockovej muziky, dnes je „iba“ dobrý. Napriek tomu ho počúvam častejšie ako napríklad Stand Up, A Passion Play alebo Warchild. A to je už čo povedať!
reagovat

balu @ 04.05.2023 11:00:40
Jak jsem zde psal v roce 2016:
... Co se týče jednotlivych písní, oželel bych klidně Working John..., Black Sunday a 4 W.D.
Ostatní se mi poslouchají dobře a vlastně jsou předznamenánim následující
... The Beast... která je pro mne etalonem nové kvality J. Tull.

Ještě přidám, že následující album The Broadsword ... je pro mne vlastně tečka za zajímavými deskami JT.
Desky, které nedokážu poslechnout celé nevyhledávám.

hejkal @ 04.05.2023 11:27:03
S Jethro Tull som zadobre, dokážem ich počúvať celé prakticky všetky. A keďže som ich na Rockboarde mnohé nerecenzoval, chystám sa dohnať resty.

Od Jethro Tull si pro své recenze zatím vybírám méně tradiční a spořeji oblíbené desky. Po Crest of a Knave to bude deska A. Právě u ní je nejmarkantněji poznat změna, kterou Ian Anderson na přelomu 70. a 80. let vytvořil. Původně bylo album zamýšleno jako sólová práce Iana Andersona, než jej společnost Chrysalis požádala, aby album uvedl pod znakem skupiny, což mělo pomoci navýšit klesající prodeje předchozích desek. To je také příčinou názvu alba, protože pásky byly označeny písmenem "A" jako "Anderson".

Pro používání syntetizérů a omezení folkových vlivů bylo album mnohými fanoušky skupiny přijato rozporuplně a podobně jako mnoho jiných kapel vkročili i JT do okolního prostředí bez bázně a hany. Kritika jim v posledních letech vyčítala přešlapování na místě, a tak Ian udělal všechno proto, aby se z Jethro Tull nestala novodobá karikatura. Když budeme jednotlivé desky pozorně poslouchat, tak ani v případě kritizované Stormwatch, která místy přehrává, nenajdeme stopy strnulosti a vyhasnutí. Deska A přijímá nové směry v oblasti objevování jiných zvuků a jiné koncepce, jenže není dotažená tak, jak by měla. Co se podařilo s Broadsword, tadyzatím zůstalo na půli cesty. A to už nemluvím o atmosféře - v tomto směru dopadlo "Áčko" jako otloukánek a jedna z mála desek JT, která žádnou atmosféru nemá. Nahrávku si nepouštím tak často, jak by si asi zasloužila, a jako ostatní alba JT. Podle mě jí schází soudržnost. Vnitřní žár tolik typický pro starší, ale také některé novější produkty této kapely. Je tady málo okamžiků, co mě dokáží vybičovat k soustředěnosti a udržet pozornost.

Pro někoho je to velký přehmat, pro mě jenom slepenec nálad a nových směrů proudící do osmé dekády. Většina skladeb má pěkné melodie a nevtíravé klávesové efekty, vyloženě nudnou skladbu tady neslyším. Za prvotřídní vybírám třeba melodickou Crossfire, Fylingdale Flyer, Working John, Working Joe a hlavně Black Sunday, houslemi podbarvenou Uniform a melancholickou tečku And Further On.
reagovat

PaloM @ 21.08.2018 06:46:45
Najbližšia mi je recenzia Braňa a tiež diskusia k tomu.
Hodnotím to rovnako, "A" podľa mňa je úlet stranou. Dalo sa to robiť inak, napr. ako The Broadsword and the Beast.
Proste tade cesta neviedla. Ja mám rád experimenty, ale toto sa proste nevydarilo. Ako som už písal, s odstupom rokov sa môže vnímanie a názory zmeniť, ale pri "A" sa mi to nestalo. Dokonca Under Wraps by som teraz vyššie ohodnotil.

Jarda P @ 21.08.2018 09:30:12
Po vydání Stormwatch ucítil Anderson potřebu změny, která vyústila překováním sestavy, ve které zůstal jen Martin Barre. Netvrdím, že je A špičková deska, ale dobrá určitě. Jobson kapelu oživil, ani jedna věc zde není hodna přeskočení. S recenzí souhlasím.

pinkman @ 21.08.2018 18:10:40
Prakticky jsi to vystihla trefně. Následující deska je z kategorie nezapomenutelných. To se o albu A tvrdit nedá. Nejkritičtějším bodem je ztráta atmosféry a jistě také nulová folková tvář. Folk=J.T. A=syntetika.

john l @ 22.08.2018 04:31:33
To jsou vzorce jako v mateřské školce.

EasyRocker @ 22.08.2018 05:56:54
U všech uměleckých děl zrušit v diskusích bodování. Říkám to léta letoucí. Nejen tahle diskuse ukazuje, jaké je bodování nesmysl. Všechno je jen o líbí/nelíbí, baví/nebaví. Vše ostatní je zbytečné řešit.

PaloM @ 22.08.2018 08:43:54
EasyRocker, ja by som so zrušením hviezdičkovania nemal žiadny problém. Systém to umožňuje, tak to využívam a beriem to ako zábavku. Pokiaľ hodnotenie hviezdičkami niekto myslí smrtelne vážne, je to zdroj konfliktov.

EasyRocker @ 22.08.2018 09:44:54
PaloM: souhlas. Vždycky se snažím osvětlit, proč jsem dal tolik či tolik, ale podstatná je stejně jen recenze a v ní obsažené pocity :)

´ A ´ ano i toto album má můj respekt.
Přesto jsem se k němu musel doslova proposlouchat.

Alba Tullů jsem vnímal v reálném čase jejich vydání, a to počínaje Aqualungem.
Áčku předcházela informace, že Anderson vyměnil obsazení kapely kromě kytaristy.
Dále ještě se uvažovalo vydat desku jako Ianův sólo projekt.

Nakonec vyšla pod zavedeným názvem, a to jí možná u fanoušků přece jen uškodilo.

Z mého hlediska je deska svým obsahem mixem nových a starých postupů.
Kupodivu se mi líbí většinou ty nové. Nejvíc mi vadí pojetí bicích nástrojů, které jdou jakýmsi jazz rockovým směrem.
U kláves mi vadí pouze, že někde nahrazují basovou linku.
Elektrifikované housle jsou pro mne asi nejzajímavější složkou nového pojetí.

Co se týče jednotlivych písní, oželel bych klidně Working John..., Black Sunday a 4 W.D.
Ostatní se mi poslouchají dobře a vlastně jsou předznamenánim následující
... The Beast... která je pro mne etalonem nové kvality J. Tull.

Mé hodnocení vychází z faktu, že tři z devíti písní nemusím.
Proto 3 *
reagovat

horyna @ 01.10.2016 14:15:20
Ne zrovna reprezentativní tvář kapely, společně třeba s Under Wraps(ach ten zvuk, hlavně bicích), či (částečně)Crest of a Knave které se zatím obloukem vyhýbám. Slyšet ji ale v době vydání a vyrůstat opodál, možná bych mluvil jinak.

Balů @ 01.10.2016 14:27:30
horyna Musím říct, že A hodnotím určitě výš než Crest... O té další ani nemluvím.

horyna @ 01.10.2016 14:40:35
Ale, překvapils:-) čekal bych to (asi podle většiny) spíše naopak, tahle není pro tebe tolik sytho popová?

Balů @ 01.10.2016 15:00:25
horyna nevím jakou většinu máš na mysli, ale názor na Áčko jsem myslím popsal věrohodně. Jako synťákový pop to určitě neberu.

horyna @ 01.10.2016 16:28:37
více to prověřím a pak ti písnu jaký to na mě dělá dojem.

Petr_70 @ 01.10.2016 19:59:06
Mám tohle album rád. V bohaté diskografii kapely se najdou jistě zářivější drahokamy, na druhou stranu rozhodně po něm sáhnu raději než třeba po Stand Up nebo Benefit.
Čeho si na albu cením? Předně nový, neotřelý zvuk především díky houslím a klávesám Eddieho Jobsona, který prošel tvrdou školou Franka Zappy, Roxy Music či UK. Hlavně však Anderson napsal silné skladby: Crossfire, Black Sunday, Protect and Survive a moje vůbec nejoblíbenější ostrovní skočná The Pine Marten's Jig.

Balů @ 01.10.2016 20:21:20
Petr Dík za reakci ...Jig je úžasná věc.

kamila @ 02.10.2016 07:22:33
Ahoj Balů: tuhle desku jsem nějak samozřejmě považovala za jednu z nejslabších (a nepokoušela jsem se jí ani víc věnovat), píšeš o jazzovém pojetí a elektro houslích a zajímá mě to teď mnohem víc, dám jí šanci a pořádně na internetu poslechnu (třeb mě osloví a nakonec ji přikoupím, ale ...uvidíme). V jedné zdejší recenzi jsem se dočetla že na albu z 84 roku nehraje bubeník, tak už vím proč mě ten jejich zvuk působil tak unyle, strojově plastově, fůůůj:)

Balů @ 02.10.2016 07:49:36
Ahoj kamilo, dej jí šanci.

b.wolf @ 02.10.2016 18:07:48
Black sunday je jedna z nejlepších věcí, co od Tull znám.

kamila @ 05.10.2016 11:06:05
zběžně jsem si desku konečně poslechla a musím potvrdit, že mi zní mnohem líp než obě desky následující, vůbec se nejdná o průšvih.

Balů @ 05.10.2016 11:29:43
kamilo : :-) :-)

Čo napísať o problematickom albume A? A je vôbec album A problematický? Zistil som, že pre mnohých tullovských fanúšikov áno. Časy sa však menia a Jethro Tull na albume A predviedli iný typ hudby. Avšak čo je podstatné, stále kvalitnej a jedinečnej. Je jasné, že to nahrala kapela Jethro Tull, jednoducho to sa nedá nepočuť. Čo na tom, že je tam určitá zmena zvuku a štýlu smerom k osemdesiatkám? Mne sa album páči. Najviac ma bavia zaujímavá Flyngdale flyer, Black sunday, Protect and survive, skvelá Uniform a záverečná And further on. Absolútne mi tu nevadia žiadne klávesy a navyše basgitara je tu skvelá.
Okrem toho pochádzajú z tohto obdobia kapely ďalšie skladby, ktoré možno nájsť na albume NightCap (Crew nights, The Curse, Commons brawl, No step, Drive on the young side of life a Lights out), ktoré sú ešte vydarenejšie ako tie albumové. Nedá mi z nich nespomenúť šľapajúcu The Curse, podmanivú Commons brawl a tajomnú No step. Tie patria medzi skvelé skladby kapely.
Album A ma vôbec nesklamal. Ani zvukom, ani hudbou. Rozhodne ho mám radšej ako napríklad A passion play.
reagovat

martin69 @ 28.10.2012 10:53:40
Dobré album.A Passion Play,mám raději :-).V pohodě,sto lidí,sto chutí.

nowhere_man @ 28.10.2012 11:02:26
Sto lidí, sto chutí - máš pravdu a len dodám, že tak to má byť, inak by to bolo o ničom, keby sa všetkým všetko páčilo rovnako :)

Je to samozřejmě něco úplně jiného, než na co byli posluchači Jethro Tull zvyklí, ale jiné neznamená horší. Poetika předcházející trilogie "Songs from the Wood-Heavy Horses-Stormwatch" vlastně zůstala celkem zachována, jen se přenesla z venkovského prostředí do futuristického. Hudebně je to velmi nápadité, nový zvuk jsem snadno skousnul a Peggyho krásnou basu si přímo užíval. "Pine Marten´s Jig" mě snad jako jediná z Tullovských instrumentálek krapet nudila, ale písničky jako "Uniform" nebo nádherná "And Further On" to bohatě vynahrazují. Album tedy považuji za veskrze kvalitní a pro kapelu velmi potřebné, protože ji svou odlišností uchránilo od blížícího se hudebního stereotypu, jehož chmurné náznaky se objevovaly už na "Heavy Horses" a "Stormwatch".
reagovat

stargazer @ 12.11.2022 13:33:41
Souhlas s touto recenzí. Bill Pleška vyjádřil přesně moje dojmy. Nesouhlas pouze v závěru recenze.....jehož chmurné náznaky se objevovaly už na "Heavy Horses a Stormwatch".

balu @ 12.11.2022 14:47:09
Já jsem také na předchozích řadovkách žádné stereotypy nezaznamenal.
Stále je třeba si uvědomit, že deska A byla Andersonův projekt, ale firma ji chtěla prodávat jako J.Tull.

stargazer @ 12.11.2022 15:17:09
Myslím si, že kdyby -A- bylo Andersonovo sólové album, přesně nahrané jako nyní, byl by Andersonův majsterštych, co to natírá Tullům v pozdních osmdesátých a devadesátých letech.

balu @ 12.11.2022 16:03:32
Je to A jako Anderson.
A přiznám se, že mé oblíbené album z 80tek je pouze The Broadsword ...

"A" v podstate nie je zlý album. Avšak v porovnaní s predošlými klenotmi typu Songs from the wood, alebo Heavy horses badať istý kvalitatívny prepad. A nie sú v tom iba toľko kritizované "osemdesiatkové" synťáky. Dosť ma zarazila napríklad aj zmena imidžu kapely. Jethro tull som si vždy tak v predstavách spájal s výzorom ošumelého Aqualunga alebo jednoducho oblečených vidieckych farmárov alebo horalov. Tak nejak mi to sedelo k tomu folkovému feelingu. Bol som však nemilo prekvapený, keď som do dvd prehrávača vložil bonusové dvd Slipstream. Na úvod sa síce predstavil ako sprievodca zanedbaný Aqualung(čo bolo samozrejmä ok),ale následne na pódium vybehnú páni z JT v komických kombinézach v gýčovom štýle skupiny ABBA. Ian Anderson v bielom kostýme s veľkým červeným A na prsiach a s čiernym ! opaskom s prackou vyzerá ako skrachovaný astronaut. Veľmi nedôveryhodne pôsobí práve v skladbách Songs from the wood a Heavy horses. Za vrchol nevkusu považujem dva vložené nízkorozpočtové videoklipy: Sweet dream a Too young... v ktorých sa páni neskutočne strápňujú a kazia celkový dojem z inak výborných pesničiek. Len si predstavte Iana Andersona ako upíra alebo kapitána ponorky ako vypľúva žuvací tabak (močku). Ďalej ani nebudem pokračovať. Páni z JT sa iste pri nakrúcaní týchto sprostostí dobre bavili, to sa však nedá povedať o mne. Celé som to pretrpel so zaťatými zubami a celkom ma dorazila posledná scéna tohto koncertného filmu. Koncertná sála sa zrazu premenila na kozmickú loď a vyštartovala niekam do hlbín nekonečného vesmíru. Nech žije gýč! Tak toto si mohli páni fakt odpustiť! Album A hodnotím slabými tromi hviezdičkami a bonusové DVD iba jednou.
reagovat

PaloM @ 15.02.2009 09:51:21
Brano, súhlasím do bodky, asi sme podobný ročník.
Našťastie nemám k tomu video, ale kedysi som videl u kámoša n-tú kópiu VHS Slipstream. Originál CD si v živote nekúpim, mám archívnu kópiu, čo som roky nepočul. Terez si lebedím na čerstvej zásielke J.Tull 60.-70. po Heavy Horses - ako si aj ty vyjadril, ešte klenoty (nemám všetky).
V podstate žiadne CD od nich nezatracujem, vždy sa na nich niečo nájde, čo postačí na vlastnú "výberovku".
A tie kombinézy, spacerock či strihnutie popíkovými novoromantikmi si prežili mnohé iné kapely, je to daň dobe, ktorá podľa mňa vypukla po P.Floyd "Wish You Were Here". Spomeňme si na Olympic Prázdniny na zemi, Progres Dialog s vesmírem, Neckář Planetárium, Omega 7.,8. a 9.CD a mnohí iní (nie som muzikológ). Nech mi odpustia skalní fandovia, ak som ich urazil, ja má rád i tieto úlety, no nie u J.Tull.

Petr Gratias @ 13.04.2012 20:14:42
Album A je pro mě předobrazem změny do problémového období kapely.
Jestliže po Heavy Horses Jethro Tull začal docházet dech, dala se tato alba s větší porcí tolerance ještě akceptovat, ale album A to byla hořká káva:
Jethro Tull jako jurodiví minstrelové najednou otočili, ostříhali hřívy a navlékli se do kosmonautických skafandrů - nic trapnějšího si na nás fanoušky nemohli už vymyslet... až Crest Of Knave kapelu jaksi konsolidovalo a Anderson si "vzpomněl", že má vůči pojmu Jethro Tull nějaké závazky.
přesto tahle alba už jednoznačně nedosahovala toho, co kapela produkovala po album Bursting Out.
Album A je hodně divné a třebaže jsem učinil několik pokusů ho akceptovat, nepodařilo se mě to.
Prostě patřím mezi přiznivce Jethro Tull !první generace", i když o jejich hráčských schopnostech jsem nijak nepochyboval....

Petr Gratias @ 13.04.2012 20:18:28
Bubeník Mark Craney je Američan s jazzrockovou praxí u výtečného houslisty Jeana-Luc Pontyho.
Bubeníci z oblasti fusion music hráli pochopitelně jinak než rockoví úderníci...

Mirek Kostlivý @ 15.04.2012 12:51:12
Souhlasím s Petrem. Toto bylo poslední album, co jsem si na burze od nich koupil. Potom mě jejich tvorba přestala zajímat. I když uznávám, že některé další skladby z pozdějšího období (např. Budapest) mají svoji vysokou kvalitu, na tvorbu z let 60. a 70. už kapela nenavázala.

honanek @ 15.04.2012 14:57:10
Taky souhlasím(p-Gratias,p.Kostlivý)je to téměř identické se mnou.Taky burza(naštěstí to kupuje kamarád)pak protažená huba.Diskomaníci říkali v té době,že se už JT naučili konečně hrát!Bohužel velká většina skřípala zubama.

Jak jsem se zmínil u hodnocení Nightcap-u mě toto LP bylo dlouho nepochopené.Stále jsem se takříkajíc do něj nemohl dostat.Už první skladba (i dodnes)Crossfire,mě nějak nesedí.Druhá F.Flyer to nevylepšila.Až třetí W.John jede ve šlépjejích tullovského rytmu.Nebudu probírat skladby,ale čím více ke konci,tím lepší skladby.Batteries a Uniform mě už hodně líbí.Dále je to ještě lepší.4.W.D. asi nelepší.
Dlouho jsem nemohl nějak přijít,na to,proč se mi tolik nelíbí jako ostatní LP.Důvodem je asi (na 80%) bubeník.Vždy se mi líbili bubeníci JT a jejich rytmika vůbec.Změny rytmů atd.Mark Craney prostě bubnuje způsobem,který mě nejde až tak rytmicky pod kůži.
Hodnocení jako ve škole.DOBŘE.
reagovat

Nemůžu souhlasit že propadák- možná snad krok vedle- no dost vedle, ale proti solovemu počinu I. An. Walk into Light je to rozhodně silnější záležitost. Toto album má v sobě nějakou energii a třeba Black Sunday podle mě patří k tomu nej co JT stvořili. Druhá půlka mě sice nechytla vůbec, ale i tak bych v diskografii JT našel i horší alba- třeba Under Wraps...
reagovat

Starej Jethro, syntaky a disco basa, to nejde moc dohromady, tahle deska je pro mne propadak, ale v ty dobe se asi temi chemickymi zvuky nechal zblbnout kdekdo. Jeste ze si Anderson uvedomil svuj zivotni omyl a napravil to na dalsich deskach.
reagovat